mira.l komentáře u knih

Zmizelá je zvláštní kniha. To, co zpočátku vypadá jako víceméně tuctová detektivka - v den výročí svatby se ztratí manželovi manželka, se postupně s bližším poznáváním obou aktérů vyvine do zajímavé psychologické hry dvou - nebojím se říct - bláznů. Skoro nic není nakonec tak, jak to vypadá zpočátku. Někdy jsem nevěděl, kdo z nich je větší cvok, co je vlastně pravda a co je vylhaný, kdo z nich by si zasloužil větší facku přes celou hubu. Nakonec jsem usoudil, že ta větší sv**ě bude Amy, takovou manželku aby pohledal za poledne s baterkou.
Zajímavé je to střídání obou vyprávějících osob, Nicka a Amy, které je tak trochu jako pohled na kolejnice do dálky. Na začátku to vypadá, že to spolu moc nesouvisí, ale postupně, tam někde v dáli příběhu, se to začne sbíhat dohromady.
Co už tak zajímavé není, že je to přece jenom v rámci žánru asi dost a až zbytečně dlouhé, před Zmizelou jsem četl Manžele odvedle, a to byl po stránce stylu napsání naprostý opak. Tady jsou pasáže, kdy prostě čtenář musí a chce číst dál, ale i místa, kde se to dost táhne a neděje se vůbec nic nebo jen velmi málo (což je přísně vzato skoro celá první půlka knihy).
Hodnotí se mi to docela těžko, subjektivně za ten příběh jako takový bych dal tři, vzhledem k té délce a jisté nudnosti to zase nebyla až taková pecka, jakou jsem čekal, nakonec tam teda tu čtvrtou přidám za to opravdu vymazlené prokreslení charakterů jak Nicka, tak Amy. Ten konec je trochu zvláštní, vlastně takový nijaký, Amy má Nicka pevně v hrsti a .... a jak to bude dál?

14 22.06.2017

Nevím, jak je možné, že mi tahle klasika doteď unikala. Něco víc možná napíšu po druhém přečtení, ke kterému jistě za nějakou dobu dojde, přidávám si do seznamu knížek na druhé přečtení, tohle je třeba vstřebat aspoň dvakrát, je to knížka, do které se musí zapadnout a nepustit, neumím si představit, že bych to s přestávkami četl třeba pět týdnů, to bych si z toho nepamatoval nic.
Tak aspoň pár základních postřehů. Pýcha předsudek je krásná, s lehkostí a humorem napsaná knížka o zvycích, způsobech a chování anglické lepší společnosti. Děj už tu byl nastíněn mnohokrát a je všeobecně znám, tak ho tady nikterak rozepisovat nebudu. Vpodstatě ho poměrně přesně vystihuje všeobecně známá první věta románu:).
Po prvním přečtení už jsem si - kromě takového příjemného pocitu z krásně napsané knihy - ale odnesl i pár základních věcí a poznatků ze života lepší společnosti, čili životně důležité je:
- dobře se vdát/oženit
- s kým kdo, kde, kdy a kolikrát poobědvá/pověčeří/popije čaj
- kolik kdo uspořádá plesů
- jak vznešeně ten/ta osoba konverzuje a chová se
- mladé dívky by neměly jezdit samy dostavníkem, je to krajně nevhodné
- sluší se, aby mladá slušně vychovaná dáma dlouho tajila své city před ctihodným džentlmenem, stejně tak je možno se zasnoubit vpodstatě okamžitě a na povel
- "Kdybyste pochopila, co se pro vás sluší, nepřála byste si opustit prostředí, v němž jste vyrostla" (slova lady Catherine k Elizabeth, když se jí pokoušela vymluvit sňatek s Darcym - vpodstatě to do značné míry vystihuje "definici" životního údělu ženy té doby).
:))
V knize je vůbec mnoho geniálních vět, které jsem si prostě musel podtrhnout obyčejnou tužkou:). A jelikož neznám až tak důvěrně podrobnosti ze života anglické smetánky té doby, při čtení jsem si mnohokrát říkal, co je vlastně sakra živilo, když celý dny proklábosili:)??
A jen tak mimochodem dodávám, že knihu jsem četl po shlédnutí filmu a musím říct, že mnohokrát jsem při čtení "viděl" výraz Keiry Knightley coby Elizabeth, to byla asi geniální volba. A obojí, kniha s filmem, mi přitom do sebe krásně zapadlo.

13 06.08.2015

Tahle knížka se dá zhltnout buď jako jednohubka, kdy je člověk na konci, ani neví jak, anebo si ji může čtenář užívat. Já zvolil druhou variantu, mazlil jsem se s ní poněkud delší dobu než je u mě běžné pro knihu takového rozsahu, částečně i díky tomu, že jsem četbu přerušil po dobu dovolené.
A nelituju jediného dne navíc, "nad plán". Užil jsem si každou stránku, každou fotku, každý den putování dvojice Lůca & Marvel, která byla tu a tam obohacena o někoho dalšího, protože Lůca nerada chodí sama. Za mě asi nejzábavnější pasáží bylo putování s Rozárkou, která se jeví být pro Lucku tou správnou parťačkou.
Lucka dává čtenáři nahlédnout opravdu detailně, den po dni, často i hodinu po hodině, jak probíhala její cesta po obvodu naší krásné republiky, čtenář si užívá její putování, mnohá setkávání s lidmi na cestě, sluníčko, déšť, vedro k padnutí, propocené oblečení, mraky komárů, pohostinnost Trail Angelů, nezáživné kilometry po asfaltu, její nezřízený apetit a schopnost sníst mnohdy dosti nesourodé kombinace jídla, což občas nese jisté následky, krásné noclehy s výhledy, ale i slabší chvilky - to by přece nebyla Lůca, aby několikrát nechtěla jet domů:).
Za mě krásná, milá, oddychová knížka, která se Lucce opravdu povedla, nenudila mě ani na jedné stránce. Tentokrát patří pochvala i nakladatelství za konečně normální vazbu, která se nerozpadla ještě před dočtením. A také za krásné grafické provedení této celobarevné publikace. Tady tentokrát velkoryse přivírám oko nad občasnou chybkou či překlepem, s radostí dávám plné hodnocení a už teď se těším, co přijde dál, protože jak Lucie ke konci knihy při jedné rozjímací zastávce bilancuje svůj život stylem sobě vlastním, tak po výčtu všemožných katastrof svého mládí uvádí, že "jediné, co mi kdy šlo, bylo psaní". Tak jen takhle dál a díky!!!

