Miranda komentáře u knih

Od autorky jsem četla fejetony v časopisu Elle, které se mi natolik líbily, že jsem je sbírala a následně nechala sešít. A ony později vyšly jako kniha. S povídkami je to ale něco uplně jiného. Jsou opravdu ponuré, mrazivé, kde se to v autorce bere? Asi nejoriginálnější nápad na příběh mi přišel v povídce Její rodina. Mapa mi přišla jak z autorčina života. Důkaz velice vtipný, alespoň ze začátku. Návrat a Motýlek se mi moc nelíbily. I když "líbit se" tady úplně nefunguje. Opravdu povedené jsou Ema má babičku, Milada, Moře a The Eden Garden. A nejstrašlivější byl pro mě Sněhulák, z toho mi bylo vyloženě zle na duši a nejen kvůli závěru příběhu. Závist je strašná vlastnost a ještě když za to člověk nemůže, ale dohnalo jej k tomu jeho prostředí, ve kterém vyrůstal a které si nevybral. Dvě stejně staré holčičky a tak odlišné osudy. Smutné a hrozivé, brrrrr! A potěšilo mě, že pokud se v některé z rolí objevil alkohol, vedl vždy k něčemu špatnému. Protože tak to prostě je. Aňa Geislerová opravdu psát umí a ten její mozek tedy vymýšlí věci ... asi jsem radši za ten svůj, v tomto ohledu úplně prázdný. PS: S Aňou jsem měla možnost se setkat při besedě o této knize a nakonec se o ní ani moc nemluvilo, bohužel. Ale mám podpis a i fotku, tak jsem šťastná. Je moc fajn a na nic si nehraje. To je ta životní moudrost. Je vážně neobyčejná a originální. Škoda, že jsem jí to neřekla...

3 08.05.2024

Už delší dobu vím, že Kazuo Ishiguro mi přirostl k srdci. A díky doslovu v této knize jsem možná i zjistila, proč tak moc. Absolvoval kurz tvůrčího psaní pod stejnými lidmi jako můj další milovaný autor, Ian McEwan. Oba jsou přitom jako nebe a dudy, a přesto mě hodně baví, každý svým vlastním přístupem. K doslovu ještě musím dodat, že mě až překvapilo, že pan Ladislav Nagy úplně opominul roli žen v této knize. A to prosím nejsem žádná feministka, nebo tak. Ale ta role žen v téhle knize mi přijde strašně důležitá. Bez nich by hlavní postavy příběhu vůbec nepromlouvaly a jakkoli jsou hlavní postavy bloudících, neukotvených poutníků důležité, stejně tak jsou důležité i postavy oněch žen, které přeci také tápou: jedna přichází o manžela, druhá se velmi změnila, i díky přístupu manžela, třetí ztratila chuť radovat se ze života, čtvrtá je sice slavná, ale sama neví proč, a pátá se domnívá, že má talent, ale nijak jej nevyužívá. Jsou stejně tak ztracené jako ti muži. Možná víc. Nevím, proč to tak silně vnímám, asi proto, že jsem také žena? A také ve věku, kdy člověk na sobě pozoruje změny nejen fyzické, ale především psychické, prostě na řadu věcí se už člověk dívá jinak? Fascinuje mě, jak je Ishiguro vykreslil a také jak málo stačí, aby člověk někomu ublížil, a hlavně slovem. Nějak mi to i připomnělo Muže, kteří nemají ženy od Harukiho Murakamiho, což bylo tedy silnější kafe. Příběhy jsou poutavé, jemně plynou, překvapilo mě, že jsem se u dvou z nich i řádně pobavila (fialový deník a hotel), kniha se mi četla moc hezky, naději na nové zítřky však ve mně neprobudila, a to byl hádám i její účel. Jak všichni víme, naděje je potvora a není moc dobré na ni spoléhat.

