milary komentáře u knih

Přišlo mi vhod proložit si poslech detektivky jinými žánry a na knížku Martiny Winkelhoferové jsem si dávno myslela. Padla mi pod ruku při poslední várce vypůjčovaných knih před uzavřením knihoven - a nelituju. Autorka i dlouhý seznam zdrojů byly příslibem nikterak bulvárního zpracování mediálně vděčných témat – ostatně o vývoji, vlivu a narůstající sebevědomé dravosti tisku je ta kniha také. Ne všechny kapitoly byly stejně zajímavé, já jsem ale ocenila ve srozumitelných souvislostech podaný celistvý obraz vládnoucích rodů 19. století i radikálních společenských změn, které byly jeho součástí.

14 31.10.2020

Jsem spokojená. Galbraitha mi četl Petr Oliva, s Cormoranem se k sobě dobře hodili. Rowlingová psát umí – a cítím se trochu hloupě, když takovou samozřejmost moudře poznamenávám, - a tak se mi pěkně vymyšlená detektivka s příměsí romantiky (nic až tak přehnaného), svéráznými, živými postavami a způsobu vyšetřování odpovídajícím spádem zavděčila. Nemám potřebu ani komentovat jednotlivosti (vč. možná trochu teatrálního konce), jako celek mi to dalo dobrý důvod k trávení času.

32 31.10.2020

Zaujaly mě reference o autorovi; čekala jsem příjemnou detektivku. Zpočátku jsem si říkala: hm, trochu jednoduché. Potom: ...ale docela milé. Vlastně – celkem napínavé. Tématicky i informačně zajímavé. A chvílemi to překvapilo chytrým humorem. Jenže, celé mi to nesedlo. Jakoby to ustavičně oscilovalo mezi plnohodnotnou detektivkou – místy docela drsnou, a podivným „čtením pro ženy“ s hlavní představitelkou z jiného typu knížky. Rozumím tomu, proč autor svěřil hlavní úlohu hrdince, snažící se prosadit v době, kdy sílily hlasy po zrovnoprávnění žen a emancipace se drala z plenek. Jenže to prostě všechno dohromady bylo nějak málo uvěřitelné, zatímco s detektivem opačného pohlaví z toho mohla být docela neotřelá krimi.

19 28.09.2020

„Prokletý ostrov“ jsem poslouchala, aniž bych viděla film. Jsem moc ráda. Načetl ho Pavel Rímský a umocnil zážitek z téhle mimořádné knížky na maximum. Dokonalost jeho interpretace spočívá (vedle jiného) v tom, že poskytuje přesně odměřené tempo i akcenty čteného tak, aby člověku neuniklo vůbec nic z tohoto složitě koncipovaného děje; aby se od začátku do konce nevymanil z mrazivého napětí, které příběh přináší, ale aby se v tom napětí neutopilo žádné ze silných témat, které zároveň sugestivně nabízí.
Vůbec nepochybuju o tom, že Scorsese natočil skvělý film, mě by ale skutečné tváře v tomto případě rušily. Plánovala jsem zhlédnutí po dočtení, ale asi mi prozatím knížka stačí.
Zajímavé mi přišlo to, že někteří z uživatelů vypovídají o tom, že k úplnému pochopení závěru jim pomohl po přečtení knihy až film, jiní viděli film a vyústění nalezli v knize. Ani mně nepřišel závěr dostatečně uchopitelný, do jisté míry mě to zklamalo. Četla jsem si postřehy kolegů a zaujal mě spoiler :) v komentáři od mclenin; věta v angličtině, která v knize na rozdíl od filmu chybí. I zapátrala jsem na jednom fóru, které se k tématu nabízelo a opravdu se mi díky ní podařilo objevit úhel pohledu, který mi umožnil si závěrečné dění lépe osvětlit. A to mě potěšilo.