12 15.07.2023

Taková dvouvečerová jednohubka o místech, která z valné většiny z mapy Šumavy už dávno zmizela. A taky o několika lidech, na které se už zapomnělo. Krásné fotky, věcné texty zasvěceného znalce Šumavy. Asi není moc třeba dál dodávat. Snad jen, že toho mohlo být i víc:).

12 20.06.2019

Alison Weir opět nezklamala. Toto bylo moje třetí "zanoření" do tudorovské Anglie a opět mě zcela pohltilo.
Životní příběh třetí manželky Jindřicha VIII. byl opět strhujícím čtením o ženě, která v mládí sloužila jeho první manželce Kateřině Aragonské a přitom se již setkávala s její nástupkyní Annou Boleynovou. Byla vlastně přímým svědkem konce obou žen, jak hořkého konce Kateřiny, která se až do své smrti nesmířila s tím, že by její manželství s králem bylo neplatné nebo nezákonné, tak především Anny.
Ve víru událostí tudorovské Anglie, kde vládly dvorní známosti, intriky i nenávist spolu se ctižádostí (nejen) rodu Seymourů, se nakonec dostala až na post manželky Jindřicha VIII., kdy zdaleka ne všechno, co udělala nebo pro to musela udělat, bylo v souladu s jejím vědomím, svědomím, přesvědčením a zásadami. Když její rodiče a ctižádostiví bratři zavětřili, že by se to mohlo povést, nepovolili a Jana nakonec vlastně "jen" splnila to, co od ní především její rodina požadovala, dopomohla jí do nejvyšších sfér tehdejší společnosti. Avšak vlastně od samotného bližšího seznámení s králem a především pak po popravě Anny Boleynové si byla plně vědoma toho, že král miluje nade vše svou ctižádost, slávu a autoritu a pamětliva toho, jak dopadla Anna, žila vlastně v neustálém strachu z toho, co by se mohlo stát, kdyby mu nedala tolik očekávaného syna a následníka trůnu.
To se jí nakonec podařilo za cenu toho, že jeho narození přežila pouze o pár dnů.
Další kniha autorky, která chytne a nepustí. Skvělá esence vlastně vymyšleného příběhu a reálných historických událostí, s použitím desítek reálných postav, které celému příběhu dodávají na věrohodnosti. A co je dílem fantazie autorky, to čtenářům objasňuje v doslovu.
Za mě bez chyby. Těším se na další.

12 17.04.2019

Taková Divočina počesku:). Kniha není ani tak popisem cesty přírodou amerického západu jako takovým, nedá se to úplně nazvat klasickým cestopisem, jsou tam místy docela velké skoky, ale zase si to všímá mnoha jiných detailů, díky kterým je to velice čtivé. Je to spíš vyznání jedné trochu trhlé a rozmazlené holky z Vysočiny, která se po absolvování vysoké školy dostala do Prahy, která jí nějak "nesedla" a kde se pracovním vytížením dostala na samé dno fyzických i psychických sil a přivodila si nemalé zdravotní problémy. Jako "léčbu" si naordinovala nejprve cestu do Santiago De Compostela a poté se v jejím hledáčku objevila legendární PCT - Pacific Crest Trail.
Cestou se postupně vypořádávala se svými problémy a strachy, které dokáže velmi svérázně popisovat:). Postupně, tak jsem knihou postupoval dál, jsem se dozvídal, jak autorka bojovala sama se sebou, jak hlavně zpočátku cesty musela docela dlouze hledat důvody k pokračování dál, aby se postupně stávala stále silnější jak fyzicky, tak psychicky. Ale zároveň v sobě měla obrovskou touhou jít dál. Po absolvování úvodní části přes poušť přeskočila zasněžený úsek přes hory Sierry Nevady, napojila se na trail o něco severněji, došla až na americko - kanadské hranice, kde opět bojovala sama se sebou, zda má odjet domů nebo se vrátit zpátky do hor a pokusit se zdolat vynechaný úsek. Nakonec se do hor vrátila, zažila tam jedny z nejnebezpečnějších, ale i nejkrásnějších (popis výstupu na Mt. Whitney jsem si dal asi 3x) chvil a dokázala trail dokončit celý.
Kamarád, který jí zpočátku velmi pomohl už doma s organizací cesty a se kterým úvodní část trailu šla, jí sice byl velkou oporou, ale myslím si, že až tím, že se od něj ne tak docela z vlastní vůle oddělila, že to vůbec překousla, nevzdala to a pokračovala dál sama, teprve tím začala ta její pravá cesta sebepoznání. Ve chvíli, kdy se musela o sebe postarat sama. Tam začíná ta pravá "Divočina".
Já si její postup a vyprávění užíval s tím, jak pokračovala dál, snad s každou stránkou čím dál víc. Jedná se o neuvěřitelně silný příběh pevné vůle něco změnit a dokázat si sama sobě, že mám na to, s tím něco udělat. Nakonec svojí silnou vůlí dokázala do značné míry stabilizovat i svůj zdravotní stav.
Jen jedna věc mi trochu vrtala hlavou. Absolvovala vysokou školu se zaměřením na žurnalistiku, a přitom, jak sama několikrát zmiňuje, její angličtina byla poměrně mizerná, to mi nějak moc dohromady nejde. Ale je to jen detail, který nezabrání plnému hodnocení. Velmi zajímavé a svižné počtení!!
Má můj hluboký obdiv za to, že to dokázala celé projít! Klidně bych si dokázal představit třeba dvojnásobný rozsah knihy, i s větším množstvím fotografií. Je to velice silný příběh. Dávám deset z pěti možných hvězdiček:).

