milary komentáře u knih
Tentokrát pořádně tísnivé téma. Přes většinově poklidné Otovo „doptávání se“ napětí graduje jako hrom. A znovu má všechno své místo. Přesné líčení atmosféry dané chvíle. Prostředí, které vidíte. Týpkové, které navíc i slyšíte. Posloupnost. Logika (pro mě v dostatečné dávce :) ). A - jen tak mimoděk, - opět místy bránice strhaná smíchy. Ale nikdy se ta velehravá psina nepřetlačuje s momenty, kdy trnete nad tím, co si my lidi fakt za rámeček nedáme. A toho je ve „Strašidle minulosti“ nepříjemně hodně.
Ještě v zajetí nadšení z předchozí Dutkovy knihy "U útulku 5" popadla jsem netrpělivě díl volně navazující v očekávání stejného. A hopla; stejné to nebylo, snad jen podobně skvělé. Nejvíc se "Útulku" stylem vyprávění blíží první část, kdy matka fakticky "vzala roha". Neboli vynalézavě opustila nucený pobyt v nápravném zařízení (navazující na - tuším - roční vyšetřovací vazbu) a posléze též Československo. Takhle to píšu jen proto, že i když se kolem zmíněného odehrávaly děje neméně dramatické než v četných knihách na stejná témata, a ohrožení pro aktérku i napomahače je i díky nim dobře známé, zde to samé musíte číst mezi řádky; protože na povrchu ten útěk vypadá skoro jako kratochvíle. A také líčení dalšího se nese v podobném duchu. Jakkoliv je to všechno jiné než látka k pobavení.
Ze všech uvedených povídek mě pak oslovily méně zřetelně jen asi tři. Ani mi nijak zvlášť nevadilo, že se povídky stylově odlišují; patrně podle toho, kdy vznikaly. A moc se mi líbila ta závěrečná :).
Obdivuju pana Dutku hluboce, že svůj život nedal.
Získala jsem tip na knihu „Matka vzala roha“ (díky, milá kap66!), která mě zaujala na první dobrou. Jenže: zjistila jsem, že má mladší sestřičku – pravda, na niž navazuje prý jen volně – a stejně mi to nedalo spát. Měla jsem štěstí. Podařilo se mi poslechnout si „Útulek“ jako četbu na pokračování, jejímž interpretem je Svatopluk Skopal.
Pana Skopala vídám moc ráda hrát, ale jak čte tohle vyprávění devítiletého kluka, to je prostě dokonalost sama. Dokáže neuvěřitelně přesně odstínit i sebemenší hnutí jeho mysli, každou verbální frajeřinu, každou radost, zaskočenost, smutek, naivitu, bezelstnost, - všechny emoce prcka, který se po zatčení mámy ocitá spolu se svou sestrou v děcáku. Je to bezmezně dojemné i legrační, je v tom spousta pospolitosti v lumpárnách a osamělosti v tom, nač rozum zatím nedosáhne, je v tom bez okázalých formulací celý ten křivácký systém doby s drobnostmi, které člověka úplně špendlí k zemi. Je to knížka bez dramat šikany mezi dětmi, knížka o bezděčném zápase, o solidaritě, touhách a nadějích.
Často tu někdo píše, že to či ono by patřilo do povinné četby. Myslím, že „U útulku 5“ by tam patřilo určitě, ale pro převis peprných výrazů, které jsou zcela přirozeně frekventovaně přítomné v celém vyprávění a nespadají zrovna do představy o kultivované mluvě, by to stejně neklaplo :). Ale čtěte, v ideálním případě poslouchejte! Klidně nepovinně.
Vařím dobře. Léta si nikdo nestěžoval, natož aby (po požití) zemřel. Jednu pihu na kráse to ale přece má. Výroba delikátních sladkostí – co delikátních sladkostí, i taková buchta na plech - v důsledku mých inovativních postupů málokdy dopadá podle plánu, o estetické rovině nemluvě. Prostě to z mé úžasně šikovné mámy přeskočilo rovnou na dceru. Moji teda. A co jako?
