mirektrubak komentáře u knih

„Svoboda je schopnost, která je nám dána, jen je třeba, aby se stala účinnou mocí. Může se totiž snadno stát, že se natolik upneme na některá dobra – třeba na peníze či potěšení –, že se staneme jejich otroky a ztratíme svou svobodu vůči nim. Svoboda je tedy moc, kterou musíme rozvíjet při samotném užívání dober. Projevuje se a formuje dvojím přístupem, sestávajícím z připoutání se a odpoutání: připoutáním se k dobru jeho oceněním, ale i odpoutáním se od něho kvůli jeho omezenosti a především za účelem dalšího postupu k plnému dobru. Svoboda tedy vyžaduje nácvik v užívání dober, a to v dynamické perspektivě nadšení a pokroku k dobru. Na tomto místě vstupují do služeb svobody ctnosti. (…) Ctnost není ta spořádaná, poslušná dívčina mdlého ducha, jak si ji často představujeme, bez jiskry a špetky přitažlivosti, otročící zákonu. Ti, kteří se v ni odvážili věřit, ze zkušenosti vědí, že je nositelkou světla plnou síly, překvapující svými dary.“

Otec Servais Pinckaers na sebe ve své knize nakládá nelehké břemeno. Dal si za úkol vyvést křesťanskou morálku ze stereotypů novověkého myšlení a navrátit ji k podobě, jakou měla v podání evangelií, církevních Otců a v učení svatého Tomáše. Novověké myšlení totiž sevřelo morálku do pojmů povinností a závazků, kdy se na každý lidský skutek nahlíželo jednotlivě a každý skutek měl své hodnocení, které katacheté a zpovědníci našli na příslušné straně příslušného církevního dokumentu (zjednodušeně řečeno). Takové pojetí vnímalo lidskou svobodu jako otázku rozhodnutí mezi dobrem a zlem; a odtrhovalo zvnějšku ukládaný zákon (co bychom měli dělat) od svobody (co bychom chtěli dělat). Takto pojímaná morálka je ovšem značně redukovaná, pouze kárá, zakazuje a vymezuje, ale nepodněcuje k následování dobra a pravdy, zdokonalování ctností a pěstování lásky k Bohu i bližním.

Je velmi osvěžující a povzbuzující, že si Prameny křesťanské morálky neberou z Bible pouze imperativní části (tedy zejména Desatero), ale že vnímají Písmo ve svém celku. To umožňuje proměnu ve vnímání morálky, kdy tato už není záležitostí přikázání, ale věcí lásky – primárně té Boží ke člověku, ale i následné lidské odpovědi, tak jak se projevuje v našem myšlení i skutcích. Návratem k pramenům morálky se proměňuje také chápání svobody. Ta už není odstřihnuta od přirozených sklonů, ani není uzavřená v patologické dualitě mezi dobrem a zlem, svobodou a zákonem, sebou a svobodami druhých. Svoboda podle otce Pinckaerse (a tedy podle svatých Pavla, Augustina a Tomáše) spočívá na přirozených sklonech k pravdě a dobru. Svoboda musí být kázní a postupným vychováváním zdokonalována, a propojována ze separovaných skutků do mravních celků a návyků. Zákon je jistě nezbytnou vnější pomůckou, zvláště v první fázi, ale prostředkem naší cesty ke štěstí je otevřená svoboda, zaměřená na společné blaho a hledající zalíbení právě v pravdě a dobru.

Prameny křesťanské morálky nejsou učebnicí univerzální etiky, už jejich název ukazuje, že východiska jsou specificky křesťanská. Přesto mohou být zajímavým čtením i pro nevěřící čtenáře. Nejen jako vhled do toho, co opravdu je křesťanská morálka (a co naopak opravdu není!), ale i proto, že svoboda, dobro, pravda a láska jsou důležitá univerzální témata a žádná příležitost k prohloubení si povědomí o těchto věcech není zbytečná. Vydat se na cestu za zpřesňováním těchto pojmů s knihou otce Pinckaerse stojí za to – je to sice cesta, která si žádá pečlivé a vnímavé čtení, ale pozorného čtenáře nakonec nejen poučí, ale i povznese.

