mira.l komentáře u knih

...
A tím se dostávám k další silné stránce jejího příběhu - k lidem. Někteří se opravdu mihli jen jednou, ale jiní ji provázeli větší či menší částí cesty. Základní smysl její cesty - lidé, zážitky - asi docela dobře vystihuje následující citát z jejího blogu, který nakonec v knize není: "Otázka jestli si nemyslím, že jsem pomalá. Každý je tady z nějakého důvodu. Někdo to chce prostě jenom projít, někdo to má jako výzvu, někdo chce PCT zaběhnout. Já jsem tady kvůli lidem. Chci poznat co nejvíce lidí, chci znát jejich příběhy, čerpat a inspirovat se z jejich zážitků a chci, aby tohle nebyla jenom cesta, kterou projdu a odškrtnu si ji na mém Bucket Listu. Chci, abych na tuhle cestu nikdy nezapomněla a chci, aby lidi, které potkám, nikdy nezapomněli na mě - zatím se mi to daří. Další věc je, že poslouchám svoje tělo a když mě bolí nohy, tak odpočívám."
V průběhu celé knihy se potvrzuje to, že kromě zážitků z nádherné přírody tvořili jakousi "páteř" její cesty právě lidé a zážitky s nimi. Lucie nebyla ráda sama, deptalo ji to, potřebovala k sobě mít nějakého vhodného parťáka, který je stejný jako ona. I když zpočátku trvala na tom, že projde trail beze zbytku celý, zhruba v polovině, v oblasti, kterou několik dní procházela sama a kde pro kouř z požárů kdesi v Yosemitech nebylo skoro nic vidět, ji to samotnou nebavilo a bylo na ní, aby si vše srovnala v hlavě, zda to pro ni takhle má smysl. Došla k názoru, že opravdu není až tak důležité počítat míle, ale úsměvy (jak sama v knize několikrát zmínila), nakonec udělala to, co považovala za nejlepší - část přeskočila, aby nemusela jít sama a pokračovala pár dní ve společnosti parťačky, se kterou jí cesta zase dala smysl, úsměvy a zážitky. Až do konce cesty už pak došla víceméně ve společnosti někoho dalšího, až na pár dní, které strávila u české rodiny a pak doháněla svoje parťáky. Poměrně velkou (a zaslouženou!) pozornost věnuje i tzv. Trail Angelům, lidem, kteří na trase hikerům pomáhají třeba občerstvením nebo tím, že je u sebe ubytují nebo někam popovezou.
Lucie cestu zvládla až do konce na kanadské hranici, a že to mnohdy nebylo jednoduché. Jak už jsem naznačil, ne všechny zážitky byly příjemné. Jedna z prvních větších zkoušek její výdrže byla v Kennedy Meadows, když jí nedošel barel s vybavením na další etapu cesty a zoufale ho hledala: "Právě teď ležím ve svém quiltu, koukám se na hvězdy, po tváři mi zase teče krokodýlí údolí a přemýšlím jestli je tohle znamení, že bych měla jet domů, nebo jestli je to zkouška, zda tohle vydržím. Když mě Tipsy před spaním objala, tak mi řekla: “Ty nejhorší věci se vždycky dějí těm nejsilnějším lidem - dělá je to pak mnohem silnějšími a ti slabší by to nemuseli zvládnout - TY TO GOLDIE ZVLÁDNEŠ A UVIDÍŠ, ŽE SE VŠECHNO VYŘEŠÍ.” Další velká krize ji potkala pár dní před koncem cesty, kdy ji ve stanu zasypal sníh a nebýt tam s dalším člověkem, který ji přinutil ze stanu vylézt, mohla dopadnout velmi špatně. A vlastně jen díky jemu nakonec došla až do cíle.
Všechny útrapy nakonec zdárně překonala a já jsem moc rád, že z její cesty vznikla tahle kniha, pro mě asi nejlepší nebo určitě nejzábavnější kniha, kterou jsem tento rok četl. Když jsem byl asi ve třetině, dohledal jsem si ten blog. No a jak to dopadlo? No jak to asi mohlo dopadnout. Stejně jako knihu, kterou jsem si poctivě hýčkal stránku po stránce skoro měsíc, ač by se dala přelouskat za tři, čtyři večery, tak jsem ten blog POCTIVĚ DEN PO DNI, FOTKU PO FOTCE PROČETL A PROHLÉDL OD ZAČÁTKU DO KONCE!! Až do toho 100. dne, kdy jeho kontinuita končí. Což mi přišlo trochu škoda spíš kvůli fotkám, text je v knize, ale chápu tu časovou náročnost. Z knihy bylo jasně cítit, že si Lucie opravdu uměla cestu užít beze zbytku, všechnu tu nádheru, lidi kolem sebe a jejich příběhy. A i ty negativní chvilky ji nakonec posílily a posunuly dál. Takže D-Í-K-Y, LUCIE!!! Díky za cestu, díky za blog, díky za tu práci, kterou sis s ním dala, díky za zrcadlovku a nádherné fotky, díky za knížku!!
Uživatelka Lemurka asi četla začátek jiné knihy nebo prostě není stavěná na tento styl psaní nebo .. nebo nevím. Já si knížku maximálně užil a zcela určitě zaujme čestné místo v mojí knihovně.

