milary komentáře u knih

„Chirurga“ jsem dočetla (ušima) jen kvůli velkému respektu, který ve mně autorka vzbudila "Dědinou" a "Sítěmi". Ale do třicáté kapitoly jsem měla pocit, že točím stále jednu a tu samou. K tomu pocitu přispívala četná opakování: koukal(a) jak puk.., stál jsem pod sprchou nejmíň půl hodiny.., naklopil jsem do sebe.., cítil jsem se jako (následují výrazy sebezpytu po selháních), a další a další popisy a formulace. Asi to mělo zdůraznit pocity hlavního aktéra z prožívaného stereotypu, ale na to bylo 350 stránek docela dost.
Nijak nenapomáhalo trochu ploché načtení audioknihy a zcela monotónní ztvárnění zejména dívčích postav.
Nebaví mě klišé špitálních avantýr, ani nakukování pod pasivní pokličky zbabraných vztahů.
A hlavní "hrdina" byl pro mě dlouhou dobu hlavně - omlouvám se za ten výraz - sráč. Jistě otvírám pole pro nadurděnou kritiku typu - patrně holka neví, o čem mluví, kdyby se s alkoholovou závislostí setkala zblízka... No, to zůstane ovšem otázkou.
Bavilo mě nepřikrášleně vylíčené prostředí a rutinní dění ve špitále; tlak ambicí, odpovědnosti, administrativy, prachů, únavy, nekázně pacientů, nedostatku či nekompetence personálu, kariérních lezců (vzhůru i do nitra).
Bavila mě kauza s náhradami. Bavilo mě, že doktora nakopla v těch pár zbývajících - asi třech - akčních kapitolách k nějaké reakci. A bavilo mě, že to nebylo "ozlomkrk" s happy koncem, ale že to skončilo jen na půli cesty, a že to tak asi většinou bývá. I když u toho "svítí slunce", jak řečeno v závěru. Uuuf :).
Neodpustím si ale, že četné rádoby zásadní, zlomové a potenciálně dojemné momenty a poselství na mě působily strojeně; neuvěřila jsem jim a nedotkly se mě tak, jak asi měly.
Tak třeba příště; s autorkou rozhodně nekončím.

33 15.01.2020

Mně se to líbilo a hodně. Kouzlo divadelního prostředí a retro-napětí příběhu, skvělé postižení atmosféry i excelentní informované vyprávění by ke spokojenosti určitě stačilo. A ono to uspokojení ještě graduje autorem připojenými Historickými perličkami; nebo - li celou řadou báječných upřesnění, zajímavých podrobností, odkazů a citací, zlomků divadelního slangu a hrstkou anekdot, souvisejících s předchozím. A nakonec udičkou Pozvánky do světa první republiky s návnadou tématu příští knížky, a sice zločinu na stříbrném plátně... Těším se!!!

31 14.01.2020

Tak kvaltuju, aby zrovna tenhle komentář nebyl prvním v novém roce. Protože to teprve budou komentáře! Úderné! Srozumitelné! ... Jistě nelze přehlédnout, že ze mne mluví rozpačitá bezradnost. Copak, nelíbilo? Ale jo, jo - to by z toho nebyly 4 hvězdy. Jen mě to nějak nebavilo číst. Ale nešlo to odložit. (Jak jsem podotkla: srozumitelnost až v následujícím roce :)).
Takže: počítala jsem s tím, že si rozšířím povědomí o roli Japonců na prahu druhé světové války, k čemuž mě podnítila četba knížky pana Hejcmana "Sbohem moře, sbohem oceány". Podcenila jsem odstup, který jsem si měla dopřát, i načasování obecně; advent asi nebyl obdobím, podporujícím to správné zaujetí.
Zaskočilo mě jaksi, když už jsem se jakž takž srovnala s děsivě věcným líčením drastického dění a úniku po Řece, že se děj přesunul celkem výrazně do roviny rodinných peripetií (skoro jsem za tím viděla Alcottové "Malé ženy"); křehká, ale odhodlaná matka a její čtyři osobité dcery, zápolení o tatínka a respekt /nerespekt k němu, jaksi defenzivní poloha otce, jíž jsem (v souvislosti s důrazy postihujícími tradici) úplně nerozuměla, všednodennost, málo se lišící od zápasů "Alcottek", a to bych skoro řekla, že chvílemi jsem byla na vážkách, čí že to svázanost pravidly byla větší.
No a pak to, co mě asi u knížky udrželo do konce. Nádherný jazyk, který rozvinuje před očima svitek za svitkem a odhaluje Čínu skrytou za slovy. Úžasné...
Summa summarum: překrásně formulovaná, autobiograficky laděná věc, pro mě výrazně dějově a emočně nevyvážená a tudíž kolísavě čtivá, až do vytracena...

