milary komentáře u knih

Dovedu si představit, kamarádi... Po mém výlevu nadšení ohledně „Rychlopalby“ oprávněně očekáváte další souhlasnou a stejně vtipnou odezvu na opěvovanou „Křížovku“ – a nic. Nedočetla jsem, ani napodruhé. ??..???..?? (Ne ne, jsem to pořád já, ještě včera jsem se dívala a omyl je vyloučen!)
Víte, ne že byste to nezmiňovali (pan Killingjoke a pan marlowe například). Ale tam, kde vy jste se přes plot nadsázky přehoupli (bez nadsázky) s nedbalou elegancí, já se zachytla za nohavici a už to nešlo spravit.
Už úvodní soudružská synchronizace stran pohříchu fyzického vymáhání dloužku (jako službička jistému bastardovi) temperovala tentokrát moje sympatie k hrdinovi na úroveň balíčku špenátu od minulého století opomenutého v mrazáku. Co si budem - ony uniformy i všemožně jinde metají ostrýma – argumentačně, i při donucovacích prostředcích jiné povahy. A knížku proto neodkládám. Tak proč zrovna tuhle, která je celá oslintaná od mého natěšeného šetřivého očekávání? No prostě čtu asi čím dál raději knížky, aspoň ty „realisticky se tvářící“, kde je zřetelněji nalajnováno. A ne nutně úplně černobíle. A možná proto se mi nezdály ani hlášky (stále vtipné) tak lehkonoze nenucené jako v „Rychlopalbě“.

Ále, dám si pauzu, pominu čtečku a časem si vypůjčím do třetice „Křížovou palbu“ na papíře. Protože – zmiňujete ufiknuté prsty, blodkovský horor „V studni“, kdo by se netěšil..???

O paní Medě Mládkové toho bylo v minulých letech ke čtení docela dost. Chtěla jsem vědět víc, tak jsem sáhla po knize. Byla to chyba.

Potvrdila jsem si, co jsem věděla. Že je to vzdělaná, nesmírně pracovitá, cílevědomá, inteligentní a velkorysá dáma, že se nikdy nelekala překážek, že její životní cesta je lemována různorodými dosaženými metami, k čemuž přispěla řada mnohdy nesnadno získaných zkušeností, šarm, dobrý instinkt a – bez toho to nejde nikdy, také dávka štěstí. Že se obratně a odvážně angažovala v době totality ve prospěch českých výtvarných umělců, které podporovala, a přátelila se (spolu se svým mužem Janem) s dalšími českými osobnostmi, ať už se nalézaly doma, či v emigraci.

Nová pro mě byla ničím nezastíraná tvrdost, důraz na neústupnost, svěcení prostředků účelovostí, pověstná vytrvalost místy zcela očividně zaměňovaná za nezlomné přesvědčení o nezpochybnitelnosti prosazení vlastních názorů na úkor legitimních názorů druhých. (Mluvím třeba o svévolné účasti na pohřbu F. Kupky, lehkovážném narušování odpovědnosti jiných za bezpečnost paní Bushové při pražské návštěvě, aj.).
A tak jsem se dozvěděla, že Meda Mládková dokázala stejnou měrou vyvolat zasloužený obdiv a také svým až neodbytně nátlakovým způsobem vzbudit zcela opačné emoce: odstup - až jistou nevoli, a někdy také zmaření výsledku jednání, které mohlo dopadnout při jiné strategii třeba lépe.
Nepůsobil na mě úplně nejlíp ani narůstající dojem, že se paní Meda cítí zcela kompetentní mluvit prakticky o čemkoliv (viz jedna z příloh aj.).

Co je závěrem pro mne? Všechny tyhle informace mi nechyběly. Můj vděk a respekt k paní Medě Mládkové stojí stále na té samé nezpochybnitelné podstatě, pro kterou jsem si jí vážila a vážím.

Celá ta série byla v mnoha ohledech báječná. Hodně nabízela. Moc se mi líbila.
A tak už se netrpělivě těším, až mi padne sedmdesátka. Že třeba... No, spíš to vidím, že ne. Nevadí :)).

