milan.valden komentáře u knih

Závěr trilogie Vladimíra Neffa o Petrovi Kukani z Kukaně Královny nemají nohy (1973), Prsten Borgiů (1975) a Krásná čarodějka (1980). Postupně se z roku 1617 přesuneme až do roku 1630, kdy již naplno zuří třicetiletá válka. Důležitou postavou třetího dílu se stává vojevůdce vévoda Albrecht z Valdštejna...
Autor opět perlí po stránce dějové i jazykové, trilogie si udržuje vysokou úroveň, znovu nechybí napětí, vtip, dobrodružství, nadsázka ani ironie a také odkazy na různá jiná díla, např. Petr je vězněn ve slavné pevnosti If (jako o dvě století později Dumasův Edmond Dantés) a onou titulní krásnou čarodějkou je jistá Libuše zvaná Kuráž.
Atmosféru skvěle doplňují ilustrace Adolfa Borna ve třetím vydání celé trilogie z roku 1984 (nakladatelství Československý spisovatel). Tuhle Neffovu povedenou a zábavnou trilogii je zkrátka radost číst!

4 08.02.2023

Na druhý díl historicko-dobrodružné trilogie Vladimíra Neffa Královny nemají nohy (1973), Prsten Borgiů (1975), Krásná čarodějka (1980) jsem se velmi těšil. Opět jsem se s radostí ponořil do barvitých osudů neohroženého a čestného hrdiny Petra Kukaně z Kukaně, vyprávěných krásnou šťavnatou češtinou, s nadhledem, lehkostí, ironií, humorem i napětím.

4 08.02.2023

(SPOILER) Třetí díl pentalogie Vladimíra Neffa o rodu Bornů a Nedobylů vyšel poprvé v roce 1959. Born a Nedobyl jsou zde tentokrát trochu v pozadí, Nedobylův život se v závěru tohoto dílu dokonce předčasně završuje. Born řeší hlavně upadající obchody a nezvedeného a problémového syna Míšu z prvního manželství či vztahy mezi Čechy a Němci, Nedobyl zase pád rozestavěného domu na Žižkově, který zde levně a ze špatného materiálu stavěl, ale u soudu je nakonec osvobozen a vina padne na jiné. Velká pozornost je věnována Míšovi Bornovi, který je poslán do vídeňské internátní polepšovny, kde propadne velkoněmeckým myšlenkám svého učitele Kiesela. Ten pak pracuje u pražské tajné policie a z Míši se po návratu domů stane jeho donašeč, když studuje práva a pohybuje se ve studentských kruzích, a to v době počátků bojů o pravost Rukopisů v letech 1886–87. Míša nakonec bezvýchodnou situaci řeší sebevraždou. V poslední třetině románu je pak hlavní postavou zedník Karel Pecold a jeho socialistické smýšlení a nenávist k Nedobylovi…
Zlá krev už je o malinko slabší než skvělé první dva díly Sňatky z rozumu a Císařské fialky. Chybí tu onen úžasný kontrast mezi povahově zcela rozdílnými hrdiny Bornem a Nedobylem, také poněkud mizí autorova ironie. A počátky dělnického hnutí mě taky moc nebaví. Naopak Míšův tragický osud a jeho rozpory líčí Neff strhujícím způsobem, stejně jako náladu v Praze a vztahy mezi Čechy a Němci či boj o Rukopisy a také Jubilejní výstavu 1891. Ovšem pětistránkový podrobný popis pánské cestovní skříňky uprostřed knihy už byl i na mě moc. Nicméně se (zase za měsíc) těším na další, čtvrtý díl, Veselá vdova. Titul, vypůjčený ze slavné Lehárovy operety, odkazuje k Marii Nedobylové, vdově po Nedobylovi, s nímž šťastná nebyla, navíc ji chamtivý Martin držel vždy zkrátka a stále jí namlouval, jak je na tom jeho podnikání bídně…
Podle třetího a části čtvrtého dílu pentalogie byl v roce 1986 natočen seriál Zlá krev jako volné pokračování seriálu Sňatky z rozumu (1968) podle prvních dvou dílů. Oba skvělé seriály režíroval František Filip – a zejména ten první patří k našim nejlepším televizním počinům vůbec.

4 08.02.2023

(SPOILER) Dočetl jsem poslední, pátou část Bídníků, která má název Jean Valjean podle hlavního hrdiny, a tedy celý veliký román Victora Huga (1802–1885) z roku 1862. Vlastně se v tom románu skrývá hned několik knih, a to nejen díky rozsahu (1470 stran), kdy pět částí, z nichž každá má zhruba tři sta stran, vydá za pět "normálních" knih (taky jsem si četbu dávkoval, každý měsíc jednu část), ale i proto, že je to dílo žánrově velmi rozmanité: v pozdně romantickém románu je spojena patetická sociální obžaloba s realistickým líčením dobových mravů, velká společenská freska má dobrodružný děj s řadou záhad, tajuplností, záměn, převleků, špehování a skrývání či až nepravděpodobných náhod a setkání, dramatické pasáže se tu střídají s lyrickými i úvahovými, s mravním patosem i humorem, postupy románu-fejetonu udržují čtenářovu pozornost v napětí, bohatý děj naopak zpomalují četné odbočky, popisy, výklady a úvahy na nejrůznější témata včetně třeba barvitého popisu bitvy u Waterloo, vlastně je to i román historický (děj se odehrává v letech 1815–1833).
(Spoilery) Pátá část vrcholí na barikádách v revolučním červnu 1832, kdy umírá mj. chlapec Gavroche; v podzemních stokách Paříže, kdy Valjean zachrání Maria a šlechetně se zachová ke svému pronásledovateli Javertovi, který nakonec, zahanben, spáchá sebevraždu v Seině; svatbou Maria a Cosetty; Valjeanovým přiznáním Mariovi, že byl galejníkem; odpuštěním, resp. vysvětlením všech záhad kolem Valjeana a Cosetty a Valjeanovou smrtí.
Jen těžko zapomeneme na hlavní postavy Bídníků: Jean Valjean alias pan Madeleine alias pan Fauchelevant, nešťastná Fantina, její dcera Cosetta, policista Javert, mladý Marius Pontmercy, jeho dědeček, revolucionář Enjolras a další, zahradník v klášteře Fauchelevant, chlapec Gavroche a jeho sestra Eponina, jejich rodiče Thénardierovi, jedny z nejodpornějších postav světové literatury.
Osobně mě sice více nadchnul jiný Hugův román, Chrám Matky Boží v Paříži, stejně jako jiná velká díla francouzské literatury 19. století (Paní Bovaryová, Citová výchova, Miláček, Červený a černý, Kartouza parmská, Otec Goriot, Evženie Grandetová, Ztracené iluze, Tereza Raquinová), ale bezpochyby jsou Bídníci velkolepým dílem; jen mě místy rozčilovala jistá rozvláčnost, až přílišná patetičnost a nejrůznější výkladové odbočky odvádějící od hlavního děje. Ten je ovšem podán strhujícím způsobem.

