milamarus komentáře u knih

Když ne mezi autory, tak alespoň tady, v prvním komentáři, by mělo zaznít jméno Artuš Rektorys (1877-1971). To on knihu vydal, opatřil přílohami, fotografiemi, a abych nezapomněla, napsal k ní úvodní slovo a též medailon o Vilému Zítkovi. // Chválím ho za průběžný poznámkový aparát, který mi orientaci v dopisech dost usnadnil. Zároveň však chci napsat, že ačkoliv je to po prvním čtení stále takové, no řekněme tajemné, chápu, že to ani nemohlo být jiné a absolutně dořečené. Koukněte na rok vydání. Díky tedy alespoň za náznaky, za rozporuplnost. Zde na jedné straně reprezentované očividným Zítkovým zájmem, nadšením a pílí, na druhé straně těžkostmi s jeho honoráři, závistí kolegů, podrazy a problémy s režimem. S oběma režimy.

Nicméně, postřehy o italské opeře, tamních osobnostech (za všechny uvádím dirigenta A. Toscaniniho), způsobu práce a poměrech – to je bezesporu cenné svědectví, které může sečtělejší čtenář hbitě porovnat s poměry na domácí hroudě… // Já se prozatím ponořím pouze do archivu Národního divadla, protože jde-li o Otakara Ostrčila, znám jen to jméno, a to ještě jen díky tomu, že několikrát do týdne procházím pod pamětní deskou ve Zborovské ulici.

Ke stávajícím štítkům přidávám ještě štítky operní pěvci a italská opera, dávám maximální počet hvězd a jdu. // Ať se vám kniha líbí!

------------------------------------------------
ÚRYVEK:
„Budu Vám psáti docela otevřeně: Hlavní věc je spokojenost, ona vnitřní spokojenost myslím, která plyne z možnosti a zdaru práce. Tu máte také zajisté na mysli, a našel-li jste ji v poslední době u nás, bylo by myslím zbytečným risikem, hledati ji jinde. Tím nechci ovšem Vaši záležitost tak docela krátce skoncovati. Záleží na okolnostech a těch různých vztazích, o nichž se zmiňujete. Náš vzájemný poměr zůstane doufám nezkalen, a nevíte ani, jak mne těší Vaše důvěra, se kterou se tak docela otevřeně na mne obracíte. Poměr ke kolegům sám vystihujete správně, tím se nemusíme dále zabývati. Každý má konečně to, co si sám dobude, a to dobývání se musí dít na jevišti po pečlivé a svědomité přípravné práci. (…) Zcela upřímně a po lidsku: byl bych sám rád, kdybyste si získal v cizině jména. Byl by tu prospěch nás všech: čím více světových jmen v národě, tím větší jeho vážnost.“

9 05.01.2021

Třebaže po textové stránce kvalit současných publikací kniha nedosahuje, zavrhnout ji úplně by nebylo fér. Čas zapracoval, pomohl a z fotografií se stal takřka archivní materiál, kterému dává velký formát knihy ještě vyniknout. Mám na mysli příkladně hned ten letecký snímek Pražského hradu nebo tu dvoustránkovou fotografii pořízenou z Kostela svatého Mikuláše, na které uvidíte jak Malostranskou besedu a chodník před ní, tak vzdálený Vítkov… a možná, že v tu chvíli, jak budete znalecky kontrolovat domy na nábřeží, tu vás napadne, že za věžemi Týnského chrámu něco chybí.

Vyzdvihla bych i momentky malířů, které zde jsou. Těšte se na z okna vykukujícího Jana Zrzavého, o kousek dál v zahradě odpočívající Cyrila Boudu a jeho syna Jana, nebo (mně dosud neznámé) Josefa Brože a Jaroslava Gruse. Zvěčněn byl i fotograf Josef Sudek či nad džbánkem vína ve Lvím dvoře rozpravující básník Vilém Závada a jeho přítel Václav Dobiáš.