10 13.11.2019

Když jsem zjistil, že tahle kniha střípků z cesty autorů po Cejlonu vyšla znovu v den 100. narozenin M. Zikmunda, navíc v nakladatelství Jota, které tyhle knihy umí, neváhal jsem.
Graficky moc pěkně udělaná, čte se to dobře, o to nic. Ale udělal jsem asi tu chybu, že jsem vytáhl i první vydání z r. 2002 z Knižního klubu. Protože už si přece jen úplně nepamatuju její obsah. Poté, co jsem začal srovnávat, jsem došel k závěru, že vlastně tak nějak úplně nevím, co tímto počinem autoři chtěli říct. Krom "dárku" M. Zikmundovi ke stovce. Proti původnímu vydání tam je nějaká ta kapitola navíc, několik jich - a těch je bohužel víc - schází, pořadí kapitol je do značné míry přeházené, není tam vlastně ani nějaký obsáhlejší současný pohled, doplnění textů, to jsem čekal určitě lepší, propracovanější, něco, co by nějakým výraznějším způsobem doplnilo původní text a zdůvodnilo jeho znovuvydání.
V původním a tomto vydání se liší i fotografie, stejných jich zas tolik není, ale to nepovažuji za nedostatek, spíš za důvod nechat si obě knihy.
Je třeba si zkrátka uvědomit, že tato kniha nebyla napsána jako pocta ke stým narozeninám naší cestovatelské legendy, ale že to je "jenom" znovuvydaný a oprášený text, který spatřil světlo světa před skoro dvaceti lety.
Čtyři * dávám za to, že to jistě není špatná kniha, taková by od této trojice asi ani nevzešla, svoji hodnotu to má, za grafickou část, ta se povedla, a za to, že prostě MIROSLAV ZIKMUND.
Ale přiznávám, že jsem asi čekal větší pecku. Naprosto úžasná kniha to asi bude pro toho, kdo nemá první vydání, když mám obě knihy před sebou, tak se to nadšení trochu vytrácí. Nebo mi fakt něco zásadního uniklo a nebyl jsem při čtení tím častým nahlížením do původního vydání dost pozorný??
Nepotěšilo i jisté množství překlepů a pravopisných chyb, to bych u Joty úplně nečekal.

Vlastně nevím, proč jsem si tuhle knížku pořídil. Asi jsem čekal, že dostanu nějaký zajímavý příběh "ze života". A dostal jsem ... dostal jsem ... co jsem vlastně dostal?
Abych tomu trochu přišel na kobylku, přečetl jsem si několik "odborných" recenzí na různých serverech. Většinou se jedná o oslavné ódy na to, jak je to bravurně napsané, strhující, jak je tam výborně popsaná psychologie postav a já nevím co ještě.
A můj dojem? Jsou knížky, od kterých se nedokážu odtrhnout a musím a chci číst dál. Tady jsem četl dál spíš proto, abych to už konečně měl za sebou. A taky trochu proto, že jsem byl v naději, že se třeba začne konečně něco dít. Po přečtených asi 130 stranách jsem měl pocit, že se děj neposunul vlastně nikam. Ono to málo z děje, které se tam odehrálo (postupné sbližování obou hlavních postav), by se dalo popsat asi tak na třetině tohoto prostoru. Patrně to, co mnozí považují za ono "skvělé psychologické prokreslení postav" jsem já považoval spíš za bezduché, prázdné plácání o ničem. Nestává se mi zase tak často, že bych po dočtení hutného odstavce přemýšlel o tom, co v něm vlastně bylo řečeno, co bylo jeho smyslem. Tady se mi to stávalo docela často.
Po asi 160 stranách, krátce po polovině: Pokrok. Začínám zjišťovat podstatu díla, kniha je založená na tom, že když hlavní hrdinka sedne ke kompu a uvidí ikonu Wordu, zvedne se jí kufr, protože jí zmanipulovala nějaká tajemná osoba, která nemá ani jméno?!? (Což mi mimochodem dost lezlo na nervy, to neustálé "L"...) To jako vážně?!?
Delphine mi připadá, že neví, co chce. Nedokážu posoudit, jestli se člověk dokáže opravdu reálně dostat do situace, kterou ona popisuje - že ji jednak někdo ovládá a jednak není schopná vzít do ruky tužku, napsat něco na počítači... chvílema mi to připadalo, že by L. nejradši zabila, a za chvíli zase, že ji vlastně obhajuje, solidní mišmaš....
Že bych to považoval za něco strhujícího, to ani náhodou, prostě mi to připadá divný, bez náboje, se spoustou prázdných keců. Stejně tak je mi divný, že Delphine si je vědomá, že ji L. ovládá, ale nic s tím nedělá. Jednání obou mi připadalo divné, a tak nějak vlastně nevím, které víc.
No a konec tomu nasadil korunu. Na konci se čtenář dozví nebo spíš je vržen do nejistoty, jestli L. vůbec existovala nebo si to celé autorka vymyslela. Na to, že se kniha jmenuje "Podle skutečného příběhu", je to teda závěr jak řemen. Na tento typ literatury já nějak nemám buňky. Děkuji, této autorce se pro příště obloukem vyhnu.
Jednoznačně jeden z mých největších čtenářských omylů posledních let. Nepamatuju si, kdy jsem naposled udělil jednu *.

10 14.01.2017

No má smysl k téhle klasice něco psát? No nemá:).

K téhle knížce jsem se vrátil asi po 20 letech, inspirovalo mě k tomu přečtení knihy Snům ostruhy dát, kde z ní autor dost často citoval, a já už si nepamatuju, co všechno v ní bylo.
A jaké to oživení bylo? No, ani Waldemar, ani Olga rozhodně nebyli v době vzniku knihy ostřílení literáti a také za nimi nestálo velké nakladatelství, které by celý ten rukopis nějak "učesalo", ale možná je to s odstupem doby i dobře. Protože to jednak svým způsobem dokresluje osobnosti Waldemara a Olgy a také docela dobře utváří celý příběh té knihy, kterým je jejich první turné po USA a Kanadě na jaře 1987 po jejich emigraci rok předtím. Jako takový "bonus" je přidána jejich první dovolená v USA po emigraci a posledním střípkem je koncert v Lucerně v březnu 1990.
Z knihy se dozvíme třeba to, kde všude hráli, pro kolik lidí, kdo z krajanů jim v jejich začátcích za oceánem pomáhal a s kolika krajany se setkali, ale třeba také to, kolik mil po Americe najeli a že volant byl doménou Olgy, nikoliv Waldemara. Oba také ve svém vyprávění přidávají nějaké střípky z toho, co je k emigraci vedlo či jiné drobné příhody z doby, kdy ještě žili v socialistickém Československu.

