milary komentáře u knih

Mám ráda laskavé a láskyplné rozpomínky. I ty vymyšlené. Dojímají mě, a tady jsem se při čtení dojímala též. Občas ale, jako by mi to šlo malinko "proti srsti".
Nejde o to, že by v mých vlastních vzpomínkách chyběla ta zvláštní a jedinečná zastavení v čase, a už vůbec ne o to, že bych jakkoliv zpochybňovala niternost, kterou ta jejich vzbuzují u druhých. Jen mi připadalo, že by - pro jakousi plošnou nepřenosnost - neškodilo ty velké emoce, vypjatost i sentiment, bez oddechu a v opakovaných formulacích útočící na čtenářovy city, tentokrát trochu líp dávkovat.
Myslím, že to, co píše DiskretníBarman níže, by bylo přesně to, co myslím :). Líbilo by se mi, sdílet některé z těch příběhů formou povídek.

Těším se na obě zbývající knihy, Bláznův kabát a Pohádky pro veliké děti. A k doktorům vinnetouologie se budu moc ráda vracet.

19 18.09.2021

Alžbětu a její sympatickou, schopně působící mámu "znám" krátce a sotva o něco víc, než od vidění. Dalo by se říct, že jen od vidění pak Bětčiny početné bezva brášky, jejího přátelského muže, tři roztomilé potomky. Vždycky působí jako kompaktní rodinná jednotka, vstřícní a laskaví k těm kolem i k sobě navzájem. Dobrými hřivnami pámbu rozhodně nešetřil, na Alžbětě určitě ne. Prostě - na růžích ustláno. Lze jen závidět.

Člověk se s úsudkem často nepáře. A pak je udiven, jako by se už tolikrát nepřesvědčil, že ta růžová po(de)stýlka nemusí být samozřejmá a odjakživa, že možná hodně stála a pořád něco stojí, a že je člověk stokrát bolavý, ne tak zvenčí, jako uvnitř, jako by své duši donekonečna ustýlal na hrachu, zapomenutém pod prachovým peřím.

Čtu si výňatek z dopisu na zadní straně přebalu útlounké sbírky, totožný s anotací.
A říkám si, že méně výstižné slovní spojení pro někoho, kdo - inspirován pohledem do vlastního dětství - napíše tohle, bych asi nenašla. Podivné přecitlivé dítě??

19 14.09.2021

Poslouchala jsem jako audioknihu. Přišla jsem sice o fotky, ale nelituju. Autentičnost projevu obou aktérů rozhovoru mi to zcela vynahradila. Byla radost je poslouchat. A byla radost, ráchat se s požitkem v čisté vodě rozhledu, nezpochybnitelné profesní způsobilosti, kultivované argumentace, hravé sebeironie, respektu k odlišnosti. Vizionářství (bez dnes zcela běžného katastrofického filtru), předpokladů na základě zkušeností, ověřeného, ověřitelného.
Pookřála jsem. A mé grémium "ředitelů zeměkoule" je zase o jednoho člena bohatší. :)

19 16.03.2021

Jednoduchá a milá drobnůstka pro vyvětrání hlavy. Ocenila jsem přiměřený počet stránek; než začne člověk poohrnovat nos, je na konci, neznuděný a odpočatý. A pro lidi, kteří vlastní a milují kočky, záležitost dvojnásob zábavná :).

19 16.03.2021

Jak se máš? Jeden ze stále méně a méně formálních dotazů letošního podzimu. Musím radostně přiznat, že jako čtenář se mám skvěle. Se samotným závěrem roku mi prostě „padají karty“. Teda knížky. Zrovna tenhle Harry Bosch… Ještěže se Connelly pochlapil a napsal sérii tak košatou, pyšnící se červenými čtverečky (a taky lakonicky - bez dalšího - pětihvězdičkovými i komentářovými reakcemi mých TOPíků a dalších fajnšmekrů).

