mirektrubak komentáře u knih

„Prosme Pána, aby osvobodil církev od těch, kteří ji chtějí nechat zestárnout, zastavit ji v minulosti, zabrzdit ji, znehybnit. Prosme také, aby ji osvobodil od jiného pokušení: od domněnky, že je mladá tehdy, když ustupuje všemu, co jí nabízí svět, že se obnovuje tím, že zakrývá své poselství a přizpůsobuje se ostatním. Nikoli. Církev je mladá, když je sama sebou, když každý den přijímá stále novou sílu z Božího slova, z Eucharistie, z Kristovy přítomnosti a z moci jeho Ducha. Je mladá, když je schopná vracet se stále ke svému prameni.“

Přestože mladá generace, které je tato exhortace určena, je na jednom místě textu definována věkovým rozmezím 16–29 let, četl jsem Františkova slova, jako by byla určena osobně mně. A většinou (mimo částí o pastoraci mladých a jejich specifických zájmech) to šlo velmi přirozeně, jednak proto, že jako relativně čerstvého konvertitu mě ještě neopustilo to prvotní horlivé zamilování ... a pak také proto, že před Pánem jsme prostě všichni mladí, protože právě oddaností pro Boží věc jsou naše srdce občerstvovaná. „Mládí nespočívá ve věku, ale ve stavu srdce“, jak se můžeme dočíst, a srdce je přece důležitější, než to hrozivé číslo v občance :-)
Svatý otec nezaujme jen citlivým a vřelým tónem a nenásilnou naléhavostí textu. Jako obvykle je stejnou měrou také podnětný a inspirující. Nevyhýbá se nepříjemným tématům ani kritice, ale většinu času je optimistický a povzbuzuje nás. Je otevřený, tolerantní, chápavý... no prostě náš František :-) Byla to radost číst!

Úžasných myšlenek ke sdílení je znova obrovské množství. Vybrat z nich jen několik je těžké. Některé z těch nejkrásnějších už sem dávala v dřívějším komentáři archandělka, já si neodpustím přidat ještě další.

„Nedopusť, aby tě okradli o naději a o radost, aby tě omámili a zotročili pro své zájmy. Odvaž se být někým víc, protože tvé bytí má větší hodnotu než cokoli jiného. Nepotřebuješ mít majetek nebo budit dojem. Můžeš být takový, jakého tě zná Bůh, tvůj Stvořitel, jestliže uznáš, že jsi povolán k mnoha věcem. Vzývej Ducha Svatého a kráčej s důvěrou k velkému cíli: ke svatosti. Tak budeš ne fotokopií, ale plně sám sebou.“

„Když tě (Bůh) o něco žádá nebo když jen připouští výzvy, které ti přináší život, čeká, že mu dáš prostor, aby tě mohl postrčit dopředu, pobídnout tě, umožnit ti zrát. Nemrzí ho, když mu řekneš, že o něm máš pochybnosti. Jeho znepokojuje, když s ním nemluvíš, když se neotevřeš k upřímnému rozhovoru s ním.“

„Duch Svatý nás chce pohnout k tomu, abychom vyšli ze sebe, abychom objali druhé lidi láskou a usilovali o jejich dobro. Proto je vždycky lepší prožívat víru společně a projevovat svou lásku ve společném životě, ve kterém sdílíme s dalšími mladými lidmi své pocity, svůj čas, svou víru i své starosti. Církev nabízí mnoho různých příležitostí pro prožívání víry ve společenství, protože společně jde všechno snadněji.“

„Ježíš kráčí mezi námi, jako to činil v Galileji. Chodí po našich ulicích, zastaví se a hledí na nás svýma očima, beze spěchu. Jeho volání přitahuje, okouzluje. Ale neklid a rychlý sled mnoha podnětů, které nás denně bombardují, působí, že tu není prostor pro vnitřní ticho, ve kterém člověk vnímá Ježíšův pohled a naslouchá jeho volání. Mezitím dostaneš mnoho atraktivních nabídek. Zdají se krásné a vzrušující, ale časem v tobě zanechají prázdnotu, nudu a samotu. Nedopusť, aby se ti to stalo, protože bouře tohoto světa tě strhuje na cestu beze smyslu, beze směru, bez jasných cílů, a tak tvé mnohé úsilí přijde vniveč. Ale hledej prostory klidu a ticha, ve kterých budeš moci uvažovat, modlit se, vidět svět kolem sebe jasněji. Pak budeš moci spolu s Ježíšem poznat, jaké je tvé povolání na této zemi.“

„Mnohokrát v životě ztrácíme čas tázáním se: ‘Ale kdo jsem já?’ Můžeš se ptát sám sebe, kdo jsi, a celý život hledat, kdo jsi. Ale zeptej se: ‘Pro koho tu jsem?’ Jsi tu bezpochyby pro Boha. Ale on chtěl, abys byl také pro druhé, a vložil do tebe mnoho vlastností, sklonů, darů a charismat, které nejsou pro tebe, ale pro druhé.“

5 25.04.2020

Mám rezervovaný vztah k Vladislavovi Vančurovi právě z toho důvodu, pro který je obecně ctěn a uznáván. Jeho košatá, opentlená čeština je zkrátka překážkou v cestě jeho knih k mému literárnímu srdci, cítím se totiž v jeho dílech jako při návštěvě přezdobeného barokního kostela – sice si obdivně říkám, kolik to asi muselo dát práce a že by to nikdo bez talentu nedokázal, ale okouzlen nejsem a po krátké době se mi začne stýskat po doteku nedokonale opracovaného kamene románské rotundy.
U Markéty Lazarové byly mé čtenářské rozpaky ještě silnější než například u dříve čteného Rozmarného léta, měl jsem pocit, že jazykové prostředky neodpovídají strohosti popisovaného prostředí – zdá se mi, že pro líčení drsného středověku se víc hodí styl, kterým o této době psal třeba Vladimír Körner v Údolí včel (to srovnání se vyloženě nabízí). U Vančury jsem cítil jakousi nepatřičnost a nesoulad mezi obsahem a formou.

