milary komentáře u knih

Když mě a sestru můj táta - blahé paměti - učil hrát v útlém dětském věku karty (což podle něj byla nepominutelná součást nezbytné výbavy potomka), a míra napětí u hazardních her typu "Kvarteto" (pokročileji "Žolík") přesáhla únosnou kapacitu křehké dětské nervové soustavy, porušovala jsem svévolně otcovo přísné embargo na jakékoliv komentáře a - nadskakujíc - vybublávala nevyžádanými "radami". Za což jsem sklidila vždy totéž přísné: Kibic - pod stůl!!
Jakkoliv hře v karty jsem se nikdy pořádně nenaučila, z oné věty profituju podnes.
Takže se zdržím vymýšlení "mouder" na adresu knížky od někoho, jako je pan Hvížďala. Četla jsem jen dva tři fejetony denně. Některé lehce, některé pracněji. A pátou hvězdičku strhávám sobě. Za zlomek, kde už jsem klopýtla. Moc mě to bavilo. A těším se na rozhovory. S paní Jiřičnou. S Adrienou Šimotovou. A časem zase zkusím fejetony. Protože kdo by odolal například knížce, která se jmenuje "Dobře mrtvý dědeček"? :))

17 29.05.2019

Otázky, se kterými jsem měla, mám a budu mít problém vždycky. Ospravedlnění odplaty. Obhajoba zlého. (Ne)omylnost verdiktu. (Ne)úplatnost. (Ne)jednoznačnost výkladu zákona. Mezery v něm. Hadí jazyk advokacie. Lidská spravedlnost...
DROBNÝ ODKAZ K DĚJI - téměř nic, co byste si nepřečetli na přebalu...
Nemůžu vůbec uvěřit, že v období války byl (je?) mezinárodní dohodou stanoven počet civilistů, které je možno - za dodržení určitých "pravidel" a přípustného poměru! zákonně odpravit v odvetu za (vzájemné) válečné vraždění, ať jsi agresor nebo napadený, je to jedno.
Ráda bych věřila (a vlastně věřím) pouze té konečné spravedlnosti, jednou... Ale do důsledku by to byl - protože žiju tady a teď - prozatím jen hloupý alibismus. A tak se ze všech sil pokouším nahlédnout a přijmout to, co formuluje Ferdinand von Schirach v této knize, například... Jsi - li obhájce, obhajuj; NIC VÍC, NIC MÍŇ...
A chci věřit v zákon a společnost. Ještě pořád...

Neodpočinete si, to ne. Ale je to úžasná knížka. A navíc jedinečně napsaná.

21 25.05.2019

I mistr tesař se utne - a že pro mě Peter May mistrem svého řemesla vážně je. Projevuje se to třeba tím, že člověk přečte dvě třetiny knihy a říká si: jo, zas dobrý - čtyři. Tak jo tak jo, tři asi... A skončí na dvou hvězdách (s odřenýma ušima)...
Nemůžu dát ani zamýšlené tři hvězdy, jakkoliv mě dlouho bavil dobře rozjetý děj, jakkoliv ráda jsem se vrátila na Lewis - a to s Mayovou schopností psaním vizualizovat prostředí není problém, jakkoliv mě upoutalo (jako textiláka z moravského Manchestru) současné bonusové téma na kterém příběh stojí, a které je nedílně spjato s lokalitou skotského ostrova Lewis (nebo - li výroba špičkových tvídů Harris Tweed).
O úhyn hvězd se postarala závěrečná část knihy. Celkově jako by May vypadl z rytmu. Z pozvolna gradujícího děje se náhle a úplně nepochopitelně stala hysterická smršť překonstruovaných nevěrohodných situací podaná tak "akčním" způsobem, že únavná bezdějová "nadupanost" stránky za stránkou vyvolávala v člověku úpěnlivou touhu po poslední kapitole. A ta to zazdila úplně :).
Součástí dramatických scén je konzumace opiátů různého ražení, kokain nevyjímaje. Ten závěr je jako jedna mocná lajna koksu, nehněvejte se, pane May...

28 21.05.2019

Moc pěkný díl. Pro mě zaručená odpočinková četba. Bavila mě fikaně vystavěná zápletka "na třetí" a taky neznámý svět kuchařiny v lesku michellinských hvězd. Těším se, kam budu moci nakouknout s příštím příběhem.

