milan.valden komentáře u knih

Poslední knihou od Virginie Woolfové (1882–1941), kterou jsem dosud nečetl, jsou její Deníky, resp. výbor z nich, který uspořádal a v roce 1953 vydal její manžel Leonard Woolf (1880–1969) pod příznačným názvem A Writer's Diary (Deník spisovatelky). Ten odkazuje k tomu, na co se Woolf ve výboru soustředil především, totiž na Virginiiny zápisky o čtení a psaní či na pasáže, v nichž si ověřovala vlastní umění psát. Dále jsou tu ale i mnohé osobněji laděné postřehy či popisy osob a situací, nálad a zážitků. A samozřejmě se tu setkáme s mnoha slavnými jmény z oblasti literatury a umění...
Woolfová si deníky psala od roku 1915 až do své dobrovolné smrti. Zachovaly se v 26 svazcích. Až v roce 1984 vyšly v Británii kompletně v pěti dílech; těch se však u nás stěží někdy dočkáme, a tak jsem rád, že tu máme aspoň výbor. Ostatně právě problematika literatury a toho, co a jak o ní Woolfová psala a jaká byla její "dílna", mě zajímá nejvíce. České vydání (432 stran) je doplněno předmluvou Leonarda Woolfa, jmenným rejstříkem s vysvětlivkami i poznámkami pod čarou.
"Někdy bych radši zaznamenala, co lidi říkají, než je popisovala."
"Člověk má raději lidi, které zmůže příslovečná nepřízeň osudu, než ty, kteří vítězí."
"...psaní je hluboká rozkoš, zatímco to, jak vás čtou, je záležitost povrchní."

3 08.02.2023

Kniha 1913. Léto jednoho století německého spisovatele Floriana Illiese (*1971) vyšla v roce 2012 (č. Host, 2013 a 2021) a zaznamenala velký ohlas – a také mně se moc líbila. V krátkých čtivých kapitolkách autor popsal rok 1913 v literatuře, umění, hudbě a společnosti. A protože se toho ten rok stalo opravdu mnoho pozoruhodného a zajímavého, není divu, že se autor mohl k tématu po šesti letech vrátit a napsat druhý díl své mozaiky s názvem 1913. Co jsem ještě chtěl vyprávět (2018, č. Host, 2021). Obě knihy přeložil Tomáš Dimter.
Opět je to výborné čtení plné zajímavostí, v němž defilují střípky ze života a tvorby osobností jako Kafka, Proust, Stravinskij, T. Mann, Freud, G. Benn, D'Annunzio, Ďagilev, Duchamp, Duncanová, Gorkij, Hauptmann, Hesse, Hofmannstahl, Kandinskij, Kokoschka, Lasker-Schülerová, Malevič, Mondrian, Nižinskij, Picasso, Puccini, Rilke, Schiele, Schnitzler, Schönberg, Wedekind a mnoha dalších. Vedle nevšedních souvislostí a paradoxů knize nechybí ani humor a ironie.

3 08.02.2023

Zábavná, poučná, velmi otevřená a velice šťavnatě napsaná Podivuhodná historie sexu Kate Listerové pro všechny, kdo se chtějí dozvědět něco z historie sexu. Nejde o soustavné dějiny, ale o řadu zajímavých témat rozdělených do kapitol Sex a slova, Sex a vulvy, Sex a penisy, Sex a jídlo, Sex a stroje, Sex a hygiena, Sex a rozmnožování a Sex a peníze. A podkapitol jako Dějiny klitorisu, Orgasmus a onanie, Transplantace varlat ve 20. století, Středověké zkoušky impotence, Sex a chleba, Dějiny ústřic či afrodiziak, Vibrátory a viktoriáni, Sex a bicykly, Dějiny umělé panny, Sex a pachy ve středověku, Dějiny ochlupení či vaginálních výplachů, Dějiny prezervativu či menstruace, Potrat v Británii v 18. století, Sexuální práce ve středověku, Dějiny sexuální reklamy či mužské sexuální práce. Napsala to žena, takže je to více zaměřeno na to ženské než mužské, ale napsané je to neodolatelně, pečlivě ozdrojované, s ilustracemi, bibliografií, rejstříkem. Pokud jste ale prudérní, nejspíš se budete u knihy červenat. Ovšem především: nejen že se poučíte a něco dozvíte, ale taky se dobře pobavíte, autorka si nebere servítky a umí být pěkně vtipná či sarkastická! Ocenit musím i výkon překladatelky Petra Diestlerová, která si tedy musela docela dost vyhrát se spoustou českých ekvivalentů k bohatému originálu.
Víte například, kdo použil poprvé výraz "nejstarší řemeslo na světě"? Byl to slavný britský spisovatel a nositel Nobelovy ceny za literaturu Rudyard Kipling, autor Knihy džunglí, a to v povídce On the City Wall (Na městské hradbě) z roku 1898, která začíná nesmrtelnou větou: "Lalun se věnuje nejstaršímu řemeslu na světě."