23 30.12.2019

Dočetla jsem bez dechu. Pro naprosto úžasný styl psaní, pro látku, která mi byla dodnes víceméně neznámá. Pro sto a jeden námět k přemýšlení: o pozoruhodném muži, jehož jméno jsem neznala. O válce, o níž jsem už přečetla spoustu dobrých knížek, ale jen v tématicky úzkém spektru. O souvislostech, které mě doposud nenapadly. Moc děkuju kolegům Killingjoke a encyklopedie. Prvnímu za bezvadný komentář ke knize. Druhému za úžasné a všestranné informace a podrobnosti (jak o "dok", tak o námořních operacích, i za další doložená fakta). Bylo báječné si to přečíst a nijak to nenarušilo nadšení, které ve mně domnělá biografie (viz anotace) vyvolala. Slova uznání o autorově erudici, citovaná z jeho profilu, platí do puntíku.
A tak nezbývá, než číst dál. A to udělám vážně ráda.

24 17.12.2019

Jako bych měla v poslední době smůlu na závěry...
Café Groll jsem si vzala jako drobné podvečerní čtení v krátícím se čase před vánoci. Novelka nabízí útlý příběh, čtivý, tématicky originální, místy poetický, trochu nostalgický, nic moc veselý - děj končí v osmačtyřicátém - , ale ani neoplývající vypjatě dramatickými pasážemi.
A z toho se pojednou na samém konci vyvrbí uspěchaná kapitola, zchvácená pod náhlou náloží důmyslné konspirace a zčistajasna vyvstalých dějových
a charakterových zvratů...
Vlastně by mě ten závěr i zaujal, nebýt té přehuštěnosti - ještě tohle, a támhle to..,
až do poslední věty. Snad to mělo překvapit, šokovat.., nevím. Mně to přišlo
v té překotnosti spíš zmarněné.

23 09.12.2019

Hodně netuctové čtení, ani náhodou odpočinkové, naopak, dalo mi dost práce dočíst...
Autorka získala za knihu sbírku ocenění, asi ne nadarmo. Francouzka, narozená
v polovině osmdesátek, která prožila dětství v Rumunsku, zvolila zvláštní formu. Kniha působí jako biografie; Lafonová čerpala ze zdrojů, které ale představují jen malou část z nepřeberného množství existujících knih, filmů, novinových článků, ústních svědectví, archivních materiálů rumunské tajné služby... A rovněž
z autobiografie sepsané Nadiou Comaneciovou. Propojila ty vrcholně subjektivní popisy událostí víceméně skutečných fiktivní korespondencí a telefonáty
se samotnou Nadiou. A nabídla tak množství protichůdných pohledů a třecích ploch, nutících k nikterak příjemnému zamýšlení...

Klíčovým tématem je svoboda. Vnitřní, vnější, domnělá, skutečná, co znamená, co přináší, co bere, kolik (a čeho) stojí, v čem je nebezpečná, zneužitelná, klamavá, ošidná, zmrhaná... Musela bych hodně citovat, abych se byť jen přiblížila tomu,
co všechno se mi při čtení zadralo pod kůži...

Jinak je děj "biografie" obdivuhodně plynulý, Lafonová s naprostou lehkostí a bravurou spojuje vyfabulované podrobnosti a dění se získanými a převzatými popisy událostí na pozadí studené války. Text je jazykově bohatý, pro mne v závěrečné části (možná až trochu zbytečně natahované) na samé hranici srozumitelnosti, když děj přeskakuje v časových rovinách, fikci, mnohovrstevné realitě, filozofických náhledech, politických zvratech, metaforách, zkoušejících postihnout Nadiiny duševní pochody...