14 02.06.2020

„Vejce a já“ jsem v minulosti četla mockrát. A vždycky, když jsem ho někomu dohazovala, hlavním argumentem bylo: to se nachechtáš!!
Pobavila jsem se královsky i tentokrát. Vypointovat líčené tedy Betty MacDonaldová vážně uměla. Bez mnohomluvnosti, s humorem tak suchým, že by s ním snad chytnul i „Sporák“. Ale báječně mě doslova zaskočila jiná věc. Jako bych teprve teď dokázala docenit, jak úžasně uměla psát. Jak barvitě i poeticky dokázala vykreslit prostředí, jak důsledně udržela - jednou perfektně vystavěné – charaktery, jak třaskavou směs kontrastů dokázala namíchat, aniž by podlehla lacinosti a přebujelosti. Což o to, každý, zdá se, není uchvácen tématy slepičí farmy, mě to ale bavilo moc. (Navíc jsem znovu žasla, co všechno se dá přežít a ještě o tom vtipkovat. Těším se se vymýšlením toho, v jak odlišném stylu by se taková storry dala pojmout. Jedno oko by nezůstalo suché!)
A tak není divu; v mé galerii imaginárních kamarádů má Betty na čestném místě postel s nebesy.

59 31.05.2020

Tentokrát se příběh - zase o trochu obtížněji - prodírá skrze neuvěřitelné množství informací o jedné z etap kralování Václava IV. a jeho bratrském „kočkování“ se Zikmundem. V tomhle díle, minimálně v první půli, jako by děj samotný byl zcela podružný; a jen díky vypravěčskému umění pana Hrdličky se i z celkem bezvýznamných epizodek dají vytěžit odpočinkově čtivé střípky, propojující velkoryse pojaté množství osob, vztahů, pojmů, podrobných místopisů a podobně. Ve druhé části se dějová linka prosadí o trochu víc, ale vzhledem k zápletce a možnostem, které skýtá, je rovněž poněkud stereotypně vymezena prostředími i jednáním zúčastněných . Rozuzlení mě ale stejně znovu napnulo i pobavilo, a tak dávám (spíš pro svou momentální nedostačivou ochotu se vzdělávat :)) slabší sice, leč přece čtyři hvězdičky.

20 31.05.2020

Nebudete tomu věřit, ale přemýšlela jsem, že dám tři. Jenže, jistá věc; v Kutscherovi jsem prostě definitivně našla svého ideálního autora, takže jsou z toho nakonec stejně zase čtyři - co s tím naděláte..?
Kymácivé hodnocení někde kolem 70% způsobily tentokrát dvě související věci. Málokdy - skoro nikdy, dá se říct, nežehrám na nadbytečný počet stránek. Baví mě to - čtu, nebaví mě to - pak je i stotřicet stran moc. "Goldstein" jich má 640, podobně jako ostatní díly. Ale klopotné úsilí dostát obvyklému rozsahu se tentokrát opravdu i při nejlepší vůli nepřehlédnutelně opírá převážně o - a to je ta druhá věc - neuvěřitelně stereotypní líčení vztahových peripetií Gereona a "Šárlí"; oč frekventovanější, o to monotónnější. Rozumím tomu, že je ještě (pámbuzaplať) pěkných pár stovek stránek před námi (jupíííí), ale pokud není vztahový posun, či jiný "kostlivec ve skříni" ještě na řadě, domnívám se, že by se dalo u autora tak dobrého (a v daném žánru) dostát požadovanému objemu stran vynalézavěji.
A jestliže se mi zdál v minulých dvou dílech Rath pro svou umanutou (leč, přiznejme, mnohdy funkční) neukázněnost "na pěst", tentokrát převzala podobnou roli doposud předpisově zásadová Charlie a - no, působí to místy trochu křečovitě a její konání je - řekněme - poněkud nepravděpodobně impulsivní. Což nese opakovaně nevyhnutelně odpovídající výsledky, vyvolávající u čtenáře mírné osypky.
Znovu jsem poslouchala; je to trochu zápřah na šedé buňky mozkové, protože se cyklicky střídají tři čtyři dějové linky i aktéři. Ale to nevadí; a také vše, co je v předchozích dílech skvělé, zůstává; včetně zajímavé zápletky.
Tak proto čtyři :).

