milary komentáře u knih

Tentokrát mě nezaujal styl, příběhy, ani záměr; snad to potěší někoho jiného...

9 06.10.2019

Moc se mi to líbilo. Sžívaly jsme se déle; obávala jsem se, aby knížka (navzdory žánrovému zařazení) přece jen nesklouzla do fantastiky, kde je autor doma, ale já ji často nečtu a ani tentokrát jsem ji číst nechtěla :). Nemohla jsem se zpočátku chytit pro zvláštní a nezvyklou bohatost jazyka, která mi zprvu jaksi upozaďovala děj. Ale to se brzy změnilo. Text se krásně plynule odvíjí, autor popisuje pocity i situace neuspěchaně a jaksi systematicky, ale neukecaně a výstižně, nikdy se neopakuje a děj má patřičný vývoj i moc pěknou atmosféru. Vždycky se trochu bojím, že se na konci dobré knížky něco zvrtne a tentokrát jsem se bála dvojnásob. Zápletka byla složitá, těsně před koncem jsem se musela vrátit a trochu si oživit pár podrobností, napětí by se dalo krájet. Ale stránky přibývaly a já se děsila, že to autor s tou invencí přepálí a vznikne nastavovaná kaše, ve které se to celé utopí. Naštěstí ne. Co hrozilo překombinovaností, se celkem důsledně logicky zdůvodnilo. Za mě nečekaná spokojenost.

27 25.09.2019

Já jsem se s poetikou "Podivného počasí v Tokiu" zcela minula. Dost mě to překvapilo. Jako když přede mnou stojí talíř s mými oblíbenými druhy jídla, a ono chutná úplně cize. Zpočátku mne knížka ledasčím upomínala na "Strach a chvění" Amelie Nothomb, belgičanky, která v Japonsku - a právě v Tokiu - žila a pracovala (knihu i film mám moc ráda). Ale záhy se mi znelíbilo v ději (a já bych to ani tak nenazvala) doslova prošpikovaném desítkami nezbytných vysvětlujících odkazů, které posilovaly místy až jaksi robotické jednání obou hlavních aktérů a studený odtažitý dojem, který to vzbuzovalo. Navíc mne štvala bezradná závislost ženské postavy a lehce psychopaticky manipulativní přístup muže. A ano, určitě jsem brala v úvahu, že čtu o japonském Tokiu, rozdílné kultuře, osamělosti v mega městě a (s tím vším související) odlišné míře schopnosti vnímat a přijímat emoce. Ale křehký, dojemný, jemně humorný příběh (viz. anotace) se mi na pozadí toho všeho sotva podařilo zahlédnout.
Anotace rovněž praví, že je kniha i neotřelým průvodcem po Japonsku, ...protože čtenáře nenásilnou formou podrobně seznamuje s japonskou kuchyní, zvyky a zajímavými místy v Tokiu a jeho okolí... Na mne právě ta zevrubnost v seznamování s reáliemi násilně působila. Všeho moc škodí.

18 20.09.2019

Napsali to profíci, chybky netrčely a mělo to grády. Jazyk, příběh, aktéři, dějeprava... Jednu hvězdu strhávám za prodlévání s avizovaným pokračováním (Souřadnice zločinu: Kutná Hora). Tohle se dělá? Jak se teda dozvíme, jestli se vzali? :)) Na druhou stranu, když si člověk přečte něco o četných počinech akčního autorského dua, není třeba hned házet flintu do žita. Ne že by tvorba pro děti nudila, to asi ne... Ale kdyby se náááhodou na chvíli přejedla, Weissová & Štolba stojí v blocích!

26 18.09.2019

Laskavá knížka. Hodná. Zajímavý výlet někam, kde to (pámbuzaplať) neznáme. I když - vyznění knihy ten obsah závorky popírá... Trochu dlouhé. Záměrně (asi) pomalé. Protentokrát nevadilo. A vlastně nevím, do jaké míry by se to mohlo podobně odehrát. Taky nevadilo. Dělalo mi radost myslet si, že prostě mohlo...

