milamarus komentáře u knih

Seznam vystavených exponátů čítající 375 položek. Jde o obrazy, knihy, hudební nástroje, notové partitury, jakož i o korouhve, nábytek, šaty a z těch menších věcí příkladně mince, tabatěrky, vějíře a pečetidla. Každá položka má své inventární číslo, vy se dozvíte, jaké jsou její rozměry, její stáří, která instituce ji pro výstavu zapůjčila, kdo je jejím autorem. Je to ovšem trochu jinačí čtení. Jakýkoli doprovodný obrazový materiál chybí, můžete pracovat jen s krátkými popisky (pokud u položky vůbec jsou) a s vlastní fantazií.

Jde-li o Prahu, tak ta přítomna je, ano, ale jako jakási kulisa. Zmínky o ní jsou symbolické, skryté za jmény Mozartových současníků a zároveň jsou rozdrobené mezi více položek, které si čtenář sám musí dávat postupně dohromady…

Nevím, sama nevím, jak mám s takovou publikací pracovat… Prozatím zůstávám u třech hvězdiček a za zvuku Leporelovy árie z Dona Giovanniho odkazuji na o čtyři roky mladší titul „Prahou Wolfganga Amadea Mozarta“, jehož autorkou je Iva Daňková. Ten spíš naučí.

----------------------------------
CITÁT:
(…) Tisk obsahuje soupis 161 předplatitelů z Čech, Německa a Rakouska, kteří si vydání této skladby předplatili v počtu 320 exemplářů.

8 30.12.2021

Nalezeno, jak jinak, ve skladu knihovny. // Dávám plný počet a neprodleně označuji štítkem. Kdo rád víc prohlíží než čte, nebude zklamán. Je to pěkná, dobře rozvržená publikace. Vhodná i pro obsazení patnácté příčky budoucí čtenářské výzvy. // Medailony jsou řazeny chronologicky dle data narození té či oné osobnosti. Muži převládají...

Proto místo citátu raději zopakuji ta čtyři ženská jména:
- Marie Riegrová–Palacká (1833-1891)
- Růžena Holubová (1865-1958)
- Ema Destinnová (1878-1930)
- Dana Zátopková (1922-2020)

Knihu doporučuji.

9 30.12.2021

Dalajlama před Vikárkou i v ní, na Václavském náměstí, v areálu indické ambasády na Letné, na Staroměstské radnici s tehdejším pražským primátorem, v Lánech s prezidentem Václavem Havlem a samozřejmě na letišti. Dohromady 24 barevným snímků a 2 černobílé. // Všude se usmívá, všude je obklopen lidmi. Hodně lidmi. Výjimkou je momentka z hotelu Jalta, kde byl tehdy v únoru 1990 ubytován.

-----------------------------------------------------
CITÁT:
Mým poselstvím je praktikování soucítění, lásky a laskavosti.

13 30.12.2021

Malý formát, velká písmena a dobrý konec, dávám čtyři hvězdičky. Politický podtext příběhu mě nezlobí, zaujala mě spíš vzájemná spolupráce nebe a pekla, resp. nápad pekla obrátit se v nouzi na nebe. To jsem nečekala.

-----------------------------------------------
CITÁT:
(…) Protože když do duší lidí zasejete strach, můžete jim pak vzít dočista všechno.

11 29.12.2021

Divadelní hra odehrávající se roku 1885. Místem děje je jižní Holandsko, konkrétně vesnice Nuenen, kde Vincent žil a pilně pracoval. // V doslovu je hra označena jako “drama bojovné“, ale o co se bojuje, kdo proti komu bojuje, a kdo nakonec zvítězí, vám nyní prozrazovat nebudu. Napovím jen, že mezi výrazné postavy patří: Markéta alias Margaretha “Margot” Begemannová (1841–1907), Tersteeg alias Hermanus Gijsbertus Tersteeg (1845-1927) a pochopitelně Vincentův mladší bratr Theo.
Dávám pět hvězdiček, líbila se mi a děkuji za kus toho budoucího Zeleného obilí na obálce. Dokazuje, že světlo bylo nelezeno.