Závěr: Praha před čtyřiceti lety, domy oprýskané, hnědé, i Sovovy mlýny byly, všude trabanty, tramvaj před Prašnou bránou, autobusy parkující až u sousoší Mistra Jana Husa a na Střeláku víc stromů.

----------------------------------------------------
CITÁT:
„Vyburcujte se z všednosti, přemozte své účelové vidění a oddejte se pocitu údivu a nadšení.“

12 05.01.2021

Ani já neumím vyjádřit, v čem to kouzlo vězí, zda je ukryto v konkrétních slovech, ve větné skladbě nebo v té nepolapitelné opravdovosti. // Možná je kus něho i ve mě samotné, v tom předpokladu, že ho objevím. Nevím. Jen jsem chtěla tento rok ukončit něčím nadčasovým. A povedlo se. // Opojné čtení!
-----------------------------------------------------------------
UKÁZKA:
(...) Jsou na světě všelijaké pohádky o neobyčejných a vzácných bytostech, jako je hloupý Honza, silný Jíra, králové, kouzelníci, víly a draci, ale stává se, že se někdy něco obzvláštního přihodí i chudému drvoštěpu. Já ovšem nejsem ani hloupý Honza, ani silný Jíra. Nejsem tak hloupý jako hloupý Honza, a právě proto jsem si nevydobyl žádného království ani zámku a nepřišel jsem k tomu štěstí, aby se mi všichni lidé klaněli. To mám teď z toho. A kdybych náhodou byl silným Jírou, dělal bych také ledacos jiného, než dělám teď, a dotáhl bych to možná tak daleko, že bych se stal v Československé republice třebas i generálem. Ale dříve bych některým lidem, na které mám zlost, řádně (kdybych byl silný Jíra) namlátil, protože bych se (kdybych byl silný Jíra) nikoho nebál.
Já se ovšem teď také skoro nikoho nebojím, ale prát se nemohu tak, jak se to odjakživa hodí na silného Jíru, protože jednak mám na nose brejle a ty by mi při rvačce shodili a rozbili, a pak by mne třeba ještě navrch pro nepřístojnost zavřeli do arestu, a na to já nemám čas, protože se musím v nynější drahotě těžko živit, a to dá dost práce a ještě to k ničemu nevede. (…)

14 31.12.2020

Štítek filatelie – úlovek č. 4 // Napínavé a moudré čtení, které vás a děti vezme za hranice vlasti, totiž do Ameriky, Francie, Egypta, Japonska nebo Austrálie. Každá pohádka je trochu jiná, demonstrující danou zemi a kulturu, její specifičnost, ovšem konec všech příběhů je bez výjimky dobrý. // Zvlášť neokoukaně se mi jeví ohraničit je první a poslední kapitolou, odehrávajících se na skřítkovském sněmu v pohádkovém království. // Velké písmo, odstavce, žádné překlepy nebo hrubé výrazy. // Líbí se mi.

--------------------------------------------------------------
CITÁT:
(…) Když je člověk se svou starostí sám, píše dopis a hledá druhého člověka, aby se mu svěřil. Když je těch lidí houf, nesdělují si starosti navzájem, ale začnou se ve jménu té velké starosti prát a vyhlašující si válku. Přeryjí kopyty koní cesty, jež vedou od lidí k lidem, rozboří mosty, a kudy pak má poštovský panáček putovat, aby doručil dopis podle prvního poštovského přikázání?

15 31.12.2020

Štítek filatelie – úlovek č. 3 // Soupis, na který láká anotace shora, čítá 352 položek, tudíž hledáte-li knihu na jedno odpoledne, tato se do užšího výběru patrně nedostane. Zaslouží si víc času. // Osvědčil se i pomocník google, protože možnost porovnat předlohu a známku, vidět je na jedné stránce pod sebou, vnímat barvy, detaily a rozdíly, máte přibližně u každého sedmého kousku. Myslím ovšem, že i to je dost na to, aby člověk pocítil při prohlížení radost. A vzbudil se v něm zájem. // Z českých řad uvádím Václava Brožíka, Josefa Čapka, Emila Fillu, Vojtěcha Hynaise, Františka Kupku, Kamila Lhotáka a Alfonse Muchu.