25 28.09.2020

Spis Vaterland mi připadal jako nejlepší z dílů, které jsem doposud chronologicky četla. Takže tři hvězdy zaslouží dobré zdůvodnění.
Mimořádně mě zajímá tehdejší Berlín. Libuju si v cizelérském, drobnostmi protkaném odkrývání skutečností, bavil mě práh případu v letité minulosti, bavila mě originální postava s počátkem spojená a také vývoj dalších figur v případu zaangažovaných. Jako Harpagon tvrdou měnu jsem nedosyceně přehrabovala útržky poznání z oblasti Mazur a polského koridoru, kořeny územních nároků, důvody a prostředky zvratů v politické situaci. Tentokrát to bylo až dobrodružně napínavé, skvělé i v tom, že Charlie se v příběhu sice vyskytovala a na vyšetřování měla svůj podíl, ale s Rathem se moc nepotkávala, a tudíž nedocházelo k nežádoucímu zbržďování a košatění děje v důsledku přílišné pozornosti věnované jejich vztahovým peripetiím.
Prostě skvělé. A teď, co se pokazilo? Někdy se mi stane, když čtu příliš mnoho knih najednou a polevím v ostražitosti, že na chvíli vypadnu z reality a vyfabuluju dechberoucí slepenec, než se zase vzpamatuju. Ale na Kutschera nemám :). Sedmdesát stránek před koncem zcela opustil svou pečlivou minimalistickou (doposud) koncepci, požil – nebo co já vím, - a už tak dost málo pravděpodobné situace propojil a vygradoval do naprosto crazy dějů rodokapsovo-indiánkovo- bigglesovských (a bůhví ještě jakých). Byla jsem tak ohromená, že mne už naprosto nevyvedl z míry udivující závěr knihy, zejména zcela nereálná scénka, kterou vystřihla Charlie za přítomnosti svých nadřízených na Hradě :), to už jen na okraj...
No a? Samozřejmě se těším na další díl!

19 28.09.2020

Vlastně je docela pozoruhodné, že jsem odolávala tak dlouho. Přece jen – 93% a 2577 hodnocení (aktuálně), to člověk nepřejde jen tak (i když vedle sci-fi ani fantasy nepatří k mým úplně preferovaným žánrům). Ale to téma...
Byl to skvělý zážitek. Příběh byl úžasný, strašně se mi v něm líbilo. Všechny podrobnosti o sklenařích jsem doslova hltala; bohužel vzhledem k mému poměrně dlouhodobému už pobytu na světě byla také intenzita paralel to, co vybuzovalo mou představivost extrémě. Ale bylo to tak jedinečně napsané, že děj hrál prim bez námahy a nedovoloval průběžně příliš rozmáchlá podvědomá srovnávání. Nemohla jsem se od čtení odtrhnout; bylo to napínavé v tom (pro mě) ideálním smyslu slova. A byly tam bezvadné dialogy. A vůbec. Trochu "rychlošípácký" konec ? :) Nevadil...
Těším se na „Faju“ (a snad i na chystaný třetí díl). A moc bych si přála, aby mě ta pokračování zaskočila stejně nečekaným nadšením jako "Naslouchač".

31 14.09.2020

Nádherné… Člověk do té knížky doslova vplyne. Není jediná věc, o kterou by se čtení zadrhlo (víte, jak člověk hned začně přemýšlet, co mu vlastně vadí a jak to naformuluje do komentáře). Jediná věc, kterou by si nedovedl představit. Které by nevěřil. Jediné místo, kdy by se od četby dobrovolně odpoutal, kdy by zaznamenal slabinu. Kdy by necítil lehýnkou tesknotu na prsou (v jiné knize jsem se dočetla, že se jí říká „toska“; typicky ruská bolest duše). A přesto se naprosto nejedná o cosi ponurého, naopak; úžasná je sebeironie - i v odhodlání překonat to, co se jeví jako nemožné. Když je tak mocně působivý překlad, jaké potěšení musí být, číst si tuhle literární perlu v originále…

Postřehy kolegů jsou báječné - jopp, Babajaga11, InaPražáková třeba… Mě ale zaujalo to, co ve svém komentáři mmj. zmínil Elevant:
...Asi jako amputace nohy frustrovaným lékařem za pomoci tupé pily…
Připomnělo mi to totiž jiné knížky, z doby pokročilé vědy (nejen lékařské), vyspělých operačních technik, ohromujícího obratu farmaceutických firem. Jak kde, ovšem. Četli jste od Tomáše Šebka o misích Lékařů bez hranic?