22 19.05.2019

Kdo potřebuje odpočinek a laskavou atmosféru, knihu si užije stejně jako já - píše Chesterton. Avšak dále odkazuje na komentář s osamocenou hvězdou, který napsala pollyanna, a ve výsledku dává 3 hvězdičky.
Když jsem nedávno s potěšením komentovala Zátiší, jež jsem před lety, znuděná, odložila, mé dojmy byly na "druhou dobrou" vysloveně pozitivní. Jakpak ne. Mám ráda všechno to pokojné, laskavé, starosvětské a malebné v klasických detektivkách (i když i ony dokážou přes neškodnou fasádu člověka občas pěkně natáhnout na skřipec). A ne nadarmo jsou asi knihy Louise Penny tak oblíbené. Psát rozhodně umí a její způsob vyprávění je sytý a barvitý. Ale překvapivě mě potkala (už u pouhého druhého pokračování) jakási zahlcenost. Zkrátka všeho toho nenuceně domácky pohodového je na mě najednou nějak moc. A - jo, vypůjčuju si pro změnu z naprosto výstižného komentáře DriftBooks: Propletení a propojení jednotlivých osob má tu a tam téměř nádech telenovely... Nevymyslela bych lepší charakteristiku jisté disharmonie, která mi tu nesedí. Ovšem 3 hvězdy určitě nejsou natolik příkré ohodnocení, abych alespoň jeden následující díl časem ještě nezkusila. ...Jen na pouhý oddych u hovězích sendvičů, kávy a domácí marmelády... (vždyť) ...Někdy jsou v životě období, kdy nám to stačí... Žejo Chester? :)

17 07.05.2019

Stává se vám někdy při čtení nebo sledování něčeho, že v duchu či nahlas pohoršeně vyjeknete - a ve zlomku vteřiny se rozchechtáte osvobodivým řehotem, smějete se sami sobě, svým předsudkům, manýrám, upjatosti, paralelám s vnímaným - včerejším, dnešním a (jak s jistotou víte) taky zítřejším a následujícím? Tak já se takhle cítila v páně Jandourkově Jámě lvové. Je to moc chytrá knížka. Vtipná, nekorektní. Podobenství bez servítků. S čím že? Tůdle! Přečtěte si ji!!

19 07.05.2019

Výstižný komentář? Tak to musíte o kousek dál napravo (ne! pardon, to je Fred Vargas) - o kousek níže, viz pánové marlowe, trudoš a další... Ctrl Cé. Napsala bych to i líp, ale nechce se mi (a vůbec, beztak budou ty hrozny kyselý :)).
Ale aspoň doušku. Douchu - já na ty krátké útvary moc nejsem...
Nadšené výkřiky a metály na přebalu ve mně vzbuzují hlubokou a nanejvýš obezřetnou rezervovanost. Ale když píše Stephen King "nejlepší krimi roku" a překládá ji Pavel Dominik, není moc důvod ofrňovat se předem.
První třetinu jsem četla věky a posunovala se stylem jedna věta vpřed, dvě zpátky. Čisté čtenářské obžerství. Vůbec se nechcete posouvat. Je vám úplně šumafuk, kdy TO vypukne. Brodíte se textem jako hustým medem, omráčení přívalem jazykové vynalézavosti, která nezůstává (na to vsadím krk) nic dlužná originálu. Nejraději byste se těmi hutnými větami plnými neobyčejných slov, v neběžných propojeních překotně ústících v nečekané pointy, cpali po hrstech; hrdlo stažené rozčilující příměsí poněkud bizarní srandy. Než si trochu zvyknete. Ale vy si zvykat nechcete, propadlí vášni k objevování jazyka.
Michael Connelly přirovnává Sráče k metru, řítícímu se tunelem. Není to žádný příštipkář; lze mu věřit, uvidíte.
Ale ten jazyk, přátelé.., ten jazyk!!!

