Mijagi komentáře u knih

Sládek: Tak co? Jak to jde?
Vaněk: Děkuji, dobře -
Sládek: Musí to jít, že jo?
Vaněk: Hm -
(Pauza)
Sládek: Co dnes děláte? Koulíte?
Vaněk: Příkuluji -
Sládek: Přikulovat je lepší než koulet, že jo?

Zkrápěni deštěm přecházíme větrem pokácené stromy. Déšť je chvílemi tak silný, že si nás nachází i tady pod větvemi hlubokého lesa. Je sobotní dopoledne, přesto jindy v tuto dobu hojně navštěvovaná podhorská krajina je dnes úplně prázdná. Jsme tu jen my a zvěř. A stejně tomu je i v ruinách nedalekého Břečštejnu a u chalupy o pár metrů níže. Přečetl jsem ji už včera, přesto jsem tu knihu vzal dnes s sebou. Není to úplně záležitost do kapsy, jak avizuje název edice, ale do batohu se v pohodě vejde. O co méně místa ale zabere fyzicky, o to více uvízne v hlavě. Audience a Vernisáž, dvě „vaňkovky“, které Václav Havel napsal a svým kamarádům přečetl na Hrádečku, za zdmi venkovského stavení, před kterým stojíme. V tomto vydání navíc doplněné užitečným textem posunujícím obě díla do širších souvislostí. Necháváme na sebe působit atmosféru místa vycházející nejen z osobnosti autora, ale také z okolní přírody a pochmurného počasí. Necháváme chvíli odpočinout nohy, abychom načerpali energii na další kilometry chůze po mokrých a blátivých stezkách. Za dvě hodiny už budeme sedět v útulné zahradní hospůdce a pochutnávat si na Krakonošovi, pivu z trutnovského pivovaru, kde koulel a přikuloval sudy Ferdinand Vaněk, Bedřich a donucen dobou také Václav Havel.

6 15.07.2020

Další dobrá kniha objevena díky mé zálibě přečíst si nějaký příběh z oblasti, kam se zrovna chystám cestovat. Tentokrát to bylo Jesenicko, a závěrečné stránky jsem doslova hltal v posledním večerním vlaku z Bludova do Jeseníku. Lokálka byla narvaná k prasknutí, já seděl uprostřed všeho toho davu, ale jako bych tam vůbec nebyl. Tak moc mě vtáhnul život Vincenze Priessnitze, chudého chalupáře, který se díky naprosto obyčejným věcem jako je voda, procházky, práce a střídmost stal světově uznávaným léčitelem, pomohl svými kúrami ku zdraví dnes už nespočitatelnému množství lidí a v neposlední řadě přinesl prosperitu nejprve svým sousedům a následně i celému městu. V knize ožívá obraz nejen tohoto velikána, ale také Jesenicka jeho doby. Životopisy psané v próze nejsou asi tím pravým pro odborníky, ve mně jako laikovi však rezonují mnohem déle, než výčet holých fakt. To je případ i této knihy od Miloše Kočky.

6 21.10.2019

Andrejko má dobré srdce a rád by žil obyčejným životem, jenže se narodil jako Rom v chudé osadě u slovensko-ukrajinské hranice, v rodině Dunků, jejíž mnozí členové nemají ke kriminalitě daleko, a tak se s ním táhnou předsudky ze Slovenska přes Prahu až do Plzně a zpět, od dětství až po dospělost. Vždy, kdy už zasvítí v jeho životě šťastná hvězda, následuje pád do úplného bahna. Hodně depresivní kniha, ze které jsem si odnesl poznatek, že i malá vlídnost / pomoc může v životě toho, komu je projevena / poskytnuta znamenat opravdu hodně.

6 21.08.2018

Kilometry, které si tentokrát Ladislav ulehčí jízdou na kole či autostopem, hravě dožene množstvím vypitého alkoholu. Duše obyčejných Arménů a Gruzínů se vám totiž otevřou pouze tehdy, pokud přijmete jejich zvyklosti a jednou z nich je připití si stakany vodky při jakékoliv příležitosti. Díky autorovu zápalu (mnohdy jsem mu ty pijatiky a stavy po nich nezáviděl) máme možnost si přečíst cestopis nejen po místní krajině, ale hlavně nahlédnout do života obyvatel. Tohle vám žádná cestovka nikdy nenabídne. Ač bych v některých pasážích ubral na humoru, bavilo mě toto Ziburovo cestování ze všech jeho třech knih nejvíce.

