milamarus komentáře u knih
Další majstrštyk Viery Glosikové. // Kniha, díky níž se můžete seznámit s bezmála třemi desítkami autorů a kouskem jejich tvorby. Píšu autorů, ale je tam i jedna žena, a to německá spisovatelka a básnířka Hedda Sauer (1875-1953) // Veliké plus dávám za portrétní fotografie, které k neznámému textu lákaly a dojem z něj patřičně zesilovaly. // Ze všech básní vybírám jednu, napsanou Johanenesem Urzidilem. Najdete ji na straně sedmasedmdesát.
--------------------------------
SETKÁNÍ
Houpavá chůze toho děvčete na mostě,
tak prostě vznešená, až srdce mi z toho usedá,
mě přepadne, když dovnitř jdu a zas ven z hlučících kaváren,
či jindy sám se opírám a přemítám.
Kdo ví, kde teď to děvče asi je (jsem zapomněl její obličej a postavu,
určitě bych ji nepoznal, kdyby seděla v divadle vedle mě),
však sladká pokora jejího míjení mi naplnila srdce nevýslovným smutkem,
a touhou po dětinském vpádu jejích laskavých rukou do mých vlasů.
Vím, že něžnost jejího pohledu a hlasu jak temné cello, měkká a pomíjivá,
by mě vyplatila za nerozum světa a zlovolné lidstvo,
a že by sedmero šňůr okolo mé hrudi povolilo před mírem v jejích krocích
(byť vím, že ji vlastně neznám a že jsem dětina, tohle psát).
Tak lehká je velká myšlenka, gesto nebo slovo,
jež volně jak fenik nikoho koluje mezi lidmi;
však těžká je pokora, a nevědět nic o štěstí dvou
propletených rukou.
Více o životě než smrti. // Přidávám čtvrtý štítek "rozhovory", protože právě ony tvoří podstatnou část knihy. Zpovídanými jsou jednak spolužáci Jana Palacha, jeho třídní profesorky a další členové profesorkého sboru, jednak režisér dokumentu Tryzna (1969) a tvůrci filmu Hořící keř (2013), přičemž jakýmsi předělem mezi nimi, mezi minulostí a současností, je kapitola “Z díla Olbrama Zoubka” aneb setkání s paní Polanou Bregantovou v Salmovské ulici uskutečněné dne 11. září 2018. // Dávám maximální počet hvěd. Perfektně využitá příležitost!
---------------------------------------------------------------------------
ÚRYVEK ze str. 52-53
Jan Palach přišel na svět v srpnu roku 1948. První veřejná vzpomínka na něj pochází z doby, kdy byl Jeník dvouletý už čile běhající. Zaměstnaným rodičům ho přes den hlídal dědeček. Ten už stářím nemohl normálně chodit a o holi neměl šanci vnoučkovi stačit v pohybu. Hošíka proto k sobě přivazoval provázkem táhnoucím se od ručičky k ruce. Podobně jako děda Palach dávala jednou ze stejné parkové lavičky pozor na Standu Hamra jeho babička. Ta jako mladá sloužila v jemnocitném panském domě ve Vídni, později měla sama pět vlastních dětí, a proto se jejímu výchovnému chápání přičila situace nešťastného chlapečka cukajícího špagátkem. Ráda vyprávěla příběh, který ten den na pár hodin rozčeřil místní společenskou hladinu. Vzala na sebe závazek, že případně utíkajícího Jeníčka chytí, a přemluvila starého dědu, aby vnoučka pustil. Neposeda ovšem okamžitě využil příležitosti, bleskově vyrazil, babička na něj byla rychlostně krátká a hošík zmizel z parku kamsi. Trvalo pěkný čas, než ho s pomocí dalších zmobilizovaných lidí našli v polích daleko za obcí. Od toho dne ovšem bylo přátelství na čas přerušeno a starý Palach na babku ještě dost dlouho jenom mával holí.
Vzpomínková publikace vydaná před jednadvaceti lety, leč zde dosud nečtená a nikým nehodnocená. To mi přišlo škoda, tak jsem si jí vyžádala ze skladu ústřední knihovny a ještě na zastávce cestou domů přečetla pár stránek.
