milary komentáře u knih

Jak se máš? Jeden ze stále méně a méně formálních dotazů letošního podzimu. Musím radostně přiznat, že jako čtenář se mám skvěle. Se samotným závěrem roku mi prostě „padají karty“. Teda knížky. Zrovna tenhle Harry Bosch… Ještěže se Connelly pochlapil a napsal sérii tak košatou, pyšnící se červenými čtverečky (a taky lakonicky - bez dalšího - pětihvězdičkovými i komentářovými reakcemi mých TOPíků a dalších fajnšmekrů).

První díl se mi moc líbil. Ehm.., přiznáváám.., já ještě žádného Bosche nečetla; myslela jsem, že si nevšimnete… Ale no táák, nechte si to :). Můžu teda být fajnšmekr s váma? Protože tenhle Harry Bosch, to je přesně dávkovaná kriminálka podle mého gusta. Drsná škola, drsné devadesátky... To mě neplaší. Zárukou je mi Connellyho mnohokrát oceněné tvůrčí mistrovství těžící mmj. z praxe investigativního reportéra, zabývajícího se kriminálními činy. Klasické vyšetřování. Klasická rivalita. Téma vietnamské války. Děj bez vypadávajících baterek. A zažívacích obtíží v důsledku nechutných prostředků zvyšujících rádoby šokujícím způsobem napětí v bestsellerových thrillerech. (A zakrývajících žalostný nedostatek oné nadstandardní nápaditosti prozrazující špičkové autory). Třicet let? No, kdo umí, ten umí, že?

Poslouchala jsem audioknihu. Četl skvěle Martin Preiss.

19 14.12.2020

No vida, jesle jsou ještě prázdné, minula sotva třetí adventní – a já už dárkuju! A to nejlepší knihou mezi mými přečtenými za minulý rok. Vybírá se většinou hrozně těžko. Protože hodně knížek, na které jsem díky databázi (a jejím uživatelům) zacílila i letos svůj zájem, bylo skvělých. Jenže každý máme vlastní kriteria, oblíbené žánry, autory… Taky to tak mám. Ale vůbec nejlepší pro mě jsou knížky mimo veškeré běžné škatulky. Když jsem si přečetla „Co se ztratilo“, nečekala jsem, že se v nejbližší době setkám s něčím podobným. Navíc s něčím, co první titul zastíní. Stalo se. Do mého života vkročil „Vetešník“.

Bohužel nejsem Jess Kidd. Nejsem ta maličko ironicky tvářící se bytůstka na obálce knihy, s očima, za nimiž snad jedině se může ukrývat a tísnit svět tak omračující a nevyčerpatelné fantazie, kterou ona marnotratně proměňuje stránku za stránkou v políčka filmu tvořícího knihu. Nevíte, jestli čtete nebo už fascinovaně zíráte na nevídané. A pak vás vrátí zpátky do říše slov geniální překlad Petry Johany Poncarové, čtete jednou, dvakrát, třikrát, zaujati formulacemi, které opět vyvolávají obrazy, neuvěřitelně vtipnými dialogy, kaskádami nápadů s postavami, prostředími, atmosférou, zápletkou.
Nejsem Jess Kidd. Ani náhodou. A tak nevím, jestli jsem jen zlomkově dokázala zachytit, proč mě „Vetešník“ tak mocně zaujal a nekonečně bavil číst. Ale ono je to stejně jaksi nepřenosné, myslím.
Prostě to zkuste a uvidíte. Ten konec… Taky bych ho ráda trochu rozehranější. Ale vyvolám-li si v budoucnu dojem z téhle knížky, zrovna on tam asi zastávat podstatnou roli nebude.

A já děkuju trudošovi, skrze jehož radostný komentář ke knize „Živel“ (mnou doposud nepřečtené) jsem se k „Vetešníkovi“ dostala. Je mi trochu (dost) líto odlišného překladatele, ale pochvalné zmínky v komentářích (broskev28 a další) mě plní nadějí. Těším se.