12 07.03.2019

Teda já jako nevím, proč je to zařazeno v kategorii "Pro ženy":). Jsem asi dost možná první chlap, který hodnotí a píše komentář. Ale co už, já přečtu ledacos:).
Téma starších internátních dívčích škol mám docela rád, dost často jsou z toho takové ponuré příběhy, třeba i ve filmech. Po troše váhání jsem tedy sáhl po téhle knize a rozhodně nelituju. Zajímavý příběh letitého přátelství čtyř dívek z internátní školy v 50. letech minulého století, které bylo mnohem hlubší, než by se na první pohled zdálo, a z nichž záhy zbydou tři, se svým způsobem prolíná s 20 let starou vraždou sestry hlavní hrdinky - novinářky (která chodí s policajtem - synem a vnukem bývalých policajtů; minimálně ten milostný vztah je trochu klišé, už jsem na to asi někde narazil, no ale budiž), i když spolu kromě místa vlastně nijak nesouvisí a obě linie by si klidně mohly žít vlastním životem. Aby to nebylo tak jednotvárné, tak z 50. let vede dějová linie až do doby 2. světové války, do nacistické Evropy. A jistá odbočka vede vlastně ještě dál do minulosti. Hlavní hrdinka - novinářka Fiona postupně rozplétá zapeklité klubko událostí, které ji nakonec dovedou k pravdě v obou časových liniích.
Kniha je napsaná velice čtivě, celý děj je velice promyšlený, střídání časových linií v jednotlivých kapitolách je dneska doela móda, ale nevadí mi to, zkrátka je to ten typ "Ještě kapitolu a ... sakra, vždyť ráno vstávám"!! Já osobně bych se asi obešel bez těch duchařských vložek, ale je asi pravda, že bez nich by ten příběh postrádal jistou dávku tajemna. A kdoví, já ducha nikdy neviděl, ale třeba...
Není důvod nejít do plného hodnocení, mně se to líbilo.

12 05.02.2019

Moje hodnocení této knihy bude možná trochu subjektivní, vzhledem k tomu, že v rámci žánru nemám "načteno" vlastně vyjma 9 a 1/2 týdne nic, a to byla kniha zvláštní. A jak koukám, jsem taky asi jeden z mála chlapů, který to přečet:).
Vezmeme-li to z hlediska zdravého selského rozumu, reálnosti, logičnosti, tak pak je to samozřejmě naprostý nesmysl, pohádka, touhle optikou se to asi moc hodnotit nedá. Proč si tajemný, pohádkově bohatý muž vybral zrovna tu jednu konkrétní ženu, jsem začal tušit někde mezi třetinou a polovinou, ale vlastně do samého konce je tam uvedeno jen pár nenápadných náznaků, čtenáře tahle dějová linka nechává v napětí nebo spíš v nevědomosti. Ale celé je to napsané docela čtivě, aspoň pro mě to mělo spád, čte se to dobře. Je nebo má to být erotický román. Je dobrý? Je pitomý? Stupidní? Laciný? Úchylný? Co já vím...? Nereálný? To asi ano, to už jsem naznačil na začátku. Jak má vypadat ten "dobrý" erotický román?? Místy je to možná kýčovité, laciné, sprosté(?), ale je to erotický román, nějaká míra vulgarity tam být má.
Já to vnímal tak, že vlastně po celou dobu tam to erotické napětí je, zpočátku, kdy se hlavní hrdinka tajemného muže pořád tak nějak podvědomě bojí už proto, že od ní vyžaduje, aby měla do určité doby zavázané oči, ale zároveň ji to nepřestává vzrušovat, už tím, že to vybičovává její ostatní smysly a tak vlastně od začátku ví, že na jeho hru chce přistoupit a taky na ní ráda přistupuje, protože ji tak strašně svrbí, že si zkrátka nemůže pomoct...:). Je tam ze začátku taková zdravá míra strachu a zároveň pokušení, zvědavosti, že to protě to erotično vytváří, nebo já to aspoň tak vnímal. A když dojde k "sundání pásky", tak poté už přijdou na řadu čistě živočišné pudy a sex prakticky kdekoliv. Jak by taky ne, že ano, s takovým prototypem ideálního chlapa, že ano? Tahle část, kdy je Valentin popisován jako dokonalý krasavec, to trochu snižuje, taky mohl mít aspoň křivej nos nebo nohy, no ale dejme tomu... :).
No a závěrečné dilema hlavní hrdinky po odhalení pravdy, spojené s happy-endem....no, je to poněkud klišoidní, kýčovité, jako "z blbýho filmu", no ale koneckonců proč ne? Nakonec je čtenář rád (no spíš čtenářka) nebo se to aspoň očekává, že to dopadlo dobře, tak to přece mělo být:).
Ti (nebo spíš ty), co tady hodnotí vesměs nízkým hodnocením, asi mají v žánru načteno mnohem víc anebo zkrátka ví, jak to má vypadat. Já tuhle knížku vzal víceméně ze zvědavosti, jako oddechové čtení na pár večerů a zklamaný ani znuděný jsem rozhodně nebyl. Ty 4 * jsou opravdu z hlediska toho, že jsem se vzal knížku jako oddechové čtení a to splnila. V neposlední řadě musím pochválit i absenci pravopisných chyb nebo překlepů, v dnešní době to není zase tak úplně samozřejmé, našel jsem snad jedno jediné chybějící písmenko:).
P.S.: Koukám, že to má ještě 2 díly...má to smysl číst všechno??:)

