milamarus komentáře u knih
Rukopisný – jedno z nejdůležitějších slov v anotaci shora, protože nejvýstižnějších. Byla jsem zaujata na první pohled.
Druhý pohled byl podstatně ostýchavější a rozvážnější, neboť mi velmi rychle došlo, že nemám tak trénované oči, abych četla plynule. Nebyla jsem toho schopna. Dokonce bych napsala, že moje čtení se chvílemi podobalo detektivnímu pátrání….
I tak však chci pochválit editora za to, že příspěvky nepřepsal (nezdvojil), že je pod čarou nevysvětloval a nechal mě v tom plavat. Nechal mě prožít něco nové.
Knihu doporučuji.
Wow! To bylo jako procházet se soukromou galerií a mít vedle sebe průvodkyni, která před tím či oním dílem trpělivě poodkrývá jeho příběh. Krásné. Jednoduché. Poučné. …Jen ještě chvilku stát, poslouchat, dívat se před sebe a znovu vnímat všechny ty barvy, tvary, detaily. // Zajímalo by mě však, co vzniklo dřív. Obrazy nebo textová část? Kdo se kým inspiroval? // Chválím větší formát knihy. A za nápad oslovit pro jednu knihu více ilustrátorů posílám pět pořádných hvězdiček. Risk se vyplatil.
----------------------------------------------------------
CITÁT:
Divte se ještě víc.
Velmi pěkné, zajímavě rozvrhnuté a srozumitelně podané. Jsem nadšená! // Autorku, ani jednu z těch dam jsem do včerejška neznala...za mě tedy rozhodně naučná literatura. Přidávám štítky. A doporučuji dál. // Devatenáctá příčka ČV obsazena.
--------------------------------------------------------------
• Maria Sibylla Merian (1647-1717)
• Rosalind Franklin (1920-1958)
• Katia Krafft (1942-1991)
• Katherine Johnson (1918-2020)
• Margaret Ann Bulkley alias Dr. James Barry (1789-1865)
• Madam C. J. Walker (1867-1919)
• Džunko Tabei (1939-2016)
• Elizabeth Magie (1866-1948)
• Annie Besant (1847-1933)
• Rosa May Billinghurst (1875-1953)
• Annette Kellermann (1887-1975)
• Lotte Reiniger (1899-1981)
• Sophie Blanchard (1778-1891)
Vynikající trilogie, se kterou je radost pobýt. Přeju jí co nejvíc zvídavých čtenářů. Dětských, větších i těch dospělých. // Ano, o plánu trasy by se při skutečném cestování dalo ještě dlouze debatovat a pořadí jednotlivých zastávek proházet. Jenže víte co? K tomu, aby taková diskuze mohla začít, abyste se do ní mohli zapojit, potřebujete mapu. A tady vidím skrytý smysl knihy – žádnou mapu neobsahuje. Další vzdělávání v zeměpise a pozvolné rozšíření schopností potomků při hře najdi, ukaž, řekni,… tedy zaručeno. // Dobře poslouží i černobílé údaje o přibližném počtu obyvatel každého z dvaatřiceti měst (najdete to nejmenší?) a abych nezapomněla jako vždy tuze pěkné ilustrace Jakuba Cenkla (*1982), o kterých se dá s dětmi mluvit, aniž byste se drželi textu.
------------------------------------------------------------------
CITÁT:
,,(...) Tak tohle musí vyrazit dech každému. I tomu nejotrlejšímu a na všechno uvyklému cestovateli."
Katalogy výstav to je náramný štítek. Díky za něj! A díky taky těm dobrým duším, které jím zde knihy označují. Zprvu na vás kouká trochu vyčítavě, dělá se větší, odbornější, skoro jako kdyby chtěl, aby z něj šel strach, ale pak se usměje, a člověk začne objevovat. Je to štítek, který mi šetří čas. Často totiž shromažďuje skvosty, poztrácené střípky, skládá je a prezentuje. V případě této publikace jednoduše a krátce. Všechna čest, pane Paříku.
