milary komentáře u knih

Slyšela jsem v podání Petra Čtvrtníčka, bylo to skvělé.

Dlouho předlouho odkládaná knížka, v určité době trochu kapric, jakože - tys fakt? nečetla? Orwella?? NE!!! Mulisymulisy!!! :(((( ... A pak už mi nějak unikal, vždycky bylo něco jiného. A pak už mi tolik nesešlo na tom, co si kdo myslí o mém výběru četby, až jsem se nakonec sama sebe jednou zeptala - tys fakt nečetla Orwella? - a koupila jsem si ho.

Některé knížky nepromeškáte, Farma zvířat k nim patří. Vlastně, bohužel. Je to podobenství o tom, co bylo, je, a bezpochyby taky bude, což odvážně tvrdím, přestože jsem si zrovna někam zašantročila svou křišťálovou kouli. Když jsem doposlouchala, tak si (ještě v zajetí té síly) povídám - super, máme to z krku, ještěže někoho napadlo to napsat... A pak jsem se vzpamatovala, rozpomenula se KDY to Orwell napsal, a co se stalo od té doby všude možně. No, co naděláme. Třeba jednou... (?)

50 20.06.2021

Nebylo a nebylo to v knihovně k mání. Ostatně nebyly k mání dlouho ani knihovny :(. A tak jsem na Audiolibrixu sáhla po Buriánkově desetidílném zpracování z roku 1984.

Plzeňská inscenace měla svého času úspěch a také několik repríz. Pak ale došlo nešťastnou náhodou k poškození, či spíše nevratné ztrátě části záznamu, než... se ukázalo, že si celou sérii kdysi natočil soukromý audiofil, a díky němu se podařilo po více než třiceti letech Mayday zkompletovat a vrátit zpět k posluchačům. Docela dobrodružná historie.

Já to nikdy předtím nečetla. Na začátku mi přišla trochu strojená interpretace , ale jakmile se děj rozjel, - mha přede mnou, mha za mnou - už mě napětí do konce neopustilo.
Řekla bych, že u takhle skvěle napsané klasiky z thrillerových vod, která je ještě pořád v porovnání s knihami na podobná témata ve hře o žluté triko, nedává dvakrát smysl nimrat se v technických detailech, procentu uvěřitelnosti a rozebírat, zda je zastaralá a proč. Je lepší si ji prostě užít. Anebo ji zkrátka nečíst.

Happy end? Ten mě drásá zejména tam, kde se usilovně snaží prodloužit agonii nějaké bezbřehé blbosti. U knížek jako Mayday přimhouřím oko a skousnu ho. Jak jinak by to taky mělo skončit, že? :))

32 19.06.2021

Čtyři - a asi by si Olympia zasloužila i pět. Vloni jsem četla Hitlerovu olympiádu Christophera Hiltona, tam naopak v komentáři zmiňuju Kutschera, - ale to jsem ještě vůbec netušila, nakolik se mi teď ona knížka mnoha shodnými fakty připomene a čtení posledního dílu série bude díky tomu ještě atraktivnější.

SPOILER:
Píšu - poslední díl. V tom je pro mě tentokrát trochu kámen úrazu, a na stejný vrub jde i kolísavá tendence připnout na výložku pátou hvězdu. Vlastně bych se spokojila - jako se závěrem, vč. nenásilné možnosti pokračování - s momentem, kdy Charly v poslední kapitole téhle maximálně napínavé knihy, a po skvěle vymyšleném a nečekaném finále, rekapituluje plusy a mínusy a vrací se do "všedního" Berlína a do práce.
Jenže: následuje epilog. A ten může být hodně krkolomným "oslím můstkem" k eventuálnímu pokračování, anebo pokračování nebude, a pak je to jen zbytečný kýč jak bič.
No, pokud k tomu pokračování dojde, snad se znovu záhy utopíme ve víru děje a na tenhle přílepek pozapomenem. Já sázela na pokračování v Praze (byť jsem nepočítala, že by se vše podařilo na první dobrou). Zatím to vypadá, že jsem se netrefila, a autor potřebuje na závěr akčnější pecku. Nebo na rozjezd. To uvidíme...

