milary komentáře u knih

Na jméno Soni Červené jsem narazila kupodivu teprve před pár lety v souvislosti
s jejím účinkováním v operním nastudování procesu s Miladou Horákovou
„Zítra se bude…“. Nějakou dobu poté jsem viděla moc pěkný celovečerní dokument
Olgy Sommerové „Červená“. A tak mi nemohla uniknout ani knížka memoárů.
Četla jsem a žasla, znovu a znovu. Nejen nad tím, co jsem už věděla a nad tím, co jsem se teprve o osudu téhle mimořádné dámy dozvídala. Ale zejména nad další hřivnou, která jí byla darována jaksi mimoděk, a to schopnosti vypovídat o vlastním životě tak poutavě a s takovou neokázalou noblesou.
Vděčně (a bez obvyklého brblání na šumy a nevyhnutelnou opotřebovanost nosiče) jsem taky vyposlechla cédéčko s nahrávkami zpěvu, které je součástí knihy.
Díky za ně.

22 28.02.2020

Já jsem napřed četla (kvůli dostupnosti v knihovně) „Jeden kopeček šmoulový“.
Na té knížce mě nejvíc zaujala grafická úprava; napsaná i byla celkem zručně, ale knížek s retro tématikou je poměrně hodně a já mám raději třeba Michala Petrova.
„Kafe @ cigárko“ jsem ukořistila jako audioknihu, čtenou autorkou. A přidávám se k radostně nadšeným hodnotitelům...
Je to vtipné. A sdílíte – li navíc léta letoucí s jedním ze svých nejbližších příslušnost k danému prostředí a komunitě, nelze se nebavit.
Je to parádně načtené. Rozdíl mezi interpretací zn. „Saša z Comebacku“
a drobnokresbou celé plejády ostatních zúčastněných postav je prostě „boží“.
Sebemrskačský přístup je dovedně legrační, uvěřitelný a nekřečovitý.
A co bylo ještě moc fajn? S přibývajícími historkami jsem neumdlévala, ale bavila se víc a víc. Paráda.

26 28.02.2020

Milá knížka, zejména kvůli radostnému setkání s plejádou vynikajících kreslířů – karikaturistů, u jejichž vtipů jsme se chechtali a těšili se jimi na stránkách časopisů převážně za dob socialismu.
Zajímavý je slovníček významů tématicky souvisejících, pozoruhodnosti ze světa knih i výroky klasiků. Pro mě trochu pokulhával humor u výňatků z dopisů čtenářů a taky, jak řečeno, autentických záznamů hovorů kolem knihkupeckého pultu. Nevadí. Knížku ráda postoupím dál, tak jako se ona dostala nahodile ke mně…

20 28.02.2020

„Černobílý svět“ jakoby trochu doplatil na to, že jsem ho četla víceméně odpočinkově ke knížce, která mě úplně zavalila. Myslím tím, že bych asi napsala (pokusila bych se) obsažnější shrnutí, než moc se mi to líbilo (což docela určitě není málo).
Vedle toho, že mě to bavilo číst, mě neustále fascinovalo a zároveň vyvádělo z míry povědomí o nejrůznějších událostech, které se v tu samou (vlastně nedávnou) dobu odehrávaly u nás i jinde po světě. Právě porovnávání toho všeho mě asi nejvíc zaujalo, provokovalo a proměňovalo čas v podivuhodně nestabilní veličinu. Neméně provokativně působivé (a mnohé otázky vyvolávající) bylo závěrečné slovo autorky, její osobní zkušenost, to, že okolnosti žila, to, že knihu napsala, a právě takto.

25 28.02.2020

Poslouchala jsem, a jsem ráda. Pan Aleš Procházka knížku načetl báječně. I když se mi zazdálo, že se až v průběhu do postav úplně dokonale "včetl". Znáte to: ...zprvu trpké zdá se... :)
Jiné, než Černoušci. Hodně analytické. Na konci vpravdě psychologický portrét nepravého vraha; příval odborných termínů a cizích slov, Poirotův usvědčují monolog v délce, která mě až trochu zaskočila a v jiné detektivce by sotva obstála. Ale všechno dohromady poskytne znovu výjimečný čtenářský zážitek, spojovaný nezaměnitelně se jménem Agatha Christie.

