Mijagi komentáře u knih

Everest, K2, Kančendženga, Lhotse, Makalu, Čo Oju, Dhaulágirí, Manáslu, Nanga Parbat, Annapurna, Gašerbrum I, Broad Peak, Gašerbrum II a Šiša Pangma.

Líbí se mi Edův klidný styl, žádné „honem, rychle, ať už jsem nahoře“, ale jde opravdu krok za krokem, s rozvahou od trhliny k trhlině, od kamene ke kameni. Když se mu něco nezdá, neváhá se otočit pár metrů pod vrcholem a odjet s pomyslným nezdarem domů. A to i přes vědomí, kolik času mu zabralo shánění sponzorů, trénink, cesta do základního tábora a třeba příprava fixních lan k poslednímu stanu. „Dostat se na vrchol je možnost. Vrátit se zpátky dolů je povinnost.“ To je jeho heslo. Díky němu, zkušenostem a samozřejmě také notné dávce štěstí, protože úplně bez něho to v zóně smrti nad 8 000 m nejde, se mu podařilo zdolat všech 14 světových osmitisícovek. Kniha o dlouhé cestě za naplněním velkého snu, kniha o pokoře k horám, kniha, kterou by si měl přečíst nejen dobrodruh chystající se do Himaláje či Kárakóramu, ale třeba i turista poznávající s batohem na zádech krásu Alp, Tater či Krkonoš.

10 18.04.2019

Přes nepopiratelné literární kvality je první polovina románu čtenářsky velmi úmorná, v druhé ale děj nabírá spád a v závěru se od něj nelze odpoutat. Můžete ji coby zahálčivou zlatokopku nesnášet. Můžete ji litovat pro sny utopené ve všedním žití s maloměstským doktorem. Můžete ji přát či nepřát zoufalství, do kterého se dostane. Paní Bovaryová mi připravila dlouhé chvíle k přemýšlení o tom, jaký k ní mám zaujmout postoj. Na první pohled jednoduchá, uvnitř však komplikovaná a složitá. Velkou postavu světové literatury podařilo se stvořit Gustavu Flaubertovi.

10 22.01.2018

Jako bych několik dní žil přímo vedle Haďáka, Niny a Kerbera. Velmi zdařile vykreslené postavy a děj, jenž neztrácí tempo od první strany až po samotný závěr. Poslední strany sice již sklouzávají k akčnímu béčku, ale u odpočinkové četby nevadí. Do toho pro mě známe prostředí pražského metra s trefně popsanými stanicemi a labyrintem chodeb zahaleným pod rouškou tajemna. Reklama nelhala, cesta metrem je pro mě minimálně na chvíli opravdu jiná :-) Škoda, že v nakladatelství nedokázali lépe upravit stylistickou stránku knihy. Přímá řeč mi v některých pasážích přijde málo uvěřitelná (takhle by danou myšlenku postavy asi nevyřkli) a třeba citoslovce „huh“, jehož koncentrace je zde opravdu enormní (nechápu!), doslova ruší.

10 07.04.2017

Zase jednou Murakami v poloze bez fantaskních prvků, jakou navodil mezi čtenáři třeba v Norském dřevu. Mistrně napsaný příběh o tom, jak různé události z naší dávné minulosti, dnes již zdánlivě nepodstatné, formují neustále náš život, o tom, jak lehké by bylo, kdyby si mezi sebou lidé dokázali včas říct, co k sobě cítí a nechybí ani tradiční téma osamocení uprostřed velkoměsta. Autor se tentokrát zřekl svého grafomanství, přesto kniha funguje jako velký román. Každým slovem je zde od začátku budován prostor pro emocionálně silný závěr, při němž ukápne slza nejednoho čtenáře.

10 13.01.2016

Kraťoučké kapitoly a jakou dokáží ve čtenáři navodit náladu. Kniha vydaná nakladatelstvím DharmaGaia je navíc doplněná ilustracemi Kameda Bósaie z obrazového alba Kjóčúzan (Hory mého srdce) a potěší už jen svým provedením. Za přečtení stojí také doslov Antonína Límana a na ilustrace zaměřený text Heleny Honcoopové. Obě doplnění knihy obsahují mimo jiné několik ukázek haiku.

Macuo Bašó složil:

Starý rybník
a žába hop –
žblunknutí vody.