Nyní jsem ve velkém pokušení vypíchnout nějakou větu, nějakou myšlenku, protože by za opakování jednoduše stála, ale raději zůstanu u konstatování takové maličkosti, která s tím vypíchnutím souvisí, totiž u nespočtu svislic, které do knihy obyčejnou tužkou zakreslil(a) předchozí čtenář(ka). Třeba na stranách 22 a 23 jich najdete celkem osm. …Takový příjemný nátlak mám ráda.
Knihu doporučuji!
Cenný dokument a taktéž skvělý pomocný materiál k jiným, obsáhlejším publikacím na toto téma. // K porovnání a v souvislosti s osobami, jejichž jména se v zápise objevují, upozorňuji na existenci CD - “Rozhlasová historie 1923-2013“, které je dostupné ve fondu Městské knihovny. Jde o průřez rozhlasovým archivem, o bezmála dvanáct hodin audio-záznamu (viz zajímavosti).
Ke květnovým dnům se vztahuje:
- kapitola 45 – Dobytí Berlína (1945)
- kapitola 46 – Osvobození Plzně a Prahy (1945)
- kapitola 47 – Prezident Beneš v Praze - reportáž z příjezdu na Wilsonovo nádraží 16.5.1945
a nepřímo dále kapitola 50 – Proces s K. H. Frankem (1946) a taktéž kapitola 52 – Poválečný odsun (1946)
----------------------------------------------------------------------
ÚRYVEK (str. 21-22)
6.května 1945
6:35 Praha I, německá vysílačka: „Pražané! Máte ještě volbu! Buď bude v Praze, v Čechách a na Moravě pořádek a kázeň, budete zásobeni jako dosud v pořádku a téměř tak, jako by ani válka nebyla, nebo půjdete vstříc nepopsatelné bídě a nedostatku a hladu. Německé vojsko vynutí si všude respektování svých práv a zvláště pokud jde o zásobování, bude-li mu bráněno zásobovat se ze svých skladišť, bude se zásobovati při svých operacích z přídělů obyvatelstva. Udržujete proto všude pořádek, nebudeme trpět žádný odpor a sabotáže, které zlomíme všemi prostředky moderní války. Pražský rozhlas II, kterého se zmocnila hrstka neodpovědných elementů, rozšiřuje zprávy, které jsou nepravdivé. Naposledy voláme: Pražané, dosud máte volbu! Buď potoky krve, bídu, hlad, anebo pořádek, jaký byl po celých šest let v Praze.“
Toto prohlášení bylo vysíláno rozhlasem a v obdobném znění po všech krajích Čech shazováno letadly.
Nevím, jak nejmenší, kterým je knížka určena, ale já se široce usmívala, rozplývala se a jen si v duchu říkala: ,,ach, knížka s posouvátky, to u dospěláckých knížek člověk nepotká " Přečetla jsem jí ve stoje, přímo u regálu. // Maximální počet hvězd. Další skvělý štítek objeven. A ilustrátorka! Paní Linh Dao, poznamenávám si Vás.
(…)
Jsme méně nežli listí
které po zemi stele vichřice,
jsme méně nežli jepice,
než skvrna na zdi šeré
a nežijeme – žijíce.
(…)
--------------------
Fakta, vzkazy, přání, zvolání, dopisy, verše, písně a nejrůznější česká přísloví. Blok po bloku, barák po baráku, cela po cele…. // Informace načaté a často nedopsané, surové a nepřikrášlené, bez rozptylující obrazové přílohy či uklidňujícího poznámkového aparátu, který by ten nebo onen zápis rozebral a vysvětlil. Ano, v tom je to jiné, pro čtenáře nové a nepohodlné.
Ovšem přirovnat kvůli tomu čtení této knížky ke čtení telefonního seznamu by mě nenapadlo. Telefonní seznam je přeci úplně jiná liga. Slabý a studený čajíček. Jestli mám zůstat u přirovnání, napíšu, že jde o lekvar – silný, před okamžikem dovařený (koukněte na rok vydání), tudíž pára z něj ještě stoupá, a jeho účinky jsou znatelné již po několika doušcích. Tím spíše po několika stranách, v půlce, nebo po přečtení doslovu.
Na papíru tištěná, maximálně soustředěná hrůza.