28 12.09.2020

Není to o narušené sebedůvěře. Fakt ne. Ale pro některé položky, vyskytující se v běžném životě, doopravdy nemám buňky. Jakože doopravdy. Dívám-li se na složitější „špiónku“, ukazovák mého muže tančí po stále stejném tlačítku klávesnice s hbitostí zručného telegrafisty, a on pozastavuje děj, aby mi zodpověděl sofistikované dotazy typu: „To je ten von, co tam před chvílí byl? Ne?? A kdo mu to teda řekl?“ a „Tenhle kamarádí s kým?“ a podobně…
Nejinak je tomu se sci-fi. Obliba veteránů bří. Strugackých a dalších zhynula lety na úbytě a po vlažných pokusech restartovat zvídavost pro tuhle kategorii (větvící se v postapo apod.), rezignovala jsem. Možná i proto, jak hrozivě se úží dříve zřetelná mezera mezi smyšleným a reálně hrozícím, očesaným o literární přitažlivost.
„Okno do času“ mě ale dlouhodobě lákalo, až nalákalo. Přestože zejména téma cestování v čase je ohledně mého racionálního vstřebání sci-fi přímo ukázková.

Nikdy neříkej nikdy. Většinu z těch pár stránek obydlel obsah běžně čtivý, uchopitelný, uvěřitelný (fakt jsem to řekla??), chytrý, lidský. Hlavního hrdinu pevně přichýlíte po prvních stránkách a do konce – překvapivě mocně napínavého – jste odhodlaní za něj dýchat. Zasmějete se. Dojmete. Občas se poznáte v otázkách. Občas to brnkne hluboko. Často na někoho myslíte. A na vlastní nepatrnost…

Občas se taky ztratíte a musíte se zorientovat. A jo, já to vážně celé dala. Jen úplný závěr už byl trochu složitě konstruovaný a ony dvě tři stránky do konce jsem drobně protápala. Ale vůbec to nevadí, knížka byla skvělá.

18 12.09.2020

Chvilinku trvalo, než jsem se oprostila od podvědomých výhrad a začala se prostě bavit. Ale pak mě to bavilo moc. Děj určitě nepostrádal napětí, bylo to vtipné, a až mě trochu zaskočilo, kolikrát jsem si pomyslela: Teda holka, líp bych to neřekla... :)
Moc fajn, ráda budu pokračovat s dalšími díly (ve skrovném počtu přeloženými).
P. S.
Čtečka je skvělá věc. Člověk se vyhne obálce. Nebýt totiž celkem přesvědčivě motivujících ohlasů mých TOPíků, ta by mne tedy ke čtení neponoukla.

27 06.09.2020

… Jak si poradila ortodoxní židovská rodina s doučovatelkou v minisukni?…

… Belgická královna Mathilde označila tento autobiografický román za jednu z nejdůležitějších knih, které četla…

No, jakkoliv neznám čtenářský vkus belgické panovnice, tuším v těchhle nahodilých dvou větách z přebalu knihy krajně rozdílný náhled na věc. A o tom „Mazl tov“ přesně je. Knížka plná odlišností.
Knížka plná informací. Přísně nestranně předkládaných, to je skvělé. Je napsaná úžasně čtivě, s nadhledem a humorem. Ale ve chvíli, kdy si chcete jenom tak neškodně „voyeuřit“, jak se teda ta zateističtělá katolička v mini (a s perským přítelem navrch) s tématicky chytlavou situací popasovala, ani nemrknete, a už si googlíte pozapomenuté či revidované střípky mezinárodní politické scény uplynulých let, abyste si – kdo vás nutí?! - zodpověděli neodbytně a průběžně nastolovanou otázku: A co si o tom myslíš ty?
Místy je to vlastně celkem až nepříjemně osobní pro naprostou nemožnost konzumovat všechny ty kontrasty, frustrace a střety nejrůznějšího charakteru obvyklým bezpečným, pohodlným, společensky (v nejbližším světě) zažitým způsobem.
Nepříjemně osobní… Jo. Nejvíc je to o odlišnosti; ta nás štve. Zjišťuju, že tolerance je na rozumu závislá jen částečně :).