Jak jsem už uvedl, ta knížka je taková trochu svérázná, pokud by dneska měla vyjít znova, asi by na ní musel zapracovat nějaký korektor, jak stylisticky, tak i pravopisně, z toho důvodu nedám plné hodnocení, ale už pro svou autenticitu a otevřenost obou manželů Matuškových i po těch letech ty 4 * dám docela rád.

9 15.12.2022

Ani třetí díl této knihy nezklamal, opět dvacítka povětšinou velmi zajímavých zastavení z míst, z nichž některá neznám, ale na většině míst nebo aspoň v jejich blízkosti jsem někdy při svých toulkách Šumavou byl a rád se na ně zase někdy vrátím.
Zvlášť potěšila kapitola o Modrém sloupu, protože ... protože ... když jsem loni v září stál zády k hájence na Březníku a koukal tím nádherným údolím k Luznému, bylo mi jasné, že já na ten zatracenej kopec prostě jednou někudy vylezu:)!! A ejhle, jistá inspirace je tady. Sice se tam momentálně přes Modrý sloup nesmí, přístup je tam pořád jen z německé strany, ale snad se to jednou zlepší. Aspoň vím, že je teoretická šance se tam někdy v budoucnu dostat i z naší strany hranice.
Vůbec bych se nezlobil, kdyby se pan Kintzl "hecnul" a dal dohromady ještě alespoň jednu knížku:)!

9 09.02.2021

Myslím, že nemám co vytknout. Ač kniha poměrně značné tloušťky, je stejně jako autorčiny romány velice čtivá. Narozdíl od nich tady autorka neuplatňuje částečně svoji fantazii a do příběhů jednotlivých královen nepřidává své "know-how" v podobě jisté dávky fikce či smyšlenky, ale vychází jen a pouze z reálných pramenů. Od kterých se její romány zase tak moc neliší, dlužno dodat.
Krásné zpracování "manželského života" jedné z nejrozporuplnějších postav anglické historie. Jasné, čtivé, přehledné, srozumitelné.

9 18.11.2020

Byl jsem docela zvědavý, jak Alison Weir dokázala tentokrát sepsat knihu čítající 450 stran o ženě, o které toho zase tak moc známo není a která byla manželkou Jindřicha VIII. a královnou Anglie pouhých několik měsíců. A vyřešila to docela šalamounsky. Jak zní už podtitul knihy "Královna s tajemstvím", autorka vložila do životního příběhu dcery klevského vévody Jana III. nemalé procento čisté fikce v podobě něčeho, co mě - přiznávám - trochu překvapilo, ale koneckonců proč ne, dalo to jistý náboj knize, která by asi jinak docela těžko udržovala čtenářovu pozornost po celou dobu. Že v knize z této doby a této společnosti se bude souložit z čisté rozkoše na straně 20, to jsem fakt nečekal:). Následkem bylo "uklizení" Anny stranou až do porodu, o kterém nevěděl ani její otec.
Následné manželství s Jindřichem VIII. bylo tahem čistě politickým. Z pohledu Anny to bylo podáno tak, že by z tohoto svazku z mnoha důvodů nejradši vyklouzla, to ale nebylo možné, pokud se nechtěla doživotně znemožnit, případně zavdat Jindřichovi příčinu třeba i k vyhlášení války. Předtím, než Jindřicha poprvé uviděla "naživo" se obávala, jestli se mu bude líbit a jestli ji bude chtít, poté, co ho uviděla, se jí sňatek a manželství s ním už jenom příčilo. Král měl v té době skoro 50 let, hrubě přes 100 kg, nechutný bércový vřed a "na kontě" patrně i impotenci. Z pohledu krále to patrně nebylo o mnoho lepší, Anna se mu vzhledově příliš nezamlouvala a zde, vzhledem k pointě knihy, je to podáno tak, že patrně poznal, že Anna není panensky čistá. Jeho pochyby jsou i historicky doloženy, více o tom autorka uvádí v doslovu. Aby z toho nějak vybruslil, svedl to nakonec na existenci jakéhosi Annina zasnoubení z doby, kdy byla ještě dítě, které údajně nebylo řádně zrušeno.
Následný rozvod byl tak úlevou jak pro Jindřicha, tak pro Annu, která se po počátečním šoku zachovala velmi rozumně a narozdíl od Kateřiny Aragonské se celkem poslušně královu rozhodnutí podvolila. Jindřich ji za to odměnil velmi slušným zaopatřením, které ale skončilo s jeho úmrtím. Poté vlastně až do své smrti spíš bojovala o to, aby dokázala uživit svou domácnost v podobě, která aspoň přibližně odpovídala jejímu postavení a přitom zároveň čelila více či méně znepokojivým událostem své doby.
Autorka opět vytvořila velmi poutavý příběh, který, ač obsahuje asi největší podíl čisté fikce ze všech jejích knih, mě opět zcela pohltil. Proti třeba Kateřině Aragonské bych cípeček jedné hvězdičky ubral, to ale možné není, takže i tak dávám plný počet.