35 07.02.2020

Je to zručně napsané a překlad (často propíraný) mi nijak nevadil. S chutí jsem se pustila do počáteční kauzy, ta se spojila s dalšími, proplétaly se a utahovaly, prostě „Uzel“… Vzala jsem si ho jako svou úplně první „dánovku“; rozhodla jsem se pro časovou posloupnost, jak nabídl jeden z uživatelů. Třeba to byla chyba, nevím...
Četlo se mi to jako po másle. A přitom hrozně těžko. Neřekla bych, že se mi někdy předtím dělalo ze čtení fyzicky zle. (A jen pro úplnost podotýkám, že jsme měli v rodině pouze jednoho ubohého emigranta a zájem STB o nás se milosrdně omezil na nějaký ten „pohovor“ a běžný zákaz výjezdů do zahraničí pro mého muže; byť kolektivně – pracovních).
Tak asi – já čekala parádní detektivku. Nadstandardní krimi, co má nadšeně kvitovaný šmrnc, napětí i vtip, co přečtete najednou a hned metelíte pro další. A on to byl politický thriller, napsaný s (aspoň pocitově) tak smrtící autenticitou, že ve mně vybudil zpětně hrůzu i z toho, co jsem – zaplaťpámbu – nemusela prožít, jen jsem prostě zažila tu dobu.
Nikdy se s tím tak neperu; když čtu knihy z války, lágrů, nenapíšu do komentáře, že „se mi kniha líbila“. Protože je to neadekvátní tomu, co v ní čtu. Ale vím, co budu číst, jsem na to připravená, koukám na to z jiného úhlu, zajímá mě to. To samé detektivky, thrillery… Vím, do čeho jdu, a ptám se jen, jestli mi to za to stojí. „Uzel“ byl brutální směska všeho, určitě žádné krotké retro; v určitých místech se mi chtělo z formulací, dění, „humoru“, slepoty a zpětné bezmoci ječet (a blejt, pardon)…

Koukám na komentáře přede mnou a spousta z nich mě něčím oslovuje a ve spoustě z nich rezonuju s věcma, které jsem nedokázala sama dobře pojmenovat. Tak jsem moc ráda, že - až sáhnu po dalším Dánovi -, nebude to jen, abych nevybočovala z řady :).

37 30.01.2020

„Chirurga“ jsem dočetla (ušima) jen kvůli velkému respektu, který ve mně autorka vzbudila "Dědinou" a "Sítěmi". Ale do třicáté kapitoly jsem měla pocit, že točím stále jednu a tu samou. K tomu pocitu přispívala četná opakování: koukal(a) jak puk.., stál jsem pod sprchou nejmíň půl hodiny.., naklopil jsem do sebe.., cítil jsem se jako (následují výrazy sebezpytu po selháních), a další a další popisy a formulace. Asi to mělo zdůraznit pocity hlavního aktéra z prožívaného stereotypu, ale na to bylo 350 stránek docela dost.
Nijak nenapomáhalo trochu ploché načtení audioknihy a zcela monotónní ztvárnění zejména dívčích postav.
Nebaví mě klišé špitálních avantýr, ani nakukování pod pasivní pokličky zbabraných vztahů.
A hlavní "hrdina" byl pro mě dlouhou dobu hlavně - omlouvám se za ten výraz - sráč. Jistě otvírám pole pro nadurděnou kritiku typu - patrně holka neví, o čem mluví, kdyby se s alkoholovou závislostí setkala zblízka... No, to zůstane ovšem otázkou.
Bavilo mě nepřikrášleně vylíčené prostředí a rutinní dění ve špitále; tlak ambicí, odpovědnosti, administrativy, prachů, únavy, nekázně pacientů, nedostatku či nekompetence personálu, kariérních lezců (vzhůru i do nitra).
Bavila mě kauza s náhradami. Bavilo mě, že doktora nakopla v těch pár zbývajících - asi třech - akčních kapitolách k nějaké reakci. A bavilo mě, že to nebylo "ozlomkrk" s happy koncem, ale že to skončilo jen na půli cesty, a že to tak asi většinou bývá. I když u toho "svítí slunce", jak řečeno v závěru. Uuuf :).
Neodpustím si ale, že četné rádoby zásadní, zlomové a potenciálně dojemné momenty a poselství na mě působily strojeně; neuvěřila jsem jim a nedotkly se mě tak, jak asi měly.
Tak třeba příště; s autorkou rozhodně nekončím.