Čekala jsem něco jiného.
Nelituju.

23 09.12.2019

Jedna z mála knížek, u kterých si nejpozději kolem páté stránky v panice říkám - ach, už jenom 1193 (930, 2850...) stran do konce, bože, co si počnu???
Nesnáším srovnávání. Takže: mně to tedy připomíná Velinského. Bodejť, vždyť se taky v textu mihnul Pavel Vodsloň :). Ale tím to nebude. A taky doba je jiná, a všechno aktuálně přímočařejší a bezservítkovatější - a přesto: je to ta samá rychlopalná a setrvalá průtrž neuvěřitelných hlášek, kterou si může dovolit jen mozek přeštědře obdařený vším myslitelným autorsky použitelným, vč. kreativity v maximálním levelu. Což zároveň znamená, že je to bez oddechu, pauzírování a nafukování od začátku do konce tak poutavé, že se žebříček důležitosti obvyklých činností nekompromisně sesouvá v základech ve prospěch dočtení knihy.
Jednu droboulinkou připomínku bych přece měla: rozkrytí hrdinových problémů ve vztahu pomocí moudrých argumentů je - co se týče osoby argumentující a situace, za které se tak děje - , podle mě úsměvně nepravděpodobné...
Ale jestli chcete číst vážně dobrou recenzi, vřele doporučuju neuvěřitelně zajímavý doslov Jiřího Pavlovského. (A třešničkou na dortu je i autorovo Poděkování).
A já končím tím, že jsem Rychlopalbu objevila sice se značným zpožděním, ale zato v době, kdy vyšel zrovínka druhý díl, a tak nemusím čekat. Heč!!

46 29.11.2019

Člověk má neuvěřitelný arzenál prostředků, kterak se (z)likvidovat; tenhle příběh ovšem nechal mou představivost daleko za sebou. A nečetla jsem ho čistě z touhy po senzačních (až možná místy trochu fujtajblíkových) odtajněních, ani kvůli pikantním charakteristikám, kterými autobiografii obdařily slavné hlasy na přebalu. I když, kecám... Kvůli těm odtajněním asi taky trochu, poněvadž - koho by nezajímalo, jak to (všechno) dělaj... ( a nejen kosmonauti, o nichž zpívá Marek Eben)?
SPOILERY (?)
Takže: první část (nejdelší) knížky jsem pobrala jen s obtížemi; nenapadlo by mě, že je možné pokračovat na vozíku ve stylu života, který mě na ten vozík dostal.
Druhá - kratší část: pobyt u AA. Na mě občas trochu moc charismatické v náboženském kontextu, ale co já vím jak, jaké a odkud se dostává pomoci kvadruplegikovi, do té doby na doraz závislému, aby se v něm objevila ta neuvěřitelná páka se z toho všeho vyhrabat?
Část třetí, pro mě nejúžasnější: z popela vstalý karikaturista s bakalářským titulem, získaným během letitých studií za absurdní výdrže a podmínek, zrod vtipů, ty vtipy samotné, odezvy, mety, život. ŽIVOT!!! A to vůbec ne snadný, ruku v ruce s neuvěřitelně byrokratickým systémem sociálních "jistot", kteréžto peklo tenhle chlápek líčí s nadhledem a humorem, jaké marně shledávám při daleko banálnějších všednodenních peripetiích.
Jsem ráda, že jsem to četla.