9 24.06.2020

Zdá se, že jsem na třetí pokus konečně natrefil na zajímavou biografii Freddieho Mercuryho, resp. skupiny Queen. Ono napsat jeho životopis tak nějak více či méně znamená napsat i biografii celé skupiny, dost těžko se to odděluje.

Autorka čtenáře provádí celým Freddieho životem. Začíná v jeho rodišti na Zanzibaru, kde pátrala jednak po jeho rodném listě a také po tom, proč se nikdy moc nechlubil tím, odkud pocházel. Pokračuje jeho školní docházkou jak na Zanzibaru, tak v Indii. Podařilo se jí také dohledat některé z osob, které ho znaly ještě coby nesmělého mladíka.

Dále se kniha věnuje prvnímu období po Freddieho přestěhování do Anglie, formování jeho hudebních začátků a vznik Queen. A poté vlastně více či méně detailně mapuje celou kariéru skupiny, jak jsem uvedl už v úvodu, pojmy Freddie Mercury a Queen se dost těžko oddělují. Takže pěkně od nesmělých začátků a poměrně dlouhého období, než se kapele podařilo zásadně prorazit. Zmiňuje nahrávání jednotlivých desek, turné skupiny, která se postupně vyvinula v absolutní špičku té doby. Samozřejmě se dostává i na proslulé mejdany - některé i několikadenní, se kterými byla skupina proslulá a které, stejně jako koncerty, patřily k tomu nej-, co se tehdy dalo zažít. V případě těch mejdanů tedy jen pro hrstku vyvolených.

Dalo by se napsat poměrně obsáhlé pojednání o celé knize. Ale uvedu už snad jen to, že se v knize postupně rýsuje jednak z pera samotné autorky, jednak z rozhovorů poskytnutých mnoha lidmi, kteří z jakéholiv důvodu a na jakékoliv pozici "byli při tom", složitá osobnost Fredieho, precizního v práci, ale dalo by se říct citlivého, nesdílného a hlavně zpočátku poněkud samotářského v soukromí, milujícího přepych, nákupy, muže i ženy a tvořícího až do posledních chvil... Složitá mozaika života frontmana jedné z nejslavnějších rockových kapel historie se hodně těžko nějak stručně charakterizuje, každý čtenář nechť si z vlastností a osobnosti Freddieho vezme to, co mu je po chuti.

Za mě velice pěkně napsaná kniha, ze třech, které jsem zatím o Queenech četl, jednoznačně nejlepší nebo přinejmenším nejucelenější. Jediné, co mě trochu mrzí, je absence fotek ve vydání z r. 2019.

9 20.12.2019

Znáte ten stav? Máte doma knížku, která nějakou tu dobu čeká "ve frontě" na přečtení. Má to nějakých 500+ stran, vypadá to zajímavě, řeknete si "to mi nějakou dobu vydrží". A pak, když se k ní dostanete a začnete číst, vám už během prvních několika desítek stran dojde, že když budete číst běžným tempem, tak budete na konci ani nebudete vědět jak. Takže zařadíte nižší převodový stupeň a pěkně si to vychutnáte, stránku po stránce. Tak přesně to je u mě případ téhle knihy.

Bruce Springsteen tuhle knihu osobně piplal a mazlil se s ní docela dlouhých sedm let a je to na ní znát. Skvělá autobiografie rockové legendy, kde "Boss" odkrývá asi úplně všechno. Začíná svým ne úplně idylickým dětstvím, poněkud nestandardními rodinnými poměry, které u Springsteenů panovaly a do značné míry formovaly jeho poněkud zvláštní náturu. Poté se plynule dostává přes své hudební začátky (období od jeho prvních úderů do strun až po první desku bylo opravdu dlouhé, klikaté a pestré) a postupný hudební vzestup několika "mládežnickými" kapelami až k poskládání E street Bandu. Samozřejmě že se dostane i na zaškobrtnutí v podobě soudní pře s Mikem Appelem, na dočasné rozpuštění kapely a její opětovné poskládání až po současnost.

I když jsem přibližně věděl, co mě čeká, loni touto dobou jsem četl jeho životopis od P. A. Carlina (https://www.databazeknih.cz/knihy/bruce-zivotopis-bruce-springsteena-271048) a základní postřehy jsem shrnul ve svém komentáři k této knize, tak tohle bylo ještě o fous lepší, protože ... no asi proto, protože to bylo podáno přímo Brucem samotným, bez příkras, po zralé úvaze.

Bruce dává čtenáři v průběhu celé knihy nahlédnout do těch nejzašších zákoutí svojí povahy a duše. Jistí démoni v podobě jeho poněkud nestandardního mládí a rodinných poměrů možná způsobili to, že se vlastně celý život pohybuje v jakési spirále, která spočívá v tom, že mu velice dlouho trvalo, než se dostal na vrchol a když tam byl, tak najednou nevěděl, co dál, často se potácel na hraně psychického zhroucení, pak nějak opět vyplodil desku, vyrazil na turné, okamžitě po jeho skončení byl opět opět na dně, protože zase nevěděl, jak a kam dál, takhle se to opakovalo dlouhé roky. Dalo by se říct, že měl zvláštní nadání vytvořit si problém tam, kde nebyl, v době, kdy se mu vlastně dařilo a měl by být šťastný. Do toho všeho měl dlouhé roky problém navázat nějaký trvalý milostný vztah, po kterém toužil a zároveň se ho děsil. Na druhou stranu mu budiž ke cti, že nikdy nesklouzl k tomu, aby svoje problémy řešil alkoholem nebo drogami, o to složitější pro něj asi bylo se z nich vymanit nějak jinak. Jeho povaha a jeho "démoni" jsou zkrátka příliš komplikovaní na to, aby se daly nějak výstižně popsat pár slovy. V samém závěru knihy pak přiznává, že i po šedesátce se utápěl v hlubokých depresích, kdy nevěděl, co a jak dál, nad vodou ho držela jen manželka Patti a léky, v této fázi mu kupodivu nepomohlo ani nahrávání, ani koncertování. O to zajímavější je, že ať si člověk pustí jakýkoliv jeho koncert, po takových stavech v jeho výkonu nenajde ani stopu, na svůj výkon na pódiu se vždycky perfektně zkoncentroval.