5 15.04.2020

Na Garcíu Márqueze v jeho ryzí podobě jsem si v této sbírce musel počkat až do poslední, titulní povídky. Pohřeb velké matky je skutečná hostina slov, přebohatá na obrazy – dějově je to velmi prostý příběh, ale přesto je to vypravěčsky ohromně vydatné!
Ve zbylých sedmi částech Márquez působil překvapivě umírněně, zdálo se mi, že svoji fantazii držel dost na uzdě, tedy v porovnání s Dvanácti povídkami o poutnících, které jsem četl před časem. Tady se mnohdy jednalo o téměř minimalistické (minimálně na mistrovy poměry :-) podání, které toho víc zamlčovalo, než odhalovalo – po dočtení jsem se občas cítil, jako cestující ve vlaku, který odposlechne část dialogu náhodných spolucestujících a po ukončení společné části cesty nemůže přestat myslet na to, co asi tak mohlo rozhovoru předcházet a co bude následovat. Takového Márqueze jsem dosud nepoznal, trochu mě to překvapilo, ale o zklamání mluvit nemůžu, čtivé to bylo a nenápadným způsobem i podnětné k přemýšlení. A navíc se mu při menší dávce jeho obvyklých literárních kudrlinek krásně vylouply lidské osudy, čtenáři velmi blízké, skoro jako živé: neudolatelný smysl pro vlastní důstojnost v podání paní Centenové v Úterní siestě, k neúspěchu odsouzená předstíraná rozhodnost Dámasa (V tomhle městečku se nekrade), okouzlující prostota šikovného Baltazara...
Byla radost do Maconda zavítat, jako vždy.

5 13.02.2020

„Jelikož nám jeho veličenstvo oznámilo, že náš národ je největší na světě, dostali jsme příkaz cizí jazyky zcela zapomenout.“

Protože čekání na vydání Nahého krále bylo docela dlouhé, přečetl jsem si v mezičase i původní Andersenovu verzi. Bylo to překvapivě čtivé, dokonce i pro dospělého člověka, znovu se mi potvrdilo, že pohádku jako literární žánr není radno podceňovat – sledovat tu lehkost, s jakou všichni hned hodíme pravdu za hlavu výměnou za nejasný příslib vlastního prospěchu a společenského růstu, to stálo za to. Nicméně, zápletka z originálního příběhu je přehledná, máme tady jednoduchou situaci „něco za něco“ a výsledek vnitřního konfliktu, které vyústí ve vědomé rozhodnutí. Jenže to zajímavější se odehrává hlouběji – ne v našem úsilí přesvědčit okolí, že vidíme šaty na neoblečeném člověku, ale v našem úsilí přesvědčit sami sebe, že naše nízké motivace vlastně jsou vlastně vznešené, že vlastně nesledujeme prospěch svůj, ale jde nám o obecné dobro. V Nahém králi je to nejlépe vidět na prvním ministrovi, ale podnětným způsobem to probleskuje i z mnoha dalších postav.

V porovnání s Drakem – hrou od stejného autora vydanou loni stejným týmem – to nemá Nahý král snadné. Drak toho totiž nabízí víc, nejen počtem normostran, ale i propracovaností děje a množstvím dialogů přímo nutících k zamyšlení, reflexi a sebereflexi. Přesto se nemusí Nahý král cítit jako chudý příbuzný. Jeho velkou předností je především vysoká míra zábavnosti založená na chytrém slovním humoru, který je místy bezstarostně rozverný a bezprostřední (i když nejsem typ, který se u knih často směje nahlas, zde jsem prostě musel – například při každé variantě na „Nic neříkejte! Vy jste tak nevinná, že jste schopna říkat naprosto příšerné věci!“ :-), ale zejména v silnějším druhém dějství přechází ve své absurdní grotesknosti do nálady téměř monty-pythonovské – já jsem si v tomto ohledu nejvíce zamiloval vojensky organizovanou jednotku dvorních dam.
Tím nechci říct, že Nahý král nemá svoji hloubku a závažnost. Kdepak. Sledovat, jak snadno pokaždé zahodíme naši úctu k pravdě a odpovědnost za celek, to je smutné i ve veselém příběhu. A ten hladký, téměř nezaregistrovatelný přechod mezi jásotem na počest starého a nového režimu, připomínající nám, že jsou to nakonec bezejmenní lidé, kteří budou určovat povahu společnosti i v potenciálně lépe řízené zemi... no, četl jsem Švarcovu hru krátce po oslavách 30 let sametové revoluce – a té podobnosti si, myslím, nešlo nepovšimnout.

Já jsem se poprvé setkal s Nahým králem ještě před jeho vydáním! No fakt! Ve snu! Lépe řečeno: v noční můře. Zdálo se mi totiž, že jsem si knížku přečetl, vůbec se mi nelíbila a pak jsem musel zde na DK napsat komentář. A čelil jsem tak (v tom snu) dramatickému dilematu, jestli ve svém komentáři budu neupřímně dílo oslavovat anebo zůstanu věrný pravdě a napíšu svůj opravdový názor s vědomím, že do veřejného prostoru uvedu negativní informace o své oblíbené skupině překladatelek (a ilustrátora). Jak tento hrůzný konflikt loajalit dopadl ovšem nevím, protože to celé bylo tak děsivé, že jsem se raději předčasně probudil :-))
Teď, když mám opravdu v rukou Nahého krále, nic takového řešit nemusím – můžu chválit naprosto autenticky, protože knížka se opět moc povedla, je krásná i výtvarně a já se těším zase za rok na další Švarcovu hru. A za další rok zase na něco dalšího. A pak zase za rok, a zase, a zase... :-)

5 12.12.2019

„I lidská zkušenost nám říká, že určitým ctnostem se člověk nenaučí v kapli, i kdyby v ní pobýval většinu svého času. Nenaučí se tam svědomitě pracovat, ale ani milovat druhé lidi. Má-li růst v lásce, což je v duchovním životě to nejdůležitější, musí se o tuto lásku snažit v každodenním životě, nenaučí se milovat druhé jen modlitbou. V té může získat světlo, odhodlání a potřebnou milost, ale teprve mimo kapli, právě v situacích, kde je schopnost lásky namáhána, může člověk svou lásku osvědčit a v ní růst. Nehledě na to, že jistě nepokročíme v duchovním životě, jestliže si budeme hledět jen sebe sama a vlastní spásy. Té dosáhneme právě tím, že budeme myslet také na druhé a na to, co jim prospívá.“

Líbí se mi na otci Vojtěchovi, jak je pevně a stabilně rozkročen mezi duchovní rozměr světa a praktickou každodennost. Marta a Marie z Lukášova evangelia jsou asi nejznámějším modelem toho zdánlivého rozporu mezi svatým a profánním. A Ježíšova slova vypadají, že jasně upřednostňuje Marii před Martou, ženu, která naslouchá Božímu slovu, před ženou, která se točí kolem hrnců. Otec Vojtěch čtivým způsobem ukazuje, jak se tato interpretace evangelia promítá do myšlení církevních otců a jak se následně usadila v široce sdíleném (byť ne vždy zřetelně artikulovaném, někdy spíš podvědomém) pocitu, že mnišství je důstojnější povolání než kněžství, ale že zase kněz je jaksi blíž Bohu než laik... Ozvěny tohoto dělení se objevují vlastně i v mimonáboženském kontextu, ve všelijakých těch dichotomických představách o čisté duši a hříšném těle.