Téměř o sto let později Kameda Bosai parafrázoval:

Do staré tůně
skočila žába a –
voda šplouchla

A o několik desítek let poté složil ještě pokračování:

Do staré tůně
jsem pak skočil i já
A žába nikde

Cítím v tom klidnou atmosféru rákosem zarostlých prastarých tůní mého rodného Polabí.

10 27.08.2014

Uživatel jarmik to ve svém komentáři níže vystihnul přesně, když Bloudění přirovnal k velkému obrazu. Možná bych to ještě zúžil na panoramatický obraz, do jehož kulis je dovoleno čtenářům vstoupit. Něco jako Maroldovo panorama na pražském Výstavišti, nikoli však znázorňující bitvu u Lipan, ale Bílou horu a události po ní. Poprava 27 českých pánů na Staroměstském náměstí, dobytí Magdeburgu, Valdštejnův útěk z Plzně do Chebu a mnoho dalších, to všechno jsou dějinné mezníky, jichž se lze díky kvalitnímu popisu zúčastnit. Atmosféra z děje číší ponurá a ve všem autor vyzdvihuje úpadek doby, pozitivní pasáže zde téměř nenajdete. Četba vyžaduje velkou soustředěnost, stejně jako postavy příběhu směřují odnikud nikam bitevními poli třicetileté války, bloudí čtenář neustále ve složitém textu, což Jaroslav Durych velice trefně shrnul v názvu díla. Mě osobně tato náročnost donutila pídit se po dalších historických informacích a přesně takové knihy vzbuzující zvědavost mám rád.

10 13.03.2014

Kniha, která má mnohem větší sílu než sebelepší reklama jakéhokoliv železničního dopravce. Pokud jste vlakem nejezdili, po četbě budete chtít. Já vlakem jezdím a teď mě to láká vyrazit někam mnohem dál. Jen tak si sednout do vagonu, nejlépe rovnou do jídelního, a nechat se dlouhé hodiny vézt ze západu na východ nebo z jihu na sever. Z rychlovlaku přestoupit na pomalu se kroutící lokálku. Přejet Alpy, přejet Karpaty. Užít si chvíle samoty nebo si vychutnat příběhy spolucestujících. Nechat se ukolébat pražci v lůžkovém voze a ráno se probudit na druhé straně Evropy. Pohroužit se do krajiny ubíhající za oknem nebo vytáhnout nějaký román, nejlépe rovnou železniční, třeba od Adolfa Branalda. Z výčepů nádražních restaurací nebo od stolku kaváren sledovat frmol na nástupištích. Ač Jaroslava Rudiše železnice v mládí odmítla (nemohl se stát strojvedoucím kvůli brýlím), zůstal jejím věrným fanouškem. Na překlad jeho esejů z němčiny do češtiny jsem se těšil moc, nakonec ale tahle óda plná čisté radosti z cestování po evropských tratích, předčila veškerá očekávání. Po dlouhé době jsem četbu dávkoval tak, aby mi vydržela co nejdéle. A víte co? Knihu jsem přečetl celou ve vlacích: 1) Praha – Púchov – Trenčín, 2) Praha – Ústí nad Labem, 3) příměstská linka na okraji Prahy (cesty do/z práce).

9 24.11.2023

Čekal jsem syrově zpracované, hrůzostrašné drama, místo toho jsem dostal zbojnickou pohádku. Jasně dané zlo, jasně dané dobro. Nic hrozného se v knize nestane a pokud ano, tak je to podané jen jako vzpomínka z minulosti nebo je tak pácháno na záporných postavách. Hodně diskutabilní zpracování tohoto tématu. Děj je navíc doslovně popisný. Všechno je podáno do posledního písmene, nic není ponecháno na fantazii čtenáře. Vyjma několika málo pasáží s pocity postav chybí jakákoliv lyrika. Čachtický hrad leží v nádherné přírodě Bílých Karpat, ale to je v knize téměř opomenuto, nevyužito. Co naopak musím autorovi pochválit, je podařený konec, kdy celá kniha dostává grády a stránky začíná konečně prosycovat i trochu té hrůzy. Jako oddechové čtení dobré, ale víc od knihy nečekejte.