4 08.02.2023

Po 29 letech jsem se vrátil k slavnému románu Stepní vlk (Der Steppenwolf, 1927), jehož autorem je proslulý německo-švýcarský spisovatel Hermann Hesse (1877–1962), nositel Nobelovy ceny za literaturu (1946). Poprvé jsem ho četl v roce 1993, kdy mi bylo 20 let, a velmi se mi tenkrát líbil; myšlenky hlavního hrdiny, spisovatele Harryho Hallera, který o sobě říká, že je "stepní vlk", "cizí, divoký a také plachý, dokonce velmi plachý tvor z jiného světa", mne tehdy jako mladého člověka, který má život před sebou, přemýšlí o své budoucnosti a musí se s lecčíms vyrovnat, dost oslovily.
Bohužel, dvakrát do téže řeky nevstoupíš, jak se říká – velké potěšení z četby se podruhé neopakuje, ten román je jistě dobrý, ale už ke mně nepromlouvá tak jako kdysi, byť některé myšlenky a úvahy hlavní postavy jsou platné pořád. Ale je mi to teď nějak vzdálené, minimální děj mě spíš rozčiluje a záhadný, nevyrovnaný, o sebevraždě přemýšlející, samotářský stárnoucí Harry Haller mi moc sympatický není, i když by mi mohl být vlastně poměrně blízký. Je to zvláštní, ale většinou, když jsem po letech znovu četl své oblíbené romány, líbily se mi ještě víc a objevil jsem v nich leccos nového; se Stepním vlkem se mi to ale teď nestalo, závěrečné scény z "magického divadla" jsem dočítal už jen s pocitem, ať je konec a ještě že ta kniha není dlouhá...
Spisovatel Harry Haller se v knize zpovídá z vlastní jinakosti a z rozpolcených pocitů člověka vnímajícího roztříštěnost světa a zpochybnění tradičních duchovních hodnot. Nenávidí svět měšťáků, jimiž je obklopen, a přece jim jejich zabydlenost a spokojenost závidí. Jeho světem je říše fantazie a ideje velkých myslitelů či básníků jako Goethe nebo Mozartova hudba. Štěstí ani lásku si neumí užít. Setkání s kurtizánou Hermínou a její přítelkyní Marií ho zavede do jiného světa, prostého života a opojení smyslovou láskou. Ale ani tato cesta není ta pravá, musí projít jakýmsi snovým magickým divadlem a zabít v sobě stepního vlka, což je symbol Hallerovy rozdvojenosti a rozpolcenosti. Zda však poté bude šťastný, není jisté...
Zajímavá je experimentální forma románu: Vydavatelova předmluva (člověk, u jehož tety bydlel Haller v podnájmu a který pak našel jeho zápisky) – Zápisky Harryho Hallera – Traktát o stepním vlku – pokračování zápisků – Autorův dovětek.
"Samota je nezávislost, přál jsem si ji a dosáhl jí po dlouhých létech. Byla chladná, to ano, byla však i tichá, nádherně tichá a veliká jako ten chladný, veliký prostor, ve kterém putují hvězdy."
"Intenzívně žít se dá jen na úkor svého já."
"...každý vypjatý individualismus se obrací proti svému já a tíhne opět k jeho zničení."
"Hruď je vždy jen jedna, tělo jen jedno, duše v nich však nejsou pouze dvě či pět, nýbrž bezpočet; člověk je cibule se stovkami slupek, tkanina z mnoha vláken."
"Vždy to bylo tak a vždycky bude, že čas a svět, peníze a moc patří těm nízkým a povrchním a že těm druhým, pravým lidem, nepatří nic. Nic, jen smrt."
"Snadný život, snadná láska, snadná smrt – to nebylo nic pro mne."
"...veškerý vyšší humor začíná tím, že už svou vlastní osobu nebereme vážně."

4 08.02.2023

Román litevského spisovatele Alvydase Šlepikase Jmenuji se Maryte je syrovou, působivou, strhující jednohubkou, která na dlouhou dobu uvízne svými až filmovými obrazy ve čtenářově mysli. Upomene třeba na Nabarvené ptáče nebo na díla Vladimíra Körnera z konce nebo po konci druhé světové války. Snad se i tento román jednou dočká zdařilé filmové verze...
Autor líčí příběh několika tzv. vlčích dětí, především šestileté Renaty, která se litevsky naučí větu "Jmenuji se Maryte", aby přežila. Pochází totiž z městečka ve Východním Prusku, z dnešní Kaliningradské oblasti, a má tu smůlu, že je Němka. Krátce po válce ji dějiny odvanou do cizí země, kde dostane nové jméno a s ním novou identitu a naději na nový život. Ve strohých sekvencích, psaných prostým, přitom však básnicky jemným jazykem, autor líčí, jak snadno se šlo v kruté zimě roku 1946 ztratit a že s koncem války samotné běsnění a zlo nekončí, protože nenávist Rusů k Němcům je nekonečná a nezastaví se ani u žen a dětí...