Vřele souhlasím s jaroiva a její výtkou ohledně překladu. Obzvláště pak, když sám závěr knihy, ta jedenapůl stránečka dramatické rozhlasové reportáže, obsahuje informace zdaleka ne nepodstatné :).

25 27.05.2021

Původně jsem chtěla komentář pojmout jako deníkový záznam - nějak takhle...
Den první:
V očekávání intelektuálního zážitku kladu na nosič desku s přiměřenou hudbou (kvůli vhodnému pozadí), zaujímám nenucenou pozici v křesle, cinknu ledem ve sklenici a jmu se naslouchat.
Jenže to nějak... Sakra... Po prvních deseti minutách zneklidním, ale snažím se dál předstírat soustředěné zaujetí. Po další chvíli se obtížně vyhrabu z nenucené pozice, poškrábu desku s přiměřenou hudbou nešetrným odnětím přenosky, pocintám se zteplalým alkoholem a znervózním podezřením, že jsem hloupější, než "mí oblíbení". No ano, považovala jsem - odtažité řekněme - hodnotitele trochu za škarohlídy, ale že bych zrova já?!)...
Spát jdu zdecimovaná a s nulovým sebevědomím.

Ale takhle to P. & G. určitě nechtěli!!!

Tedy; nalejme si čistého vína. Ta knížka JE chytřejší než já, přiznávááám...
Aby totiž bylo možné, dělat si z něčeho psinu, je nevyhnutelně nutné něco (pokud možno co nejvíc) o tom vědět. Takže - bod jedna: všeobecný přehled nezaškodí. A to určitě i o biblických tématech, ne že ne. Protože čím víc informací máte, tím víc souvislostí vám dojde, a o to víc se (v tomhle případě) nasmějete.
(Ale není třeba házet flintu... Uživatelům "intelektuálně plašším" :) můžu zkušeně doporučit přednes Jana Zadražila. Díky němu se vychechtáte dosyta, aniž byste ty otravně se povyšující souvislosti nějak zvlášť postrádali). :)

A ono SDĚLENÍ, které je vpleteno do husté osnovy chytré a laskavé legrace bizarních, báječně nekorektních a ve všech ohledech velkorysých (byť možná trochu i co do počtu stránek :)) Dobrých znamení, určitě nepřehlédnete. Nepřehlédněme... Stojí za to.

32 23.05.2021

Tak co bych tedy určitě nečekala - že při poslechu Rudišova Českého ráje najdu Jana Wericha. Že budu místy vnímat podobnou řečovou melodiku, rytmus i akcenty. Že i určitými stylistickými podobnostmi mi knížka občas připomene Fimfárum. Nebo Čochtana.
Že interpret pan Čtvrtníček nadřekne, zapauzíruje, zaintonuje a dořekne cosi tak, že sama sebe podezírám ze sluchových halucinací :). Nene, v žádném případě se nejedná o jakousi vědomou stylizaci! Interpretace je naprosto osobitá a úžasná, ještě při bezpochyby tak obtížném textu. Ozvuky Wericha (Horníčka, Smoljaka třeba) - nijak uměle, naprosto mimoděk - jsou zkrátka nečekaným bonusem navíc. Pro moje uši i duši.

Moje první setkání s autorem, tedy první knížka. Parádní. I když jsem měla chuť ji po úvodních dvou replikách konzervativně zavrhnout. Protože tohle teda! ... tctctc... :)
Zpočátku se tváří jako nahodilé pindání týpků v sauně (náramně krásně panem Čtvrtníčkem hlasově charakterově rozlišených). Týpků, kteří nemají jména a každý jejich výrok (což by se mohlo zdát na první dojem k nepřečkání!) je uvozován jako: ten, který je hasič a zachraňuje lidské životy, nebo - ten, který je z nás nejmladší (prostě takovým zdlouhavě indiánským způsobem) - řekl...

Na první pohled repetitivní chlapácký kecy... A mezi vším tím chlapáctvím (a skoro dojemně směšnou agresivitou mlaďochů, zatím slepých nedostatkem vlastních zkušeností s přibývajícím věkem), se zřetelně vyrýsovávají linky životních příběhů každého z nich (z nás), odlišné na povrchu, odlišné uvnitř, poletující chomáčky nejistot, strachů a všelikých nezřetelných myšlenek povymetaných po koutech duše, drobný prach pochyb, tušení pomíjivosti - a neuhasitelná touha nahlédnout, co je "za zdí", a konečně vědět...