3 15.02.2024

Kniha v naší rodině putuje napříč generacemi, každý si ji moc rád přečte. Byla vánočním dárkem pro naši devadesátiletou babičku, o nic méně vtipnou a čilou, než je ve stejných letech sama autorka, a přes její dcery doputovala ke mně, její vnučce. Věřím, že plynule projde přes všechna babiččina vnoučata, kterých není málo. Kniha je čtivá, zajímavá, plná informací, moc se mi líbí popisy přístupu paní Bohdalové k jejímu herectví, jak vnímá tu postavu, jak celkově k rolím přistupuje, novinkou pro mě byla zjištění o tvorbě scének pro Televarieté s Vladimírem Dvořákem. Protože jsem velký filmový fanda a miluju české filmy, ocenila jsem, vtipné, často dojemné, vzpomínky na neméně slavné herecké kolegy. Líbí se mi, že ač paní Bohdalová výborně hraje, v knize si naopak nehraje na nic, je upřímná a za svými názory si stojí. Kniha je plná fotografií a to je samozřejmě ohromné plus, mínusem je možná použitá barva, nebo lepidlo, kniha má výrazný chemický odér, to mi občas znepříjemnilo čtení. Žádné chyby, ani překlepy, jak tu někdo psal, jsem neobjevila, myslím, že to tak psáno být mělo, aby to bylo víc autentické. Jsem moc ráda, že jsem si knihu přečetla a vřele doporučuji všem, nejen filmovým, fandům.

3 15.06.2021

Vánoční koledu miluju a jenom kvůli ní jsem se skřípěním zubů přetrpěla četbu Zvonů a Cvrčka na krbu. Knihu jsem četla odzadu, těšila jsem se na Vánoční koledu, kterou jsem do té doby znala jen jako animovaný film nebo divadelní představení. Byla krásná, možná krásnější, bez ní si už Vánoce představit nedokážu.

Milá kniha psaná s opravdovým citem pro vodáctví. Přenesla mě do dob minulých, kdy jsem absolvovala zatím jedinou, ale přesto jedinečnou vodáckou výpravu. Omlouvám se za ten popis, ale to je právě to, co ve vás tahle kniha navodí. Vzpomínky. Na vodu mě vzal kamarád P.K., spolu s jeho dvěma kamarády. K vodáckému slovníku bych přidala ještě "humr", což byl podle mých společníků jakýkoli nepořádek, brajgl nebo i nevábná bahnitá oblast, kde se jeden z nich cvaknul ("udělal") po pár metrech, co jsme vyjeli. V průběhu této kolosální výpravy jsem už začala být hodně alergická na větu "Podej mi lahváče" a na to, že jsme stany stavěli kdesi v neznámu pravidelně za hluboké tmy a probouzeli se v nich celí ulepení v pravé poledne ve vedru k padnutí. P.K., který cestoval v kajaku, dostal během naší cesty jakousi brutální žaludeční neurózu a odpadl. Já pak pouze s jeho kamarády, které jsem viděla poprvé v životě, trasu úspěšně dokončila. Sjížděli jsme Ohři. Navštívili jsme hrad Loket, kam jsem se divila, že nás vůbec pustili, protože jsme po těch pár dnech bez kempu a pořádné sprchy vypadali jako bahňáci všichni. Za těch pár dnů jsme toho zažili opravdu hodně a mám úžasný zážitek na celý život. Jeden z těch kamarádů mi doporučil k přečtení Obraz Doriana Graye a Popraviště, které se staly mými vůbec nejoblíbenějšími knihami. Děkuju Ti! (Už jsem se s nimi pak nepotkala, tak alespoň takhle) - třeba se to k Tobě donese potrubní poštou databáze knih - i když pochybuju, že by si takový skalní vodák četl někdy Vodáckou abecedu :). Výpravu jsme zakončili spořádáním "humříků", což byly nad ohněm opečené bavorské klobásky, vláčené s sebou několik dní v obrovském vedru, mimochodem jedno z nejlepších jídel vůbec. Měli jsme ho my tři zbylí cestovatelé a přežili jsme naštěstí bez úhony. Moc ráda na tu cestu vzpomínám. Doufám, že kluci taky. Původně jsem knihu pořizovala jako dárek, ale snad neobdarovaný odpustí, že si ji ponechám. Nemůžu totiž jinak. Spouštěče vzpomínek si hýčkám :).