25 14.12.2020

Eva Turnová (známá též jako bývalá basistka a zpěvačka skupin DG 307 a The Plastic People Of The Universe) je mmj. sloupkařka. Napsala 8 knih pojmenovaných Turnový háj (1 - 8) a také BE100F, výběr toho nejlepšího z nich. A já trochu švindluju, protože jsem zatím žádnou z těch knih nečetla, ani tuhle, jen jsem slyšela Čtení z Turnových hájů, audioknihu, kterou natočila sama autorka za použití třiatřiceti ze svých sloupků Turnový háj, které se objevovaly na stránkách týdeníků Reflex a Instinkt (posléze se přidal Reportér) od roku 2011. Poslední díl vyšel v r. 2020 a sloupky vysílá také Český rozhlas Plus.
Na název Turnový háj jsem narazila v programu jednoho brněnského divadla, které má titul nabídce; zaujal mne, a tak jsem trochu zapátrala po původu. Vyplatilo se to. Audioknihu jsem vyposlechla s velkým potěšením a do knih se pustím.
Hvězdičkami nehodnotím z uvedených důvodů, mému skvělému dojmu ale odpovídá
výňatek z recenze Karla Steigerwalda:

...K čemu jiní potřebují stovky stran, k tomu Turnová potřebuje strany půl. Čtu ty půlstrany s rozkoší nad inteligencí autorčina cynismu, nad nímž víc lidského už není. Udělat z malé věci velkou je umění prvního řádu. Od dob Vaculíka v šedesátých letech je Turnová druhá osoba, kdo tohle se sloupkem umí...

Jako píše níže Rade, i mně se nahodile zaklesly oči o název a tomuhle já neodolám. Ani jsem si nic nepřečetla o panu Fahrnerovi, to až pak, když mi na konci tekly slzy (nikoliv zcela pod dojmem konce samého). Prostě jsem chtěla vědět, kolik let je někomu, kdo tak znale popisuje celoživotní hledání i pošetilost domnělého nacházení, touhu, nepolapitelnost, pomíjivost a smíření, které vzácně přichází jako dar, byť splácený uplývajícími lety. Kdo mi tak bez okolků připomněl feferonkový salát z papíru, chvatnou konzumaci piva v přísně zapovězeném lokále Na růžku v bezprostředním dosahu školy, slunečné dny, kdy měl člověk všechny cíle nadosah i dny, kdy se ony "cíle" proměnily v řadu zaměnitelných patníků na cestě nikam.
Je spousta knih, které se usilovně zabývají smyslem života a příčlemi životních hodnot. Některé se tváří vědoucně a ušlechtile. Tahle se netváří nijak. A je to tam.
Čte nádherně Honza Kolařík...

25 25.11.2020

Ještěže jsem žena. (???) No přece - Literatura světová, Romány, Pro ženy... Být chlap, nepočtu si. To mě vždycky dostane :)) Věřili byste, že se mě jednou v knihovně snažil příslušník mužského pohlaví (i když...) zapudit od regálu významnou gestikulací k ceduli "Pro muže"? Nekecám!
Báječná knížka. Taková, kdy mě od začátku baví formulace, styl psaní. Celý ten úchvatný nápad s "detektivní kanceláří". Společník opička. Mikrosvět obchoďáku. Podhoubí vztahů houstnoucích v propojení, která košatí zdánlivou jednoduchost tak, že nestačím obracet stránky. Což mě štve, protože je chci obracet co nejpomaleji a číst si ty úžasně vymyšlené scény znovu. Třeba tu o třídění odpadu :). A další. A to ještě nejsme na konci. A konec je překotný, až se vám kroutí uši do kornoutku. Připadala jsem si, jako když mě vyplivla kdysi v Prátru horská dráha (mlátilo mi srdce a asi jsem i dezorientovaně šilhala). Teď už jsem velká. Takže jsem si dala panáka a jsem schopná napsat bez třasu to, co zpravidla nedělám. DOPORUČUJU!