Líbila se mi, tahle ramenatá a vnitřně křehká sranda. A taky konec, - trochu mě vyvedl z míry, ale nechtěla bych ho jinak.

37 21.05.2021

V dávném šerověku jsem sérii viděla. Pamatovala jsem si, že to bylo hodně drsné koukání, - a jinak? - sotva oba hlavní protagonisty.
Mám ráda hlas pana Stránského. A zcela nahodile jsem tuhle narazila na pár komentářů k jednotlivým dílům Milénia. K poslechu mě však postrčil jeden s atypickým závěrem ohledně autora: ...čest jeho památce... Hmm... No tak jsem si rozklikla životopis - a pochopila.

První část se mi "líbila" v podstatě nejmíň. Tak na - řekněme - slabých deset? :) Zejména proto, že tématicky už to bylo za hranou toho, do čeho bych se pustila normálně. Ale "normálně" by krutost popisovaného nepřevážilo fenomenální zpracování.

Druhá část byla něco, od čeho už dost dobře nešlo se odtrhnout. Pro mě nejlepší.

Před třetím dílem jsem o mezipauze už ani neuvažovala, k poslechu se vracela v co možná nejkratších intervalech a poslouchala po co nejdelších kusech. I proto, že záplava postav a švédských jmen dávala pozornosti řádně zabrat. Ale pokud člověk nepauzíruje moc, určitě ze souvislostí nevypadne. Také po téhle stránce se Larsson ukázal nejen jako úžasný autor, ale precizní a mimořádně zkušený novinář, výsostně schopný uspořádat a přehledně předložit složky komplikovaného děje a vygradovat ho k přesvědčivému závěru.

Mě osobně moc nelákají pokračování oblíbených děl jinými autory; málokdy se to povede. U Milénia bych to nejen neriskla, ale ani neudělala z úcty k autorovi.

28 16.05.2021

Chtěla jsem dát 4, dávám pět. A vlastně si po pár dnech, kdy jsem si Marlowa nechala uležet v hlavě, nejsem jistá, zda i to stačí. Dost obtížně se popisuje proč.

Chtěla jsem citovat úryvek, kdy Ratha - zcela proti jeho přesvědčení - převálcuje, byť na chvíli, úděsná síla davového nadšení na sjezdu v Norimberku. Skvěle už ale cituje jiným neméně působivým úryvkem Jaruš7.
Z duše mi mluví Gracian1964 a potkávám se s Mats 379 i jaroiva v názoru, že série nejenže nemá klesající, nýbrž stabilní či vzrůstající úroveň, ale že Marlow určitě patří k nejlepšímu. Stejně jako jaroiva a konicekbily (jehož komentář báječně postihuje charakter celé Kutscherovy série) se hluboce přimlouvám za chronologické čtení. Tedy nejen kvůli tomu, že mnoho postav je průchozích, ale právě kvůli geniálně kompaktní sociální sondě do historicky velepoutavého období, která Kutscherovy "kriminálky" nadřazuje žánru.
A spolu s broskev 28 sdílím zaujetí pro další osudy Fritze i ostatních, skvěle vyfabulovaný příběh J.M. (no teda, chtě nechtě mi byl chvílemi i sympatický, zlosyn jeden!!), a samozřejmě - pro "škatuli Petersonovou"!!!

Přeju nám všem, ať pan Kutscher neumdlí. Ale ať, proboha, umí přestat včas, jakkoliv se budem těžko loučit a bude nám to líto.

29 16.05.2021

Pořád mě to hrozně baví číst. Nenapsala jsem to už minule? Napsala. Vidíte. Setrvalý stav :).
Ano ano, zase je tam spousta overstolzek. S tím nic nenaděláte. A zase je tam spousta stránek zmarněných tou čím dál umanutější a nadutější Charly. A spousta protivných domácích rozbrojů. A...
... mezi tím, úplně nepostřehnutelně, vsakujete pach té doby. Smrad, charakteristický pro jakoukoliv totalitu. Puch násilí, strachu, ohrožení, iracionality, politické a rasové segregace, morálního rozkladu. Vnější i vnitřní nesvobody. Nejen tam "venku". Ale doma, u stolu. Uvnitř sebe sama. Tak jak s tím žít. A žít se přesto nějak musí...