31 23.04.2019

...aneb, podobnost čistě náhodná...
Venku řádí jaro, za poslední roky nejjarovatější. Trochu dřív, ale stejně. Rozhodně nemůžou zaznít věty typu: no jasně, ze zimáku rovnou do plavek. No jasně, člověk se ani neotočí a je všechno odkvetlý. Všichni stihli bledule na Chlébském. A koniklece na Koniklecové. A velikonoce, že se srdce smálo... Kromě mě. Podvrtla jsem si kotník. Bolí to dlouho a hodně. První čas nikam nechodím a zmírám. Po čase bolest trochu povolí. Sedávám u otevřeného balkónu. Odpočívám. Dospávám. Čtu. Koukám do zeleně. Do pokoje se den po dni dere sluníčko. Zpívají ptáci. Muž mi nosí kávu, povídá si se mnou a oprašuje mě. Vlastně je mi dost fajn.
Ještě po pár dnech nasadím ortézu, popadnu berle a vyrážím za sociálními kontakty. Budoucnost vidím poklidně optimisticky. A začne to. Ahóóój! Jak je? Asi nic moc, že se ptám, žejo? To musí být otrava, sedět doma. Cos dělala? Fakt, přehlídlas schod? No neblbni... Nic moc, co? Kotníky si pamatujou, to je nadlouho. Co už, žejo? Hele, seš pohublá (zdvořilostní obdoba vypadáš pod psa)... Nene, je mi celkem prima, vážně... Jasně, lepší než skuhrat, žejo? Víš ty co? Naložíme tě do auta a vyvezem tě někam vyvenčit. Co? Sedneš na lavičku...No, ale to je zas dost blbý, že si tu nohu nepodložíš. Ale to nějak uděláme (konspirují, kam se pojede venčit a čím mi podloží nohu)...Nebo na kafe, zahrádky už jsou otevřený, tak si dáš tu nohu na židli a... Ale ne, díky díky, to je dobrý, vždyť my máme taky auto, jen jsem se tu otočila, abych vás viděla... Prosimtě, bude to super, ať aspoň chvilku změníš blbý myšlenky, ne?... a tak dále a tak dále, a tak dále...
Můj pokojně optimistický pohled do budoucna pohasíná. Sedím zasmušile v azylu u dcery, TU NOHU podloženou. Nějak víc to bolí. A vůbec je mi nějak... A nic se mi naráz nechce.
Na stolku vedle mě leží Vačice. Apaticky se jí chopím a...
Dočetla jsem zrovna do přípitku. Kolem kolotají moji milí a nosí na stůl. Láskyplně se na mě zubí a decentně vtipkují na můj účet v souvislosti s tématem Velikonoční neděle. Chmury jsou ty tam. Vstávám a jdu si přisednout ke stolu. Nohu beru s sebou. Vlastně je mi už zase dost fajn...

23 23.04.2019

Moc mě upoutaly - vlastně všechny - předchozí komentáře. Jen rekapituluji...
Od pohledu hodně netuctově přitažlivá knížka láká minimálně k prolistování. Grafická úprava textu se mně osobně nesmírně líbí; chápu ale, že někomu mohou drobná oranžová písmenka na hrubším povrchu použitého papíru připadat ke čtení nezřetelná, což může být u knížky, ke které se hodláte vracet, docela zádrhel.
Mimořádně mě zaujala předmluva Martina C. Putny. A také věcné ujištění autora (teologa, kazatele a respektovaného překladatele)...žádný autoritativní překlad, žádná náhrada textů, jen převyprávěné kousky Bible,...dílčí, zaujatá, subjektivní, ale vážně míněná odpověď na otázku, jak by Ježíšův příběh mohl vypadat, kdyby se odehrál dnes...
A tak jsem se (i po letech stále outsider) nadšeně vrhla do objevování.
Překvapila jsem sama sebe dvakrát. Kolik z uvedeného nemám "načteno" z Bible, ale zároveň jsem na daná témata slyšela už tolikrát různorodě a zajímavě pojatá kázání v kontextu se současností, že jsem si paratexty četla spíš pro ujištění o shodě s rozmezím, v jakém téma chápu. A i tady bylo jasné, že dávám přednost klasičtějším formulacím.
No a na druhé straně tam byly ony výchozí texty věnované pasážím, kde už jsem si "skorojistá v kramflecích" zdaleka nebyla. A tady to zhusta drhlo. Při opakovaném čtení mi přišlo převyprávění stylizované až nepříjemně, dekódování se sice většinově přece jen nějak dostavilo, doplnilo, ale jak píše Mosula: bez původní poetiky... bylo pro mě poselství příběhů jaksi stroboskopické a emoce z krásného komentáře logoloG mne ploše minuly.