28 16.11.2020

Trochu jsem se bála, že nebudu moct hodnotit. Odvaha, postoje, charakter a - hvězdičky..? Co s nimi? Co s nimi, pokud ta knížka - a ty my zde "hodnotíme" - se mi nebude zdát dost dobrá? Je špetka lidí, kterým bych vděčně třeba jen "zavázala střevíc". Ale co když ta knížka..?
Nemusela jsem se bát. K tomu VŠEMU pan Fajtl ještě uměl psát. Poutavě, střídmě, nezatrpkle. Níže kdosi trefně vystihl; nebýt to podle skutečnosti, byl by to skvělý dobrodružný román. Nelze než souhlasit.
Četl pan Ornest. Poutavě, střídmě. Noblesně. Hodilo se to.

23 13.11.2020

Nedoposlouchala jsem... Nabídnutá zápletka tentokrát razantně přesáhla rámec thrilleroidního fujtajblu, který jsem ochotná vstřebávat. Pro zábavu. Mrzí mě to. Jinak mě na Galbraithově Cormoranovi baví všechno. A ani obávaný nadměr romantické linie, v následujících (zejména) pokračováních v řadě komentářů zmiňovaný jako otravný, v Hedvábníkovi žádné enormní zpomalení nezpůsobuje, zdá se mi. Aspoň do místa, kam jsem audioknížku slyšela. Třetímu dílu se nebudu vyhýbat, jen sáhnu po knize a nebudu poslouchat. Líp se mi tak absolvují méně poživatelné pasáže.

Slyšela jsem jako audioknihu. Příběh prochází střídavě třemi časovými rovinami, každou čte jeden interpret. Skvěle.
Vyprávění o osudech tří generací, česko-německé vztahy (a mezilidské vztahy vůbec), tři kluci kamarádi, z nichž jeden je duch.
Dětské oči vidí věci jinak, jejich vidění ale – přes nepopiratelné záblesky humoru, které jsou spíš kouzlem nechtěného, a dosud dětsky bezelstné přímočarosti – nikterak neubírá na obrazotvorné syrovosti líčeného, spíš naopak.

Četla jsem Café Groll, Sběratel sněhu mě ale upoutal nesrovnatelně víc. Určitě bude stát za to přečíst si (s ohledem na předchozí) Kathy. Časem. Čtení je to neveselé, jakkoliv pětihvězdičkové.

30 31.10.2020

Stejně úchvatný jazyk, forma i fotky jako v Povídkách jamrtálských. Hagibor se mi líbil ještě o dost víc. Trpkost úvodní vypravěčky, zkratka příběhu vychylující střelku nasměrování nejmladší z účastnic, na dřeň jdoucí třetí a poslední verze jednoho sedmdesátkového osudu očima ústřední postavy. Smutné… Nádherné…

17 31.10.2020

Knížka mě zaujala nejvíc úvodní částí. Okolnosti zvolení Berlína jako pořádajícího města OH, razantní změna původního záměru, kterým byla oslava mírového soužití, v triumf moci nastoupivšího Hitlera, střet apolitických ideí olympijského výboru s realitou, společensko-politická situace v Berlíně před a za olympiády (ta mi pěkně korespondovala s podrobným vylíčením téhož v mnou oblíbených krimi od Kutschera), ambiciózní realizace projektu…
Samotný popis průběhu her (vč. podrobností o přesunech výprav do Berlína) mi pak přišel jako nepřehledná skrumáž informací, takové „bez ladu a skladu“ ode všeho něco, hledání souvislostí bylo při objemu nabídnutého a četných opakujících se zmínkách obtížné a spíš únavné než zajímavé. Škoda.

14 31.10.2020

Přišlo mi vhod proložit si poslech detektivky jinými žánry a na knížku Martiny Winkelhoferové jsem si dávno myslela. Padla mi pod ruku při poslední várce vypůjčovaných knih před uzavřením knihoven - a nelituju. Autorka i dlouhý seznam zdrojů byly příslibem nikterak bulvárního zpracování mediálně vděčných témat – ostatně o vývoji, vlivu a narůstající sebevědomé dravosti tisku je ta kniha také. Ne všechny kapitoly byly stejně zajímavé, já jsem ale ocenila ve srozumitelných souvislostech podaný celistvý obraz vládnoucích rodů 19. století i radikálních společenských změn, které byly jeho součástí.