13 23.11.2019

Další Velinský, jako obvykle jazykově úchvatný a nabitý vtipnými hláškami, které plynule a nekostrbatě prolínají textem; žádné "utírání si nosu židlí", což je herecké rčení, charakterizující klopotné vytváření srandy. Jen jsem v tramvaji zběžně nakoukla. A pak už jsem musela dočíst do konce, samosebou... :)

29 10.11.2019

O pár komentářů níže slibuju ohodnocení... "Dočteno" ušima, navzdory úmyslu zapůjčit si knihu na papíře. Ale tentokrát jsem si text rozumněji dávkovala - pouhou jednu nebo dvě kapitolky naráz - a důsledně a umíněně jsem se vracela k tomu, co mi nebylo dost jasné. A také dohledávala na internetu. Knížka je skvělá. Užitečná. Je úžasné, že něco takového vyšlo. Takže hodnotím pěti.
Přesto, kdybych měla zhrnout svůj čtenářský dojem, zůstávám při tom, že mě to moc nebavilo. Jakkoliv jsem žasla a radovala se nad nově nabytými nevídanými zajímavostmi a informacemi, nepodařilo se mi je zabalit do přiměřeně obsažného balíčku v paměti, odkud bych je mohla kdykoliv vytáhnout a smysluplně interpretovat, byť jen sama sobě. Některá vysvětlení mi přišla nezbytná, některá už do té míry podrobná a specifická, že se to minulo s tím, co mě ještě baví se při ČETBĚ dozvídat a co jsem byla schopná si zapamatovat. Takže asi tři, tři a půl...

38 10.11.2019

Moc zajímavá knížka. Vždycky mě těší nahlédnout do ciziny, v tomhle případě exotického Japonska, očima krátkodobých hostů v té které zemi. Paní Límanová pobyla se svým synem a manželem japanologem zhruba rok v malé (již neexistující) vesnici nedaleko Hirošimy. Ona sama si japonštinu "neochočila", přesto si zde za tu poměrně kratičkou dobu našla přátele a koníčky. Protože se tahle všestranná češka, která v roce 1967 emigrovala do Kanady, mmj. dlouhodobě věnovala v různých oblastech psaní, kniha je záživná, nabitá postřehy a nesmírně čtivá. Mně hrozně bavil přesah; úvahy na témata sociální, ekologická, morální i jiná, kterými paní Límanová nenásilně obohatila tuhle - už tak dostatečně zajímavou - knížku. A potěšení přináší také zpracování obálky. Moc hezké...

19 10.11.2019

Poslouchala jsem jako (Vladimírem Čechem dokonale načtenou) audioknihu. Blaženě jsem se bála, nejlépe večer, v teplém ochranném valu peřiny spolehlivě eliminujícím případné napadení. S gradujícím napětím znovu úměrně rostl můj obdiv nad geniálně vystavěným detektivním příběhem, ke kterému se tak ráda vracím. A znovu a znovu jsem opět v duchu marně předkládala své argumenty, vždycky o krok pozadu za vysvětlením, a tak...nezbyl...žádný...

58 05.11.2019

Já tentokrát bez hodnocení; sáhla jsem po audioknize - své úplně první - a netrefila jsem se. Knížka je určitě super (a čtení do ucha, zejména před usnutím, taky). Ale zjistila jsem, že neumím pobrat tenhle objem informací plynulou formou; na přednášce, jakkoliv skvěle populárně podané, bych se nechytala. Cosi mě zaujme, maličko se pozastavím, ale vypravěč nečeká, získává náskok a já se ztrácím. Zjevně si potřebuju některou větu přečíst dvakrát, někde se zastavit, tempově přibrzdit. Poslech mě v tomhle případě rušil, což u běžné beletrie (s výjimkou té s převisem postav, letopočtů či čehokoliv :)) určitě nenastane, ledaže bych se fatálně nepotkala s výběrem interpreta. A k tomu snad tak často nedochází. Knížku si určitě půjčím na papíře a po dočtení ohodnotím. Tohle píšu pro ty, kteří s poslechem rovněž teprve experimentují...
Tedy.., zde to mělo být bez hodnocení. A původně bylo. Ale protože hodnotím - jak slibuju - o pár komentářů výš, a to plným počtem, objevily se hvězdičky i tady. Asi to tak funguje. Anebo to neumím... :)

