milary komentáře u knih

Anotace je zcela výstižná.

Ale člověk stejně vůbec netuší, do čeho jde. A pokud se nechá odradit, popřípadě pomyslně rozdupe audioknihu na kosmický prášek ve chvílích, kdy už je to tak "na tělo", že to úplně fyzicky bolí a on má pocit, že prostě ne! nevydrží pokračovat už ani chvilku, tak se to ke své smůle nedozví. Ten celkový obrázek geniálně napsaných a seřazených příběhů se mu zkrátka neposkládá.

Nadřela jsem se. Navztekala a nasmála. A za tu husí kůži to tisíckrát stálo.

Interpretace je skvělá, a je to dobrá volba. Moc doporučuju.

19 02.11.2021

Marka Ebena jsem si vždycky považovala a považuju. Tak nějak obecně.
Ráda jsem koukala na Plovárnu, ráda ho vidím hrát, a když jsem ho dříve občas slýchala moderovat, nezarmoutil.
Oblast ve které ho vnímám jako naprostou špičku v oboru, je ale muzika, které se léta věnuje s bratry; zpěv, bezchybná technická a intonační jistota a - texty.
Ty jsou pro mě - jeden každý - něčím naprosto dokonalým po všech stránkách, které by takový text měl mít. A že jich je...

A tak není divu, že mi některá zamyšlení v knížce přišla, - no, - jaksi málo ebenovská, místy trochu plytká, unavená a jakoby z musu. A to i formulacemi.
Kvituju, co Marek Eben píše v anotaci, a ano, to už je zase on. Jenže, já bych stejně ty listy neškubala, málo platné...
A "neškubala" jsem ani jednotlivá vyprávění v audioknize, jen jsem si dávala čím dál delší pauzy, ale zase tam byl bonus autorova hlasu, a to se mi líbilo.

Tak jo, jdu si pustit muziku.

26 02.11.2021

To, že píšu už třetí komentář v řadě na Stabenow, jasně vypovídá o stupni mého zaujetí autorčinými knihami i nekompromisním úsilí, které jsem ochotná vynaložit, jen abych se mohla s co možná minimálním prodlením znovu přesunout za Kate na Aljašku.

Ropná pole... Izolovanost. Ponorková nemoc. Mechanismy, jak zvládat. Neběžné, často bizarní. Anebo nezvládat. To je pak horší. Někdy nejhorší... Temné hlubiny mysli, prostředky, na které by za jiných okolností, v jinak žitém životě, jinde, vůbec nedošlo.

Stabenow tu s naprostým přehledem otvírá pro čtenáře další exotické prostředí, tak lehce, plynule a zdánlivě bez námahy, přesto způsobem strhujícím.
Mám ráda, když skrze četbu vidím.

A na prahu listopadu vyšel pátý díl. Vivat, Mystery Press!

22 02.11.2021

Pevně doufám, že příběhy s Kate Shugakovou, jakkoliv se sem dostaly s bezmála dvacetiletým zpožděním, pro nás nezhynou na úbytě z důvodu, že se (jako nesčetné další dobré série) pojednou nevejdou do vydavatelských plánů. Prosíííííím!
Vždyť vychází takových... knih...

Trojka - s Kate na palubě Avildy, kam se v rámci vyšetřování nechala naverbovat (díky komu asi?) jako členka posádky lovící kraby v Beringově moři. Což zní laikovi jako něco, kde rozhodně nejde o život a v podstatě to může být i zábava. Jenže ani v nejmenším není. Thriller bez bázně a hany. Napínavé do morku kostí, s tak sugestivním popisy, že vám ten morek chvílemi zmrzle chrastí a mozek si ztěžka vybírá priority.
Posádka. Lov. Moře. Počasí. Případ. Historie...
Skvělé.

22 02.11.2021

Tipovala jsem, že první díl detektivek s Kate Shugakovou je trochu "zahřívací kolo". Aljaška a její dějiny asi nejsou až tak obecně známá témata; s potěšením jsem uvítala, že první vyšetřování bylo skoro fifty fifty s mimořádně nenásilným obeznámením čtenáře s obojím.

Ve druhém díle se s tím Stabenow ovšem nepárala :). Oběti hynou tempem, jež by mohlo uspokojit tu část knihomolů, kteří si na nějaké vedlejší dějové zdržovačky nepotrpí; až do chvíle ovšem, kdy se linka honu na vraha roztřepí...