„Láska k pravdě jde ruku v ruce se smyslem pro objektivitu. Nejedná se o chladnou a neosobní objektivitu pozitivních věd, ale o čistě lidský smysl pro realitu jsoucen a osob, který nám otevírá dveře k jejich nitru a který pokládá základy přátelské lásce, při respektování vzájemné odlišnosti. Tato láska je nemyslitelná bez pravdivosti a objektivity. Prostřednictvím této hluboké objektivity předává pravda lásce své bohatství. Láska a pravda jsou tedy jedna s druhou přirozeně propojené v tom nejosobnějším jednání a setkávají se v samotném ohnisku svobody. Výchova ke svobodě je tak zároveň výchovou k pravdě a lásce. Všechny mravní hodnoty a ctnosti musí být prozářeny a prostoupeny láskou k pravdě.“

3 09.12.2021

„Ten plamen tam ve věčné lampě – pomyslil jsi na už na to? - to jsi ty. Znamená tvou duši ... má ji znamenat! Neboť samo o sobě pozemské světlo neříká ovšem Bohu nic. Musíš je učinit výrazem svého k Bohu obráceného života. Tam v té svaté blízkosti má skutečně být místo, kde tvá duše hoří, kde je zcela živá, zcela plamenem, zcela ohněm pro Něho. Má tam být tak zcela doma, aby tichý plamen nahoře ve věčném světle byl skutečně výrazem tvého nitra.
Snaž se o to. Není to lehké, A, přiblížíš-li se k tomu, pak můžeš po takových chvílích zářivého ticha zase klidně jít mezi lidi. Pak zůstane plamen na místě svaté blízkosti, a ty můžeš říci Bohu: „Pane, to je má duše. Ta je u Tebe po všechen čas.“

Knížku jsem v knihovně našel v sekci Liturgika, ale úplně klidně by mohla být zařazena do oddílu Spiritualita, nebo dokonce Poezie, taková duchovní krása a síla to je!
Romano Guardini ve své drobné, ale úžasně nádherné knížce činí ze všedního vzácné, z každodenního sváteční, ze zapomenutého činí nepřehlédnutelné. Všímá si těch věcí v životě křesťanů, které jsou úplně obyčejné a kterými v našem životě procházíme často úplně automaticky a míjíme bezmyšlenkovitě (jako znamení kříže, pokleknutí, svíce, chléb, zvony, kostelní bránu...) a obnovuje jim jejich duchovní podstatu, ukazuje nám jejich váhu a hluboký smysl ve vztahu k Bohu. Vede nás k tomu, abychom tahle zdánlivě obyčejná znamení nezapomínali prožívat jako znamení, která opravdu smysl mají, zvnitřňuje je a v dobrém slova smyslu spiritualizuje. Očišťuje je od stereotypního vnímání a vrací je do našeho zorného pole v zářivém světle jejich původních významů.
Dál už je to na nás.

„Slyš ty to volání. Co by ti pomohl dům ze dřeva a kamene, kdybys nebyl sám živým domem Božím? Co by ti pomohlo, kdyby se brány vysoko klenuly, kdyby se otvírala těžká křídla, ale uvnitř v tobě by se neotvírala žádná brána, a Král slávy by nemohl vejít?“

3 15.10.2021

Sáhl jsem po knize po delší době, protože jsem k tomu byl vyprovokován (řekl bych že doslova přinucen :-) čtením románu Kámen a bolest. A když už jsem ji měl po čase znovu v rukou, potěšil jsem se nejen pohledem na reprodukce děl z časů Michelangelových, ale s chutí jsem si připomněl celou historii architektury, obrazů a soch tohoto úžasného města, které jsem kdysi měl to štěstí na pár dní navštívit a které od té doby patří k mým oblíbeným místům na mapě Evropy.
Publikace je opravdu povedená, pečlivá a precizně vyrobená, vizuálně je prostě nádherná, a zároveň poskytuje potřebné informace stylem, který je srozumitelný, aniž by byl banální. Vhodný dárek pro esteticky založené přátele, vhodná připomínka proběhlé návštěvy, vhodné lákadlo pro naplánování návštěvy budoucí.
Je radost ji doma mít a moci v ní čas od času listovat!

3 02.10.2021

„jen údolím kudy kráčím
znovu jde se mnou strach
kruh noci sevřel horu dne
ve skále vězní hodinu
skrz mlhu září prach z hrobu
krev z boku kříž z masa a kostí
vlasy ve větru otevírají hlavu
přetéká klid s první kapkou světla
je tíseň pryč k činu sklíčených
jsem klíč“

Stejně jako Ronnie68, i já jsem byl nejvíc zaujat básněmi z pozdějšího období autorčiny tvorby. Svůj dar imaginace a slovní tvořivosti v něm Věra Jirousová prezentuje formou více sdělnou – typografické básně z prvního období na mě působily dost neklidně (což byl nejspíš záměr) a jaksi samoúčelně. Ale neodradilo mě to, za což jsem byl v druhé půlce knihy odměněn pohledem do světa vnímavé ženy, která je své pocity schopna také působivě popsat – něžně a naléhavě zároveň.
Setkání to bylo nakonec velmi podnětné, téměř čtyřhvězdičkové.