18 25.10.2019

A je to tady; třetí knížka s Otou Finkem... Jak já jsem zpočátku nevěřila pospolnému nadšení, které prostupovalo hodnoceními mých TOPíků navzdory rozmanitým žánrovým preferencím! Jasná tajná lóže, tipovala jsem to.
No vida, a už třetí! Ještě dvacet, a je to doma :). (Jsem tak trochu detailista, tak mě baví odčítat díly chronologicky). Tentokrát mě to nedraplo bezprostředně po začátku, a hned jsem v duchu nadělovala bronzovou placku za třetí místo. Pan Velinský ovšem řádně zamíchal kartami, a už se Našeptavač vecpal vedle Lidožrouta na nejvyšší stupínek, jenjen že ho neshodil. Když to tak bude pokračovat, vykašlu se na pomyslné stupně vítězů a nahradím je - už kvůli počtu dílů - obyčejnou hradební zdí: jeden schodek vyšší, druhý nižší a tak pořád dokola. První druhý, první druhý - a na bronzu nebudu ani bazírovat. Bylo to skvělý!!!

28 23.10.2019

S Eleanor jsme se na sebe dost načekaly. Těšila jsem se opatrně; k Jojo Moyesové, jejíž dobrozdání je na titulce, jsem si zatím cestu nenašla, romány pro ženy jsou podivná kategorie, pod kterou se může skrývat celá škála genderově necílené kvality, a popularita a věhlas? Však to znáte...
Po dočtení jsem se pohybovala někde mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, a ta půlhvězda převážila k vyššímu hodnocení proto, že jsem chtěla pár závěrečných stránek tak moc dočíst, až jsem přišla pozdě na dost důležitou schůzku. Taky hledisko :). Ale nějak jsem nevěděla, co vlastně napsat. Otevřela jsem si tedy stránku kvůli hodnocení a jak se tak zajiskřila těmi pětihvězdičkovými komentáři, i jsem jaksi do psaní ztratila chuť. Zatrhla jsem 4 hvězdy a zavřela to. Jenže... Jenže to by databáze byla asi dost "na pytel", kdyby se lidi schovávali z pohodlnosti za ty ostatní. Tak jsem znova zde a zkouším...
Když vypustím všechny pětihvězdičkové komentáře postavené čistě na emocích (a pozor! já je rozhodně respektuju, jen nejsou úplně vypovídající o knize) a oprostím se taky od úplně nejnižších hodnocení vč. odpad! (což skoro určitě knihu taky nevystihuje), zbudou mi standardně argumntačně kvalitní charakteristiky od mnohých, kterých si považuju. A mají pravdu. Je to (místy šokujícím způsobem) vtipné, až vám občas vyhrknou slzy. Není to patetické, laciné a povrchní. Děj vás překvapí a napětí zaskočí. Zápletka je skvělá a závěr věrohodný, ten úplný konec knihy vymyšlený super, to mi vyrazilo dech.
A pak jsou tu střídmější hodnocení. Táhlý začátek. Jistá kostrbatost. Marvarid píše ...Eleanor se chová spíš jako autista, než deprivant a petaSk si všímá, že...zvláštní je, čemu se i přes svůj handicap Eleanor diví: samoobsluha v McDonaldu, služby atd..(což by se dalo) omluvit, kdyby Eleanor strávila 20 let na pustém ostrově... Dávám za pravdu i Alma-Nacida, mmj. v tomhle... pokud někdo od mládí celé víkendy propije, myslím, že asi nepřestane chlastat tak lehko...Když někdo v práci nezapadá a kolegové o něm drbou takříkajíc jemu pod nosem, tak ho nezačnou milovat, ani kdyby se složil přímo na pracovišti... (Tak tady to vážně hodně skřípalo; dárkový koš a přejné přijetí Eleanořiny nově nabyté autority na pozici vedoucí.., no, nevím nevím). A ještě mě zaujalo, co píše ve svém komentáři murray, a taky s tím se ztotožňuju...Příběhu jsem nedokázala uvěřit. Hlavní hrdinka má být asociální a do sebe uzavřená podivínka, ale ve všech situacích se setkává jen se samými milými a chápajícími lidmi a vlastně ji všichni milují...měla jsem chvílemi pocit, že knihu psali dva různí lidé...
Tak tohle všechno v knížce je. Většinou, když mě čtení zaujme (a navrch jde třeba o mého oblíbeného autora), nemám sklon poukazovat na drobné rozpory. Ale s těmi o dva řádky výše citovanými "dvěma autory" mi to příjde výstižné. Tady byly občasné výkyvy víc než patrné.
Ale dočetla jsem. A přese všechna úskalí s chutí. Klady určitě převažují. Na závěr si dovolím ocitovat z komentáře GreenTee: ...Pokud se nebojíte podívat se pod slupku člověka, který se každý den znovu a znovu musí vyrovnávat s utrpením a vytvoří si během toho vlastní verzi života a světa, kniha vás nezklame...