Protože jsme s mužem vegetariáni (flexitariáni jen o prázdninách v blízkosti regionálních „nevege“ pochoutek) a máme zálibu ve zdraví prospěšném stravování, zakoupila jsem výše zmíněný titul. Dobře jsem udělala. Kromě řady zajímavých receptů na poživatiny neoddiskutovatelně zdravé a co do chuti nanejvýš slibné je ta knížka báječně napsaná; obsahuje množství zajímavých informací z historie a perliček pro potěchu, humor i filozofická zamyšlení nad podstatou věcí. Moc příjemně mne překvapila. Formulace jsou zcela nenátlakové; prostě nabízí, co nabízet má a nepodsouvá žádná dogmata. Jo, - a autor vybízí k experimentování. Jupíííí! :))
Kapitán Exner 2. čili další „zářez na pažbě“. Tím chci naznačit, že pan Erben pro následující případ s oblíbenými vyšetřovateli zvolil prostředí ozbrojených složek neboli armády. Vývoj děje byl poněkud spletitý. Zpočátku mi dělalo nemalé potíže přiřadit k novým a novým postavám jejich funkce, anebo k samostatně uvedeným funkcím jejich vykonavatele. Autor tentokrát mlžil za pomoci přečetných odboček a rovněž rozptyloval pozornost čtenáře případy zdánlivě nesouvisejícími. Trpělivost se ale vyplatila a mlhy na blatech - teda nad vyšetřováním- se pomalu protrhávaly až ke zdárnému rozuzlení.
Je neuvěřitelné, vzhledem k době, kdy tyhle detektivky vznikaly, jak nestrojeně a svobodně působí.
Jojo, čefe, nostalgie v tom určitě roli hraje :). Ale mimo to jsou „erbenovky“ dodnes doopravdy třída.
Čas od času si pročítám komentáře lidí, které mám ráda, kteří mě baví, inspirují, upomínají... Omlouvám se, ale nic nového k té knize nenapíšu. Po fantastickém komentáři 1amu by to bylo nošení dříví na Pahorek. Propojení s "Přeletem nad kukaččím hnízdem" je skvělé. Jsem hrozně ráda, že jsem film (mnohokrát) viděla a pyšná, že něco tak úžasného natočil "náš" Miloš Forman. A zfilmovaný "Pahorek" mě zasáhl podobně. Vracet se k těmhle dvěma klenotům (jak je nazval 1amu) literárním i filmovým, není pohodlné. Ale užitečné. Berme to jako privilegium, že můžem...
Viděla, četla - nejednou. Ale o letošních prázdninách jsem si umínila odstartovat čtecí retrospektivu detektivek pana Erbena, kterýžto počin mi usnadnilo vřazení kompletní řady s kpt. Exnerem do e-knih zdarma. (Díky za to; v knihovně na papíře nějak nejsou vidět).
A hned ta první je báječná; hrozně hezky se to čte, člověk je prostě "doma", příběh má logiku a uvěřitelnost, příjemná neuspěchanost pro dostatečnou orientaci v počátečních okolnostech a zúčastněných postavách ani citový život pana kapitána nikterak nekolidují s uspokojivě dramatickým dějem a gradovaným napětím. Atraktivní prostředí taky nic nepokazí a přirozené, živé a často vtipné dialogy patří bezpečně rozlišitelným protagonistům.
Těším se na další díl.