Zvláštní místo v tomto komentáři však náleží rytcům. Jsou to:
Jiří Bouda (1934-2015); Martin Činovský (*1953); Václav Fajt (*1952); Jaroslav Goldschmied (1890-1977); Josef Herčík (1922-1999); Bedřich Housa (*1926); Ladislav Jirka (1914-1986); Jan Mráček (1909-1987); Miloš Ondráček (*1936); Bohdan Roule (1921-1960); Jindra Schmidt (1897-1984); Jiří Švengsbír (1921-1983).

Maximální počet hvězd!
-----------------------------------------------------------------------------------
CITÁT:
„Je radostné, může-li návštěvník letošní expozice Umění a známka, která je nedílnou součástí Světové výstavy poštovních známek PRAGA 1988, znovu konstatovat koncepční a cílevědomý vztah federálního ministerstva spojů k výtvarnému umění, jehož poklady – dnes převážně často uchovávané v muzeích a galeriích – jsou soustavně zveřejňovány.(…)“

11 31.12.2020

Štítek filatelie – úlovek č. 2 // Kdybych se o celé knížce teď uměla vyjádřit tak pěkně, jako Miroslav Nýdl o jedné známce, byla bych šťastná. Takhle si od něj jen pár přídavných jmen vypůjčím a pochvalně potvrzuji: námětově rozmanitý, umělecky osobitý a pro prohlížečstvo doma jednoznačně sugestivní zážitek. Knížku jsem nechala kolovat. Táta koukal skrz lupu. // Doplňuji rok narození grafika Jaroslava Lukavského, a to 1924, který v medailonku o něm chybí. // Publikaci doporučuji a jdu se seznámit s dalšími kousky v této edici.
--------------------------------------------------------
CITÁT:
Svými rozměry je známka sice malá, ale může být veliká svou hodnotou uměleckou.

14 30.12.2020

Štítek filatelie – úlovek č. 1 // Nejobsáhlejší jsou kapitoly o Gustavu Mahlerovi a Josefu Hoffmannovi, k jejichž výročí narození byla kniha vydána. Hned za nimi je Jaroslav Hašek – otec nesmrtelného Švejka, a pak ti ostatní. // Stránková nesourodost pro mě však není důvodem ke snížení hodnocení. Vezmu-li to totiž matematicky, z oněch dvanácti mužů znám čtyři, což znamená objevení osmi nových jmen a tváří. A to jen na první pohled. Při druhém, pozornějším, jich bylo mnohem víc. Za to Vám děkuji, pane Černý.

Maximální počet hvězd.

11 30.12.2020

„(…) Víte, to není daleko. Jakmile obejdete zprava či zleva druhý, to je Štičí rybník, přijdete na malé rozcestí. Cestou vzhůru se však nedávejte. Zabočte mírně vpravo k dalšímu rybníku, Hradeckému. Nu a tam, docela blízko, po levé straně hned u cesty je malý rybníček, spíše jezírko a tam o pár kroků dále ve svahu je i ona studánka. Bývala tu výborná voda.(…)“

--------------------------------------------------
Když jsem začátkem měsíce četla Z jabkenické myslivny, byla jsem zklamaná, jak málo tam Bedřicha Smetany je, a zůstala s hodnocením u třech hvězdiček. Tady po přečtení dávám plný počet a nadšeně říkám, je ho tu dost. Navíc, ty celostránkové fotografie Karla Plicky, kterými je text obohacen, ach, ty vás chtě nechtě do těch jabkenických končin přenesou a vmžiku ono kouzlo knihy ještě zesílí. To byl skvělý nápad! // Druhou část knihy, od sedmašedesáté strany dál, tvoří zlomky Smetanovy jabkenické korespondence - jeho vlastní slova, myšlenky, radosti, obavy a strasti. Zde musím pochválit pana Malého za přiložený seznam adresátů. Byl a bude nápomocný. :-)