14 31.10.2020

Jsem spokojená. Galbraitha mi četl Petr Oliva, s Cormoranem se k sobě dobře hodili. Rowlingová psát umí – a cítím se trochu hloupě, když takovou samozřejmost moudře poznamenávám, - a tak se mi pěkně vymyšlená detektivka s příměsí romantiky (nic až tak přehnaného), svéráznými, živými postavami a způsobu vyšetřování odpovídajícím spádem zavděčila. Nemám potřebu ani komentovat jednotlivosti (vč. možná trochu teatrálního konce), jako celek mi to dalo dobrý důvod k trávení času.

32 31.10.2020

Zaujaly mě reference o autorovi; čekala jsem příjemnou detektivku. Zpočátku jsem si říkala: hm, trochu jednoduché. Potom: ...ale docela milé. Vlastně – celkem napínavé. Tématicky i informačně zajímavé. A chvílemi to překvapilo chytrým humorem. Jenže, celé mi to nesedlo. Jakoby to ustavičně oscilovalo mezi plnohodnotnou detektivkou – místy docela drsnou, a podivným „čtením pro ženy“ s hlavní představitelkou z jiného typu knížky. Rozumím tomu, proč autor svěřil hlavní úlohu hrdince, snažící se prosadit v době, kdy sílily hlasy po zrovnoprávnění žen a emancipace se drala z plenek. Jenže to prostě všechno dohromady bylo nějak málo uvěřitelné, zatímco s detektivem opačného pohlaví z toho mohla být docela neotřelá krimi.

19 28.09.2020

„Prokletý ostrov“ jsem poslouchala, aniž bych viděla film. Jsem moc ráda. Načetl ho Pavel Rímský a umocnil zážitek z téhle mimořádné knížky na maximum. Dokonalost jeho interpretace spočívá (vedle jiného) v tom, že poskytuje přesně odměřené tempo i akcenty čteného tak, aby člověku neuniklo vůbec nic z tohoto složitě koncipovaného děje; aby se od začátku do konce nevymanil z mrazivého napětí, které příběh přináší, ale aby se v tom napětí neutopilo žádné ze silných témat, které zároveň sugestivně nabízí.
Vůbec nepochybuju o tom, že Scorsese natočil skvělý film, mě by ale skutečné tváře v tomto případě rušily. Plánovala jsem zhlédnutí po dočtení, ale asi mi prozatím knížka stačí.
Zajímavé mi přišlo to, že někteří z uživatelů vypovídají o tom, že k úplnému pochopení závěru jim pomohl po přečtení knihy až film, jiní viděli film a vyústění nalezli v knize. Ani mně nepřišel závěr dostatečně uchopitelný, do jisté míry mě to zklamalo. Četla jsem si postřehy kolegů a zaujal mě spoiler :) v komentáři od mclenin; věta v angličtině, která v knize na rozdíl od filmu chybí. I zapátrala jsem na jednom fóru, které se k tématu nabízelo a opravdu se mi díky ní podařilo objevit úhel pohledu, který mi umožnil si závěrečné dění lépe osvětlit. A to mě potěšilo.