Po "špiónce" ,Nástrahy zubařského křesla' je tenhle titul dalším z mně zatím neznámých. Co říct? Že jsem byla od půlky napjatá úplně "neklasickým" způsobem? Že se nesnažím odhalit vraha, abych se čirou náhodou neošidila o moment překvapení, a pakliže jsou nějaké indicie, dovedně je ignoruju? A že to dělám asi vážně dobře, protože tady bych se řešení nedobrala dřív, než mě kleplo do čela? Že stejně jako u těch dalších nemnoha nejmilejších autorů drobná škobrtnutí (stylistická, překladatelská, dějová či ta, která jdou na vrub korektorů) bez povšimnutí obcházím, částečně i proto, že si jich v zápalu děje fakt často ani nevšimnu? Že znovu a znovu propadám obdivu k autorčiným kombinačním schopnostem a rozmanitosti zápletek? Že - samozřejmě - svou roli hraje, když si madam Christie dopřávám v čase prázdnin, ale že mi ony knihy tu pohodu vyplývající z volna dokážou navodit, kdykoliv se u nějaké (byť opakovaně) uvelebím? Že stačí, když se podívám tady na databázi vpravo na těch pár červenými čtverečky označených titulů (dávno přečtených), a už po mě natahuje drápky důvěrně známá atmosféra a napětí, které jsou pro knížky Agathy Christie tak typické? Jistěže všechny série, příběhy ani aktéři nedosahují plošně stejné obliby. Ale těch opravdu dobrých knih k "uvelebení se" je hodně. A navíc je lze číst stále znovu :).
Dočetla jsem "Kino Mír", a páni, to teda byla pecka!!! Zajímavý nápad s hlavičkami kapitol, nevídaně krásně napsané - člověk tam slyšel Cimrmany a ozvuky Velinského, a nacházel v klučičích pasážích Poláčka - a hlavně, hlavně to celé úplně dýchalo Hrabalem... A kompletně to byla obrovská absurdní sranda - a zároveň z toho mrazilo. S komentem moc nevím; z důvodu četných skrytých odkazů, o kterých nemám důstojné povědomí (i strejda Google se chvílemi zapotil), jsem text louskala k úplnosti dosti pracně, a myslím, že to bylo na pokraji mých intelektuálních hřiven :). Ale velká paráda. Jsem nadšená, jako už dlouho ne.
… (náčelník) Povzdechl.
- Boha jeho, co já jsem se natrápil s tou relativitou...Příště vám půjčím Vlast elektrotechniky. Potřebujete trochu materialismu, abyste se nám tu nemodlil před spaním.
- Včera jsem se skoro nemodlil, přiznal se otec.
- Časem vás to přejde. Jen co si přečtete Ruské světlo. Boha nikdo neviděl.
- Atom také nikdo neviděl, namítl otec.
- Je vidět, že vám to myslí, řekl náčelník, - ale atom nám exploduje, když potřebujeme, to nemůžete popřít.
Otec nepopíral.
- A co dělá ten váš bůh?
- Bůh si dělá, co chce, připustil smutně otec.
- No vidíte. Boha neovládnete, boha jeho.
- Myslím, pane náčelníku, řekl otec - že v tom je právě ten vtip.
...
Za předposlední knihu („Zmizení princezny“) jsem nadrobila „pouhé“ 4 hvězdy. Chtěla jsem napsat: všestranně slabší (machrymachry...). Ale šla jsem do sebe, jelikož bylo nutno si přiznat, že jsem rozmrzelá převážně aktuálním výběrem ženského teamu. Teda Oto… Nostalgie po „útlých zádíčkách s kšandičkama“ té čím dál oprudentnější „Marusji“? Zapálení pro duševně nestabilní (byť čerstvě mobilní) křehuli? Mařenka – to byla ovšem jiná liga. Ale.., až zas trochu dost jiná :). Zkrátka, skoro jako bych nepatrně ohrnula nos, zpovykaná…
Ovšem… Přátelé...
„Dáma se zeleným slonem“ mě beze zbytku navrátila do tvůrčí extraligy jménem Velinský. Nenechalo mne to vydechnout, bránice se radostně otřásala, smála jsem se nahlas, přerývaně předčítala svému muži (an mi souběžně pinkal hlášky z jiného dílu), vracela se, pažravě „gurmánila“ i vytříbeně „gurmetila“, žasla…
Ta nenapodobitelná lehkost formulací, ta neohraničená schopnost naprosto přirozeně uplatnit a vřadit desítky solitérních fórů (špičkových a jinde nevídaných), ten krásně retro poctivě detektivní příběh s neošizenou logikou – prostě velká paráda. Citovat nebudu. Čtěte.
