mira.l komentáře u knih

Dneska už to nedokážu říct úplně přesně, ale mám dojem, že Ocelové město bylo mojí první knihou od Verna, někdy kolem roku 1988/9. Sáhnul jsem po ní po letech znova a ... a je to zkrátka Verne, i když rozsahem knihy se tady moc nevytáh:).
A jak to na mě dneska působí? No upřímně řečeno, tehdy bylo to nadšení o něco větší. Pravdou je, že některé Verneovy vize můžou i dneska působit jako jisté memento - viz Němec, který si myslí, že ovládne svět, ale další části a myšlenky už z dnešního pohledu poněkud pokulhávají a jeví se spíš trochu naivně. A je to jedna z mála verneovek, kde se vlastně nikam necestuje:).
Stejně tak je to už asi třetí kniha od Verna, u které mám pocit, že její konec je tak nějak "odfláklý", po popisu všech těch tehdy neuvěřitelných technických vymožeností by se dalo čekat nějaké to "Grande finale", a ejhle, ono je to odbyto poměrně ledabyle. Herr Schultze prostě "zmizí" a nakonec se ukáže, že už asi měsíc trůní coby ledová socha ve své supertajné pracovně. Že by ten konec opravdu nebyl dílem průkopníka žánru a Paschal Grousset aka André Laurie prostě neměl to správné "sci-fi střevo"??
Jako číst se to dá, jako malý jsem z toho byl tehdy (mějme na paměti, že to bylo někdy v r. 88/89) docela na větvi, ale dneska optikou dospělého člověka už to působí ... jako ... jako ... prostě už to není ono:).
Celkově hodnotím takovým lepším průměrem, poctivé tři *.

5 12.02.2017

Vezmu to relativně stručně. Příběh má poněkud pomalejší rozjezd, prvních asi padesát, šedesát stran je poněkud rozvláčnějších, ale od zmizení Megan to dostane spád. Konec, který bych asi ne úplně čekal, byl zajímavý. Četlo se mi to velmi dobře, je to jedna z knížek, které čtenáře nutí číst dál, nepřestávat a zdolat na jeden "zátah" pokud možno co největší porci stran. Střídání vyprávějících postav mi nevadilo, je to podobné jako třeba Černobílý svět, jisté skoky v časové posloupnosti sice můžou na první pohled vypadat trochu rušivě a chaoticky, ale nakonec to do sebe velmi dobře zapadne a zároveň to nutí čtenáře přemýšlet a "udržovat bdělost". Celkově je to kniha docela ponurá, depresivní, vlastně ani s jednou z hlavních nelze nějak moc sympatizovat, alkoholička, nevěrná manželka, notorický lhář, společnost vskutku vybraná:). V tomhle mi to tou svojí jistou depresivností zase připomnělo Větrnou hůrku:). Za mě hodnotím poctivýma čtyřma * a myslím, že se k ní někdy v budoucnu vrátím, stejně jako se se zájmem podívám na filmové zpracování.
Je ta kniha bestsellerem nebo ne? Co to vlastně je? Jaká je definice bestselleru? Kdo to ví? Mnozí ji vychvalují, mnozí zase už jen pro tu nálepku zatracují. Podstatné je asi to, že se dobře čte.
Mnohdy uváděné srovnání se Zmizelou zatím nemám, ale i na ni se chystám.
Co mě docela baví tady v komentářích, je to množství Sherlocků řízlých Poirotem, kteří už někde za půlkou, někteří i před(!) půlkou bezpečně věděli, kdo je vrahem. Pozoruhodné... Já to rozhodně nevěděl. Ještě nějakých padesát, šedesát stran před koncem nic moc nenasvědčovalo tomu, že vrahem je ten, kdo se jím nakonec ukázal být.

18 09.02.2017

Toulavka mě nikdy nezklame. některé reportáže přečtu prostě "jenom" proto, že tam jsou, jiné mě zaujmou a některé ... to pak koukám, s čím dalším by se výlet do dané lokality dal spojit. A tak to asi má být:).