12 25.11.2016

Když si člověk na wikipedii přečte pár základních údajů ze života E. Wegenera (anebo si přečte v knize doslov či rozhovor s autorem), tak zjistí, že proti skutečnosti je pravdivá jen základní kostra příběhu, zbytek věcí z života Einara i Gerdy (nebo Grety, ono je to skoro jedno) autor vynechal, pozměnil či si vymyslel, v románové verzi je Greta Američanka - ve skutečnosti byla Dánka, byla tak trochu na holky, její manželství s Einarem bylo nakonec anulováno, nikoliv rozvedeno, a tak bych mohl ještě chvíli pokračovat, ale nebudu.
Ten příběh do sebe krásně zapadl, D. Ebershoff tady vytvořil to, co mám rád - knihu, která se jen těžko odkládá po dočtené kapitole, příběh plyne tak nějak sám, naprosto samozřejmě, ačkoliv je to z větší části fikce. Vlastně se dá říct, Greta nebyla jen vedlejší postavou, ale je vlastně stejně důležitá jako Einar/Lily. Strůjcem celé přeměny Einara Wegenera v Lily Elbe byla vlastně jeho žena, která v něm probudila tu ženu v jeho těle. Z celé knihy čiší její neuvěřitelná láska, oddanost a pochopení vůči Einarovi, byla to ona, kdo od začátku nepochyboval, že její muž není vlastně muž a srdnatě vzdorovala názorům většiny tehdejších lékařů, hledala tak dlouho, až našla doktora, který byl ochotem se do tak riskantního kroku pustit. I když ke konci knihy je zřejmé, že Greta v sobě sváděla velký vnitřní boj, protože k sobě s Lily měly velmi blízko, ale zároveň s její postupnou přeměnou Gretě docházelo, že se vzájemně oddalují. Nevadily mi tady ani časté flasbacky především do Gretiny minulosti, které velmi vhodně doplňují a skládají dohromady její povahu a vlastnosti.
Krásná kniha, ke které se budu chtít jistě někdy vrátit. Film byl také pěkný, ale tohle bylo o fous lepší.

12 18.07.2016

Od úplného počátku dost neveselé čtení. Příběh jedné životní ztroskotankyně, kde bylo vlastně už od samého jeho počátku, od nejútlejšího dětství O. Hepnarové něco špatně. Těžko říct, kdo za to mohl, pokud vůbec někdo, ale už od prvních stran knihy je z výpovědí samotné Hepnarové zřejmé, že byla velmi složitou osobností, která evidentně nebyla duševně úplně v pořádku a je poněkud zvláštní, že její matka - doktorka, i když "jen" zubařka, ale přece doktorka, to na ní nepoznala... nebo tedy asi poznala, ale jak sama uvedla, nedařilo se jí s tím cokoliv dělat. Tuto mozaiku povahy velmi složité a uzavřené osobnosti na prvních několika desítkách stran knihy velice trefně a výstižně dokreslují výpovědi osob, které s ní přišly hlavně po jejím vyučení a nástupu do zaměstnání do nějakého kontaktu.
Na druhou stranu, pokud budeme předpokládat, že texty z jejích výslechů jsou víceméně doslovnými přepisy z protokolů, tak nelze říct, že by O. Hepnarová byla člověkem nějakého nižšího intelektu, některé její odpovědi jsou až zarážející, počínaje už dopisem, který sepsala jako 16tiletá jednomu z pracovníků léčebny v Opařanech, kde pobývala a kde, pokud se jejím historkám dá věřit, se jí asi dostalo ne zrovna příjemných zážitků. Do všech jejích problémů s rodiči, v zaměstnáních se časem ještě přidala poněkud nejasná otázka její sexuální orientace, což tenkrát nebylo zvykem veřejně probírat a v její dosti labilní mysli to jistě na pořádku také nepřidalo.
Nemá asi cenu vypisovat tady podrobně chronologicky všechno to, co se v knize dozvídáme, to by nebyl komentář, ale dost obsáhlá recenze/úvaha/esej, jak kdo chce. Každopádně kniha je zpracovaná velice zajímavým a citlivým způsobem, mnohá svědectví z různých stran dotvářejí celkovou mozaiku, jak už jsem uvedl.
Když jsem došel až na konec, tak to na mě celkově působilo nějak tak, jak to autor uvedl v závěru. V této kauze nebylo vítězů, ale jen poražených. Byly to jednak oběti jejího šíleného činu, samozřejmě ona sama, ale koneckonců asi i její rodina, a v tomto případě se nedá považovat za "vítěze" ani justice jako nástroj spravedlnosti a psychiatrická věda; nevím, nejsem odborník, ale z dnešního pohledu by se asi o její normálnosti a příčetnosti dalo pochybovat.
Po přečtení musím konstatovat, že jsem právě dočetl jednu z nejzajímavějších, nejsilnějších knih (příběhem), co jsem za poměrně dlouhou dobu četl. Každopádně se mi nestává často, abych se mezi čtením přistihl, jak jen tak nepřítomně koukám do zdi a přemýšlím nad tím, co jsem si právě přečetl.