--------------------------------------------------------
ÚRYVEK:
Vincent: (…) Ale něco ti řeknu: V jistém směru jsem rád, že jsem se neučil nikde malovat. Byl bych se možná naučil nějaké technice, ale přitom bych nechával bez povšimnutí určité dojmy – a to jsem si řekl ne – to je právě to, co musím umět, ačkoliv nevím, jak na to jít. Já sám nevím, jak maluju, ale cítím ve své práci ozvěnu toho, co mě dojalo, uchvátilo nebo sevřelo, cítím, že mi příroda něco říkala a že jsem to stenograficky zachytil. V mém záznamu možná jsou nerozluštitelná slova, chyby nebo mezery, ale přece zůstává něco, co mi ten vřes, ten břeh nebo ta postava řekla. Ale není to jen šedivý a obyčejný jazyk, který se rodí z pouhé techniky nebo naučeného systému, rozumíš.
Theo: Naprosto, Vincente, ale zvolil sis tu nejobtížnější cestu, jaká vůbec je.
Vincent: Vím. Ale nenávidím vyšlapané cesty. Jsou holé a nakonec tě zavedou někam, kde už bylo mnoho lidí před tebou. Park s lavičkami – to není pro mě. Mám raději džungli, kde nevíš kudy kam a musíš se prosekávat.

9 28.12.2021

Při prvním čtení trochu hození do vody a šok. Protože básnická forma vyprávění, protože zeměpisná a časová nesourodost, nedořečenost, zmatek. Párkrát jsem knihu zavřela a chtěla se čtením přestat…. // Napodruhé lepší. Originální výlet do minulosti. Zmatek nezmizel, ale došlo mi, že pro pátrání v archivu je typický a nutný. Nasekané věty tomu dodávají kouzlo, víc vynikne jejich obsah, a jejich nedořečenost čtenáře udržuje v napětí, zda se autor k tomu či onomu ještě vrátí… // Proloženo kolážemi z fotografií, pohlednic, dokumentů a květin, které pro české vydání vytvořila manželka autora, paní Ljudmila Chersonskaja (*1964). // Knize dávám maximální počet hvězdiček. Je dobře, že vznikla. // Jako ukázku vybírám část textu ze strany šestapadesát:

Oděsa, 1915-1938
RČENÍ

1
Rabi Icchak Steinmacher řekl:
„Když se potkáváš s přítelem denně,
můžeš s ním během hodiny mluvit
o mimořádně důležitých
záležitostech minulého dne.

Po ročním odloučení
s údivem pochopíš,
že všechen uplynulý čas
se vešel do bezvýznamného
půlhodinového rozhovoru.

Když se potkáš s přítelem
po desítce let,
slisuješ události
do dvou tří náhodných vět,
které tvůj společník
za minutu zapomene.
Po návratu domů
přítel pravděpodobně poví ženě o setkání
a na její dotaz, o kom je řeč,
prohodí „Toho neznáš.“
Nebo jen prostě mávne rukou.
Žena neuslyší slova
a nevšimne si gesta.

Jakoupak dáš odpověď
Jedinému Požehnanému,
když se uzavře život?
Pravda, touto odpovědí,
bude mlčení.“
(…)

9 27.12.2021

Vskutku unikátní pohled do minulosti. Do časů, kdy Stalin ještě žil, Berlínská zeď teprve vznikala,... a rozhlasoví šéfredaktoři neměli pocit, že lidé jak tři minuty nikoho poslouchat nevydrží. // Je to pohled přísný, popichující, burcující, ….ale navzdory ledasčemu viděnému pohled stále velkorysý, doufající, všechny do jednoho pytle neházející. To oceňuji. // Opisovat všech jednapadesát nadpisů nebudu. Stejně by to, co se pod nimi ukrývá, neprozradily. Můžu jen naznačit. Řeč je například o Karlu Čapkovi, Miladě Horákové, Edvardu Benešovi, Alexandru Solženicynovi, F. M. Dostojevském, Rudolfu Slánském, Karlu Havlíčku Borovském, Juliu Fučíkovi, Johnu Reedovi nebo o Anně Frankové. O té a jejím deníku píše Peroutka obzvláště hezky.