6 27.07.2018

Jako Knihu století a Knihu mého srdce bych dokázal z české tvorby vyjmenovat deset lepších, ale i tak Saturnin potěšil. Takové milé čtení na letní dovolenou s povedenými a dobře načasovanými fórky. Do názvu titulu se sice dostala pouze jedna z postav, ale pozornost čtenáře udrží hravě i všechny ostatní - vypravěč, dědeček, teta Kateřina, Milouš, slečna Barbora a doktor Vlach. Jestli máte splín na duši nebo si prostě chcete jen odpočinout, navodit úsměv na tvářích, nebudete zklamaní.

"Těmito stálými nehodami byl personál nakonec donucen žít ve stálém střehu, a tak se stalo, že jednou došlo ke zbytečnému poplachu. Dělníci míchali v kádi jakousi podivnou směs a dílovedoucí se ptal strýce Františka, co z toho vlastně bude. Strýc byl zachmuřen a v záchvatu náhlé upřímnosti řekl: ‚Ví Bůh.‘ Byl velmi překvapen, když po lakonické odpovědi jeho spolupracovníci propadli panice a dali se na zběsilý útěk. Domnívali se, že strýc řekl: ‚Výbuch.‘"

6 17.07.2018

Pomocná síla na tulením olejem zamaštěné palubě velrybářské lodi plující mrazivou Arktidou minulého století. Špinavá práce, kam rozhodně nechceš poslat svoje „cévéčko“. Takový Terror Dana Simmonse, ale nahuštěný do výrazně méně stránek a bez mysteriózní dějové linky. Ian McGuire pracuje perfektně nejen se zápletkou, ale hlavně s kulisami. Čekejte tedy chytře vypointovaný příběh a scény vyvolávající až fyzicky nepříjemné pocity – bezcitné postavy, hnis, sodomie, zabíjení zvířat. Několikrát mi bylo šoufl.

6 27.04.2018

Himalájskými průsmyky vystoupat ke Křišťálové hoře a usednout s lámou u meditačního pikniku. Zelený sýr ostré chuti, hořký slaný čaj se žluklým jačím máslem a tsampa. Sledovat bharaly dovádějící na horských planinách, spatřit u cesty stopu sněžného levharta, vyslechnout si historky o Yettim, tvorovi obývajícím místa, kam lidská noha ještě nespočinula, místa, která jsou kousek odtud, kde právě sedíme. Ačkoliv se toho v knize příliš neděje, Peteru Mathiessenovi se podařilo v několika gradujících, emocionálních pasážích doslova zachytit tok, jimž plyneme my a celý vesmír. Jako, když chytnete na louce barevného motýla a skrz malou škvírku v dlaních jej chcete někomu opatrně ukázat, než jej vypustíte zase na svobodu. Nádherná kniha a silný zážitek pro toho, kdo rád utíká z civilizace do přírody.

"A taky mám rád úplně obyčejné zázraky - tiché večerní hlasy přátel, dusivý jalovcový oheň v hliněné pícce, primitivní a jednotvárné jídlo, nepohodlí a jednoduchost, uspokojení z toho, že se v jedné chvíli nikdy nedělá víc než jen jedna věc - když vezmu do ruky svůj modrý plecháček, tak už se nezabývám vůbec ničím jiným. Od konce září nemáme z moderního světa vůbec žádné zprávy a mně se hlava postupně úplně pročistila - vítr a slunce se mi v ní honí jako ve zvonu. Moc tu toho sice nenamluvíme, ale já se sám nikdy necítím; vrátil jsem se k sobě."

6 18.06.2016

Příjemně plynoucí duchovní odysea, která mě natolik pohltila, že jsem musel často zvedat oči ze stránek, abych se přesvědčil, jestli náhodou neputuji nádhernou himalájskou přírodou indického Ladaku místo vypravěče. Mistrně zpracované téma střetu sekularizované, konzumní společnosti a idealistického východu. Žádné laciné dílo vezoucí se na módní vlně zájmu o buddhismus, ale hluboký, vnitřní příběh hledání sebe sama.