Jedním z frekventovaných motivů, jak uvádí anotace shora, je Starý židovský hřbitov. Kresby, akvarely, rytiny, litografie a olejomalby se rozprostírají mezi stranami č. 37-77. Na někoho budou působit chmurně, strašidelně, to je jisté, ale mějte odvahu. Při západu slunce a za měsíčné noci se kouzlo vrátí. Alespoň mně to tak připadá.
Z jmen bych podtrhla Adolfa Kohna (1868-1953), a to hlavně proto, abych upozornila, že Židovské muzeum vydalo v roce 2002 publikaci jen o něm samotném. Jmenuje se Malíř pražského ghetta.
Doporučuju!
------------------------------------------------------------
CITÁT:
,,(…) Chodívám teď v uličkách města pražského a mám den ode dne větší dopal, že se vše bourá. (…) Teď chci malovat ty úzké uličky ghetta, než to celé zplundrují slavní konšelé staroměstští. Aby alespoň něco z té vábné klikatiny a architektonických zvláštností zůstalo pro věky, kdy po onom místě – Židovském Městě – nebude ani památky.“
Kdybych mohla na pátou příčku postavit další knihu, byla by to tahle. Snad proto, že je o urputném hledání, a já jí našla docela náhodou. Snad, že mi ještě v hlavě doznívají některé věty, některé rady, a ještě před sebou vidím ony usměvavé tváře z černobílých fotografií. // Je to krásná kniha, drobná a dobře uspořádaná - poznámkový aparát je hned za každým dopisem. // Na předchozí dvě otázky odpovím prostě. Psal upřímné dopisy. Jejich obsah se měnil tak, jak se měnil on sám. On a jeho myšlenky. // Stojí za přečtení.
---------------------------------------------------------
CITÁTY:
,,(..) To jsou světlejší stránky, myslet na ryby, ty horší jsou myslet na nemoc a na to, že už jsem tu strávil desítku měsíců. Je to strašná nuda – a už mě nebaví ani mluvit s lidmi a stává se ze mě samotář, což je špatné, který nejraději spí. Ale bohužel nenacházím z toho žádné východisko."
,,(…) Vždyť nejlepší je člověku, když spí. A pak jsem nějak začal věřit v posmrtný život. Představuji si to, že po cestě tady se člověk odebere na nějakou planetu, kterých je milióny, vybere si tu, kterou bude chtít – já si vezmu rybářskou – a tam budu rybařit a teprve žít."
,,(…) Víš, mám radost z knihy, z úspěchu, ze slávy, a z těchhle krámů. Ale znám důležitější věc na světě, a to je štěstí. Štěstí z jakékoliv věci, štěstí a pocit radosti, uspokojenosti nad tím, že dýcháš, že si dobře zašoupeš, že chytíš kapra, že píšeš, že jdeš po ulici a zhluboka dýcháš. Umět se radovat. Ze všeho!"
Čtrnáct let od vydání a jen pět hodnotících – to je docela špatné skóre. Tedy bylo by. Loni. Pro letošek je tomu přesně naopak a věřím, že červeně zabliká na všechny, kteří právě hledají knihu pro dvanáctou příčku. // Třást se před obsazením mohou dozajista i všechny volné příčky č. 6, 10 a 17. A zvážím-li všechny možnosti (patnáctá příčka jednou z nich není a nebude), říkám si, pokud ji dostane do rukou budoucí politik, stane se tato kniha ozdobou příčky třetí. // Pro mě se stala knihou č. 1005.
Doporučuju.
-----------------------------------------------------------------------
CITÁT:
Když byly zhotovovány plány na obnovu parlamentu, Churchill dostal návrh, že by se mělo upustit od tradičního uspořádání – dvě řady sedadel oddělených ostrůvkem jako v kostele – a namísto toho přijmout půlkruhový styl jako v americkém kongresu. Byl silně proti tomu. Byl přesvědčen, že tradiční uspořádání, v němž mohli členové diskutovat tváří v tvář, sloužilo Británii dobře. Zůstalo tedy při starém.