První díl se mi moc líbil. Ehm.., přiznáváám.., já ještě žádného Bosche nečetla; myslela jsem, že si nevšimnete… Ale no táák, nechte si to :). Můžu teda být fajnšmekr s váma? Protože tenhle Harry Bosch, to je přesně dávkovaná kriminálka podle mého gusta. Drsná škola, drsné devadesátky... To mě neplaší. Zárukou je mi Connellyho mnohokrát oceněné tvůrčí mistrovství těžící mmj. z praxe investigativního reportéra, zabývajícího se kriminálními činy. Klasické vyšetřování. Klasická rivalita. Téma vietnamské války. Děj bez vypadávajících baterek. A zažívacích obtíží v důsledku nechutných prostředků zvyšujících rádoby šokujícím způsobem napětí v bestsellerových thrillerech. (A zakrývajících žalostný nedostatek oné nadstandardní nápaditosti prozrazující špičkové autory). Třicet let? No, kdo umí, ten umí, že?

Poslouchala jsem audioknihu. Četl skvěle Martin Preiss.

19 14.12.2020

Zaujaly mě reference o autorovi; čekala jsem příjemnou detektivku. Zpočátku jsem si říkala: hm, trochu jednoduché. Potom: ...ale docela milé. Vlastně – celkem napínavé. Tématicky i informačně zajímavé. A chvílemi to překvapilo chytrým humorem. Jenže, celé mi to nesedlo. Jakoby to ustavičně oscilovalo mezi plnohodnotnou detektivkou – místy docela drsnou, a podivným „čtením pro ženy“ s hlavní představitelkou z jiného typu knížky. Rozumím tomu, proč autor svěřil hlavní úlohu hrdince, snažící se prosadit v době, kdy sílily hlasy po zrovnoprávnění žen a emancipace se drala z plenek. Jenže to prostě všechno dohromady bylo nějak málo uvěřitelné, zatímco s detektivem opačného pohlaví z toho mohla být docela neotřelá krimi.

19 28.09.2020

Spis Vaterland mi připadal jako nejlepší z dílů, které jsem doposud chronologicky četla. Takže tři hvězdy zaslouží dobré zdůvodnění.
Mimořádně mě zajímá tehdejší Berlín. Libuju si v cizelérském, drobnostmi protkaném odkrývání skutečností, bavil mě práh případu v letité minulosti, bavila mě originální postava s počátkem spojená a také vývoj dalších figur v případu zaangažovaných. Jako Harpagon tvrdou měnu jsem nedosyceně přehrabovala útržky poznání z oblasti Mazur a polského koridoru, kořeny územních nároků, důvody a prostředky zvratů v politické situaci. Tentokrát to bylo až dobrodružně napínavé, skvělé i v tom, že Charlie se v příběhu sice vyskytovala a na vyšetřování měla svůj podíl, ale s Rathem se moc nepotkávala, a tudíž nedocházelo k nežádoucímu zbržďování a košatění děje v důsledku přílišné pozornosti věnované jejich vztahovým peripetiím.
Prostě skvělé. A teď, co se pokazilo? Někdy se mi stane, když čtu příliš mnoho knih najednou a polevím v ostražitosti, že na chvíli vypadnu z reality a vyfabuluju dechberoucí slepenec, než se zase vzpamatuju. Ale na Kutschera nemám :). Sedmdesát stránek před koncem zcela opustil svou pečlivou minimalistickou (doposud) koncepci, požil – nebo co já vím, - a už tak dost málo pravděpodobné situace propojil a vygradoval do naprosto crazy dějů rodokapsovo-indiánkovo- bigglesovských (a bůhví ještě jakých). Byla jsem tak ohromená, že mne už naprosto nevyvedl z míry udivující závěr knihy, zejména zcela nereálná scénka, kterou vystřihla Charlie za přítomnosti svých nadřízených na Hradě :), to už jen na okraj...
No a? Samozřejmě se těším na další díl!

19 28.09.2020

Tentokrát pořádně tísnivé téma. Přes většinově poklidné Otovo „doptávání se“ napětí graduje jako hrom. A znovu má všechno své místo. Přesné líčení atmosféry dané chvíle. Prostředí, které vidíte. Týpkové, které navíc i slyšíte. Posloupnost. Logika (pro mě v dostatečné dávce :) ). A - jen tak mimoděk, - opět místy bránice strhaná smíchy. Ale nikdy se ta velehravá psina nepřetlačuje s momenty, kdy trnete nad tím, co si my lidi fakt za rámeček nedáme. A toho je ve „Strašidle minulosti“ nepříjemně hodně.