3 04.08.2020

Ian McEwan nepochybně umí skutečně výborně psát. Čte se to tak hezky a tak snadno! Otázkou však zůstává, zda si tuhle knihu člověk přečte rád. Každého tak trochu fascinují tabuizovaná témata a děsivá témata, a tohle je sice geniální, ovšem s prominutím totální prasárna. Moc bych si přála, abych si od zmiňovaného autora přečetla někdy něco, z čeho nebudu mít žaludek na vodě. Při četbě jsem totiž měla neustále pocit, že ten puch snad cítím taky! Knihu tedy nedoporučuji a doufám, že ten příšerný příběh s betonovým kvádrem, skrz naskrz špinavým klukem a mrtvou žábou brzy zapomenu.
PS: Děkuji uživateli janavan (jejímu komentáři) za to, že jsem následně pochopila hlavní myšlenku příběhu :)

3 25.07.2020

Úžasná kniha. Asi jí budete číst jenom jednou, přeci jen to napětí funguje jen na první pokus. Ovšem na druhou stranu knihu zase rádi budete půjčovat dál. Kdo má rád mafiánské praktiky a prostředí, kdo zbožňuje Kmotra, tady se nudit nebude a bude nadšený, troufám si říct podobně. Kniha je navíc okořeněna i příměsí lehké erotiky a napětí funguje báječně. Pro mě jednoznačně důvod, proč se seznámit i s dalšími knihami od Evana Huntera.

3 07.06.2013

Překrásná kniha zejména díky půvabům Lídy Baarové, která potěší velkou měrou každého jejího fanouška. Je jediná svého druhu s informacemi, které jinde nenajdete, navíc je psaná s citem a obdivem. Potvrzují se tady její slova z dokumentu Zkáza krásou: "Já jsem nebyla jenom krásná, já jsem měla talent." A trefa do černého je stříbrná barva písma a fotografií, které oddělují jednotlivé kapitoly, díky kterým se z knihy stává klenot každé knihovny.

2 25.09.2024

Zpočátku jsem měla velký problém se do knihy začíst. Těch popisů v ní bylo tolik, a co teprve sprosté a vulgární mluvy. A i přesto, v některých hodně napínavých scénách, kdy by se umění popisu hodilo, mi dělalo problém si tu situaci představit (úhoři a scéna poté, závěr knihy, první abiturientský večírek). Navíc neznám většinu z rostlin, které tam byly popisované, natož zbraní, knih, nic. Filosofické debaty jsem nepobírala, k větší představivosti mně to tudíž nepomohlo. Kniha určitě stojí za přečtení, protože jak se z popisu mohou čtenáři domnívat, opravdu se nejedná o nějakou prvoplánově úchylnou literaturu. Některé pasáže byly neskutečně zajímavé a napínavé, hlavní hrdinka Vám, i přes svou drsnost a v mnohém podobnost s otcem, přiroste k srdci, ať už chcete nebo ne. Takový trochu Bear Grylls v sukních. I trocha humoru se tam objevilo. Naopak čtení té knihy v mnoha případech až bolí, spousta nechutných bolavých hnusných pasáží, jako já vím, že tam asi patřily, ale bylo toho moc. Někdo tady psal o polykání tarantule, nevím, co tedy četl, já se celou dobu bála, kdy ta nechuťárna přijde, a ono nic. Snad nevadí, když uvedu na pravou míru, že se jedná o pojídání štíra. A holátka myší byla ve starém opuštěném autě, nikoli v jejich autě. Ale to opravdu není zdaleka to nejhorší. Chápu, že to muselo být drsné a také bylo, aby to mělo vypovídající hodnotu. Nějak ale cítím, že si musím dát od těchto hrůz pauzu (proto jsem si také vyhledala knihu s názvem Smrt zaživa :D). Proč je vše tak drsné, sprosté, bolavé a hnusné a proč máme potřebu to číst a proč jiní mají potřebu to psát? Je to takové to ukojení bulvární duše, kterou má v sobě každý z nás? Bojím se, aby toho nebylo čím dál víc a i mimo knihy ... poslední dobou mi přijde, že čtu jednu drsňárnu za druhou, od různých autorů. Je běžné už mluvit jako kanál a ještě běžnější v knihách a filmech zobrazovat to nejdrsnější z drsného. Je toho moc. I když v mnohém je to i případ této knihy, mám pocit, že se trochu vymyká. Pořád tam je ještě prostor na zobrazení záblesků citu, lásky a to Vás ve vší té hrůze zahřeje a pohladí. Naděje na tu velkou změnu tady podle mě určitě je.