Velmi pěkná a dobře zpracovaná kniha, na které se autorsky podílelo sedmnáct lidí. Jejich jména jsem sem vypsala jako zajímavost. // Medailony jsou, jak napovídá anotace shora, řazeny do skupin. Před každou z nich je krátká předmluva. I ta stojí za přečtení. // Dávám pět hvězd. A doporučuju všem.
Jsou to někdy stručná, někdy rozvláčná líčení, která, jak už to bývá - a to je na nich právě to krásné – často opomíjejí důležité, z učebnic známé události, a naopak ukazují ty nedůležité, až malicherné momenty. Momenty, jež se odehrávají každý den, a které by s jistotou zmizely, kdyby nebyly nadobro chyceny papírem.…
Jak ostatně píše sama autorka dne 29.ledna 1931 (viz str. 58-59):
,,Když se někdy dívám na tyto své popsané stránky, uvědomuju si, co všechno mi uniká. Stává se, že ani zajímavou návštěvu nezaznamenám. Na ty oficiální nemyslím vůbec, ale často se přistihnu, že jsem neměla čas zachytit ani osobní dojem z návštěvy milé a výjimečné. Před Vánoci jsem zapomněla i na sympatického profesora Miljukova. Obědval s námi v Lánech. Po obědě s ním prezident odešel do své pracovny, ale druhý den jsem viděla na lístcích, které mi dal do archivu, zaznamenané hlavní myšlenky dlouhého rozhovoru. Někdy mi utíkají i naše domácí rozhovory. Nestačím je hned zapsat a po několika dnech si už netroufám reprodukovat je věrně.
Rozhovory o denní politice zdají se být tak samozřejmé, že tehdy, když je mám v hlavě, na psaní ani nepomyslím. A ovšem, kolik se právě v tom každodenním hovoru zablýskne perel a perliček, které nedokážu všechny posbírat a ponavlékat.“
…Některé ale přece, a tak můžeme s odstupem sta let objevovat, co se stalo, o kom se mluvilo, jaké knihy byly čteny, kdo přijel, kdo odjel, jaký dojem udělal,… a koneckonců poznávat i pisatelku samotnou. // Asi nepřekvapí, že v zápiscích častěji než ostatní zmiňuje pana prezidenta a jeho dceru Alici. Mnohokrát je zmíněn též Edvard Beneš a Karel Čapek. V ostatních odkazuji na jmenný rejstřík na konci knihy. Nejsou tam všichni, ale je jich tam dost. Může pomoci v dalším pátrání - po dočtení, nebo i v průběhu.
Závěr: Tahle kniha potřebuje jen trochu reklamy, aby se stala žádaným zdrojem informací, takže přidávám štítky a těchto pár vět. Jo, a ještě tohle - místem vzniku zápisků nejsou jen Lány a Pražský hrad. Autorka psala i při svých cestách do Topoľčianek, Tatranské Lomnice, Židlochovic a jinam. // Kdo by při čtení postrádal fotografie, nechť si prostuduje tuto překrásnou mapu - http://tg-masaryk.cz/mapa/
Doporučuji.
,,(…) Když jedu elektrikou známou cestou, zavírám oči a snažím se zapomenout stanice; když otevru oči, očekávám, že budu někde, kde jsem ještě nebyl. (…)“ , přiznává Karel Poláček v jednom ze záznamů. Kdyby tam bylo jen tohle jediné souvětí, stačilo by mi to. Dělám to totiž taky. // Silné svědectví. // O tom, co měli nebo neměli udělat, se hádat nechci. // Překvapily mě strany 21-22. březen nebo duben, kdy se do psaní nakrátko (jde o jeden záznam) pustila paní Dora, neboť jak píše: ,,Staroušek si přeje, abych zaznamenala věci, které mi napsal v dopisech a které se mu líbily.“ Pro ilustraci přidávám i začátek následujícího, ponávratového záznamu.
,,(…) A pak píše o baronovi, který se chlubí, že mu kdysi dávali snídani do postele. Vzteká se, když mu to nechtějí věřit. Staroušek mi k tomu píše, že myslí, že když se člověk octne na dně, že v první řadě musí zapomenout na to, že mu dávali kafe do postele.