19 23.08.2020

Ještě v zajetí nadšení z předchozí Dutkovy knihy "U útulku 5" popadla jsem netrpělivě díl volně navazující v očekávání stejného. A hopla; stejné to nebylo, snad jen podobně skvělé. Nejvíc se "Útulku" stylem vyprávění blíží první část, kdy matka fakticky "vzala roha". Neboli vynalézavě opustila nucený pobyt v nápravném zařízení (navazující na - tuším - roční vyšetřovací vazbu) a posléze též Československo. Takhle to píšu jen proto, že i když se kolem zmíněného odehrávaly děje neméně dramatické než v četných knihách na stejná témata, a ohrožení pro aktérku i napomahače je i díky nim dobře známé, zde to samé musíte číst mezi řádky; protože na povrchu ten útěk vypadá skoro jako kratochvíle. A také líčení dalšího se nese v podobném duchu. Jakkoliv je to všechno jiné než látka k pobavení.

Ze všech uvedených povídek mě pak oslovily méně zřetelně jen asi tři. Ani mi nijak zvlášť nevadilo, že se povídky stylově odlišují; patrně podle toho, kdy vznikaly. A moc se mi líbila ta závěrečná :).
Obdivuju pana Dutku hluboce, že svůj život nedal.

19 17.08.2020

Vařím dobře. Léta si nikdo nestěžoval, natož aby (po požití) zemřel. Jednu pihu na kráse to ale přece má. Výroba delikátních sladkostí – co delikátních sladkostí, i taková buchta na plech - v důsledku mých inovativních postupů málokdy dopadá podle plánu, o estetické rovině nemluvě. Prostě to z mé úžasně šikovné mámy přeskočilo rovnou na dceru. Moji teda. A co jako?
Protože jsme s mužem vegetariáni (flexitariáni jen o prázdninách v blízkosti regionálních „nevege“ pochoutek) a máme zálibu ve zdraví prospěšném stravování, zakoupila jsem výše zmíněný titul. Dobře jsem udělala. Kromě řady zajímavých receptů na poživatiny neoddiskutovatelně zdravé a co do chuti nanejvýš slibné je ta knížka báječně napsaná; obsahuje množství zajímavých informací z historie a perliček pro potěchu, humor i filozofická zamyšlení nad podstatou věcí. Moc příjemně mne překvapila. Formulace jsou zcela nenátlakové; prostě nabízí, co nabízet má a nepodsouvá žádná dogmata. Jo, - a autor vybízí k experimentování. Jupíííí! :))

19 10.08.2020

Moc zajímavá knížka. Vždycky mě těší nahlédnout do ciziny, v tomhle případě exotického Japonska, očima krátkodobých hostů v té které zemi. Paní Límanová pobyla se svým synem a manželem japanologem zhruba rok v malé (již neexistující) vesnici nedaleko Hirošimy. Ona sama si japonštinu "neochočila", přesto si zde za tu poměrně kratičkou dobu našla přátele a koníčky. Protože se tahle všestranná češka, která v roce 1967 emigrovala do Kanady, mmj. dlouhodobě věnovala v různých oblastech psaní, kniha je záživná, nabitá postřehy a nesmírně čtivá. Mně hrozně bavil přesah; úvahy na témata sociální, ekologická, morální i jiná, kterými paní Límanová nenásilně obohatila tuhle - už tak dostatečně zajímavou - knížku. A potěšení přináší také zpracování obálky. Moc hezké...

19 10.11.2019

Laskavá knížka. Hodná. Zajímavý výlet někam, kde to (pámbuzaplať) neznáme. I když - vyznění knihy ten obsah závorky popírá... Trochu dlouhé. Záměrně (asi) pomalé. Protentokrát nevadilo. A vlastně nevím, do jaké míry by se to mohlo podobně odehrát. Taky nevadilo. Dělalo mi radost myslet si, že prostě mohlo...

19 10.09.2019

Stává se vám někdy při čtení nebo sledování něčeho, že v duchu či nahlas pohoršeně vyjeknete - a ve zlomku vteřiny se rozchechtáte osvobodivým řehotem, smějete se sami sobě, svým předsudkům, manýrám, upjatosti, paralelám s vnímaným - včerejším, dnešním a (jak s jistotou víte) taky zítřejším a následujícím? Tak já se takhle cítila v páně Jandourkově Jámě lvové. Je to moc chytrá knížka. Vtipná, nekorektní. Podobenství bez servítků. S čím že? Tůdle! Přečtěte si ji!!

