milary komentáře u knih

Mně tu knížku zapůjčila dcera s malinko potměšilým "maceško, to se ti bude líbit"...
Hahaha, sebevědomí mi teda rozhodně do začátku nechybělo; křesťanstvím dotčena už nějaký pátek jsem, že, něco si doplním o Husovi a... Přestože doporučenou věkovou hranici dvanácti let několikanásobně převyšuju, začetla jsem se bez problémů. Začetla.., no, měla jsem dvě záložky a pilně jsem kolotala mezi vysvětlivkami a textem před zraky udivených spolucestujících v dopravním prostředku; knížku jsem si vzdorovitě neobalila :-)...
Byla bezvadná. Četla se krásně, nebyla podbízivá, pobavila jsem se, poučila, vysvětlivky byly skvěle nezaujaté a srozumitelné (kdo chce, může se od nich odpíchnout k dalším informacím). A - asi není třeba se obávat toho, že si člověk na tzv. "první dobrou" neodnese a nezapamatuje všechno. Něco určitě. Myslím, že záměrem takhle báječných knih je především - podle mého - vzbudit zájem, který trvá. A o to bych u takhle napsané knížky strach neměla.

15 26.01.2019

Tak to je poprvé, co píšu své mínění, aniž bych měla dočteno. Je pro to celkem jednoduché vysvětlení, s předchozími komentáři jako bych si "z oka vypadla" :-). Ke svižnému (?) thrilleru (jak praví anotace) to má fakt daleko; jsem za poctivou třetinou knihy a stále se rozvážným tempem představují aktéři. Což, čte se to vážně dost pěkně, člověk je ustavičně nastartovaný, že otočí stránku a už... určitě..!, ale kde nic tu nic. Dovedu si představit, že ve filmové zkratce by to mohla být pecka. Mrzí mě to, ale buď to do konce jen nějak přelítnu, nebo nedočtu vůbec. Hvězdičkovat ani nebudu, zdá se mi to nefér vzhledem k báječnému námětu a stylu, který mě vlastně bavil.

Od paní Rottové jsem zatím nic nečetla. Samotnou mě to překvapilo (vzhledem k počtu knih a rozmanitosti žánrů). Tahle kniha se mi ale "začervenala" svým hodnocením vstříc a téma by mě tak jako tak přitáhlo, protože...
...Byla jednou jedna malá holka. Hezky zpívala a tak ji vzali do souboru, který jezdil po Evropě a to i západní. Z té si mnoho dojmů nepřivezla; snad jen omračující noční přejezd z Berlína východního do jeho světlem explodujícího sourozence za Zdí a zvláštní vůni obchoďáků, odkud jako oko v hlavě opatrovala cestou domů mejdlíčko s vůní jablka a žvejky. Jinak se pracovalo (zpívalo) a nikam nesmělo.
Návštěvy bratrských zemí byly častější; a zejména SSSR nabízela v nemnoha volných chvílích pečlivě koncipované programové bloky, jako např. návštěvu Aurory a setkání s očitým účastníkem, který na ní onoho exponovaného data sloužil co matros. (Malá kulila oči a hrdě potahovala cípy fungl nového pionýrského šátku... Jakože cože? že vy byste nekulili?? ani kdyby vám bylo deset a psal se šestašedesátej??? No tak jo, dobře. U většiny z nás ale ideologická masáž fungovala. Ale až zas tak jsme tomu my malí nerozuměli).
A pak jednou - pak nás jednou vzali do Muzea blokády. S něčím takovým se v deseti většinou nepotkáváte. (Jasně si pamatuju, že očividně ani leckdo z dospělých). Bylo to, no, něco takovýho neokecáte. Nevymyslíte. Nepředstavíte si... A jako by to nebolelo dost, pak nás vzali na Piskarevské... Někdy se malej člověk dozvídá svět šokem. A přestože zdroje o blokádě (a mnohém jiném) se za léta zmnožily, protřídily a nabraly informovanější a racionálnější obrysy, na ten den a na ten pocit z něj jsem nikdy nezapomněla.
Knížka je dechberoucí, zejména některé kapitoly. A je nádherně a střídmě napsaná. Bez podsouvání a účelovosti. Plná nadšení jsem ji chtěla načíst do knihotéky pro nevidomé. A pak jsem si uvědomila, že nemůžu. Ani dnes. A proč? Jen jedna věta z knihy: Klesla bych bolestí...
A abych trochu odlehčila ten závěr; většinou nemám potřebu komentovat ojedinělé chyby - dobrý korektor špatnou knížku nezachrání a u dobré knížky je nijak moc nevnímám. Ale množství chyb v téhle knize (zejména v interpunkčních znaménkách) je absurdní. Je to škoda.