„Lev s beránkem
bdí nad spánkem
a dýchá ústy
ve kterých svět mlčí
kde tady jsem?
dům doutná rozpadá se v prach
bezpečně loďka na vlnách“

3 21.09.2021

„Sebebřesknější líčení špinavostí a zločinů, bludů a omylů nenapraví svět, nebude-li při tom zářit ohnisko opravdu kladného života, nebude-li slovem i skutkem mocnější pravda, spravedlnost, dobrota a láska. Jde nám o to, aby dobří byli skutečně dobří, aby skutečně svítili, nic než svítili, aby se takřka vůbec nestarali o špatnost druhých, příliš mnoho s ní disputujíce, protože i to už je zase mísení světla se tmou. Světlo potírá tmu svou pouhou přítomností, svou pouhou existencí. O intensitu tohoto světla nám jde.“

Nádherné, posilující setkání! Lidé z okolí otce Kajpra jej sice popisují jako člověka na pohled nenápadného, nevýrazného malou postavou i skromným chováním, ale na mě ze stránek této pečlivě zpracované monografie vyloženě zářil! Jsem rád, že jsem mohl poznat tak zajímavou osobnost a těžko se bráním pocitům hněvu vůči dvěma totalitám, které tohoto klidného muže církve vězněním připravili o možnost uplatňovat svůj potenciál ve své plné šíři, o zdraví, a nakonec i o život. Ale ani nacismus ani komunismus nepřipravil otce Kajpra o obecnou víru v krásu světa a krásu lidské existence. A ani ho nepřipravili o schopnost činit svět lepší a nadějeplnějším místem – i v nelítostných podmínkách kriminálu byl svému okolí oporou a rozdával útěchu z plna sil až do posledního úderu svého srdce.

Vinou kruté doby, do které se narodil, se mohl otec Kajpr věnovat publikační činnosti jen v krátkých úsecích v letech 37-41 a 45-48. Nemůžu než litovat, že nedostal více času na to, aby rozvedl svoji představu církve (v širokém pojmu toho slova) jako léku pro svět ve složitých časech, církve, která je pevná ve svých kořenech, ale nezahleděná do sebe, naopak otevřená směrem k nevěřící veřejnosti a připravena obohacovat i nechat se obohacovat. Ale i v prostoru sobě vymezeném mě dokázal oslovit svým zaměřením na praktické otázky a vykročením z klerikální sebestřednosti – intuitivně tím kráčel po boku velkých postav evropské „nouvelle théologie“ a předjímat změny v církvi druhého vatikánského koncilu.

Nejsilnějšími momenty v knize pro mě byla místa, ve kterých otec Kajpr razantně deklaruje nezastupitelnost katolického křesťanství pro zdravé fungování světa. Třeba ve výroku: „Svět může ozdravěti jenom z nás. To budeme stále, bez únavy opakovat. Totiž z nás. Chceme říct z katolicismu.“ Intuitivně se mi takový výrok jeví jako příliš rezolutní, nevyslovil bych ho takto a mám pocit, že mnoho liberálních katolíků současnosti také ne. Náš odstup od výroků podobného typu má svoje zdánlivě dobré důvody, je to skromnost, respekt k názoru jiných, jakási nechuť se se svojí pravdou povyšovat nad druhé. Ale je to tak dobře? Není spíš správnější postoj otce Kajpra, jeho neochota rozměňovat Pravdu za subjektivní pravdy a jeho neústupnost z křesťanského nároku? Hm, vážně nevím, ale každopádně se zdá, že budu v myšlenkách trávit s Adolfem Kajprem čas ještě i dlouho poté, co tuhle knihu vrátím do knihovního regálu.
(pro úplnost k tomuto odstavci. Když P. Kajpr vidí spásu v katolictví, neznamená to, že nevidí slabiny a chyby církve, ne, jeho pohled je právě proto tak podnětný, že není černobílý. A tak aktuální! Například: „Zdali to (uzdravení světa) bude skrze nás, to je jiná věc. To není tak jisté. To závisí od toho, jací budeme. Dnes na to nevypadáme. Kolik zmatku, kolik nevědomosti, lhostejnosti, neobětavosti všude kolem...“