4 08.02.2023

Za svůj osmý román Dívka, žena, jiné (Girl, Woman, Other; 2019) získala oceňovaná britská spisovatelka Bernardine Evaristová (*1959) Booker Prize, o niž se podělila s Margaret Atwoodovou a jejím románem Svědectví. V češtině vyšel také její veršovaný historický román Císařovo kotě (2001, č. 2003). Autorka mě uchvátila. To je četba, to je požitek! Šťavnatý, dějově bohatý propletenec dvanácti hrdinek a mnoha dalších postav, stylisticky originální (jakýsi volný verš či jak to nazvat, viz ukázka), realistický, smutný, drsný, ale místy i velmi vtipný, se spoustou trefných postřehů o dnešním světě a společnosti i vztazích, velmi čtivý...
Postavy jsou různě propletené buď příbuzenstvím, nebo milostnými vztahy, nebo přátelstvím. Ve čtyřech kapitolách vždy tři oddíly věnované třem hrdinkám. Např. v první kapitole je to dramatička Amma, která má právě premiéru hry v londýnském Národním divadle, její dcera Yazz a Ammina bývalá partnerka Dominique. Ve druhé kapitole úspěšná bankéřka Carole, která má na premiéru vstupenku, její matka Bummi a Carolina bývalá spolužačka LaTisha. A tak dále, třeba učitelka z Caroliny střední školy. V závěru, v páté kapitole, je raut po premiéře Amminy hry. Postavy pocházejí z různých vrstev a mají rozličnou, pestrou, kontrastní minulost, stejně jako jejich rodiče či partneři. Trocha feminismu a multikulturalismu. Nelehká cesta barevných žen k úspěchu či lásce, k prosazení se v patriarchální společnosti, k lepšímu životu z chudých poměrů, někdy v nové zemi (Británii), kam odešly ze své vlasti apod.

4 07.02.2023

Od milovaného, uctívaného i proklínaného Aloise Jiráska (1851–1930) jsem kdysi na gymnáziu přečetl první díl F. L. Věka, Poklad, Filosofskou historii a část Starých pověstí českých. Později jsem četl jeho hry Lucerna, Vojnarka a Otec. Teď se k němu vracím a chci si znovu přečíst Filosofskou historii a Poklad, tentokrát celé Staré pověsti české a konečně i jeho nejznámější román Temno. Ať už si o Jiráskovi myslíme cokoli a máme ho zprotiveného povinnou školní četbou nebo vyzdvihováním jeho díla za minulého režimu, přece jen je důležitou a nepominutelnou osobností české literatury.
Novelu Filosofská historie (1878) mám ve dvou vydáních: Čs. spisovatel, edice Slunovrat, 1979; a letošní krásné nové vydání s ilustracemi Františka Šmilauera, komentáři a vysvětlivkami, které vydalo Regionální muzeum v Litomyšli ve spolupráci s Městskou galerií Litomyšl a nakladatelstvím Arbor vitae.
Filosofská historie, odehrávající se v prostředí studentů filosofického ústavu v Litomyšli v letech 1847–1848 a za revoluce 1848 v Praze, patří mezi vrcholná díla české literatury. Jde o archetypální příběh horkokrevného mládí, lásky, odhodlanosti a touhy po svobodě, zasazený do maloměstského prostředí. Líčením revolučních událostí roku 1848 však přesahuje lokální zakotvení a podává obecný dobový portrét. V průběhu času lákala novela uměleckou obec natolik, že se dočkala nejen filmové (1937, režie Otakar Vávra), ale i divadelní, rozhlasové, baletní a nakonec i muzikálové adaptace. Byla také přeložena do několika cizích jazyků. Sám Jirásek v Litomyšli žil, tvořil a vyučoval dějepis na gymnáziu v letech 1874–1888.
Musím říci, že novelu čtu s opravdovým potěšením a že to nové vydání je nádherné a obsahuje spoustu zajímavých informací a krásný obrazový doprovod. Jirásek v krátkém díle (120 stran) nenudí a zdlouhavě nepopisuje, děj je bohatý, postavy zaujmou a čeština je krásná. A musím se znovu po mnoha letech podívat i na Vávrův filmový přepis...

4 07.02.2023

Musím říci, že podobně náročné Durychovo Bloudění a triptych povídek Rekviem mě oslovily mnohem více než tato epopej o jezuitských misionářích na přelomu 16. a 17. století, která začíná v Praze a v Itálii a pak se odehrává v Brazílii, Indii nebo Číně, ale především v Japonsku. Nicméně jsem rád, že jsem toto zcela výjimečné české historické dílo zdolal a autor má můj obdiv už jen za to, co vše musel kvůli svému mohutnému románu prostudovat. Učíst to bylo ale málem nad moje síly...
"Durychův styl je sugestivní, poučený na básnické i řečnické próze, funkčně proměnlivý a v mnoha směrech kontrastní, střídmě archaizovaný a exotizovaný, ironický a slavnostně vznešený," píše se v Slovníku české prózy 1945–1994.