2 10.09.2024

„Neodpověděla. Douho mlčeli. Stál uprostřed pokoje, tetelivé stíny větví poletovaly po jeho obličeji jako stíny křídel neviditelných motýlů, a díval se přes ni do zeleně. Ale viděl jen ji.“ Ke knize jsem se dostala, jak jinak, díky stejnojmennému filmu z roku 1939 (na novější filmovou adaptaci z roku 1970 se teprve chystám). Působil na mě úplně jinak než všechny ostatní filmy té doby. Snad i díky jeho názvu tak nějak magicky. Ale mé pocity z filmu se nedají vůbec srovnat s tím, co se ve mně dělo, když jsem četla a hlavně dočetla knihu (samozřejmě je to dáno i tím, že pan režisér Vávra si scénář ke svému filmu poupravil). Takový důraz na krásu a čistotu přírody jsem zatím v žádné knize neobjevila, tolik popisů, různých přirovnání, i pocity lidí a výraz jejich tváře autor přirovnal k obrazům přírody (a nebylo to jen, že komusi po tváři přeběhl mrak, či stín). V kontextu celého příběhu měl autor jistě důvod, proč je vše kolem „kouzelného domu“ tak čisté, nezkažené a krásné a proč se celý příběh čtenáře v jeho průběhu a zejména na jeho konci tak moc dotýká. Knihu jsem četla na chatě, ke konci srpna a shodou okolností je příběh také postaven do tohoto časového období. Čím dál víc se přibližovalo nevyhnutelné, tak i příroda se postupně z veselého letního poblouznění pomalu nořila do podzimního chladu a temnoty. Všechno bylo propojeno s přírodou a stejně jako v ní se udávají určité změny, jiné se udávaly mezi lidmi v kouzelném domě. Je to skutečně jedna z nejkrásnějších a nejpůsobivějších knih, kterou jsem četla, kdybych měla více životů, ráda bych se opět ponořila do „zeleného vesmíru“ Martinova pokoje a prožila s ním jeho silný a bolavý zážitek ještě jednou.

2 26.08.2021

"Teďka chceš umejvat nádobí ... ?" řekne Ludvík "Venku už ... prosím tě, zpívají ptáci!" "Ptáku ... !" řekne Anna. Polohlasem. Pohrdavě. - moje oblíbená pasáž :).
Velmi čtivá kniha, přečetla jsem ji na jeden zátah ani ne za dvě a půl hodiny. Zřejmě i proto, že znám filmové zpracování z roku 1970, brala jsem jako výhodu, že na mě hlavní postavy promlouvaly hlasy Jiřiny Bohdalové a Radoslava Brzobohatého. V jednom rozhovoru paní Bohdalová říkala, že pro ni bylo ztvárnění té postavy náročné a pan Brzobohatý jí prý řekl něco ve smyslu: "Chtěla jsi to, tak se snaž!" A já myslím, že výsledek její snahy je bezchybný. Jak je uvedeno na přebalu knihy, strach z ucha - odposlouchávacího zařízení se nevyhýbal ani nejvyšším kruhům komunistické smetánky. Navíc hlavní postavy kromě toho, že mají s režimem společného trochu víc, nejsou úplně kladnými hrdiny, mají své mouchy (jako každý) a v knize je tento fakt zdůrazněn. Na jednu stranu se proto čtenář naplno vciťuje do jejich obav a strachu, na tu druhou mu ale nemůže uniknout, že Anna je neskutečná špindíra a hysterka a Ludvík zase násilník a holkař. Alkohol teče proudem a není snad osoby, která by byla střízlivá, což ve výsledku onu situaci ještě víc zhoršuje, jak už to tak s alkoholem bývá. Parádní a strhující kniha, kterou neodložíte, dokud ji nedočtete.

2 06.06.2021

Ke knize mě přivedl, jak jinak, stejnojmenný film z roku 1971. Ten jsem donedávna neznala a píseň v něm, Slepá bábo - hopla, mně zní v hlavě pokaždé, když si na něj vzpomenu. Byl to intenzivní zážitek. Postavy v knize na mě proto promlouvaly hlasy Martina Růžka, Radoslava Brzobohatého a Jiřiny Bohdalové, i Jaroslav Moučka měl svou skvělou chvilku. Kniha je velice čtivá, popisy v ní úžasným způsobem vykreslují dusnou atmosféru celé situace, zejména popisky scén v hotelu "Karla šla neslyšně po tlustém koberci, jako ryba přeplula kolem zrcadel schodiště, kde všecko odpočívalo sto metrů pod hladinou dne". Poprvé nejsem schopna určit, zda je lepší film nebo kniha. Zřejmě proto, že autoři filmu pozměnili jen nepatrně některé, dá se i říct, drobnosti (je asi jedno kdo s kým, ve výsledku to má stejný efekt), a nijak výrazně se od původního díla neodchýlili, naopak přidali krásnou hudbu, jiskřivé scény v ateliéru a doslova údernější finále. A kniha je napsána tak skvěle, že ani žádných úprav nebylo třeba. Silný zážitek po všech směrech.