2 03.02.2017

Vlastně nevím, proč jsem si tuhle knížku pořídil. Asi jsem čekal, že dostanu nějaký zajímavý příběh "ze života". A dostal jsem ... dostal jsem ... co jsem vlastně dostal?
Abych tomu trochu přišel na kobylku, přečetl jsem si několik "odborných" recenzí na různých serverech. Většinou se jedná o oslavné ódy na to, jak je to bravurně napsané, strhující, jak je tam výborně popsaná psychologie postav a já nevím co ještě.
A můj dojem? Jsou knížky, od kterých se nedokážu odtrhnout a musím a chci číst dál. Tady jsem četl dál spíš proto, abych to už konečně měl za sebou. A taky trochu proto, že jsem byl v naději, že se třeba začne konečně něco dít. Po přečtených asi 130 stranách jsem měl pocit, že se děj neposunul vlastně nikam. Ono to málo z děje, které se tam odehrálo (postupné sbližování obou hlavních postav), by se dalo popsat asi tak na třetině tohoto prostoru. Patrně to, co mnozí považují za ono "skvělé psychologické prokreslení postav" jsem já považoval spíš za bezduché, prázdné plácání o ničem. Nestává se mi zase tak často, že bych po dočtení hutného odstavce přemýšlel o tom, co v něm vlastně bylo řečeno, co bylo jeho smyslem. Tady se mi to stávalo docela často.
Po asi 160 stranách, krátce po polovině: Pokrok. Začínám zjišťovat podstatu díla, kniha je založená na tom, že když hlavní hrdinka sedne ke kompu a uvidí ikonu Wordu, zvedne se jí kufr, protože jí zmanipulovala nějaká tajemná osoba, která nemá ani jméno?!? (Což mi mimochodem dost lezlo na nervy, to neustálé "L"...) To jako vážně?!?
Delphine mi připadá, že neví, co chce. Nedokážu posoudit, jestli se člověk dokáže opravdu reálně dostat do situace, kterou ona popisuje - že ji jednak někdo ovládá a jednak není schopná vzít do ruky tužku, napsat něco na počítači... chvílema mi to připadalo, že by L. nejradši zabila, a za chvíli zase, že ji vlastně obhajuje, solidní mišmaš....
Že bych to považoval za něco strhujícího, to ani náhodou, prostě mi to připadá divný, bez náboje, se spoustou prázdných keců. Stejně tak je mi divný, že Delphine si je vědomá, že ji L. ovládá, ale nic s tím nedělá. Jednání obou mi připadalo divné, a tak nějak vlastně nevím, které víc.
No a konec tomu nasadil korunu. Na konci se čtenář dozví nebo spíš je vržen do nejistoty, jestli L. vůbec existovala nebo si to celé autorka vymyslela. Na to, že se kniha jmenuje "Podle skutečného příběhu", je to teda závěr jak řemen. Na tento typ literatury já nějak nemám buňky. Děkuji, této autorce se pro příště obloukem vyhnu.
Jednoznačně jeden z mých největších čtenářských omylů posledních let. Nepamatuju si, kdy jsem naposled udělil jednu *.

10 14.01.2017

Nikdy jsem nic od A. Christie nečetl, tak je možná trochu chyba, že jsem "začal" právě tímhle. A možná taky skončil...
Je to taková "jednohubka". Nečte se to špatně, nicméně je na tom docela znát, že je to přepis divadelní hry, celé se to odehrává prakticky v jedné místnosti nebo maximálně v jednom domě.
Začátek mi přišel docela pitomý. Muž, který nezván vleze někam, kde nikoho nezná, narazí na ženu s revolverem v ruce, která stojí kousek od mtrvoly muže a ochotně se přizná k jeho vraždě. No dejme tomu. Ale proč muž začne mít eminentní zájem na tom, aby ženu (těžko říct proč) kryl? Proč začnou spolu vymýšlet báchorku o tom, jak asi muž zemřel, že ho zastřelil otec chlapce, kterého před časem přejel autem? Proč má muž dost času na zavolání policie a proč by to vlastně měl dělat on?
Pak následuje pasáž, kdy se ukazuje jednak to, že vrahem mohl být prakticky kdokoliv z téměř desítky lidí, kteří se postupně v příběhu objevují. a také to, že onen otec chlapce je mrtvý.
Následuje "překvapivé" rozuzlení...
Já nevím, asi pro ten úvod, který mi přišel naprosto nelogický, mě to zase až tolik neuchvátilo. Průměrné tři*.

2 07.01.2017

Leoš Šimánek je zajímavý člověk. Zanícený cestovatel, velký dobrodruh i poutavý vypravěč, mám několik jeho knížek, tak jsem se zájmem sáhl i po téhle. Na první prohlédnutí - krásné fotky z nádherné americké přírody na Pacific Crest Trailu, jistě se bude na co těšit. Avšak už po několika málo přečtených stranách se dostavilo jisté zklamání, nebo spíš možná rozčarování. Nebylo to snad ani tak z obsahu knihy, jako spíš z formy, i když to spolu do jisté míry souvisí. Mně prostě tady nesednul docela zvláštní styl vyprávění - rozhovor L.Š. a jeho manželky s jeho bratrem a švagrovou na chalupě. Jeden ze Šimánkových řekne vždycky několik vět, které jsou přerušeny "trefným a zvídavým" dotazem, který přesně zapadá a sedne do dalšího pokračování vyprávění ve stylu "Nahoď!!". Je to někdy trochu jak reklama v teleshoppingu nebo (pardon, ale nic výstižnějšího mě nenapadá)....jako rozhovor s dementem.
Zároveň v knize chybí přímé popisky u fotek, i když na většinu z nich je nějaká narážka, odkaz v textu a trochu bystrý čtenář si to většinou spojí.
Já netvrdím, že je to knížka špatná a že se nebude a nemůže nikomu líbit, ale mě zkrátka tenhle způsob vyprávění nesedl. Jednak je tam jisté (nebudu to vyjadřovat číslem, nijak jsem to neměřil, nepočítal) řekněme nemalé procento "omáčky" - textu, který prostě s putováním Šimánkových nemá nic společného (jak chodí na chalupě v Orl. horách na houby, aby měla manželka na Vánoce houby do bramb. noků s houbami, jak pořád venčí psa u chalupy, kolikátou lahev červeného přinesl, z které místnosti do které se přesunuli, atd...), dál mi vadilo to neustálé "nastřelování" mnohdy dost naivních a rádoby vtipných otázek mířených tak, aby na ně mohlo a MUSELO navazovat autorovo vyprávění a v neposlední řadě i to, že se spolu čtyři dospělí lidi baví na chalupě v horách za neustálého popíjení vína vlastně naprosto spisovně.
Nene, za mě se tohle moc nepovedlo. Očekával jsem klasický, poutavě napsaný cestopis z úžasného putování a dostal jsem něco docela odlišného. Díky tomu průměrné tři *.