4 07.02.2023

Irská spisovatelka Sally Rooneyová (*1991) se díky dvěma svým úspěšným románům Rozhovory s přáteli (2017, č. Argo, 2019) a Normální lidi (2018, č. Argo, 2020) stala oslavovanou celebritou; druhého románu se prodalo přes milion výtisků, byl nominován na Booker Prize a oceněn Costa Novel Award a Irish Book Award a už letos byl podle něj natočen údajně povedený televizní seriál (a chystá se i seriál podle románu prvního). První román jsem nečetl, ale druhý mě zlákal, i když k podobným bestsellerům a fenoménům bývám ostražitý. Ale zvědavost byla silnější...
Jsem z knihy trochu na rozpacích, což může zčásti souviset s tím, že si nejsem jistý, jestli jsem ta správná cílová skupina. Autorka je o 18 let mladší než já a postavám je kolem 20 a příběh se odehrává v letech 2011–2015, čili úplně jiná generace a jiná doba, než ve které jsem dospíval a své první lásky prožíval já. Také autorčin styl je na mne příliš jednoduchý a strohý a místy až příliš banální. Nicméně jsem knihu přečetl s chutí a rychle, čte se dobře, taky není tlustá (224 stran), a byl jsem pořád docela zvědavý, jak se vztah Connella a Marianne vyvine – ty skoky v čase mi vyhovovaly. Postavy mě trochu rozčilovaly, což mám ale rád.
Nejsem tedy z knihy nijak u vytržení, ale nelituji, že jsem ji přečetl a asi i dokážu pochopit, proč se těší takové popularitě, zřejmě i kvůli tomu stylu, který může vyhovovat části mladé "facebookové" generace (a to nemyslím nijak pejorativně, prostě s facebookem a dalšími sociálními sítěmi vyrůstají). Stejně tak ale rozumím, proč ji spousta lidí nesnáší. Pro mě to nakonec byla docela příjemná oddechovka; i na seriál se rád podívám. Teď ale zase něco hlubšího a s více vrstvami...
Připomenu ještě, že příběh sleduje čtyři roky ze života dvou studentů, kteří se do sebe zamilují už na konci střední školy a pak jejich vztah komplikovaně pokračuje i na univerzitě. Connell je synem matky samoživitelky, zatímco Marianne je z bohaté rodiny, v níž Connellova matka pracuje jako hospodyně. Na střední v malém irském městě je oblíbený Connell za hvězdu, kdežto "divná" Marianne outsiderkou. Na univerzitě v Dublinu se jejich role obrátí. Oba svůj vztah dlouho skrývají, Marianne má navíc sklony k submisivitě, rozcházejí se a zase se dávají dohromady. Jejich přitažlivost je velmi silná, stejně jako touha nejen po lásce a sexu, ale i po přátelství a porozumění se spřízněnou duší.

4 07.02.2023

Román Hamnet britské spisovatelky Maggie O'Farrellové (*1972) vzbudil velkou pozornost a měl úspěch a vyhrál Women's Prize for Fiction za rok 2020. Titulním hrdinou je jediný syn dramatika Williama Shakespeara, který zemřel v roce 1596 ve věku pouhých 11 let. Shakespeare měl ještě starší dceru Susannu a mladší dceru Judith, Hamnetovo dvojče. Dalo by se ale říci, že hlavní postavou románu, jíž autorka věnuje největší pozornost, je Shakespearova manželka Agnes (Anne) Hathawayová (1556–1623). Naopak jméno Shakespeare v románu nepadne ani jednou, dramatik tu vystupuje jako Will, otec, manžel, rukavičkářův syn apod. Agnes je krásná postava, silná, svérázná žena s hlubokou intuicí a léčitelskými schopnostmi, kvůli níž se mladík Will vzepře konvencím a také Agnes se za něj provdá proti vůli nevlastní matky.
Sledujeme namlouvání Willa a Agnes a posléze jejich rodinný život v domě Willových rodičů, kde vládnou napjaté vztahy, zejména mezi vznětlivým otcem Johnem a synem Willem. V druhé linii pak autorka líčí umírání malého Hamneta a to, jak se se smrtí syna (o níž ví čtenář už od prvních stran, resp. z anotace, takže nic neprozrazuji) vyrovnává celá rodina. Hamnet je totéž jako Hamlet; netrvalo dlouho a Will napsal slavnou tragédii Hamlet...
Autorka využila toho, jak málo informací o Shakespearovi a jeho rodině máme a mohla se opřít hlavně o svou fantazii a vypravěčské umění se smyslem pro detail, rytmus a strhující napětí. Dramatik je tu v pozadí, teprve začíná, později se i ve Stratfordu tuší cosi o jeho úspěchu v Londýně. Je rodině vzdálený a rodina se musí spoléhat hlavně sama na sebe. Krásně napsaný (a přeložený!) román mě po stránce dějové sice trochu zklamal, ale bylo to jinak moc pěkné počtení; navíc je tu strhující konec, na který se nezapomíná, a něha jednak lásky mateřské, jednak sourozenecké mezi dvojčaty Hamnetem a Judith a také lásky muže a ženy na počátku vztahu.

4 07.02.2023

Letošní nositelka Nobelovy ceny za literaturu, jihokorejská spisovatelka Han Kang (*1970), je v češtině zatím zastoupena překlady tří románů. Zatímco Vegetariánka ani Bílá kniha mě nelákají, jsem rád, že jsem si přečetl román Kde kvete tráva z roku 2014. Autorka se v něm vrací k tragickým událostem ve svém rodném městě Kwangdžu, kde byly v květnu 1980 krvavě a krutě potlačeny lidové a studentské nepokoje a docházelo k násilí a mučení ze strany armády. Pod záminkou potírání komunistické diverze schválili čelní představitelé státu vojenský zásah k potlačení protestů, které byly ve skutečnosti projevem nesouhlasu s panujícím autoritářským režimem.
Han Kang román napsala podle skutečných událostí a na základě osobních svědectví, ale bez faktografické ambice. Děj se přelévá mezi současností a minulostí, mezi přítomností a vzpomínkami, takže autorce se podařilo zachytit nejen výseky události samotné, ale i její následky a traumata s ní spojená, a to z různých vypravěčských úhlů. Jedním z témat je i dobová cenzura. Šest kapitol, šest pohledů, šest příběhů a různých stylů a technik je také dokladem autorčina spisovatelského talentu a umu. Jednu z kapitol vypráví mrtvola v hromadě jiných mrtvých... V epilogu pak sama Han Kang píše o tom, co ji k tématu přivedlo. Pro korejskou společnost je to stále traumatizující událost, dodnes není například jasné, kolik bylo obětí.
Působivý román je zamyšlením nad věčnou otázkou bez odpovědi, zda je "člověk ve své podstatě krutým a krvežíznivým tvorem", zda být ponižován, mučen a vražděn "není vepsáno v samotné přirozenosti člověka, v neustále se opakujících lidských dějinách?"
Moje první seznámení nejen s autorkou, ale i s korejskou literaturou a také s něčím z korejské historie, o níž prakticky nic nevím, se vydařilo. A určitě si přečtu autorčin román Neloučím se navždy, který u nás vyjde příští rok.