25 22.10.2019

Nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko (anebo vůbec není), šlo mi hlavou, jak jsem v co největším fofru míjela rádoby dravý proud "humoru" v úvodních dvou kapitolách, minimálně svižností připomínající spíš stojatou jímku... Veta po pana Niedla elegantní a zdánlivě bezděčné obvyklé vyváženosti stran využití přebohaté škály výraziva (ne nutně krotkého) v souladu s rozmanitostí a nároky děje. Přece to nevzdám, je to Niedl! A on v záblescích je... Tak jsem nakonec přece "přebrodila" (zhruba u kapitoly o narozeninové oslavě strýce Oskara). Přišlo mi, že tam se knížka slibně dějově odpíchla, aktéři se doprofilovali a vtip nabyl vrchu nad obhroublým bavičstvím s těžkým zadkem, které nemám ráda. Chvíli mě to fakt chytlo, tak na tři, pak už na tři a půl hvězdy, jenže...
Co se týká širších vztahů v rodině inspektora Prévita, budiž, já se nijak zvlášť nebavila, ale může to být šálek čaje pro někoho, kdo se zase netrhá smíchy nad tím, co příjde srandovní mně. Horší bylo, jak byly popsané ty "užší" vztahy, zejména mezi Prévitem a jeho ženou. Nejde o to, v jaké groteskní ošklivosti celý ten ordinérní popis veškerou tělesnost v jejich vztahu s gustem líčí. Spíš mě hodně zklamalo, v čí knize ho nalézám.
Za docela fajn detektivku? Dvě. Zmizela mi pod nánosy...

22 16.10.2019

Když je báječný příběh báječně napsaný, máte to jako ...když si báječnou ženskou vezme báječnej chlap... A čeká vás báječné čtení bez útrap, kdy určitě pomyslně netaháte pomyslný zápisníček a pomyslnou červenou tužtičkou do něj pomstychtivě nečmáráte pomyslné cupující poznámečky, natěšení, jak to někomu kriticky pomyslně vytmavíte... A když si k tomu čtení nalejete i to Chateauneuf du Pape, tak už to vůbec nemá chybu :)).

23 14.10.2019

Tak dost, na tohle už nemám sil... Já vím, že srovnávat je blbost, a že trilogie z ostrova Lewis člověk nemydlí jak Baťa cvičky, ale tohle snad nemá May zapotřebí, ani já. To na ty autory vážně vydavatelé tak tlačí? Spolu s čtenáři? Nevím. Ale od Mayových thrillerů čekám (i když pro dost nekritickou náklonnost k jeho knížkám neváhám pobavit se i s lehce přivřenýma očima), že si počtu. A proč bych to neměla čekat? Umí psát skvěle! Jenže, i když ty oči úplně zavřu, fakt mě nebaví do půlky knížky nuceně nastudovávat dozblba se opakující popisy toho, jak se dají zmasakrovat lidská těla (vč. amputací orgánů a dalších souvisejících bonusových úchylností) detailně do té míry, že to zní jako návod k pračce. Vždyť já bych to po té "nalejvárně" snad už i zvládla sama! :( První půlka knížky na tom prostě stála, a to důsledně. Znovu a znovu porovnávání s originální verzí kdysi z dávna. A zpět. Jako když přetáčíš pásek. To celé jen mírně rozostřeno palačinkami, hádankami a rodinnými peripetiemi. Jo, a abych Mayovi nekřivdila: jeho dokonalou schopností popsat prostředí ve všech ohledech. S objemem "šokujících podrobností" to ovšem (i když beru v potaz téma zápletky) tentokrát pořádně přehnal. Kouká na mě z toho neprofesionální nafukování stránek a lacinost.
A za co ty dvě hvězdy? Za ty ostatní části. A taky za pozdní okamžik, který odstartoval (konečně) vyšetřování ponořené v intrikách a napětí postavené na ději. Ach jo...