19 14.01.2019

Tenhle komentář je těžký... Čtyři hvězdy (možná i pět) za neskutečně poutavý a originální styl. Za stupňující se napětí, které vám ježí chloupky po těle. Za mlžení a zároveň živost při líčení nových a nových okolností, doslova archeologické zpřístupňování vrstvy po vrstvě. Tak teda proč nakonec tři..? Dosmýkala jsem se k závěru a - prázdno. Smutno. Bezmoc. Zaskočenost. Nevím... Pocity, které po přečtení detektivky nebo thrilleru většinou fakt nemám. U nich relaxuju, jsem napjatá, užiju si to, zavřu, beru něco z jiného soudku.
To, kde převažuje krkolomná krutost nad příběhem, nečtu. Ale to tady taky doslova není, jen mi přišlo, že se závěr náhle přesunul do naprosto odlišné roviny a mě to úplně vyvedlo z konceptu.
Takže tenhle komentář se nemá ani náhodou blížit recenzi, je to jen můj zcela soukromý dojem z knížky, která mi nesedla.

14 27.12.2018

Kupuju si Nový prostor a články Martina Selnera jsou první, co nalistuju. Čtu s pokorou a potěšením; a pokud mi něco udělalo autismus aspoň v náznaku srozumitelným, byla to jeho knížka a jeho blogy. Moc děkuju a přeju hodně sil. Neskromně i k další knížce...

26 15.12.2018

Úplně nejlepší překlad, se kterým jsem se doposud setkala. A přitom tak osobitý jazyk, skoro se chce věřit, že překlad je lepší než originál :-). Jedna hvězda a kousek dolů za konec. Je hezké nechat si možnost pokračování, ale člověk čte s takovým zaujetím a napětím, že tohle doslovné vytracení se nepotěší. Knížka je krásná, místy smutná a místy srandovní, nevycházela jsem z úžasu, jak jednoduše lze některé složité věci říct, aniž by je bylo možné dále zpochybňovat. Těším se na Srdce na obrtlíku, snad se jím ozřejmí ten (pro mne) náhlý závěr.

13 15.12.2018

Vždycky si říkám, jestlipak jako laik rozeznám, zač toho Pulitzera (či jinou prestižní cenu) vlastně dostali...? Tahle dáma jej obdržela za sloupky. Novinářka, publicistka, spisovatelka... A - jo. Vklouzla jsem do příběhu skrze první kapitolu (nebo - li hned). A něco, ve stylu kterým je napsána, mi neodolatelně táhlo koutky nahoru a uhnízdilo mě v křesle pro delší pobytí. Pak jsem se trochu vylekala; děj nabral neklamně romantický nátisk a já se bála, aby to nebylo moc. Já to nemusím... No a nebylo. Četlo se mi hezky a celé to příjemně korespondovalo s půvabnou obálkou, a vlastně mi bylo trochu líto, že jsem knížku nemohla číst až na vánoce, zamuchlaná v dece a s hrnkem či skleničkou něčeho dobrého po ruce. Tolik k Pulitzerovi :-).

17 08.12.2018

Tak tohle se čte samo. Žasnu, je to paráda...