Četla jsem krátce po „Zatím dobrý“. Dojem z četby „Návratu krále Šumavy“,
- a to je to jednodušší, k čemu se chci pokusit připojit osobní názor, byl horší. Mašínové odsýpali jednolitě a s obrovskou dávkou napětí, člověka to moc nepouštělo, čas na zhodnocení přišel až pak. Tahle knížka mi přišla jaksi stylisticky nesourodá (výrazně mi – s ohledem na ostatní - překážel romantický způsob líčení páně Hasilových vztahů se ženami) a místy jako by doplácela na snahu uplatnit až příliš mnoho různorodých informací, občas, zdálo se mi, samoúčelně, a se špatným načasováním.
Ocenila jsem méně černobílý pohled na běžně automaticky pojaté role špatných a správných (komunisti, esenbáci, ostraha hranic, agenti, sousedé etc.).
Vlastně jen víceméně navážu na svůj komentář k „Zatím dobrý“. Styčných bodů i dilemat je pořád mnohem víc, než bych si přála.
...
„Myslíš, že to všechno mělo nějakej smysl?“
„Jo, určitě jo“.
„Já ti nějak nevím. Převedli jsme fůru lidí, to je pravda, zachránili jsme jim krky. Ale spočítej si, kolik našich zavřeli, kolik jich popravili. To jsou, kamaráde, jasný počty. Odsralo to daleko víc přátel, sousedů, bráchů a sester, než kolik lidí bylo zachráněnejch. Američani nás masírovali, že bude třetí světová, a ono zatím velký kulový. Vždyť jenom proto jsme pro ně začali pracovat. Chtěli jsme se domů vrátit. A teď jsou z nás emigranti.“
„Taky jsem na to myslel. Naše pozavírali, mámu už nikdy neuvidím, ani syna. ...Ale pořád si říkám, že tu práci někdo dělat musel.“
„Jasně. Jenom si říkám, za co jsme vlastně bojovali my?“
Válka. Vždycky jsem to slovo považovala za jednoznačné.
A teoretizování za blbost. Doufám, že si nikdy nebudu muset v praxi zodpovědět otázku, co bych dokázala, kdybyA jestli co, tak čekat se zaťatejma zubama, až příjdou. (A pak – už bez zubů, kroutit výměru trestu na uranu). Jestli bych dokázala ve válce ukrýt Žida. Vypomoct Němci. Falšovat seznamy v lágru. Sloužit mše muklům. Hájit pravdu až k oprátce. Burcovat jako živá pochodeň. Riskovat životy milovaných. Zabít.
„Těch mladejch pohraničníků mi bylo i trochu líto, samí mlaďoučký a hloupí kluci. Neměli ánunk, komu tlačej káru.“
... místní se na něj dívají jako na vraha a prospěcháře Nedojde jim, že sousedé jejich rodičů netrpěli kvůli Hasilovi, ale kvůli režimu...
...Studentka pozoruje jeho tvář. Chápe, co na ní všechny ženské a milenky viděly. Pořád má neskutečné osobní kouzlo... Mělo jí svitnout, proč se pro něho tolik lidí obětovalo...
Poslední citace mi připadá výpovědně už zcela mimo.
No, tak už bych sakra měla přijít na to, co se tu (i v Mašínech) vlastně snažím říct. Že bych raději nesla svou kůži na trh z vlastního rozhodnutí, pokud bych na to měla kuráž, a způsobem, který bych si zvolila, než bych se stala jednou z mnoha bezděčných obětí následkem rozhodnutí cizího. Odpovědnost se pak unese líp.