3 08.02.2023

Francouzský spisovatel Raymond Radiguet (1903–1923) se dožil pouhých 20 let a zanechal po sobě rozsahem malé, ale významem velké literární dílo, dva krátké romány, básně a drama. V roce 1923, kdy vyšel jeho nejslavnější román Ďábel v těle (Le diable au corps), který způsobil poprask a skandál, zažil mladý talentovaný autor slávu, ale v prosinci toho roku bohužel podlehl tyfoidní horečce. Druhý román Ples u hraběte d'Orgel (Le bal du comte d'Orgel) vyšel až posmrtně v roce 1924. Oba romány mají za námět lásku mladíka k vdané ženě, v obou případech opětovanou. Radiguet při jejich psaní vycházel z vlastních zážitků.
Hrdina a vypravěč krátkého románu Ďábel v těle (ve vydání, které mám, má text 80 stran), patnáctiletý mladík, se v době první světové války zamiluje do osmnáctileté nejprve zasnoubené a pak provdané dívky Marty, která již ochladla ve vztahu k svému snoubenci/manželovi Jakubovi právě díky tomu, že poznala onoho chlapce. Jakub je na frontě jako voják a neví, co se děje, ačkoli jinak Martini sousedé a obyvatelé městečka u Paříže neskrývají své pohoršení z cizoložného vztahu, navíc se studentem, když je manžel na frontě. Jejich vášnivá láska, plná touhy, ale i výčitek, žárlivosti a nedorozumění či problémů ze strany rodičů, trvá několik měsíců, ale nemůže skončit šťastně...
Je obdivuhodné, jak vyzrálé dílo, krátké, sevřené, hutné a jazykově úsporné, a tím působivější, napsal tak mladý autor – jemuž navíc v době vzniku románu bylo pouhých 18 let (chvíli pak trvalo, než mohl Ďábel v těle vyjít). Skutečný skvost světové milostné literatury!
Není divu, že román přilákal opakovaně i filmaře. V roce 1947 vznikla ve své době skandální adaptace Clauda Autanta-Lary s Gérardem Philipem a Micheline Presleovou v hlavních rolích (moc rád bych tento film viděl). V roce 1986 natočil volnou modernizovanou verzi Ital Marco Bellocchio (film je proslulý odvážnými erotickými scénami a mj. i tím, že Maruschka Detmersová zde provádí explicitní orální hrátky na svém hereckém partnerovi). Australská adaptace z roku 1989 zase děj přenáší do australské Victorie v době druhé světové války.

3 08.02.2023

Po dočtení románu Maryse Condéové Já Tituba, černá čarodějnice ze Salemu, jehož hrdinkou je skutečná postava z historie, otrokyně z Barbadosu, která se málem stala jednou z obětí nechvalně známých čarodějnických procesů v americkém Salemu v roce 1692, jsem se opět vrátil k nejznámějšímu literárnímu dílu, které z těchto procesů čerpá a v němž se Tituba také objeví. Jde samozřejmě o slavné drama Čarodějky ze Salemu (The Crucible) amerického dramatika a spisovatele Arthura Millera (1915–2005). Hra, která se u nás hrála či vyšla i pod názvy Zkouška ohněm nebo Hrdelní pře, měla premiéru na Broadwayi v lednu 1953 a je po Smrti obchodního cestujícího druhou nejslavnější a nejhranější Millerovou hrou a jedním ze základních děl moderní i světové dramatické tvorby. I u nás se hra uvádí často, naposledy na Vinohradech (2017), v Brně (2018) a Plzni (2022). Na jevišti jsem ji ale zatím nikdy neviděl, zato teď jsem ji četl už potřetí, tentokrát v novém překladu Kateřiny Hilské.
Miller sice vychází ze skutečných událostí, ale pro potřeby sevřeného dramatu si leccos přizpůsobil. Hlavní konflikt se přenáší na farmáře Johna Proctora, jeho poctivou ženu Elizabeth, kněze Samuela Parrise, s nímž se Proctor nemá rád, a na Parrisovu neteř Abigail, s níž měl Proctor poměr a která se mu mstí poté, co ji zavrhnul. Dívka rozpoutá v puritánské farnosti davovou hysterii z přítomnosti ďábelských sil, čehož pak využívají i další lidé k osobním mstám a získání majetku. Miller navíc napsal svou hru jako analogii k právě probíhajícímu McCarthyho "honu na čarodějnice", tedy na komunisty a levičáky v době studené války.
Působivé a nadčasové drama bylo dvakrát zfilmováno. K francouzské verzi z roku 1957, kterou bych někdy rád viděl, napsal scénář Jean-Paul Sartre a manžele Proctorovy zde hrají Yves Montand a Simone Signoret, Abigail hraje Mylène Demongeot. K filmu z roku 1996, který jsem viděl, napsal scénář sám Arthur Miller (nominace na Oscara) a hlavní role hrají Daniel Day-Lewis, Joan Allen a Winona Ryder.

3 08.02.2023

Dmitrij Šostakovič (1906–1975) patří spolu se Sergejem Prokofjevem a Igorem Stravinským k trojici největších ruských skladatelů 20. století. Autor zhruba 150 děl symfonických, komorních, vokálních i operních, ale také filmové hudby, byl postavou kontroverzní: geniální skladatel, který se proslavil již v útlém mládí, trpěl strachem v područí totalitního systému a nevyhnul se nejrůznějším úlitbám stalinskému režimu, aby měl klid (který stejně nikdy neměl) a mohl tvořit co nejsvobodněji, protože nechtěl Rusko opustit (na rozdíl od Stravinského, který po bolševické revoluci z Ruska navždy odešel; Prokofjev sice také, ale pak se zase do vlasti vrátil a byl na tom podobně jako Šostakovič). Téma střetu tvůrčí umělecké osobnosti s totalitní mocí zaujalo známého britského spisovatele Juliana Barnese (1946), autora románů Flaubertův papoušek, Arthur & George, Vědomí konce či Roviny života. Šostakovič je hlavní postavou jeho nového románu Hukot času (přeložil Petr Fantys, vydal Odeon). Barnes v knize zachycuje klíčové okamžiky skladatelova života i ohlas některých jeho děl, především však ony „dialogy s mocí“ a Šostakovičův strach a morální dilemata. Působivá kniha, psaná úsporným, místy až esejistickým a aforistickým stylem, jenž může připomenout Milana Kunderu, přitom není beletrizovaným životopisem ani dějově bohatým románem, ale spíše čtivou meditací nad osudem nadaného člověka, který chtěl jen skládat co nejlepší hudbu, ale jehož ohrožovala nevyzpytatelná moc; člověka, který nebyl hrdinou a v podřízení se mocným zašel možná dál než mnozí jiní; člověka, který byl svobodný pouze ve své tvorbě, v níž mohl vyjádřit své skutečné cítění, své strachy, bolesti i naděje a odpoutat se také od znechucení nad sebou samým. Byly to jakési vlny, které Šostakoviče provázely po celý život: jednou oslavován, pak zatracován; jednou vynášen, pak zakazován; jednou označován za autora správné „sovětské“ hudby, podruhé za autora buržoazního a formalistického. První útok byl na jeho slavnou a úspěšnou operu Lady Macbeth Mcenského újezdu – když ji v roce 1936 shlédl Stalin, vyšel pak v Pravdě nechvalně známý kritický článek „Mišmaš místo hudby“. A od té doby se útoky opakovaly. Šostakovičův úděl nebyl jednoduchý, jako člověk sice jisté meze nepřekročil, ale čistý štít také nemá, morální korupci se nevyhnul. Naštěstí jeho nejlepší díla k nám promlouvají hluboce a stále.