12 01.12.2018

Vlastně jsem Zátiší už kdysi četla. Ale z knížky mi nic neutkvělo a další díly jsem si už nepůjčila. Teď jsem knížku po letech potkala v knihovně a zaskočena výčtem úctyhodných ocenění jsem se sama sebe ptala, proč že se mi nelíbila? Sympatické prostředí, klasické zpracování, obdivné recenze - tak proč? Napřed jsem byla znovu trochu netrpělivá; děj mi přišel hodně rozvleklý a množství odboček, postřehů, bonmotů, citací, popisů a bůhvíčeho nedovolilo mé mysli, bičované akčností oblíbených severských thrillerů, přistoupit na volnější tempo a lebedit si právě v té čtivé jinakosti, kterou jsem mívala tak ráda. A pak, asi od půlky, jsem zjistila, že mě to baví. Že postřehy jsou vtipné a oproti mé milované A. Christie sympaticky nekorektní, že autorka je dobrý vypravěč, že citace jsou k věci, postavy se zajímavě profilují, napětí narůstá...Ale ano, některá místa působí trochu fádně a jedna z postav mi přišla jaksi zmatečná, ale je to první díl a prvotina k tomu - a hodnocení není (na rozdíl od dalších dílů) úplně vysoké. A tak se těším, až mi v knihovně příjde pod ruku dvojka a já si budu moci potvrdit to, co si myslím teď - a sice, že se mi tahle série bude líbit...

19 30.11.2018

Když jsem přečetla obě knihy od Viktorie Hanišové, přišlo mi, že mám z četby od stejného autora málokdy tak rozdílný dojem. A je to tu zas.
Jako kdyby Ke dnu psala jiná autorka než Do tmy. Tentokrát mi příběh přišel jako takový mix. Co bylo v předchozí knížce sevřené do dechberoucího ohraničeného celku s přesně dávkovaným napětím, přesahujícím do neuchopitelného tajemna, v Ke dnu oscilovalo mezi čtivým, ale celkem obyčejným líčením životaběhu několika různě propojených osob, a dramatickým popisem přírodních scenérií (což autorka bezpochyby umí) s četnými náznaky tajuplných okolností, které ale, jak se ukázalo, neměly nakonec žádné opodstatnění ani vysvětlení. Je asi hrozně těžké, překonat něco tak mimořádného jako Do tmy. A možná je na vině, že automaticky očekáváme to stejné. Ale ode mě tentokrát tři...

24 24.11.2018

Anotace většinou přelítnu, spíš si je až po přečtení knížky konfrontuju s vlastním dojmem. Komentáře se snažím nečíst, dokud nenapíšu vlastní, chci - li ho psát. Tady vyjímka potvrdila pravidlo. Nejprve mě naštvala paušalizující věta v anotaci, fráze o "klubku předsudků" a "neuralgickém bodu české společnosti". A pak jsem četla komentáře a ve většině těch "nepětihvězdičkových" bylo něco, s čím se ztotožňuju; je zbytečné jen rekapitulovat. Sama za sebe dodám: bylo mi zoufale z Julie, z její touhy, snahy a bezmoci být lepší mámou, z toho, že některé věci nejdou "nanečisto", že jak bílé tak romské dítě může obrátit sobě i "spořádané" rodině život naruby a naopak. Že z příruček se člověk mnoho nenaučí, že některé věci jsou nevratné, že nelze vědět a předvídat všechno. Že je fajn mít lepší start a výbavu, ale ani to samo o sobě nestačí a i bez toho člověk někdy dokáže věci... (viz Kosí hnízdo). A že někdy neumíme víc, než zavřít oči a skočit po hlavě. A pak nést důsledky. A že...A že...
Ke knížce už jen tolik, že jsem málokrát četla dvě věci od stejného autora tak rozdílné. Anežku až po skvělé Houbařce. A obdivuju, o kolik stručněji a s daleko větším napětím dokázala paní Hanišová zúročit to nejlepší z prvotiny ve své (teprve) druhé knize. Moc ráda si přečtu další.