Jinak, my outsideři to máme samozřejmě těžké: jasněže poučený člověk nalezne a ocení spoustu vtipu tam, kde já ho z neznalosti předlohy nevidím a v lopocení po pouhém smyslu ani nalézt nemůžu :). Ale vracet se budu, určitě. Jak píše lenka0383.., aby člověk věci vytáhl prostě na světlo a znovu je promyslel... Anebo kvůli nádherným citacím a postřehům, které zmiňuje SugarDolly...Náboženství nikdy není řešení... (vždyť) Bůh se nevejde do kostela...

15 23.04.2019

Nemyslela jsem, že bych kdy měla nejoblíbenějšího autora. V čem to vězí? ptávala jsem se.
Inu, kdyby si pan Sansom umanul psát o tom, jak šel při neděli koupit rohlíky, ale byly tvrdý, tak je nebral a šel zpátky - stejně bych žádostivě dočítala obvyklou tonáž hluboko po půlnoci a knížku bych zavírala s lítostí. Tak v tomhle :).
Chápu zhruba, že když je člověk skvělý historik a navíc právník, dlouhodobě se specializuje na určité dějinné období, dokáže nalézt a přečíst! kvanta související literatury, protřídit ji, porovnat a přiřadit takto získané informace k už tak ohromujícímu balíku vědomostí stávajících - no, chápu, ale opravdu jen zhruba...
Jenže zdaleka ne každý vzdělanec tohle všechno plynule včaruje do stovek a stovek stránek jedinečné historické detektivní série, že?
Miluju protagonisty. Ty chytré zápletky. To napětí. Atraktivní zevrubnost a popisnost, která nenudí, ale vsakuje, jen tak mimoděk, v podobě desítek drobných detailů, upřesňujících povědomí o době. Mám ráda tu dobu, zde hlavními tématy hezky přehledně rozčleněnou do jednotlivých dílů. Mám ráda dovětky systematických doslovů. Miluju začíst se a nevidět a neslyšet. Moc se těším na další díl.
Vlastně bych skoro zapomněla: Lamentace mě schvátila a nepustila. Nádhera.
A v předvelikonočním období spousta látky k zamyšlení... Jak jsem vděčná, například, že věroučná témata mohu promýšlet a diskutovat, aniž by mi paty olizoval táborák. Jak jsem vděčná, že smím vědět, že víra je prostě víra; neodvislá od politických, mocenských a dalších - námi lidmi radostně nastolovaných - pakonstruktů.

18 15.04.2019

Já ráda retro detektivky (koneckonců i toho frťana, když k nim je :)). Tuhle jsem chtěla tak moc, že jsem si ji koupila přes bazar až z Kamenického Šenova (díky, Dasule!).
Vůbec jsem neprohloupila. Teda já vlastně nevím. Nepamatuju se, kdy jsem se naposled takhle bála. A přitom na těch útlounkých asi stočtyřiceti stranách necákaly mozky ani potoky krve - prostě žádný masakr motorovou pilou :).
Jó, retro detektivky, ty já můžu...

17 03.04.2019

Už jsem nějakou tu knihu na dané téma četla, a také film mě neminul. Nikdy jsem ale nezažila takovou radost jako tentokrát. Alena Ježková je skvělá spisovatelka, vnímavá pozorovatelka, vzdělaná žena s okřídlenou svobodnou duší a mocným, příjemně nevtíravým smyslem pro humor, cíleným nezřídka vůči vlastní osobě. To všechno se spojilo ve vyprávění, čerpající ze zápisků do cestovních deníků. A to vyprávění není jen popisem dechberoucích dojmů z viděného, postihující peregrinos jako bytosti prodírající se (skrze počáteční euforii přes krvavé puchýře, únavu, rozmary počasí a postupné pozbývání komfortu soukromí, hygieny, dostatku vody a potravy) ke svému cíli, jímž je katedrála v Santiagu de Compostela, či až Fisterra, konec západního světa... Ono jde dál, mnohem dál, až za hranice fyzična, za hranice navyklého vnímání reality, za hranice vědomého uchopování věcí. Daleko, daleko za hranice banálních "vědoucích" tvrzení o tom, jak na pouti člověk "najde sám sebe".
Já - nepoutník - jsem si moc užila část první, Camino del Norte. Šla ji dvakrát má dcera; prvně s kamarádkou, s nepoučeně dychtivým nadšením nováčků. Přežily a došly. A po čase znovu, už z touhy a potřeby se vracet, se svým mužem, který měl už rovněž zkušenost putování (ovšem bezmála půlročního) za sebou. (Jo, byl to přesně ten chlápek, co přišel místo pozvaného kamaráda na povídání s fotkama, co měly holky po první cestě, a už tak nějak zůstal:))... A jsem si skoro jistá, že ani tentokrát to nebylo naposled. Buen camino!