27 02.11.2021

Paní Glaserovou jsem potkala prvně jako autorku pozoruhodné knížečky Kdopak by se šmejdů bál; což nebyla ani tak beletrie, jako literatura naučná (a to značně poučná :)).
Pak jsem si líčila na Rusandu, ale Trosečník se mi dostal do ruky dřív.

Bavilo mně to i jako dospěláka. Ale moc oceňuju, jak prostřednictvím celkem jednoduchého popisu putování (byť úctyhodné délky), skvělého zachycení atmosféry jednotlivých etap a vyspívání Slávka, coby vypravěče, vyvstávají přímočaré odpovědi na případné otázky mladší generace, které by jinak v celé té ohromné šíři souvislostí bylo nesmíně obtížné zargumentovat.
A ponechávám stranou své osobní sympatie :), protože jsem si vědoma, že - zkrátka a dobře - takovéhle dětství a dospívání člověka nerozmazlí a doba i okolnosti jsou mimo mou představivost.
Ale na Rusandu se těším taky, protože se možná dozvím odpovědi na své otázky.
Nesmím zapomenout - knížka je nádherně ilustrovaná!

SPOILER
Dědeček Klička, který strávil 4 roky v ruském vězení kvůli podezření, že je německý špion, byl jednačtyřicátém propuštěn za rodinou (do konce války pracoval jako redaktor několika časopisů), aby byl v pětačtyřicátém odsouzen za "psaní na zakázku" gestapa, a tedy sympatizování s nacisty. Obhajoba, že napsal jen to, co viděl (Žil jsem v SSSR a Neznámé Sověty) a s nacisty nesympatizoval už proto, že mu zatkli a umučili staršího syny Evžena za tajné nošení jídla ruským zajatcům, neprošla. Byl odsouzen na 15 let a propuštěn na amnestii v r. 1953. S těžce podlomeným zdravím podlehl r. 1957 tuberkulóze.

Václav, jeho horkokrevný inteligentní syn s uměleckými ambicemi studuje Ruské gymnázium, píše básně, bere hodiny klavíru, v klubu ruských emigrantů objevuje poklady ruské literatury.
V roce 1945 se žení, po válce léta doplácí na otcovo uvěznění a důvody k němu; končí - vzdor schopnostem a vzdělání - v dolech na Kladně, kde fárá až do úrazu v pětapadesátém.

A teď, ty otazníky... Nechápu, jak to, že najednou bylo možné, aby:
...Během rekonvalescence začíná psát, později i romány v ruském jazyce a publikuje je v SSSR pod pseudonymem Alexandr Lomm...
A taky nerozumím, jak to, že muž, který zažil všechno popisované předchozí, emigroval, právě v osmašedesátém, právě do SSSR.
A není mi zatím jasné, proč tomuto "navrátilci" neprodloužily sovětské úřady povolení k pobytu a musel - tentokrát definitivně - SSSR opustit a nalézt na dlouhých (skoro dvacet let) konečné útočiště zpátky v Praze.
Snad se mi v knížce Rusanda na větvi aspoň něco z toho osvětlí...

17 17.10.2021

Tentokrát jsem vyloženě netrefila jamku, takže bez hvězdiček.
První díl, Noční motýl, byl pro mě spíš experimentem, který se povedl, tak jsem po druhém díle s Mojmírem Mrázem sáhla už celkem bez zaváhání. Anotaci jsem četla. Trochu mi to skříplo Danem Brownem, ale podobných témat je, a pan Nečas je dobrý spisovatel, tak...

Znovu ten bohatý jazyk, znovu inspirace k pátrání - tentokrát v dávné historii Brna, kde bydlím. Znovu spousta podrobností o běžném životě na jeho území v daném období.
Ale... Netrefila jsem se tématicky. I když, ani to není tak úplně výstižné, přestože dávná "proroctví" a rituály všeho druhu, zejména ty dravé a odehrávající se na oblíbeném hřišti církve, už mě úplně neberou.
Co mi tentokrát opravdu vadilo, bylo - ani ne tak téma, ale jakási
předramatizovanost děje a posléze i slovní přehuštěnost, kterými jsem se ke konci spíš prodírala, než se nechala unášet na vlnách fantazie a napětí. Narazila jsem na podobné i v prvním díle, ale tam se mi to asi nakonec nějak efektivněji rozmotalo :).
Mně zatím stačilo, a dobré čtení ostatním.