32 15.01.2020

Mně se to líbilo a hodně. Kouzlo divadelního prostředí a retro-napětí příběhu, skvělé postižení atmosféry i excelentní informované vyprávění by ke spokojenosti určitě stačilo. A ono to uspokojení ještě graduje autorem připojenými Historickými perličkami; nebo - li celou řadou báječných upřesnění, zajímavých podrobností, odkazů a citací, zlomků divadelního slangu a hrstkou anekdot, souvisejících s předchozím. A nakonec udičkou Pozvánky do světa první republiky s návnadou tématu příští knížky, a sice zločinu na stříbrném plátně... Těším se!!!

31 14.01.2020

Tak kvaltuju, aby zrovna tenhle komentář nebyl prvním v novém roce. Protože to teprve budou komentáře! Úderné! Srozumitelné! ... Jistě nelze přehlédnout, že ze mne mluví rozpačitá bezradnost. Copak, nelíbilo? Ale jo, jo - to by z toho nebyly 4 hvězdy. Jen mě to nějak nebavilo číst. Ale nešlo to odložit. (Jak jsem podotkla: srozumitelnost až v následujícím roce :)).
Takže: počítala jsem s tím, že si rozšířím povědomí o roli Japonců na prahu druhé světové války, k čemuž mě podnítila četba knížky pana Hejcmana "Sbohem moře, sbohem oceány". Podcenila jsem odstup, který jsem si měla dopřát, i načasování obecně; advent asi nebyl obdobím, podporujícím to správné zaujetí.
Zaskočilo mě jaksi, když už jsem se jakž takž srovnala s děsivě věcným líčením drastického dění a úniku po Řece, že se děj přesunul celkem výrazně do roviny rodinných peripetií (skoro jsem za tím viděla Alcottové "Malé ženy"); křehká, ale odhodlaná matka a její čtyři osobité dcery, zápolení o tatínka a respekt /nerespekt k němu, jaksi defenzivní poloha otce, jíž jsem (v souvislosti s důrazy postihujícími tradici) úplně nerozuměla, všednodennost, málo se lišící od zápasů "Alcottek", a to bych skoro řekla, že chvílemi jsem byla na vážkách, čí že to svázanost pravidly byla větší.
No a pak to, co mě asi u knížky udrželo do konce. Nádherný jazyk, který rozvinuje před očima svitek za svitkem a odhaluje Čínu skrytou za slovy. Úžasné...
Summa summarum: překrásně formulovaná, autobiograficky laděná věc, pro mě výrazně dějově a emočně nevyvážená a tudíž kolísavě čtivá, až do vytracena...

23 30.12.2019

Dočetla jsem bez dechu. Pro naprosto úžasný styl psaní, pro látku, která mi byla dodnes víceméně neznámá. Pro sto a jeden námět k přemýšlení: o pozoruhodném muži, jehož jméno jsem neznala. O válce, o níž jsem už přečetla spoustu dobrých knížek, ale jen v tématicky úzkém spektru. O souvislostech, které mě doposud nenapadly. Moc děkuju kolegům Killingjoke a encyklopedie. Prvnímu za bezvadný komentář ke knize. Druhému za úžasné a všestranné informace a podrobnosti (jak o "dok", tak o námořních operacích, i za další doložená fakta). Bylo báječné si to přečíst a nijak to nenarušilo nadšení, které ve mně domnělá biografie (viz anotace) vyvolala. Slova uznání o autorově erudici, citovaná z jeho profilu, platí do puntíku.
A tak nezbývá, než číst dál. A to udělám vážně ráda.