3 15.11.2024

Z rozsáhlého a pestrého díla Josefa Škvoreckého (1924–2012) jsem toho sice přečetl málo, přesto patří mezi mé oblíbené spisovatele; a naprosto právem je řazen k nejvýznamnějším českým prozaikům druhé poloviny 20. století. I proto jsem se velmi těšil na životopisnou monografii, kterou o něm napsal literární badatel Michal Přibáň (*1966), působící v Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Rozsáhlá kniha, nazvaná Errol. Josefa Škvoreckého život první 1924–1969, je výborná po všech stránkách přesně tak, jak si knihu o spisovateli a literatuře představuji. Autor přiznává, že objekt svého zájmu má rád, že jeho Zbabělci pro něj byli kdysi určujícím literárním zážitkem, že Škvoreckého znal osobně a že se postupně i spřátelili a dopisovali si. Současně ale není jeho kniha jen obdivná a pochlebující, naopak, autor líčí i zápornější povahové vlastnosti a chování Škvoreckého, stejně jako se nevyhýbá ani ne právě pochvalným ohlasům na některá jeho slabší díla. A protože je Přibáň literární badatel, není jeho kniha jen biografií, ale i portrétem doby a nakladatelského prostředí.
Škvoreckého život a tvorba od mládí do odchodu do Kanady v roce 1969 (další osudy budou v druhém dílu) byly tak pestré a bohaté, že autorovi nabízejí opravdu široké pole témat. A navíc se odehrávaly v bouřlivé době první republiky, okupace za druhé světové války, nástupu komunistů k moci, tvrdých 50. let, postupně se uvolňujících 60. let a pražského jara, které skončilo katastrofou, takže Škvorecký s manželkou Zdenou Salivarovou raději zůstali v Kanadě. Škvorecký psal od útlého mládí a současně se trápil, že není dost dobrý jazzový muzikant a že o něj holky nestojí. Až otravně (a marně) dobýval své lásky, než konečně potkal tanečnici Zdenu. Trápily jej zdravotní problémy i to, že nemohl mít se Zdenou děti. Po vydání Zbabělců (1958) následoval známý skandál a několik let, kdy nemohl publikovat. Pak se zase potýkal s kritikou, která po skvělém prvním románu nebyla s většinou jeho následující tvorby příliš spokojená, nemluvě o tom, že řadu děl vydat vůbec nemohl nebo prostě neprošla cenzurou (nebo až po mnoha letech) a že sám o svém psaní stále pochyboval.
Autor bohatě cituje nejen z korespondence Škvoreckého s manželkou nebo s jeho přáteli Janem Zábranou a Lubomírem Dorůžkou, ale také z nakladatelských a cenzurních posudků a z recenzí a kritik. Hodně se věnuje i dětství a mládí. Kapitola o Zbabělcích se čte málem jako románové drama z českého literárního života konce 50. let. Vhled do této oblasti je nesmírně cenný a potřebný a kniha je v tomto směru opravdu bohatě naplněná. Ale neztrácí se v tom všem ani Škvorecký jako člověk, a to je cenné. Už teď se těším na druhý díl, na který si ale pár let počkáme...

3 20.10.2024

Absolone, Absolone! (Absalom, Absalom!, 1936) je pátým a zatím nejlepším románem amerického spisovatele Williama Faulknera (1897 - 1962), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1949), který jsem přečetl. Po Hluku a vřavě je také nejnáročnější, ale za tu námahu se vám autor bohatě odmění, stojí za to poprat se s tímto "na první pohled beztvárným balvanem, který kupodivu při bližším seznámení tvoří nádhernou sochu" (Jiří Valja v doslovu). Dílo má široké časové rozpětí skoro sto let, od 20. let 19. století přes válku Jihu proti Severu (1861 - 1865) až po rok 1910, mnoho postav a bohatý děj; děj tragický, temný, přízračný, pochmurný, málem rozměru antické tragédie. Nedivím se, že byl tento gotický příběh vyhlášen nejlepším americkým jižanským románem. Faulkner o svém Jihu píše se směsí lásky a nenávisti, kriticky, do hloubky, a dokáže stvořit postavy s ostře vykreslenými charaktery a plnou existencí jako málokdo.
Název románu je narážkou na biblického Absolona, syna krále Davida, který vedl povstání proti svému otci. Ústřední postavou je Thomas Sutpen, nelítostný a tvrdý muž, který se mstí za pokořující zážitek z dětství (černošský sluha jej vykázal od dveří bohatého bělocha). Z nuzných poměrů se vypracuje na bohatého plantážníka s množstvím otroků a později se stane plukovníkem jižanské armády, zatížen je ale vinou rasismu (první manželku a syna Charlese Bona odvrhl, když zjistil, že žena má černošskou krev), čímž poznamená osudy celé své rodiny, druhé manželky Ellen, syna Henryho a dcery Judith a další nemanželské dcery Clytie, manželčiny mnohem mladší sestry Rosy a dalších. Zavržený Charles se mu do života vrátí vskutku jako v oidipovské tragédii a další děsivé události přijdou, dokud není zničen celý rod...
Ve složité kompozici se prostupuje několik vzájemně se doplňujících časových a tematických rovin; příběh je vyprávěn nechronologicky v monolozích několika současných i minulých vypravěčů, z nichž každý objasňuje jen ty události, které zná; jsou tu dlouhé složité věty a několikastránkové odstavce. Jednou z postav, jemuž ostatní vyprávějí osudy Sutpenovy rodiny, je v roce 1910 i Quentin Compson, vystupující též v Hluku a vřavě. Jeho dědeček byl asi jediným Sutpenovým přítelem. Právě Quentinovi říká kamarád Shreve: "Ten Jih. Ježíšikriste. Žádný div, že vy lidi všichni přežijete o celá léta samy sebe." A ptá se, proč cítí k Jihu nenávist? A Quentin v odpověď křičí, jako by chtěl překřičet sám sebe: "Já ne. Já ne! Já k němu necítím nenávist! Já k němu necítím nenávist!"