Myslím, že pro tohle čtu Kutschera s takovým obdivem. A vlastně jsem mu vděčná, že zlo epochy, kterou dovede tak bravurně postihnout, rozmělní tu trochou lehce otravné romantiky, tu malinko přepáleným arzenálem dějových aktivit, - a tu nějakým tím cigárkem nad běžný limit. :)
Prostě to hrozně ráda čtu...

28 06.05.2021

Čte se to dobře. Jednoduše proto, že autor je prokazatelně dobrý spisovatel - alespoň podle ohlasů na Venkovskou trilogii morálního neklidu například, - já od něj zatím nic nečetla. Ale nepotkala jsem se s příběhem. Minimálně jeho částmi, které mi přišly mnohdy vykonstruované a přitažené za vlasy. S dialogy. Marií samotnou. Nechci její tápání devalvovat spojeními "čtení pro ženy" a "červená knihovna", pravda ovšem je, že bych podobnou postavu hledala u autorů (autorek) jiného ražení.

Tuším, co jsem měla v knize najít. Nenašla. Vztahovou "hluchotu" a "němotu" jsem potkala už jinde líp. Generační střety. Mezníky, kdy člověk najednou nahlíží život jinak. Musí. Nebo stárne. Nebo oboje. A neumí to...
Mně příjde, že pokus o to, tohle všechno v knize postihnout, prostě nevyšel. Že vyznění je nepředpokládaně laciné a trochu banální...

Ocenila jsem atmosféru, náznaky poetiky, vypravěčství, vhledy do minulosti, - to, co pravděpodobně autorovi vyneslo zasloužené uznání u jiných knih.
Mně se Plachetnice na vinětách nelíbila. Zkusím jiného Hájíčka.

25 01.05.2021

Pokud čekáte cokoliv pro detektivku obvyklého, nic z toho tady nenajdete.
Zpočátku jsem četla jaksi roztěkaně, podvědomě vyhlížejíc, kdy TO začne. TÍM jsem nemyslela ani v nejmenším nic konkrétního; koneckonců vražda byla spáchána, situace nastolena, jen mě mátl pocit jakési neuchopitelnosti čteného. Až po pěkných pár stránkách jsem se potěšeně zatetelila nad jakousi formulací, pak zachechtala, přestala loudit řád v poněkud chaotickém a o to štědřejším nanášení vrstev situací, lehce absurdních dialogů a nitkovitého tepu vyšetřování, a spokojeně dospěla k rozuzlení.
Pro tentokrát mi vlastní zápletku zastínilo radostné vzrušení z originálního stylu nově objeveného autora, ale to vůbec nevadí. VanVeeteren se svým týmem bez námahy zaujal pozici mezi těmi, ke kterým se ráda vracím.

24 30.04.2021

Ch. J. Sansom... Všechno, co mám ráda. Historické období, excelentní vypravěčství, "staří známí", Shardlakeova právnická ekvilibristika, detektivní případ, fiktivní příběh v reálných kulisách. Žádný z dílů pro mně nebyl "slabší", tenhle se mi ale, skoro překvapivě, líbil úplně nejvíc.
Myslím, že Sansomova schopnost načerpat informace z nesčetných zdrojů a předat je čtenáři v neuvěřitelně plastické podobě tady dosáhla naprostého vrcholu. Víc než 750 stránek jen tak někomu neodpouštím. Zde se týkají rebelií šířících se Anglií sotva dva roky od smrti Jindřicha VIII. a ústících ve vznik povstaleckých táborů. Nic, o čem by člověk (já) doteď moc věděl. Navíc, když trochu nadsadím, kauza se odehrává víceméně na jednom místě. Přesto jsem neztratila pozornost ani na chvíli.

Závěrečná část knihy je věnována zdrojům a tomu, co na Sansomovi miluju úplně nejvíc. Obsáhlému a pobratelnému objasnění reálných okolností v přehledných kapitolách. Nemusíte zdlouhavě "googlit"; odpovědi na své otázky (a že jich bylo!), dostanete vzápětí, včetně dostupných informací o těch postavách, které mají svůj historický předobraz. Pro mě nádherné čtení.