Otec Vojtěch se však přesvědčuje zastává rovnosti mezi různými druhy povolání. Dokládá, že je možné najít své Bohu-libé místo v práci pro druhé, v rodině, v zaměstnání. Že to není méněcenná cesta, že to není žádný nižší level duchovna. Na pomoc si autor opět bere víc autorit, ale tím nejsilnějším kalibrem je jistě svatá Terezie z Ávily, která byla velkou zastánkyní nerozdělování rolí – pokud je Bůh přítomen ve všem co děláme, co na tom záleží, zda konáme to či ono.
Já jsem si při čtení nemohl nevzpomenout na jedno časopisecké povídání se zpěvačkou Lucií Piussi, ve kterém zmiňovala svého přítele, františkána. Ten na její povzdech, že se vlastně ani neumí modlit, odpovídá (podle mě velmi správně, dosvědčuji!), že to přece není pravda, že přece všechno to, co dělá na pódiu, je jedna velká dlouhá modlitba.

Určitě neplatí, že nezáleží na tom, jakou cestu životem si zvolíme. Před takovým výkladem svých myšlenek otec Vojtěch explicitně varuje. Ale pokud si vybereme roli, která je v principu nesobecká, pokud svým působením činíme svět lepším, pokud se staráme o druhé, pokud dbáme o to, abychom rozmnožovali nám svěřené hřivny, pak není podstatné, jaké místo zastáváme v církevní hierarchii (nebo že jsme úplně mimo instituce). V tom mi přijde tahle knížka hodně důležitá, protože zbavuje laické věřící případného neklidu a stejnou měrou je uklidňuje i povzbuzuje.

„Někdy se chováme jako Marta a někdy snad i jako Marie. Nebylo by však dobré, abychom se navzájem srovnávali, kdo je v Božím království důležitější. Jen kvůli svému stavu není víc ani Marta, ani Marie, není víc řeholník ani neřeholník, celibátník ani manžel, kněz ani laik, není víc teolog ani dělník. Ježíšovo evangelium nám nedovoluje jedny nadřazovat nad druhé, někomu přiznávat větší důstojnost než druhému.“

5 23.10.2019

„Každý úder mého srdce pouští do světa rozhodnutí, proti němuž není odvolání.“
Základním tématem tohoto románu je vztah jednotlivce ke svému okolí, odpovědnost za druhé a možnost či nemožnost se takové odpovědnosti vyhnout. Skoro bych řekl, že je to téma jediné, všechny různé přátelské a milostné vztahy jsou v knize vykresleny jen proto, aby nám autorka předkládala různé varianty téhož – jak může člověk vstupovat do života druhých, jak (a jestli vůbec) je možné se tomu vyhnout a jak se vypořádat s vědomím, že přes veškerou opatrnost nevyhnutelně druhým ubližujeme – a že nám někdy nezbývá než absolvovat Sofiinu volbu a rozhodnout se pouze o tom, jestli ublížíme bližnímu svojí činností nebo nečinností.
Část příběhu se odehrává za druhé světové války, to je prostředí, ve kterém se dilemata těžkého rozhodování ukazují jednoduše – z českých dějin to známe také: Jak velká míra kolaborace je snesitelná, pokud mi pomáhá vytvořit si podmínky pro tichou pomoc? Jaká míra odvetných represí přestává ospravedlňovat sabotážní akce? A tak podobně.
Ale zájem paní de Beauvoir se nesoustřeďuje na velké dějiny a okamžiky, které se dostávají do učebnic. Zajímá se o duši a mysl člověka, o drobná rozhodnutí, která musíme dělat každý den. V tom je její román stále aktuální – pro čtenáře, kteří nad sebou a svým postavením mezi lidmi přemýšlejí. Protože když vstupujeme do života druhých, cesta se za námi zavírá jak brázda za lodí – a tiché, bezbolestné vycouvání stejnou cestou prostě není možné.

„Myslil jsem si dost často, že si beru věci moc vážně k srdci, Ostatní lidé se zdáli žít mnohem přirozeněji. Mně se nezdálo zhola nic přirozeným. Přál jsem si, aby se lidský život stal průhledný a svobodný, a přitom jsem sám sebe potkával v životě druhých lidí jako temnou zeď.
(...)
A zdali pak se starali o šlépěje, které nechávají za sebou? Na každém kroku jsem pozoroval stopy své přítomnosti. Nebo to snad byl jen osud, který mě hnal? Každý můj čin, právě tak jako každé jeho odmítnutí, zanechávalo za sebou smrtelné nebezpečí.“
Četl jsem Krev těch druhých někdy před více než dvaceti lety. Byla to pro mě tehdy důležitá kniha a Jan Blomart byl má zásadní postava – stejnou měrou mé tehdejší strachy a úzkosti formuloval i formoval. Když jsem ji tedy před časem náhodou našel ve své knihovně (nějaký šotek mi ji schoval do přebalu Směšných lásek :-), byl jsem zvědavý, jak na něj budu nahlížet očima dospělého člověka. A skutečně jsem jeho příběh vnímal jinak: přestože jsem stále rozuměl jeho snaze o opatrné našlapování v porcelánu jiných osudů, byl jsem od něj mnohem víc vzdálen. Jednak jsem byl kritičtější k jeho motivacím, protože často působil dojmem, že mu na druhých až tolik nezáleží, že pokud by byli nešťastní bez jeho zásahu, pak by mu to zas tak nevadilo (Sám to vlastně říká: „Točím se na místě dokolečka kolem svých výčitek a předsudků a s jedinou velkou starostí, abych měl čisté ruce.“) A také mám pocit, že odpovědnosti se v životě zkrátka nelze vyhnout. Že je prostě nutné se zhluboka nadechnout, s důvěrou se svěřit do rukou vyšší moci a vstoupit do té zdánlivě bezedné propasti mezilidských vztahů.
(Jan k tomu také nakonec dospěje, ale pamatuji si, že mi to jako mladému čtenáři přišlo jako zkratkovité, lacině optimistické vyústění.)

Chci ještě zmínit styl, ve kterém je román napsán – protože ten se mi zdá dost odlišný od toho, jak jsem autorku poznal z jiných jejich knih (z toho mála, co jsem od ní četl). Kromě dobře napsaných dialogů a vcelku uvěřitelných postav (zajímavostí může být, jak pasivní a často vyloženě hloupé jsou zde ženské postavy, to bych od známé emancipátorky nečekal) se mi zdálo nejzajímavější, jak paní de Beauvoir píše v dlouhých plochách, mění vypravěče i časové vrstvy bez toho, aby tu změnu ohlásila novým odstavcem nebo kapitolou. Kupodivu to dobře funguje, udržuje to čtenáře v pozornosti a také to pomáhá vytvářet podvědomě pocit, který je hlavním motem knihy: že vše souvisí se vším, že žádná interakce není sama o sobě, že není ukončena, ale promítá se do dalších událostí.