3 04.09.2024

Spisovatelka Tereza Boučková (*1957), autorka Indiánského běhu (Cena Jiřího Ortena 1990), bestselleru Rok kohouta nebo Šíleně smutných povídek a scénářů k filmům Smradi a Zemský ráj to na pohled a též zpěvačka hudební skupiny Mišpacha, vydala nový román Dům v Matoušově ulici. Od narození do dospělosti žila Boučková v neoklasicistním domě v Matoušově ulici č. 12 na pražském Smíchově nedaleko Portheimky a před několika lety se tam vrátila. Ten dům koupil v roce 1927 židovský právník Eduard Schwarz, který zde chtěl najít pro sebe a svoji rodinu – syna Karla s manželkou a dceru Emmu s manželem – důstojné sídlo. Autorka se rozhodla vyprávět osudy této rodiny a dalších obyvatel domu, které znala nebo po nich pátrala. Měla štěstí, že v tomto domě žilo tolik zajímavých rodin a že ji další pátrání dovedlo k dalším osudům, o nichž jistě neměla zpočátku ani tušení. Jeden obyčejný dům na Smíchově a co vše se kolem něj odehrálo!
Chvílemi je hlavní postavou sám dům se svými proměnami, ať už se měnila fasáda a její výzdoba nebo vnitřní uspořádání pro potřeby rodiny právníků nebo pak poté, co byly prostory děleny na menší byty. Chvílemi čteme historii obyvatel domu, sousedů autorčiny maminky Anny Kohoutové, druhé manželky známého spisovatele Pavla Kohouta, který zde bydlel se svými rodiči a nejdřív také se svojí první ženou, známou herečkou Alenou Vránovou. Chvílemi jsou to vzpomínky na autorčino dětství a na to, jak zůstala s maminkou a dvěma sourozenci sama. Chvílemi nás vyprávění přenese zcela mimo dům, do nacistických koncentráků, do Osvětimi, do Terezína či jinam. Historie obyvatel domu se tu proplétá se sousedskými i příbuzenskými vztahy a s historií domu samotného, turbulentní 20. století tomu nahrává, ale nejen ono, nejen minulost, ale také žhavá přítomnost – Boučková se totiž nebojí zahrnout do nedlouhého románu ani aktuální události, protože když píše ponořená do minulosti, nemůže přece přítomnost ignorovat: válka v Ukrajině, válka v Gaze, teroristický útok na pražské filozofické fakultě.
Autorka nám nepředkládá lehká témata, píše o pronásledování židů za války nebo o komunistické totalitě po válce a kolem ní běží zase krvavé dějiny, jak tomu pak uniknout? Pořád je tu doba rozmetaná „na kusy a na kufry“, jak autorka trefně píše. A ke komu ji pátrání dovedlo? Není to jen její rodina a rodina právníka Schwarze, ale také rodina Epsteinových, je tu herečka Zita Kabátová s manželem a synem, prvorepubliková hvězda, která má po válce zákaz, je tu dědeček Václava Havla Hugo Vavrečka, je tu i sám Havel, který měl vztah s Annou Kohoutovou, je tu dokonce i původ režiséra Miloše Formana, to vše v jednom domě a kolem něj. Dějiny běží a běží i vyprávění, autorka nepotřebuje stovky stran na nějakou ságu, je přímá, pregnantní, působivá, její příběhy mají vzdor i prohru, naději i beznaděj, lásku i smrt, tragédie i chvíle štěstí. Ovšem nezapomínejme, že Boučková psala román, „svůj osobní pohled na lidi a na dobu“, kde se „pravda prolíná s fantazií…“

3 31.08.2024

Kniha rozhovorů Jak vychovat chlapce s podtitulem Portréty inspirativních mužů vděčí za svůj vznik nemilé události, s níž se musela vypořádat Veronika Kořínková (*1985), dokumentaristka Paměti národa a autorka knihy: v roce 2018 zůstala doma sama se dvěma malými syny, když jí manžela Pavla Kořínka (autora fotografií v knize) odvezla sanitka a ona se pak musela vyrovnat s jeho onkologickým onemocněním. Při péči o děti přemýšlela, jak z nich vychovat dobré lidi. A napadlo ji zeptat se na to mužů, kterých si váží. A tak se v její knize potkalo devět známých osobností různých profesí, kterých se mohla ptát na jejich dětství a dospívání, na rodiče a prarodiče, na vzdělání a cestu k jejich povolání, na jejich poslání a názory, na vzory a vztah k víře nebo na to, co sami předali svým dětem či vnoučatům. Každý rozhovor je jiný, protože i každá z vybraných osobností je jiná a originální a každá má jinou zkušenost, i když témata kolem rodiny a původu zde najdeme vždy, což je dobře. Kniha je plná nejen zajímavých osobních příběhů a vzpomínek dotazovaných, ale i jejich názorů na společnost, kulturu či politiku nebo obecně na svět, zmínek o knihách, které pro ně byly důležité, i toho, co by si přáli, aby tu po nich zůstalo.
Filozof Jan Sokol (1936 - 2021) tvrdí, že „lidskou společnost dělá teprve vzájemná náklonnost, solidarita a nakonec láska“. Chirurg Pavel Pafko (*1940) věří, že na světě jsme „pro lidi, které máme kolem sebe. Naše štěstí je obsaženo ve štěstí druhých lidí.“ Podle politika a správce rodinného majetku knížete Karla Schwarzenberga (1937 - 2023) je svoboda „zodpovědnost za sebe a za lidi kolem nás. Svoboda je ale v tom, že ta tíha zodpovědnosti leží právě na nás a na našem svědomí.“ Chemik, pedagog a politik Jiří Drahoš (*1949) je přesvědčen, že slušnost se vyplácí a že život „vám tu slušnost docela často vrací“.
Dramatik, spisovatel, režisér a herec Arnošt Goldflam (*1946) vzpomíná na židovské rodinné kořeny: maminka pocházela z Polska, otcova rodina přišla na Moravu z Vídně. A co mu dává četba? „Útěchu, poučení, obohacení, úlevu, odpočinek, rozptýlení, radost, smutek, útěk od reality, prostě všechno možné, nač si jen vzpomenete.“ A při výchově svých dětí se řídil heslem LSD - láska, spolehlivost, důvěra. Textař, spisovatel a podnikatel Michal Horáček (*1952) byl vždy připraven žít složitě a je přesvědčen, že „každý dobrý učitel, který vás nasměruje anebo ve vás pozná určitý talent, a ještě vás dokáže nadchnout, je ohromná výhra.“
Skladatel, hudebník a politik Michael Kocáb (*1954) vyrůstal v rodině evangelického faráře a psycholožky; nejhorší je podle něj „vyprahlost, okoralost, lhostejnost a znuděnost. Život, jakkoli těžký, je úžasný dar a je třeba si ho nadšeně vychutnávat až do samého konce.“ Politik, právník, pedagog a spisovatel Petr Pithart (*1941) možná překvapí svojí láskou k poezii; a četba ho naučila „nejen používat, ale také vážit slova. Hrát si s nimi, hledat je trpělivě, slyšet, jak zní.“ Ekonom a filozof Tomáš Sedláček (*1977), o generaci až dvě mladší než ostatní zpovídaní, strávil část dětství ve Finsku a pak v Dánsku, což byla dobrá zkušenost; a věří „v neviditelnou ruku, ovšem nikoli trhu, ale společnosti“, v její seberegulaci. Jak je vidět, v knize najdeme i notnou dávku neokázalé moudrosti.