"Uprchl jsem ze světa, v němž muž jménem Descartes prohlásil 'Cogito ergo sum' a zúžil rámec platných lidských zkušeností na to, co se dá změřit. S Descartesem se můj svět odstřihl od moudrosti ve starodávném smyslu slova a chopil se vědění, pevného, matematicky ověřitelného vědění, v němž je vše, co se nedá změřit a dokázat, nemožné nebo okrajové a nehodné zájmu." (5. kapitola)

"Společnost mi vnucuje formu vědomí. A vědomí, tato konstrukce skutečnosti, mi znemožňuje odpovídat na výzvy okolí přímo. Vědomí je ochranný filtr. Když říkám, že cítím a prožívám svět, je takové prožívání pouze částečné, protože ho tvoří jen zkušenosti, které filtrem prošly. Filtr je při plnění svých povinností tak důsledný, že závažnější skutečnosti vnímám pouze ve formě nejisté touhy. I když zkouším utéct před svým 'já', nemůžu to udělat potají, protože intelekt ví, co dělám, všude má své informátory. Proto nemůžu najít východ. Můj způsob myšlení je zajatcem mého mozku a bez mozku nemůžu žít." (11. kapitola)

6 01.08.2014

Občas vyrážím hledat poetiku z přečtených knih do míst, kde se odehrávají. A někdy se mi stane, že se vracím domů zklamaný. Naposledy se tak přihodilo při návratu z Babiččina údolí u Ratibořic. Špatné roční období, denní doba, davy turistů. Cestu za navozením atmosféry z knihy Nahoře ve starém hotelu by ale nezachránil ani vhodně zvolený termín. Zapadlé nálevny, rozvrzané hotýlky, odérem zalité rybí trhy s umolousanými přístavními dělníky v levných jídelnách, šestáková kina s roztodivnými zaměstnanci a návštěvníky, místa a lidé, o kterých Joseph Mitchell píše ve svých reportážních povídkách, byste dnes už v New Yorku těžko hledali, pominuli turistické atrakce. Ne, tentokrát jsem udělal dobře, že jsem nevyrazil. Byl bych zklamaný. Místo toho jsem se nechal každý večer do těchto moderní výstavbě ustoupivších lokalit zavést prostřednictvím četby. Celý týden na nemocenské, pokaždé, když šli všichni spát a dům ztichl a já nemohl usnout, protože jsem kvůli horečkám ulehal několikrát v průběhu dne. Doma, ale přesto daleko.

5 05.01.2023

Fascinuje mě, jak lze pomocí několika málo archeologických nálezů (navíc většinou spjatých s hroby a způsobem pohřbívání) a dovednosti dát si nabyté znalosti a zkušenosti do správných souvislostí vytvořit kompaktní obraz o Keltech na našem území. Kniha je plná silných argumentů, ale také otazníků, jež se autoři snaží překlenout alespoň rekonstrukcí, jak to mohlo tenkrát být. Čtenář vždy ví, zda se zrovna pohybuje na pevném nebo tenkém ledu. Velká část knihy se věnuje lokalitě Závist nad pražskou Zbraslaví, kde se potuluji několikrát do roka a před dočtením knihy jsem si nahoru také vylezl. Bylo sychravé podzimní sobotní dopoledne. Vrcholek hory halila mlha, ze které přede mnou postupně vystupovala barevným listím pokrytá lesní cesta. Celý týden jsem nad stránkami knihy žil ruchem zdejšího života. Zvukem nářadí řemeslníků. Podle Drdy a Rybové tu mohlo v jeden okamžik žít více než tisíc lidí. A teď jsem tu byl najednou sám. Všude kolem mě ticho. Zvláštní pocit. Kontrast tehdy a teď. Co se tu všechno odehrálo za příběhy? Nemyslím ty velké, zapsané do dějin, myslím ty obyčejné, každodenní. A najednou je to pryč.