5 02.10.2019

Připomínalo mi to příběhy Milana Kundery – v dobrém i zlém. Diskuze mezi mladým mužem a zralou ženou byla precizní, vycizelovaná, vybrušovala se ve vzájemných slovních přestřelkách. Jenže to nebylo živé, nevnímal jsem oba protagonisty jako lidi, ale jako představitele svých rolí, Dámu a Mladíka, které paní Marinkovic posouvala po pomyslné šachovnici, aby prezentovala své teze o životě a mezilidských vztazích.
Jako hra jejich vztah opravdu vypadá a jako hru to také oba hrdinové pojímají – přestože k sobě cítí silné emoce a vnímají i svoji zranitelnost, ani na chvíli se nepřiblíží k tomu, aby své skutečné city s druhým sdíleli, v důvěře je předestřeli do společného komunikačního prostoru – jako by tohle vůbec nebylo na pořadu dne, jako by je to vůbec nenapadlo.

Dotek je rozhodně zajímavý krátký román, jen není pro mě. A to zejména proto, že řeší dilema, které podle mě vlastně neexistuje. Říká se mi tu, že rozum a cit jsou v jakémsi neustálém nevyhnutelném rozporu. Že vášeň a velká láska nutně znamená chaos a že uspořádaný život pod kontrolou znamená umrtvení citů. Že člověk nemůže mít obojí najednou. Tahle představa se mi zdá dost romantizující a ve své podstatě nepravdivá.

5 19.09.2019

„Čas je možné také pojímat jako cestu od jednoho zastavení k druhému. Poutník v krajině má dost času, aby prožil setkání, aby o něm přemýšlel a vedl směr svých dalších kroků právě podle svých setkání a přemýšlení. Poutník je svobodný a jeho cesta vede různými kraji nebo věky života a on jimi prochází mnoho dnů. Mnoho dnů a měsíců obcházet horu nebo na ni stoupat. Mít svá období – výstupy a sestupy, světliny a temnoty, úseky bezpečí a úseky strachu, čekání a dočkání se. Cesta je vývojem a práce času je ušlechtilým opracováním vlastního života, které člověk sám dokončit nemůže, ale rozhodující je směr, kterým jde. Vždycky nakonec zůstane ležet vyčerpaný a mrtvý na jednom ze zastavení univerzální křížové cesty, kterou zcela dokončil jen jeden hodný následování. Časem poutníka však není jen bod konce, ale celá cesta, ta s ním zůstává a jím se stává, jako jeho sága, jeho evangelium.“

K tomu, abych se pustil do tohoto sborníku jsem sbíral odvahu docela dlouho. 1166 stránek! Dva svazky! To bude šichta tak minimálně na kvartál, říkal jsem si. Ale dobře jsem udělal, že jsem se nakonec odhodlal, opravdu moc dobře. V Balabánových esejích a komentářích je totiž koncentrováno všechno to, co pro něj bylo důležité.
Můj první kontakt s Janem Balabánem byl právě prostřednictvím jeho publicistiky, pamatuji si na jeho sloupky v Respektu, kde jsem obdivoval jeho pregnantní vyjadřování a schopnost vyhmátnout několika přesnými obrazy to podstatné. Pamatuji si také, že jsem se vždy trochu bál jeho hněvu, ve kterém se někdy dostával až na hranici spravedlivého posuzování věcí, a někdy mu oponoval pro jeho černobílé vidění.
Ale hlavně jsem byl fascinován jeho urputností, jeho zásadní neochotou se smiřovat s tím, co se mu při pohledu okolo sebe nelíbilo. Vypadalo to, jako by tak moc ctil schopnost lidí být svobodnými, milujícími a duchovními osobami, že nemohl snést pohled na dobrovolné sebemrzačení, které v naší společnosti viděl.
Mám na Balabánově tvorbě rád právě jeho upřímný zájem o lidi, kterým se něco nepovedlo, o jednotlivce i celou společnost. „Co s námi bude? Co s námi lidmi bude?“ ptá se v jedné své eseji a tahle otázka se mi zdá pro jeho tvorbu typická. V jeho nebeletrické tvorbě je to cítit snad ještě víc, v jakési koncentrované podobě, extrahované do přesných a do černého mířících závěrů.
Jako křesťana mě zajímá i Balabán jako náboženský spisovatel (této definici se nebránil). Jeho rozkročení mezi světským a církevním ho nutila nebrat nic náboženského jako dogmatickou samozřejmost, ale vše prozkoumávat a podrobovat otázkám. Je to postoj, kterému rozumím a mnoho jeho výroků mě oslovilo a budou ve mně ještě doznívat. Například: „Není potřeba věřit na zázraky, na manipulace vyšších sil. Boží lano je ruka podaná z temnoty. Pravděpodobně lidská ruka. Víra pro mě není něčím výhradně církevním, ani obskurním a nadsvětním. Naopak: je to předpoklad života na světě, a ten nutně není z nás. Druhý konec toho vždy drží někdy jiný.“

Byl pro mě silný zážitek, číst si Balabána v době, kdy jsem ho objevoval a byl to silný zážitek i teď. Součástí sborníku totiž byly i rozhovory související s vydáváním jeho knih, a tak jsem si v průběhu minulých dvou měsíců, kdy jsem měl tento dvousvazek na pomyslném nočním stolku, bral jeho povídky i romány znovu do ruky a udělal téměř kompletní opakované čtení jeho beletrie. Pokud bych měl dost sebevědomí na to, abych něco někomu doporučoval, tak bych doporučil číst Balabána právě takto – kombinovat jeho příběhy a jeho publicistiku.

„Člověk sám je jen takový substrát, citlivé médium, ale to podstatné jde vždy zvenku. Já sám se vevnitř neopravím. Já sám, úplně sám bez myšlenky na druhého, snad ani nejsem. Podstatná chvíle jde a my ji buď promeškáme, nebo nepromeškáme. Je jasné, že strašně moc věcí propásneme, každý den. Jsem vděčný za tu stále se obnovující šanci, stále se nabízející prostor a možnost, s každým člověkem můžeme mít jednu, druhou, třetí možnost se potkat. Tuto mnohost a milost jsme si nezařídili, neudělali. My ji jen můžeme minout a zmarnit, nebo přijmout.“

5 09.09.2019

„Čím dál jdete od mého okna,
tím víc na sebe máme času.
Na horizontu se nerozeznatelní
plouží dlouhé minuty.
Ty proběhneš na dosah,
v kuchyni uvízne úlomek vůně
a není čas ani na pohlazení očima.“

Tak málo písmenek a tolik krásy! Páni!
Tahle sbírka je subtilní nejen svým formátem a počtem slov, ale i náladou, takovou zranitelnou křehkostí. Vážně, při čtení jsem se skoro bál zakašlat nebo se pohnout nahlas, jako by hrozilo, že ty drobné veršíky vystraším a ony se plaše rozletí na všechny strany.
Jan Borna je zde hravý a verbálně kreativní, tak jsme ho znali. Ale přidává víc, mnoho dalších vrstev. A tak jsem si četl o ztrácení a strachu ze ztrácení, o blízkosti i odcizení. O lásce, životě, smrti i o tom něčem, co nás přesahuje.