8 04.01.2017

Je to trochu zvláštní, jak ten čas letí... Autobusy Karosa řady 900 ještě tu a tam někde jezdí, i když už spíše výjimečně, ale ještě před několika málo lety byly poměrně běžné, a už o nich vychází kniha v edici "Retro".
V úvodu je krátce nastíněna situace v Karose v úvodu 90. let, příchod strategického partnera v podobě firmy Renault, poté na sklonku roku 1999 začlenění Karosy do holdingu IRISBUS, kterou vytvořila firma Iveco a Renault. Zmíněna je i zásadní rekonstrukce továrny v letech 2000 - 2002.
Následuje představení samotné řady 900, kterou tvořily vlastně 4 generace vozidel. První řada 930 a 940 byla osazena motory specifikace EURO 2, následovaly modernizované řady EURO 2 930E a 940E, následovány řadou 950 a 960 - EURO 3. Poslední generaci tvořily modely 950E a 960E. Zde je popsán vývoj od zrodu prototypů a fáze zkoušek přes vylepšená provedení po export do západní Evropy.
Další kapitola je věnována podrobnému popisu řady 930. Dále jsou popsány velmi úspěšné modely školních autobusů Récréo a Axer, které zaznamenaly nečekaný úspěch hlavně ve Francii, ale i v jiných západoevropských zemích.
Další kapitola je věnována modelové řadě 950, od městských až po dálkové modifikace. Poté se kniha věnuje článkovým vozům, které vznikaly především v městských verzích a v počtu 27 ks na výslovné požadavky některých dopravců v linkovém provedení. Závěr knihy je věnován několika speciálním provedením: vozům s plynovým pohonem, "skříňovým" modelům pro Janáčkovu filharmonii, Divadlo Spejbla a Hurvínka a také pro vězeňskou službu.
A jak knihu zhodnotit? Popravdě řečeno, v těch číselných označeních má čtenář, který není zrovna bývalým řidičem autobusu Karosa řady 900 nebo mechanikem v dopravním podniku, trochu zmatek. Různé typy, skoro vždy několik modifikací jednoho typu, lišících se vlastně detaily - použitými motory nebo převodovkami. K tomu modely Récréo a Axer, které byly vlastně také modely z řad C 935, C 955, resp. C 956, celé je to trochu nepřehledné, ale to není chyba knihy, tak se prostě v Karose číslovalo.
Pochvalu zaslouží bohatá fotodokumentace, kniha neobsahuje klasickou barevnou přílohu na konci, jak bývá v této edici zvykem, ale barevné fotografie jsou v celé knize, střídány s černobílými.
Co mi tady trochu chybělo, bylo nějaké závěrečné zhodnocení této řady v době svého vzniku jistě velmi úspěšných a kvalitních vozidel, vlastně by se dalo říct, že by tu měl být možná nějaký "epitaf" nebo "nekrolog", protože s touto řadou vozidel se uzavřela historie Karosy jako samostatné značky, která vznikla v r. 1948 a jejíž historie sahá až ke slavné továrně na kočáry Josefa Sodomky, který ji založil v r. 1896. Vysokomýtská firma ale stále žije, od 1.1.2007 pod názvem Iveco Czech Republic vyráběla autobusy Irisbus, v posledních letech pak Iveco Bus. Toto mohlo být na konci krátce zmíněno a zrekapitulováno. Jinak jsem ale ale spokojený, moje poctivé 4 * si kniha zaslouží.