Pro účely dalšího pátrání opisuji alespoň pět jmen:
- Josef Srb-Debrnov (1836-1904) – hudební spisovatel, jednatel Hlaholu, důvěrný přítel Bedřicha Smetany z jabkenických let,
- Jan Ludevít Procházka (1837-1888) – hudební kritik, organizátor a skladatel, tehdy hudební ředitel v Hamburku, později v Drážďanech profesor hudby a klavírní virtuos, kdysi Smetanův žák,
- Eliška Krásnohorská (1847-1926) – básnířka a kritička, libretistka Hubičky, Tajemství a Čertovy stěny a jiných českých oper,
- Velebín Urbánek (1853-1892) – hudební nakladatel v Praze,
- Josef Jiránek (1855-1940) – Smetanův žák v klavíru a komposici, tehdy už samostatný hudební pedagog a virtuos

12 29.12.2020

Velmi pěkná publikace, která vás seznámí se třemi generacemi zvonařů – Rudolfem Manouškem starším (1881-1951), Rudolfem Manouškem mladším (1909-1994) a Petrem Rudolfem Manouškem (*1957). Hodilo by se pro ní označení kronika nebo rodinné album, neboť je opatřena desítkami fotografií. // Podniknete s ní však i exkurz do tradiční výroby zvonů (str. 7-10) a poznáte několik neobvyklých porevolučních zakázek, které se podařilo realizovat (str. 44-49). Včetně mobilní zvonkohry pro Prahu. // Těžké, obdivuhodné povolání.

-----------------------------------------------
CITÁT:
„Ono je to zvonařství trochu řehole. Ne moc kultury, ne moc divadla… zkrátka zvony nás zrovna dneska nepustí, tak se holt do toho biografu nebo na to divadlo nejde, nemůže se. Ale zase na druhou stranu, když se ten zvon odlije, pověsí se na jeřáb, ťukne se ladičkou… tak to vám zas nikdo nemůže nahradit, to chvění u srdce a tu radost z toho, že je to perfektní.(…)“

10 29.12.2020

Malá čtvercová publikace ukrývající více jak sto fotografií historického centra Prahy. Fotografií barevných, z valné většiny bezlidnatých (těm osobně dávám přednost) a správně náladově proměnlivých. // Kdybych měla vybrat jeden jediný snímek, byl by to ten ze strany 47, aneb severní cíp Střeleckého ostrova, mlha a dvě osamělé labutě. Jednoduše krásná momentka. // Díky, Ježíšku!

14 28.12.2020

Sborník textů, nebo lépe: dobře vybraná a chytře poskládaná mozaika textů z jiných knih, kdy si nejdřív můžete přečíst něco málo o tom, kdo vzpomíná, díváte se na jeho (její) černobílou fotografii – to je pro mě důležitá, hvězdičkami neocenitelná pomoc, zvlášť když daného člověka ještě neznám, ani jeho jméno mi nic neříká, a jsem prostě v tom kratičkém, ale těžko popsatelném okamžiku předsbližovacího váhání a očekávání, jaké to bude - a pak teprve čtete onu vzpomínku či příběh o Františku Langerovi. To se mi moc líbilo.

Vzpomíná Josef Kopta, Olga Scheinpflugová, Otakar Štorch-Marien, Julius Firt, Egon Hostovský, Zdeněk Štěpánek, Jan Werich, Ota Ornest, Viktor Fischl a mnoho dalších, neboť jak stojí v ediční poznámce na konci knihy, jde o rozšířené vydání jen o málo staršího sborníku paní Vojtkové “František Langer na prahu nového tisíciletí“, na kterém pracovala s Vladimírem Justlem (1928 – 2010).

Cenná a opravdu velmi milá publikace! To bez debat.