Využít houslový klíč jako naušnici, klaviaturu jako náhrdelník a píšťaly s lesním rohem, okarínou a houslemi coby ozdoby do vlasů krásné dámy, to je malířský nápad, který se nevidí každý den. Už proto se nestydím napsat, že mě v téhle knížce "chytly" víc obrazy než verše. To jim jsem věnovala větší pozornost a víc času... // Na druhou stranu ale nebýt veršů, nedovzdělala bych se. A klidně bych si teď myslela, že ta krásná, usmívající se dáma je nějaká hraběnka nebo kdo, a že ta malá děravá věcička, kterou si dala spolu s ostatními do vlasů (a která se pak objevila ještě na několika dalších obrazech; i jako parádní botky posloužila), nemá ani jméno. // Děkuji oběma.
---------------------------------------------------
UKÁZKA:
Země, voda, vzduch
Můžeš jít po zemi když nohy neslouží
k nebesům vyletět když nemáš křídla
plavat si ve vodě když plavat neumíš
život je nádherná bublinka z mýdla
S vodou čas plyne a země tě kolébá
peříčko ve větru tou zemí točí
hraj si s tím peříčkem víc není potřeba
sladký čas věčnosti do tvých snů vkročí
Úchvatná a časově stále takřka jubilejní publikace vydaná u příležitosti šedesátého výročí existence rozhlasu. // Kromě herců, jak předesílá anotace shora, zde vzpomínají režiséři, zvukoví mistři, hudebníci či samotní autoři rozhlasových her... Opravdu hodně lidí. // Každý z nich vzpomíná na rozhlas a rozhlasovou práci jinak a přeci vzpomínají podobně. A vzpomínají jeden na druhého! - to je myslím na těch útržcích, blahopřáních a ohlédnutích též velmi krásné, dostvypovídající....
Zkrátka: je to vzpomínková publikace, jak má být. Je v ní nostalgie, pokora, radost, moudrost, poznání a pravda... a já dávám maximální počet hvězd!
----------------------------------------------------
CITÁTY:
- ,,Je to báječný paradox, vytvářet obraz bez možnosti obrazu."
- ,,Poslouchač chce být stržen, okouzlen, má se mu dostat možnost prožít něco neopakovatelného, popustit uzdu fantazii."
- ,,Rozhlas je prostě mou láskou velikou a vděčím mu za mnoho."
- ,,Mě by někdy opravdu zajímalo, kolik relací jsem v rozhlase vytvořil; myslím, že toho byla velikánská spousta."
- ,,Člověk v sobě musí živit touhu po poznání."
- ,,Rozhlas je pro ty, kdo umějí naslouchat ve světě narůstajícího hluku."
V květnu jsem stopovala Janáčka na Hukvaldech a v Brně, nyní jsem se vypravila na krátký výlet do Luhačovic - lázeňského města, kam Janáček každoročně (téměř pětadvacet let) jezdil, kde bral uhličité koupele, inhaloval, chodil po lesních cestách, a kde „jeho nenasytné smyslové vnímání nacházelo uspokojení, uvolnění, pohodu a současně celou řadu tvůrčích nápadů a inspirací.“
Ano, je to tenká brožurka, ledacos vynechá a jen naznačuje, ovšem tolik jmen Janáčkových současníků, kteří zde také pobývali (viz str. 21-27), jsem nenašla ani na webu www.leosjanacek.eu/
Chválím!
Nejdřív černobílé momenky z Větrníku, Národního divadla, Divadla Uranie, Divadla V+W, Divadla S. K. Neumanna, ale také třeba ještě z Divadla za branou, Semaforu, Divadla na Vinohradech a Divadla Na zábradlí. Pak portrétní fotografie divadelních osobností, téměř tablo, dalo by se říct. A konečně kombinace obou - totiž Chocholovy snímky jako "nástroj dokumentární a současně poetické interpretace světa". // Krásné! Jdu prohlížet od začátku... // Maximální počet hvězd.
Chtěla jsem něco extra, a zároveň jsem nechtěla lovit mimo své vody. Čekala jsem, čekala, a chytla se! Představuji vám svět fantazie a barev. Místo, kde uvidíte malinkaté skřítky, rozmrzelé vodníky, křehké víly a třeba ještě Červenou Karkulku (bez hladového vlka, nebojte)…. // Každopádně počítejte s tím, že se na dva okamžiky přichomýtnete k vyšetřování masakru v loutkovém divadélku.