Jak už jsem zmínil, kniha A. P. Carlina je taky zajímavá a je v ní (ce týká věcných faktů) vpodstatě totéž jako v této, ale "Born to Run" má prostě něco navíc, to navíc je asi detailní rozbor Bruceovy duše a jeho pocitů, které asi jen stěží může pochopit někdo, kdo to, co on popisuje, nikdy nezažil. Mně osobně se to dařilo jen částečně. Skvělá kniha, pro fanoušky jistě povinná četba a i pro ty, kterým jeho hudba "jen nevadí" to asi bude velice zajímavé čtení, které lze jedině doporučit.

9 30.01.2019

Po Robinsonovi jsem sáhnul po hodně dlouhé době jednak proto, že jsem si ho chtěl přečíst znovu a taky kvůli letošní čtenářské výzvě. Musím konstatovat, že tato verze v převyprávění J. V. Plevy je velmi čtivá, četlo se mi to i po letech bez problémů.
Robinsonovo dětství, kde je vykreslen jako ne zrovna poslušný syn, doba otroctví, ze kterého uprchl (řekl bych až nečekaně snadno a hladce) a pochopitelně jeho následný pobyt na ostrově, vše se čte jedním dechem. Asi nejzajímavější fází jsou pak jeho začátky pobytu na ostrově, kdy postupně poznával, co všechno ostrov skýtá za možnosti a postupnými krůčky se zařizoval od základních potřeb obživy až po poměrně slušné hospodářství. Po záchraně Pátka už to z tohoto hlediska tak poutavé není, ale i závěr knihy se odehraje ve svižném tempu. Akorát jsem se místy nemohl ubránit dojmu, že je to přece jenom zestručnělé místy až moc a ten úplný závěr, kde je popsáno pochytání bandy pirátů jakoby to byla dvoudenní kuřata, je trošku přitažený za vlasy.
Za ten trošku odbytý konec jednu hvězdičku strhávám, ale i tak to budou pěkné, poctivé čtyři, Robinson je zkrátka jeden z příběhů, na které se nezapomíná.
Asi se poohlédnu i po plné verzi D. Defoa.

9 27.05.2017

Jednoznačně pětihvězdičková dvouvečerová jednohubka o legendárním Šumavákovi. Díky za ni, zase jsem si o "Emílovi" doplnil pár informací.
Jestli vše vyjde a letos se opět do těch končin dostanu, zajedu do Sušice zapálit svíčku.

8 24.03.2024

Už když se objevila tahle kniha o životní pouti "Košičana s českou krví" v nabídce nových knih, věděl jsem, že mé pozornosti neunikne. Waldemara Matušku jsem měl vždycky docela rád ( a ani s přibývajícím věkem se na tom nic nemění, možná spíš naopak), už několik knih jsem od něho či o něm četl, tak jsem si zase rád rozšířil obzory.

Autor tu mapuje jeho život jak profesní, tak osobní, od samého jeho počátku přes léta učňovská, jeho první hudební pokusy, přes které se dostal k začátkům profesionálním. Tedy začátky v Semaforu, Rokoku, za zmínku jistě stojí i to, že se poměrně často objevoval v rolích divadelních či televizních. Oběma těmto částem je věnována také poměrně velká pozornost, prolínající se vlastně celou knihou. Následovala spolupráce s kapelou Mefisto, orchestrem V. Hybše a posléze s KTO a v posledních dvou kapitolách následná emigrace a objasnění toho, co k ní Matušku vedlo a stručný popis zpěvákova začátku za oceánem.
To vše a o mnoho více je v knize rozebíráno poměrně dopodrobna, já osobně jsem si rád připomněl některé jeho méně známé skladby či písničky zcela neznámé, prakticky zapomenuté, stejně jako jeho role filmové.
Četl jsem na knihu několik názorů. Ty se různí... koneckonců i se zde uvedenou recenzí A. Palána v něčem souhlasím, v něčem ne. Je pravdou, že místy se autor projevuje docela nekritickým obdivem (hned první věta knihy - "pocta jednomu z nejlepších zpěváků všech dob" - je možná trochu přehnané tvrzení), něco mohlo být zpracováno podrobněji, něco jinak či lépe, na druhou stranu je pravda, že si s knihou autor dal jistě hodně práce, dozvěděl jsem se zase několik nových věcí. Dále je třeba si uvědomit, že Walda byl člověk vždycky trochu svérázný, který za minulého režimu byl asi mnohým trnem v oku a v těchto souvislostech je asi dost možné to, že některá svá tajemství si prostě vzal s sebou tam nahoru.
Osobně jsem s hodnocením trochu váhal mezi 4 a 5 *. Nakonec ale dávám hodnocení plné. A sice proto, že se mi ta knížka tak na poctivé 4* líbila jak svým obsahem, a ta pátá, tak ta je za grafickou úpravu, množství fotodokumentace, a v neposlední řadě zde musím pochválit i absenci pravopisných chyb a překlepů, to dneska zdaleka není samozřejmé, jak zjišťuji docela často.
Za mě knížka, ke které se někdy rád vrátím, a zcela nepochybně do ní občas nahlédnu, když budu chtít najít něco konkrétního.