...Jejich nápadná a hlasitá přítomnost mě rozčilovala.Přála jsem těmhle Židům něco špatného? Ne. Přála jsem těmhle chasidům v daném okamžiku něco dobrého? Ne. Přála jsem si, aby si svět nepřidělával tolik práce.
…

Nečtěte knihy, které vám říkají, jak to je. Zkuste si na to přijít sami.

20 31.08.2020

Tak tahle knížka mě moc nechytla. Zápletka jako obvykle výborná, ale přestože já většinou nijak zvlášť na děj nepospíchám a těším se z pozvolného tempa vyšetřování i svérázných způsobů komunikace zúčastněných, tentokrát se mi trpělivosti nedostávalo. Na počet stránek už bylo těch odboček a proměnných trochu moc a já postrádala spád. Rozpadal se mi do nespočtu nadřeknutých vět bez zjevného záměru, dějů - nadmíru podrobně popsaných -, které ústily jaksi do vytracena a ani zpětně nedávaly valný smysl, neustálého ponoru do psychologie postav, dostatečně srozumitelně objasněné záhy po začátku vyšetřování (nejspíš nevýhoda toho, že byl pan Erben tak skvělý spisovatel, že na to, co chtěl říct, věru moc papíru nepotřeboval)... A taky pan Exner už mi připadal ve své četně zmiňované "roztomilosti" se svými replikami poněkud jalovější než v prvních dvou dílech.
Nevadí; vyhledám si Bláznovu smrt ze 73 r. s panem Kostkou - i když, pro mě byl a je nejlepším filmovým Exnerem Jiří Kodet :).
A těším se na čtvrtý díl knižní série.

14 31.08.2020

Do poloviny (minimálně) jsem četla napjatá a s nebývalým zaujetím. Ha! Nová autorka pro mě, myslela jsem si. Mimořádně mě oslovilo prostředí domova pro seniory, vyhovovalo mi střídání civilní roviny příběhu se sílícím podtónem až hororového tajemna a potenciálního nebezpečí (a to hned na několika úrovních). Když vyšla najevo možná kauza (vč. fakt z historie) a začala dostávat aktuální podobu v závislosti na příběh, byla jsem nadšená autorčinými kombinačními schopnostmi a už jsem nepochybovala. Předčasně. Nelíbil se mi závěr knihy, celý, od okamžiku, kdy se začaly jednotlivé záhady rozkrývat. A teď, abych nespoilerovala:
Ústřední zápletka mi přišla dobrá a v rámci děje uvěřitelná. Co bylo pro mě nestravitelné, byl přechod do té doby kompaktně působícího vyprávění z české domoviny do akčně americky působícího finále; nejvíc mi vadily atributy jakoby vypůjčené ze stylisticky odlišných detektivek a aplikované až úsměvně „po česku“. Tady se to autorce myslím trochu vymklo. Co jsem pak už vůbec nedala, byl úplný závěr ve stylu „šťastně až do smrti“, který se nelogicky odvíjel od jedné z vedlejších záhadných rovin a jistě zasloužil vysvětlení (a klidně takové, jaké bylo), ale prostor na posledních stránkách obydlel podle mého nezaslouženě a plytce a celé to neodvratně shodil.
Škoda.

17 23.08.2020

Tentokrát pořádně tísnivé téma. Přes většinově poklidné Otovo „doptávání se“ napětí graduje jako hrom. A znovu má všechno své místo. Přesné líčení atmosféry dané chvíle. Prostředí, které vidíte. Týpkové, které navíc i slyšíte. Posloupnost. Logika (pro mě v dostatečné dávce :) ). A - jen tak mimoděk, - opět místy bránice strhaná smíchy. Ale nikdy se ta velehravá psina nepřetlačuje s momenty, kdy trnete nad tím, co si my lidi fakt za rámeček nedáme. A toho je ve „Strašidle minulosti“ nepříjemně hodně.