3 08.02.2023

Mladá fronta vydala už jedenadvacátý svazek z díla amerického spisovatele Philipa Rotha (1933) – novelu Ňadro z roku 1972 (přeložil Jiří Hanuš). Hlavní postavu, profesora literatury Davida Kepeshe, známe z pozdějších románů Profesor touhy a Umírající zvíře, poprvé se ale Kepesh objevil právě v Ňadru. Roth se inspiroval Kafkovou Proměnou či Gogolovým Nosem (obě díla si v novele, jejímž je vypravěčem, Kepesh také připomíná) a nechal svého hrdinu proměnit se nikoli v brouka jako u Kafky, nebo mu nechat utéct vlastní nos jako u Gogola; ne, Kepesh se jedné noci promění v obří ženské ňadro s velkou a velice citlivou bradavkou. Proměněný Kepesh, následně hospitalizovaný v nemocnici pod dohledem udivených lékařů, slyší, cítí, mluví, ale nevidí. Pak se roztočí vtipný kolotoč Davidových úvah o tom, proč se mu to stalo a zda je to pravda, jestli není šílený a zda je opravdu v nemocnici; má také obavy, jestli jeho proměna není vysílána v přímém přenosu do televize a neinformují o ní zvědavá média. Komu má věřit, když nevidí a všichni mu mohou leccos namluvit a lhát mu? Má věřit lékařům? Svému otci, který ho navštěvuje, nebo své milence Claire, jejímiž dokonalými a krásnými ňadry byl tak trochu posedlý? Stalo se mu to kvůli této jeho posedlosti a jednou vyřčenému skoro přání, protože ta ňadra své milence záviděl? Nebo se mu to stalo posedlostí literaturou? Kolikrát svým studentům přednášel právě o Kafkovi a Gogolovi? David Kepesh si stále dokola klade otázky a hledá vysvětlení své proměny, jakou lékařská věda nedovede vysvětlit. A čtenář se baví, protože Roth píše ironicky a celkem vtipně. Smích vyvolává hlavně Kepeshova posedlost sexem i poté, co se promění v ňadro, nebo jeho představy, jak mu nejlépe porozumí mladý kolega z fakulty, pověstný svým bohatým sexuálním životem… Ňadro nepatří k Rothovým nejlepším dílům, ale pobaví a dobře se čte. Bohužel končí jaksi do prázdna, tedy na rozdíl od tragického konce Kafkova Gregora Samsy nebo od Gogolova Nosu, v němž se nos ke svému majiteli nakonec vrátí. Roth končí citátem jedné Rilkovy básně, jež se uzavírá slovy: „Svůj život musíš změnit.“ Roth tak nechává nezodpovězené otázky nejen svému hrdinovi, ale i čtenáři.

3 08.02.2023

Hamsun patří k nejproslulejším, ale také nejkontroverznějším norským spisovatelům. Je autorem rozsáhlého díla, dále např. románů Pan, Viktorie, Blouznivci či Matka země, psal i dramata. Do češtiny byl hojně překládán už od začátku 20. století. Bohužel jeho poslední léta byla poznamenána příklonem k nacismu a zradou národa, za niž byl po válce po průtazích (internace ve starobinci a na psychiatrické klinice) odsouzen k vysoké pokutě. Jeho výše zmíněná poslední kniha byla psána právě v této době. A o tomto neslavném období vypráví mj. působivý film Hamsun (1996) režiséra Jana Troella, k němuž napsal scénář známý švédský spisovatel Per Olov Enquist (u nás vyšel i knižně); titulní roli skvěle ztvárnil Max von Sydow.
Hlad (Sult) je prvním a patrně nejslavnějším Hamsunovým románem a mezním dílem celé skandinávské literatury, který přinesl autorovi senzační úspěch. Inspirován vlastními hladovými léty začínajícího spisovatele v Kristianii (dnešní Oslo) vytvořil Hamsun formou vnitřního monologu první velký dušezpytný román, vystihující složitou psychiku moderního člověka (jak se píše ve Slovníku severských spisovatelů). Čtu překlad Milady Lesné-Krausové, vydalo SNKLHU v roce 1959, kdy uplynulo sto let od autorova narození. Vím, že v roce 2016 (a podruhé loni) vyšel nový překlad Heleny Kadečkové, ale já mám doma toto vydání v mé oblíbené edici Světová četba, tak jsem si nové nepořizoval...
Musím říct, že je to četba velmi působivá. Protagonista a zároveň vypravěč románu, začínající spisovatel, se snaží prosadit bez valného úspěchu v norském hlavním městě a trpí chudobou a nedostatkem jídla. Dlouhá období fyzického hladu se podepisují nejen na jeho tělesném zdraví, ale vyvolávají v něm i nezvládnutelné proměny psychického stavu, nepředložené činy a chaotické projevy mysli a až halucinační deliria. Hlad je zde metaforou hledání vlastní identity v existenciální prázdnotě, jakési vnitřní emigraci ze zavedených společenských pravidel. (To je z výstižné anotace na Kosmasu k novému vydání.)
"Bylo to v době, kdy jsem o hladu chodil po Kristianii, po tomto podivuhodném městě, které nikdo neopustí, dokud jím nebyl poznamenán..." – tak zní první slavná věta Hamsunova Hladu.