Knihu doporučuji a dávám maximální počet hvězdiček.

-----------------------------------------------------
CITÁT:
Kdybych měl na vybranou, které své přání – jediné přání – bych chtěl vidět splněno, tedy bych se ovšem obrátil ke své zemi a řekl bych, že přede vším ostatním bych si přál, aby vláda přestala mluvit nepravdu a dovolovala mluvit pravdu. Z toho by nezadržitelně vyrostlo všechno ostatní.

15 18.11.2021

Další majstrštyk Viery Glosikové. // Kniha, díky níž se můžete seznámit s bezmála třemi desítkami autorů a kouskem jejich tvorby. Píšu autorů, ale je tam i jedna žena, a to německá spisovatelka a básnířka Hedda Sauer (1875-1953) // Veliké plus dávám za portrétní fotografie, které k neznámému textu lákaly a dojem z něj patřičně zesilovaly. // Ze všech básní vybírám jednu, napsanou Johanenesem Urzidilem. Najdete ji na straně sedmasedmdesát.
--------------------------------
SETKÁNÍ

Houpavá chůze toho děvčete na mostě,
tak prostě vznešená, až srdce mi z toho usedá,
mě přepadne, když dovnitř jdu a zas ven z hlučících kaváren,
či jindy sám se opírám a přemítám.

Kdo ví, kde teď to děvče asi je (jsem zapomněl její obličej a postavu,
určitě bych ji nepoznal, kdyby seděla v divadle vedle mě),
však sladká pokora jejího míjení mi naplnila srdce nevýslovným smutkem,
a touhou po dětinském vpádu jejích laskavých rukou do mých vlasů.

Vím, že něžnost jejího pohledu a hlasu jak temné cello, měkká a pomíjivá,
by mě vyplatila za nerozum světa a zlovolné lidstvo,
a že by sedmero šňůr okolo mé hrudi povolilo před mírem v jejích krocích
(byť vím, že ji vlastně neznám a že jsem dětina, tohle psát).

Tak lehká je velká myšlenka, gesto nebo slovo,
jež volně jak fenik nikoho koluje mezi lidmi;
však těžká je pokora, a nevědět nic o štěstí dvou
propletených rukou.

11 16.11.2021

Více o životě než smrti. // Přidávám čtvrtý štítek "rozhovory", protože právě ony tvoří podstatnou část knihy. Zpovídanými jsou jednak spolužáci Jana Palacha, jeho třídní profesorky a další členové profesorkého sboru, jednak režisér dokumentu Tryzna (1969) a tvůrci filmu Hořící keř (2013), přičemž jakýmsi předělem mezi nimi, mezi minulostí a současností, je kapitola “Z díla Olbrama Zoubka” aneb setkání s paní Polanou Bregantovou v Salmovské ulici uskutečněné dne 11. září 2018. // Dávám maximální počet hvěd. Perfektně využitá příležitost!

---------------------------------------------------------------------------
ÚRYVEK ze str. 52-53
Jan Palach přišel na svět v srpnu roku 1948. První veřejná vzpomínka na něj pochází z doby, kdy byl Jeník dvouletý už čile běhající. Zaměstnaným rodičům ho přes den hlídal dědeček. Ten už stářím nemohl normálně chodit a o holi neměl šanci vnoučkovi stačit v pohybu. Hošíka proto k sobě přivazoval provázkem táhnoucím se od ručičky k ruce. Podobně jako děda Palach dávala jednou ze stejné parkové lavičky pozor na Standu Hamra jeho babička. Ta jako mladá sloužila v jemnocitném panském domě ve Vídni, později měla sama pět vlastních dětí, a proto se jejímu výchovnému chápání přičila situace nešťastného chlapečka cukajícího špagátkem. Ráda vyprávěla příběh, který ten den na pár hodin rozčeřil místní společenskou hladinu. Vzala na sebe závazek, že případně utíkajícího Jeníčka chytí, a přemluvila starého dědu, aby vnoučka pustil. Neposeda ovšem okamžitě využil příležitosti, bleskově vyrazil, babička na něj byla rychlostně krátká a hošík zmizel z parku kamsi. Trvalo pěkný čas, než ho s pomocí dalších zmobilizovaných lidí našli v polích daleko za obcí. Od toho dne ovšem bylo přátelství na čas přerušeno a starý Palach na babku ještě dost dlouho jenom mával holí.