Líbilo. Zajímavá publikace. Škoda jen toho autorova zběsilého myšlenkového tempa v úvodní studii, kterému moje teprve se rozkoukávající oči prostě nestačily. Nepobrala jsem ji ani napodruhé. // Zůstávám u třech hvězdiček. Čtvrtá příčka obsazena.
A místo citátu pár nových jmen:
- Jaroslav Špillar (1869-1917)
- Hanuš Schwaiger (1854-1912)
- Maxmilian Pirner (1854-1924)
- Jan Preisler (1872-1918)
- Rudolf Adámek (1882-1953)
- Jaroslav Ponuška (1872-1958)
- Richard Teschner (1879-1948)
- František Kobliha (1877-1962)
V souvislosti s devatenáctou příčkou letošní ČV připomínám tuto trojdílnou edici o českých spisovatelích, malířích a hudebnících, neboť srdíčkama se to v nich jenom hemží. Najdete je jak na obálce vně knihy, tak uvnitř na přední a zadní předsádce. // Pouvažovat o ní můžete i pro příčku druhou - ilustrace vytvořil Vojtěch Otčenášek (*1982); nebo ji použít jako inspiraci pro desítku. Záleží, které téma je vám bližší.
Mně se líbily všecky tři. Díky, paní Drijverová!
Vynikající, čtivé a leckdy úsměvné vyprávění o časech minulých a těžkých, kdy strach bojoval se zvědavostí a úřední osvědčení podmiňovalo vše. I touhou po pokroku.
Dozvíte se, kdo byl vůbec jednou „z největších potíží všech našich průkopníků kinematografu“ (str. 44-45), jak probíhala záchrana zadlužené košířské Klamovky (str. 53-54), nebo co to pro diváka a rozpočet znamenalo, když se řeklo dvojitý program (str. 71-72). // Z jmenného rejstříku v závěru knihy vypichuji tři nejfrekventovanější, a to Thomase Alvu Edisona, Jana Kříženeckého a Františka Ponce.
Hodnotím maximálním počtem hvězd a doporučuji dál.
-----------------------------------------------
ÚRYVEK:
„(…) Ponrepo prodával lístky, vítal návštěvníky uctivou poklonou a upřímným stiskem ruky a osobně je uváděl na místa. Většinu jich dobře znal, protože chodili do jeho kina každý týden, někteří dokonce dvakrát týdně a mnozí měli již svá stálá místa, téměř jako v předplacení. Stejným způsobem se se svými návštěvníky loučil. Protože však při větší návštěvě se nemohl pozdravit se všemi osobně, dal si natočit krátký film, který byl pak vždy na konci programu promítnut. Tak se na plátně objevil sám majitel kina, přicházející v dlouhém císařském kabátě před oponu rozloučit se s váženým obecenstvem několikanásobnou poklonou. (…)“
Opravdu je tam toho víc k prohlížení než ke čtení, ale o to u katalogu vlastně jde, ne? Kochala jsem se, seznamovala se a obdivovala. Děkuji. // Desátá příčka letošní čtenářské výzvy obsazena.
------------------------------------------------------------------
CITÁT:
(…) Pro mne osobně bylo nevýslovným štěstím, že jsem při tom všem mohl svým skromným dílem přispět také k poznávání české hudby, která je nám všem tolik drahá a je jednou z nejpřednějších součástí duchovních pokladů našeho národa.
Netuším, jak se to stalo, ale z původně chtěné publikace “Janáček – Hukvaldy“, pro kterou jsem do knihovny šla, je nakonec “Janáček a Hukvaldy“ - neprodejná propagační publikace České hudební společnosti vydaná skoro před čtyřiceti lety. // Zatím nechávám bez hodnocení a pouze zde rozkryju onen autorský kolektiv. Slovem do ní přispěli muzikologové Jiří Vysloužil (1924-2015), Bohumír Štědroň (1905-1982), Jiří Fukač (1936-2002) a také violista a pedagog Rudolf Šrubař (1925-2009). Fotografiemi knihu doplnili Miloš Budík (*1935), Josef Sudek (1896-1976) a Filip Horyl (?).
----------------------------------------------------
CITÁT CITÁTU:
(….) Chtěl jsem býti jen muzikantem a myslím, že to bylo šťastné.