19 07.05.2019

Od paní Rottové jsem zatím nic nečetla. Samotnou mě to překvapilo (vzhledem k počtu knih a rozmanitosti žánrů). Tahle kniha se mi ale "začervenala" svým hodnocením vstříc a téma by mě tak jako tak přitáhlo, protože...
...Byla jednou jedna malá holka. Hezky zpívala a tak ji vzali do souboru, který jezdil po Evropě a to i západní. Z té si mnoho dojmů nepřivezla; snad jen omračující noční přejezd z Berlína východního do jeho světlem explodujícího sourozence za Zdí a zvláštní vůni obchoďáků, odkud jako oko v hlavě opatrovala cestou domů mejdlíčko s vůní jablka a žvejky. Jinak se pracovalo (zpívalo) a nikam nesmělo.
Návštěvy bratrských zemí byly častější; a zejména SSSR nabízela v nemnoha volných chvílích pečlivě koncipované programové bloky, jako např. návštěvu Aurory a setkání s očitým účastníkem, který na ní onoho exponovaného data sloužil co matros. (Malá kulila oči a hrdě potahovala cípy fungl nového pionýrského šátku... Jakože cože? že vy byste nekulili?? ani kdyby vám bylo deset a psal se šestašedesátej??? No tak jo, dobře. U většiny z nás ale ideologická masáž fungovala. Ale až zas tak jsme tomu my malí nerozuměli).
A pak jednou - pak nás jednou vzali do Muzea blokády. S něčím takovým se v deseti většinou nepotkáváte. (Jasně si pamatuju, že očividně ani leckdo z dospělých). Bylo to, no, něco takovýho neokecáte. Nevymyslíte. Nepředstavíte si... A jako by to nebolelo dost, pak nás vzali na Piskarevské... Někdy se malej člověk dozvídá svět šokem. A přestože zdroje o blokádě (a mnohém jiném) se za léta zmnožily, protřídily a nabraly informovanější a racionálnější obrysy, na ten den a na ten pocit z něj jsem nikdy nezapomněla.
Knížka je dechberoucí, zejména některé kapitoly. A je nádherně a střídmě napsaná. Bez podsouvání a účelovosti. Plná nadšení jsem ji chtěla načíst do knihotéky pro nevidomé. A pak jsem si uvědomila, že nemůžu. Ani dnes. A proč? Jen jedna věta z knihy: Klesla bych bolestí...
A abych trochu odlehčila ten závěr; většinou nemám potřebu komentovat ojedinělé chyby - dobrý korektor špatnou knížku nezachrání a u dobré knížky je nijak moc nevnímám. Ale množství chyb v téhle knize (zejména v interpunkčních znaménkách) je absurdní. Je to škoda.

19 14.01.2019

Vlastně jsem Zátiší už kdysi četla. Ale z knížky mi nic neutkvělo a další díly jsem si už nepůjčila. Teď jsem knížku po letech potkala v knihovně a zaskočena výčtem úctyhodných ocenění jsem se sama sebe ptala, proč že se mi nelíbila? Sympatické prostředí, klasické zpracování, obdivné recenze - tak proč? Napřed jsem byla znovu trochu netrpělivá; děj mi přišel hodně rozvleklý a množství odboček, postřehů, bonmotů, citací, popisů a bůhvíčeho nedovolilo mé mysli, bičované akčností oblíbených severských thrillerů, přistoupit na volnější tempo a lebedit si právě v té čtivé jinakosti, kterou jsem mívala tak ráda. A pak, asi od půlky, jsem zjistila, že mě to baví. Že postřehy jsou vtipné a oproti mé milované A. Christie sympaticky nekorektní, že autorka je dobrý vypravěč, že citace jsou k věci, postavy se zajímavě profilují, napětí narůstá...Ale ano, některá místa působí trochu fádně a jedna z postav mi přišla jaksi zmatečná, ale je to první díl a prvotina k tomu - a hodnocení není (na rozdíl od dalších dílů) úplně vysoké. A tak se těším, až mi v knihovně příjde pod ruku dvojka a já si budu moci potvrdit to, co si myslím teď - a sice, že se mi tahle série bude líbit...