18 01.04.2019

Tuhle knížku jsem po pár úvodních kapitolách dolistovala do konce a bez zaujetí zavřela. Není pro mě (a nemohou za to jen "Ohníčky všude kolem" dočtené s nadšením bezprostředně před ní); na udělování hvězd nemám nárok. Ale je spravedlivé zkusit formulovat výhrady, jakkoliv to s nadšeným komentářem jde většinou líp a je to příjemnější.
Nepotrpím si na italské filmy ani knížky. Něco ve mně prahne po anglické produkci, mám ráda domácí hřiště, nezarmoutí mě většinou Amíci, Rusové, ani Němci. Francouzi stojí na dělící čáře; někdy ano, někdy - jako tady - ne. Vlastně jsem měla za to, že autorka je Italka. Natolik mi to připomínal styl, který mi neseděl, a jaksi problematické a nepřesvědčivě podané se mi zdálo i téma samotné. A přitom záměr je moc zajímavý.
Nejmíň jsem klopýtala na sicilské Giullii, jejíž část příběhu byla podle mě nejcelistvější.
Montrealská právnička Sarah zápasí se stadardně nastavenou nadvýkonností, kde není prostor pro improvizaci - a už vůbec ne zásadní (v důsledku závažného životního zádrhele, kdy se bortí všechno dosavadní). Uvěřitelnost katarzního momentu mi ale chyběla.
Nejhůř jsem dopadla s příběhem Smity a její dcery. Nevím nic o Indii, kastách, tradicích, obyčejích a povaze toho všeho. Pouhé to "nic" ovšem rámcově a zprostředkovaně tuším i o mnoha dalších odlišných kulturách a tématech, a přece mi to dovoluje se částečně orientovat a z jiných knížek cosi vytěžit. Což ovšem předpokládá, že se na mně z celého toho balíku neznáma účelově nevyvalí na kratičkém úseku a bez souvislostí naprosto nevstřebatelné něco, jakoby rachitickou kostřičku příběhu držela pohromadě jen neregulovaná popisnost násilí. Většinou se stesky ohledně knih týkají v hodnoceních zbytečného natahování děje, tady jakoby autorce vždycky pár stránek chybělo...
Takže tak. A vytáčel mne i monotyp mužů - nemužů, jak se píše v doslovu "v podřadné roli doplňků, které působí ještě spíš jako slabé přívažky, komplikující už tak nedobrou situaci dominujících žen"... Ty krááááso...

Celá ta skvělá kniha mi před očima běžela jako geniálně natočený film. Přeložená, jakoby jazykové bariéry nikdy neexistovaly. Četla jsem ji s nasazením, jaké nepamatuju. Ale taky ode zdi ke zdi. Jednu chvíli byly pauzy ve čtení jako absťák, druhou chvíli jsem si říkala, tohle fakt nechci, proč si to dělám? Kde je nějaká předvídatelná a pokojná záležitost, u které si odpočinu? U které se nebudou v mé vnitřní aréně bez slitování mydlit můj mozek a mé srdce, bytostná potřeba pravidel a soucit, a lidská "spravedlnost" přestane navykle rafat na tu bez odpovědí shlížející shůry?
Dočetla jsem v jednu v noci, pro tu chvíli zcela vyřízená. Pro mě všestranná pecka bez obdoby, počítám nadlouho.
První drobný výstup dolehl už ráno.
Spravedlivé není vždycky totéž co správné...