20 22.05.2020

Nechystám se (výjímečně :)) nevybíravě tupit předřečníky (či spíše "předpisatele")
s odlišným pohledem na věc. Úroveň téhož je ostatně v knize vícečetně popsána dostatečně srozumitelně; užitečné vědět, což?
Jsem dost opatrná na sdílení, či dokonce šíření informací. A pro jistou lenost ověřovat skrumáž, co se lavinovitě na člověka hrne z nejrůznějších informačních zdrojů, sebezáchovně selektuju. To neznamená, že se uzavírám do krunýře vlastního názoru, ani že ho musím na všechno nutně mít. (A vědět, nejlépe s "křížkem po funuse", jak se dalo veslovat jinak, jinam a líp...). Znamená to, že se snažím vybírat co nejspolehlivější prameny a z více pohledů ověřitelné zdroje, lidi s dobrou pověstí, vzdělané a natolik při věci, že nepotřebují útočné a úskočné vycpávky argumentů, šmelení s důkazy, ani vtíravost podsouvání.
Ke čtení nepotřebujete slovník cizích slov, argumentace je opřena o sled věcí v širším dějinném kontextu a s užitečným využitím dohledatelných citací. Pojmenovávání jevů je zcela nadčasové. A přesto text nebrání nesouhlasit. Jen chce vyzvat ke zdůvodnění, proč a s čím nesouhlasíte. K dialogu.
Hodně jsem se dozvěděla. O sobě, o jiném. Je dobré si to přečíst. Občas...
(Audio skvěle načetli Jiří Dvořák a Ivan Trojan).

30 22.05.2020

Foglarovky jsem milovala a milovat nepřestanu. Je to něco, co vám nikdy „nevyčichne“; něco hluboko pod úhlednými parketami, skrývajícími současné mírné či větší opotřebení, oděr uplynulými lety, konzumem (no jasně že si ho všichni docela užíváme :)), dějinnými zvraty, kolozubými žebříčky hodnot, opadavou schopností se nadchnout. Pamatujete? Já třeba nezapomenu, jak máma jednou vyndala z útrob skříně štos pro tu dobu naprosto atypicky vyhlížejících časopisů, takto „Mladých hlasatelů“, a tam – kromě jiného – se na každé poslední stránce skvěl jeden z příběhů „Rychlých šípů“. A ještě kupičku zteřelých stránek scvaknutých sešívačkou s dalšími příběhy. A první vydání „Záhady hlavolamu“ (s šílenými ilustracemi, na které jsem si vždycky, když jsem to kdoví pokolikáté četla, položila rychle ruku. Ale – stejně jsem moc dobře věděla, co mám pod dlaní:)). To potěšení z každé nové knížky od Foglara, získané od kamarádů a bůhvíjak. Ta nevyhnutelnost sehnat „Šípáky“ za každou cenu, když mohly najednou těsně po devětašedesátem vyjít tři komixové knížky znovu, první dvě s původními ilustracemi Jana Fischera…

Miluju Velinského. ALE! pokračování legendárního příběhu s ježkem v kleci?? Tctctsc… Bojim bojim.
Nemusela jsem. Je to jako jezdit na kole, to nezapomenete :). Vykouklo to na mě ze stránek, a už mě to mělo. Krásně mě to vcuclo. Četla jsem bez oddechu, jako kdysi. Paráda. Jen se mi občas srdce nepatrně sevřelo. Nade vší tou nevinností, neúhybnou touhou po tom správném, křehkostí vůči současnému světu. Jako když se bojíte, že něco zesláblo, že někdo cosi pošlape, že se kdosi něčemu vysměje. Že už to nedává smysl. A pak jsem koukla na hodnocení „Hlavolamu“ a zase jsem se uklidnila. DÁVÁ.
I dnes. A jakkoliv i na mne, skalního fandu, působí finále „Posledního tajemství...“ dnes už taky trochu úsměvně, zároveň dojímá a laskavě upomíná. A to na něco hodně cenného.
Velinský dokázal navázat nad očekávání skvěle. A ledacos k tomu vysvětlují i oba závěrečné texty v knize.

35 19.05.2020

Třetí díl Podrychtáře Václava je za mnou. Tentokrát ještě trochu víc dějepisu, ale to mi vůbec nevadí, díky neobyčejné záživnosti podání. Má spokojenost se drží na poctivých pěti hvězdách (možno ověřit skusem :)), k čemuž přispívají i autorovy úžasné obrázky. Já si nenechám ujít ani následující díly série.