9 07.10.2021

Vzpomínková publikace vydaná před jednadvaceti lety, leč zde dosud nečtená a nikým nehodnocená. To mi přišlo škoda, tak jsem si jí vyžádala ze skladu ústřední knihovny a ještě na zastávce cestou domů přečetla pár stránek.
Nyní jsem ve velkém pokušení vypíchnout nějakou větu, nějakou myšlenku, protože by za opakování jednoduše stála, ale raději zůstanu u konstatování takové maličkosti, která s tím vypíchnutím souvisí, totiž u nespočtu svislic, které do knihy obyčejnou tužkou zakreslil(a) předchozí čtenář(ka). Třeba na stranách 22 a 23 jich najdete celkem osm. …Takový příjemný nátlak mám ráda.

Knihu doporučuji!

10 05.10.2021

Cenný dokument a taktéž skvělý pomocný materiál k jiným, obsáhlejším publikacím na toto téma. // K porovnání a v souvislosti s osobami, jejichž jména se v zápise objevují, upozorňuji na existenci CD - “Rozhlasová historie 1923-2013“, které je dostupné ve fondu Městské knihovny. Jde o průřez rozhlasovým archivem, o bezmála dvanáct hodin audio-záznamu (viz zajímavosti).

Ke květnovým dnům se vztahuje:
- kapitola 45 – Dobytí Berlína (1945)
- kapitola 46 – Osvobození Plzně a Prahy (1945)
- kapitola 47 – Prezident Beneš v Praze - reportáž z příjezdu na Wilsonovo nádraží 16.5.1945
a nepřímo dále kapitola 50 – Proces s K. H. Frankem (1946) a taktéž kapitola 52 – Poválečný odsun (1946)

----------------------------------------------------------------------
ÚRYVEK (str. 21-22)
6.května 1945
6:35 Praha I, německá vysílačka: „Pražané! Máte ještě volbu! Buď bude v Praze, v Čechách a na Moravě pořádek a kázeň, budete zásobeni jako dosud v pořádku a téměř tak, jako by ani válka nebyla, nebo půjdete vstříc nepopsatelné bídě a nedostatku a hladu. Německé vojsko vynutí si všude respektování svých práv a zvláště pokud jde o zásobování, bude-li mu bráněno zásobovat se ze svých skladišť, bude se zásobovati při svých operacích z přídělů obyvatelstva. Udržujete proto všude pořádek, nebudeme trpět žádný odpor a sabotáže, které zlomíme všemi prostředky moderní války. Pražský rozhlas II, kterého se zmocnila hrstka neodpovědných elementů, rozšiřuje zprávy, které jsou nepravdivé. Naposledy voláme: Pražané, dosud máte volbu! Buď potoky krve, bídu, hlad, anebo pořádek, jaký byl po celých šest let v Praze.“
Toto prohlášení bylo vysíláno rozhlasem a v obdobném znění po všech krajích Čech shazováno letadly.

11 10.08.2021

Nevím, jak nejmenší, kterým je knížka určena, ale já se široce usmívala, rozplývala se a jen si v duchu říkala: ,,ach, knížka s posouvátky, to u dospěláckých knížek člověk nepotká " Přečetla jsem jí ve stoje, přímo u regálu. // Maximální počet hvězd. Další skvělý štítek objeven. A ilustrátorka! Paní Linh Dao, poznamenávám si Vás.

15 10.08.2021

(…)
Jsme méně nežli listí
které po zemi stele vichřice,
jsme méně nežli jepice,
než skvrna na zdi šeré
a nežijeme – žijíce.
(…)
--------------------
Fakta, vzkazy, přání, zvolání, dopisy, verše, písně a nejrůznější česká přísloví. Blok po bloku, barák po baráku, cela po cele…. // Informace načaté a často nedopsané, surové a nepřikrášlené, bez rozptylující obrazové přílohy či uklidňujícího poznámkového aparátu, který by ten nebo onen zápis rozebral a vysvětlil. Ano, v tom je to jiné, pro čtenáře nové a nepohodlné.