19 10.09.2019

Kdysi použila jedna z mých oblíbených recenzentek v komentáři větu (přibližně): Je to na mě, ku..a, hrozně sprostý!! Rozesmálo mě to; ta věta k tomu sedla jako příslovečná "pr..l na hrnec". Mám to takhle: pokud je to v kontextu s celkově neblbým útvarem (příkladně filmem, či knížkou), snesu podstatně větší dávku brutality i vulgarit, než je můj obvyklý práh. Běda ovšem, představují - li nejvyšší devizu čehokoliv. A tahle knížka mě oslovila jako ten první případ. "Neblbá"... Mám ráda to slovo :)). V kulantnější podobě "neohlupující"...
Krásný obal. Ale nebýt doporučení (vč. citací) od dalšího mého vysoce váženého "TOP", autorka i "senzační" info vzadu na přebalu by moje oči odvrátily dřív, než by ruka stačila navážno sáhnout do regálu. Chyba! Hned první kapitola mě ujistila, že to číst chci, a ztráta času ani osobnostní úpadek to nebude. Trochu šichta, to jo. Protože vulgaritami se to jen hemží. A Oldřiška je trvale buď "přes čáru" nebo křehce balancuje na hraně. Ale JINAK text nepopiratelně představuje smršť nevídané jazykové nápaditosti a neotřelosti. A to je pro mě, spolu s - minimálně - průměrně kvalitní zápletkou o mnoho víc, než mi nabízí většina současně vydávaných a opěvovaných thrillerů a detektivek. Tak asi takhle...
Tři bytelné hvězdy za vyzdvižené klady. Dvě dolů pro mou rezervovanost vůči otravně neregulované přebujelosti Oldřiščina slovníku.

28 06.09.2019

Autismus je pro mě špatně uchopitelný. Pro koho ne... Od knihy jsem si slibovala vhled víc než běžný; autor (se svou ženou) sám přijal do náhradní rodinné péče autistickou teenagerku a problematikou se tedy dlouhodobě zabývá zblízka. Líbil se mi nápaditý příběh a moc se mi líbilo zpracování; opakováním situací, formulací i důrazem na stále stejné momenty se občas i mně, čtenářce, pootevřela dvířka k mechanismům, na kterých autistova mysl funguje. A taky jsem si udělala (snad) lepší představu, jak neskutečně náročné tohle pěstounství je.
Co se mi nelíbilo: podle mě to bylo dlouhé a příběhu to ublížilo. Protože o příběh šlo především. Nějak přišel moment - asi někde ve druhé třetině knihy, kdy už se člověk cítil dostatečně "v obraze" a uvítal by větší spád a méně zdlouhavé vyústění. Aspoň já jsem to takhle nějak vnímala. Ale přesvědčivé 3 hvězdy nejsou málo... Ginny, ráda jsem tě poznala!

16 04.09.2019

Zdá se mi, že zvolené prostředí "idylu anglické venkovské komunity" od samého začátku ničím nepřipomíná. (Tolik k prezentaci "odvrácené strany" zmíněného v anotaci). Četlo se mi docela dobře, zejména první třetina knihy mě zaujala hodně . Drobná dějová škobrtnutí a nedořečenosti mohly jít na vrub i mé nepozornosti; na prvotinu bych je nutně neházela. Děj se slibně nastartoval, originální charaktery mne zajímaly, a taky atmosféru dokázal autor vytvořit zkušeně a přesvědčivě. Druhá třetina byla vyčkávací, četla jsem s napětím, ale už v tom bylo trochu víc nároků a očekávání. Za mě částečně utekl závěr; působil na mě malinko bezradně, jako by se drobil a ztratil počáteční "tah na bránu". Detektivka mě ale určitě nezklamala. Dávám útlejší 4 hvězdy a těším se na eventuální pokračování, pro které si Marrison vytvořil dostatečný prostor.