12 30.05.2015

Tuhle knihu jsem měl v hledáčku delší dobu. Nedávno jsem ji tady objevil na bazaru, tak jsem si ji pořídil a přečetl s tím, že ji případně pošlu dál. A určitě nelituju. Autor sestavil velice poutavý příběh "krále Šumavy" tak, jak ho poskládal ze vzpomínek jeho samotného a dalších pamětníků. Co si přidal či přikrášlil, to ať laskavě posoudí každý čtenář sám.

Každopádně je to velice čtivý příběh rodáka ze Zábrdí u Prachatic, který se už coby mladý člen SNB začal zabývat činností, kterou by u uvědomělého příslušníka asi málokdo očekával. Tak, jak se vyvíjely události v poválečném Československu, potažmo v celé Evropě, stále více a více ho pohlcovala činnost převaděče, až se to jednou nepodařilo a skončil v komunistickém lágru, ze kterého se mu však podařilo utéct a dostat se za hranice. V Bavorsku pak začal pracovat pro americkou CIC jako agent-chodec. Dostal za hranice do Bavorska desítky lidí, oběma směry přemisťoval i informace, pro domácí bezpečnostní složky se postupně stal doslova postrachem, nepolapitelným přízrakem. Mělo to ale i stinné stránky v podobě zatčení, uvěznění či poprav desítek osob, které s ním spolupracovaly, ať už z řad rodiny, kamarádů, ale i dalších spolupracovníků v celých Čechách. Po zadrátování hranic pak "spadla klec" a Josef Hasil dožil svůj dříve tak dramtický život za oceánem, domů se podíval až po listopadu 1989.

V závěru knihy, kdy se v USA loučí Hasil se svým spolupracovníkem, snad jediným, který kromě něj přežil, zazní následující pasáž:
Vítek se ptá Hasila: "Myslíš, že to všechno mělo nějakej smysl?"
"Jo, určitě jo."
"Já ti nějak nevím. Převedli jsme fůru lidí, to je pravda, zachránili jsme jim krky. Ale spočítej si, kolik našich zavřeli, kolik jich popravili. To jsou, kamaráde, jasný počty. Odsralo to daleko víc přátel, sousedů, bráchů a sester, než kolik lidí bylo zachráněnejch. Američani nás masírovali, že bude třetí světová, a ono zatím velký kulový. Vždyť jenom proto jsme pro ně začali pracovat. Chtěli jsme se domů vrátit. A teď jsou z nás emigranti. Dva blbci, co nedovedou pořádně anglicky."

Při čtení příběhu mě několikrát napadlo vpodstatě totéž. Sice převedli spoustu lidí, kterým dali možnost začít na Západě nový život, ale nepřímo postupně svojí činností (hlavně tedy Hasil) dost výrazně zdecimovali svoje rodiny, příbuzné, známé, mnohdy ze širokého okolí svého bydliště. Nemluvě o tom, že s každým dalším přechodem stále víc riskovali i svoje životy. Svým způsobem se nelze divit domorodcům, že se na Hasila při jeho návštěvě v rodném kraji po r. 1989 mnozí dívali všelijak.

Za mě jednoznačně plný počet, skvěle napsaná kniha a velmi silný příběh a také svědectví o době, ve které se odehrává. Myslím, že dál ji asi nepošlu. I místopisně jsem byl docela v obraze, řadu míst v knize popisovaných znám, včetně Zábrdí, Řepešína...
A nakonec: Čtenářská výzva 2024, téma č. 20 Kniha, ve které se někdo ztratí nebo zabloudí. Protože minimálně jednou Hasil v mlze vůbec nevěděl, kde je a dost si zašel:).

11 18.04.2024

Já jsem tady s hodnocením a komentářem trochu na vážkách. Pořídil jsem si ji z čiré zvědavosti a na základě zdejších vesměs nadšených ovací. Ta knížka je sama o sobě velmi zajímavá, graficky krásně zpracovaná, fotky jsou perfektní, někdy až děsivé, občas může mít čtenář i dojem, že potenciální radioaktivita se z fotky může přenést i na něj.
Na druhou stranu si myslím, že autor tak trochu možná i hazarduje se svým zdravím, no ale to je koneckonců jeho věc. Jeho vzhled asi radši nebudu komentovat vůbec:). Neznám ho, nikterak jeho počínání nikde nesleduju, tak jsem si na něj za těch pár fotek, na kterých je vidět, nestačil zvyknout.
Přesto nedávám plné hodnocení. K tomu bych se uchýlil v případě, že by byly popisky u všech fotek, což nebyly, a také v případě, že by na těch fotkách, kde je v azbuce nějaký text, bylo aspoň přibližně napsáno, co v textu stojí, protože azbuce po roce výuky ruštiny v páté třídě už opravdu nevládnu.