(To chápu a jsem zvědavá, zda to dokážeme. O to kafe v posteli by nebylo, ale bude moci zapomenout, že byl člověk a byl šťastný a jeho život měl smysl?)
Dnes mu bylo 51 let. Ale nechce, abych sem psala věci subjektivní, a já to jinak neumím.
5. dubna
Vida ji: Ženská! Pověřím ji, aby za mě psala do deníku, a co učiní? Polemizuje. Polemizuje, ale datum nezapíše. A přece je datum to hlavní. V deníku nemusí být nic, ale data ano.(…)"
Ach, jakou já mám pro takové knihy slabost a jak ráda se k nim upínám. // Hodnotím vysoko a dávám pět hvězd - jednu hvězdu každému z pisatelů, jednu za slovosled, jednu za koncovky -ti, a tu poslední pátou za krásné, dnes již málo používané slovo skoupozvuká. V dopisech bylo míněno jako výtka, jako postesknutí si nad citovou uzavřeností, přesto mi svou libozvučností vyvolalo úsměv na tváři a oči donutilo, aby se o kousek vrátily. // Děkuji o to víc za vlídné upozornění na existenci zdejších e-knih. Opravdu stačilo párkrát kliknout, a už jsem četla. // Nedostižné!...
------------------------------------------------
Marie Palacká:
,,(...) Večerního času trávívám mnohou chvíli při západu slunce neb při milém měsíčku i hvězdičkách, nebo hromu a blesku, a tuť se mi zdá svět tak krásný a milý! I zdálo by se mi, že by všichni lidé musili býti šlechetnými a vděčnými Bohu, kdyby z toho se mohli spolu všecky [!] těšiti a myšlenky své pozorny činiti na přírodu? a to spanilé ticho, které tu panuje! Nezdá se Vám též, že není možná, by člověk jeden na druhého choval hněvivé city, když se prochází mezi růžemi spanile květoucími?"
František Ladislav Rieger:
,,(...) Co do mne, já jsem přesvědčen, že čím blíže Vám státi budu, tím vroucněji Vás milovati budu neb taková je povaha Vaší spanilé bytosti, že nepůsobí jako blesk do dálky oslepující, ale co jemná, teplá záře zblízka nejvíce lahodící a blažící Již nyní jsem šťasten v té naději, že Vás, drahá duše, budu moci mou nazývati. A Bohdá, že i Vy budete šťastnou, když se s plnou láskou a důvěrou ke mně přitulíte."
„Je opravdu velmi obtížné vybrat z takového množství překrásných fotografií a upozornit na nejzajímavější z nich.“ Právě teď dovedu jen souhlasit s předchozím komentářem, dát maximální počet hvězd, který můžu, a do noční Prahy hrdě zvolat: prohlédnuto!
Vzácná publikace.
Pro haškology povinná četba.
Pro ostatní knížka hodná povšimnutí.
Už proto, že útočí na stereotyp, na nevšímavost, se kterou se (mě nevyjímaje) někdy pohybujem městem.
A chce ji potlačit.
Jen houšť!
,,(…) Je toho samozřejmě mnohonásobně víc, ale připomenout si pro ilustraci alespoň pár pramenů k poznání historie našeho města jistě neškodilo, protože kdo se chce dozvědět něco o Kolíně, musí do Prahy.(…)“
Bez mapy, bez jediné fotografie. Navíc ve zběsilém tempu…. prostě trochu jinak než obvykle. Ovšem na konci, stejně jako s každým jiným průvodcem, bohatší o pár jmen, míst a souvislostí, o kterých jsem do té doby neměla ponětí. // Dávám pět hvězd. Líbilo. A táhne mě to ven.
Nebudu kritizovat útržkovitost textu. Vzhledem k stránkovému rozsahu knihy je nutná a pochopitelná. Ovšem to, co mi trochu vadí, je jeho informační roztříštěnost, resp. postupné rozvíjení a doříkávání jedné informace v několika kapitolách. Plný počet hvězd tak dát nemohu. // Potěšilo mě však líčení spletité historie hradu a zámku ve Stráži nad Nežárkou – (dobře, že nyní slouží hudbě, nikoli jako skladový a výrobní areál), přehled významných rolí E. D. a tři básně Marie Martínkové (1886-1972), které najdete hned za rozhovorem s ní, a to na str. 47-48.