-----------------------------------------------------
UKÁZKA ze str. 66-67:
Díval se mi do očí a usmíval se tím svým věčným šelmovstvím. Pak povídá, aby řeč nestála: „Jsem rád, že jsem vás poznal, Hostovský, mám moc rád vaše básně!“ Zesinal jsem hanbou. V životě jsem báseň nenapsal a bohdá nenapíši. To nemůže zůstat bez trestu. Hlavou mi vířilo. Na koho tak on může žárlit? No, na Karla Čapka, to se rozumí, že na něho, i když se oba tváří, jako by byli bůhvíjací přátelé. A tak povídám na rozloučenou: „Já zase, pane plukovníku, (slyšel jsem, že tenhle titul nenávidí) ze všech vašich komedií mám nejraději tu nejkratší. No, jak se jmenuje? Je veršovaná. Jo, Lásky hra osudná se jmenuje. Ta je moc fajn, ta se vám povedla.“
Nehnul ani brvou a nepřestal se šelmovsky usmívat. Řekl bych, že dokonce trochu uznale. Já se tím, co jsme si řekli, nikde později nechlubil. Že by tedy on? Asi musil, neboť najednou o té příhodě vyšla v Činu kurzivka od Marie Majerové a já bych tenkrát Mařku nejraději roztrhl a měsíce jsem k ní byl nevrlý, protože mi žena, tenkrát ještě takřka novomanželka, celý týden – a nejraději při večeři – vyčítala: „Že se nestydíš vypůjčovat si prachy!“ Já na to: „Ale vždyť je odvedu!“ Věděla, že neodvedu. To se nedělalo. To bylo proti všem zásadám. A kdo tomu nevěří, ať se zeptá pamětníků z Tůmovky, z Unionky nebo z vinárny U Šupů. Konec konců – v těchto věcech jsme měli svou čest a bylo na nás spolehnutí.

11 18.12.2020

Objeveno jako audiokniha, pánové, tak vám hned píšu. Máte-li chuť, poslechněte si jí. Podrobnosti jsem napsala do zajímavostí. // Jde-li o písničky, zazní: David a Goliáš, Píseň strašlivá o Golemovi, Nikdy nic nikdo nemá, Pochod stoprocentních mužů, Život je jen náhoda, Tři strážníci, Stonožka, Šaty dělaj člověka, Ezop a brabenec, Nashledanou v lepších časech, Nebe na zemi,…..a ano, několikrát i ta o neproniknutelném, tmavomodrém světě.

Mimořádný zážitek!

--------------------------------------------
CITÁT:
„(…) Víš, jak je daleko ode mě k lidem? Víš, co to je vidět jen stíny, kde jiní vidí barvy a tvary? Víš, co to je žít na pokraji slepoty? To ty nevíš. Nikdo to neví. Víš, proč skládám muziku? Víš, proč skládám muziku?? Protože hledám cestu k lidem. Chci jim být užitečný. Chci s nimi držet krok. A chci je potěšit. Chci udělat život krásnější. To chci. Nic jiného. Umění a úspěch, uznání, dobré kritiky a peníze, a všecky ty hokus-pokusy může vzít čert. Já chci, aby mě měli lidi rádi, protože…, protože je mám rád, protože k uzoufání potřebuju lásku.“

14 18.12.2020

Působivá publikace, která vskutku nechává před čtenářem zřetelně vystupovat obrysy konkrétních lidí, jejichž životy byly nesmyslně přervány a zpřeházeny válkou. Jmenovitě jde především o Jana Šmatlána (1894-1915), Františka Petržílu (1893-1917), Ludvíka Maršíka (1879-1918), Františka Škodu (1885-1914) a Rudolfa Wagnera (1895-1982). // Kromě korespondence, deníkových záznamů a kreseb, jak uvádí anotace shora, je kniha opatřena také slovníčkem. To musím doplnit. // Dávám maximální počet hvězd, přidávám pár štítků, ať knihu líp najdete, a tady jeden veselejší dopis ze strany 105.