3 08.02.2023

Jednou z knižních událostí konce (ale i celého) roku 2015 bylo první české vydání jednoho z vrcholných děl Vladimira Nabokova (1899–1977), spisovatele ruského původu, píšícího rusky a posléze anglicky. Ada aneb Žár (přeložil Pavel Dominik, vydala Paseka) z roku 1969 je Nabokovův nejrozsáhlejší román a patří i k jeho nejsložitějším. Vyšel jako 14. svazek souborného českého vydání Nabokovova díla (1. svazek vyšel v nakladatelství H & H v roce 1998, ostatní svazky vycházejí v Pasece od roku 2002). Mezi dosud vydanými knihami dále najdeme tři svazky kompletního povídkového díla V. Nabokova, vzpomínky Promluv, paměti (právě jimi celá edice začala), novely Slídil a Čaroděj a romány Mášeňka, Král, dáma, kluk, Dar, Ve znamení levobočka, Lolita, Pnin a Bledý oheň. V češtině pak mimo edici vyšla i další autorova díla, některá vyšla v nabokovovské řadě znovu, jiná zatím jen mimo edici (romány Lužinova obrana, Pozvání na popravu, Zoufalství a Smích ve tmě), další teprve na český překlad čekají (mj. romány Hrdinský čin, Skutečný život Sebastiana Knighta či Průzračné věci), takže se můžeme těšit, že v budoucnu vyjdou i další svazky.
Většinu Nabokovových děl přeložil do češtiny Pavel Dominik. A sám přiznává, že „Ada je Nabokovův nejsložitější román, nejtěžší úkol, před jakým jsem kdy v celé své dosavadní překladatelské kariéře stál,“ jak stojí v tiskové zprávě nakladatelství Paseka. A P. Dominik pokračuje: „V našem chronologicky nesoustavném vydávání autorova sebraného díla jsem mu dal před pár lety přednost v přesvědčení, že se s ním musím poměřit v době, kdy mám na tak náročnou práci ještě dost energie. Každá stránka v sobě skrývala spoustu více či méně obtížných problémů, z nichž největší zřejmě nebyly mezijazykové slovní hry a hříčky, literární aluze a sledování fiktivních reálií, ale udržení suverénně strukturovaného řádu ve zdánlivém nabokovovském chaosu, v němž není žádný detail zbytečný.“ A čím Ada svého překladatele uhranula? „Ohromuje mě bezbřehá fantazie autora, okouzlují nesčetné popisy a situace, dojímá osud sestry dvou hlavních hrdinů. V Adě je Nabokov mnohem víc sám sebou než v kterémkoli jiném svém díle. Ada je krystalický Nabokov.“ Pavel Dominik opatřil Adu také vysvětlivkami, přičemž v knize najdeme ještě i vysvětlivky jisté Vivian Darkbloom, což je – jak jistě milovníci Nabokova dobře vědí – anagram jména Vladimir Nabokov, tedy poznámky samotného autora.
Ada aneb Žár je opatřena podtitulem Rodinná kronika (na začátku najdeme dokonce i rodokmen) a začíná citátem: „Všechny šťastné rodiny se od sebe více či méně odlišují, všechny nešťastné jsou si více či méně podobné.“ Citát je z románu Anna Arkaďjevič Karenina. Tolstoj samozřejmě žádný takový román nenapsal, napsal Annu Kareninovou a její začátek je trochu jiný. Nabokov se tu vysmívá zpackaným překladům ruské klasické literatury a úvodní větu Tolstého románu obrací naruby. Už začátek určuje jedno z témat Ady: literaturu. Ani podtitul Rodinná kronika nesmíme brát úplně doslova, i když román v mnohém takovou kroniku připomíná. Především je to však příběh velké lásky titulní postavy, Ady, a Vana Veena. Jsou nevlastními sourozenci, ale pozorný čtenář zjistí, že jsou ve skutečnosti bratr a sestra, tudíž je jejich vztah skandální, zapovězený, incestní. Jenže Ada ani Van si nemohou pomoci, tak je to k sobě celý jejich dlouhý život táhne. Spisovatel však své hrdiny neodsuzuje, nad milenci ani nevisí žádná hrozba. Ada je román filozofický a erotický a také zvláštním způsobem fantastický, protože se odehrává na planetě Antiterra, která se ne tak úplně podobá planetě naší a autorovi to skýtá možnost řady komických efektů. Je to román o čase a o psaní: Adu píše Van Veen, jeho text místy komentuje Ada a občasné redakční poznámky přináší ještě i jistý Ronald Oranger. Je to mnohovrstevnatý, jazykově přebohatý román, lyrický, poetický, humorný, provokativní a především vskutku ojedinělý…

3 08.02.2023

Jeden z nejkrásnějších románů, co jsem kdy četl...