9 24.10.2022

Za vyzdvihnutí stojí provedení románu. Oproti současné (často až moc akční) tvorbě tepe tenhle příběh opravdu pomalu. Má několik dobře načasovaných zvratů, ale aby při tomto tempu fungoval, musí především zaujmout postavy, a ty se Jacku Londonovi podařilo vykreslit mistrovsky. Martin Eden je velkým dílem klasické literatury, které ale v mém osobním hodnocení lehce snižuje poslední třetina knihy. Martinova láska k Ruth, touha po vzdělanosti, radost z četby, snaha uspět jako spisovatel, popis San Francisca starých dob, porovnání prostředí chudiny s bohatými měšťany, dřina na moři nebo v prádelně… to vše se četlo pěkně, ale Martinův vnitřní přerod v závěru mi přišel málo uvěřitelný.

9 05.02.2019

"Tam, kde se pod polorozvalenou hrází dávno zapomenutá vozová cesta vytrácí ve svěže zeleném mlází, tam ještě přichází noc - hluboká, panenská tma, jak ji lidé znávali po tisíce let mezi řeřavými uhlíky svých ohňů a hvězdným nebem nad hlavou."

A právě v těchto místech, ve vlastními silami zbudované chatě uprostřed lesů amerického New Hampshire, přemýšlí český filozof Erazim Kohák o životě. Z atmosféry přechodu okolní přírody z denní doby v noc vznikají jeho úvahy, které zasazuje do myšlenek významných filozofů či náboženství. Jako kdybych tohle všechno už vnitřně zažil. Ano, přesně tohle se mi honí hlavou, když se sám pohybuji po trase nějakého dlouhého pochodu či ultra závodu, sám mimo civilizaci během stmívání či svítání. Jen v laické podobě a bez takto pěkného převyprávění.

"Předvedl mi to jednoho silně deštivého dne starý dikobraz. Bylo ten den teplo, jen od rána hustě pršelo. Kolem poledního prostrčil obezřetně čumák a oči dešťovou clonou a stejně obezřetně mě pozoroval. Neměl jsem ponětí, co dělá na dešti. On o mně nejspíš také ne. Seděl jsem nehybně, nevytvářel jsem kouř - a na kouř z komína byl zřejmě zvyklý. Chvíli jsme seděli a pozorovali jeden druhého. Když jsem se stále nehýbal, osmělil se. Pozvolna vešel a zamířil ke kbelíčku s čerstvými odřezky květákového listí. Sáhl po okraji kbelíčku a převrátil jej. Uskočil, ale když se nic nedělo, hrábl do kbelíčku a vytáhl zvlášť chutný list. Začal od okrajů, okusoval až po košťál, pak i ten schroustal. Seděl jsem okouzlený čirou dobrotou jeho bytí. Jak nesmírně dobré je, že na tomto světě, v rohu mého úkrytu, je dikobraz, že žije, že vzdoruje nicotě a doplňuje celistvost bytí... Měl jsem pocit, že se tu setkávám s bytím, slovem Dunse Scota, v jeho 'formalitě' čiré dobroty. Ne že dikobraz je užitečný nebo že se mi líbí. Jen proto, že je."

9 20.01.2018

Sudety mě vždycky přitahovaly pro svoji odlehlost, zpustlost, drsnost a historické události související s odsunem Němců a následnou železnou oponou. Začalo to objížděním míst jako běžný víkendový turista a pokračovalo hledáním příběhů v dostupných publikacích. Petru Mikšíčkovi se podařilo načrtnout a v mnohých případech přesně definovat pocity a nálady, které zde často také zakouším, akorát jsem se nad nimi tak hluboce nikdy nezamyslel a nechával je v sobě jen vyvolávat. Kniha je nejen autorovým hledáním sebe sama, ale hlavně poutí do vrstvy krajiny, kam se pouhým navštívením hlavních turistických atrakcí daného regionu nedostanete. Pamatuji si na časné zimní ráno v zasněžených ruinách bývalé obce Vitín (Wittine) na úpatí Bukové hory na Děčínsku nebo na nedávný letní večer, kdy jsem vstoupil do osamoceného torza kostelíku v zaniklých Mýtinách (Kropfschlag) v Novohradských horách. Jedinečné okamžiky, průniky do krajiny, okamžiky uvědomění si více souvislostí, nevím, jak přesně zážitky pojmenovat, mají pro mě však větší cenu, než fotky, které jsem na těchto výletech pořídil.