5 02.11.2022

V telce jsem viděl Ramba jedničku několikrát, od knižní předlohy jsem tedy čekal jen odpočinkové připomenutí. No a on je to úplně jiný příběh. Kdo je vlastně kladná postava? Navrátilec z války ve Vietnamu John Rambo nebo šerif Will Teasle? Až do poslední stránky nechává David Morrell rozhodnutí na čtenáři. Každý z nich má své vlastní motivace, každý z nich má dobré a špatné vlastnosti. Musím přiznat, že popisné pasáže z nahánění se v horách mi přišly občas unavující, ale většinou dokázal autor v pravou chvíli zlomit děj a upoutat pozornost. Povinnost pro fanouška béčkových akčních filmů.

5 12.04.2022

Lenka Vacvalová v jedné z posledních kapitol knihy píše, že od některých skalních ultratrailistů byla v diskuzích atakovaná tím, že Cesta SNP se zdolává jinak. Přiznám se, že toto mě během prvních stran také napadlo. Ano, tato dálková trasa na Slovensku se dá zdolat bez supportu, případně rychleji atd. Dá se ale zdolat i tak, jak to udělala Lenka, takřka v přímém přenosu, sledována velkým množstvím fanoušků, kteří navíc (a to mi přijde jako největší přidaná hodnota) dokázali přispět v součtu velkou sumou na to, aby onkologicky nemocné děti mohly zažít dobrodružné léto na pro ně připraveném táboře. Tohle je samozřejmě pozitivní, ale nevytváří to samotný čtenářský zážitek. Ten je kromě zajímavého tématu daný především kvalitním slohem (u sportovní literatury to nebývá pravidlem), kdy je autorčino zdolávání Cesty SNP velmi zdařile a nerušivě prokládáno zážitky z jiných závodů, úsměvnými příhodami z běžeckých začátků či exkurzemi do herecké kariéry. Nechybí sebekritičnost ani životní moudra (u sportovní literatury časté), která ale zapadají do kontextu toho, co autorka v průběhu života zažila, a tak místo patosu, kam by tyto pasáže mohly snadno zapadnout, dodávají knize spíše punc „kniha napsaná od (běžeckého) srdce“. Hodnotím jako člověk, který Lenku osobně nezná, ale již se s ní setkal ve starotvním poli několika stovek. Nic takhle dlouhého, jako je Cesta SNP, jsem neběžel, ale určitou představu mám.

5 10.09.2021

Jednou za čas mám chuť na opravdu dlouhý román, takový, abych se nemusel po pár dnech čtení s jeho postavami loučit. Max, Onno, Ada, Quinten, Sophie, sousedé z Velkého Rechterenu. Malé osudy na pozadí velkých dějin 20. století. Lidé, jako neposedné figurky na deskové hře nebeských bytostí, přičemž parite je ve fázi, kdy se nejvyšší z hráčů chystá zlostí všechno smést ze stolu. Vůbec bych se nezlobil, kdyby Harry Mulisch těch cca 760 stran zaokrouhlil alespoň na tisícovku.

„O pár set metrů dál byl viadukt a o další kilometr dál se ve slunečním oparu rozprostírala nízká a široká vstupní budova Auschwitz-Birkenau: anus mundi. Ztuhl a zadíval se na ni. Tamhle to je. S malou věžičkou nad branou se budova podobala zrůdnému dravci, který tam přistál s roztaženými křídly. Nad ním bylo dnem i nocí nebe rudé od hořících mužů, žen a dětí; všude kolem musely být v polích ještě stopy jejich popela… Budova na něj ve své neúprosné symetrii bez hnutí hleděla. Když vykročil směrem k ní, spatřil na druhé straně křižovatky malou sošku Panny Marie, vystavenou v jakési ptačí budce. Madona měla v rukou pár uschlých větviček a oči stočené vzhůru s pohledem, který tak často vídal – když se nadzdvihl – na svém polštáři. V tu chvíli ho popadla zuřivost. Bez rozmýšlení nebo rozhlížení se k ní rozběhl, urval dřevěnou sošku z podstavce, chytil ji za hlavu a odhodil ji co nejdál do křoví… šel s tlukoucím srdcem dál, přes železniční přemostění, a viděl, jak se tábor každým krokem přibližuje: černá díra, z niž nic neunikne. To byl oltář, vlastní elektrárna fašismu. Existuje někde na zemi místo, kde by se konalo tolik dobra, jako se tady napáchalo zla?“