Severská krimi z opravdového severu? Aljaška? Sem s ní! (Jak se valem v paneláku ochlazuje, chci číst něco z oblasti, kde je lidem větší zima než mně!)

Edgar - hmm, tak to mě asi neodrazuje, že první kniha ze série o Kate Shugakové zatím :) nedosáhla na červený čtvereček. Taky Connellymu dost věřím, takže pokud zrovna on měl Stabenow za "originální hlas v šedi současné krimi", nijak nepátrám, jak hustá ona šeď v roce 1992 byla. (A Connelly to navíc četl v originále, tudíž ho nijak nerušily nesrovnalosti související s překladem :)).
A? To mi přišlo obzvlášť sympatické - autorka se narodila v místě, o kterém píše. Je to znát.

Bravurně vylíčené prostředí, divoká příroda, historie osídlení, pnutí mezi komunitami komplikované voláním po (problematickém) rádoby ekologickém rozvoji panenské oblasti na jedné straně a tvrdošíjným a nesmiřitelným lpěním na zachování tradičního způsobu života a jeho utkvělým vymáháním na generaci mladších na straně druhé. Vměšování vlády, finanční "vyrovnání" za zcizená území zakrývající potenciální možnost vytěžování bohatství rezervace. A - jako všude, osobní zájmy; od pytlačení a distribuce načerno pálené kořalky až po ty daleko sofistikovanější...

Nestrojené dialogy s dávkou humoru, živě vykreslené osoby (a psi :)), osobitá hlavní hrdinka. Zajímavé a smysl dávající vyšetřování, zcela odpovídající netypickému prostředí, ve kterém se odehrává. Skvěle vymyšlené situace (bagr, například :)). Rozřešení, vycházející přirozeně ze všeho uvedeného.

Mně se to líbilo moc. Těším se na další díly a klidně tohle bezmála dvacet let staré retro doporučuju k vyzkoušení.

24 11.10.2021

Kniha o totalitní moci. Tématicky nijak zvlášť originální, ale to ony bývají málokdy; rysy totalitních systémů jsou v základu shodné a literární podoba se většinou liší hlavně nápaditostí příběhu a kvalitou zpracování.

Asi se mi ještě nestalo, abych byla u knihy, která má poměrně dobré hodnocení, tak zaskočená toporností, která snad měla být snahou o originální stylizaci (?) a celkovou jednoduchostí (což nemyslím tentokrát jako kompliment). Idea je určitě skvělá, ale domnívám se (i když se snažím zohlednit autorův věk), že talentovaný člověk, který má za sebou další tři knihy, by už mohl tušit jedno: černobílé a polopatické předestření jakkoliv ušlechtilých a moudrých postojů a myšlenek oboje spolehlivě zabije.

A ano, o víkendu jsou volby, tak mi přeběhl mráz po zádech. Ale tahle souvislost na lepší hodnocení nestačí.

13 06.10.2021

Byl to můj milovanej Fink, a přece tak úplně nebyl. Dokladem toho rozporu je, že jsem úplně zapomněla na komentář. No, o nic jste nepřišli... Četlo se to hezky (u Velinského to asi ani jinak nejde). Ale ten příběh byl jaksi roztrhaný, roztržitý, kapku jakoby z palce vycucaný - nevím. Tak příště, Oto, jo?

12 05.10.2021

Vidím-li Maigreta, tedy jako Jeana Gabina. V poslední době jsem si obdivně užívala hlas vynikajícího Rudolfa Hrušínského, a to hned v několika nahrávkách Radioservisu. A čtyři z Maigretových případů jsem viděla jako TV filmy, titulní role připadla, pro někoho možná trochu překvapivě, Rowanu Atkinsonovi; zase úplně jiné, po Mr. Beanovi ovšem ani stopy...
Na interpretaci komisaře M. Janem Vlasákem jsem byla hodně zvědavá, zejména proto, že - jak se dívám na Audiolibrix - , čte většinu nabízených titulů. Je výborný. Prostě Maigret.