19 23.08.2020

Ještě v zajetí nadšení z předchozí Dutkovy knihy "U útulku 5" popadla jsem netrpělivě díl volně navazující v očekávání stejného. A hopla; stejné to nebylo, snad jen podobně skvělé. Nejvíc se "Útulku" stylem vyprávění blíží první část, kdy matka fakticky "vzala roha". Neboli vynalézavě opustila nucený pobyt v nápravném zařízení (navazující na - tuším - roční vyšetřovací vazbu) a posléze též Československo. Takhle to píšu jen proto, že i když se kolem zmíněného odehrávaly děje neméně dramatické než v četných knihách na stejná témata, a ohrožení pro aktérku i napomahače je i díky nim dobře známé, zde to samé musíte číst mezi řádky; protože na povrchu ten útěk vypadá skoro jako kratochvíle. A také líčení dalšího se nese v podobném duchu. Jakkoliv je to všechno jiné než látka k pobavení.

Ze všech uvedených povídek mě pak oslovily méně zřetelně jen asi tři. Ani mi nijak zvlášť nevadilo, že se povídky stylově odlišují; patrně podle toho, kdy vznikaly. A moc se mi líbila ta závěrečná :).
Obdivuju pana Dutku hluboce, že svůj život nedal.

19 17.08.2020

Získala jsem tip na knihu „Matka vzala roha“ (díky, milá kap66!), která mě zaujala na první dobrou. Jenže: zjistila jsem, že má mladší sestřičku – pravda, na niž navazuje prý jen volně – a stejně mi to nedalo spát. Měla jsem štěstí. Podařilo se mi poslechnout si „Útulek“ jako četbu na pokračování, jejímž interpretem je Svatopluk Skopal.
Pana Skopala vídám moc ráda hrát, ale jak čte tohle vyprávění devítiletého kluka, to je prostě dokonalost sama. Dokáže neuvěřitelně přesně odstínit i sebemenší hnutí jeho mysli, každou verbální frajeřinu, každou radost, zaskočenost, smutek, naivitu, bezelstnost, - všechny emoce prcka, který se po zatčení mámy ocitá spolu se svou sestrou v děcáku. Je to bezmezně dojemné i legrační, je v tom spousta pospolitosti v lumpárnách a osamělosti v tom, nač rozum zatím nedosáhne, je v tom bez okázalých formulací celý ten křivácký systém doby s drobnostmi, které člověka úplně špendlí k zemi. Je to knížka bez dramat šikany mezi dětmi, knížka o bezděčném zápase, o solidaritě, touhách a nadějích.

Často tu někdo píše, že to či ono by patřilo do povinné četby. Myslím, že „U útulku 5“ by tam patřilo určitě, ale pro převis peprných výrazů, které jsou zcela přirozeně frekventovaně přítomné v celém vyprávění a nespadají zrovna do představy o kultivované mluvě, by to stejně neklaplo :). Ale čtěte, v ideálním případě poslouchejte! Klidně nepovinně.

26 10.08.2020

Vařím dobře. Léta si nikdo nestěžoval, natož aby (po požití) zemřel. Jednu pihu na kráse to ale přece má. Výroba delikátních sladkostí – co delikátních sladkostí, i taková buchta na plech - v důsledku mých inovativních postupů málokdy dopadá podle plánu, o estetické rovině nemluvě. Prostě to z mé úžasně šikovné mámy přeskočilo rovnou na dceru. Moji teda. A co jako?
Protože jsme s mužem vegetariáni (flexitariáni jen o prázdninách v blízkosti regionálních „nevege“ pochoutek) a máme zálibu ve zdraví prospěšném stravování, zakoupila jsem výše zmíněný titul. Dobře jsem udělala. Kromě řady zajímavých receptů na poživatiny neoddiskutovatelně zdravé a co do chuti nanejvýš slibné je ta knížka báječně napsaná; obsahuje množství zajímavých informací z historie a perliček pro potěchu, humor i filozofická zamyšlení nad podstatou věcí. Moc příjemně mne překvapila. Formulace jsou zcela nenátlakové; prostě nabízí, co nabízet má a nepodsouvá žádná dogmata. Jo, - a autor vybízí k experimentování. Jupíííí! :))