8 06.12.2022

Tak jsem zase po čase zkusil jednoho Vernea, kterého jsem ještě nečetl. Tato kniha nepatří k těm notoricky známým. Jak jsem zjistil, je to takový klasický "dobrodružně cestopisný" Verne.
Krátké seznámení s postavami a okolnostmi, jasně narýsováno, kdo je ten dobrý a kdo zlý, a pak už následuje u autora poměrně klasická cesta či výprava odněkud někam. Tady z peruánského Iquitos po Amazonce až do jejího ústí v Belému. Co se cestou přihodí, je popsáno v anotaci ke knize, to tady opakovat nebudu.
Tak tedy hodnocení: četlo se to dobře, to nemohu říci:). Prostě klasický Verne, jak si ho pamatuju, stránky ubývají tak nějak samy. Samozřejmě že všechno dobře dopadne, stane se přesně to, co se stát má. Nicméně už jsem asi od autora četl vše to lepší a těžko najdu něco, co by mě teď (a v mém věku) posadilo na zadek. Už mě totiž tak neudivují ty náhody, ty čisté charaktery postav, to, že se stane vždy to, co se má stát v tu pravou chvíli. Tady je třeba až trochu naivní už to, že nějaký lotr, který řadu let žije někde v amazonské džungli a patrně neoplýval nějakou přehnanou inteligencí, by sepsal dopis takovým šifrovaným písmem. Ani já jsem ten šifrovací klíč moc nepobral...:).
Dále jsem měl trochu problém s překladem. Občas se tam objevila věta, která mi přišla trochu nelogická nebo ne zrovna šťastně formulovaná. A v neposlední řadě... Když jsem si trasu Iquitos - Belém naklikal velmi nahrubo do mapy, vyšlo mi následující: Iquitos - Manaus: cca 2000, Iq. - Santarém: cca 2700 a Iq. - Belém cca 3500 km. Že to není 1300 kilometrů, jak je v knize několikrát zmíněno, to mi bylo jasné na první pohled do mapy v atlasu světa. Tak nevím, jestli je to chyba v překladu, přepočtu nějakých jednotek nebo to tak zmastil už Verne.
Na plné hodnocení to nebude, ale ty čtyři... když je to ten Verne...budiž.

8 20.08.2022

(SPOILER) No tak tohle byla jízda!! Jak to ta Petra Klabouchová dělá, že dokáže sepsat naprosto fiktivní příběh, který obsahuje tolik reálií (jména, místa, události), že při jeho čtení si člověk říká: "Sakra, co když je na tom něco pravdy? Co když byl Carter opravdu mazaným zlodějem?" Anebo jinak, že on tím zlodějem více či méně byl, to už je asi dneska jisté, tady je spíš na místě otázka, zda Howard Carter nebyl jedním z největších zlodějů všech dob. V jednom místě knihy jsem objevil tuto Carterovu charakteristiku: "Gaston Maspero udělal již v jeho pětadvaceti letech z Howarda vrchního inspektora pro Horní Egypt. Proti mínění všech. Potřeboval ho. Více než kohokoli jiného. Masperovi by žádný z místních klanů hledačů nesvěřil ani to nejmenší tajemství. Mezi ním a lidem Nilu vyrostla zeď, kterou mohl překlenout pouze Carter. Howard byl jeho zlatou spojkou, vyslancem, který přináší ty nejcennější informace. Jak moc byl tvrdohlavý a vznětlivý, tak dobře nakonec uměl uspokojit všechny strany. Rasúly a rodiny vykradačů zaslouženým podílem, památkovou správu připsáním dalších vzácných objevů na seznam jejich úspěchů, muzea po celém světě skvělými nabídkami stále nových nálezů a soukromé, velmi movité sběratele jedinečnými kousky do jejich majestátních salónů. To byl skutečný Carter. Zloděj džentlmen, vědec vesničan." Já bych řekl, že je to velmi výstižné.
Posledních cca 100 stran jsem i já absolvoval víceméně s prsty na klávesnici. O starověkém Egyptě už něco načteno a nakoukáno mám, ale i tak mě některé nedávno objevené "náhody", o kterých jsem nevěděl, překvapily a zase o trochu víc nahlodaly ten obraz poctivého archeologa, který by pro blaho vědy položil život. Ostatně když si člověk přečte pár knih a shlédne pár dokumentů, tak to, že práce archeologů v Egyptě v závěru 18. a po většinu 19. století asi spíš připomínala zlatou horečku někde na Klondiku, to není nic zase až tak nového.
Autorka si velmi zdařile pohrála s mnoha fakty, které se dneska dají ověřit během několika desítek vteřin (a světe div se, naprostá většina z toho je více či méně přesně pravda), naroubovala na ně něco ze své fantazie a dala vzniknout krásným jazykem napsanému, nesmírně čtivému příběhu, jehož výsledkem je to, že asi nejeden čtenář si po zavření knihy za poslední stránkou řekne: "Co když to ve skutečnosti opravdu bylo trochu jinak, než je světu už po celé století předkládáno?" Je pravda, že celý příběh objevu Tutanchamonovy hrobky (ovšem nejen ten Carterův, ale i některé objevy učiněné později) vykazuje ve světle postupem doby odhalených faktů jisté nesrovnalosti, pochyby, náhody až příliš náhodné a milovníkům různých teorií tak nechává docela dost prostoru k uvolnění fantazie.