9 28.08.2015

S každým dalším příběhem ze sebe Stará dáma strhne část svých slušivých, barevných, trikotových oblečků, až před vámi vstane nahá, odhalená na kost. Stačí přelouskat celý tento neskutečně čtivý sportovně-literární „špalek“. Autorovi se podařilo z velkého množství informací vytáhnout ty nejzásadnější a kvalitní formou nechat čtenáře nahlédnout do kompletního obrazu slavné Tour de France. Úvodní ročníky, na kterých jsou závodníci odkázáni ve všem jen na sebe, první dobývání legendárních alpských průsmyků, kam v té době ještě nevedou zpevněné silnice, období tvrdých diktátů hvězd typu Bartaliho, Hinaulta, Merckxe a Induraina, nezapomenutelné souboje mezi Ullrichem a Armstrongem, ale také strašák v podobě dopingu, jehož do pedálů přivlečou především peníze. Doporučuji číst před začátkem následujícího ročníku Tour a prodloužit si tak cyklistický svátek :-)

9 21.08.2014

Divočina Jizerských hor tak, jak ji poznal kdysi Miloslav Nevrlý, možná již zmizela, ale ty pocity osamocení se tam dají stále zažít. Stačí vyrazit v podvečer nebo v počasí, kdy většina turistů raději zůstane doma. Taková byla i má letošní podzimní cesta. Po dešti a studeném větru jsem byl možná poslední, kdo se ten den škrábal z polského letoviska Czerniawa Zdrój nahoru na Smrk. Po cestě dolů se valila voda, místy jsem se propadal do bahna až nad kotníky, byla mi zima, ale ta atmosféra za to stála. A pak jsem stanul na vrcholu, už s čelovkou. Nebe se zatím vyjasnilo a chladné světlo hvězd ozářilo siluetu tmavých lesů pode mnou. Lesů plných zvěře, rostlin, veselé i pohnuté historie. Tam někde pode mnou byla všechna ta místa z Knihy o Jizerských horách, kterou jsem měl zrovna rozečtenou. Všechny ty pomníčky z přestřelek mezi pytláky a hajnými, z loupeží nebo z prohraného boje s přírodou, všechny ty tajuplné bučiny, chráněné oblasti, skály, osady s čarostřelci. Občas mi je líto, že se ke mně knihy Miloslava Nevrlého dostaly pozdě, v době, kdy už nemají tu sílu mě ovlivnit (u mě to byli jiní autoři), ale pořád je to nezapomenutelný čtenářský zážitek.

8 24.10.2023

Jak je možné, že kniha založená spíše na akci, než popisných pasážích, dokáže ve čtenáři navodit tu správnou říční atmosféru? G. R. R. Martinovi se podařilo na několika stovkách stran vrátit na řeku Mississippi její dřívější ruch. Vpustil na ní kolesové parníky a do nich nechal nastoupit roztodivné postavy lidské i upírské rasy s řemeslně propracovanými charakteristikami. Měnící se zbarvení řeky dle denní doby, bahnité mokřady (bayou) v odlehlých zákoutích, spodní proudy, nebezpečné mělčiny, vykřičené loďařské čtvrti měst na březích, vůně dřeva spalovaného v kotlích, bavlníkové plantáže se specifickou architekturou domů, ale také s otrokářstvím, jako negativní stránkou americké historie. Ač by se to mohlo podle anotace zdát, nečekejte žádné „lekačky“. Je to román s více vrstvami, které se vám postupně pospojují v jakousi poctu Bramu Stokerovi (Dracula) a Marku Twainovi (Dobrodružství Toma Sawyera atd.) v originálním Martinově stylu. Sen Ockerwee je parník, na kterém není radno v noci vycházet z kajuty, přesto dny plavby na něm byly parádní zábavou. 4,5 hvězdy.

8 29.04.2022

V době, kdy Ladislav Zibura tuto knihu psal, jej asi nenapadlo, že pro nás bude brzy exotikou i krajina sousedního okresu, a že nejbližší státy jako Polsko a Slovensko budeme řadit do kategorie bájných zemí typu Atlantida a Eldorádo. Toto velkou měrou, ale také autorův vyspělejší styl psaní, přispělo k tomu, že mě jeho třetí titul bavil nejvíce. Normálně jsem se při četbě načapal, jak přemýšlím o čundru po Polsku. Co přemýšlel! Nad mapami nad internetu jsem se dokonce poohlížel po zajímavých lokalitách. Kniha není ale jen o Polsku. Ladislav stopoval nejprve z České republiky na sever za polární kruh, odkud letěl do Řecka, aby se zpět domů vrátil z jihu přes Balkán. Už samotný tento nápad, který (dle vyjádření autora) ušetří jednu letenku, mi přišel zajímavý. Četba nejen pro ty, jimž se nyní válí batoh ve skříni.