17 13.10.2019

No, co bych tak asi mohla ještě originálního dodat, ať jen nekopíruju předchozí bezvadné komentáře? Taky bych nemusela dodávat nic; svůj hold panu Niedlovi jsem složila v komentáři na předchozí díl série. Ale něco přece...
Jsem moc ráda, že nám naše srdce, poněkud okoralá záplavou čím dál krutějších thrillerových praktik, ještě pořád dovolují rozlišovat krutost na efekt a tu, která souvisí třeba s historickou etapou vrcholného středověku (a to tehdy jistě nebyla žádná selanka). A že nás baví dějiny. A ještě mě blaží vzácná shoda (viz níže) ve vděku za rytířskost, kterou autor přisoudil svým hlavním kladným hrdinům. Nebo - li smysl pro spravedlnost, odvahu, nezištnost, loajalitu - a další úctyhodné vlastnosti, patřící mezi vymírající druhy. ...Ti správní, ti kteří měli smysl pro čest a povinnost a navíc jim to i myslelo, což asi nebyla úplně běžná věc v dobách, kdy číst asi uměl málokdo. Ano byli víc než dobří, ale i to patří do podobného žánru... píše moc hezky Francouz.
Možná kdyby své hrdiny opatřil podobnými vlastnostmi superklaďasů někdo jiný, než František Niedl, hodně by to "šustilo papírem", až k pousmání. Jenže on to píše František Niedl. A tak žijem příběhem do poslední stránky, bez ochoty se loučit a s dobře utajenou touhou se v něčem podobat...

37 12.10.2019

Občas se mi namane knížka, u které mě průběžně napadá, že i kdyby mi nepřinesla nic kloudného navíc, vrchovatě stálo za to si ji jen tak vychutnat pro způsob, jakým je napsaná. "Kaviár" mi poskytl mistrovské vyprávění v kombinaci, která mě uchvátila.
Kulinářský průřez sedmi dekádami Sovětského svazu tvoří nepominutelné pozadí historie, táhnoucí se mezi bolševickou revolucí a převratem na prahu devadesátých let, od Lenina po pád Gorbačova. A stejně barvitě a živě, názorně, uvěřitelně a se značnou dávkou vtipu a erudice, jako když je řeč o jídle, líčí Anya von Bremzen jednotlivé desetileté etapy onoho období a dramatické události v nich, aniž by si sebeméně zadala s moralizováním a lákavým zjednodušováním, vyplývajícím z možného lehce povýšeného nadhledu dlouhodobého emigranta. Naopak. Ona je navíc schopná průběžné generační pocitové konfrontace (ponejvíce se svou mámou) a rovněž konfrontace - jich obou - s přetrvávající sepjatostí i nostalgií související se vším, co utvářelo tak či onak jejich životy. A určitě je na mnoho událostí nahlíženo skrze optiku osobního prožitku, ale právě ten, a očividná snaha nepřizpůsobovat účelově dějinné reálie (viz uvedené použité prameny), tvoří náboj, pro který je - podle mě - knížka tak dobrá. To, a ona neustávající niterná rozpolcenost se stopou provinilosti a z ní vyplývající bytostná potřeba pojmenovávat (bez vnitřní zpronevěry) věci pravým jménem...
Na mě úplně nejvíc zapůsobila poslední část děje, celé to vyústění do Putinova impéria a vhled do současné Moskvy.
Kromě toho, že jsem si ještě nikdy neudělala (a to jaksi skoro mimoděk) tak ucelený - byť laický - přehled o dějinách cizí země v podobné šíři, považuju to celé za úplně nadstandardně skvělé čtení.
Pět dávám s lítostí; je to málo.

24 08.10.2019