26 22.03.2019

Dočítám. ( Jasných pět...). Jako vždycky trochu nevrlá, že knížky mají konec, což je nefér. A jakkoliv jsem od Františka Niedla četla zatím všecho kromě Inspektora Prevíta, a v mých "přečtených" září u autorových titulů hvězdné nebe, komentář jsem zatím k ničemu nenapsala. Asi ani není třeba pět další ódy, vysoká hodnocení knih mluví sama za sebe. Ale dlužím to za ty mraky skvělých stránek jako poděkování...
Nejradši mám historické (série). Právě Rytíře z Vřesova, Hynka Tase z Boru, Platnéře, Pavla Vencla, taky samostatný Poslední batalion - každou pro něco jiného. Každá přináší - kromě průběžného napětí - informace, jedinečné prostředí, jedinečné aktéry. To vůbec není samozřejmé. Kdyby se z knížky oloupal virtuozní způsob vyprávění, nikdy nezůstane pouze rutina, ochozené hlášky a situace, triviální zápletky a hrstka chyb: místopisných, dějových, jmenných a jiných. Což se někdy plodným autorům stává.
U Niedla ten pocit částečného ošizení čtenáře nemám. Jistěže čtu třeba míň ráda sérii s Dabertem, ne úplně ráda knihy ze současnosti (vyjma Skleněného vrchu), ale to mám tak třeba i s Naďou Horákovou a vypovídá to spíš o mém čtenářském gustu než o kvalitě. A ta určitě u vícedílných sérií a při vzrůstajícím množství napsaných knih kdekomu z našich i cizích bardů drobně kolísá, jen... Jen je prima, když si člověk může spíš říct, pro tohle asi nejsem cílová skupina, než - no potěš, to je ale sešup, taková škoda...
Takže já se moc těším na další "niedlovky"; mimořádně čtivé a řemeslně poctivé, jak je už dlouho znám.

31 16.03.2019

Přátelé, takových zmrhaných hřiven, to mohl být thriller! Stačilo jenom přitlačit na pilu (incest, a tak). No, nestalo se, pámbuzaplať...
Jsem vděčná za výrazovou křehkost a cudnost. Jsem vděčná, že v dnešní době umí ještě někdo TAKHLE psát. V doslovu stojí, že všechny pocity ze stránek, přes veškerou neuvěřitelnou uměřenost, přímo prýští. Ten proud vás sebere s sebou, od začátku až do konce. A nezaměňujte si výraz cudná za nudná. Jakkoliv je v Navrátilce jinak všechno, nudit se bude málokdo.

21 10.03.2019

Začnu od konce knížky. Závěrečnou "bondovku" jsem si s chutí užila.
Téma nadmíru zajímavé, jak slibovala anotace.
Někdo z uživatelů postrádal víc krve - na thriller. Za mě nesrovnatelně větší hrůzu (než vymýšlení stále zběsilejších, fantasmagoričtějších a detailnějších popisů násilností v současných thrillerech) vzbuzuje scestnost. Zvrhlost - myšlenky, ideologie, moci...
Nevadil mi dlouhý rozjezd. Příběh byl spletitý a tak to chtělo hodně stránek, než se člověk začetl.
Ocenila jsem, jak střemhlav se Charlie ocitnul přímo v centru dění. Zalíbil se mi on, i celá parta svérázů kolem něj. Vlastně celé zalidnění příběhu, vč. vymakaných Charlieho rodinných "okolností". V knížce je napětí, nápady, dobré dialogy, vtip, všechno dobře. Četla jsem určitě dějově plynulejší thrillery, které mi víc sedly, ale je to prvotina, pokud by byl další díl, zkusím.
POZOR prosím, ODKAZ KE KONKRÉTNÍMU DĚJI...
Co mě, skoro ve třech čtvrtinách, málem přimělo knížku zaklapnout a už ji neotevřít, byly pouhé dvě krátké kapitolky s plukovníkem Ruckem, britským tajným agentem, pověřencem nejvyššího velitele amerických ozbrojených sil. (Zajímalo by mne, zda britská tajná služba zaznamenala kdy jaké výsledky s agenty, jako je Ruck :)).
Považte:
V rámci děje, na přísně utajeném místě, při přísně utajeném výslechu válečného zločince, načapá Ruck sexy stenotypistku, jak mu šmejdí v pokoji. Vzbudí to v něm podezření, sic!
Dále se v ději, za okolností trochu násilně vykonstruovaných, ocitnou spolu zmoklí v autě. (Na stenotypistku se lepí halenka a tak...). A tajný agent, asi šajba, vzhledem k závažnosti mise, vyndá PŘED NÍ z kapsy papírek se supertajným vzorcem, aby se přesvědčil, JESTLI SE MU NENAMOČIL!!! Když si všimne, že ho stenotypistka pozoruje, okamžitě papírek schová opět do kapsy (jediného opravdu bezpečného úkrytu). To, že ona mu ho hned nato šlohne, by nikoho nenapadlo :). (Jeho ale ne, vůbec to nějaký čas nezaznamená).
Dále stenotypistka zmámí jednoho ze strážných, bodne ho nožem, a před Ruckem předstírá, že se jí chtěl násilím zmocnit. Ruck ví, že to není pravda, ale vojína dorazí, a protože se stenotypistka vlní na jeho lůžku a dírou v roztržené košili je vidět její křivky, přejíždí si rukou po těle a hlasitě vydechuje !!!...tady už jsem fakt nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet - dá průchod chtíči, a - (mise nemise)... Na tohle téma "zatmění mysli" je vtipů víc, než o blondýnkách, ale výběr výrazů a formulací zde to dovádí k dokonalosti.
Děva zdrhne, cestou vymlátí tesařským kladivem z nácka klíčovou informaci, a v Ruckovi, konečně pohřešivším papírek, POMALU KLÍČÍ PODEZŘENÍ, že na něj ušila něco, čeho by se měl ještě obávat. Musí ji zastavit!!!...
Ani v nejmenším nenadsazuju; cituju, a v kontextu to vyznívá ještě mnohem hůř.
(Naštěstí se Ruck po válce vypracoval na inspektora u metropolitní, a v dalším ději je od něj - až na krátkou epizodu - pokoj).
A já se modlím, aby příště, přes všechny překážky, které mohou nastat, psal tenhle schopně působící autor všechny kapitoly sám, nebo za střízliva :) :) :)