28 25.04.2021

Velký respekt - z bezpečné vzdálenosti; sama bych ničeho podobného, jak to autorka popisuje, nebyla schopná. Což ale nemusí nutně znamenat, že bych nemohla být pěstounka, myslím... Hodně se mi líbí komentář karaliene; běžely mi hlavou podobné věci... (A tu další knížku si určitě přečtu, díky).

21 20.04.2021

Tentokrát se s většinovým hodnocením příliš nepotkávám (ale to smyslem komentářů není).
Zdůvodnění je asi tohle:

Líbil se mi začátek. Přestože jižanská kulisa není nikdy tak úplně moje parketa, divoké prostředí bažin, pobřeží a oceánu tvořilo hodně lákavý rámec nezvykle koncipovaného příběhu opuštěného lidského mláděte, trochu podobného Robinsonovi. (Jenže Robinson "jen" ztroskotal, nevykašlala se na něj bez jakéhokoliv varování máma, bylo mu o dost víc let a netrpěl v očích jižanské
maloměstské veřejnosti stigmatem "holky z bažin". A uměl číst a počítat a kdeco. A měl Pátka).

Takže: zpočátku bylo všechno nanejvýš zajímavě otevřené, představivost pracovala na plné obrátky. Do děje vstupovaly další postavy, nepřehlédnutelně se však drala do popředí nejsilnější ingredience knihy; tvář přírody. A ta tou dominantní složkou zůstala až do konce, domnívám se. Nemohlo to být jinak; autorčino výsostně zasvěcené, uhrančivé a vpravdě dokumentární obeznamování čtenáře s tajemstvími bažiny i vlastnostmi oceánu, opatřené nesčetnými podrobnostmi z oblasti flory a fauny, popisy a latinskými názvy, precizními zdůvodněními toho či onoho jevu, zevrubným líčením sebemenších obměn již popsaného, nakonec vyústilo v jediné. Všechna ta úctyhodná vášeň pro detail jakoby překročila rámec žánru a bezděčně přiřadila ději – aspoň v mých očích – vedlejší roli.

Možné SPOILERY:
Děj měl ovšem velké ambice... Věrohodně podat příběh postavy, která z osamělého, zavrženého děcka bez vyhlídek, vzdělání a s minimem socializace, dospěje v bytost respektovanou ve vědeckém světě, renomovanou autorku jedinečných odborných publikací a také utajenou básnířku. A navíc, - propojit linku přírody a osobnostního růstu hrdinky s linkou třetí; vyšetřováním vraždy…

Překvapila mě nevyváženost zpracování. „Dějové“ pasáže postrádaly vzletný rozmach „odborných“ částí, místy byly jen těžko uvěřitelné, dialogy těžkopádně konstruované, romantické scény skoro jako přes kopírák, přičemž to, co s Tatem mohlo (při troše dobré vůle a vzhledem k okolnostem) působit rytířsky a uvěřitelně, s Chasem, v situaci totožné, už působilo směšně. Myslím tím třeba jeho „oddaný“ zájem o výklad ohledně fungování hvězd, který si Kya přečetla v knihách o Einsteinovi, ve chvíli kdy.., eh... – je Einstein prostě to poslední, co by odkrvená mysl vstřebala :). Nemyslím, že bych byla cynik, spíš si to v reálu těžko představuju…

Co mě ale vykolejilo zcela, byl konec. Nedovedu akceptovat, že by Tate po letech soužití a respektu jednoho dne vyhrábl zpod kamen tklivou báseň, která by mu odkryla nejen další hřivnu jeho milované Kyi, ale také to, že mu jaksi „opomenula“ zmínit, že úkladně zabila člověka. Že zvládla (vzdor své přirozené plaché letoře) konspiraci, která zahrnula převleky, přejezdy, proudy, absenci svědků, nepravděpodobně dosažitelný časový limit, to, že se oběť dochvilně dostavila, dostala, co jí patřilo, a šmytec. Bylo to z krku… A že by on, Tate, bez cavyků (a obvyklého autorčina sklonu k popisnosti) vše jen tak spálil - a nazdar...
Vlastně, zpětně byl ten „soud“ fraška. K odsouzení nějak ani dojít nemohlo, i kdyby v něm nefigurovali přehnaně retardovaní policajti. Neb nepravděpodobnost provedení byla zdůrazňována tak mnohočetně a s takovou vehemencí, že to byla na čtenáře zkrátka bouda.
A ještě k té vraždě. Nepřehlédla jsem, že oficiálních cest k obvinění Chase bylo nemnoho a odhodlávání bylo těžké (ne, že by se s tím člověk nepotkal i mimo tuhle dobu a prostředí). A kdyby ho Kya vzala v sebeobraně šutrákem, tomu bych rozuměla. Takhle tomu nerozumím. Autorkou po mnoho stránek budovaný obrázek Kyi se mi někam rázem vytratil.