5 16.03.2021

Na 210 stranách popsáno více než 20 let ze životů několika postav. A vůbec to nepůsobí zkratkovitě. Naopak. V závěru jsem měl pocit, jako kdybych dočítal rodinnou ságu zabírající půl metru knihovničky. Astrid, Jana, Julius, Saša… od prvních stran jsem se s nimi sžil. Do toho úžasný literární výlet po Německu (Berlín, Hamburk, Rostock…) a Maďarsku (Budapešť, Szeged…), napříč dějinami od socialismu po kapitalismus. Berlínská zeď, Stasi, výjezdní doložky, fronty na ovoce, ale také bezbřehý konzum a padesát druhů salámů v supermarketu.

5 01.11.2019

Při četbě jsem si několikrát vzpomněl na dílo Franze Kafky, stejně jako zmiňuje uživatel jarmik níže ve své recenzi. Za mě tedy: Kafkovsky laděný příběh o člověku, který si myslel, že se vydal po cestě k nezměrnosti ducha, k poznání světa, a tomu podřídil naprosto vše (vlažné vztahy s rodiči, samotářský život, až jakási radost z invalidity, díky které bude mít čas k bádání), ve skutečnosti však z cesty spatřil nepatrný zlomek, neboť k takovému cíli (úplnému poznání), v jehož kontrastu je lidský život malý a konečný, člověk dospět nemůže. Doporučuji číst v nějaké veřejné stravovně. Pražská jídelna U Rozvařilů (kolem druhé odpoledne zde bývá zvláštní klid) tomu dodala pravou atmosféru.

5 28.02.2019

Proti myšlence postavené na tom, že k úspěšnému zdolání ultramaratonu potřebujete mít naběhané hlavně pořádné objemové dávky, staví Jason Koop tréninkový program založený na práci s různými druhy intenzit načasovaných podle vašich slabých a silných stránek a termínu a trasy konkrétního závodu. Vysvětluje vše důkladně, v souvislostech, nevytrženě od reality a na příkladech svých svěřenců (Dakota Jones, Kaci Lickteig, Dylan Bowman ad.). Českému čtenáři naservírováno v překladu Jana Havlíčka, trenéra a běžce, jenž velmi dobře ví, o čem je řeč. Na trasách stovek a stomílovek se pohybuji pátou sezónu a musím uznat, že tohle je první tréninková příručka, která mi přijde smysluplná. Pokud máte na běh čas jen dvě hodiny denně nebo bydlíte v Polabí a trpíte stejnou vertikální deprivací jako Kaci Lickteig či vás při závodech trápí žaludek (výživě je věnována významná část), nevěšte ultra cvičky na věšák a po téhle knize určitě sáhněte.

5 07.11.2018

Proti zažité představě, že spisovatel musí být ztroskotanec čekající rozvalený na barové stoličce nebo doma v gauči, až se mu v hlavě rozzáří nápad na pořádné literární dílo, staví H. Murakami svoji metodu psaní připomínající výrobní linku asijské automobilky s přesným řádem, v které denní hodiny psát, kolik stran napsat, s rituály před a po psaní (chodí např. každé ráno běhat do parku) a s důmyslným systémem několika přepisů, než se dostaví spokojenost s konečným produktem. Velmi zajímavá je kapitola, jak ze znaků japonského písma vyráběl svůj ojedinělý styl či zamyšlení nad tím v jaké psát osobě. Nemohu se však zbavit dojmu, že kniha obsahuje mnoho „vaty“. Zatímco v jeho prozaickém díle má své opodstatnění (např. gradace děje), v knize, která je spíše úvahou, vyloženě otravuje.