-----------------------------------------------------
Hubert Havránek píše manželce Luise Havránkové do Staré Boleslavi

14. července 1916
…Vzpomínám na Tebe u svého milého kolegy, který nás po vojně navštíví, a připili jsme Ti právě na zdraví notným douškem…

Na pohlednici je dále připsáno:

Milostivá paní,
stvrzuji, že Váš pan manžel vzpomíná tu u mne celé odpoledne na Vás a jeho vzpomínky týkají se i toho, jaká jste znamenitá tanečnice. Ač sám špatný tanečník, dovoluji si touto cestou zamluviti si druhý valčík na prvním plese v míru. S ruky políbením
B. Kůrka

13 16.12.2020

Moje původní volba pro devatenáctou příčku letošní ČV, a taky trochu pro příčku třetí, protože co se jí týká, jsem bez fantazie. // Souhlasím s Pianistkou – poutavá je, na portrétech můžu oči nechat, a chaotická jsem byla sama, když jsem knihu dočetla. Tolik možností k dalšímu pátrání. Přesně to jsem potřebovala. Očekávání splněno.

Knihu doporučuji.

12 11.12.2020

Anotace shora mi vzala vítr z plachet a z toho, co jsem chtěla napsat, zbylo jen málo. Totiž uvědomění si, že provést druhého životem třetího není snadný úkol, že ne vždy je na konci toho snažení nádherné a kompaktní dílo jako tato kniha, od předehry po doslov čtivá, a konečně, že je tomu tak i proto, že se nejdřív musí ten, kdo chce být průvodcem, nechat sám vodit. // Dávám maximální počet hvězd. // Pro zájemce pak přidávám odkaz na Český hudební slovník osob a institucí - https://slovnik.ceskyhudebnislovnik.cz/ , v němž můžete po pár kliknutích ve čtení pokračovat.
A ještě prosba: kdo znáte okolnosti vzniku oněch kazet, a víte, jaké pouto mezi sebou P.A. a E.K. měli, napište. V knize to není uvedeno. Děkuji.

----------------------------------------------------
CITÁT:
Prostě já když nahlas řeknu, koho všeho jsem slyšela, tak si najednou připadám, že bych měla být chráněná památkovým úřadem.

10 10.12.2020

Bravurně sestavené a neuvěřitelně vypilované střípkovité vyprávění, jež musí dojmout každého citlivého čtenáře. // Vhodné jak pro znalce, tak zájemce o toto téma. // Zvlášť kladně oceňuji autorčinu snahu zachovat originální znění vzpomínek, nepřevypravovat je a čtenáři nedovysvětlovat. O to větší sílu mají. Napsala bych dokonce, že jde o unikátní koncentrát vzpomínek, o dílo svým způsobem jinými knihami nenahraditelné a s jinými knihami nesrovnatelné. // Dávám maximální počet hvězd.

------------------------------------------------------------------
ÚRYVEK:
(...) Psal se zase nějaký den, tehdy už roku 1944. Zkoušeli jsme s Rafíkem koncert, když pomalu zavrzaly sklepní dveře, mezi nimi napřed usměvavá Haasova hlava, pak proklouzne postava a zastaví se u dveří s rukou za zády. Pomalu dovře dveře a jde s úsměvem a po špičkách k harmoniu, tam položí notové papíry a říká: ,,Tak tady to je a odpusťte, Bermane, že to trvalo tak dlouho." Všichni jsme Haase objímali, pak jsme se objímali, pak jsme se sesedli u harmonia a dělali jsme písním porotu. A potom jsme šli na oslavu do kavárny, kde jsme si přiťukli meltou. Sladkou. (...)