3 08.02.2023

Předposlední přečtená kniha tohoto roku (2022) a jedna z nejlepších, co jsem letos četl. Shuggie Bain, románový debut skotsko-amerického spisovatele Douglase Stuarta (*1976), který pracuje jako módní návrhář v New Yorku, byl oceněn Booker Prize 2020 a v současnosti se připravuje jeho televizní adaptace pro BBC. Předtím ale román odmítlo přes třicet nakladatelů a po vydání se zpočátku špatně prodával. Pak se stal oceňovaným bestsellerem, byl přeložen do řady jazyků a dosud se prodalo skoro dva miliony výtisků. Stuart se stal teprve druhým skotským spisovatelem oceněným Booker Prize. V roce 2022 vydal druhý román Young Mungo.
Stuartův román je zčásti autobiografický. Autor vyrůstal na zanedbané periferii skotského Glasgow se dvěma nevlastními staršími sourozenci a s matkou, která se propadá do alkoholismu. A stejně je na tom titulní hrdina románu, Hugh Bain řečený Shuggie, chlapec, který miluje svou matku Agnes a současně trpí jejím alkoholismem; a předčasně dospívá, když se o ni musí starat poté, co nejprve z domova odejde sestra a pak i bratr, který byl stejně většinou nepřítomný (a který díky matčině špatné péči zanedbává své velké výtvarné nadání). Matka, krasavice typu Elizabeth Taylorové, zapíjí svůj smutek a svá nepovedená manželství a další nevydařené známosti v prostředí, kde bují nezaměstnanost a kde je závistivě sledována nepřejícími sousedkami ("Pila, aby na sebe zapomněla, protože nevěděla, jak jinak se bránit bolesti a osamění."). Shuggie je kluk, který se také dost odlišuje, mluvou, oblečením, chůzí, gesty, aniž ještě tuší, co se děje, ale co instinktivně vycítí ostatní děti i dospělí včetně učitelů a dávají mu to najevo nevybíravě nadávkami, o nichž Shuggie zpočátku ani neví, co znamenají (bukvice, teplouš apod.).
Syrový, nepřikrášlený, působivý a skvěle napsaný obraz Shuggieho dětství v osmdesátých letech ukazuje také odvrácenou stranu vlády Margaret Thatcherové i to, jak nelehké je vyrůstat, když se odlišujete a vyčníváte a jste šikanováni a ještě máte matku, o niž musíte pečovat spíš vy než ona o vás. Nešťastná, život si ničící Agnes je ústřední postavou, kolem níž se vše točí. Je stejná jako její přátelé: "Kvůli chlastu na léta uvízli, jako by zamrzli, alkohol je obral o celá desetiletí, vyždímal je ze světa a vysál z nich život." Oceňuji, že román nevypráví sám Shuggie (dětské vypravěče nemám rád), ani nejde o vzpomínky dospělého Shuggieho; autor používá er-formu. Chlapci dlouho trvá, než si připustí, že se matka nikdy nezmění a i přes světlé chvilky se alkoholu nikdy nevzdá a že jediné, co se tady dá zachránit, je on sám...
Přeložila Lenka Sobotová, vydala Paseka, 2022.

3 07.02.2023

Přečetl jsem další velkou a slavnou klasiku z 19. století, vrcholné dílo italského básníka a dramatika Alessandra Manzoniho (1785–1873), jeho jediný román Snoubenci (I promessi sposi; první verze 1827, jazykově upravená definitivní verze 1842). Snoubenci mají pro Italy asi takový význam jako pro nás Babička Boženy Němcové – a mnoho z těch, kteří na Babičku jako "povinnou četbu" nadávají, mohou být rádi, že nemáme asi tak třikrát delší Snoubence, to by teprve zuřili :D Mně se ale tento romantický historický román nesmírně líbil i se všemi nešvary, které klasika mívá (tedy podrobné popisy a výkladové odbočky nebo obšírné líčení minulosti vedlejších postav mimo hlavní děj). Je to krásný příběh, velké historické plátno a nádherný jazyk a styl.
Děj je zasazen do Lombardie (Milán, Bergamo a okolní vesnice) v letech 1628–1631. V Evropě tehdy zuřila třicetiletá válka a sever Itálie byl v područí Španělů (za Manzoniho života zase v područí Rakušanů). Do příběhu výrazně zasáhne i skutečná osobnost, milánský arcibiskup kardinál Bedřich Boromejský (mladší bratranec sv. Karla Boromejského). Historickému pozadí je ostatně v díle věnován značný prostor, zejména okolnostem války o dědictví mantovské a moru, který Itálii postihl v roce 1630.
Hlavními postavami jsou snoubenci Renzo Tramaglino a Lucie Mondellová z jedné vesnice u Comského jezera. Lucii pronásleduje zlotřilý šlechtic don Rodrigo a snoubenci jsou na dlouho rozděleni a musí utéct. Do jejich osudů zasahují, ať už negativně nebo pozitivně, i další výrazné postavy: farář don Abbondio, jeptiška Gertruda, na víru obrácený mocný zločinec Nejmenovaný či zmíněný kardinál. Ději tedy nechybí napětí, byť autor nikam nespěchá, což může méně trpělivé čtenáře odradit; to by ale byla škoda.
V autorem upravené druhé verzi se jazyk románu mnohem více přiblížil hovorové florentštině a tím i širšímu publiku čtenářů. Jazyk Snoubenců do jisté míry ovlivnil i toskánštinu, která se stala základem pro moderní italštinu. Snoubenci se dočkali tří operních verzí a také řady adaptací filmových či televizních (k výpravnému a hvězdně obsazenému seriálu z roku 1989 složil hudbu Ennio Morricone).