2 05.06.2021

U téhle knihy se táááák příjemně usínalo. Ze mě by měl pan Walker velkou radost! Dozvěděla jsem se toho tolik! Zajímavého, děsivého, poučného. Hlavně mi pomohl vyřešit můj dávný problém. Na škole jsem si přes celou noc, beze spánku, opakovala tři předměty, z nichž jsem následující den měla dělat státní zkoušky. Druhý den to dopadlo tak, že na přípravě jsem natvrdo usnula a nezapsala si jedinou poznámku. Neudělala jsem ani jeden z těch předmětů. Odešla jsem s obrovskou ostudou a pocitem, že jsem hloupá a tu školu nezvládnu. Táhlo se to se mnou další roky, než jsem státnice úspěšně složila, ani tehdy jsem se však nezbavila toho nepříjemného pocitu, že nestojím za nic. A přitom stačilo tak málo, spát před učením a hlavně se kvalitně vyspat po učení. Teď už to vím a můžu předat dál. Na škole jsme toho nikdo moc nenaspali, co nás hlavně zajímalo, bylo, jak nespat, aby se člověk mohl pořád učit. Pamatuji si jednu osobu, která se chlubila tím, že užívá stimulační drogy, aby se mohla učit celé noci a že všechny zkoušky bez problému zvládá. Už tehdy jsem pochybovala o tom, že z ní bude kvalitní zaměstnanec v oboru a s tím svým přístupem se podle mého názoru dostala tak maximálně blíž k tomu být six feet under. Tak, honem do peřin a spát 8 hodin každý den! Nebojte, nebudete za lenochy! Určitě nám to všem jen a jen prospěje a to po všech stránkách. A vykašlete se na své nadřízené, kteří fakt, že patříte k sovám, berou jako nevýhodu nebo slabost. Ať si "worholici" vstávají třeba ve čtyři ráno a ve tři padají na ústa. My ostatní se raději pořádně vyspíme :).

2 16.02.2020

Jedna z knih, kterou neodložíte, dokud ji nepřečtete. Já ji četla tři dny. Teprve, když už jsem měla před očima mlhu a prostě to nešlo, odložila jsem ji, nerada, ale někdy člověk přece spát musí. Maria Riva rozhodně umí psát, kniha se četla TAK snadno. Řada událostí byla popsána velmi barvitě - veškeré dialogy, hotely, domovy, restaurace, jídlo, lodě, scény z ateliérů, šaty, líčení, účesy - vše si šlo jednoduše představit, jako ve filmu. Úplně jsem viděla tu scénu, kdy se MD naučila za pár chvil "pracovat" s osvícením a dosáhnout své představy o svém "filmovém" vzhledu. Člověk se také dost nasmál, to ano, hlavně z počátku. Zárověň mám ale z této knihy velmi nepříjemné pocity. Není pochyb o tom, že Marlene Dietrich byla nevšední žena, profesionálka, dříč, schopná všeho, ale to vše kolem, o čem se z většiny nevědělo, to byl opravdu hnus. Nejde mi o její milostné eskapády, ale o to, že to byla zlá ženská, alespoň podle své dcery, a tento fakt dává knize trpkou příchuť. Stejně tak, jako tato kniha, i MD měla dvě tváře a svým nejbližším dala tu svou druhou, horší část, poznat dokonale.