„...skutečný apoštol se musí vždycky snažit ukázat, že Kristova víra, že Kristovo poselství má platnou a krásnou odpověď na všechny otázky, i nejpalčivější. A proto prokáži svým bratřím nejlepší službu ne tím, že budu mlčet o tom, co by mohlo narazit, nýbrž tím, že budu vytrvale a trpělivě ukazovat, jak všechny denní události visí na věčnu. (...) Ukáži, že dokonalost není v strnulém dovolávání se zásad, nýbrž v trpělivém hledání, jak by se za dané situace mezi skutečnými lidmi, které bereme takové, jací jsou, ty zásady daly nejlépe uplatnit ke skutečnému dobru všech, i těch, kteří je nechápou.“

3 17.09.2021

„Zeď... Zeď z lásky k sadu
a z nenávisti k lidem.
Na vnitřní straně je více stromů
než plodů. Na straně vnější
je více hříchů než stehen.
Ta zeď, byť silná je a vysoká
a hrotitá, přece jen vábí.
Pro všechno v jejich škvírách
číhají zmije. Dobrá zeď!“

Moc mě lákalo téma zdi jako elementu, který nás paralyzuje a umrtvuje v nehybnosti. Kvůli němu jsem si k dalšímu čtení Holanova díla vybral právě tento díl jeho sebraných spisů. A zdí na mnoho způsobů jsem se skutečně dočkal: zeď kterou si nás drží od těla ti, které milujeme, i ti, které nenávidíme. Zeď, kterou se marně snažíme chránit své blízké. Zeď, která je tak dlouho naší součástí, že už ani nevnímáme, jak nám brání podat někomu ruku...

Bohužel, přestože věřím Vladimíru Holanovi, že své básně niterně prožívá, tentokrát se mi – na rozdíl od dříve čteného Lamenta – nepodařilo dobře pronikat do jeho světa. Často jsem nejen že nepochopil ono obligátní „co nám chtěl básník říci“, ale nedokázal jsem se ani naladit na stejnou emoční vlnu. Poezie často způsobuje, že se mi zatajuje dech, že mi běhá mráz po zádech, že nahlédnu někam, kam mě racionalita nedovede. To se s touhle sbírkou dělo jen lehce a jen občas.

„A přece zatím všechno, všechno zde
je zázračné jen jednou:
jen jednou krev Ábelova,
která měla ničit všechny války,
jen jednou neopakovatelnost a nevědomí dětství,
jen jednou mladost a jen jednou zpěv,
jen jednou láska a současně být ztracen,
jen jednou všechno proti dědičnosti a zvyku,
jen jednou rozvázání smluvených uzlů a tedy osvobození,
a jen jednou tedy podstata umění,
jen jednou všechno proti žaláři,
ledaže by sám Bůh chtěl na této zemi
vystavět si dům...“

3 07.09.2021

„Nikdy nemůžeme vědět, že Bůh přikázal tu či onu věc. Záměr poslouchat Boha nás spasí, ať děláme cokoliv, klademe-li jej nekonečně vysoko nad sebe samé, a zatratí, nazýváme-li Bohem vlastní srdce.“

Zdálo se mi, že úvahy Simone Weil mají obrovskou sílu, že se ve své pregnantnosti do mě hluboce zarývají a přebývají ve mě, aby mě následně nedaly pokoj a nutily ke znepokojivému promýšlení. Proto jsem také měl Tíži a milost rozečtenou mnohem delší dobu, než jak bývá u podobně útlých knížek zvykem, a to i přesto, že struktura knihy mi zrovna nevyhovovala (nemám příliš rád sbírky výroků, mám rád souvislý rozbor). Ale věnovat se paní Simone jen tak letmo jsem nemohl, to nešlo, bylo to příliš naléhavé, než abych to jen tak očima přeskákal od citátu k citátu.
Ne všemu jsem rozuměl, to si nedělám iluze, ne vše jsem jistě pochopil správně, ale to snad ani není problém a možná by to ani paní Simone nevadilo – třeba by byla spokojena i s tím, že její názory provokují čtenáře k přemýšlení v jiném kontextu a smyslu, než ve kterém byly pronášeny.