20 28.08.2019

SÍTĚ... Nemohlo to mít lepší název. Po "Dědině" jsem se sice těšila moc, ale jakmile jsem rozečetla první příběh, brzy po začátku jsem se mocně naštvala na nebohou ústřední hrdinku a nabyla dojmu, že čtení o - pro mne - zcela nepochopitelném míjení se s realitou mi nic nepřinese. Naštěstí mne zavčas zaujaly nestranné vhledy doplňující jednotlivé kapitoly a došlo mi, že tu jde o mnohem víc. A že to, co mne "lapilo do sítí" pouhým příběhem a mou zvědavostí, jak ten příběh skončí, může jiného skrze podobnost pobídnout k novému sebezáchovnému promyšlení osobní situace.
Druhý příběh už jsem hltala. Sama jsem se ve svých duchovně - objevitelských začátcích s podobně "obrácenou" osobou potkala (v obměněné podobě a naštěstí ne tak vyhrocené verzi) , a také s podivným společenstvím, z něhož vyšla. S trochou štěstí člověk přecedí své počáteční zapálení přes zdravý instinkt. Ne vždycky jsou k tomu podmínky. A pak je hrozně moc důležité naslouchat, dívat se a srovnávat (a v ideálním případě narazit na takovou osobnost, jako se povedlo zde Karolíně).
Třetí příběh mě pohltil zcela. Tématicky mnohovrstevný, závažný, strašně smutný, dechberoucí...
Těžké čtení, ale stojí za to.

38 26.08.2019

Já jsem nadšená. Nestává se úplně často, že knížku otevřu nahodile a bez nároků, a ona se vyloupne takhle skvěle. Ovšem s komentářem bych si asi tentokrát nijak snadno neporadila. Poté, co jsem lehce povzneseně minula název a líbeznou fotku na přebalu, jsem si už celou dobu připadala jako na speleologické výpravě. Moje literární čelovka svítila ostopéro, a já objevovala a objevovala a neskutečně jsem si lebedila (také díky přepychovému překladu pana Martina Pokorného). Naštěstí už se shrnutí výtečně zhostil Taťka Hraboš. A tak "drobničky" dojmů nás ostatních nechť jsou jen přitakáním řečenému...

26 16.08.2019

Můj první Ota Fink... Moc jsem se bavila. A hnedle se samy otvíraly ty z nejčasnějších šuplíčků paměti, a já čichala trochu zaprášené vůně a slyšela zvuky a za očima mi běžel šimravě nostalgický biják z útržků zážitků a vzpomínek všelikých... (Zkrátka zas jednou při čtení cítím, že má těch pár let "nad mládí" něco do sebe :))... A navíc solidní detektivka a obrázek éry jako vyšitý. No, to už je skoro rozmazlování, není - liž pravda?

35 09.08.2019

"Drobný literární skvost" renomované autorky, jež jako první žena prorazila se svou hrou dokonce na prkna věhlasného divadla Shakespeare's Globe, mě neokouzlil. Já četla jen jednotvárný, dusně tragický děj bez náznaku světla, katarze, beze stopy naděje. Odložila bych tu knížku - a měla jsem, když jsem zaznamenala, že se Leyshonová zabývá ve svých textech především nefunkčními vztahy a zničenými životy v rozpadávajících se rodinách. (Jak sama poznamenává - ...cítí se až obsesivně fascinována temnými stránkami života... Inu, i v dnešní době témat nepřeberně...). Jenže jsem nemohla uvěřit tomu, že se příběh završí v tomto duchu, beze změny, tak banálně předvídatelně, tak marně. Že mi nenabídne pražádný smysl, kvůli němuž by stálo za to ho číst, i když to čtení bolí...