13 04.11.2020

Nádherná, přenádherná kniha. Předmluvu k ní napsal PhDr. Vladimír Horpeniak (*1948), sám autor několika publikací o Šumavě. Děkuju mu za ní. A ta slova o přísnosti výběru a ostrosti snímků mohu jako prohlížející jen podtrhnout. Jsou ostré. Tak ostré, že můžete počítat plaňky na plotech, šindele na střechách nebo knoflíky na uniformách členů orchestru slavného německého cirkusu Carla Hagenbecka.
Jde však ještě o něco jiného, co stojí za zmínku, totiž o dobře zvolený úhel pohledu, a o to, co všechno se do jedné fotografie kolikrát vešlo. Např. na snímku zachycujícím jedno z betonových opevnění v úseku H-40 dohlídnete přes vyrovnané kupky sena až ke kostelu svatého Mořice na Mouřenci.

Knihu doporučuji.

14 29.10.2020

Když ticho, tak roztříštěné, když nářky, tak bezejmenné. Když vzduch, tak bezdechý, když šero, tak houstnoucí. Když noc, tak ta, jež neochvějně hoří, když město, tak zlaté a uprostřed moří. // A jestli vás nechytnou překlady básní, prohlédněte si alespoň obrazy Roberta Kessnera. // Za mě nadprůměr a chvála. Děkuji.

---------------------------------------------------------
DÉŠŤ

jak někdo kdo zabloudil
na procházce v dešti
a vidí povědomé věci

téměř jak vypadají
a přece k nepoznání
neschopen uvěřit

že jsou tím čím jsou
věže jakoby křičely
křičí však neslyšně

a ptáci s moudrýma očima
osvětlují vzduch
jasným a vědoucím zrakem

kdyby dálka byla hvězdou
stvořenou pro vzestup a pád
jeho ruce by ji uchopily

snad to byl pouhý sen
či sen co se zdá
prchavě procházet kolem

kde všechno zůstává
všechny věže na svém místě
snílek bloumající v dešti

na konci vybledne
když sleduje sám sebe
jak mizí v dálce

12 14.10.2020

Nevím, jestli jsem víc začuměná do těch černobílých fotografií nebo textu, ale knihu mám stále položenou na kraji stolu a není hodina, abych jí nevzala do ruky a alespoň na chvilku do ní znovu nenahlídla. // Dávám pět hvězdiček a jako první komentující doplňuji, že na Bohumila Hrabala tu kromě Jana Solovjeva vzpomíná také publicista Zdeněk Hrabica, kamarád Leo Hanzl, malíř Josef Jíra a výtvarník Jaroslav Klápště. Ten obzvláště hezky.

Knihu doporučuji.

-------------------------------------
CITÁT:
„(…) Za celý život jsem nepotkal člověka, který by tak žíznivě, tak nenasytně naslouchal lidem, hltal, co se děje kolem, a drobné útržky příběhů domýšlel s nesmírnou fantazií a humorem.(…)“

12 12.10.2020

"(...) A to vše se dělo v době, kdy komunistický tisk hlásal do světa, jaké svobodě se u nás církev těší."

Objevila jsem jako audioknihu, tak píšu: stojí za poslechnutí. // Dle avizovaného počtu stran jde patrně o zkrácenou verzi textu, jež provedl a připravil opět premonstrát Jindřich Zdeněk Charouz, a kterou výborně (protože trefně) načetla paní Hana Maciuchová. Její hlas je klidný a rozvážný, jak se na vypravěčku sluší, je slyšet její úsměv, ...a jelikož zastává i jiné role, dokáže do něj vložit i onu povýšenost, ba zlost. // Hledejte CD z edice Velehrad, které v roce 2018 vydala Petarda Production. Délka nahrávky činí 1 hodinu a 2 minuty. // Pět hvězdiček.

----------------------------------------------
Některé osoby, jejichž jména v nahrávce zazněla:
- Zdeněk Nejedlý (1878-1962)
- Václav Nosek (1892-1955)
- Václav Kopecký (1897-1961)
- Leopold Prečan (1866-1947)
- Stanislav Zela (1893-1969)
- Josef Beran (1888-1969)
- Josef Moštěk (1913-1986)
- Josef Ryška (1915-2006)
- Josef Glogar (1891-1969)

12 09.10.2020