19 10.08.2020

Kapitán Exner 2. čili další „zářez na pažbě“. Tím chci naznačit, že pan Erben pro následující případ s oblíbenými vyšetřovateli zvolil prostředí ozbrojených složek neboli armády. Vývoj děje byl poněkud spletitý. Zpočátku mi dělalo nemalé potíže přiřadit k novým a novým postavám jejich funkce, anebo k samostatně uvedeným funkcím jejich vykonavatele. Autor tentokrát mlžil za pomoci přečetných odboček a rovněž rozptyloval pozornost čtenáře případy zdánlivě nesouvisejícími. Trpělivost se ale vyplatila a mlhy na blatech - teda nad vyšetřováním- se pomalu protrhávaly až ke zdárnému rozuzlení.
Je neuvěřitelné, vzhledem k době, kdy tyhle detektivky vznikaly, jak nestrojeně a svobodně působí.
Jojo, čefe, nostalgie v tom určitě roli hraje :). Ale mimo to jsou „erbenovky“ dodnes doopravdy třída.

31 10.08.2020

Čas od času si pročítám komentáře lidí, které mám ráda, kteří mě baví, inspirují, upomínají... Omlouvám se, ale nic nového k té knize nenapíšu. Po fantastickém komentáři 1amu by to bylo nošení dříví na Pahorek. Propojení s "Přeletem nad kukaččím hnízdem" je skvělé. Jsem hrozně ráda, že jsem film (mnohokrát) viděla a pyšná, že něco tak úžasného natočil "náš" Miloš Forman. A zfilmovaný "Pahorek" mě zasáhl podobně. Vracet se k těmhle dvěma klenotům (jak je nazval 1amu) literárním i filmovým, není pohodlné. Ale užitečné. Berme to jako privilegium, že můžem...

27 02.08.2020

Viděla, četla - nejednou. Ale o letošních prázdninách jsem si umínila odstartovat čtecí retrospektivu detektivek pana Erbena, kterýžto počin mi usnadnilo vřazení kompletní řady s kpt. Exnerem do e-knih zdarma. (Díky za to; v knihovně na papíře nějak nejsou vidět).
A hned ta první je báječná; hrozně hezky se to čte, člověk je prostě "doma", příběh má logiku a uvěřitelnost, příjemná neuspěchanost pro dostatečnou orientaci v počátečních okolnostech a zúčastněných postavách ani citový život pana kapitána nikterak nekolidují s uspokojivě dramatickým dějem a gradovaným napětím. Atraktivní prostředí taky nic nepokazí a přirozené, živé a často vtipné dialogy patří bezpečně rozlišitelným protagonistům.
Těším se na další díl.

33 30.07.2020

Po "špiónce" ,Nástrahy zubařského křesla' je tenhle titul dalším z mně zatím neznámých. Co říct? Že jsem byla od půlky napjatá úplně "neklasickým" způsobem? Že se nesnažím odhalit vraha, abych se čirou náhodou neošidila o moment překvapení, a pakliže jsou nějaké indicie, dovedně je ignoruju? A že to dělám asi vážně dobře, protože tady bych se řešení nedobrala dřív, než mě kleplo do čela? Že stejně jako u těch dalších nemnoha nejmilejších autorů drobná škobrtnutí (stylistická, překladatelská, dějová či ta, která jdou na vrub korektorů) bez povšimnutí obcházím, částečně i proto, že si jich v zápalu děje fakt často ani nevšimnu? Že znovu a znovu propadám obdivu k autorčiným kombinačním schopnostem a rozmanitosti zápletek? Že - samozřejmě - svou roli hraje, když si madam Christie dopřávám v čase prázdnin, ale že mi ony knihy tu pohodu vyplývající z volna dokážou navodit, kdykoliv se u nějaké (byť opakovaně) uvelebím? Že stačí, když se podívám tady na databázi vpravo na těch pár červenými čtverečky označených titulů (dávno přečtených), a už po mě natahuje drápky důvěrně známá atmosféra a napětí, které jsou pro knížky Agathy Christie tak typické? Jistěže všechny série, příběhy ani aktéři nedosahují plošně stejné obliby. Ale těch opravdu dobrých knih k "uvelebení se" je hodně. A navíc je lze číst stále znovu :).

27 30.07.2020