25 28.09.2020

Spis Vaterland mi připadal jako nejlepší z dílů, které jsem doposud chronologicky četla. Takže tři hvězdy zaslouží dobré zdůvodnění.
Mimořádně mě zajímá tehdejší Berlín. Libuju si v cizelérském, drobnostmi protkaném odkrývání skutečností, bavil mě práh případu v letité minulosti, bavila mě originální postava s počátkem spojená a také vývoj dalších figur v případu zaangažovaných. Jako Harpagon tvrdou měnu jsem nedosyceně přehrabovala útržky poznání z oblasti Mazur a polského koridoru, kořeny územních nároků, důvody a prostředky zvratů v politické situaci. Tentokrát to bylo až dobrodružně napínavé, skvělé i v tom, že Charlie se v příběhu sice vyskytovala a na vyšetřování měla svůj podíl, ale s Rathem se moc nepotkávala, a tudíž nedocházelo k nežádoucímu zbržďování a košatění děje v důsledku přílišné pozornosti věnované jejich vztahovým peripetiím.
Prostě skvělé. A teď, co se pokazilo? Někdy se mi stane, když čtu příliš mnoho knih najednou a polevím v ostražitosti, že na chvíli vypadnu z reality a vyfabuluju dechberoucí slepenec, než se zase vzpamatuju. Ale na Kutschera nemám :). Sedmdesát stránek před koncem zcela opustil svou pečlivou minimalistickou (doposud) koncepci, požil – nebo co já vím, - a už tak dost málo pravděpodobné situace propojil a vygradoval do naprosto crazy dějů rodokapsovo-indiánkovo- bigglesovských (a bůhví ještě jakých). Byla jsem tak ohromená, že mne už naprosto nevyvedl z míry udivující závěr knihy, zejména zcela nereálná scénka, kterou vystřihla Charlie za přítomnosti svých nadřízených na Hradě :), to už jen na okraj...
No a? Samozřejmě se těším na další díl!

19 28.09.2020

Vlastně je docela pozoruhodné, že jsem odolávala tak dlouho. Přece jen – 93% a 2577 hodnocení (aktuálně), to člověk nepřejde jen tak (i když vedle sci-fi ani fantasy nepatří k mým úplně preferovaným žánrům). Ale to téma...
Byl to skvělý zážitek. Příběh byl úžasný, strašně se mi v něm líbilo. Všechny podrobnosti o sklenařích jsem doslova hltala; bohužel vzhledem k mému poměrně dlouhodobému už pobytu na světě byla také intenzita paralel to, co vybuzovalo mou představivost extrémě. Ale bylo to tak jedinečně napsané, že děj hrál prim bez námahy a nedovoloval průběžně příliš rozmáchlá podvědomá srovnávání. Nemohla jsem se od čtení odtrhnout; bylo to napínavé v tom (pro mě) ideálním smyslu slova. A byly tam bezvadné dialogy. A vůbec. Trochu "rychlošípácký" konec ? :) Nevadil...
Těším se na „Faju“ (a snad i na chystaný třetí díl). A moc bych si přála, aby mě ta pokračování zaskočila stejně nečekaným nadšením jako "Naslouchač".

31 14.09.2020

Nádherné… Člověk do té knížky doslova vplyne. Není jediná věc, o kterou by se čtení zadrhlo (víte, jak člověk hned začně přemýšlet, co mu vlastně vadí a jak to naformuluje do komentáře). Jediná věc, kterou by si nedovedl představit. Které by nevěřil. Jediné místo, kdy by se od četby dobrovolně odpoutal, kdy by zaznamenal slabinu. Kdy by necítil lehýnkou tesknotu na prsou (v jiné knize jsem se dočetla, že se jí říká „toska“; typicky ruská bolest duše). A přesto se naprosto nejedná o cosi ponurého, naopak; úžasná je sebeironie - i v odhodlání překonat to, co se jeví jako nemožné. Když je tak mocně působivý překlad, jaké potěšení musí být, číst si tuhle literární perlu v originále…

Postřehy kolegů jsou báječné - jopp, Babajaga11, InaPražáková třeba… Mě ale zaujalo to, co ve svém komentáři mmj. zmínil Elevant:
...Asi jako amputace nohy frustrovaným lékařem za pomoci tupé pily…
Připomnělo mi to totiž jiné knížky, z doby pokročilé vědy (nejen lékařské), vyspělých operačních technik, ohromujícího obratu farmaceutických firem. Jak kde, ovšem. Četli jste od Tomáše Šebka o misích Lékařů bez hranic?