Udělala jsem chybu, poslouchala jsem. I interpretace se podepsala na mém hodnocení, protože neodbytně poutala mou pozornost k věcem, které by se mi tak jako tak nelíbily, ale při četbě by asi tolik nevyčnívaly. Moc hezky byly namluvené ženské figury a děti. A dál si vypůjčím kousek komentáře z Audiolibrixu, se kterým se zcela ztotožňuji:
...pitvoření hlasu při interpretaci mužských postav bylo místy až trapné. Interpretace tak celkově vyzní hrozně lacině a možná to uškodilo příběhu, který by jinak mohl mít lepší náboj…
No, nevím.

32 19.04.2021

Četla jsem zrovna o velikonocích. A myslím, že lepší svědectví o službě, pokoře, odvaze, toleranci a nesobeckém nasazení ve věci dobra a lásky k bližnímu jsem si vybrat nemohla.
A byl tam i další kus velikonočního příběhu; že i když mají některé dobré "mise" zdánlivě špatné konce, to podstatné nekončí. Pokračuje dál.

A já pokračuju též. S Africkou zimou: do Jižního Súdánu s Lékaři bez hranic.
P. S. Lukáš Hlavica čte nádherně, co Tomáš Šebek tak úžasně žije a píše. Díky!

32 08.04.2021

Mluviti stříbro, mlčeti zlato.
Vyřčené slovo je jako vystřelený šíp, do toulce ho nevrátíš.

Mlčení...
...Mohli jsme si možná sednout ke stolu a promluvit si... rozjímá Svatopluk nad matčinou postelí v ústavu. Než se znavená zamlžená mysl vzmůže vypustit z úst jméno. Chybné jméno. Závan dojetí jako by nikdy nebyl. Vždycky! všechno pokazila...

Slova...
Ta chorá... Křižují křikem i šeptem, vyřčena i na papíře. Uzamykají do mlčení, kde po zlatu ani památky...

(Pro)mlčení. (Za)mlčení. Strachy. Křivdy. Zbabělosti. Omyly. Domněnky. Lži...

Ubližující, chybující, toužící, trpící, v pýše mrhající časem, silami, životem...
Křičící. Němí. My...


Na "Tiché roky" jsem si počkala. Tři skvělé knížky předchozí, je možné, aby i tahle..?
JE.

66 03.04.2021

Zatímco "Do tmy" mě opředlo jinakostí a zmámenou a zcela pohlcenou vlákalo do tenat vůní, barev a tajemna, kterými překypovalo jako vřící čarodějný kotlík, a "Ke dnu" zanechalo vyčkávající a trochu vystřízlivělou, četba "Před povodní" ve mně průběžně budila nutkavou potřebu jít si umýt ruce a vykloktat. Mýdlem. Prostě toho vazkého ulpívání a vhledů do "zásvětí" duševního zdraví bylo nějak moc.

Do tmy 3. byla jedna z knih, kterou jsem se určitě nechystala pro případný nezájem odložit (a důvodem nebyly investované dvě stovky). Zajímalo mě, kam skvělá Anna Bolavá posune své psaní i postavy, s jejichž osudy jsem se už dvakrát potkala. A lhala bych, pokud bych nepřiznala, že některé pasáže jsem četla se zaujetím, byť chvílemi poněkud schizofrenním (což se k textu docela dobře hodilo). Nebo-li s respektem k autorčiným schopnostem a s až fyzickou nechutí k tomu, co čtu. Snažila jsem se uchovat si odstup a přeskakovala jen málo. A tak se mi dostalo hned několikerého ponaučení. A sice, že jeden autor může napsat knížku, která patří k tomu úplně nejlepšímu, co jsem kdy četla (díl 1), i knížku, která se mi líbí míň (díl 2), - což je asi úplně běžné, - ale že tentýž autor může zcela ochromit mé čtenářské pohárky něčím (díl 3), co pro mě reprezentuje koncentrovanou ošklivost ve škále, jaká razantně potlačí jakékoliv moje nadšení pro sebeuznávanější osobitý styl.
Z duše mi mluví komentář od uživatele mahdal. Žánrová změť.., taky mi to vadilo.
Jinými slovy se téhož v podobném smyslu dotýká ve svém komentáři také InaPražáková.
Tak snad příště...