11 07.08.2019

Se všemi níže uvedenými komentáři, vyzdvihujícími neběžné a četné klady téhle netuctové knížky, určitě souhlasím. (Trudoš zmiňuje autorem místy trochu okatě účelové využívání Sattlerova čichového obdarování k usnadnění dějového posunu. Taky souhlasím. A zas mi to tolik nevadilo). Ale stejně nic z toho nestačilo vyvážit pro mne překvapivě nestravitelnou rozvláčnost, díky které mě knížka, na kterou jsem měla dlouho políčeno, nevtáhla. Takže tři, tři a půl hvězdičky tentokrát jen za můj dojem, což mne ale od dalšího pokračování nikterak neodrazuje.

15 05.08.2019

Čekala jsem, že to bude junda. Proč? Ani nevím, asi jsem si přečetla úvodní větu anotace. Autorku jsem doposud neznala. A - jasně - hned šupajdí do oblíbených, i kdyby se mi nakrásně už nic dalšího nelíbilo. Anotace mmj. praví (a méně někdy bývá více, není - liž pravda?), něco o svižném vyprávění formanovského střihu. Zdání klame, Lásky jedné plavovlásky to nebyly, i když u nich taky tuhne smích na rtech. Tady to šlo víc na hloubku, víc se to zadíralo, víc se to ptalo, víc to nepříjemně upomínalo, obnažovalo a prozrazovalo, až se člověku dělal v hrudi chlupatej knedlík a stavěl se mu dech, co zas... Ale číst musel bez přestávky, dokud tohle mistrovský vyprávění úplně vyřízenej nedorazil. Mimořádná, úžasná knížka...

39 22.07.2019

Tak jsem v rámci prázdnin zatěkala rozličnými žánry, a mezi jiným že si zopáknu nějakého lehčího Čapka. Jenomže holenkové, Čapka si jen tak "zopáknout" nelze, víme? On vás totiž přinutí žasnout. Posadí vás na zadek nepřeberným slovníkem, myšlenkami i aktuálností svých formulací, a já se jenom - ohromená - ptala, vážně? vážně jsem to už párkrát četla? Tak jak to, že mě to tak komplexně odkecává??? No prostě typickej "lehčí" Čapek... :)

38 22.07.2019

S "hluchavkami" - i mně příjde to pojmenování spíš půvabné než cokoliv jiného - jsem se potkala vlastně prvně kolem roku 2005 prostřednictvím divadelních představení. Působily na mne jako bytosti veskrze veselé a společenské, rozhodně ne jako lidé strádající nadměrně svým hendikepem. Vcelku by mě sotva napadlo o nich tak uvažovat. Je spousta omezení, která mě hypoteticky děsila víc.
Knížka mě ohromila. Trochu zahanbila. Každopádně jsem moc vděčná, že se mi dostala do ruky a já nebudu dál setrvávat v bludu a nevědomosti. Co já... Vůbec by mě nenapadlo, jak dlouho se táhla nevědomost v odborných kruzích. Z nepobratelných "výukových metod" ve školách na mě šly mrákoty. Ještě skoro na prahu jednadvacátého století? Když můj výklad neslyšíte, nejste schopna ho pochopit! (tlumočník ven) - a jiné perly "velkých mozků"?? No těpic.
Četla jsem jako e-knihu. Přála bych si, aby se v záplavě současně vydávaných knížek s proměnlivou kvalitou našel vydavatel (kromě autora) i pro tuhle skvělou věc. Klobouk dolů, pane Pando!