Měl jsem nachystány dvě básně, které se mi obzvlášť zalíbily, ale koukám, že už mi je „vyfoukl“ triatlet :-) Ale to vůbec nevadí, vyberu jiné, je z čeho:

„(za Janem Skácelem)
Zemřel v hluku změny
a dveře zůstaly pootevřeny pro nás,
kteří nevíme, jakým směrem
vkročit do světa básníkem dávno prochozeném.“

„Ve světě láskou vytvořeném
sedíme nad propletenými prsty
a povídáme si nekonečně.

Přátelství touhu pohltilo,
říkám ti opatrně, jako slečně, tajemství,
které s námi od počátku bylo
a trvá věčně.“

5 20.08.2019

Ještě víc než pestrý mix historických informací a bezprostředního prozkoumávání atraktivních lokalit na mě zapůsobila celková atmosféra knížky. Nálada je totiž velmi pozitivní – je nepřehlédnutelné, jak je Jiří Kolbaba optimistický, jak si i přes dílčí problémy nenechá vzít své přesvědčení o tom, že všude na světe je krásně a všude na světě žijí přátelští lidé. A že stojí za to se nebát jiných kultur, i když se nám na první pohled zdají trochu podezřelé. Zkrátka: že nás toho spojuje víc, než nás toho rozděluje :-)
To je v době, kdy se cestám mimo náš obzor spíše vyhýbáme a žijeme ve strachu ze všeho cizího, velmi příjemný přesah tohoto výběru z jeho cestovatelského blogu.

„Svědectvím života a také slovy mluví rodiny druhým o Ježíši, předávají víru, probouzejí touhu po Bohu a ukazují krásu evangelia a životního stylu, který nám nabízí. Křesťanští manželé tak vymalovávají šeď veřejného prostoru barvami bratrství, sociální vnímavosti, obrany slabých, zářivé víry, činorodé naděje. Jejich plodnost se šíří a projevuje mnoha způsoby, a tak zpřítomňuje ve společnosti Boží lásku.“

Nauka o rodině je v podání papeže Františka velmi tolerantní a vlídná (líbil se mi termín pedagogie lásky), vyhýbá se zjednodušování, není školometská ani zastarale moralistní. Zkrátka moderní a racionální hlas v tomto světě, který může přinést užitek i pro rodiny mimo církev, i pro vztahy mimo rodin – ukazuje totiž na obecné rizika života v současné společnosti a staví nám před oči to důležité, co si ve vztazích musíme pěstovat, abychom dosáhli spokojeného života.
Zaznamenáníhodných myšlenek jsem našel celou spoustu a nedokázal jsem odolat pokušení se s některými z nich podělit.

„Být trpělivý neznamená se sebou nechat zle zacházet nebo snášet projevy fyzické agrese nebo dovolovat, aby s námi lidé jednali jako s věcí. Problémy nastanou tehdy, když si myslíme, že vztahy by měly být ideální nebo že lidé jsou dokonalí anebo když sebe postavíme do středu a očekáváme, že všechno se bude řídit jenom podle nás. Pak jsme ve všem netrpěliví, na všecko reagujeme agresivně. Jestliže se necvičíme v trpělivosti, budeme mít stále důvody, proč reagovat s hněvem, a nakonec se z nás stanou lidé, kteří neumějí žít s druhými, asociálové neschopní ovládat svou impulsivnost, a rodina se promění v bitevní pole. (...) Moje trpělivost se posílí, když uznám, že také druhý má právo žít se mnou na této zemi takový, jaký je. Nezáleží na tom, že je mi obtížný, že mění mé plány, že je mi nepříjemný svým způsobem bytí a svými idejemi, že všechno není takové, jak jsem očekával. Láska s sebou nese vždycky hluboký smysl pro soucítění, s nímž přijímáme druhého jako součást tohoto světa, a to i když se chová jinak, než jak bych si přál.“

„Vlídnost není jeden ze stylů, který by si křesťan mohl zvolit nebo odmítnout: je to nezadatelný požadavek lásky, a proto ‚každý člověk je povinen být vlídný k těm, kteří žijí kolem něho‘.“

„Dnes víme, že abychom mohli odpustit, musíme projít osvobozující zkušeností pochopení a odpuštění sobě samým. Naše chyby nebo kritický pohled lidí, které milujeme, často způsobily, že jsme k sobě ztratily úctu. Tak si nakonec začneme na ostatní dávat pozor, vyhýbáme se náklonnosti k nim a v osobních vztazích se projevujeme ustrašeně. Ale svalování viny na druhé nám poskytne jen falešnou úlevu. Je třeba se modlit nad vlastním příběhem, přijmout sebe, umět žít se svými limity a také si odpustit, abychom měli stejný postoj také k druhým.“

„Láska pečuje o obraz druhých s jemností a je dokonce schopna uchovávat dobrou pověst nepřátel. Při obraně Božího zákona nesmíme nikdy zapomínat na tento požadavek lásky.“

„Nenávist za nenávist posiluje jen existenci nenávisti a zla ve světě. Jestliže já udeřím tebe a ty mě a jestliže ti tvoji ránu vrátím a ty mi vrátíš mou ránu a tak dál, je zřejmé, že to pokračuje do nekonečna. Prostě to nikdy neskončí. Někde musí mít někdo trochu rozumu, a to je silná osobnost. Silnou osobností je člověk, který je schopen přetnout řetěz nenávisti, řetěz zla (...) Někdo musí mít dost víry a mravnosti, aby ho přetnul a uvedl do samotné struktury světa silný a mocný základ lásky.“

„Jak je milá a útěšná radost připravovat potěšení druhým a vidět, jak se z něj radují. Tato blaženost, plod bratrské lásky, není samolibost marnivého člověka, který vidí jen sebe, ale blaženost milujícího člověka, který se těší z dobra milovaného – blaženost, jež se přelévá na druhého, a tak nese dobré ovoce.“

„Klademe milosrdenství tolik podmínek, že ho zbavujeme konkrétního významu a reálného smyslu, a to je ten nejhorší způsob ředění evangelia. Například je pravda, že milosrdenství nevylučuje spravedlnost a pravdu, ale my musíme především říkat, že milosrdenství je plnost spravedlnosti a nejjasnějším projevem Boží pravdy.“

„Důležitá je schopnost vyjádřit to, co člověk cítí, aniž by druhého zraňoval; používat jazyk a způsob řeči, které mohou být snadno přijaty nebo tolerovány, i když se sděluje náročný obsah; vyslovit svou kritiku, aniž si člověk vybije hněv mstivým způsobem, a vyhýbat se moralizujícímu jazyku, jehož výlučným záměrem je druhého napadat, ironizovat, obviňovat a zraňovat.“