3 12.08.2024

Francouzský básník Arthur Rimbaud (1854 - 1891) patří k mým nejoblíbenějším, a tak jsem si moc rád konečně přečetl knihu, kterou o něm napsal český básník, esejista a editor Miloslav Topinka (*1945). Nazval ji "Vedle mne jste všichni jenom básníci", což je citát z Rogera Gilberta-Lecomta, a opatřil ji podtitulem Zlomky a skici k Jeanu Arthurovi Rimbaudovi, čímž naznačuje, že nejde o úplný a souvislý životopis. Předkládá nám jakési obrazy z Rimbaudova života, který se rozpadá na dvě poloviny: Rimbaud básník, který poslední báseň napsal v 21 letech, tedy v roce 1875, a Rimbaud cestovatel a obchodník od roku 1876 až do smrti. Rimbaud, autor Opilého korábu, Iluminací, Dopisů vidoucího či Sezóny v pekle, byl však stejně neklidný a nestálý jako později, kdy už poezii nepsal, ba na ni zcela zanevřel.
Z domova utíkal Rimbaud už jako mladíček, do Paříže a jinam, za básníky a za milencem Paulem Verlainem, později mimo Evropu, když se živil jako obchodník s kávou či se zbraněmi a s karavanami putoval po Habeši (Etiopii) a Somálsku. Navštívil Londýn, Řím, Vídeň, Stockholm i Norsko, putoval pěšky do Švýcarska, Itálie a jinam; v Bruselu ho žárlivý Verlaine, dohnaný drzým Rimbaudem málem k šílenství, postřelil a strávil pak dva roky ve vězení. V Africe se Rimbaud nakazil syfilidou i morem, žil s Habešankou, měl spoustu plánů a nápadů na obchody a podnikání, ale u ničeho nevydržel nebo měl smůlu. Nakonec, s rakovinou, se vrátil do Francie, kde mu amputovali pravou nohu. Umírá v pouhých 37 letech...
Topinka se zabývá hlavně jeho "druhým" životem v Africe, hodně cituje z básní a z korespondence, knihu doplňuje o chronologii života a o bohatý obrazový doprovod. A především dospívá k závěru, že "nejsou dva Rimbaudové, Rimbaud geniální básník do roku 1875 a Rimbaud muž činu, obchodník, vynikající vůdce karavany, ztroskotanec či zrádce poesie v dalších šestnácti letech. Jakkoli rozostřeny jsou stopy i veškerá svědectví a vzpomínky na něho z doby pobytu v Africe, je jisté, čeho si všiml již jeho životopisec Pierre Petitfils: Rimbaud v Etiopii byl stejný jako Rimbaud kdysi."
Ale asi bych uvítal více o životě Rimbauda-básníka...
Četl jsem krásné druhé, rozšířené vydání z roku 2020.

3 26.07.2024

Spisovatel, scenárista a režisér Jindřich Mann (*1948), syn Ludvíka Aškenazyho, vnuk Heinricha Manna a prasynovec Thomase Manna, vydal po autobiografické knize Poste restante (2012) a souboru próz Lední medvěd (2017) román Stříbrný kouzelník (2022), který mě lákal, protože měl dobré ohlasy, ale dostal jsem se k němu až nyní. A jsem za to moc rád, protože ten román opravdu stojí za to!
V anotaci je věta, která přesně vystihuje hlavní témata románu: že štěstí přeje odvážnému a že touha po lásce nezná hranic, v tomto případě doslova. Hrdinové obou částí románu, které spolu v několika bodech či postavách souvisí, ale jinak jsou v podstatě samostatné, jsou zamilovaní a za dobrodružných, až nepravděpodobných okolností opouštějí totalitní Československo, jeden v roce 1952, druhý po roce 1968. Zejména kratší první část vyvolává salvy smíchu, ale i napětí, jak to s hrdinou s mnoha převleky a identitami dopadne. Dějově i postavami ještě bohatší je druhá delší část, v níž důležitou roli hraje diplomatický pas perského prince a zdí rozdělený Berlín. V obou pak také fiktivní prvorepubliková hvězda stříbrného plátna René Zahradník.
"Život je maškarní bál," domnívá se hrdina první části, nebo také, že "život je plus a minus". A platí to i pro toho druhého. Jindřich Mann v románu obsáhne období od druhé světové války po dnešek a jako iluzionista pobaveně pomrkává na čtenáře, který váhá, co může být pravda a co už je přehnaný výmysl. To vše s nebývalým citem pro jazyk, hloubku, melodii slov i meditace o lásce, domově a životě. Působivě líčí tvrdá 50. léta, okupaci v srpnu 1968 i kontrastní atmosféru Východního a Západního Berlína. Zejména první příběh je až filmově strhující, takže J. Mann nezapře své bohaté zkušenosti televizního scenáristy a režiséra.