24 17.12.2019

Jako bych měla v poslední době smůlu na závěry...
Café Groll jsem si vzala jako drobné podvečerní čtení v krátícím se čase před vánoci. Novelka nabízí útlý příběh, čtivý, tématicky originální, místy poetický, trochu nostalgický, nic moc veselý - děj končí v osmačtyřicátém - , ale ani neoplývající vypjatě dramatickými pasážemi.
A z toho se pojednou na samém konci vyvrbí uspěchaná kapitola, zchvácená pod náhlou náloží důmyslné konspirace a zčistajasna vyvstalých dějových
a charakterových zvratů...
Vlastně by mě ten závěr i zaujal, nebýt té přehuštěnosti - ještě tohle, a támhle to..,
až do poslední věty. Snad to mělo překvapit, šokovat.., nevím. Mně to přišlo
v té překotnosti spíš zmarněné.

23 09.12.2019

Hodně netuctové čtení, ani náhodou odpočinkové, naopak, dalo mi dost práce dočíst...
Autorka získala za knihu sbírku ocenění, asi ne nadarmo. Francouzka, narozená
v polovině osmdesátek, která prožila dětství v Rumunsku, zvolila zvláštní formu. Kniha působí jako biografie; Lafonová čerpala ze zdrojů, které ale představují jen malou část z nepřeberného množství existujících knih, filmů, novinových článků, ústních svědectví, archivních materiálů rumunské tajné služby... A rovněž
z autobiografie sepsané Nadiou Comaneciovou. Propojila ty vrcholně subjektivní popisy událostí víceméně skutečných fiktivní korespondencí a telefonáty
se samotnou Nadiou. A nabídla tak množství protichůdných pohledů a třecích ploch, nutících k nikterak příjemnému zamýšlení...

Klíčovým tématem je svoboda. Vnitřní, vnější, domnělá, skutečná, co znamená, co přináší, co bere, kolik (a čeho) stojí, v čem je nebezpečná, zneužitelná, klamavá, ošidná, zmrhaná... Musela bych hodně citovat, abych se byť jen přiblížila tomu,
co všechno se mi při čtení zadralo pod kůži...

Jinak je děj "biografie" obdivuhodně plynulý, Lafonová s naprostou lehkostí a bravurou spojuje vyfabulované podrobnosti a dění se získanými a převzatými popisy událostí na pozadí studené války. Text je jazykově bohatý, pro mne v závěrečné části (možná až trochu zbytečně natahované) na samé hranici srozumitelnosti, když děj přeskakuje v časových rovinách, fikci, mnohovrstevné realitě, filozofických náhledech, politických zvratech, metaforách, zkoušejících postihnout Nadiiny duševní pochody...

Čekala jsem něco jiného.
Nelituju.

22 09.12.2019

Jedna z mála knížek, u kterých si nejpozději kolem páté stránky v panice říkám - ach, už jenom 1193 (930, 2850...) stran do konce, bože, co si počnu???
Nesnáším srovnávání. Takže: mně to tedy připomíná Velinského. Bodejť, vždyť se taky v textu mihnul Pavel Vodsloň :). Ale tím to nebude. A taky doba je jiná, a všechno aktuálně přímočařejší a bezservítkovatější - a přesto: je to ta samá rychlopalná a setrvalá průtrž neuvěřitelných hlášek, kterou si může dovolit jen mozek přeštědře obdařený vším myslitelným autorsky použitelným, vč. kreativity v maximálním levelu. Což zároveň znamená, že je to bez oddechu, pauzírování a nafukování od začátku do konce tak poutavé, že se žebříček důležitosti obvyklých činností nekompromisně sesouvá v základech ve prospěch dočtení knihy.
Jednu droboulinkou připomínku bych přece měla: rozkrytí hrdinových problémů ve vztahu pomocí moudrých argumentů je - co se týče osoby argumentující a situace, za které se tak děje - , podle mě úsměvně nepravděpodobné...
Ale jestli chcete číst vážně dobrou recenzi, vřele doporučuju neuvěřitelně zajímavý doslov Jiřího Pavlovského. (A třešničkou na dortu je i autorovo Poděkování).
A já končím tím, že jsem Rychlopalbu objevila sice se značným zpožděním, ale zato v době, kdy vyšel zrovínka druhý díl, a tak nemusím čekat. Heč!!