2 16.12.2016

Velmi zajímavá, čtivá kniha. Jedna z těch, co čtenářovu zvědavost provokují natolik, že má potřebu si dát ještě jednu kapitolu. No a teda ještě tuhle, ta je krátká, to je za chvíli. No jo, a jak to bude dál? Tak ještě jednu a ... a sakra, ono je jedenáct večer:).
Snad i proto, že hlavní hrdinka je zhruba stejně stará jako já, jsem si párkrát řekl "Co bych asi dělal já, kdybych zjistil aspoň z části něco podobného jako ona, jak bych se zachoval, co by to se mnou udělalo? Ve většině myšlenkových pochodů jsem s ní, dá se říct souhlasil, takže...
... nejeden komentář se tady pozastavuje nad překrouceným, nereálným, podivným a já nevím jakým ještě závěrem knihy. Je pravda, že od jistého momentu (asi 50 stan od konce) se to začíná ubírat směrem, který je (v souvislosti s tím, jak čtenář Caroline poznal) poněkud nečekaný a kdy běh věcí a myšlenkové pochody hlavní hrdinky začínají být v docela příkrém rozporu s její povahou a jednáním v celém předchozím průběhu knihy, udělá několik věcí, které nevypadají moc logicky ani pravděpodobně, ale... ALE... ale koneckonců proč ne? Kdyby to skončilo tak, jak by se dalo očekávat, že to skončit mělo (nemám na mysli nic konkrétního, ale pár takových "typických" případných scénářů by se jistě našlo), pak by zase spousta nespokojených nadávala na to, jaké to bylo klišé, že to bylo předvídatelné, že se to dalo čekat, že "já to věděl přece od začátku, že to tak dopadne", atakdále...
Ne, já to nevěděl, že to tak dopadne, resp. že se stane to, co se stalo na posledních cca 50 stranách. Čím víc se to blížilo k závěru, tím bylo neskutečnější, neuvěřitelnější, méně pravděpodobné, že Caroline udělá, co dělala a proč to dělala, že policista, který daný případ nevyšetřuje, tak nějak "důrazně upozorní" kolegy, aby tak nějak "zapomněli" na důkaz ve formě DNA, a nepátrali po tom, kde se vzal na rukávu oběti, to by asi v reálu moc nefungovalo, no ale budiž, přivřu oči, já určitě k těm nespokojeným nepatřím. Zajímavý je i ne zcela jednoznačný závěr, ze kterého se možná dá, možná nedá usuzovat na to, jakým směrem se život hlavní postavy bude ubírat dál. Na celých 5 * to asi nebude, ale poctivé čtyři dám rád.

5 09.12.2016

Vcelku zajímavá kniha, mapující osudy rodu motocyklových závodníků slavného jména Staša. Od Vincence Staši, který závodil v od skončení 2. světové války do začátku 60. let a jehož jméno třeba mně už nic moc neříká, přes slavného Bohumila Stašu staršího, který byl z rodu asi nejslavnější, až po jeho syna Bohumila mladšího.
Jak napsal v úvodu knihy její autor J. Wohlmuth, kniha není zpovědí ani sondou do života a duše B. Staši, spíš má za cíl uchovat chronologii úspěchů a průběh kariéry slavného závodníka. A já jenom dodám, že z vyprávění do jisté míry vyplývá i nálada a stav věcí v tehdejším Československu během celé jeho kariéry, která trvala od začátku 60. let až téměř do konce 80. let. Krátce po jejím začátku tedy zažil okupaci ČSSR sovětskými vojsky a celou dobu normalizace, která se dost zásadně podepsala třeba na možnostech jezdit na závody do zahraničí. Ale také z ní dýchá atmosféra doby, kdy závody byly ještě těmi pravými závody na klasických okruzích, mnohdy velmi nebezpečných a závodníci byli ještě závodníky a opravdovými chlapy a opravdu závodili, ne jako dneska ve většině motoristických disciplín...
Jednotlivé kapitoly mapují poměrně podrobně Stašovy závodnické úspěchy, ale i ty méně veselé chvilky, třeba jak se mu nikdy nepoštěstilo zvítězit v některé kubatuře v závodech mistrovství světa, ač k tomu byl čtyřikrát velmi blízko, závodění v rámci mistrovství Evropy, jeho spolupráce s Jawou, MZ, Ravo.
Nahlédneme i do zákulisí čtyřiadvacetihodinovky Bol d´ Or, Tourist Trophy na ostrově Man.
B. Staša představí i motocykly, na jejichž konstrukci se nějakým způsobem podílel on sám. A v jedné kapitole také svého syna.
Nedílnou součástí knihy je i poměrně podrobná výsledková část a barevná fotopříloha.
Bohužel musím konstatovat, že i v této knize se tu a tam najde nějaký překlep, chyba, chybějící písmenko, ale i pár hrubek....