5 19.02.2018

Po přečtení této knihy si již z reportáží z maratonů neodnesete jen informaci „zase vyhrál nějakej Keňan“, ale dokážete si představit, co je to za člověka, z jakého pochází prostředí, čím si prošel v tréninku a v životě, co pro něho znamená umístění na bedně. Nejde samozřejmě takhle jednoduše kategorizovat, ale fakt, že se A. Finnovi podařilo narušit určitou anonymitu těchto úspěšných afrických sportovců, mu neodpářeme. A navíc to udělal čtivou (částečně i lehce cestopisnou) formou s dojemným závěrem. Závidím všem, kteří měli tu čest proběhnout se v okolí keňského Itenu, ochutnat kukuřičné ugali, zazávodit si na akci, kde před startem musí nad trasou prolétnout vrtulník, aby rozehnal volně pobíhající lvy. Pro člověka s běžeckým srdcem parádní dovolená :-)

5 05.10.2017

Hlavní postava románu putuje po území bývalého Sovětského svazu a na zakázku hledá ztracené lidi či rozplétá pohnuté historie různých rodin. Pronásledování, udávání, deportace, lágry, lokální, ale i obě světové války, výměny režimů, ale ne struktur u moci, tajné služby, korupce, zinscenované procesy, zfalšované důkazní materiály, archivy, teroristické útoky, regionální nelegální samovlády… od počátku 20. století až po Putina. Do necelých 300 stran natěsnané novodobé dějiny a charakteristika ruského lidu. Podané v dobrodružném formátu. Další kniha, co může nahradit leckteré učebnice dějepisu. Na podobné téma doporučuji: Anatolij Naumovič Rybakov – Děti Arbatu (román), Světlana Alexijevič – Doba z druhé ruky (reportážní kniha).

"Zrovna běžely zprávy a moderátor oznámil, že dosavadní šéf FSB byl jmenován tajemníkem Bezpečnostní rady státu... Ještě před dvěma lety tenhle šéf Bezpečnostní rady a ředitel FSB v politice vůbec nefiguroval. Muž s telegraficky krátkým jménem, připomínajícím služební pseudonym a končícím stejně jako Lenin a Stalin na 'in', který přišel ze sféry KGB a byl až doposud zástupcem petrohradského starosty, tedy jasná politická nula. A najednou raketově vylétl vzhůru, jako by si ho někdo vymyslel bez ohledu na realitu a na zákonitosti služebního postupu. Nebo že by znovu zaskřípaly staré žernovy a spustily se staré mechanismy?"

5 11.09.2017

Malý Apu čte dobrodružné příběhy a sní o daleké cestě, ale sní o ní na chudé bengálské vesnici, kde jeho rodiče nemají peníze na to, aby pořádně nasytili své děti, natož, aby přemýšleli o cestování. A tak se protlouká se svojí sestrou Durgou po okolí, sbírají ovoce, občas se jim podaří získat od někoho skromné jídlo, nechávají se unášet vlastní fantazií a radují se z věcí, které bychom my ostatní přešli bez povšimnutí. To vše v syrovém prostředí rozkastované zaostalé Indie, kde bohatší sousedé nemají problém dát najevo, že jste pro ně póvl a tvrdé fyzické tresty jsou na denním pořádku. Píseň o cestě je dojemnou výpovědí o tom, že to, co jedni považují za samozřejmost, může být pro někoho jiného nedosažitelnou touhou. Píseň o cestě je zároveň ukázkou toho, že i bez všech možných vymožeností a bez materiálního zajištění lze prožívat okamžiky radosti a štěstí. Složité jméno autora si asi nezapamatuji, ale jeho knihu z hlavy jen tak nevypustím.

„A právě v jednom takovém okamžiku, když Apu stál na břehu, zadíval se až tam, kde zelený travnatý obzor končil a kde se modré nebe sklánělo k temnězelenému lesu u vzdálené vesnice, a najednou měl podivný pocit, který nedokázal nijak vyjádřit ani vysvětlit. Řekl jen sestře, jež právě vystoupila po schodech ghátu z vody:
‚Durgo, podívej se támhle!‘ A ukázal prstem někam na konec louky. ‚Támhle! Tam za těmi stromy – to už je hodně daleko, viď?‘
Durgá se rozesmála:
‚Hodně daleko? A to mi ukazuješ? Ty jsi ale blázen!‘
Dnes Apu překročil poprvé v životě hranice své vsi. "

5 17.08.2017