46 29.11.2019

Člověk má neuvěřitelný arzenál prostředků, kterak se (z)likvidovat; tenhle příběh ovšem nechal mou představivost daleko za sebou. A nečetla jsem ho čistě z touhy po senzačních (až možná místy trochu fujtajblíkových) odtajněních, ani kvůli pikantním charakteristikám, kterými autobiografii obdařily slavné hlasy na přebalu. I když, kecám... Kvůli těm odtajněním asi taky trochu, poněvadž - koho by nezajímalo, jak to (všechno) dělaj... ( a nejen kosmonauti, o nichž zpívá Marek Eben)?
SPOILERY (?)
Takže: první část (nejdelší) knížky jsem pobrala jen s obtížemi; nenapadlo by mě, že je možné pokračovat na vozíku ve stylu života, který mě na ten vozík dostal.
Druhá - kratší část: pobyt u AA. Na mě občas trochu moc charismatické v náboženském kontextu, ale co já vím jak, jaké a odkud se dostává pomoci kvadruplegikovi, do té doby na doraz závislému, aby se v něm objevila ta neuvěřitelná páka se z toho všeho vyhrabat?
Část třetí, pro mě nejúžasnější: z popela vstalý karikaturista s bakalářským titulem, získaným během letitých studií za absurdní výdrže a podmínek, zrod vtipů, ty vtipy samotné, odezvy, mety, život. ŽIVOT!!! A to vůbec ne snadný, ruku v ruce s neuvěřitelně byrokratickým systémem sociálních "jistot", kteréžto peklo tenhle chlápek líčí s nadhledem a humorem, jaké marně shledávám při daleko banálnějších všednodenních peripetiích.
Jsem ráda, že jsem to četla.

13 23.11.2019

Další Velinský, jako obvykle jazykově úchvatný a nabitý vtipnými hláškami, které plynule a nekostrbatě prolínají textem; žádné "utírání si nosu židlí", což je herecké rčení, charakterizující klopotné vytváření srandy. Jen jsem v tramvaji zběžně nakoukla. A pak už jsem musela dočíst do konce, samosebou... :)

27 10.11.2019

O pár komentářů níže slibuju ohodnocení... "Dočteno" ušima, navzdory úmyslu zapůjčit si knihu na papíře. Ale tentokrát jsem si text rozumněji dávkovala - pouhou jednu nebo dvě kapitolky naráz - a důsledně a umíněně jsem se vracela k tomu, co mi nebylo dost jasné. A také dohledávala na internetu. Knížka je skvělá. Užitečná. Je úžasné, že něco takového vyšlo. Takže hodnotím pěti.
Přesto, kdybych měla zhrnout svůj čtenářský dojem, zůstávám při tom, že mě to moc nebavilo. Jakkoliv jsem žasla a radovala se nad nově nabytými nevídanými zajímavostmi a informacemi, nepodařilo se mi je zabalit do přiměřeně obsažného balíčku v paměti, odkud bych je mohla kdykoliv vytáhnout a smysluplně interpretovat, byť jen sama sobě. Některá vysvětlení mi přišla nezbytná, některá už do té míry podrobná a specifická, že se to minulo s tím, co mě ještě baví se při ČETBĚ dozvídat a co jsem byla schopná si zapamatovat. Takže asi tři, tři a půl...