27 28.03.2021

Překrásná knížka. Jazyková pastva, nádherný, neuvěřitelně citlivý překlad
(Viktorie Hanišové, mimochodem). Zprvu jakoby jen črty, střípky a náznaky, vazby lidí k lidem, lidí k přírodě, lehkovážně mýcená historie míst. Čas v kruhu. Neomylně zapadající souvislosti, člověk čte stále rychleji a nenasytněji, to jak rozpoznává v ději vlastní život; a dočítá dojatý, obdarovaný, snad i trochu zmoudřelý a - naplněný pokojem. Klidem z řádu věcí. Ta knížka je úchvatně poetická, avšak nikoliv melancholická, pro zvláštní způsob humoru, někdy lehýnce a nečekaně dočerna. Výjimečné.

Moc se mi líbil i Starý kraj, před časem. Polední hodina ale víc.

Skvělé P. S. od broskev28 níže. Přesné a užitečné.

31 24.03.2021

Pořád to hrozně ráda čtu, uvědomuju si, jak jsem se po delší době (lehce rozpačitá z předchozího dílu) naplno vrátila do - teď už nezvratně - hitlerovského, nacisty ovládnutého Německa. No ano, jak píše broskev28 v báječném komentáři níže, teprve teď se doopravdy láme chleba.
Teprve teď je zrůdnost nastoupivší oficiální ideologie a nestoudnost praktik silové převahy naplno odkryta i těm největším popíračům. Teprve teď propuká hon na Židy zcela nepokrytě, teprve teď se začíná utíkat přes hranice tam, kde "je ještě možné svobodně mluvit", například do Československa. Do Prahy. Ach...

Kromě excelentního vylíčení politických poměrů mi tentokrát učaroval i bezvadně vymyšlený případ a rozšíření běžného obsazení o další pozoruhodné typy :). Rozhodně pokračuju.

26 21.03.2021

Poslouchala jsem jako audioknihu. Přišla jsem sice o fotky, ale nelituju. Autentičnost projevu obou aktérů rozhovoru mi to zcela vynahradila. Byla radost je poslouchat. A byla radost, ráchat se s požitkem v čisté vodě rozhledu, nezpochybnitelné profesní způsobilosti, kultivované argumentace, hravé sebeironie, respektu k odlišnosti. Vizionářství (bez dnes zcela běžného katastrofického filtru), předpokladů na základě zkušeností, ověřeného, ověřitelného.
Pookřála jsem. A mé grémium "ředitelů zeměkoule" je zase o jednoho člena bohatší. :)

19 16.03.2021

Já ji měla už jednou vypůjčenou, tu knížku. Tehdy mi uvízla pod prsty díky jednomu z mých oblíbených. Ale asi měl tenkrát můj čtenářský hlad, který mě v knihovně pravidelně přepadá :), zase jednou velké oči; nestihla jsem ji (až na pár počátečních stránek) přečíst. Zdálo se mi, že to zas taková škoda není. Znovu jsem se chytla na udičku díky komentáři JezinkyJ o kousek níže, a tentokrát to klaplo.

Ze začátku jsem byla trochu odtažitá, ani napodruhé mě malá chemička s jejím vyhroceným "kočkováním" se sestrami bezprostředně nepolapila. Ale záhy jsem zaregistrovala, jak štědře jazykově vybavený ten příběh je, jak nápaditá je zápletka, jak děj překvapivě "odsýpá". Líbily se mi živé a vtipné dialogy. A uspokojilo mě napětí i rozuzlení. A zamlouvaly se mi "vějičky" zmínek a odkazů (zdaleka ne jen co do oblasti chemie) jakoby mimoděk vpletené do příběhu. Hodně příjemné čtení.

26 16.03.2021