Pro mě bylo základním tématem odevzdání se Boží milosti, Jeho vůli. Přiznat si lidskou nepatrnost a předat otěže svých životů do Jeho rukou. To je důležité téma, zvlášť v naší době až přebujelého lidského sebevědomí a přesvědčení, že člověk je středem světa a mírou všech věcí (teologové tomu říkají antropocentrismus :-). Radikální odevzdání se Bohu však v sobě ukrývá podstatné riziko: protože dvě přikázání lásky (tedy: milovat Boha celou silou + milovat bližního jako sebe) jsou v zásadě jedním a nelze je oddělovat, nelze při uctívání Božské převahy nad naším světem zapomínat na konkrétní projevy lásky k bližnímu. Byla by to totiž špatná teologie, pokud bychom se snažili vyzdvihnout Boha tím, že ponížíme člověka nebo budeme člověka přehlížet.
U svaté Terezky nebo Etty Hillesum nacházím hned vedle jejich touhy po vyprázdnění ega také hluboký zájem o vedle stojícího člověka, proto pro mě jsou tak mocnou inspirací a mohu se nadšeně pokoušet stopovat jejich spiritualitu. Jenže Simone Weil se mezilidským vztahům až na pár výjimek nevěnuje, tím zůstává její duchovní portrét v této knize v něčem podstatném neúplný a můj obdiv jaksi podmíněný – ale zase mě to donutí se pídit po dalších jejich knihách, nepochybuji, že jimi budu znovu obohacen.

„Nemám v sobě princip vzestupu. Nemohu vyšplhat vzduchem až k nebi. Pouze zaměřím-li mysl na něco lepšího než já, vytáhne mě to něco vzhůru. Jsem-li doopravdy tažena, je toto něco skutečné. Žádná imaginární dokonalost mě nemůže vytáhnout vzhůru ani o milimetr. Neboť imaginární dokonalost leží automaticky na úrovni mě, která si ji představuji, ani výš, ani níž.“

3 26.08.2021

Soubor úvah kardinála Kaspera má něco společného: vždy se tak či onak věnuje vyrovnávání se katolické církve s odkazem druhého vatikánského koncilu. Na první pohled by se zdálo, že se jedná o úzce vymezená témata, která nemohou zaujmou nejen nikoho mimo církev (což je nejspíš pravda, kardinálův akcent je výrazně vnitrocírkevní a jako adresáta si lze nevěřícího čtenáře představit jen těžko), ale i nikoho mimo těch pár teologů, kteří se odborně věnují postkoncilnímu vývoji. Ale není to tak, myslím. Úvaha o napětí mezi lidskou autonomií a teonomií vlastně není ničím jiným než snaha zjistit, co je mým nejcennějším pokladem. Zamyšlení nad církví jako communiem nastoluje otázku, kdo je mým bližním a jak učinit z cizího člověka bližního. A christologie „zdola“ zase naléhavě upozorňuje, že plná lidskost Krista nám pomáhá si uvědomit, kde najdeme skutečná slova života.
Samé důležité věci! Kardinál Kasper nám je nepodává jako na zlatém podnose, ale vynaložit jistou intelektuální aktivitu k nalezení perel v moři odborných termínů určitě stojí za to!

3 26.08.2021

„Jaké právo mají lidé udělat si obraz podle vlastního srdce a vnucovat vám ho a zlobit se, když se mu nepodobáte? Chtěl mě uvěznit ve svém ideálu. Nestaral se o to, kdo skutečně jsem. Nechtěl mě přijmout takovou, jaká jsem. Chtěl vlastnil mou duši a protože cítil, že je tam cosi, co mu uniká, snažil se tu malou jiskřičku ve mně, která je mou vlastní podstatou, nahradit výplodem své vlastní fantazie.“

Většinu děje autor umisťuje na plující loď a na ostrovy, které jsou stranou lodních cest. V obou případech jsou to lokality, které je praktický nemožné opustit. Zdálo se mi, že to vytváří jistý pocit uvězněnosti, nevyhnutelnosti, připoutanosti k vnějším vlivům. A jako by se to zrcadlilo i do vnitřního světa postav, jako by byli hrdinové knihy v okovech různých okolností, cizích pravidel i vlastních zlozvyků. Nějak se v tom naučí žít, jistě, ale když se do příběhu zamotá mladý muž s čistým srdcem, zapůsobí to jako jiskra v sudu střelného prachu – náhle je všechno jinak a mnozí v knize jsou nečekaně donuceni se ptát, kolik lidskosti v nich vlastně je.