2 09.11.2018

Ani moc nevím, jak knihu hodnotit. Hodnotím v podstatě opět knihu Prokletí Lídy Baarové (dále jen "PLB"), která je jen obohacená o nové fotografie, pár nových skutečností a příběhů a překvapivě i o některé informace chudší (př. jméno herce, který měl údajně sestře Lídy Baarové Zorce Janů říct, že jako sestra L.B. už není jako herečka v divadle vítaná a ta poté, i pod vlivem dalších okolností, spáchala sebevraždu) - herec je v PLB jmenovitě uveden jako Václav Vydra starší. V této knize je pak jeho jméno vypuštěno a ještě tak neuměle, že v knize zůstala větší mezera - důvod neznám. Já být panem Motlem, asi bych vydala opět PLB s dodatkem, že obsahuje nové informace. Kniha je velmi čtivá, poutavá, dozvíte se spoustu zajímavého, stejně jako v PLB.

2 02.02.2015

Svatopluk Beneš nikdy nepatřil mezi mé oblíbené herce. Ani ne tak díky jeho hereckému projevu, ale spíš projevu lidskému, jeho úsměv mi vždy přišel tak trochu povýšený. Když jsem se rozhodla číst jeho knihu, nebylo to ani tak kvůli němu, ale zrovna jsem v té době četla mnoho knih o Lídě Baarové a v jedné z nich Ondřej Suchý píše, že to, co o ní napsal Svatopluk Beneš, zná každý, protože každý četl jeho knihu, nebo se o jeho mínění a dočetl jinde. Mě ale tyto informace minuly. Na Wikipedii jsem se posléze dočetla, že "Svatopluk Beneš je autorem útlé knížky vzpomínek Být hercem". I tato informace mě moc nepotěšila a do knihy se mi vůbec, ale vůbec nechtělo. Ale musím říct, že mě nakonec četba této knihy velmi potěšila, bavila a zároveň i obohatila. Že je útlá, o tom není pochyb, ale čte se krásně, hlavně úvod knihy a vzpomínky na jeho dětství a vůbec jeho přiblížení se čtenáři mi o něm umožnilo smýšlet úplně jinak. Člověk vážně nemá jen tak bez ničeho dát na nějaké své dojmy, musí toho druhého zkrátka poznat. Rovněž není pochyb o tom, že Svatopluk Beneš herectvím žil a i jeho, byť útlá, knížka dokáže každému umožnit maximálně se vcítit do smýšlení herce, do jeho pocitů, tužeb a obav. Umožní rozšířit si povědomí o herecké profesi, o tom, jaké to je hrát divadlo a milovat, ale i pochybovat o svém poslání.

2 17.12.2014

Nejzdařilejší kniha o Lídě Baarové vůbec. Takřka detektivní. Co mě opravdu zaujalo byl poznatek, jakým způsobem probíhaly rozhovory L.B. s Josefem Škvoreckým a z čeho pak musel onen autor vytvořit tak čtivou knihu, jako byly Útěky, za to ho obdivuji, i když mé sympatie k němu nejsou zrovna vroucí. Četla jsem právě Útěky i Života sladké hořkosti, ale toužila jsem dozvědět se víc. Přiznávám se, že jsem také okouzlena krásou a noblesním vystupováním L.B. v jejích filmech, a tak mě skoro každá kniha o ní vždycky zláká. Tato ve mně vyvolala tolik rozporuplných pocitů a po celou dobu četby mě i ve chvilkách, kdy jsem ji nemohla číst, donutila o ní přemýšlet. O všem, co jsem se dozvěděla. Člověk si myslí, že ví, jak to tedy všechno bylo, asi tak desetkrát po celou dobu četby, a pokaždé jsou ty pocity a zjištění jiné. Kniha obsahuje mnoho nových informací, zajímavých zjištění, je i napínavá, velmi čtivá a velmi obohacující. Člověk musí být tak trochu i psychologem, aby se v tom všem pořádně vyznal. Každopádně já jsem si svůj názor vytvořila, a jsem za to moc ráda. Možná jsem díky této knize tak trochu odkryla její tajemství, a tím rozhodně nemyslím její věčně propíraný vztah k J. Goebbelsovi. Mohu jen říct, že herci jsou také jenom lidé. Jejich obraz pro diváka v jejich rolích často člověka ovlivní nesprávným směrem, začnou o něm smýšlet jinak. Někdy ho trochu i vyvyšovat, obdivovat, ale to je jen jeden pohled. Ten člověk také žije v normálním světě, musí se vyrovnávat s tím, že je najednou slavný a možná mu to i tak trochu stoupne do hlavy. Když připočteme jeho možná ne extra příjemnou povahu a trochu naivity, malinko neinformovanosti, pár špatných rozhodnutí a trochu marnivosti, máme jasno. Máme hvězdu, kterou L.B. dozajista byla. Přece nejde být hvězdou bez skandálů, bez tajemství, bez úhony. Pro mě je i nadále vynikající, okouzlující herečkou, která měla na to, aby jí lidé za její práci (poslání) obdivovali, i já se k nim řadím. Jsem moc ráda, že jsem se dozvěděla i o její povaze, jako člověka „z lidu“ a to své poznání mi lépe dopomohlo k tomu, abych jí pochopila a i víc ji „osobně poznala“. Neodsuzuji ji za nic jako jiní, ze kterých ve většině případů mluví jen závist a nemá smysl o takových názorech ani přemýšlet. Nemyslím si, že byla dokonalá ve všem, co dělala, jak se chovala a podobně, ale domnívám se, že nikdy nikomu nechtěla ublížit a nikdy nikomu neublížila. Knihu velmi doporučuji každému, kdo by si chtěl vytvořit svůj vlastní názor. Mám za to, že bude stejný jako ten můj.