1 28.11.2016

Moje hodnocení této knihy bude možná trochu subjektivní, vzhledem k tomu, že v rámci žánru nemám "načteno" vlastně vyjma 9 a 1/2 týdne nic, a to byla kniha zvláštní. A jak koukám, jsem taky asi jeden z mála chlapů, který to přečet:).
Vezmeme-li to z hlediska zdravého selského rozumu, reálnosti, logičnosti, tak pak je to samozřejmě naprostý nesmysl, pohádka, touhle optikou se to asi moc hodnotit nedá. Proč si tajemný, pohádkově bohatý muž vybral zrovna tu jednu konkrétní ženu, jsem začal tušit někde mezi třetinou a polovinou, ale vlastně do samého konce je tam uvedeno jen pár nenápadných náznaků, čtenáře tahle dějová linka nechává v napětí nebo spíš v nevědomosti. Ale celé je to napsané docela čtivě, aspoň pro mě to mělo spád, čte se to dobře. Je nebo má to být erotický román. Je dobrý? Je pitomý? Stupidní? Laciný? Úchylný? Co já vím...? Nereálný? To asi ano, to už jsem naznačil na začátku. Jak má vypadat ten "dobrý" erotický román?? Místy je to možná kýčovité, laciné, sprosté(?), ale je to erotický román, nějaká míra vulgarity tam být má.
Já to vnímal tak, že vlastně po celou dobu tam to erotické napětí je, zpočátku, kdy se hlavní hrdinka tajemného muže pořád tak nějak podvědomě bojí už proto, že od ní vyžaduje, aby měla do určité doby zavázané oči, ale zároveň ji to nepřestává vzrušovat, už tím, že to vybičovává její ostatní smysly a tak vlastně od začátku ví, že na jeho hru chce přistoupit a taky na ní ráda přistupuje, protože ji tak strašně svrbí, že si zkrátka nemůže pomoct...:). Je tam ze začátku taková zdravá míra strachu a zároveň pokušení, zvědavosti, že to protě to erotično vytváří, nebo já to aspoň tak vnímal. A když dojde k "sundání pásky", tak poté už přijdou na řadu čistě živočišné pudy a sex prakticky kdekoliv. Jak by taky ne, že ano, s takovým prototypem ideálního chlapa, že ano? Tahle část, kdy je Valentin popisován jako dokonalý krasavec, to trochu snižuje, taky mohl mít aspoň křivej nos nebo nohy, no ale dejme tomu... :).
No a závěrečné dilema hlavní hrdinky po odhalení pravdy, spojené s happy-endem....no, je to poněkud klišoidní, kýčovité, jako "z blbýho filmu", no ale koneckonců proč ne? Nakonec je čtenář rád (no spíš čtenářka) nebo se to aspoň očekává, že to dopadlo dobře, tak to přece mělo být:).
Ti (nebo spíš ty), co tady hodnotí vesměs nízkým hodnocením, asi mají v žánru načteno mnohem víc anebo zkrátka ví, jak to má vypadat. Já tuhle knížku vzal víceméně ze zvědavosti, jako oddechové čtení na pár večerů a zklamaný ani znuděný jsem rozhodně nebyl. Ty 4 * jsou opravdu z hlediska toho, že jsem se vzal knížku jako oddechové čtení a to splnila. V neposlední řadě musím pochválit i absenci pravopisných chyb nebo překlepů, v dnešní době to není zase tak úplně samozřejmé, našel jsem snad jedno jediné chybějící písmenko:).
P.S.: Koukám, že to má ještě 2 díly...má to smysl číst všechno??:)

12 25.11.2016

Další díl série Retro, věnující se značce JAWA a její prestižní třídě 500 ccm. Na samém počátku knihy je první kapitola věnována samotnému zakladateli firmy ing. Františku Janečkovi a v kostce mapuje jeho životní i pracovní osudy.
Poté už se další kapitoly věnují historii této "královské" kubatury, od předválečné 500 OHV, známé pod přezdívkou "Rumpál" s pohonem zadního kola kloubovým hřídelem, k typům s motorem OHC a pohonem již klasicky řetězem, které začaly vznikat na začátku 50. let postupně ve 3 generačních fázích. První jako typ 15-00, 15-01 od r. 1954 a 15-02 s nástupem někdy v roce 1954. Posledním typem byl po cca 30 letech od ukončení výroby 4taktních pětistovek model 500 OHC typ 824. Tento vzhledově aspoň mně vcelku nesympatický, nicméně technicky velmi zajímavý stroj s několika patenty chráněným pohonným ústrojím, tvořeným plochým vzduchem chlazeným dvouválcem typu "boxer" s převodovkou umístěnou pod motorem a pohonem opět kloubovým hřídelem vznikl pouze v 10 prototypech.
Následuje poměrně rozsáhlá kapitola, mapující dráhu čtyřtaktních pětistovek JAWA na závodních okruzích, na plochodrážních oválech i na Šestidenních.
Dále je součástí knihy kapitola věnovaná opravám a údržbě strojů, krátké "zastavení na srazu" pětistovek a podrobné technické údaje.
Součástí textu je i několik medailonků, věnujících se významným osobnostem značky JAWA, převážně konstruktérům. Stejně tak zaslouží pochvalu bohatá fotografická dokumentace, jak moderní, tak dobová, většinou se jedná nečekaně o velmi kvalitní snímky.
Co pochvalu příliš nezaslouží, jako už po několikáté u těchto knih z Grady, je jisté množství pravopisných chyb, překlepů, ale i faktografických nesmyslů. Už v úvodní kapitole mi přišlo divné, že: "...Když dne 23. ledna 1941 navždy dotlouklo srdce tohoto nevšedního člověka (F. Janečka)...", ve stejné kapitole je uvedeno:"...začátkem dubna 1941 nechal sepsat svoji poslední vůli a zemřel jako majitel tří továren, ...". Pro upřesnění: F. Janeček zemřel 4.6.1941. Takové věci by se asi v podobných publikacích vyskytovat neměly, za ně jedna hvězdička dolů.