A že tu můžem donekonečna mluvit o hrdinství i opaku, o tom, co mělo a nemělo cenu, o nutnosti boje proti útlaku a manipulaci, o lidech, kteří ještě dnes jsou ochotní dívat se doleva, ale brala bych ta slova s respektem jen od těch - a jistě i mezi uživateli jsou, kteří se doleva či jiným aktuálně vymáhaným směrem už někdy dokázali nedívat, bez ohledu na vlastní prospěch. A dokázali by to zas. Na rozdíl od nás teoretiků.
Válka. To NEjednoznačné slovo.
Myslím, že to byla – aspoň na dlouhou dobu, poslední kniha podobného ražení, kterou jsem četla.
Milá Aňo,
tak si čtu zdejší komentáře, a - ano, znovu a znovu je všechno také o tom, do které fáze života se nám jaká knížka trefí, co máme za sebou (popř. před sebou) a čemu vstříc máme momentálně oči a uši nejvíc otevřené. A připadá mi moc hezké, co píše Vesmich 2. 11. 2018. ( Já jsem se totožně úplně nebála, že to "bude pitomé" :)), jak ona v humorné nadsázce použila, spíš jsem si říkala, že asi primárně spíš relaxační - ehmmm, pokouším se obejít formulace typu "čtení do vlaku" a pod.).
Líbilo se mi Vás poslouchat - a nebojte se, grafickou stránku knížky si ujít nenechám.
Já měla zrovna otevřené nejen oči a uši, ale také duši. A dělaly mi radost netoliko četné Vaše zajímavé úvahy, vzpomínky a ledasjaké zmínky, ale také mimořádná způsobilost je adekvátně zprostředkovat. A neméně jsem ocenila, že jste dokázala předložit mnohé, aniž byste pozbyla smysl pro nezbytnou přiměřenost. Takže budu ráda doporučovat dál, a Vám přeju ještě mnohá a mnohá P. S..
milary
Bolelo to čtení. Asi přejdu na leporela. Třeba „O Smolíčkovi“. Taky by se v komentáři objevilo mnohé, co momentálně chaoticky vybuchuje v mé přecpané hlavě. Akorát by to bylo drobet jednoznačnější; navíc s tím správným koncem a autoritativním ponaučením do budoucna.
Úděl. Jho. Jistota. Lpění. Poslušnost.
Pokušení. Svoboda. Vabank. Důsledky.
Rezignace. Lhostejnost. Otupělost.
Naděje. Nezlomnost.
Osud.
ŽIVOT.
O tom ta knížka pro mě byla především. Věčný život - život věčný, pokračující bez ohledu na jednotlivce, epochy, smrt. My všichni jsme součástí nekonečného proudu, vezeme si v chatrných loďkách vyměřený čas, obdarování, marnost, krutost, křivdy, viny, radost, víru, odpuštění, malichernost, závist, moudrost, nenávist, lásku, světlo, tmu…
Svůj úděl.
„Šikmý kostel“ je mi jednou velkou metaforou života, podobenstvím o naší existenci.
„Šikmý kostel“ je také výjimečný silný příběh, obohacující a podnětný, nádherně napsaný.
Jsem za tenhle mnohovrstevný zážitek moc vděčná.
Nic zásadního? No, aťsi ne. A přece těch pár hodin se sluchátky na uších prosvětlilo nijaký den, když jsem se nechala pozvat k veselému ohníčku vzpomínek a odžité radosti a potěšila se láskyplným synovsko - tátovským sdílením. Za mě dík.
Hodně dlouho už se mi nedostala do ruky dobrodružná literatura, nebo - li "dobrodružka", tak jsem po knížce ráda sáhla. Nalákalo mě atraktivní prostředí i specifické okolnosti, nezklamala mě. Byla informačně zajímavá, čtivá a řádně napínavá, měla většinově spád a bavila mě. Málo pravděpodobné situace jsem neřešila a ochotně přistoupila na nadsázku, která je v podobném žánru zcela případná.