11 03.06.2023

Ani poslední ze série knih o tudorovských královnách nezklamala. Opět jsem si připadal jako při sledování velmi kvalitně zpracovaného historického filmu s kvalitní výpravou, kostýmy i obsazením, opět to bylo jako bych tam byl.
Životní příběh Kateřiny Parrové, šesté a jedné ze dvou manželek Jindřicha VIII., které ho přežily, je opět podán velmi barvitě, prostě tak, jak to Alison Weir umí. Kateřina byla laskavá, vzdělaná a pohledná žena z dobré rodiny. Prožila na svoji dobu poměrně šťastné a bezstarostné dětství, následované dvěma sňatky, po nichž následovalo velké dilema. Jít za hlasem svého srdce, chovat se na svoji dobu poměrně svobodně a vzít si muže, do kterého se poměrně bezhlavě zamilovala - Thomase Seymoura, či si snad vzít samotného krále Jindřicha, který se jí tak trochu proti její vůli a plánům začal dvořit? Jelikož to byla žena moudrá, věděla, že co se Jindřichovi jednou zalíbilo, to dostal, což už předtím dokázal několikrát, i když si byla vědoma toho, jaký je mezi nimi věkový rozdíl, a také toho, co král provedl s většinou svých dosavadních manželek. Zvolila tedy sňatek s králem, vědoma si toho, že to zřejmě nebude nadlouho. Ale také myslela na výhody takového sňatku pro sebe i své příbuzné a také tušila, že by mohla být nápomocná ve věci náboženských reforem, jichž byla velkou zastánkyní a díky tomu se také nějakou dobu pohybovala na velmi tenkém ledě během náboženských čistek katolické kliky, díky svému důvtipu a moudrosti se jí ale vše podařilo ustát. Nakonec si ale Jindřicha vcelku oblíbila a nebylo pro ni zase tak lehké smířit se s jeho skonem. Mimo jiné také přiměla krále vrátit do nástupnictví na trůn jeho dvě dcery.
Po jeho skonu se pak mohla znovu vdát za muže svého srdce, i když ani to nebylo v té době a za tehdejších poměrů pro královnu/vdovu jednoduché a toto období po posledním sňatku bych v jejím životě označil asi jako to nejdivočejší z hlediska těch nepříliš radostných událostí.
Jako jistý stín se vlastně celým jejím dospělým životem táhlo to, že nedokázala svým manželům dát potomky, snažila se tedy být aspoň dobrou matkou nevlastním dětem svých manželů, což se jí dařilo. Porodit dítě se jí podařilo až poslednímu a stálo ji to život.

Osobně mě trochu mrzí, že Kateřinou Parrovou končí tato krásně napsaná série, ve které se autorka vždy snažila v maximální míře držet historických faktů a přitom jsou tyto knihy napsány velmi čtivě. Určitě se budu snažit si celou tuhle sérii někdy přečíst znovu, od Kateřiny Aragonské až po Kateřinu Parrovou a proložit to Královnou a Princeznou Alžbětou a Janou Greyovou. Takhle by měly vypadat historické romány, bravo, paní Alison!!

11 28.10.2022

Co napsat k téhle knize, monumentální jak svým záběrem, tak fyzickým objemem? Přiznám se, že než jsem se začetl (nějakých cca 150 - 200 stran), tak na mě tohle dílo působilo tak, že mě to občas skoro až uspávalo:).Je ale vidět, Petr Čornej ví, o čem píše a vyzná se. Obrovský záběr, spousta detailů, z nichž některé by někdy snad ani nemusely v knize být, velmi erudovaný text.
Za knihou musí stát obrovský kus mravenčí práce. Je to vidět už jen když se člověk podívá do poznámek za textem, kolik je tam odkazů na literaturu. Musela to být dost náročná práce, sestavit životopis někoho, kdo je sice relativně známou historickou osobností, ale paradoxně o něm nic moc nevíme, podrobněji zmapováno máme posledních zhruba šest let jeho života, a i tam se badatel poměrně často pohybuje na poměrně tenkém ledě spekulací, domněnek a hypotéz, že tak to "mohlo být" nebo "nejspíš bylo, ale potvrzeno to není". Kniha je nejenom životopisem Žižkovým, ale i velice podrobnou kronikou počátku 15. století, období spjatého s počátky husitského hnutí, toho, co hlásal J. Hus a co následovalo po koncilu v Kostnici a Husově upálení.

Stejně jako jsem se z kraje komentáře přiznal k tomu, že než jsem najel na její vlnu, ta kniha měla tendenci mě uspávat, tak se musím přiznat, že asi ne vždy jsem naprosto všechny souvislosti pochopil, ani ne tak proto, že by to bylo nesrozumitelně napsáno, ale že to bylo dějově poněkud komplikované s četnými dějovými politickými či náboženskými odbočkami, a zase takovým znalcem českého středověku nejsem. Ponechám stranou hodnocení toho, jestli Jan Žižka byl víc hrdinou nebo padouchem či jestli české země více plenili křižáci při výpravách proti husitům nebo husiti samotní, kteří se taky k nikomu nechovali zrovna v rukavičkách. O celé náboženské podstatě husitského hnutí a přijímání sub utraque specie, stejně jako o dalších náboženských tahanicích, také pomlčím. Protože celá ta náboženská podstata mi s odstupem těch staletí přijde poněkud ... jak to nazvat... řekněme malicherná až snad skoro zbytečná. I tak to je ale strhující čtení, které i mně jako průměrnému čtenáři přineslo mimořádný zážitek. Nemluvě o tom, že ta kniha je ozdobou knihovny sama o sobě.

11 17.08.2020

Napsal jsem k téhle knize komentář, který je ...dlouhý:). Bohužel jsem zjistil, že délka je tu omezena. Nějak razantně krátit se mi to opravdu nechtělo, dal jsem si s tím docela dost práce. Pokusím se tedy rozdělit ho na dva díly, jestli to půjde.
-------------------------------------------
Tuhle knížku jsem zmerčil tady na databázi v přehledu knižních novinek v červnu, kdy vyšla. Tohle téma mě baví, tak jsem si ji při nejbližší příležitosti sehnal. Četl jsem zatím Divočinu Ch. Strayed a Mojí pacifickou hřebenovku M. Benešové. Každá byla trochu jiná, každou jsem ohodnotil plným počtem hvězdiček, protože se mi zkrátka líbily obě. Neprobádaným územím jsou pro mě zatím Jakubovy cestovní deníky, nevím, zda si je pořídit, podle komentářů je to asi dosti strohý popis cesty, pojatý poněkud "technicko-fakticky". Nějakou dobu trvalo, než jsem se k této knize dostal, na řadu přišla v těchto dnech. O tom, že Lucie psala z cesty blog, jsem v tu chvíli neměl nejmenší tušení.