18 07.03.2019

Omlouvám se předem, chci ten komentář napsat a nedokážu to stručněji...
Jsou knížky, které mi sednou a jiné, které ne. Někdy čekám hodně a dostanu málo, a naopak. Ale jen vyjímečně přistupuju ke čtení lehce nedůvěřivá po předchozím z dílů, a ona další, nanejvýš slibně se vyvíjející kniha (historická krimi a zároveň ale sakra dobrodružnej román, kniha, co má spád, že vám zaléhá v uších, napětí, vtip, neuvěřitelnou obrazivost a parádní překlad, ta kniha, která vás přišpendlí k sobě a hrne vás do finále jako rozjetou lokomotivu) mě, právě tím finále, tak dokonale zklame a naštve.
Co od detektivek čekám, když se dost vybojím? To, k čemu se děj většinou schýlí; spravedlnost. Lidskou, samozřejmě (i když - pokud zlosyna rozčísne blesk, taky to není špatný...). Rukou zákona, okem za oko, od úsvitu dějin až podnes. Nenapravitelné vzniklo, ale děj musí nutně vést k nějaké satisfakci; málokdy držíme palec deviantům, psychopatům a vrahům - jasněže patří na hranici (obrazně), popř. plamenům pekelným (taky obrazně). O čem by to jinak bylo? Jak vítězí zlo nad dobrem? Taky o tom čteme, ale většinou v úplně jiném žánru.
PROSÍM, NEČTĚTE DÁL, POKUD JSTE JEŠTĚ DÍL NEDOČETLI A CHCETE...
Tak tedy: děj vrcholí. Vychází najevo perverzní brutalita a malost tří hajzlíků (no ano, dědičná duševní porucha u jednoho, což ale nesouvisí se střízlivě plánovaným svinstvem, víme?), kteří, s cinkotem rodičovských měšců za zadkem a přesvědčením o vlastní nedotknutelnosti naplánují hromadné znásilnění kamarádky. Něco se nepovedlo? Svěříme se mamince, ona to urovná... (Kde jsem to jenom..?)...Zdegenerovaní parchanti - jak říká rytíř Berka... Otec Berka a oběti Anně zaslíbený mladý muž berou "spravedlnost", středověce a natvrdo, do svých rukou. Oko za oko... Potud v rámci děje rozumím. A bojím se o jediné opravdové dítě, Karolínu...
Protože tady se děj knihy fatálně a nelogicky zvrtne. Navzdory době a praktikám se z úchylných mladíků stávají opět "děti", a to mi nejde na rozum v souvislosti s dospělou krutostí a špínou jejich vědomého plánu. A nemylme se, obecné označení "děti" jim už beztak dávno nepřísluší; patnáctiletá Anna byla "bezmála na vdávání"... A rytíř Berka - čubčí syn - s Kryštofem (šíleným žalem) - tím zk...ysynem - jsou ztraceni; zaslepenost je pohlcuje, zlo se násobí. A do toho padne opovržlivá, štítící se věta: "Hněv a pomstu chápu, ale vraždit DĚTI? to je zvrácené a zbabělé"... A pronese ji autoritativně muž na světlé straně zákona, rádoby pevných zásad, který, ač se podobných excesů nesčetněkrát účastnil jako velitel, sám - podle vlastních slov - ruku nepřiložil...
A co, ptám se, prosímpěkně, tady zvrácené a zbabělé nebylo?
To, že stolujete a sdílíte zármutek s hyenami, díky kterým jste přišli o dítě a oni to bez skrupulí zametou pod koberec, protože můžou a košile je bližší, než kabát?? A když je ve mstě napodobíte (a spadnete temnotě do tlamy), vznikne autorovi klíčový záporák?