Narazil jsem na knihu náhodou, v antikvariátu. Kdybych neměl nedávno Maughamovo jméno před očima v Orwellově životopise, dost možná bych toto své první setkání s ním minul. Byla by to ale škoda, přišel bych o chytře napsaný román, s dobře vykreslenou atmosférou, zajímavými postavami a relativně věrohodnou zápletkou. Příjemný čtenářský zážitek, poctivé čtyři hvězdy za pouhých deset korun :-)

3 07.07.2021

Tak z téhle modlitební knížky jsem byl opravdu dost rozpačitý. Jednotlivé dny novény totiž zahrnovaly nějakou tu úvahu Terezky (nebo o Terezce), přímluvy, připomínku jednoho blahoslavenství a modlitbu, které spolu ovšem netvořily soudržný myšlenkový nebo emoční útvar – alespoň já tam žádnou souvztažnost nenašel.
Měl jsem zkrátka pocit, že tahle knížečka byla sešita hodně horkou jehlou, snad s nadějí, že naláká na populární Terezčino jméno a její obdivovatele vytáhnou 32 Kč a Novénu si zakoupí. To jsem sice udělal, ale o deset dní později jsem přesvědčen, že kdybych si místo toho přečetl za devět dní devět namátkou vybraných Terezčiných dopisů, nejen že bych ušetřil pár peněz, ale udělal bych i víc pro svůj duchovní život.

„Respekt k tradici neznamená ‚adoraci vyhaslého popele‘, ale ‚udržování ohně‘, tedy autentické tvořivé rozvíjení evangelního jádra. V náboženské oblasti naprosto neplatí ‚kdo nic nedělá, nic nezkazí‘, ale právě naopak ‚kdo nic nedělá, zkazí úplně všechno‘. I chybná rozhodnutí, selhavší experimenty, jsou pro život církve důležitější než strnulá recyklace. V řadě debat byl a je šokující nezájem církevních elit o dopad doktrinálních rozhodnutí na konkrétní věřící i lidi mimo církev, mentalita typu ‚když se vám to nelíbí, tím hůř pro vás‘, jako by Kristus nevěru těchto lidí a jejich utrpení nekladl k tíži těch, kteří měli povinnost svědčit o Kristu a zpřístupňovat radostnou zvěst.“

Už první kapitola byla mimořádně zajímavá: průlet historií církve s důrazem na momenty, ve kterých neměla – pokud chtěla nějak dál v proměnlivých podmínkách dějin relevantně existovat – jinou šanci, než opustit stávající jistoty a vykročit do duchovního a intelektuálního dobrodružství své vlastní reinterpretace. Takto pojatý úvod byl nutný, protože čtenáře nutí dívat se na církev jinak, než jak jsme zvyklí. Církev v Petráčkově pojetí není strnulou institucí pyšnou na svoji neměnnost a na své postavení stranou dynamického společenského vývoje, církev je pro něj neustálým hledáním nových odpovědí na stejné otázky, neustálou aktualizací a zdokonalováním předávání evangelijní zvěsti světu.
Názorové střety v průběhu Druhého vatikánského koncilu a při výkladu závěrů koncilu tak otec Petráček nevidí jako ono obvyklé „reformátoři mění odvěkou tvář církve“, ale je to v jeho pojetí spíš „reformátoři církvi vracejí její odvěkou tvář“. A činí tak velmi přesvědčivým způsobem, naléhavě a čtivě – čte se to opravdu jako dobrodružný román. Ocenil jsem také zasazení koncilu do historické situace a popis promítnutí vlivu koncilních dokumentů na život církve v následujících desetiletích. Velmi zajímavé byly také kapitoly o myšlenkových předchůdcích koncilů (z těch mě k bližšímu prozkoumání láká nejvíce George Tyrrell) - jejich odvážný a marný boj za církevní pravdivost proti zarputilé římské kurii mě dojímal, rozčiloval, rozesmutňoval i zahanboval už v Petráčkově knize Bible a moderní kritika.
Jen na mě čas od času působil Tomáš Petráček víc jako aktivista než jako nestranný historik. Dá se to pochopit, jistě, církev je nástrojem spásy ve světě a její podoba nemůže být žádnému katolíkovi lhostejná, ale občas mě mátlo překračování čáry dělící vědeckou prací a názorový manifest (podobně jako v Tyranii Timothy Snydera, třeba) - vyváženější reflexi církve v moderních časech nabízí třeba Uvedení do víry kardinála Kaspera.

Jako vždy, když čtu o Druhém vatikánském koncilu, míchají se ve mě dva druhy emocí. Radost z toho, jak pozitivní, otevřená a tvůrčí katolická církev může být, že nemusí být jen nostalgická, nepřejícná, zahleděná sama do sebe a vlastních domnělých zlatých časů. Taková církev má neuvěřitelný potenciál, obrovskou sílu, je úžasným darem Ducha svatého světu – pro takovou církev je radost pracovat do roztrhaní těla. Jenže právě proto je pro mě tak smutné sledovat, jak je katolická církev mnohdy jiná, jak je ve svých představitelích často nelaskavá, jak se utápí v sebelítosti, malichernostech a falešné představě posledních spravedlivých Božích bojovníků v obležení nepřátelského světa.