21 16.11.2018

Od doby, kdy jsem začala v první třídě chodit do knihovny, objevovaly se cyklicky v mých výpůjčkách oblíbené tituly: Neználek, Kocour Mikeš, Dům drobných radostí, Děti z Bullerbynu, - ale také Malý Bobeš, Čuk a Gek a Timur a jeho parta, neb jsem byla jiskra i pionýrka, kladla jsem věnce a vůbec jsem byla takovej malej Jánošík :-). Úzké spektrum výběru ovlivnil přesun do žlutých značek, nebo - li odd. pro starší děti, a s ním Foglarovky a KODovky. A tam někde se objevilo znepokojivé tušení, že knih je mnoho, a budu - li si půjčovat tituly opakovaně, nestíhám... Uběhla spousta času, jenž obsahoval i poměrně dlouhá období, kdy ho na čtení moc nezůstávalo, a znepokojení z nestíhání sílí. Takže se ke knihám nevracím; vyjímku tvoří Saturnin :-) no a pár dalších, a to už musí být... A přátelé, ono to už je!!!
Drozdovo Kosí hnízdo je taková nádhera, že se k němu budu vracet a vracet, proplouvat tím neuvěřitelným vyprávěním, slzet - tu dojetím, tu smíchy, koukat na fotku na přebalu a ptát se znova a znova, jaks to - uvšechvšudy - Kosáčku dokázal? Nezbláznit se z toho všeho, vzít si z věcí vždycky to lepší, držet hlad, a péči o ségry, a fofr s mámou - tak s přehledem, tak samozřejmě, tak normálka.., a v takovým věku??? A při to všem stíhat klukovské radosti a lumpárny a uchovat si z toho času takovou zásobárnu lidskosti, která dala vzniknout téhle přelíbezné knížce. A z nebe koukají páni Hrabalové a Otové Pavlové a jim podobní a radují se se mnou... Kniha roku, jednoznačně. Pět hvězdiček? Spíš celé souhvězdí...

25 12.11.2018

Mně se to moc líbilo a bavilo mě to. Mělo to hlavu a patu a přirozený spád. A těší mě spousta dílů přede mnou. A taky to, že do děje Miko nevlítnul jako superman do kurníku; nebo - li, že všechny karty zdaleka nejsou na stole. Tak dávám 4 hvězdy a červené čtverečky mě ujišťují, že na pátou asi taky dojde...

21 09.11.2018

Přečtete si první stránky a hned víte, na čem jste. Respektive - vlastně nevíte, protože na nějaká předběžná hodnocení vám vůbec nezbude kapacita. Skočíte do toho jak Izraeliti do Rudýho moře a zastavíte se až na druhém břehu - pardon, na konci knížky. Běžný životaběh nemá šanci. Nádhera! Třeba ta vzpomínka z tiskárny - pamatujete? Jak si čte Waldman arch z právě tisknutého Schulze, dělné dění vůkol, a vůně, a zvuky...Ale stejně: ta první nadupaná kapitola, která vás vcucne do děje tak bezpodmínečně, tak obsažně, tak...stručně (což vypadá jako protimluv, ale není), to je vážně majstrštyk...Že jste to ještě nečetli?? Tak to vám skoro závidím :)

14 31.10.2018

No vida, a já na ni skoro zapomněla - na tu knížku myslím... Tak drobná věc, a taková radost ze čtení. Sotva bych přesáhla předchozí komentáře, děkuju Tiffany, bábuško, ladyko a Pechule, že se můžu připojit...

8 29.10.2018

Nelíbila se nikomu, koho znám. Ale mému muži pámbuzaplať ano, oba jsme se u ní královsky bavili. Díky soukroma a evosamankova!

6 28.10.2018

Já tedy doufám, že Sbírka kostí není nějakou literární "rozlúčkou". A nebylo by se co divit. Stejně si myslím, že je Kathy Reichs naklonovaná, aby zvládla vše, čím se zabývá - viz pozoruhodně pestrý životopis...Vděčně (a s nemalým nadšením) jsme s mužem přelouskali i mládeži určenou Temperance Brennanovou. Jen TV seriál na motivy knih jsme s díky vynechali. Ten je jen běžným seriálem se vším, co komerční seriál charakterizuje; z magie knížek má pramálo...

4 28.10.2018

Moc, moc mě mrzí, že Jednotka pro vyšetřování neobvyklých zločinů už nepokračuje.
Bryant a May jsou dvojka, se kterou by mi bylo potěšením a ctí zajít "na dvojku"...

5 28.10.2018

Já Vargas miluju, její způsob psaní, postavy, které vytvořila, příběhy, které jim předurčila, její imaginaci, to, jak jsou ty knížky chytré, to, jak do nich spadnete po hlavě, to, jak jsou naprosto jiné...A riskla jsem zhlédnutí Adamsberga (nebo - li dvou tří zfilmovaných knih a - světe div se, nebyla jsem zklamaná...).

8 28.10.2018

Od Mileny Holcové jsem chutě přelouskala všechny cestopisy, sotvaže jsem se dotkla první knížky ze série Lidi. Píše je skvěle, moc ráda je občas znovu prolistuju. Ostatní mě zaujalo míň.

8 28.10.2018