3 20.01.2024

Útlý, stostránkový svazek Lovení perel obsahuje texty filosofky a politické myslitelky německo-židovského původu Hannah Arendtové (1906 - 1975) a německého židovského filosofa, kritika, překladatele a esejisty Waltera Benjamina (1892 - 1940). Bylo to mé první čtenářské setkání s těmito dvěma slavnými intelektuály a těším se, až si jednou konečně přečtu slavnou knihu Arendtové Eichmann v Jeruzalémě a hlavně až se začtu do Benjaminových textů, které u nás vyšly v pěti výborech. Co tato dvě jména spojuje a proč se ocitla v jedné knížce? Arendtová se s Benjaminem znala osobně a v roce 1968, dávno po jeho smrti, o něm napsala esej, který právě v této knize najdeme. A doplňuje ho pět krátkých Benjaminových esejů. Všechny texty vycházejí v češtině poprvé.
V rozsáhlém eseji o Benjaminovi (má tři části: Hrbáček, Temná doba, Lovec perel) se Arendtová úspěšně pokouší - vedle důležitých životopisných údajů a popisu jeho tragického konce (sebevražda při neúspěšném pokusu překročit francouzsko-španělskou hranici, aby se mohl dostat do Portugalska a dále do USA) - vystihnout jedinečnost a nezařaditelnost tohoto muže mnoha nadání, jehož "myšlení bylo básnické, ale nebyl ani básníkem, ani filosofem". Benjamin byl jedinečný a dodnes je to vlivný a hojně citovaný vzdělanec, který podle Arendtové myslel básnicky a metafory považoval za největší dar jazyka; a jádrem každé jeho práce jsou citace.
Následuje pět krátkých Benjaminových textů: Několik úvah o Kafkovi (Benjamin byl jeden z prvních, kdo Kafku vyzdvihl; k jeho tvorbě měl velmi blízko a obdivoval ho), Vybaluji svou knihovnu. Řeč o sběratelství (nádherné vyznání lásky ke knihám a sběratelství), Proti mistrovskému dílu, Ke chvále panenek a Brechtův Krejcarový román.
Co je pro Benjamina sběratelství a tedy vlastnictví? "...pro sběratele, míním tím pravého sběratele, sběratele jak se patří, je posedlost vlastnictvím tím nejhlubším vztahem, jaký může člověk k věcem vůbec mít: ne že by v něm jeho věci žily, to on sám přebývá v nich."

3 07.01.2024

Francouzská spisovatelka Annie Ernauxová (*1940), nositelka Nobelovy ceny za literaturu (2022), si mě získala knihou Roky (2008, č. 2022), a tak jsem se těšil i na její další autobiografické prózy. Místo (1983), oceněné prestižní Prix Renaudot, vypráví o autorčině otci, zatímco Obyčejná žena (1987) o její matce. A Paměť dívky (2016) vypráví o tom, jak osmnáctiletá dívka přišla na letním táboře o panenství. Ve svazku Místo / Obyčejná žena (E.W.A. Edition, 1995) překladatelka Anna Kareninová v doslovu výstižně charakterizuje styl a témata Ernauxové, která je podle ní "jednoduchá, avšak ve své oproštěnosti leckdy i drastická prozaička", takto:
"Jejím záměrem je vzít naše každodenní slova, gesta, postoje a v jistém literárním uspořádání se za oněmi nejbanálnějšími samozřejmostmi dobrat jejich neviditelného, leč determinujícího významu. /.../ vydala několik zdánlivě nenápadných textů, které jsou spíš nevýbojným vyprávěním než románem v pravém slova smyslu, útvarem na pomezí literatury a sociologizujícího zamyšlení. Jejich autorka tiše sbírá střípky všední skutečnosti a sestavuje z nich mozaiku konkrétního života v konkrétních podmínkách – mozaiku, která se postupně stává nejen individuálním svědectvím, ale také obrazem obecné reality. Píše výhradně o sobě a nesnaží se nijak zastírat, že jejím tématem je vlastní životní zkušenost, ve svém vlastním příběhu se však pokouší nalézt širší společenskou pravdu."
Příběh otce i matky začíná jejich smrtí a pak se autorka vrací do jejich minulosti. Obraz otce je širší, obraz matky intimnější. Ernauxová se vymanila z jejich dělnického prostředí tím, že vystudovala literaturu, začala učit a pohybovala se v intelektuálních kruzích. Její rodiče ji v tom podporovali a přáli si to, ale zároveň je to jejich dceři velmi vzdálilo, což si všichni uvědomují. Autorka přesně, otevřeně a ostře popisuje jejich komplikované vztahy, až jakousi směs lásky a opovržení či neporozumění dvou vzdalujících se světů. V příběhu matky se nevyhýbá ani drsnému popisu jejího stárnutí a demence.
V Paměti dívky (přeložil Tomáš Havel, vydal Host, 2023) Ernauxová vzpomíná na rok 1958, kdy měla na letním táboře poprvé sexuální styk s mužem, do něhož se zamilovala, ačkoli on ji měl jen jako povyražení. Následkem jsou její styky s dalšími mladíky a bulimie. Dále autorka vzpomíná na rok 1959, kdy nastoupila na učitelský ústav a pak odjela jako au pair do Londýna, načež se rozhodla studovat literaturu na filozofické fakultě v Rouenu. Tady se možná autorka "hrabe" ve vlastní minulosti, osobě, pocitech a paměti až moc, ale prokládá to pozoruhodnými sociologickými i filozofickými úvahami; navíc se na sebe dokáže podívat s neuvěřitelným nadhledem, kritičností a odstupem (vypráví o té "dívce z osmapadesátého" a o "dívce z Londýna" ve třetí osobě).

3 05.11.2023