26 03.05.2020

Doposlechla jsem (znovu desetihvězdičkový Jan Teplý, jehož pojetí dialogů s Číňany ve mně vyvolávalo opakované návaly veselí) Gereona Ratha dvojku a – spokojenost naprostá, snad větší, než u prvního dílu.
Kutscher příběh tentokrát usadil do atraktivního prostředí filmových ateliérů na počátku konkurenčních bojů mezi zastánci němého a dravě se prosazujícího zvukového filmu. Kromě mimořádně zajímavých podrobností z oblasti výše zmíněného tématu neopustil ani zevrubné zachovávání atmosféry doby, prostředí a charakteristik osob, které se mi tak líbilo už v prvním díle série.
Já myslela, že autor přitvrdí a protáhne nás nějakým akčním masomlýnkem, a on – šibal – to pojal úplně jinak. Hérečky jsou krásné, intriky nelítostné, hrdina (ani bych neřekla kladný, jelikož je stejně „na pěst“ jako v prvním díle) neohroženě uniká z dramatických situací způsobem, který připomíná Jamese Bonda v době, kdy ho hrál můj milovaný Sean Connery, hrdinky jsou smělé a rozhodné, přátelé (vč. psích) věrní a spravedlnosti je učiněno… Že je to trošinku přitažené za vlasy? Komu by to vadilo? Já jsem se u tohohle nečekaného a skvělého retra báječně bavila.

27 25.04.2020

Mě to bavilo. Víc než seriál Babylon Berlín, ve kterém jsem se místy trochu ztrácela. Asi bych čekala opak, protože knížku jsem nečetla, nýbrž poslouchala. Ale interpreta (Jana Teplého) bylo možno "nevnímat" a zcela se oddat ději. Neklamná známka toho, že četl skvěle.
Jsou tu moc zajímavé komentáře. A já si znovu uvědomuji, jak je hodnocení závislé na tom, co komu z nás v danou chvíli sedne. Seriál Babylon Berlín měl - kdyby nic jiného - atmosféru jako hrom. A tady mi ji krásně dotvářely popisy, a také místopisné názvy; udržovalo mne to stále v náladě prostředí, připomínalo se mi to ve chvíli, kdy jsem poslech nuceně přerušila (například proto, že jsem už opravdu nedokázala "ujít" další kapitolu na trenažeru :)), nutilo mne to "vidět". Bažila jsem po charekteristických znacích; nerušilo mne vypočítávání cigaret, ani nic jiného, za sebe jsem neměla pocit, že by mi v textu (bezvadně přeloženém) něco zásadního scházelo. Vůbec nepopírám níže uvedené argumenty, mě ale příběh chytil od začátku a do konce nepustil. Výhrady? I kdybych je měla, v podobných případech je zametám pod koberec.
Myslela jsem hodně na to, co kdesi v komentáři použila mnou vysoce respektovaná kap66. Upustila tehdy od svých sofistikovaných a nadmíru výstižných postřehů ke čtenému, a velkoryse shrnula přístup k autorským vzepětím (jistěže v ohraničené oblasti žánrů) nějak v tomhle smyslu: Pobavils mě? Mám tě ráda. Pobavils mě hodně? Mám tě hodně ráda... :)
Pro mě to znamená čtyři hvězdy pro Kutschera. A dala bych i pět. Ale šetřím. Dílů je hodně :).

37 17.04.2020

Jsem tak stará, že pamatuju dobu, kdy roztrhnout si džíny na koleni znamenalo tragédii. Pamatuju si i verze ledasčeho z doby "předdžínové"; míra závažnosti situací se mi pak proměňovala s přibývajícím věkem a zkušenostmi. Žádné novum. Takhle člověk občas dospěje k mylnému dojmu, že je o určité době, kterou navíc sám zažil, víc než povšechně informován. Pak sáhne v knihovně po "Hluchavkách", "Životopisu černobílého jehněte" třeba - a zírá. Jako když skládá důvěrně známé kostky s výjevem z Červené Karkulky a výjde mu z toho - nevím - Drákula.

"Jehně " se tváří zpočátku neškodně. Živě líčí drobné peripetie mulatských dvojčat - kluka a holky, vyrůstajících v péči babičky a svérázného strejdy. Děj málokdy zakopne o soc. realitu tehdejšího Československa jinak, než víceméně úsměvně. Autor Zmeškal klame tělem; je to laskavé, milé, vtipné, krásně se to čte.
Ovšem - čas běží a dvojčata dospívají. I přes neběžnou propojenost každé po svém. Zakopnutí o systém se množí; to jak se jejich dosavadní verze vnímaného proměňují vlastními zkušenostmi a nabývají občas dost dramatické podoby. Čtení už není tak milé a laskavé. Nastupuje realita. Sourozenci, rodilí to občané a obyvatelé socialistické vlasti, zjišťují, že občanská práva ani zdaleka nepojímají do své zaštiťující náruče všechny bez rozdílu, a už vůbec ne ty s rozdílnou barvou pleti (není - li člověk čirou náhodou Angela Davisová), čemuž straní nemalá část "normální" populace.