2 11.11.2016

Zajímavá publikace, věnující se nejsevernějšímu koutu Jihočeského kraje - Táborsku. Úvodní kapitola seznámí čtenáře s krajinou s geologickým složením oblasti, prostor je věnován i přírodě živé ve formě vyskytující se flóry i fauny. Podrobnější zmínky jsou věnovány táborské botanické zahradě a několika dalším lokalitám přímo ve městě, památným stromům v okolí, ale nahlédnutí poskytuje i do údolí Lužnice mezi Táborem a Bechyní. Čtenář zavítá do Chýnovské jeskyně a několika dalších zajímavých lokalit, třeba Borkovických blat nebo do poměrně neobvyklé mykologické rezervace u rybníka Luční.
Pak už následuje kapitola z historie města, od pravěkého osídlení přes středověk s procházkou podzemím až po některé zajímavé stavby 16. - 18. století. Kapitolu z historie doplňuje přehled událostí 19. a 20. věku.
Další kapitola je věnována některým zajmavým cílům v okolí Tábora, jako je např. Bechyně, Kozí hrádek, Choustník, Sezimovo Ústí, Chýnov, Mladá Vožice, Soběslav, Veselí nad Lužnicí až po selské baroko vesnic kolem Borkovických blat a několika technickým památkám.
Závěrečnou část knihy tvoří pojednání o současném stavu a dění ve městě, souhrn kulturního vyžití, čili muzea, galerie a ostatní kulturní tipy jak v Táboře samotném, tak v jeho okolí. A také tipy na dovolenou v regionu pro výlety pěší, cyklistické, vodácké, lyžařské, pro rybáře i ke koupání a nabídka sportovišť.
V knížce o 130 stranách je toho opravdu dost. Své si tu najde každý. Z osobní zkušenosti můžu potvrdit, že jenom v samotném Táboře je toho k vidění opravdu hodně, jeden celodenní výlet zdaleka nestačí na poznání všech zajímavých míst.
I když v centru města se už trochu orientuju, kniha mi ukázala další zajímavé tipy, za Kč 78,-- to rozhodně nebyla ani po 10 letech od vydání špatná koupě:).

2 07.11.2016

Po Pýše a předsudku, která se mi velice líbila, jsem sáhnul po dalším díle J. Austenové a musím říct, není to zdaleka to, co jsem od toho čekal. Ze začátku mi to přišlo dost podobné a myslel jsem si, že to bude stejně kouzelné jako Pýcha, ale postupně se z toho to kouzlo nějak vytrácelo. Poměrně dost postav, vzhledem k jejich blízké příbuznosti někdy i stejných jmen, v nichž jsem se trochu ztrácel, a vpodstatě všechny dělají totéž - nic. Předhání se v tom, kdo kdy koho na jak dlouho bude otravovat - pardon, poctí svou vzácnou přítomností, kde poobědvají, povečeří, popijí čaj či zajdou na večírek nebo ples, spousta prázdných dialogů, postavy se neustále přesouvají sem a tam od jednoho panského sídla ke druhému, no jednomu z toho jde trochu hlava kolem.
Jako dočet jsem to, aspoň ze začátku se to nečte špatně, občas se člověk nad tupostí a uvažováním postav musí pousmát, některé držgrešle by nejradši vzal něčím po hlavě, ale postupně mě to bavilo nějak čím dál míň. A posledních pár kapitol byl docela slušný zmatek, přes tu spoustu prázdných řečí v průběhu knihy jsem ke konci skoro nevěděl, kdo se vlastně komu (zas)líbil na začátku, kdo a proč si koho chtěl, měl musel nebo naopak nesměl vzít. Prostě Pýcha a předsudek je jenom jedna, tomuto dílu chybí taková ta lehkost, půvabnost či jak to nazvat, a to jak v knižní, tak ve filmové verzi, kterou jsem viděl ve stejný den, kdy jsem dočetl knihu, a taky mě moc nenadchla. Za mě průměr.