A já tak nějak nevím, ze které strany začít s komentářem. Protože TOHLE BYLA NAPROSTÁ PARÁDA!! Asi budu muset nechat správce webu přidat do stupnice hodnocení dalších pár hvězdiček:).
Ačkoliv je to ze dvou třetin vlastně přepis internetového blogu - deníku, který by se mohl zdát nudný (ráno - s menšími či většími obtížemi - vstanu, nasnídám se, sbalím se, jdu, jdu, je horko/zima/prší - podle toho, kde zrovna jsem, přes den se mi přihodí ta či ona katastrofa, dojdu tam a tam, utábořím se, ušla jsem tolik a tolik mil, najím se - někdy a jdu spát), naprostý opak byl - aspoň pro mě - pravdou. Lucie je tak trochu magnet na průšvihy, takže její dny na trailu rozhodně nudné ani jednotvárné nejsou. A i když se stane, že den svým šlapáním třeba poněkud jednotvárný opravdu je, dokáže barvitě popisovat třeba to, co mi trochu chybělo v knize M. Benešové a koneckonců i v Divočině - pocity při tom, když kouká někam do krajiny před sebe či za sebe a její popis. Lucie se ráda kochá okolní krajinou a často se nechává unést nádherou přírody, kdy jen tak sedí na kameni a kouká na hory a jezera kolem sebe. Za úplně nejlepší považuje, když se jí povede najít nějaké naprosto originální místo na spaní s krásným výhledem na krajinu a v noci na hvězdné nebe. Někomu to po několika desítkách stran může připadat jednotvárné nebo nudné, ale mě tohle neskutečně potěšilo, že se tak uměla rozhlížet kolem sebe, protože ta krajina si to zaslouží! Zároveň ji moc chválím za to, že neváhala na cestu s sebou táhnout kilo vážící, těžkou neskladnou zrcadlovku, protože mobilem by prostě tu krásu kolem těžko vystihla! Z jejího vyprávění je krom jiného cítit i obrovská pokora a láska k přírodě. Další věc, kterou mi tahle knížka udělala obrovskou radost, bylo to, že celá její cesta je popsána opravdu den po dni, bez výpadků. Ta kontinuita vyprávění to posouvá o dalších několik levelů výš.
Čtenář brzy pozná, že Lůca je celkem veselá kopa, která si umí udělat legraci i sama ze sebe, navíc nepostrádá i jisté spisovatelsko/básnické vlohy, uměla vtipně popsat i řadu situací, kdy jí asi úplně do smíchu nebylo, ať už to byla ne zrovna příjemná setkání s faunou či flórou PCT nebo zážitky pramenící z nezkušenosti, humor ji až na výjimky neopustil celou dobu. Takových situací bylo opravdu málo. Jeden z těch vážnějších okamžiků nastal, když ji v horách Sierry Nevady téměř k šílenství a ukončení celé cesty dohnali ... komáři. Naštěstí ale našla po pár dnech sílu a motivaci pokračovat dál. Hlavně asi díky partě, kterou potkala.
...

11 13.11.2019

Velmi zajímavá kniha o J. Vernovi. Autor dává čtenářům podrobně nahlédnout jak do života, tak do díla jednoho z průkopníků vědeckofantastického románu (ale nejen jeho).
V první části se seznámíme s Vernovým životem, od dětství až po konec jeho dnů. Možná se ne úplně obecně ví, že jeho život byl plný dramat a konfliktů, od sporů s otcem, který z něho chtěl mít advokáta a trvalo dost dlouho, než tento boj vzdal, dále si všimneme počátečních nesnází jeho spisovatelské kariéry i toho, jak těžce dlouhou dobu nesl to, že byl škatulkován do kategorie spisovatelů románů pro děti a mládež, ač chtěl původně psát vědecké romány pro dospělé. Stejně tak si čtenář všimne neustálých sporů s nakladatelem P. J. Hetzelem, který by se dal (vzhledem k tomu, jaké smlouvy s ním Verne podepisoval) spíš nazvat zlodějem a vydřiduchem než jeho "mecenášem", "duchovním otcem" nebo tím, kdo "udělal Verna", i když to poslední je do značné míry pravda. Stranou nezůstane ani pokus o atentát, kdy na něho vystřelil jeho synovec Gaston, a po němž na tom Verne byl zdravotně už jenom hůř a hůř a navíc zcela zatrpkl a zanevřel na svět kolem sebe a jenom psal. Stejně tak trvalo velmi dlouho, než si našel cestu k jedinému synovi Michelovi, který s ním na sklonku jeho života spolupracoval a po jeho smrti některé knihy dokončil.
Ve druhé části O. Neff podrobně rozebírá Verneovo dílo z několika úhlů pohledu, co to bylo za lidi, kteří se potulovali jeho "šrafovaným světem", kde bral inspiraci pro svoje postavy, ale i to, jak to bylo s jeho technickou jasnozřivostí a předvídavostí a kdy si tak trochu dělal ze čtenářů legraci.
V závěru druhé části se autor věnuje českým vydáním Verneových knih od počátků až po dnešní dny, resp. do doby napsání knihy v r. 2005.
Závěrečná "Encyklopedie" - výčet nejrůznějších pojmů - vynálezů, objevů a dalších je pak jedním velkým panoptikem toho, co fantasta Verne ve svém díle vytvořil. Mnohde si z toho i sám autor knihy dělá tak trochu legraci a pojímá to poněkud Cimrmanovsky. Když se čtenář pokusí tuhle část přečíst naráz, asi se mu to nepodaří, mně se z toho po nějakých třiceti stranách trochu točila hlava a protáčely panenky:).