3 07.02.2023

Velmi povedený, výborně napsaný a silný debut a pro mne jedna z knih roku, to je román In memoriam americké spisovatelky Alice Winnové (*1992), která vyrůstala v Paříži, vystudovala anglickou literaturu na Oxfordu a nyní žije v Brooklynu. Autorka se zčásti inspirovala dílem i osudy britských spisovatelů Roberta Gravese a Siegfrieda Sassoona, který měl velký vliv na básníka Wilfreda Owena, s nímž měl i milostný vztah; Owen zemřel v boji jako pětadvacetiletý týden před koncem první světové války. Winnová však vytvořila působivý fiktivní příběh, v němž téma první světové války spojila s typickou anglickou střední internátní školou, jejíž studenti odcházejí bojovat, a za ústřední zvolila netypicky vztah dvou mladíků v době, kdy byla homosexualita nezákonná a zvláště v prostředí armády ještě více nepřípustná. Naštěstí i v této době se našli tolerantní jedinci s menší či větší dávkou porozumění. Pokud máte pocit, že autorka zvolila „módní“ queer téma zasazené do historických válečných kulis kvůli větší atraktivnosti, pak se jakékoli obavy či podezření rychle rozplynou, protože se Winnové povedlo všechna témata podat citlivě i syrově, epicky i intimně, čtivě se skvěle prokreslenými postavami a silnými dialogy a s mnoha napínavými situacemi, kdy se o postavy strachujete, fandíte jim a přejete si happyend jako u málokteré knihy. Winnová prokázala nesporný talent a bude zajímavé sledovat, s čím přijde příště…
Je podzim 1914 a jsme na internátní škole Preshute. Válka je v plném proudu a v novinách i ve školním časopise se objevují seznamy padlých a raněných. Studenti před maturitou mají ještě na vstup do armády čas, ale někteří se i tak nechávají naverbovat. Svůj soukromý boj na škole vedou i dvě hlavní postavy: Henry Gaunt je poloviční Němec a je zamilovaný do svého nejlepšího přítele, šarmantního Sidneyho Ellwooda, milujícího poezii, která v ději hraje důležitou roli. Netuší, že i Ellwood po něm touží. Nevyřčené city mezi oběma mladíky vytvářejí zvláštní napětí. Gaunt se nechá zapsat do armády nejen proto, že na něj kvůli protiněmeckým náladám tlačí rodina, ale také aby unikl před svými city k Ellwoodovi. Jenže netrvá dlouho a na frontu dorazí další spolužáci včetně Ellwooda. Jejich láska se rozjede naplno se všemi rozpory, které jim zároveň přináší: utajování, strach z prozrazení, citové i sexuální zmatky dospívajících osmnáctiletých kluků uprostřed pekla válečných zákopů. Mezi všudypřítomnou krutou smrtí mladých mužů není na romantiku čas. Nebo naopak, romantický vztah Gaunta a Ellwooda je až křiklavým kontrastem k válečnému běsnění. Může mít jejich láska nějakou naději, když jí nepřeje doba ani válka?
O napětí není nouze a autorka nás kromě zákopů zavede i do zajateckého tábora a vylíčí dramatický pokus o útěk. Vrací se i zpět ke školním létům, cituje dopisy a nadále průběžně uvádí seznamy padlých a zemřelých. Mladí muži ve válce a boji rychle dospívají a mnozí umírají, raněná jsou nejen těla, ale i duše a mysl vojáků, kteří zažili nepředstavitelné hrůzy. Jak potom ještě někoho milovat? Jak věřit v budoucnost, pokud přežijí? Strhující román nebudete chtít ani odložit, ani dočíst, aby vám vydržel co nejdéle.

2 24.11.2024

Nenechte se odradit příšernou obálkou, bez ní ta kniha vypadá líp a obsah je naštěstí moc dobrý! Pro milovníky literatury, zejména té latinskoamerické a zejména dvou jejích velikánů, nositelů Nobelovy ceny za literaturu Gabriela Garcíi Márqueze (1927–2014) a Maria Vargase Llosy (*1936), je kniha peruánského spisovatele Jaime Baylyho Géniové (2023) ovšem lahůdka. Nejde o literaturu faktu, ale o čtivý a místy i velmi vtipný román, v němž autor mísí fakta s fikcí. Měl jsem z toho obavy, ale výsledek je příjemný a podle románu se dokonce natáčí seriál!
Román se odehrává v 60. a 70. letech a vrcholí v roce 1976, kdy se přátelé a literární rivalové García Márquez a Vargas Llosa, v té době již světově proslulí spisovatelé, rozkmotří, když Vargas Llosa v Mexiku udeří Garcíu Márqueze pěstí do obličeje a vykřikne: "To máš za to, co jsi udělal Patricii!" Patricia byla druhá manželka Vargase Llosy. Tato událost vešla do dějin, ale co za ní doopravdy stálo, je předmětem spekulací. A to, co si Bayly domyslel ve své knize, je docela věrohodné...
Vyprávění se od úvodní rány pěstí vrací do minulosti Gabriela a Maria a postupně se odhaluje, jaký byl jejich vztah a proč pak skončil. O devět let mladší Mario se proslavil dřív než Gabo romány Město a psi (1963) a Zelený dům (1966), ale Gabo pak Maria zastínil svým veledílem Sto roků samoty (1967). Mario o tomto proslulém bestselleru dokonce napsal knižní esej Příběh bohovraždy. Ač tedy rivalové se společnou agentkou Carmen Balcells, byli i přáteli, v Barceloně dokonce bydleli nějaký čas kousek od sebe. Jak známo, Vargas Llosa se kdysi nejprve oženil se svou nepokrevní tetou Julií a pak se svou sestřenicí Patricií. Jejich manželství ale prochází krizí, zatímco naopak Gabriel je věrný své Mercedes. V knize vystupuje i celá řada dalších slavných spisovatelů a umělců, jsme svědky toho, jak Mario natáčí adaptaci svého románu Pantaleón a jeho ženská rota, jak se zamiluje do jiné ženy, jak je sobecký, protože psaní je u něj na prvním místě, jak nenávidí svého tyranského otce. Naopak Gabriel si dovede užívat života, ale také neochvějně podporuje Fidela Castra. A já jsem knihu přečetl s velikou chutí!