Stojí za přečtení.
---------------------------------------------
CITÁT:
,,(…) Má mnoho půvabů a umí překvapovat, je vynikající v nečekaných věcech. A nikdy neopakuje nic z toho, co dělají všechny ostatní. Je mimořádně silnou osobností a musí za to platit daň, neboť vyzařováním neodolatelného magnetismu vzbuzuje v ostatních žárlivost. Je však třeba říci plnou pravdu, že to je podstata umění všech velkých umělců.(…)“
Už pár dní podnikám malířské procházky Prahou, ale až při prohlížení této nenápadné knížky jsem si naplno uvědomila jedno – krásu barev. Hned vysvětlím. Autora katalogu totiž napadlo mezi malby Adolfa Kohna umístit, coby důkaz obdobného počínání a snahy zachytit měnící se město, několik černobílých fotografií. Ve většině případů je pod nimi podepsaný fotograf Zikmund Reach (1859-1935). Stejné místo, stejný záběr, dost možná stejný rok pořízení…. Nádherné.
Dávám pět hvězd. A děkuji také za tu mimořádnou příležitost vidět jedno místo, jednu budovu v několika barevných variacích. Děkuji, že byly do knihy vloženy, že nebylo rozhodnuto o tom, že jedna stačí. Bylo to správné rozhodnutí.
Knihu doporučuji.
Anotace shora mluví o malířích, ale je tam i jedna žena – Zdenka Braunerová (1858-1934). To se sluší zmínit. // Jinak nevím, co bych napsala. Přesvědčovat nebudu. Záleží na každém, čemu dává přednost, která místa zná, a zda se mu víc líbí Praha za tmy, v denním světle nebo smáčená deštěm. // Poznamenám si tu jen názvy tří konkrétních děl, které mě zaujaly víc než ostatní. Jsou to:
- Přílet racků do Prahy
- Vyšehradská skála
- Tramvaj u Národního divadla
Fascinující obrazo-fotografická porovnávačka, na kterou je pět hvězd sakra málo. Nejen proto, že se soustředí na Prahu, v níž žiju, a ukazuje oba její břehy, ale i pro textovou část. Už úvodní slovo je skvělé! Přečetla jsem ho před prohlížením i po něm. // V popiscích na každé straně je pak pro budoucnost přehledně zaznamenáno množství rekonstrukcí, přestaveb a demolic toho či onoho místa. Pěkně dům po domu, číslo po číslu. // Jedinou možnou překážkou v okamžitém poznávání jména a obrazů Jana Minaříka (1862-1937) je fakt, že tato kniha je určena pouze k prezenčnímu studiu a domů ji nepůjčují. I když, i to má své neopakovatelné kouzlo. Zastavit se, sednout si, prohlížet, a pak po otočení poslední stránky poděkovat a jít domů. Jít a dívat se kolem sebe…. // Snad se za sto let najde někdo, kdo si na tuhle knihu vzpomene a bude mít zájem vytvořit třetí strany. Avšak...
---------------------------------------------
CITÁT:
,,(…) V této chvíli stojíme před malířovými nejlepšími díly v němém úžasu vtaženi na ulici či na dvorek, vidíme každý detail, prasklinu na omítce, květinu v otevřeném okně, peřinu přes zábradlí, člověka či celý děj a vnímáme atmosféru a k úplnosti iluze chybí už jen jediné: by nějak zachytil i ty zápachy, které tu tak nelibě vanou.(…)
Potutelný úsměv pana knihovníka a jeho "Trochu větší, že?!", předznamenávaly nedůvěru v moje nosičské schopnosti. A opravdu, do batohu se nevešla, bylo nutné jí nést v ruce, vpřed, vstříc větru.... Zastavila jsem se až v půlce Mánesova mostu, dívám se na mraky, dívám se na knihu, a přepadl mě smích. Zaskočený výraz pana Suchého na obálce mluvil jasně. Příště tramvají, prosím.
Stojí za prohlédnutí!