5 24.04.2019

„Člověk je tím, co rozhodne, a ne tím, k čemu ho přitahují smysly.“

Velice srozumitelná, didaktická kniha. Užitečný průvodce vlastní hlavou, který varuje před léčkami a pastmi našeho ega a naznačuje, jakým směrem se vydat při hledání té správné cesty ke zlepšení svého duchovního života. Upozorňuje na hříchy, varuje, nezlehčuje, ale umí také povzbudit - vyhýbá se tomu, aby čtenáře (který čelí realitě své slabosti v boji s vlastními poklesky) srážel do bahna beznaděje.
Zajímavá byla kapitola o fyzické stránce při modlitbě. Křesťanská jóga, o tom jsem opravdu slyšel poprvé, ale shodou okolností jsem před krátkou dobou sám začal víc vnímat propojení odříkávání vět z modliteb s tempem svého dechu – a můžu potvrdit, že to u mě mělo na prožívání modlitby pozitivní dopad.

A ještě krátká úvaha o hněvu, která se mi zdá dost typická pro pohled kardinála Špidlíka v této knížce – tedy že nevadí samotná existence negativních hnutí mysli, ale že je důležité, jak se k nim svobodnou vůlí postavíme: „Mnohem nebezpečnější je hněv, který zůstane v duši, i když výbuch citů už pominul. Tehdy se začíná chladně uvažovat o pomstě, odmítá se odpuštění. Podle sv. Řehoře Nysského, člověk, který se tak chová, odlučuje se od Božího království.“

5 25.03.2019

„Není třeba se domnívat, že nemůžeme mít důvěru v Boha, když cítíme obtíže ve vyhýbání se hříchu a když se bojíme, že neodepřeme pokušením a špatný příležitostem. Opravdu ne, protože nedůvěra v naše síly není nedostatek vůle, ale opravdovým uznáním naší slabosti. Je lépe nedůvěřovat, pak budeme moci odporovat pokušením, než domnívat se, že jsme si jisti a silní proti pokušením. To, co neočekáváme od našich sil, to očekáváme od milosti Boží. Kolik jen bylo těch, kteří s velikým nadšením slíbili, že budou dělat veliké věci pro Boha a když na to přišlo, uboze padli. Jiní naopak nedůvěřovali ve vlastní síly a pak dělali podivuhodné věci.
Pocit vlastní slabosti je nutil, aby hledali Boží pomoc, bděli a modlili se, pokořovali se, aby neupadli do pokušení (Mt 26,4).
I když necítíme v sobě sílu ani odvahu odporovat pokušení, kdyby na nás v tom okamžiku přišlo, nemáme se rmoutit. Není nutné cítit vždy sílu a odvahu: stačí, že doufáme, toužíme, že ji ve správný čas a na správném místě budeme mít.“

Druhá část z výběru dopisů Františka Saleského má dvě hlavní témata – přátelství a vyrovnávání se s bolestí.
Svatý František se zde prezentuje opět jako vlídný a laskavý světec, kterému velmi záleží na tom, aby na tomto světě nerozmnožoval nevraživost a nikomu nezavdal důvod k osobní zášti.
V dopisech, které ho prezentují jako nezištného a obětavého přítele je krásně patrná Františkova touha svým přátelstvím sloužit svému protějšku, nebrat přátelství jako něco, co je tady pro mě, ale jako něco, co já mohu nabídnout druhému. To určitě může okouzlit i nekřesťanského čtenáře a oslovit každého, kdo byl požehnán darem tohoto důležitého mezilidského vztahu; a to zde zcela chybí jeho dopisy svaté Janě Františce, se kterou měl obzvláště něžný vztah. Následující Františkovu větu pokládám za výstižnou – a také mimořádně půvabnou: „Kdokoli mě provokuje v závodění v přátelství, musí být velice statečný, protože ho nebudu šetřit.“

V dopisech o smrti blízkých prokazuje sv. František pochopení pro rmoutící se adresáty, ale směřuje je (mírně, ale dost pevně) k tomu, aby se ve svém žalu neutápěli příliš, aby nacházeli útěchu ve vědomí, že posmrtný život bude prostorem pro budoucí šťastná shledání. Není v tom nedostatek citlivosti k lidskému trápení, ale pokora a uvědomění si hranic vlastních možností – tím trochu připomíná (a předjímá) svatou Terezku.

„Dejte si pozor, aby se Vaše snaha nezměnila v neklid a nepokoj. Nakolik cestujete na vlnách a mezi bouřemi častých námah, dívejte se vždy k nebi a říkejte: Můj Bože, ať k Tobě směřuji. Ty ať jsi mým vůdcem a mým lodivodem. Pak se posilněte myšlenkou, že když budeme v přístavu, útěcha, kterou tam budeme mít, zastíní trápení, které zakoušíme. Směřujeme k tomu přístavu mezi tolika bouřemi: dosáhneme ho, když budeme mít upřímné srdce, dobrý úmysl, pevnou odvahu, oči upřené na Boha a celou důvěru jen v něho. Když nám silná bouřka leckdy převrátí žaludek, zamotá nám hlavu, nezneklidňujme se, seberme znovu dech, povzbuďme se k dobrému.
Bojme se Boha a jiné věci nás nebudou děsit. Milujme Boha a každá věc od nás bude milována v Něm“

5 05.02.2019

Knihu o objevování pravého mužství v mužích jsem nehledal. To jsem jen při zevlování v naší knihovně zabloudil do sekce duchovní literatury, všiml si známého jména a rozhodl se zjistit, jestli by oblíbený teolog mého oblíbeného teologa nemohl být i mým oblíbeným teologem :-). Až později jsem zjistil téma, byl trochu zklamán, ale když už jsem ji měl doma, rozhodl jsem se podívat, jaké recepty na zdokonalení mužské osobnosti nabízí známý křesťanský autor.
K žádnému zásadnímu průlomu ve vnímaní světa mě kniha nedonutila. Částečně proto, že nejsem ta správná cílová skupina (s většinou nastolených problému se nepotýkám), ale zejména jsem měl pocit, že v nabízených řešeních toho zase nepřináší tolik nového – že by se muži neměli bát projevovat emocionalitu nebo že je nutné se zbavit přehnané závislosti na matce, to jsou obecně známé rady, které si zde málokdo přečte poprvé.
Místo uceleného systému osobnostního rozvoje jsem tak ocenil spíš jednotlivé myšlenky a postřehy, těch bylo naštěstí docela dost a mnohé byly vážně zajímavé, takže jsem nemusel litovat, že jsem se do čtení pustil.