Příběh sám, pomalý, simenonovsky trochu rozvláčný, graduje až do tragického vyústění. Atmosféra je stísněná jakoby rozměry místa samotného, každodenními stereotypy vynucenými situací a omezenými možnostmi téhle prazvláštní "dovolené". Maigret je, zprvu neochotně a nedobrovolně, vtahován do náhle vyvstalého vyšetřování, záhy však opouští pracně (a marně) budovanou pozici nezúčastněného pozorovatele a pudově shromažďuje zdánlivé nepodstatnosti s navyklou urputností, která jej nakonec dovede k pachateli, přiměje ho k přiznání a posléze k jakémus takémus odevzdání se spravdlnosti.

Líbilo se mi to. Ale asi jsem zmlsaná (trochu) těmi výbornými dramatizacemi, nebo je tenhle příběh opravdu "nejtragičtější v Maigretově kariéře"... Trochu mi tam chybělo jiskření mezi komisařem a jeho obvyklými kolegy z pařížské prefektury na Zlatnickém nábřeží. Další knihy si ale od pana Vlasáka určitě přečíst dám.

18 01.10.2021

Mně to přišlo zrovna vhod; správná knížka ve správný čas. Vlastně mě až docela překvapilo, jak dobře je to napsané. Hodně zajímavé (jak by ne, ve sportovních kulisách příběhu byla autorka léta "doma"), ale ani děj nijak nezaostával, napětí bylo víc než dost a atmosféra by se dala místy krájet. :) Konec byl, jaký byl; adekvátní, řekla bych, obsahu, celé to ale pěkně drželo pohromadě, a já jsem spokojená.

21 26.09.2021

Trochu jsem se bála "číst", nemusela jsem. Já ten film miluju, ale četba z knížky pod hlavičkou Radioservisu byla stejně báječná, úplně jsem viděla jednotlivé scény. A řádným bonusem tu byla velká spousta skvělých dobových informací, podrobností a zajímavostí, které film samozřejmě pojmout nemohl.
No ale.., zase Connery, že... Jeho charisma jsem přece jen chvílemi maličko postrádala. :))

Skvěle četli Martin Preiss a Lukáš Příkazský.

25 21.09.2021

Pro mě zcela neznámý příběh a Agatha Christie ve špičkové formě.
Atraktivní prostředí, ve kterém si libuju, skvělé a přesné vykreslení charakterů, do poloviny napínavý děj psychologické detektivky s příměsí thrilleru.
Teprve ve druhé části nastupuje monsieur Poirot a jeho nesmírně podrobné, ale přesto dramatické odhalování pravdy, založené na detailním zkoumání skutečnosti díky zevrubné revizi časových intervalů, neustálému zohledňování psychologie postav, pohnutek, reálných možností, slabých míst ve výpovědích...
A nakonec jeho už proslulé shrnutí (tentokrát opravdu trochu rovno natahování na skřipec :)), překvapivé, jak jinak, pro někoho znamenající svobodu, pro druhého...

Mně zaujala na téhle detektivce také šíře nenásilně podaných informací o době, postavení žen, politické situaci, téma rasové diskriminace, úvahy o ceně života, právu na odplatu, sebeobětování jedince...

A musím vyslovit nejvyšší míru obdivu interpretce, paní Růženě Merunkové. Díky ní jsem se neztrácela v textu ani postavách, což (zejména při neustálých Poirotových časových rekapitulacích s minimálními odchylkami, ponejvíce v závěru) nebylo právě lehké. Díky za pojetí Poirota bez jakékoliv násilné stylizace, přirozenou interpretaci mužských figur a zejména MISTROVSKÉ pojetí figur ženských, vč. "pekelných bab", viz Vesmich níže. :)))

31 21.09.2021

Mám ráda laskavé a láskyplné rozpomínky. I ty vymyšlené. Dojímají mě, a tady jsem se při čtení dojímala též. Občas ale, jako by mi to šlo malinko "proti srsti".
Nejde o to, že by v mých vlastních vzpomínkách chyběla ta zvláštní a jedinečná zastavení v čase, a už vůbec ne o to, že bych jakkoliv zpochybňovala niternost, kterou ta jejich vzbuzují u druhých. Jen mi připadalo, že by - pro jakousi plošnou nepřenosnost - neškodilo ty velké emoce, vypjatost i sentiment, bez oddechu a v opakovaných formulacích útočící na čtenářovy city, tentokrát trochu líp dávkovat.
Myslím, že to, co píše DiskretníBarman níže, by bylo přesně to, co myslím :). Líbilo by se mi, sdílet některé z těch příběhů formou povídek.