„Církev nemá na rozdíl od minulosti, kdy mohla spoléhat na statní pomoc, jinou moc než sílu argumentů a osobního svědectví. Není zřejmé, kam se svět ubírá, na to je vývoj příliš dynamický a chaotický, ale je jisté, že žádné vysněné časy třináctého nebo šestnáctého století se určitě nevrátí. Jak může moderní svět uvěřit, že máme víru v Boha, že věříme poctivě v soulad mezi zjevením a vědou, když jsou představitelé církve tak zjevně poděšeni moderní kritikou, když se zjevně bojí světla, svobody, otevřenosti a morální odvahy?“

3 25.06.2021

„Stejně jako slunce svítí na cedry i na každou květinku, jako by byla na světě jediná, tak se i náš Pán zabývá každou duší zvlášť, jako by neměla sobě podobné. A jako jsou v přírodě všechna období uspořádána tak, aby se v určený den rozvila ta nejskromnější sedmikráska, tak také všechno odpovídá každé duši.“
„Tolikrát mi opakovali, že jsem statečná, a přitom to tak málo odpovídá skutečnosti, že jsem si řekla: Přece nesmím všechny nechat lhát! A s pomocí Boží milosti jsem se pustila do toho, abych statečná byla. Jako voják, který by slyšel chválit svoji chrabrost, ačkoli dobře ví, že je zbabělý, a pak by se začal za tu chválu stydět a chtěl by si ji zasloužit.“

Nedávno jsem se náhodou dočetl, že když papež Jan Pavel II. v roce 1997 prohlásil Terezku za učitelku církve, dal jí titul Doctor Amoris. Přijde mi to stejnou mírou okouzlující i vystihující. Terezka rozhodně je tou pravou doktorkou lásky, fragmenty z jejího díla zachycené v této sbírce to potvrzují – láska určitě není jediným tématem vybraných myšlenek, ale je tématem nejčastějším a bezesporu nejsilnějším.

Obecně tento typ knížek moc v oblibě nemám, citáty a krátké úryvky nedovolí jít v prozkoumávání myšlenkového světa autorů příliš do hloubky a často také hrozí, že nebudou chápány ve stejném kontextu, ve kterém byly vysloveny. Ale s Terezkou je to jiné, protože … protože s Terezkou je prostě všechno jiné. :-)
Vím, že na jižní Moravě si mnozí lidé každé ráno dávají malou skleničku slivovice – pro zdraví. Dělal jsem to podobně s Terezčinými slovy. Jsem si jist, že ochutnat každý den kousek Terezčiny lásky je posilujícím lékem pro moji duši a chovám naději, že alespoň občas tím Terezka působí ve prospěch nejen můj, ale zprostředkovaně i mého okolí.

„Srdce, které miluje, pracuje s láskou, to znamená horlivě: běží, létá, neshledává nic nemožným a nic ho nezastaví.“

3 07.02.2021

„Čas a prostor, který člověk ve svém dni věnuje modlitbě je praktickým znamením toho, že upřímně přijal svou slabost a zcela věří v Boží moc, která se v plnosti může projevit jedině v naší slabosti. Stěží narazíte na křesťana, natož pak na kněze, který by vám neřekl, že se netouží přiblížit Bohu, být jím stráven, vybudovat hlubší modlitební život. Nicméně, jsem připraven ho nebrat vážné, dokud neuvidím, že na tom den po dni usilovně pracuje, že vytváří čas a prostor, aby se věnoval tomu, co dle vlastního tvrzení považuje za prioritu svého života. Touha nestačí. A právě tak nestačí dobrý úmysl. Naučit se modlit a otevřít se Bohu je umění jako každé jiné, vyžaduje to trpělivost a čas. Na koláče je potřeba zadělat, nevím o takových, které by se upekly na dobrém úmyslu. Každý, kdo to s čímkoliv chce někam dotáhnout, musí na věc vynaložit hodiny a hodiny času, i když na to má buňky, i když má nadání.“ (kráceno)

Kvalitní duchovní život nám nespadne k nohám jako dar z nebes. Tedy, přesněji řečeno, nezasloužený dar to samozřejmě je, jen jsme ho dostali v jakési zárodečné, nerozvinuté podobě. A pak záleží na každém z nás, jak s tímto darem naložíme, jak pečlivě se o to semínko budeme starat. Torkingtonova krátká kniha nás nutí vzdát se toho trochu alibistického pohledu na svět, ve kterém vnímáme svatost jako něco určeného jiným, lepším lidem; že Bůh prostě čas od času ukáže na někoho prstem a ten se stane svatým. Ne, kdepak, tuhle pohodlnou představu Torkington rozbíjí: to, že se nám nedaří v modlitbě proniknout blíž k Bohu neznamená, že holt nejsme vyvolení – znamená to, že jsme se prostě zatím modlitebnímu životu nevěnovali dostatečně.