8 14.05.2022

Na originálního Robinsona jsem měl zálusk už delší dobu, minimálně od roku 2017, kdy jsem po letech opět sáhl po verzi, převyprávěné J. V. Plevou, kterou zná už několik generací především dětských čtenářů. A když letos vyšel v novém překladu v Odeonu, tak jsem si ho pořídil.
Zpočátku jsem si myslel, že původní Defoeův Robinson je v něčem lepší, v něčem horší nebo přinejmenším jiný. Každopádně asi nejen pro mě bylo trošku překvapením, čím byl Robinson před ztroskotáním, byl mnohým, naposledy - dalo by se říct - prachobyčejným otrokářem. No, nic moc chvályhodného, ale dejme tomu, taková byla doba. Není tedy asi divu, že generacím především dětí byla předkládána poněkud jiná verze. Ale upřímně řečeno, i mně osobně přišla Plevova verze poměrně záhy o něco sympatičtější a čtivější.
Tento Robinson (pominu-li neustále se opakující "Boží úvahy", v nichž stále tak nějak neměl jasno) byl podán takovým způsobem, kdy mi přišlo, že občas se chová dost podivně, občas dělá věci, nad kterými jsem se trochu podivoval či naopak nedělá věci, o kterých bych si myslel, že by jako trosečník měl řešit mnohem dříve, než je řešit začal - a jak to dělal v Plevově verzi, tam se jevil mnohem systematičtější.
Docela mi vadila absence členění knihy do jakýchkoliv kapitol. Celý ten příběh po ztroskotání má nějaký řekněme úvod, kde cosi popisuje, pak najednou skočí do deníku, kde nám opět zopakuje část z toho, co už uvedl v úvodu, aby se pak deníkové členění knihy vytratilo jak pára nad hrncem.
Z přibližně druhé poloviny knihy jsem byl už docela rozčarovaný a čím víc jsem se blížil k závěru, tím mi Robinson byl dalo by se říct protivnější. Dokud se popisuje to, jak se na ostrově postupně zařizoval, tak dobré, to by šlo (i když jeho obavy z napadení byly snad až paranoidní), ovšem zhruba od zachránění Pátka to začíná upadat, se záchranou jeho otce to jde prudce dolů a po objevení lodě se vzbouřenci už je to jenom fraška, v níž za prvé na ostrově pod Robinsonovým vedením probíhá operace, ze které jsem moc moudrý nebyl a za druhé v níž si sebestředný magor Robinson hraje prakticky na každé straně knihy na panovníka, krále, majitele či guvernéra ostrova, či snad až na jakéhosi poloboha, který má své poddané (a jejich řady se neustále rozšiřují, je jedno, jestli jsou to divoši nebo jeho krajané či jiní Evropané), kteří mu budou cele a bezvýhradně sloužit, a má potřebu se o tom neustále přesvědčovat. Dokonce by od nich chtěl třeba písemné prohlášení, že mu budou věrně sloužit a nijak ho neohrozí, psacích potřeb nemaje... Posledních zhruba 50 - 70 stran už mi začal být až odporný. No a popis toho, kterak zaopatřoval svůj znovunabytý majetek po návratu z ostrova, to už byla jenom taková třešinka na dortu k tomu, dát tuhle knihu na bazar. Děkuji pěkně, jednou stačilo. Pokud někdy opět dostanu chuť si přečíst Robinsona, určitě to bude verze od J. V. Plevy. Z počátečních úvah o plném hodnocení jsem postupně dost výrazně slevil a jsem rád, že jsem se dobral konce.

8 01.05.2022

I když náplní převážné většiny této knihy jsou poněkud stereotypní milostné hrátky, já opět mohu jen smeknout před tím, jak Alison Weir vyšvihla portrét další tudorovské královny Katherine Howardové, která sice byla dost naivní, uměla stěží číst a psát, ale v rozkroku byla veselá až nezdravě. Dokonce až tak, že pro to skončila na popravišti a roli královny si nikterak dlouho neužila.
Na druhou stranu je třeba dodat, že i když Katherine Howardová byla z Jindřichových manželek asi ta "nejjednodušší", tak i ona svým způsobem a ve své době nebyla vzhledem k svému původu ničím jiným než více či méně (spíš více) lukrativním zbožím na tehdejším sňatkovém trhu, a této skutečnosti na maximum využili mocní muži z jejího příbuzenstva. To, jak byla naivní a ... řekněme nemravná, je věc druhá.
Já jsem při čtení opět měl pocit, jako bych sledoval historický film v HD kvalitě s tou nejlepší výpravou, kostýmy a hereckými výkony.