Těším se na obě zbývající knihy, Bláznův kabát a Pohádky pro veliké děti. A k doktorům vinnetouologie se budu moc ráda vracet.

19 18.09.2021

Maye čtu pořád ráda. Hlavním důvodem je, že je prostě nadmíru čtivý :). A přestože mám pořadí jasné - trilogie z ostrova Lewis, dvě z jeho samostatných knih, Akta Enzo a nakonec čínské thrillery, přestože vím, že úroveň knih je kolísavá a třeba Karanténu si rovnou sebezáchovně odpustím :), přes to všechno jsou pro mě ty knížky většinou příjemný relax, s napětím a navíc různými zajímavostmi, a já ochotně mhouřím oči při hodnocení a zvědavě se těším na další.

Poslední díl Enza mi četl David Matásek, a dobře. Uši byly spokojené.
Přesto... V klidu si užívám přiměřené napětí v plynulém tempu příběhu, bez námahy pomíjím to, bez čeho bych se obešla, čtyři hvězdičky z toho koukají určitě.
Najednou se mi ale stalo něco podobného, co třeba u četby Ochráním tě. Jako čertíci z krabičky začaly vyskakovat třeskuté a konstrukčně křehké zvraty, charakterové kotrmelce, rodinná dramata, - ještě to, a támhleto, - jakoby May, v potřebě šokovat a nacpat do závěru úplně všechno, popadl plán bitvy (pardon, knihy) a napíchal špendlíky strategie nazdařbůh, - hlavně, ať se práší za kočárem. A ani to by mi snad nevadilo, ale naprosto zbytečná scéna přilepená na závěr už ano. Asi jsem nemusela mít ten konec tak absolutní :).
Mimochochodem, nahodilost jádra celé zápletky, v samém závěru teprve - jéje! -vyplynuvší, mi připadla u imaginátora Mayových kvalit až dost laciná...

25 18.09.2021

Alžbětu a její sympatickou, schopně působící mámu "znám" krátce a sotva o něco víc, než od vidění. Dalo by se říct, že jen od vidění pak Bětčiny početné bezva brášky, jejího přátelského muže, tři roztomilé potomky. Vždycky působí jako kompaktní rodinná jednotka, vstřícní a laskaví k těm kolem i k sobě navzájem. Dobrými hřivnami pámbu rozhodně nešetřil, na Alžbětě určitě ne. Prostě - na růžích ustláno. Lze jen závidět.

Člověk se s úsudkem často nepáře. A pak je udiven, jako by se už tolikrát nepřesvědčil, že ta růžová po(de)stýlka nemusí být samozřejmá a odjakživa, že možná hodně stála a pořád něco stojí, a že je člověk stokrát bolavý, ne tak zvenčí, jako uvnitř, jako by své duši donekonečna ustýlal na hrachu, zapomenutém pod prachovým peřím.

Čtu si výňatek z dopisu na zadní straně přebalu útlounké sbírky, totožný s anotací.
A říkám si, že méně výstižné slovní spojení pro někoho, kdo - inspirován pohledem do vlastního dětství - napíše tohle, bych asi nenašla. Podivné přecitlivé dítě??

19 14.09.2021

Přečetla jsem si Intro a hned jsem byla unavená :).
("Intro" je anglicismus a český slangový výraz hudební terminologie. Dnes se s ním setkáváme nejčastěji v oblasti populární hudby a jedná se o úvodní skladbu koncertu nb. alba. Nepředznamenává nutně náladu následujícího... tak nějak praví Wikipedie).

Tady předznamenává. Uvozuje svou hektičností stejně hektické chrlení skvěle vedených otázek a odpovědí (více či méně) na ně. Ten rozhovor nebyl určitě žádný med, žádná zrežírovaná pohodička v ušáku s kafetem z porcelánu a bábovkou. Pozutrhané chvilky pro dialog se ale nemění v chaos, celá knížka je dobře přehledná díky chronologicky seřazeným kapitolám a bodovým obsahům namísto názvů.
Připomíná to nějakou sportovní disciplínu - běh. Nebo vzpírání. Nestíháte...
Příval informací. Dění. Absolutní vypravěčství, smysl pro zkratku, slova tak přiléhavá a výstižná, že za ostrého tempa vytěžují vaši pozornost na maximum a zároveň nakládají nové a nové souvislosti, emoce a prožitky, oslňující i ochromující, v množství popírajícím čas.