2 02.11.2014

Právě proto, že Adina Mandlová je mou největší oblíbenkyní, musím být k tomuto životopisu poněkud kritická. Některé názory autorů této knihy na jednání a myšlení Mandlové nemají podle mě v této knize co dělat, ačkoli ji právě oni napsali. Někdy mi přijde skutečně urážející, jakým způsobem o této jedinečné a okouzlující ženě autoři hovoří. Ale její jméno prodává, takže ode mě nějaký ten peníz také získali. Pokud chcete opravdu její pohled, přečtěte si Dneska už se tomu směju, protože tento obrazový životopis je skutečně dobrý jen pro její fotografickou část.

2 30.04.2012

Jedna z mých prvních "dospělých" knížek. Pamatuji si, že jsem si ji vymohla u táty k Vánocům, a ten ani nevěděl, že díky této knize odtajním do té doby zatím vcelku utajené. Je to jedna z nejlepších knih od Sandry Brown. Zkoušela jsem pak číst i jiné od ní, ale zapomněla jsem jejich názvy a témata velmi snadno, nestály totiž za to. Kniha má poutavý příběh, sympatické hlavní hrdiny, dokáže rozesmát a hlavně rozplakat, a pokud máte velkou představivost, přijdete si na své. Navíc na obalu knihy z roku 1994 je vyobrazena hlavní hrdinka právě tak, jak je popsána v knize, což mi tehdy k představivosti pomohlo maximálně. Není mi jasné, proč se v nových vydáních obaly knih neustále mění a většinou k horšímu, je to škoda. Příkladem budiž obal knihy Obraz Doriana Graye z roku 1999, to je snad sranda, ne?

2 26.04.2012

Od autora se od Kouzelného domu snažím přečíst z jeho díla co nejvíce, protože číst jeho knihy je jednoduše opravdu zážitek. Z povídkové knihy Past jsem samozřejmě opět nadšená. Od dojemného příběhu péče o Dítě pro štěstí, židovského chlapce Jana, po Čtyři dny, napínavý příběh vraha Jezbery, který po útěku doufá v lepší zítřky, až po (pro mě jednoznačně nejlepší) příběh o člence ilegální skupiny za okupace, Růženy Kubínové, která se ocitne v Pasti nalíčené gestapem, je to jedna perla vedle druhé. Ať už se týká neuvěřitelných popisů autora prakticky čehokoli, příkladně Čtyři dny: "Užasl, venku byla tma, ne však včerejší a předvčerejší, černá, nepřátelská a neprostupná, škrtička dálek, nýbrž jiná, modravá, měkká, šerosvitná tma, rozprostřená do nesmírného vzdušného prostoru, který byl milostně prozářen hvězdným lustrem, zasazeným do nebeské klenby" nebo Past: "Nicméně oslovit toho kakabuse, tuhle hromotluckou, oknířenou mužatku, podobnou obryni z cirkusu, s vlasy nepořádně vyčesanými k temeni, kde jí seděl ohyzdný drdol...", díky kterým čtenář vše vidí jako ve filmu, po schopnost dojmout nebo udržet čtenáře v napětí, kdy knížku neodložíte, i kdyby Vám víčka padala, záda bolela a bůhvíco, prostě ji musíte dočíst. Vřele doporučuji!

1 30.11.2024