2 28.10.2024

Román Divoké palmy (The Wild Palms, 1939) je jedním z pěti děl amerického spisovatele Williama Faulknera (1897–1962), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1949), které nepatří do jeho yoknapatawphského cyklu (dále Vojákův žold, Komáři, Pylon a Báj). Je to u nás nejvydávanější Faulknerův román, vyšel tu již pětkrát, možná proto, že patří k těm nejpřístupnějším. Faulkner tu paralelně rozvíjí dva zcela samostatné příběhy, které kontrapunkticky pojednávají témata lásky, odpovědnosti a tajemství života.
Příběh první, Divoké palmy, sleduje tragický osud milenců Harryho, mladého nezkušeného lékaře, a Charlotty, keramičky, která kvůli Harrymu opustí manžela a dvě děti a vydá se s ním na existenciálně náročnou pouť, protože věří, "že láska a soužení jsou jedno a totéž a že cena lásky je tak veliká, kolik za ni člověk musí zaplatit, a jestli někdy dostane lásku lacino, pak ošidil sám sebe." Příběh druhý, Stařec Mississippi, se odehrává o deset let dříve, v roce 1927, za velké povodně na "otci řek". Mladý bezejmenný trestanec při záchranných pracích na řece zachraňuje těhotnou ženu, ale pak je obviněn z pokusu o útěk.
Z románu jsem trochu na rozpacích a asi úplně neumím ocenit ten kontrapunkt, podle doslovu Evy Masnerové (Odeon, 1978) možná spočívající ve dvou typech lásky, jak chtěl Faulkner, v ideálu romantické absolutní lásky dvou milenců a v trestancově životě bez lásky a v tom, jak odevzdaně nese svůj osud. První příběh se mi líbil trochu víc, i když ani s jedním z milenců se nedokážu ztotožnit a ani jeden mi nebyl sympatický. Paradoxně tak víc chápu příběh druhý, byť se mi líbil méně, ale musel bych tu až příliš spoilerovat pro vysvětlení, a to nechci. Tři předchozí vrcholné Faulknerovy romány – Hluk a vřava, Srpnové světlo a Absolone, Absolone! –, i když byly na četbu neskonale náročnější, mě každopádně nadchly mnohem víc.

2 06.10.2024

Moravský rodák Gustav Mahler (1860–1911) patří k mým nejmilovanějším skladatelům; četl jsem o něm už několik knih (a další nepřečtené mě doma ještě čekají), ale až teď jsem se dostal k monografii, kterou mám možná nejdéle, už 26 let, tedy od jejího českého vydání. Rakouský hudební sociolog Kurt Blaukopf (1914–1999) v knize Gustav Mahler – Současník budoucnosti (1969) přibližuje život a dílo proslulého skladatele a dirigenta, mj. šéfa vídeňské Dvorní opery v letech 1897–1907, na pozadí rakouské, resp. zejména vídeňské společnosti přelomu století. Je to velmi dobrá, nepříliš rozsáhlá práce, která může být vynikajícím úvodem do Mahlerova díla, života a osobnosti pro každého, kdo by si o něm chtěl něco přečíst. Protože to opravdu stojí zato, i přes krátký čas, který byl Mahlerovi dopřán, toho tento energický, komplikovaný a novátorský hudebník prožil a dokázal opravdu mnoho, a to nejen na poli skladatelském (9 obřích symfonií a jedna nedokončená, četné písně s klavírem i orchestrem, Píseň o zemi aj.), ale i jako dirigent operní i symfonický a jako šéf operního divadla, které vždy patřilo k těm nejlepším.

2 20.09.2024

Další návrat k dílu mého oblíbeného Gabriela Garcíi Márqueze (1927–2014), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1982). Román Generál ve svém labyrintu (1989) u nás vyšel v roce 1995, takže je to skoro třicet let, co jsem ho četl poprvé. K vrcholům autorova díla nepatří, což se mi nyní opět potvrdilo, ale jsem rád za ten návrat. Hlavní postavou je generál Simón Bolívar (1783–1830), legendární postava latinskoamerického hnutí za nezávislost, který sehrál klíčovou roli v boji proti španělské nadvládě. Honosil se titulem Osvoboditel (El Libertador) a byl prezidentem Kolumbie (1819–1830), Peru (1824–1827) a Bolívie (1825).
García Márquez zachycuje poslední měsíce Bolívarova života, plavbu po řece Magdaleně a smrt vyčerpaného a tuberkulózou nemocného generála ve venkovském statku San Pedro Alejandrino. Vyprávění se ovšem vrací i k Bolívarově minulosti, jeho válkám, pobytu v Evropě, politice i četným milenkám. Témata samoty, absolutní moci, vzpomínek a bloudění v labyrintu světa podává Márquez se svojí typicky bohatou imaginací a slovní přebujelostí, ale tentokrát se drží trochu zkrátka a také se samozřejmě drží faktů, i když volně. Román se v Latinské Americe setkal s rozporuplným přijetím, protože autor uctívaného generála podle mnohých pojal až příliš "profánně", jako muže s mnoha chybami, muže na konci života již slabého, nemocného a umírajícího ve věku pouhých 47 let.
V závěru knihy je sice chronologie Bolívarova života, ale i tak se čtenář neznalý historie Latinské Ameriky trochu ztrácí ve velkém množství událostí a postav. I ke generálovi samotnému jsem si hledal cestu poněkud těžko. Není to špatná kniha, takovou GGM v podstatě nenapsal nikdy, ale oproti jeho slavným vrcholným dílům tomu zkrátka něco chybí.