Ovšem přirovnat kvůli tomu čtení této knížky ke čtení telefonního seznamu by mě nenapadlo. Telefonní seznam je přeci úplně jiná liga. Slabý a studený čajíček. Jestli mám zůstat u přirovnání, napíšu, že jde o lekvar – silný, před okamžikem dovařený (koukněte na rok vydání), tudíž pára z něj ještě stoupá, a jeho účinky jsou znatelné již po několika doušcích. Tím spíše po několika stranách, v půlce, nebo po přečtení doslovu.

Na papíru tištěná, maximálně soustředěná hrůza.

14 06.08.2021

Využít houslový klíč jako naušnici, klaviaturu jako náhrdelník a píšťaly s lesním rohem, okarínou a houslemi coby ozdoby do vlasů krásné dámy, to je malířský nápad, který se nevidí každý den. Už proto se nestydím napsat, že mě v téhle knížce "chytly" víc obrazy než verše. To jim jsem věnovala větší pozornost a víc času... // Na druhou stranu ale nebýt veršů, nedovzdělala bych se. A klidně bych si teď myslela, že ta krásná, usmívající se dáma je nějaká hraběnka nebo kdo, a že ta malá děravá věcička, kterou si dala spolu s ostatními do vlasů (a která se pak objevila ještě na několika dalších obrazech; i jako parádní botky posloužila), nemá ani jméno. // Děkuji oběma.

---------------------------------------------------
UKÁZKA:

Země, voda, vzduch

Můžeš jít po zemi když nohy neslouží
k nebesům vyletět když nemáš křídla
plavat si ve vodě když plavat neumíš
život je nádherná bublinka z mýdla

S vodou čas plyne a země tě kolébá
peříčko ve větru tou zemí točí
hraj si s tím peříčkem víc není potřeba
sladký čas věčnosti do tvých snů vkročí

15 03.08.2021

Úchvatná a časově stále takřka jubilejní publikace vydaná u příležitosti šedesátého výročí existence rozhlasu. // Kromě herců, jak předesílá anotace shora, zde vzpomínají režiséři, zvukoví mistři, hudebníci či samotní autoři rozhlasových her... Opravdu hodně lidí. // Každý z nich vzpomíná na rozhlas a rozhlasovou práci jinak a přeci vzpomínají podobně. A vzpomínají jeden na druhého! - to je myslím na těch útržcích, blahopřáních a ohlédnutích též velmi krásné, dostvypovídající....

Zkrátka: je to vzpomínková publikace, jak má být. Je v ní nostalgie, pokora, radost, moudrost, poznání a pravda... a já dávám maximální počet hvězd!

----------------------------------------------------
CITÁTY:
- ,,Je to báječný paradox, vytvářet obraz bez možnosti obrazu."
- ,,Poslouchač chce být stržen, okouzlen, má se mu dostat možnost prožít něco neopakovatelného, popustit uzdu fantazii."
- ,,Rozhlas je prostě mou láskou velikou a vděčím mu za mnoho."
- ,,Mě by někdy opravdu zajímalo, kolik relací jsem v rozhlase vytvořil; myslím, že toho byla velikánská spousta."
- ,,Člověk v sobě musí živit touhu po poznání."
- ,,Rozhlas je pro ty, kdo umějí naslouchat ve světě narůstajícího hluku."

12 03.08.2021

V květnu jsem stopovala Janáčka na Hukvaldech a v Brně, nyní jsem se vypravila na krátký výlet do Luhačovic - lázeňského města, kam Janáček každoročně (téměř pětadvacet let) jezdil, kde bral uhličité koupele, inhaloval, chodil po lesních cestách, a kde „jeho nenasytné smyslové vnímání nacházelo uspokojení, uvolnění, pohodu a současně celou řadu tvůrčích nápadů a inspirací.“
Ano, je to tenká brožurka, ledacos vynechá a jen naznačuje, ovšem tolik jmen Janáčkových současníků, kteří zde také pobývali (viz str. 21-27), jsem nenašla ani na webu www.leosjanacek.eu/

Chválím!