Dokud Richard Rohr promlouvá jazykem psychologie a dokladuje svá tvrzení příklady z vlastní pastorační práce, většinou mu dobře rozumím. Když se vydá na pole mytologické terminologie, úplně ho ztrácím. Dělá to proto, aby složité téma zobrazil v symbolech, ale na mě to má efekt právě opačný. Možná mám načteno málo z mýtů, možná prostě nemám nastaven mozek na tento způsob přijímání dat, ale jakmile začne otec Rohr s poustevníky, bojovníky a čaroději, malým a velkým grálem, stavěním a opouštěním věže, tak mezi své myšlenky a mě staví šifru, kterou nedokážu prolomit. Přijde mi to dokonale zbytečné a kontraproduktivní.
Ale jak říká jiná duchovní autorita, oslík Ijáček: „Když to nikomu nevadí, je to asi v pořádku.“ :-)

5 28.01.2019

Přestože se jedná o letniční téma, nechtěl jsem čekat na slova otce Vojtěcha až do konce jara. A mohu dosvědčit, že se jedná o podnětné a užitečné čtení v libovolném období roku. Já jsem záměrně volil čas Vánoc, od Štědrého dne k Novému roku je to právě devět dní, a taky je to období, kdy si oslava Božího zrození dost konkuruje se shonem a neklidem světských událostí. „Duchovní sedativum“, které nabízí v této knížečce otec Vojtěch na mě fungovalo velmi dobře a bylo mi cennou posilou v ten správný čas.

Jediná výhrada. Pokud si budu čtení této novény opakovat před Letnicemi (a jsem přesvědčen, že na to nezapomenu), tak si upravím seznam modliteb. Zejména ty rýmované z novény můj vkus míjely, dvojverší jako „člověk bez tvé pomoci / slábne a je bez moci“ nejsou mým šálkem. Ale to je drobnost, důležitější jsou ty pasáže vybízející k zamyšlení – tam otec Vojtěch dokáže být silnou inspirací.

5 02.01.2019

„Nikdy jsem to nepoznal, nikdy to nepoznám. ‚Já‘. Nic z toho, co dělám, o čem přemýšlím, nedosáhne na tuto laťku: ‚já‘. A mám tu politováníhodnou smělost být na tuto nemohoucnost hrdý, považovat okno, ze kterého pozoruji svět za ‚pozici‘, zatímco není než skrýší, tu smělost považovat svoji osamocenost za hodnotu, zatímco není než neschopností.“

Dozvěděl jsem se o téhle knize z eseje Anne Applebaum. Byla zmíněna jako příklad zachycující nárůst hrubosti ve společnosti a dokladující zhoubnost vlivu stádního myšlení. Předpokládal jsem tedy deníkové eseje. Ale kdepak, dočkal jsem se plnohodnotného románu, ve kterém byl antisemitismus pouze jedním z témat – obecně šlo o výpověď mladého muže, který vnímá svoji nekompatibilitu s většinovou společností.

Hlavní hrdina není žádný klaďas, nejedná se o černobílý střet dobrého jedince a zlé společnosti. Naopak, nejsilnější je román právě v momentech, kdy je kritický k sobě a odvážně se pustí do upřímného sebepozorování: „V pronásledování je velká rozkoš a cítit se ukřivděně je pravděpodobně jedna z těch nejmarnivějších soukromých radostí.“
Nebývale přesná jsou hodnocení uniformní společnosti (Například: „‚Já a zbytek světa‘ je drama, které člověk v uniformě nezná. Je to šťastlivec. Šťastlivec jako včela, jako mravenec. Jeho místo ve světě je jisté, horizont pevně daný, úloha jasná.“) i popis principů mediálních bojů („Je rozčilující bojovat s knihou. Její mlčení je tíživé. Obecně řečeno, je rozčilující bojovat s někým, kdo nereaguje. Každý člověk, který huláká, se stane směšným, jestliže jeho hulákání padne do prázdna, a tehdy je nucen, z oprávněného rozhořčení, hulákat dál, hulákat stále, aby přehlušil svůj vlastní hlas.“).
Nejméně zajímavé jsou popisné kapitoly, zdá se mi, že Sebastian je mnohem víc inteligentní pozorovatel než talentovaný vypravěč.

Druhá část knihy, která zobrazuje polemiky po vydání knihy, skutečně ukazuje, že fungování veřejné diskuze je nezávislé na čase a místě. Komunikace, která neslouží k objasňování sebe a co nejlepšímu pochopení oponentova postoje. Komunikace, která naopak slouží jen k tomu, abych diskuzi „vyhrál“. Zkrátka, touha namazat si toho druhého na chleba tady byla vždy. A vždy tady byli lidé, kteří se nestyděli takto nečestné účastníky diskuze označit za spravedlivé a následovat jejich sílu a moc, protože ta skýtá ten tolik vytoužený pocit bezpečí a přijetí do komunity.

„Každý z nás žije na hromadě pokroucených pravd, které neměl čas přezkoumat. Přátelé, lásky, averze, myšlenky, soudy – se v průběhu času hromadí, jako se hromadí noviny a staré papíry na psacím stole. Je dosti těžké znovu probírat štos papírů a spálit ty, které už nejsou potřeba. Je nekonečně těžší probírat se znovu hromadou pocitů a úsudků. žijeme s nimi, z nedbalosti, z únavy, z uspěchanosti, a strpíme, aby se vskrytu rozkládaly, aniž bychom věděli, kdy, a aniž bychom se ptali, proč. Jednoho dne je náhoda, nehoda, koincidence vytrhnou z naší lenosti, naší nevšímavosti, a pak užasle staneme, shledávajíce, že jsou napůl mrtvé, sterilní, cizí...“

5 28.12.2018

„Ach, dcero, buďte v Jeho rukou vždycky touto měkkou a tvárnou věcí! Světci se nevzpírali křečovitě proti pokušením, nebouřili se sami proti sobě, vždyť vzpoura je vždycky od ďábla. A hlavně: nikdy sebou nepohrdejte. Je velmi těžké pohrdat sebou a neurazit přitom Boha v nás.“
Rozhovory karmelitánek jsou mimo jiné zajímavou sondou do myšlenkového světa řeholních komunit. To je zajímavé a užitečné i pro nevěřící čtenáře, kteří si možná nejsou jisti, jaké je poslání kontemplativních řádů (na rozdíl od jeptišek, které pracují třeba ve zdravotnictví, tam je to veřejnosti jasné) a kladou si otázky, co tam ty ženské celé dny dělají.
„Náš dům není domem pokoje, je to dům modlitby. Lidé zasvěcení Bohu se spolu neshromažďují proto, aby užívali pokoje, ale snaží se jej zasloužit pro ostatní. Nemáme čas užívat něčeho, co dáváme...“

Ale Bernanosova hra toho nabízí pro „obecného čtenáře“ ještě mnohem víc, je to vlastně dost nadčasová alegorie přístupu člověka k síle, které nemůže vzdorovat. Jít do souboje s vědomím ztráty života nebo se vyhnout konfrontaci za cenu zrady svých ideálů. Důležitá otázka nejen pro karmelitky z Compiègne, stejné dilema řešil Beneš, Dubček, Palach nebo Giordano Bruno – a vlastně všichni disidenti, partyzáni...
Zápletka je komplikovanější v tom, že představené řádu rozhodnutí učiní nejen sami za sebe, ale za celou svoji skupinu, zde se právě Bernanosův literární talent a vhled do lidské povahy projevuje nejvíce. Sledujeme různé úhly pohledu na rozhodnutí, odkrýváme motivace sester a matek a společně se pokoušíme najít řešení na otázku, která ale žádnou jednoznačnou odpověď nemá.