Německy píšící básník a překladatel Paul Celan (1920–1970), patřící k mým nejoblíbenějším, pocházel z židovské rodiny z Bukoviny, žil v Bukurešti a Vídni, ale nakonec se usadil v Paříži. Za války přišel o rodinu, sám byl nasazen v pracovním táboře a vězněn a s traumatem holocaustu se nikdy nevyrovnal; z hrozných zážitků si odnesl těžké deprese, které ho nakonec spolu s dalšími zážitky, jako bylo nesmyslné obvinění z plagiátorství, dohnaly až k sebevraždě utopením v Seině v pouhých 49 letech. Jeho poezie je temná, těžko proniknutelná, hermetická, metafyzická, na hranici srozumitelnosti, éterická, spějící postupně k čím dál větší strohosti a stručnosti a opouštějící počáteční melodičnost. Já mám ale takovou poezii rád a myslím si, že není potřeba všemu nutně rozumět, stačí se jí nechat volně unášet.
Výbor Všechno je jinak zahrnuje básně ze všech osmi Celanových sbírek (Mák a paměť, Od prahu k prahu, Mříže pro řeč, Růže nikoho, Jiný dech, Vláknitá slunce, Nátlak světla, Sněžný part) včetně nejslavnější básně Fuga smrti a obsahuje všechny existující celanovské překlady Ludvíka Kundery, tedy i ty, které nebyly v jeho prvním výboru Sněžný part (Odeon, 1986). Nejdůležitějšími slovy Celanovy poezie, jak jsem tak vypozoroval, jsou: kámen, vlasy, čas, noc, oči, srdce, řeč, slovo, nikdy, paměť, jméno, světlo, ruce. A vždy, když ho čtu, vzpomenu si na Wittgensteinovo "O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet." v tom smyslu, že Celan nemlčí, i když ví, že slova někdy nestačí, a proto se dostává za práh srozumitelnosti. I proto se k Celanovi vracím a budu vracet pořád a často jako k málokterému básníkovi.
Celan uměl v až neuvěřitelné stručnosti vyjádřit opravdu hodně:
"Jednou, na smrt byl nával,
schovala ses ve mně."

2 14.09.2024

Po letech jsem se vrátil ke krásné prvotině rusko-amerického spisovatele Vladimira Nabokova (1899–1977), mého milovaného autora. Mášeňka (1926), Nabokovův nejkratší román či spíše stostránková novela, vznikla v berlínském exilu a v Berlíně mezi ruskými emigranty se také odehrává, a to během šesti dnů. V jednom penzionu bydlí hlavní hrdina Ganin, životem poněkud unavený muž bez energie, který má milenku Ludmilu a je do něj zakoukaná Ludmilina kamarádka Klára, jeho sousedka z penzionu. Jednoho dne Ganin náhodou zjistí, že jeho další soused, Alfjorov, má za manželku Mášeňku, Ganinovu dávnou lásku z předrevolučního a revolučního Ruska, jejichž cesty se pak rozešly.
Alfjorov Mášeňku neviděl čtyři roky a teď čeká na její příjezd. Toto očekávání zcela změní i Ganinův život. Ve vzpomínkách se vrací ke vztahu s Mášeňkou, rozejde se s Ludmilou a doufá, že Mášeňku po příjezdu odloudí manželovi a tím se převrátí jeho truchlivá existence. Všechno však nakonec vede ke zcela jinému vyústění příběhu...
Mášeňka obsahuje řadu témat celého dalšího Nabokovova díla a je zajímavá tím, že titulní postava není fyzicky přítomna a v příběhu figuruje pouze ve vzpomínkách a snech. Melancholický příběh s nabokovovsky již typickou magií slov zahajuje řadu dalších skvělých děl autora, často mnohem složitějších (vynikají z nich hlavně Lužinova obrana, Hrdinský čin, Zoufalství, Pozvání na popravu, Dar, Lolita, Pnin, Bledý oheň a Ada aneb Žár), a je vhodný, když chcete s Nabokovem začít. Já jsem si nádherný román užil i podruhé.

2 12.09.2024

Norský dramatik Henrik Ibsen (1828 - 1906) patří k mým nejoblíbenějším klasickým dramatikům a nepřestává mě fascinovat, jak jsou jeho nejlepší hry nadčasové, aktuální a stále hrané jako třeba hry Čechovovy. Já mám nejraději Domeček pro panenky, Divokou kachnu, Hedu Gablerovou, Stavitele Solnesse a Johna Gabriela Borkmana a také Přízraky (1881), k nimž jsem se teď po nějaké době zase rád vrátil. Na divadle jsem je bohužel zatím neviděl, jen ze záznamu v televizi z Divadla S. K. Neumanna (1989) se Zdenou Hadrbolcovou a Davidem Prachařem.
Přízraky jsou asi nejtemnější Ibsenova hra a autor měl odvahu přijít s tématy, která vzbudila pohoršení (nemanželské dítě, dědičná syfilis, zhýralost), takže hra byla poprvé uvedena v Chicagu 1882 a pak ve Švédsku v Helsingborgu 1883, až později téhož roku v Norsku. Komorní rodinné drama se odehrává během jednoho dne a večera v západním Norsku jen mezi pěti postavami. Helena Alvingová je vdova po kapitánovi a na jeho počest otevírá dětský domov. Její syn Osvald, malíř, se právě vrátil z dlouhého pobytu v Paříži. Pastor Manders je rodinný přítel a rádce. Regina vyrostla v domě Alvingových a slouží Heleně. Její otec Engstrand je truhlář. Pod maskou v kraji uznávaného pana Alvinga se však skrýval zhýralec, jehož Helena kdysi opustila a marně hledala pomoc u pastora. Pak se naučila i ona vše skrývat a trpět a syna raději poslat pryč. Rodinná tajemství se ovšem derou na povrch...
Pastor pronáší ctnostné řeči a nutí lidi k pokrytectví: "To je právě vzpurný duch, požadovat zde v životě štěstí. Jaké právo máme my lidé na štěstí?" oponuje Heleně, když si stěžuje, jak byla v manželství nešťastná. A před ní se objevují přízraky minulosti: "Nejde jen o to, co jsme podědili po rodičích, co se v nás tak přízračně vrací. Jsou to i všechny možné přežilé názory a všelijaká přežilá víra a takové věci. Už to v nás nežije, ale vězí to v nás a my se toho nemůžeme zbavit." Stále působivé drama s krásnou postavou Heleny Alvingové!