Co mi nevyhovovalo (a za to hvězda dolů), byla přestylizovanost mluvy záporáků. Vůbec to na mě nepůsobilo děsivě, spíš jako rušivá (a mnohdy značně ukecaná) "kašírka"; štvalo mě to a vytrhovalo z atmosféry děje. Jakoby měli každou chvíli slézt z "placu", podrbat se pod parukou a jít "na cígo"... Ale 80 - 85% je fajn, ráda se s Michaelem Korytou znovu čtenářsky potkám.
Já prostě... Hospoda, která se necejtí hodna ani toho, aby pohostila blechy vašeho psa..?... Kam na to "ten chlápek" chodil??
Kolikrát slýchávám, že odchodem kohosi vznikla nenahraditelná ztráta. Většinou se to týká někoho významného. Pro mě fakt, že pan Velinský už nic nenapíše, je prostě MEGAztráta. Pro všechnu tu obyčejnou radost, kterou nám daroval, a víc nedá.
Nemusela bych to už ani číst; stačí sázet hvězdy. Ale to by byla škoda. Místo toho tyhle poklady škudlím, co to dá...
O Mašínech jsem moc nečetla a nevěděla. Ale bylo to pořád otevřené téma a teď na ně došlo. Na mě.
Otec Mašín… ten ve mně žádné otázky nevyvolává. A nemyslím, že se na tom nějak podepisuje sugestivní podání jeho části příběhu. Jednoznačně jeden z lidí, o jejichž morálním kreditu a odvaze nepochybuju.
Synové… Tady ty otazníky mám. Čtu si komentáře a vidím, že nejsem sama. Chce se mi souhlasit ve všem s mi-380. Argumentům dobře rozumím a zdají se mi blízké objektivitě, pokud je to s ohledem na válečné šrámy a raketový nástup totality vůbec možné. Na druhou stranu naprosto chápu i - nikterak útočný – odstup (vyjma komentářů odpad!), celkem srozumitelně pojmenovávající odboj bří. Mašínů se vším všudy (třeba jak píše druzickaster nebo mirektrubak). A ano, rozdíl mezi jejich „válkou“, sebevražedným odhodláním a měřítky nevyhnutelnosti na straně jedné, a zřetelným postojem osobní statečnosti otce Mašína na straně druhé přehlédnout nelze.
Tak jo. Tak jak to teda je? Hrdinové? Vrazi?
Lze si plánovat vystřílet autobus LIDÍ jako zatroubení k odboji? A kdy potom ty odvěké nároky svrchovaně určovat lidi a (ne)lidi vezmou konec? Posune člověka někam msta, jakkoliv tisíckrát pochopitelná? Sabotáž? Jo, to beru. Ale i tady je to „padni komu padni“.
Tak jak to teda je??? Nevím… Jak bych mohla? Asi bych tu krkolomnou rozteč
hrdinové x vrazi vůbec vynechala.
Ráda bych se k tomu postavila zásadově. Což by mělo ovšem smysl jen tehdy, kdybych ty zásady dokázala obhájit, být na jejich místě. A dobře si uvědomuju, že nebýt nejrůznějších lidí, překračujících (za běžných okolností nemyslitelně) meze, doteď jsme možná mohli sedět u televize s „Majorem Zemanem“. A to taky nechceš…
Kniha? Za mě špičková věc. A JI tu hodnotím. Thrillery a dobrodružky? Pfff… přečtěte si tohle a spadne vám brada. (Anebo si to rovnou pusťte s panem Ornestem, pro jehož způsob načtení marně hledám superlativy). Jestli vám teda nevadí, že se vám v hlavě budou rojit neodbytné otázky, hledající své odpovědi. Což vás u „Majora“ rozhodně nepotká...
Souhlas s komentářem Metly od A do Z...
Jen bych připojila závěrečnou větu z anotace, která je opět jaksi jedním velkým
SPOILEREM:
Autor sleduje dramatickou cestu, kterou jen jeden z řidičů dokončí, aby pak nesmyslně havaroval ve chvíli opojné radosti z vítězství při návratu.