38 10.11.2019

Moc zajímavá knížka. Vždycky mě těší nahlédnout do ciziny, v tomhle případě exotického Japonska, očima krátkodobých hostů v té které zemi. Paní Límanová pobyla se svým synem a manželem japanologem zhruba rok v malé (již neexistující) vesnici nedaleko Hirošimy. Ona sama si japonštinu "neochočila", přesto si zde za tu poměrně kratičkou dobu našla přátele a koníčky. Protože se tahle všestranná češka, která v roce 1967 emigrovala do Kanady, mmj. dlouhodobě věnovala v různých oblastech psaní, kniha je záživná, nabitá postřehy a nesmírně čtivá. Mně hrozně bavil přesah; úvahy na témata sociální, ekologická, morální i jiná, kterými paní Límanová nenásilně obohatila tuhle - už tak dostatečně zajímavou - knížku. A potěšení přináší také zpracování obálky. Moc hezké...

19 10.11.2019

Poslouchala jsem jako (Vladimírem Čechem dokonale načtenou) audioknihu. Blaženě jsem se bála, nejlépe večer, v teplém ochranném valu peřiny spolehlivě eliminujícím případné napadení. S gradujícím napětím znovu úměrně rostl můj obdiv nad geniálně vystavěným detektivním příběhem, ke kterému se tak ráda vracím. A znovu a znovu jsem opět v duchu marně předkládala své argumenty, vždycky o krok pozadu za vysvětlením, a tak...nezbyl...žádný...

59 05.11.2019

Já tentokrát bez hodnocení; sáhla jsem po audioknize - své úplně první - a netrefila jsem se. Knížka je určitě super (a čtení do ucha, zejména před usnutím, taky). Ale zjistila jsem, že neumím pobrat tenhle objem informací plynulou formou; na přednášce, jakkoliv skvěle populárně podané, bych se nechytala. Cosi mě zaujme, maličko se pozastavím, ale vypravěč nečeká, získává náskok a já se ztrácím. Zjevně si potřebuju některou větu přečíst dvakrát, někde se zastavit, tempově přibrzdit. Poslech mě v tomhle případě rušil, což u běžné beletrie (s výjimkou té s převisem postav, letopočtů či čehokoliv :)) určitě nenastane, ledaže bych se fatálně nepotkala s výběrem interpreta. A k tomu snad tak často nedochází. Knížku si určitě půjčím na papíře a po dočtení ohodnotím. Tohle píšu pro ty, kteří s poslechem rovněž teprve experimentují...
Tedy.., zde to mělo být bez hodnocení. A původně bylo. Ale protože hodnotím - jak slibuju - o pár komentářů výš, a to plným počtem, objevily se hvězdičky i tady. Asi to tak funguje. Anebo to neumím... :)

18 25.10.2019

A je to tady; třetí knížka s Otou Finkem... Jak já jsem zpočátku nevěřila pospolnému nadšení, které prostupovalo hodnoceními mých TOPíků navzdory rozmanitým žánrovým preferencím! Jasná tajná lóže, tipovala jsem to.
No vida, a už třetí! Ještě dvacet, a je to doma :). (Jsem tak trochu detailista, tak mě baví odčítat díly chronologicky). Tentokrát mě to nedraplo bezprostředně po začátku, a hned jsem v duchu nadělovala bronzovou placku za třetí místo. Pan Velinský ovšem řádně zamíchal kartami, a už se Našeptavač vecpal vedle Lidožrouta na nejvyšší stupínek, jenjen že ho neshodil. Když to tak bude pokračovat, vykašlu se na pomyslné stupně vítězů a nahradím je - už kvůli počtu dílů - obyčejnou hradební zdí: jeden schodek vyšší, druhý nižší a tak pořád dokola. První druhý, první druhý - a na bronzu nebudu ani bazírovat. Bylo to skvělý!!!

27 23.10.2019