Celý Vernův život byl mnohem složitější než jsem tady v těch několika odstavcích popsal, a kdo má Verna rád, jistě by mu tato kniha neměla ujít.

11 16.11.2017

Po Pýše a předsudku, která se mi velice líbila, jsem sáhnul po dalším díle J. Austenové a musím říct, není to zdaleka to, co jsem od toho čekal. Ze začátku mi to přišlo dost podobné a myslel jsem si, že to bude stejně kouzelné jako Pýcha, ale postupně se z toho to kouzlo nějak vytrácelo. Poměrně dost postav, vzhledem k jejich blízké příbuznosti někdy i stejných jmen, v nichž jsem se trochu ztrácel, a vpodstatě všechny dělají totéž - nic. Předhání se v tom, kdo kdy koho na jak dlouho bude otravovat - pardon, poctí svou vzácnou přítomností, kde poobědvají, povečeří, popijí čaj či zajdou na večírek nebo ples, spousta prázdných dialogů, postavy se neustále přesouvají sem a tam od jednoho panského sídla ke druhému, no jednomu z toho jde trochu hlava kolem.
Jako dočet jsem to, aspoň ze začátku se to nečte špatně, občas se člověk nad tupostí a uvažováním postav musí pousmát, některé držgrešle by nejradši vzal něčím po hlavě, ale postupně mě to bavilo nějak čím dál míň. A posledních pár kapitol byl docela slušný zmatek, přes tu spoustu prázdných řečí v průběhu knihy jsem ke konci skoro nevěděl, kdo se vlastně komu (zas)líbil na začátku, kdo a proč si koho chtěl, měl musel nebo naopak nesměl vzít. Prostě Pýcha a předsudek je jenom jedna, tomuto dílu chybí taková ta lehkost, půvabnost či jak to nazvat, a to jak v knižní, tak ve filmové verzi, kterou jsem viděl ve stejný den, kdy jsem dočetl knihu, a taky mě moc nenadchla. Za mě průměr.

11 29.10.2016

Pro mě je tohle asi jedna z nej- od Verna, mám tu knížku moc rád, četl jsem jí jako malý kluk, teď jsem se k ní vrátil, a zase mě naprosto pohltila:). Jacq Paganel je asi jednou z nejúžasnějších postav, které Verne kdy stvořil:)).
V téhle knížce si čtenář nepřijde na své ani tak co se týká Vernových vizionářských představ z oboru techniky, ale spíš co se týká zeměpisných, historických a přírodopisných údajů, záměrně nepíšu faktů, protože jsem nezkoumal, zda je to všechno opravdu pravda, a je mi to vcelku jedno:). Pravda, když to dneska čte člověk mého věku, tak se občas musí nad jistými pasážemi pousmát, ale proč ne?? Proč se nevrátit na chvíli zpátky do dětství, do těch dob, kdy každá Verneovka, které tehdy vycházely v dnes těžko pochopitelných periodách cca 1 rok, byla hltána jedním dechem?? ... pokud se jí tedy podařilo nějakým zázrakem někde sehnat...

11 12.06.2015

Klidně bych mohl mít více Dominiky!!! Proti knížce z Jižní Ameriky, kde se řešila většinou nemocná motorka či Dominika:), je tady značná část prostoru věnována zážitkům s Japonci, popisu rozdílů mezi naším a jejich pojetím života. Některé skutečnosti jsou poměrně zajímavé a nečekané a člověk by je v tom technologickém zázraku země vycházejícího slunce snad až nečekal. Mohl bych mít víc samotného popisu cesty, čili toho pravého "cestopisu", ale i tohle pojetí knihy v podobě spíš takových střípků z cest je zajímavé. Vzhledem k tomu, že v knize je vlastně popsána jen první zhruba polovina trasy, si to skoro říká o pokračování:).
Bylo by to za poctivé čtyři, ale za krásné fotky a grafickou úpravu knížky prostě půjdu do plných. Jen tak dál, Dominiko!!

10 19.05.2021

Zajímavé čtení o dosti neveselé době. Pašeráci, příslušníci, agenti, rozvědka, kontrarozvědka, Američani, vojáci, StB... Já se v těch politických věcech nějak moc neorientuju, ale musím konstatovat, že to byla dosti zvláštní doba. Na jedné straně bdělí strážci hranic, řídící se heslem "Neprojdou", na druhé straně lidé, Šumaváci jako třeba Kilian Nowotny, kteří přecházeli hranice "jako by se nechumelilo" a nosili tam i zpět především zboží a osoby, které zase zpátky za naše hranice nosily zprávy o aktuálním dění. Do toho Američani, kteří právě takové osoby jako byl Kilian Nowotny, ale i mnohé jiné, většinou z řad "šumavských Němců", kteří byli po válce odsunuti nebo opustili ČSR sami už před odsunem, cíleně využívali pro cesty z Německa k nám (a pochopitelně i naopak). Byli si velmi dobře vědomi toho, jak moc dobře tito lidé znají danou oblast.
Dá se říct, že vlastně všechny ty příběhy končí tak, jak tehdy asi skončit musely. Státní bezpečnosti neuniklo prakticky nic a vždycky měla dostatek těch, kteří z různých důvodů spolupracovali nebo raději spolupracovali a naprostou většinu těchto převaděčů StB dříve či později pochytala. Pak následovaly někdy i monstrózní procesy (viz akce Zejbiš) s mnohaletými tresty.
Až zase někdy budu na Šumavě, zkusím se asi tu a tam zastavit a na chvíli se pokusím představit si, jak to tam asi vypadalo v té "zadrátované" době. A třeba se i zajet podívat na některá odlehlejší místa.

10 13.01.2020