Srdce nalezeno. Devatenáctá příčka letošní čtenářské výzvy obsazena. A jakou nádhernou knihou! I když, no, po prvních přečtených stránkách bych ji neváhala označit jako tu, do které musím ještě dorůst, tu, které jsem se bála, a která mi přišla tak nějak skrytě šalamounská. To musím napsat. Měla jsem strach, jestli jí budu rozumět….
Paní Olga je však mistrovský poeta. Snad od vás ani nevyžaduje znalost oněch her. Spíš vám o nich vypráví, láká vás na ně a prostřednictvím postav, které hrála, ledacos o ději napoví a vysvětluje. I sobě samotné vysvětluje. Krátce a přesně.
Hodnotím maximálním počtem hvězd, vpravo přidávám pár štítků a děkuji za to, že jsou jednotlivé básně uvozeny fotografií (jejím kostýmním portrétem). To byl od Vás skvělý tah!, paní Bezděková, který též může před čtením hodně pomoci.
-------------------------------------------------------------------
(…)
Kde ztratily smích, vtip a vzlyky
a děje schopné všech převratů?
Ah, usmrtily je okamžiky
a hrají teď v mrtvém dramatu.
Myšlenky, kdys jejich služebnice,
dotknou se plaše mrtvých tvorů
a srdce vzpomíná na jepice,
jak tančily v záři reflektorů.
Porcelánové vázy, skleněné mísy, kameninové talíře, dřevěné skříně, žehličky, pivní korbele, a pak portréty, pamětní medaile, brože, řády, vavřínové větvičky a stříbrné věnce. Nechybí ani tabatěrky, dýmky, hodinky, brýle, prsteny, ba i vějíře a slunečník tam najdete. A jde-li o majitele? Za všechna jména prozradím pouze Jindřicha Mošnu (1837-1911). // Některé památky jsou zahrnuty v obrazové části (str. 36-113), a vy vidíte, jak vypadají, jaké jsou jejich rozměry, stav a původ; jiné jsou pouze součástí obsáhlého soupisu a položkami označenými inventárními čísly.
Závěr: jedinečná publikace na ojedinělé téma a zcela určitě také doklad namáhavé práce s archiváliemi, které je – říkejte si, co chcete - radno opatrovat. Pět hvězdiček.
----------------------------------------------------
CITÁT:
Obdobná publikace vychází v českém prostředí poprvé a je také cestou k hledání způsobů, jak na české divadlo nahlížet v souvislostech a také pod jinými úhly pohledu.
O trochu starší a o poznání obsáhlejší kniha než Praha v zrcadle staletí, kterou jsem prohlížela v dubnu. Též velice krásná.
Pokud jde o absenci místopisného rejstříku, na kterou dopředu upozorňuje anotace shora, nechyběl mi. Orientovala jsem se dobře. Byla bych však pěkně ucabrtaná, kdybych měla navštívit ona místa v právě takovém pořadí, v jakém jsou v knize prezentována. Přimlouvala bych se proto za jiné řazení snímků. Nikoli dle roku pořízení (to, domnívám se, natěšený čtenář snad ani nezaregistruje a správně neocení), ale dle místa samotného. Příkladně náměstí Republiky….
Dávám maximální počet hvězd a pomyslnou šestou za překvapení v podobě protipožární nádrže kolem Husova pomníku.
Knihu doporučuji.
Katalog výstavy, která se konala před třiceti lety ve Schwarzenbergském paláci, a která dávala nahlédnout do uměleckých sbírek z majetku České státní pojišťovny sídlící ve Spálené ulici v Praze. // Kniha je rozdělena na textovou a obrazovou část. Při prohlížení nutno listovat. // Zaujala mě Maroldova Pianistka, Zaváté patníky od Karla Chaby a rovněž dokumentární akvarely Jaroslava Šetelíka (1881-1955). // Jednu hvězdičku ubírám. Formátování textové části šlo udělat lépe (stačilo zvolit jinou velikost písma nebo použít odrážky).
--------------------------------------------------------------
CITÁT:
Na výstavě nebyla zařazena mnohá komerčně motivovaná díla některých renomovaných autorů, jimž kdysi pojišťovna patrně pomohla řešit tíživou ekonomickou situaci.
Stostránková návnada na větší ryby, pardon knihy s dvořákovskou tématikou, jejímiž autory jsou příkladně Václav Holzknecht, Jarmil Burghauser nebo Jiří Berkovec. Nechybí fotografie, ani životopisná data. Přečteno za chvilku. // Chválím.