28 12.09.2020

Není to o narušené sebedůvěře. Fakt ne. Ale pro některé položky, vyskytující se v běžném životě, doopravdy nemám buňky. Jakože doopravdy. Dívám-li se na složitější „špiónku“, ukazovák mého muže tančí po stále stejném tlačítku klávesnice s hbitostí zručného telegrafisty, a on pozastavuje děj, aby mi zodpověděl sofistikované dotazy typu: „To je ten von, co tam před chvílí byl? Ne?? A kdo mu to teda řekl?“ a „Tenhle kamarádí s kým?“ a podobně…
Nejinak je tomu se sci-fi. Obliba veteránů bří. Strugackých a dalších zhynula lety na úbytě a po vlažných pokusech restartovat zvídavost pro tuhle kategorii (větvící se v postapo apod.), rezignovala jsem. Možná i proto, jak hrozivě se úží dříve zřetelná mezera mezi smyšleným a reálně hrozícím, očesaným o literární přitažlivost.
„Okno do času“ mě ale dlouhodobě lákalo, až nalákalo. Přestože zejména téma cestování v čase je ohledně mého racionálního vstřebání sci-fi přímo ukázková.

Nikdy neříkej nikdy. Většinu z těch pár stránek obydlel obsah běžně čtivý, uchopitelný, uvěřitelný (fakt jsem to řekla??), chytrý, lidský. Hlavního hrdinu pevně přichýlíte po prvních stránkách a do konce – překvapivě mocně napínavého – jste odhodlaní za něj dýchat. Zasmějete se. Dojmete. Občas se poznáte v otázkách. Občas to brnkne hluboko. Často na někoho myslíte. A na vlastní nepatrnost…

Občas se taky ztratíte a musíte se zorientovat. A jo, já to vážně celé dala. Jen úplný závěr už byl trochu složitě konstruovaný a ony dvě tři stránky do konce jsem drobně protápala. Ale vůbec to nevadí, knížka byla skvělá.

18 12.09.2020

Chvilinku trvalo, než jsem se oprostila od podvědomých výhrad a začala se prostě bavit. Ale pak mě to bavilo moc. Děj určitě nepostrádal napětí, bylo to vtipné, a až mě trochu zaskočilo, kolikrát jsem si pomyslela: Teda holka, líp bych to neřekla... :)
Moc fajn, ráda budu pokračovat s dalšími díly (ve skrovném počtu přeloženými).
P. S.
Čtečka je skvělá věc. Člověk se vyhne obálce. Nebýt totiž celkem přesvědčivě motivujících ohlasů mých TOPíků, ta by mne tedy ke čtení neponoukla.

27 06.09.2020

… Jak si poradila ortodoxní židovská rodina s doučovatelkou v minisukni?…

… Belgická královna Mathilde označila tento autobiografický román za jednu z nejdůležitějších knih, které četla…

No, jakkoliv neznám čtenářský vkus belgické panovnice, tuším v těchhle nahodilých dvou větách z přebalu knihy krajně rozdílný náhled na věc. A o tom „Mazl tov“ přesně je. Knížka plná odlišností.
Knížka plná informací. Přísně nestranně předkládaných, to je skvělé. Je napsaná úžasně čtivě, s nadhledem a humorem. Ale ve chvíli, kdy si chcete jenom tak neškodně „voyeuřit“, jak se teda ta zateističtělá katolička v mini (a s perským přítelem navrch) s tématicky chytlavou situací popasovala, ani nemrknete, a už si googlíte pozapomenuté či revidované střípky mezinárodní politické scény uplynulých let, abyste si – kdo vás nutí?! - zodpověděli neodbytně a průběžně nastolovanou otázku: A co si o tom myslíš ty?
Místy je to vlastně celkem až nepříjemně osobní pro naprostou nemožnost konzumovat všechny ty kontrasty, frustrace a střety nejrůznějšího charakteru obvyklým bezpečným, pohodlným, společensky (v nejbližším světě) zažitým způsobem.
Nepříjemně osobní… Jo. Nejvíc je to o odlišnosti; ta nás štve. Zjišťuju, že tolerance je na rozumu závislá jen částečně :).

...Jejich nápadná a hlasitá přítomnost mě rozčilovala.Přála jsem těmhle Židům něco špatného? Ne. Přála jsem těmhle chasidům v daném okamžiku něco dobrého? Ne. Přála jsem si, aby si svět nepřidělával tolik práce.
…

Nečtěte knihy, které vám říkají, jak to je. Zkuste si na to přijít sami.

20 31.08.2020