Všechno to ve mně vzbudilo údiv a respekt (doslova mě ohromila "indiánská" kapitola, šíře zaujetí a ponor do tématu. A nic na tom nemění, že zrovna ona pro mě nepředstavovala totéž).
A velký respekt se týká také toho, co nelze přehlédnout: Topolova smyslu pro humor i sebeironii, smyslu pro sebereflexi a bytostné nechuti vyhřívat se pod aureolou výjímečnosti.

Nakonec bych ráda připojila úryvek, který mi mluví z duše a kterým se odvažuju čelit občasným kritikám na níže uvedené (samozřejmě kritikám těch, jimž se pak občas - k jejich smůle - až trochu vytrácí smysl čteného):
...další jazykový náraz pro mě znamenalo setkání s tvorbou Pavla Zajíčka. Jeho jazyk, jazyk DG 307, ten mesiášskej, karatelsko - spasitelskej jazyk, jazyk inspirovanej biblí stejně jako putykou. Máme v sobě všechny ty češtiny smotaný, obecnou, hovorovou, spisovnou, nespisovnou. Nevěřím tomu, co často tvrdí editoři, že v kížce má být zachována jednota. Aspoň pro beletrii a poezii tyhle hranice udává autor. Občas použiješ tvar spisovný, občas vulgarismus a stejně to zní přirozeně. Řeč snad každého Čecha je míchanice. Pro překladatele to je hrůza... :))

Je to fajn knížka. Doporučuju. I těm, jako jsem já, a třeba si Topola nikdy nepřečtou.

21 14.09.2021

Na Topola už nedosáhnu. Možná dřív, možná v jiné fázi života, teď už ale sice vnímám jedinečnost jeho psaní a obdivuju se jí, ale nepotěší mě, ať se jedná o poezii, či pokusy zdolat něco z prózy. Zahlcuje mě svou emocionalitou, občas znechucuje, podrývá mnou pracně budovaný sebezáchovný odstup od hysterické vypjatosti doby, budí osobní běsy. Četla jsem rozhovory Nemůžu se zastavit s Tomášem Weissem. Ty jsem si užila, a myslím, že expresivně podané vzpomínky, postoje, názory, zážitky a vůbec celé to omračující balábile autorova života sotva do čtyřicítky (skoro se mi chce napsat autorových životů, na jeden je toho všeho opravdu nějak dost neuvěřitelně moc) mě obohatilo přesně tak, abych to s chutí a užitkem vstřebala.

Četla jsem jakousi dávnou (a patrně upirátěnou - dobře mi tak!) úpravu,
kde v dlouhých pasážích bylo (vedle četných chyb ostatních a rozčilujícího střídavého vykání a tykání mezi Poirotem a Hastingsem) písmenko „d“ nahrazeno jeho změkčeným tvarem, což textu dodávalo poněkud ušišlanou podobu zkarikované cizojazyčnosti. Nakonec text předčasně skončil a já četbu „ďetektivky“ nahradila ve čtečce jinou verzí knihy, tak jak ji vydal Melantrich r. 1992 v překladu Běly Dintrové. Nepomohla jsem si příliš.

Jako fanoušek Poirota i charakteristického jazyka Agathiných knih jsem skřípala zuby nejen nad šroubovanými výroky jako:
...“Tak tohle se vám nepodaří! Mám vás – a ve svém sevření mám sílu oceli!“…
Ale zejména nad Poirotovou - pro něj absurdně nepravděpodobnou - hrubostí (zde vůči služebným):
...“Jste stará, hloupá ženská! A Léonie s Denisou nejsou za mák lepší. Jste trojice pitomců (!!), vaše blbost (!!!) málem zabila paní Renauldovou, nebýt tohoto odvážného dítěte -“…
A tak dále.

Kromě této strašlivé zpronevěry tradičnímu obrázku kultivovaného Poirota i skvělé atmosféře většiny Agathiných detektivek, jsem nebyla vůbec nadšená (přes bombastickou anotaci u knihy) ani příběhem.
Na Christie obdivuju nesmírně její invenci; tady bylo podle mého těch fines, záměn a zvratů trochu moc, otázka „Who is who?“ byla průběžně „na tapetě“ a čtení se přes to všechno dohromady jen jaksi lopotilo.
Tak tentokrát pouze další Agatha do sbírky.

20 06.09.2021