31 04.06.2019

Když mě a sestru můj táta - blahé paměti - učil hrát v útlém dětském věku karty (což podle něj byla nepominutelná součást nezbytné výbavy potomka), a míra napětí u hazardních her typu "Kvarteto" (pokročileji "Žolík") přesáhla únosnou kapacitu křehké dětské nervové soustavy, porušovala jsem svévolně otcovo přísné embargo na jakékoliv komentáře a - nadskakujíc - vybublávala nevyžádanými "radami". Za což jsem sklidila vždy totéž přísné: Kibic - pod stůl!!
Jakkoliv hře v karty jsem se nikdy pořádně nenaučila, z oné věty profituju podnes.
Takže se zdržím vymýšlení "mouder" na adresu knížky od někoho, jako je pan Hvížďala. Četla jsem jen dva tři fejetony denně. Některé lehce, některé pracněji. A pátou hvězdičku strhávám sobě. Za zlomek, kde už jsem klopýtla. Moc mě to bavilo. A těším se na rozhovory. S paní Jiřičnou. S Adrienou Šimotovou. A časem zase zkusím fejetony. Protože kdo by odolal například knížce, která se jmenuje "Dobře mrtvý dědeček"? :))

17 29.05.2019

Otázky, se kterými jsem měla, mám a budu mít problém vždycky. Ospravedlnění odplaty. Obhajoba zlého. (Ne)omylnost verdiktu. (Ne)úplatnost. (Ne)jednoznačnost výkladu zákona. Mezery v něm. Hadí jazyk advokacie. Lidská spravedlnost...
DROBNÝ ODKAZ K DĚJI - téměř nic, co byste si nepřečetli na přebalu...
Nemůžu vůbec uvěřit, že v období války byl (je?) mezinárodní dohodou stanoven počet civilistů, které je možno - za dodržení určitých "pravidel" a přípustného poměru! zákonně odpravit v odvetu za (vzájemné) válečné vraždění, ať jsi agresor nebo napadený, je to jedno.
Ráda bych věřila (a vlastně věřím) pouze té konečné spravedlnosti, jednou... Ale do důsledku by to byl - protože žiju tady a teď - prozatím jen hloupý alibismus. A tak se ze všech sil pokouším nahlédnout a přijmout to, co formuluje Ferdinand von Schirach v této knize, například... Jsi - li obhájce, obhajuj; NIC VÍC, NIC MÍŇ...
A chci věřit v zákon a společnost. Ještě pořád...

Neodpočinete si, to ne. Ale je to úžasná knížka. A navíc jedinečně napsaná.

21 25.05.2019

I mistr tesař se utne - a že pro mě Peter May mistrem svého řemesla vážně je. Projevuje se to třeba tím, že člověk přečte dvě třetiny knihy a říká si: jo, zas dobrý - čtyři. Tak jo tak jo, tři asi... A skončí na dvou hvězdách (s odřenýma ušima)...
Nemůžu dát ani zamýšlené tři hvězdy, jakkoliv mě dlouho bavil dobře rozjetý děj, jakkoliv ráda jsem se vrátila na Lewis - a to s Mayovou schopností psaním vizualizovat prostředí není problém, jakkoliv mě upoutalo (jako textiláka z moravského Manchestru) současné bonusové téma na kterém příběh stojí, a které je nedílně spjato s lokalitou skotského ostrova Lewis (nebo - li výroba špičkových tvídů Harris Tweed).
O úhyn hvězd se postarala závěrečná část knihy. Celkově jako by May vypadl z rytmu. Z pozvolna gradujícího děje se náhle a úplně nepochopitelně stala hysterická smršť překonstruovaných nevěrohodných situací podaná tak "akčním" způsobem, že únavná bezdějová "nadupanost" stránky za stránkou vyvolávala v člověku úpěnlivou touhu po poslední kapitole. A ta to zazdila úplně :).
Součástí dramatických scén je konzumace opiátů různého ražení, kokain nevyjímaje. Ten závěr je jako jedna mocná lajna koksu, nehněvejte se, pane May...

28 21.05.2019

Moc pěkný díl. Pro mě zaručená odpočinková četba. Bavila mě fikaně vystavěná zápletka "na třetí" a taky neznámý svět kuchařiny v lesku michellinských hvězd. Těším se, kam budu moci nakouknout s příštím příběhem.

22 19.05.2019