Tomáš Zmeškal čtenáře nešetří. Přitvrzení ve střední části knihy pouze předznamenává atmosféru finále, kdy příběh vrcholí ve vlnách a láme se jako světlo na hranách invence a neuvěřitelné imaginace. Nevyčerpatelná škála výraziva skvěle vymezující jednotlivé části děje a množství metafor (obzvlášť v závěrečné části), které jsou ale skoro vždy logickým předobrazem dějového posunu, znamenaly pro mne opravdový čtenářský zážitek, který se tímto pokouším nabídnout dál.

30 12.04.2020

Nějakou chvíli mi unikal, "Muž, který sázel stromy"... A pak jsem si užila trojnásobně.
Příběh: ten zcela přímočarý děj, tak nezvykle nekomplikovaný, až měl člověk chuť nakukovat stránkám za rohy, protože... takhle jednoduché to přece nemůže... nebo může..?
Poslech: asi neexistuje nikdo, komu bych to vyprávění s přesahem věřila víc, než Markovi Ebenovi.
Obraz: úchvatná animace v krátkometrážním filmu, který režíroval Frédéric Back. Neuchopitelná, mihotavá, jednoduše krásná.
A navíc, bylo hezké dostat se k tomu příběhu ve velikonočním týdnu...

48 08.04.2020

Líbilo se mi to kdysi, když jsem četla knihu. Líbilo se mi to kdysi také v televizi,
s charismatickým Royem Marsdenem v hlavní roli. Líbilo se mi to i teď, když jsem poslouchala celkem zdařilou dramatizaci do sluchátek před usnutím. Mám ráda tuhle klasiku, která mi vždycky evokuje propršený letní den v prázdninové chatce, čaj na kamínkách a teplou deku když v zimě sněží a není vidět na krok, blažený čas nicnedělání, volno bez telefonu, bez starostí, čas pro radost. Čas, kdy strach je jenom tetelivý a neškodný a hodiny na čtení nekonečné. Tohle mám ráda.

25 30.03.2020

Bible je, kromě jiného, pro mě oříšek, ořech, na kterém si lámu zuby, a budu. Světlo, povzbuzení, poučení - a taky zdroj mých pochyb, naštvání z lidsky nepochopitelného, neuchopitelného, skrytého. Děkuju, TaLu, že jste ji tak moudře dokázala vystihnout.

Věřím. Mimo jiné v to, že právě na dtbk se nemusíme (ani bychom neměli) zdržovat neagresivně vyjádřeného osobního názoru na jakoukoliv knihu, pokud dokážem respektovat (bez toho, že by nám zčervenala oční bělma), že existují i názory (pocity, zkušenosti) odlišné. Vždyť nemusíme. Můžem...

39 25.03.2020

Elling je skvěle načtený, poslouchala jsem s požitkem. Upoutala mne anotace, téma mě zajímalo, potřebovala jsem něco spíš jenom odpočinkového… Počkat, počkat. JENOM odpočinkového? A to má být jako co? Je to málo? Je to samozřejmost, jenom si odpočinout? Taková samozřejmost, jako moct jít do sámošky bez roušky? A to nám se nedělá fyzicky špatně a nechce se nám na záchod jen kvůli tomu, když je fronta dlouhá. Houby samozřejmost! Jak pro koho. Jak kdy…
Odpočinek to byl. Ale nejenom. Jak se to tak překulovalo od legrace do soucitu, do údivu, do obdivu, člověk držel pěsti až mu modraly palce, dojatě vděčný za příběh, za úhel pohledu, za naskakující asociace. Užitečná knížka, řekla bych. Mimo jiné...