Tak dík... Inu, kdo je připraven, není zaskočen, není - liž pravda? :)))))
Dovedu si představit, kamarádi... Po mém výlevu nadšení ohledně „Rychlopalby“ oprávněně očekáváte další souhlasnou a stejně vtipnou odezvu na opěvovanou „Křížovku“ – a nic. Nedočetla jsem, ani napodruhé. ??..???..?? (Ne ne, jsem to pořád já, ještě včera jsem se dívala a omyl je vyloučen!)
Víte, ne že byste to nezmiňovali (pan Killingjoke a pan marlowe například). Ale tam, kde vy jste se přes plot nadsázky přehoupli (bez nadsázky) s nedbalou elegancí, já se zachytla za nohavici a už to nešlo spravit.
Už úvodní soudružská synchronizace stran pohříchu fyzického vymáhání dloužku (jako službička jistému bastardovi) temperovala tentokrát moje sympatie k hrdinovi na úroveň balíčku špenátu od minulého století opomenutého v mrazáku. Co si budem - ony uniformy i všemožně jinde metají ostrýma – argumentačně, i při donucovacích prostředcích jiné povahy. A knížku proto neodkládám. Tak proč zrovna tuhle, která je celá oslintaná od mého natěšeného šetřivého očekávání? No prostě čtu asi čím dál raději knížky, aspoň ty „realisticky se tvářící“, kde je zřetelněji nalajnováno. A ne nutně úplně černobíle. A možná proto se mi nezdály ani hlášky (stále vtipné) tak lehkonoze nenucené jako v „Rychlopalbě“.
Ále, dám si pauzu, pominu čtečku a časem si vypůjčím do třetice „Křížovou palbu“ na papíře. Protože – zmiňujete ufiknuté prsty, blodkovský horor „V studni“, kdo by se netěšil..???
O paní Medě Mládkové toho bylo v minulých letech ke čtení docela dost. Chtěla jsem vědět víc, tak jsem sáhla po knize. Byla to chyba.
Potvrdila jsem si, co jsem věděla. Že je to vzdělaná, nesmírně pracovitá, cílevědomá, inteligentní a velkorysá dáma, že se nikdy nelekala překážek, že její životní cesta je lemována různorodými dosaženými metami, k čemuž přispěla řada mnohdy nesnadno získaných zkušeností, šarm, dobrý instinkt a – bez toho to nejde nikdy, také dávka štěstí. Že se obratně a odvážně angažovala v době totality ve prospěch českých výtvarných umělců, které podporovala, a přátelila se (spolu se svým mužem Janem) s dalšími českými osobnostmi, ať už se nalézaly doma, či v emigraci.
Nová pro mě byla ničím nezastíraná tvrdost, důraz na neústupnost, svěcení prostředků účelovostí, pověstná vytrvalost místy zcela očividně zaměňovaná za nezlomné přesvědčení o nezpochybnitelnosti prosazení vlastních názorů na úkor legitimních názorů druhých. (Mluvím třeba o svévolné účasti na pohřbu F. Kupky, lehkovážném narušování odpovědnosti jiných za bezpečnost paní Bushové při pražské návštěvě, aj.).
A tak jsem se dozvěděla, že Meda Mládková dokázala stejnou měrou vyvolat zasloužený obdiv a také svým až neodbytně nátlakovým způsobem vzbudit zcela opačné emoce: odstup - až jistou nevoli, a někdy také zmaření výsledku jednání, které mohlo dopadnout při jiné strategii třeba lépe.
Nepůsobil na mě úplně nejlíp ani narůstající dojem, že se paní Meda cítí zcela kompetentní mluvit prakticky o čemkoliv (viz jedna z příloh aj.).
Co je závěrem pro mne? Všechny tyhle informace mi nechyběly. Můj vděk a respekt k paní Medě Mládkové stojí stále na té samé nezpochybnitelné podstatě, pro kterou jsem si jí vážila a vážím.