11 29.10.2016

Kniha, spíše knížka o československých motoraritách mě zaujala na první pohled svým tématem. Už ne tolik svým zpracováním. Co je docela podivné, je autorův jazyk, sloh, jakým je kniha napsaná. Takovým familiérním způsobem by asi taková publikace psaná být neměla, rozhodně ne celá. Hlavně první cca polovina je psaná tímto způsobem, v druhé už to tak patrné není.
Knížka je to poměrně útlá, o 112 stranách. Na tento prostor se toho ve spojení s obrázky mnoho nevejde. Možná už to mě mělo trochu varovat. Přes několikero "nářků" autora na omezený rozsah (zda skutečně dostal od nakladatelství jen takto omezený prostor, je otázka) knihy z ní mám spíše dojem, že prostě víc toho k napsání a zveřejnění asi není, zvláště v oblasti fotografií. Chápu, že se jedná o docela nezmapovanou část naší motoristické historie, vozidla v knize uvedená vznikla mnohdy jen v jediném exempláři a někdy zůstalo pouze u skic, ale například v kapitole věnované dálníkům není prakticky jediná dobová fotografie, která by byla dostatečně kvalitní pro zveřejnění v knižní podobě. I z pouhého popisu konstrukce dálníku bez obrázku nějakého stroje bez kapoty jsem jen zhruba chápal princip jeho konstrukce. Těch informací je tu zkrátka žalostně málo.

Je to jistě zajímavý počin, ale z faktografického hlediska by asi potřeboval ještě "dozrát". A co se týká hlediska pravopisného, od tohoto autora jsem zatím žádnou jinou knihu nečetl, ač má na svém kontě další tři, a zatraceně si rozmyslím, jestli to někdy napravím.

1 19.10.2016

Carol je kniha docela zvláštní. Na jednu stranu vynikající sonda do duší dvou žen, jejichž srdce a city bijí ve stejném rytmu a je dáno dobou, ve které se příběh odehrává, že jejich city nemohly propuknout naplno tak, jak by chtěly. Na druhou stranu to nebyla kniha z těch, které prostě nedokážu odložit a zhltnu je během pár dnů, trvalo mi docela dlouho, než jsem se jí prokousal. Místy je voda děje poněkud stojatá, je to podobné jako s filmem. Viděl bych to na takové lepší tři *, nechám ji nějakou dobu stranou, třeba si ji časem ještě přečtu jednou a názor pozměním.

2 12.10.2016

Zemí šelem už dneska vidím jako takový průměrný román od Verna, který nepřináší (tedy krom mechanického parního slona) nic mimořádného. Je to román spíš cestopisný s řadou zeměpisných detailů, trochu dějově "řízlý" vzpourou domorodců, po které se časově odehrává. No a taky je to tak z 25 - 30 % lovecká příručka o tom, kterak střílet divoká zvířata jen tak, pro zábavu.

Já mám z téhle knihy zatím dost rozporuplné pocity. A volím poměrně netradiční postup napsání komentáře, resp. jeho začátku, ještě před dočtením knihy. S hodnocením počkám až po dočtení.
Deseti-, dvanáctiletý kluk, hltající Verneovky jedním dechem, tady asi zažívá jakýsi "verneovský orgasmus", ale na mě to už bohužel moc nefungovalo. Je celkem dost věcí, které mi tu nějak "neštimovaly".
- Co třeba taková lupa, zhotovená slepením dvou hodinkových sklíček pryskyřicí, aby se o pár odstavců dále sklíčka ocitla zpátky v hodinkách? Ale to je asi to nejmenší.
- Dva nože získané rozlomením kovového psího obojku? ...si to pořád nějak neumím představit. (A nejen to...)
- Prakticky na povrchu ostrova sopečného(!) původu nachází trosečníci - e-e, pardon, kolonisté železnou rudu a uhlí. Hmm, čím to vykutali, holýma rukama, když v té době neměli vůbec nic? Uhlí muselo být asi černé a slušné kvality, jinak by ho těžko mohli použít pro tavení železné rudy a výrobu železa. No, nevím, nejsem geolog, ale mám o vzniku a uložení černého uhlí trochu jiné znalosti, než že se vyskytuje na geologicky možná poměrně mladém ostrově sopečného původu prakticky na povrchu. A propos, primitivní vysokou pec si zařizují vlastně pár dní po příchodu na ostrov...
- Chemická "továrna" na výrobu kyseliny sírové, dusičné (dají se opravdu skladovat v primitivní hliněné nádobě??), ledku, nitroglycerinu, vše vyrobeno s naprostou samozřejmostí vlastně na koleně - no tak to už jsem se docela smál.
- Odstřel skály - čím vrtali v tvrdé žule otvor pro nálož? Primitivními železnými nástroji?
Mám přečtených zatím asi 150 stran a jsem docela zvědavý, čeho se dočkám dál.
________
Dočkal jsem se mnohého, kolonisté provádějí zemní práce všeho druhu, taví sklo, pečou chleba jakobynic - vzpomeňme na nesnáze Robinsona při pečení chleba, postaví si telegraf, vyrobí galvanický článek.... A UŽ DOST!!!
Já bych řekl, že to Verne asi až malinko přehnal. Stejně tak vetkání dalších dvou románů. Že se setkají s Ayrtonem z Dětí kapitána Granta, to bych ještě pochopil, ale dohled tajemného dobrodince, ze kterého se vyklube kapitán Nemo, to už z toho aspoň pro mě udělalo trochu frašku.
Nedá se nic dělat, tomuhle románu už jsem asi odrost, za mě tři * a víc ani cípek.