Jako protipól stojí kaprál. Zavraždil v afektu, cítí se vinen, uložil si trest. Stačí to? Nevím... No je to určitě vstřebatelnější, než postoj "dětí" a jejich rodičů. A zase: zavrhuje ho právě jeho upjatý otec (mimochodem též pro sklon ke krutosti, sic!), obeznámený s pozadím, kat, vydělávající si nadstandardně na výsleších útrpných (ke kterým rovněž fakticky ruku nepřiloží) a jejichž účelem není (a to je naprosto známo) zdaleka většinově získání pravdy...

No, já si dám od pana Červenáka pauzu, minimálně.., ne snad, že bych se s ním nudila, ale tohle jsem z výše uvedených důvodů nepobrala. Chvíli dám asi přednost jednoznačnějším vyzněním práva u jednoho z nejplodnějších autorů /historiků v Česku, byť s jeho občasnou rutinní šablonovitostí...

24 26.02.2019

Knížka mě nadchla. A to tím víc, že se zdaleka neomezila na avizované humorné vzpomínky, které jsou sice prima a je jich v nabídce knižního trhu na výběr, ale z valné většiny postrádají přesah, pro který se vám kniha vryje do paměti. Zasmála jsem se mnohokrát, ale často nejen pro komičnost popisovaného, nýbrž pro úchvatný výběr výrazů pro právě líčené. Paní Engelová je totiž nejen režisérka (a jako takovou ji kniha detailně představuje i těm, kteří doposud neměli tu čest), má také vlastní, studiem podložené, zkušenosti s herectvím. Avšak pro mne je alfou a omegou veškerého popisovaného obrovská láska k jazyku, která jí umožňuje práci scénáristickou, dramaturgickou, psaní respektovaných studií o divadle, ale hlavně, spolu s její neutuchající invencí, zkušenostmi, noblesou a skromností, jí dovoluje předložit čtenářům své neuvěřitelné padesátileté působení v divadelním světě a světě vezdejším tak neotřele, obsažně a sdělně, že se nelze od knihy odtrhnout. Moc jsem ocenila, že ač používá spíš zdánlivě nepřeberné střípky vzpomínek, vždy je dává do souvislostí s probíhající dobou. Líbily se mi úvahy na téma anglických a ruských (nejen divadelních) specifik. Líbilo se mi, s jakou úctou a respektem nahlíží na herce i další spolupracovníky z branže. Líbilo se mi, a nepůsobilo to na mne alibisticky, že snad za celou knihu (vyjma jednoho momentu, a i tam zcela otevřeně, kultivovaně a s nadhledem) nezaznělo adresně nic, co by postavilo souputníka do špatného světla. A tohle se asi nedá předstírat, obzvlášť ne v knize tak rozsáhlé. Obzvlášť ne proto, že právě zdaleka není jenom humorná. To se musí, myslím, žít...
Krásná. Navenek i uvnitř. Knížka, i paní Engelová...

13 22.02.2019

Většinou se pokouším spíš o komentáře právě přečteného. Ale tady nemůžu jinak. Můj milovaný Edward Lear a geniální Antonín Přidal... A do třetice? Já tu knihu četla až dlouho poté, co jsem měla tu obrovskou kliku, a mohla (vícečetně) plakat smíchy na brněnské provázkovské inscenaci Evy Tálské. Tuhle ji dávali na Artu v rámci retrospektivní série k výročí divadla Husa na provázku. Čistá radost...

17 21.02.2019