8 11.03.2021

Vzhledem k tomu, že katastr nemovitostí potřebuji každý den ke své práci, přišly mi některé dialogy v knize dost naivní. Stejně tak působilo občas i Zbyňkovo pátrání. K tomu, co v knize zjišťoval několik dní, by se proklikal na počítači za pár minut (majitel pozemku, vlastnická struktura firmy atd.). Pokud bych to hodnotil s Rybí krví, zůstává kvalitní vykreslení postav (to mě na tomto autorovi hodně baví), nádherný, nekýčovitý popis jihočeského regionu (tentokrát hlavně blata v okolí Vodňan a Novohradské hory), naopak klesá dějová linka, která knihu místy stěží utáhne.

8 24.09.2019

Předem je třeba upozornit, že Franz Kafka Zámek nikdy nedopsal. Je to vůbec první román (z těch, co jsem četl), který není zakončený tečkou ani žádným jiným interpunkčním znaménkem. Má utnutý děj i poslední větu, vůbec to ale nezmenšuje čtenářský zážitek.

Pro nově příchozího zeměměřiče K. boj, pro ostatní obyvatele běžná, denní činnost. Byrokratická mašinérie řídící doslova každý detail života jednotlivce. Ještě více rozvětvená struktura úředníků, ještě bizarnější jejich práce a místa konání než v předchozí autorově tvorbě. V rámci zaměstnání mívám občas cesty na úřady. Nejednou jsem si na jejich dlouhých spletitých chodbách vzpomněl na Proces, odteď to bude nově i Zámek.

A propos: Pokud vás už bude bolet hlava od vymýšlení možných závěrů příběhu, zkuste mrknout na internet. Kafkův kamarád spisovatel Max Brod podal zprávu o tom, jak měl Zámek údajně skončit.

8 15.03.2018

Po celou první polovinu jsem měl nutkání knihu odložit. Zdlouhavé pasáže z plesů a dýchánků v bohatých ruských rodinách mě doslova ubíjely. Tímhle stylem se v dnešní uspěchané době, kdy i čtenář chce být, co nejrychleji zatažen do napínavého děje, nepíše. Jenže pak se to zlomilo, jako kdybych vnitřně zpomalil a dokázal se naladit na autorův styl. Kniha mě nejen začala bavit, ale prožitek přineslo i samotné proniknutí do hloubky tohoto nádherného díla světové literatury. Tolik postav, tolik scén, tolik utrpení, lásky, mezilidských vztahů, ať už na ruských dvorech či válečném poli. Tomu, co zde Mistr Tolstoj rozepsal, se u filmu říká „rozmáchlá, impozantní výprava“. Takovou perličkou na konci prvního dílu je pro českého čtenáře popis bitvy u Slavkova a pěkné vykreslení moravského venkova východně od Brna. Mlžná listopadová krajina a proti sobě stojící armády Francie a Trojkoalice. Tečka, která vám nedovolí nechat druhý svazek v knihovně příliš dlouho.

8 04.04.2017

Život plyne stejně rychle jako Vltava v peřejích pod Čertovou stěnou. Krásnější mohl pro Georga a jeho ženu být, kdyby zůstali spolu. Lesní poutník je útlou knihou, do které se A. Stifterovi podařil napěchovat velký příběh lásky a sebeobětování se pro zdánlivé dobro druhého. Melancholickou náladu dokreslují popisy drsné přírody a teskného, ale svým způsobem čistého bytí lidí v horských vískách a samotách. Rád se do šumavských Loučovic vracívám. Při mé další cestě do těchto končin nedokáži si nevzpomenout na starce sbírajícího kameny a mech ve stráních nad řekou.

8 13.10.2016

Pomalejší rozjezd příběhu je vyvážený nádherným popisem drsného života na samotě uprostřed starých šumavských hvozdů. A nakonec i ten děj vygraduje. Tak rád bych někdy prchnul z rušného světa a nechal se na několik měsíců uvěznit sněhem mimo výdobytky a rychlé tempo současné civilizace. Krásná kniha, potěší nejen milovníky a občasné návštěvníky Šumavy, ale také čtenáře, kteří do tohoto kraje zatím nezavítali. Pro doplnění informací doporučuji tento filmový dokument: http://www.csfd.cz/film/332644-karel-klostermann/

8 13.02.2015