21 24.03.2020

Ráda lovím houby. S láskou sběratele pečlivě opatruju skrovné jedince chudších sezón, doma je znovu obdivuju, čistím, krájím, čichám a chystám k uchování. Ráda houby i sbírám. Chvíli. Než se vytratí radost z příliš dostupných úlovků, které mechanicky plním do košíku, kde spodní vrstvy pod nově přidanými ztrácí obrysy a určitost, lhostejná k mimořádným exemplářům, namátkou a jaksi netrpělivě vkládaným k předchozí snůšce, dopředu nenadšená z vidiny zpracovávání.
„Pískový vrch“ byl pro mne jako houbaření žacím strojem.
Anotace vyznívá nanejvýš slibně: rodinná sága na pozadí polských dějin 20. století, tři generace žen, široký záběr, lakonický, hravý a vynalézavý jazyk, strhující příběh…
Začátek a první kapitola mi vyzněly jako potvrzení všeho řečeného; smršť autenticity a neotřelosti. Druhá kapitola jako by překvapivě trochu stagnovala. S tou třetí vyvstala už (pro mne) zcela naléhavá potřeba změny, posunu, přeskakovala jsem v textu v jejich očekávání, kutala příběh a moc se mi chtělo číst, ale jako bych pořád jen sehnutě čelila novým a novým vrstvám obdivuhodné (a v té intenzitě úmorné) originality neúnavně vytvářené mrštným osobitým jazykem. A když jsem se podívala dál a dál, bylo to stejné a stejné. Až do konce.
No, pro mne to nebylo, tak bych raději nehodnotila, ale nějak jsem se „uklikla“ a hvězdička už zůstala, tak nechť... K uznalejším hodnocením za kvality, které ta kniha nepochybně v mnoha ohledech má, se jistě připojí jiní spokojení uživatelé.
Mně moc nepomáhal ve výdrži ani úsporný tisk, zachovávající minimální okraje. Ani to, že je knížka prošitá, což není moc vstřícné k pohodlnému rozevření. Ale to už jsou „libůstky“, uznávám...

9 24.03.2020

Těžká jako kámen.., chce se napsat. Ale ne, to není ono. To se mi jen zazdálo, když jsem knížku začala číst a vtáhnul mě - Jamrtál. To se mi jen zazdálo, když jsem se prodírala trnovou spletí překrývajících se čtyř podob stále se opakujícího příběhu. To se mi jen zazdálo, když se na mě z těch pár stránek valil koncentrovaný kal slov, panebože, tak nelítostně výstižných, že nebylo kam uhnout. Že by si je člověk musel vyrvat z hrudi, aby tolik nedusila. Kdyby chtěl. Kdyby ovšem chtěl. Jamrtál...
Sevřenost knížky je dechberoucí. Nic nechybí. Nic navíc. Text. Fotky. A hořkost jako daň za to, že se - obzvlášť během poslední a asi nejexponovanější části příběhu - skoro nedobrovolně chvílemi usmějete.
Jamrtál...

22 20.03.2020

Tak tohle je radost! Když člověk objeví ve svém oblíbeném žánru něco slibného, když se ukáže, že se netěšil nadarmo, když zjistí, že se může těšit dál, protože narazil na zlatou žílu vícedílné série... Když autor, zde Pavel Hrdlička, ví, o čem píše. Když je příběh dobře vymyšlený a napětí tak akorát, když je zalidněn zajímavými postavami (tady vlastně docela dost postavami :), ale přehledný a vtipný seznam zúčastněných v závěru knihy to jistí...). Když ty postavy živě komunikují tak přesvědčivě dobově autenticky působícím jazykem, že nepochybujete. Když to má všechno vtip a spád a hlavu a patu. Když se jen tak mimoděk i něco dozvíte. No vážně. Radost...

35 17.03.2020

Tohle číst nebudu, to by mě nebavilo.., zareaguju občas iracionálně na knížku
ze seznamu „čekatelek“, která se mi už po několikáté bezděky ocitne v hledáčku.
A proč jakóó..?? udělám na sebe v duchu obličej. Někdy se neuznám hodna odpovědi, jelikož je to jasné. Někdy prostě nevím. Tentokrát, protože jsem sáhla v knihovním regále omylem po této audionahrávce namísto jiného titulu téhož autora, prostě čtu. V tomto případě se onen „přehmat“ týká ovšem pouze a jen nedokonalé motoriky.
Jinak jsem měla vážně štěstí.
V začátku jsem se trochu topila. Nepřečetla jsem si dopředu nic; nevěděla jsem, že se jedná o prvotinu (sic!), ani oč půjde, do děje jsem vplouvala namáhavě, od začátku ale lapena a připoutána velkorysostí formulací, barvitostí výrazů, fantaskností atmosféry. Témata se valila jedno přes druhé, vina, trest, odpuštění, nevratnost, zrůdnost manipulace a moci, to vše interpretováno tak civilně, s takovou dokonalostí a kázní, že nebylo možné se odtrhnout. A ruku v ruce s tím křehkost leitmotivu, prolínajícího příběhem až k rozuzlení… Tohle byla vážně nádhera.
Pro mě bylo trochu nepochopitelné jen jedno. A sice, že z toho výsostně celistvého tvaru vyčníval – neohlídán – nejmladší z mužských hlasů, který na rozdíl od ostatních „hrál“. Ke škodě věci.

25 28.02.2020