8 30.08.2016

Jako u Toulavé kamery vlastně vždycky - další padesátka zajímavých tipů na výlety. Některé ze vzdálenějších koutů republiky zapadnou v mysli, ale jiné si určitě budu pamatovat a třeba i použiju.

2 05.08.2016

Když si člověk na wikipedii přečte pár základních údajů ze života E. Wegenera (anebo si přečte v knize doslov či rozhovor s autorem), tak zjistí, že proti skutečnosti je pravdivá jen základní kostra příběhu, zbytek věcí z života Einara i Gerdy (nebo Grety, ono je to skoro jedno) autor vynechal, pozměnil či si vymyslel, v románové verzi je Greta Američanka - ve skutečnosti byla Dánka, byla tak trochu na holky, její manželství s Einarem bylo nakonec anulováno, nikoliv rozvedeno, a tak bych mohl ještě chvíli pokračovat, ale nebudu.
Ten příběh do sebe krásně zapadl, D. Ebershoff tady vytvořil to, co mám rád - knihu, která se jen těžko odkládá po dočtené kapitole, příběh plyne tak nějak sám, naprosto samozřejmě, ačkoliv je to z větší části fikce. Vlastně se dá říct, Greta nebyla jen vedlejší postavou, ale je vlastně stejně důležitá jako Einar/Lily. Strůjcem celé přeměny Einara Wegenera v Lily Elbe byla vlastně jeho žena, která v něm probudila tu ženu v jeho těle. Z celé knihy čiší její neuvěřitelná láska, oddanost a pochopení vůči Einarovi, byla to ona, kdo od začátku nepochyboval, že její muž není vlastně muž a srdnatě vzdorovala názorům většiny tehdejších lékařů, hledala tak dlouho, až našla doktora, který byl ochotem se do tak riskantního kroku pustit. I když ke konci knihy je zřejmé, že Greta v sobě sváděla velký vnitřní boj, protože k sobě s Lily měly velmi blízko, ale zároveň s její postupnou přeměnou Gretě docházelo, že se vzájemně oddalují. Nevadily mi tady ani časté flasbacky především do Gretiny minulosti, které velmi vhodně doplňují a skládají dohromady její povahu a vlastnosti.
Krásná kniha, ke které se budu chtít jistě někdy vrátit. Film byl také pěkný, ale tohle bylo o fous lepší.

12 18.07.2016

Tak tohle Verne skoro bych řekl až přehnal. Je to už drahnou dobu, těžko uvěřitelných 18 let, co jsem to četl, tak jsem si řekl, že to zkusím znova.
No a já nevím, i když i tady Verne předpověděl mnohé z toho, co se odehrálo z pohledu jeho života až ve vzdálenější budoucnosti, tak na mě to teda působilo směsicí naivity, humoru a skoro bych řekl až blbosti. Myslel ty svoje představy Verne vážně nebo to byla spíš víc karikatura Američanů jako celku se vším všudy, jejich vlastenectví a jejich pohledu na svět ve stylu "nic není nemožné, dokážeme všechno"? Nejsem balistik, ani slévárenský technolog, ale technické vzdělání přece jen mám, tak mě prakticky po celou úvodní třetinu knihy provázely pocity jako: "bylo by tohle možné?", "vždyť je to naprostá pitomost", "tohle přece nemůže myslet vážně ani Verne, to je k smíchu...", a některé jiné podobné.
U Vernových knížek se dost často dostávám do situace, že nejsem schopen se od nich odtrhnout, a to tady nějak nefungovalo...
Co se týkalo druhé části, tak tam zase skoro až (i na Verna, a to je co říct!) převažoval takový "měsíční zeměpis", je tam až neúměrně udajů, o kterých ani hodlám zjišťovat, kolik z toho je pravda a kolik jsou bludy.
S hodnocením musím jít o něco dolů, i kvůli závěru. Čtenář se tak nějak "mimochodem" nedozví, jak to, že se pánové v projektilu dostali na Zemi a ne na Měsíc, kam měli namířeno a kam také podle všeho dopadnout měli. To, že se cestou zpátky nezabili, ponecháme velkoryse bez komentáře... Myslím, že jsem pozbyl potřeby to někdy ještě číst znova.

2 12.07.2016