19 30.11.2018

Nejhloupějšího anděla miluju od úvodního obrázku po zadní stranu přebalu a žádám, aby mi to někdo vysvětlil! Já přeci takovéhle knihy nečtu! A už vůbec se jim nesměju!! (Dosaďte celý "čapkovský" arzenál výrazů pro nejrůznější projevy veselí, ať nezabírám místo)... Četla jsem ji - no, už je to docela dlouho. A stačilo, aby se mi tady jen tak mimoděk kmitla před očima, a už jsem běžela ke knihovně a natěšeně ji vytáhla a očichala a ohmatala a pohladila a prolistovala - a už leží na nočním stolku s ostatníma, a já už vím, jak to dopadne. Že místo čtení žhavých novinek a psaní fundovaných komentářů se budu svíjet smíchy (až probrekávat) do samého konce téhle úchvatné smrštisrandy a rozhodně, rozhodně si ji nenechám zas až na vánoce. S tím teda fakt nepočítejte!!!

19 14.10.2018

Nejvíc jsem překvapila sama sebe. Angličana jsem si koupila jaksi roztržitě, jinak si nedovedu svůj překvapivý výběr vysvětlit. Celá anotace přece jasně avizuje cosi, co jsem před pár lety četla sice dost ráda, takovým tím "spotřebním" způsobem, bavilo mě to, ale v hlavě jsem to tenkrát nedržela.
Pak vyšla Matthewsova Rudá volavka, ještě jsem se pustila do Kremelské kandidátky, ale do třetího dílu série se mi v až příliš těsném sousedství reality už nechtělo a podobné knížky jsem opustila.

Angličan - poslouchala jsem audioknihu, kterou četl výborně Jiří Vyorálek - mě úplně pohltil. Byl to prostě zase "starý dobrý" špionážní thriller, od kterého se člověk stěží odtrhne. Nenutil mě stále se pokoušet odhadnout, co se v románu blíží realitě, protože o ní prostě nevím téměř nic; leda zcela obecně. Ale autor píše skvěle (a scénárista se v něm nezapře), takže čtenáře ani náhodou nečastuje lacinou krkolomnou akčností ani nadbytečným popisem krutostí. Staví na úžasné atmosféře, která jaksi zcela automaticky dává příběhu punc uvěřitelnosti.
Moc mě to bavilo.

18 02.02.2024

Knížka ústící do ticha.
Asi proto, že všechno podstatné už bylo řečeno.

No ano. Podstatné, leč přehlížené, jaksi málo cool a wow. Tak nenápadné, že člověk snadno může číst jen povrchovou vrstvu, nedbale a bez valného zájmu, aniž si toho povšimne. Na dovolené, ve vlaku, o pauze mezi čímsi důležitějším, však to znáte. Tuhle zavedenou charakteristiku používáme občas všichni.

Začátek na mě taky tak působil. A při dlouhých odstavcích nahodilého filozofování mě napadalo knížku odložit. A naráz se mi pootevřela ta druhá rovina. Tajné písmo smyslu. A jakého!

Bráním se napsat cosi takového, že mě knížka oslnila. Omráčila. Tyhle nedisciplinovaně exaltované výrazy se totiž k laskavě a neokázale formulovanému obsahu vůbec nehodí.
Jen - dlouho mě nic tolik neoslovilo a nepřimělo přemýšlet o sobě samé.
A za to jsou všechny hvězdy málo.

Audioknihu četl Matouš Ruml. A mně se líbilo to poslouchat.

18 17.01.2024

Nejsem žádný znalec ani skalní fanda Vodňanského textů, jakkoliv víc než pár si jich spolehlivě pamatuju.
A tak jsem se spíš těšila ze vzpomínek všelikými nadáními obdařeného člověka, který neztrácel humor ani tehdy, kdy zachovat si ho chtělo pevné nervy a odvahu.
Hodně jsem se nasmála a spoustu se dozvěděla. Kniha zdarma? Rozhodně!

18 29.03.2023

Na první pohled jednoduchá historická dobrodružka kořeněná romantikou. Napsaná ovšem nádherným jazykem, prozrazujícím autorovu vášeň pro historii, s charakteristickou živostí, pro Václava Erbena tak typickou.
A na pohled druhý? Všechno zůstává. Jen ta idyličnost, která na člověka hned na počátku mylně dýchla, poznenáhlu nabývá podobu ironickou, příběh vypovídá o cti i nepočestnosti. A ceně, kterou je třeba zaplatit za obojí.

18 15.03.2023