V neposlední řadě je tahle divadelní hra perfektně řemeslně zvládnutá, má tempo a gradaci. A opravdu perfektní psychologické prokreslení postav – jednotlivé řeholnice jsou čitelné, aniž by byly příliš schematické a čtenář si může zkoušet se dívat očima každé z nich. Mně byla zvláštně blízka sestra Konstancie, ale největší soucit vyvolávala samozřejmě Klára. „Chtěla bych, aby mi lidi dali pokoj, aby na mě už nikdo nemyslel,“ říká Klára matce Marii a je v tom téměř hmatatelné zoufalství člověka, který si na sebe z dobrých úmyslů vezme náročný úkol a zjišťuje, že jej nezvládne. Ne vlastními silami.

5 04.12.2018

„Dokud jeden nemluví, s pravdou žádný problém nemá.“

Byl jsem před poslechem audioverze Pohádek o Malé tlusté víle trochu obezřetný, protože dětské příběhy, které mají ambici bavit zletilé, zůstávají někdy zaseklé mezi oběma světy, jindy jsou pouhou autorskou exhibicí, ve které je nám předváděno, jak úžasně kreativní spisovatel je.
Tyhle krátké pohádky do pasti samoúčelnosti spadnou jen výjimečně a dá se to snadno přežít - když postavičky vrší „chrochtací“ varianty ženských jmen, tak jsem zkrátka minutku počkal, až se pan Dědeček vyblbne a pak jsem pokračoval v poslechu spokojeně dál :-)

Tak jak už to pohádky někdy umí, dětsky naivní pohled nabídne mnohdy neotřelý úhel pohledu, zajímavou situaci. Nebo myšlenku, která je překvapivým komentářem k dospělému světu. „Dnes mu z celé zdvořilosti zbylo už jen vykání,“ je uveden do děje Trpasl a já se neubránil obdivu, jak trefné takové označení je a kolik reálně žijících lidí by se takovou jednoduchou větou dalo popsat. „Čím větším jste trpaslíkem, tím víc budete milován,“ říká ve stejné povídce sám Trpasl – no, k tomu už vůbec není třeba nic dodávat :-).
Ale pohádky o Malé tlusté víle nejsou žádná satira nebo zašifrované kritické podobenství o lidské společnosti. To spíš z textu jen tak, čas od času, samo vyleze. Hlavně je to hravá, vtipná knížka, která baví a vychovává – nenásilně a bez moralizování. A nenudí ani čtenáře, kteří už nejsou tak docela děti.

5 04.11.2018

„V rozhovorech neztrácejte klid kvůli všemu, co vám lidé říkají a činí. Je-li to dobré, máte za to chválit Pána. Je-li to špatné, posloužíte Pánu, když od toho odvrátíte své srdce bez projevu překvapení a podráždění, od okamžiku, kdy nemáte dost vlivu abyste zabránila špatnému mluvení těm, kteří tak chtějí mluvit a mluvili by ještě hůř, kdybyste se snažila jim v tom zabránit. Když tak děláte, zůstanete nevinná mezi syčícími hady, nenasáknete jedem ani v kontaktu s jedovatými jazyky.“

František Saleský je světec, který předběhl svoji dobu. V oblasti, ve které se pohyboval, dominoval kalvinismus ve své nejortodoxnější podobě. Také v katolické církvi rigorismus kvetl, ale – možná této tendenci trochu „natruc“? - propagoval biskup František cestu vlídnosti, ohleduplnosti a dosažitelných cílů.
Tato sbírka dopisů je určena ženám, žijícím mimo řeholní službu. Neukazuje tak jeho teologii v celém spektru jeho postojů, ale vidíme dost na to, abychom si dokázali udělat představu. A nezbývá než obdivovat. Já si rád všímal jeho důrazu na to, že každý člověk má svůj význam v Božím plánu, že každý má svoje povolání, každý může být užitečný svým specifickým způsobem, na svém místě. A že každý má svou hodnotu. Že zkrátka není malých rolí :-)
To je tak osvěžující pohled! Vždyť i dnes se kolikrát neubráníme tomu, strukturovat si církev na jednotlivé úrovně. Řeholník je víc než oblát, farář víc než jáhen, laik je někde na okraji jako pasivní příjemce... Toto dělení jako by František neuznával a je tak povzbuzením i pro naši věřící veřejnost.

Z Františkových názorů mě zaujalo, jak nadřazuje vnitřní prožívání nad rituály a předpisy. Lásku a ne pravidla. Milosrdenství a ne oběť. Když nemůžete klečet, tak seďte, píše těhotné ženě. Když neudržíte pozornost půl hodiny, meditujte jen čtvrt. Ne, paní, když jste nemocná, postit se nemusíte. A tak dále. Dnes možná jasné věci, ale ve své době malá revoluce.
Zvláštní potěšení mně působila podobnost Františkova učení s myšlenkami Terezky z Lisieux (příbuznost těchto dvou osobností má pro mě osobní význam) - zejména ve snaze být příjemný k okolí, neprosazováním sebe, zaměřením se na nutnou přítomnost lásky v každodenním konání. A veselost! Vždyť „světec, který je smutný – to je smutný svatý.“

A mnohé rady, které svým duchovní dcerám udílel, mají vyloženě obecnou platnost. I pro nevěřícího člověka v 21. století: „Každý den trochu čtěte.“

5 22.10.2018

„Ale cítím svou nemohoucnost,
a proto tě prosím,
abys mě oděl v sebe,
abys mou duši ztotožnil se všemi hnutími své duše,
abys mě ponořil v sebe,
abys mě uchvátil,
abys mě nahradil sebou tak,
že by můj život byl jen vyzařováním tvého života.“

Otec Conrad píše citlivě a s něhou o dívce, která se odhodlaně rozhodla odevzdat svůj život Pánu. O dívce, která dokázala všechno ze sebe darovat, ale přitom nic neztratila.
Krásné čtení, dojemné i radostné.
A také poučné, ono to tak nemusí vypadat, ale blahoslavená Alžběta není holčička s hlavou v oblacích, její myšlenky k modlitbě jsou velmi užitečné, téměř didaktické.

5 23.08.2018