10 28.07.2021

Nejdřív černobílé momenky z Větrníku, Národního divadla, Divadla Uranie, Divadla V+W, Divadla S. K. Neumanna, ale také třeba ještě z Divadla za branou, Semaforu, Divadla na Vinohradech a Divadla Na zábradlí. Pak portrétní fotografie divadelních osobností, téměř tablo, dalo by se říct. A konečně kombinace obou - totiž Chocholovy snímky jako "nástroj dokumentární a současně poetické interpretace světa". // Krásné! Jdu prohlížet od začátku... // Maximální počet hvězd.

10 25.07.2021

Chtěla jsem něco extra, a zároveň jsem nechtěla lovit mimo své vody. Čekala jsem, čekala, a chytla se! Představuji vám svět fantazie a barev. Místo, kde uvidíte malinkaté skřítky, rozmrzelé vodníky, křehké víly a třeba ještě Červenou Karkulku (bez hladového vlka, nebojte)…. // Každopádně počítejte s tím, že se na dva okamžiky přichomýtnete k vyšetřování masakru v loutkovém divadélku.
Líbilo. Zajímavá publikace. Škoda jen toho autorova zběsilého myšlenkového tempa v úvodní studii, kterému moje teprve se rozkoukávající oči prostě nestačily. Nepobrala jsem ji ani napodruhé. // Zůstávám u třech hvězdiček. Čtvrtá příčka obsazena.

A místo citátu pár nových jmen:
- Jaroslav Špillar (1869-1917)
- Hanuš Schwaiger (1854-1912)
- Maxmilian Pirner (1854-1924)
- Jan Preisler (1872-1918)
- Rudolf Adámek (1882-1953)
- Jaroslav Ponuška (1872-1958)
- Richard Teschner (1879-1948)
- František Kobliha (1877-1962)

10 04.06.2021

V souvislosti s devatenáctou příčkou letošní ČV připomínám tuto trojdílnou edici o českých spisovatelích, malířích a hudebnících, neboť srdíčkama se to v nich jenom hemží. Najdete je jak na obálce vně knihy, tak uvnitř na přední a zadní předsádce. // Pouvažovat o ní můžete i pro příčku druhou - ilustrace vytvořil Vojtěch Otčenášek (*1982); nebo ji použít jako inspiraci pro desítku. Záleží, které téma je vám bližší.

Mně se líbily všecky tři. Díky, paní Drijverová!

10 04.06.2021

Vynikající, čtivé a leckdy úsměvné vyprávění o časech minulých a těžkých, kdy strach bojoval se zvědavostí a úřední osvědčení podmiňovalo vše. I touhou po pokroku.
Dozvíte se, kdo byl vůbec jednou „z největších potíží všech našich průkopníků kinematografu“ (str. 44-45), jak probíhala záchrana zadlužené košířské Klamovky (str. 53-54), nebo co to pro diváka a rozpočet znamenalo, když se řeklo dvojitý program (str. 71-72). // Z jmenného rejstříku v závěru knihy vypichuji tři nejfrekventovanější, a to Thomase Alvu Edisona, Jana Kříženeckého a Františka Ponce.
Hodnotím maximálním počtem hvězd a doporučuji dál.

-----------------------------------------------
ÚRYVEK:
„(…) Ponrepo prodával lístky, vítal návštěvníky uctivou poklonou a upřímným stiskem ruky a osobně je uváděl na místa. Většinu jich dobře znal, protože chodili do jeho kina každý týden, někteří dokonce dvakrát týdně a mnozí měli již svá stálá místa, téměř jako v předplacení. Stejným způsobem se se svými návštěvníky loučil. Protože však při větší návštěvě se nemohl pozdravit se všemi osobně, dal si natočit krátký film, který byl pak vždy na konci programu promítnut. Tak se na plátně objevil sám majitel kina, přicházející v dlouhém císařském kabátě před oponu rozloučit se s váženým obecenstvem několikanásobnou poklonou. (…)“

17 03.06.2021