8 10.08.2021

Tak jsem se po delším váhání, zda si to koupit, odhodlal a teď na knížku přišla řada. Takže po Divočině, Monice Benešové a Lucii Kutrové další titul s tématikou PCT.
V každé z těch knih si čtenář najde asi to svoje. A jak vidím tuhle? Zase je jiná než ty výše zmíněné.
Ano, je to deník. Deníkem byla vlastně i kniha Lucie Kutrové. Ale obě jsou naprosto odlišné. Tady se potvrdilo to, co jsem si přečetl v dřívějších komentářích. Tohle je dosti "technicky" pojatý popis cesty, denní rozvrh, rituály, zdolané kilometry či míle, výškové body. Neustálé uvádění vzdálenosti v mílích od oficiálního začátku trailu s přesností na desetinu míle u docela nepodstatných míst mi přijde skoro až zbytečné.
Citelně mi tady chybí nějaké větší emoce, popis osobních prožitků, zážitky se setkáváním s lidmi, jejich příběhy, ať už hikerů nebo lidí místních... Prostě to, co mě tak neskutečně bavilo a co jsem si tak naplno užíval při čtení knížky Lucie Kutrové, která pro mě tímto zůstává zatím tím nejlepším, co jsem na toto téma přečetl. Tohle je trochu jako by člověk "četl" záznam z tachografu nákladního auta. Dozvíme se základní veličiny (a kdyby se k tomu přidal záznam z kamery za čelním sklem, dnes nic neobvyklého, je z toho i obrazový vjem), ale tím to končí. Je to zkrátka strohé, popisné, bez emocí, bez větších projevů radosti ze zážitků. Nic takového tady v nějaké větší míře nečekejte. A přiznám se, že někde za půlkou už jsem docela "odpočítával", kdy už budu na konci. Ty dny byly prostě tak nějak všechny stejné, s minimem nějakých specifických zážitků. Tak nějak jsem ani moc nezaznamenal, kde vlastně autor zrovna je. Což platí zejména zhruba o poslední třetině cesty.
Pro praktiky, kteří absolvování trailu zvažují, je asi užitečná závěrečná část, kde autor představuje a hodnotí svoji výbavu, trochu se věnuje i logistice a nastíní i finanční náročnost cesty.
Jsem na vážkách, zda mám zkusit i druhý deník J. Čecha z Continental Divide Trailu. Na jednu stranu by to bylo zase něco nového, z oblasti, o které jsem zatím nic nečetl, na druhou stranu pokud to bude napsáno stejným způsobem - a asi není důvod doufat v jiný styl, tak si nejsem jistý, jestli zvládnu druhou nálož něčeho podobného.
Mám-li to nějak objektivně zhodnotit, tady prostě plný počet dát nemůžu. Bylo by to k ostatním knihám ( a především k té jedné) asi dost nespravedlivé. Myslím, že to není úplně špatné, má to svoji hodnotu, ale bylo by to tak na 3,5 hvězdičky. Ty ale dát nejde, tak v rámci objektivity tady čtyři prostě nedám. Přečetl jsem, ale nějaký hlubší dojem to ve mně nezanechalo. Kniha Lucie Kutrové byla napsána tak, že mi zlepšila náladu na řadu dní.

8 07.04.2020

Necelé čtyři desítky pojednání o Šumavě od těch, kteří se tu buď narodili nebo se sem v průběhu života přestěhovali. Některé kapitoly mi připadaly takové nic moc neříkající, skoro možná i zbytečné, ale těch moc nebylo. Většinu tvoří poměrně zajímavá vyznání "Šumaváků" ke svému kraji, k lesům, loukám, slatím, kopcům, vesnicím, městům současným i těm zaniklým.

Několik kapitol (a není jich tak úplně málo) sepsali lidé, kteří mají nebo měli nějakým způsobem velmi úzký vztah k ochraně šumavské přírody, k Národnímu parku, jeho způsobu ochrany a správy tohoto poměrně rozsáhlého území. Vzásadě se dá říct, že se shodují v kladném názoru na existenci národního parku a také v tom, že nejlepší nechat si přírodu poradit samotnou, třeba s obnovou lesa a celkem si neberou servítky nad tím, jak vedení NP park spravovalo od jeho vzniku až vlastně donedávna. Vděčným tématem jsou zvláště boj s kůrovcem a systém zonací parku. Lze říct, že v minulosti nepříliš systematické vedení parku s velkými názorovými výkyvy, způsobenými tu politickými, tu ekonomickými faktory, je jedním z hlavních důvodů toho, jak to dnes na Šumavě vypadá třeba právě vzhledem ke kůrovcové kalamitě a dosti nešťastným dělením jeho zón, rozdrobených na velké množství samostatných "ostrůvků".

Kdyby někteří z přispěvatelů byli ve vedení NP, mohlo to tam dnes vypadat o dost jinak, protože jsou to lidé, kteří umí naslouchat lesu a mají před přírodou patřičný respekt.

Není to knížka, po jejímž přečtení bych si začal hledat nějaký pozemek či domek na Šumavě, to ne:). Ale bylo to až na řídké výjimky velice zajímavé a někdy i poučné čtení myšlenek těch, jimž osud tohoto kraje není lhostejný a chtějí tuto krajinu zachovat pro další generace v pokud možno co nejméně porušené podobě.

8 04.07.2019

Já o životě sester Bronteových, potažmo celé jejich rodiny nevěděl vlastně nic, takže se mi kniha líbila. I z toho, co autorka uvádí v doslovu, lze soudit, že vycházela v maximální možné míře ze skutečných událostí.

Už od prvních stran knihy se začíná odvíjet nepříliš veselý příběh reverenda Brontëho a jeho rodiny. Úmrtí jeho manželky a matky šesti dětí, jakož i následná smrt dvou nejstarších dcer Marie a Elizabeth, to vše spolu s nepříliš vlídným prostředím, ve kterém žily, do značné míry zformovalo povahu i podlomené zdraví zbývajících sester a bratra Branwella. Dcery byly uzavřené, plaché, stranily se společnosti a měly problémy navazovat kontakty, navíc neoplývaly ani přehnanou krásou, ani pevným zdravím, už od raného dětství žily ve svém fantazijním světě, z Branwella se poměrně záhy stal alkoholik.
Otec rodiny byl do značné míry zvláštní podivín, jakékoliv projevy náklonnosti ze strany otce i tety, která s nimi po smrti matky zůstala, byly dětem víceméně cizí. Navíc je v knize popsáno několik situací, kdy se k dětem - hlavně ke zbývajícím dcerám - choval dosti nepochopitelně v situacích, kdy jim šlo přinejmenším o zdraví.

Z Výše popsaného je patrné, že nejen úmrtí blízkých členů rodiny měla nesporný vliv na pochmurné ladění budoucí literární tvorby sester Brontëových. Po přečtení knihy dospěje čtenář k závěru, že převážná část jejich nevelké tvorby je napsána na základě vlastních zkušeností ze svých celkem neveselých životů, zvláště pak Jana Eyrová je vpodstatě autobiografie Charlotty Brontë.

Za mě velmi pěkně napsaná kniha, která hezky doplňuje nebo možná i trochu vysvětluje to, co jsem od sester Brontëových četl.

8 18.06.2019