Ta hlavní myšlenka není nová, psal o tom už Órigenés nebo třeba Terezie z Ávily: naše schopnost modlit se je stejná dovednost jako jakákoli jiná (třeba hraní na kytaru nebo kopání do balónu), posvátnost a tajemnost modlitby neznamená, že se na ni nevztahuje to základní pravidlo: tedy že výsledek činnosti je v přímé závislosti na vynaloženém úsilí.
Nebyl jsem zrovna nadšen rámcovým příběhem, zdál se mi trochu násilně vystavěný a vždycky jsem už netrpělivě čekal, až se pánové dostanou od povídání o ostrovech a ovcích k teologickému výkladu, ale přesto oceňuji velmi srozumitelný a vstřícný styl. Poustevník je právě pro svoji přístupnost knížkou velmi užitečnou, myslím, jsem rád, že jsem se do ní na Proglasu zaposlouchal.

3 25.01.2021

Vedle Didaché je Apoštolská tradice asi nejcennějším zdrojem našich informací o praktikování víry v prvotní církvi. Důraz je kladen na centrální svátosti – křest a eucharistii – a ukazuje jejich význam mezi křesťany své doby; a také až fascinující podobnost s liturgií v době po druhém vatikánském koncilu.
Mezi řadou témat mě zaujalo zaměření na solidární vztahy v komunitě křesťanů, na stírání rozdílu mezi bohatými a chudými v církvi, na pomoc slabým a nemocným a na prvořadý význam služby Bohu v rámci běžného života věřících. Dělí nás sice spousta staletí, ale cizí nám rané komunity jistě být nemusí. Naopak. Mohou nám být inspirací a vzorem.

Význam spisu Didaché jistě není v jeho literární kvalitě. Zato jeho historicky-teologická hodnota je těžko docenitelná (je to pravzor liturgie i katecheze), a to nejen pro teology a historiky. Myslím si, že i běžnému katolickému křesťanovi se při čtení trochu zatají dech, když si uvědomí, jak podobné (a podobně důležité!) je slavení eucharistie v dobách současných i v dobách prvotní církve; jak pevné a nepřerušené je spojení mezi ustanovením poslední večeře samotným Kristem a svátostí, ke které přistupujeme každou neděli (někteří i častěji – ti, kteří jsou hluboce zbožní nebo se potřebují někam zdejchnout před stádem neunavitelných dětí ;-).

Za zmínku určitě stojí vyzdvižení charismatického úřadu v prvotní církvi, autor spisu tyto „putující učitele a proroky“ vnímá jako opravdové apoštoly, jako nezbytné doplnění rodící se struktury církve, která se nám v jen lehce pozměněné podobě (trojvrstvá hierarchie: biskup-kněz-jáhen) dochovala dodnes.
Ale největší dojem na mě udělala – jako ostatně u všech patristických spisů – oddanost Bohu, která z rané církve i zde vyzařuje. A také důraz na plné prožívání vztahu k Bohu a na začlenění do praktického života bez redukce obsahu víry – zcela v souladu s odkazem listů sv. Pavla. Typickou ukázkou, ze které je vidět, co je důležité a co tolik ne, nabízí část věnovaná křtu: duchovní připravenost toho kdo křtí i toho, kdo je křtěn má být zajištěna delším půstem, zatímco na konkrétním provedení aktu křtu až tolik nezáleží – až to trochu vypadá, jako by pokyny sepisoval nějaký středomořský prapředek nechvalně známého televizního kuchtíka Babici: „Nemáš-li pramenitou, pokřti jinou. Nemohl-li bys studenou, užij teplé. Nemáš-li ani studené, vlij třikrát vodu na hlavu ve jménu Otce i Ducha Svatého.“ :-))

„Jako strom zasazený u tekoucí vody, tak také duše zavlažovaná Božím Písmem roste a dává v pravý čas své ovoce, tedy pravou víru, a je stále ozdobena zelenajícím se listím, tedy díly milými Bohu. Písmem svatým jsme skutečně vedeni k ctnostným činům a k čistému rozjímání. Nacházíme v něm povzbuzení ke všem ctnostem a varování před každou neřestí. Jestliže se tedy budeme učit s láskou, naučíme se mnohému: vskutku pílí, námahou a s pomocí milosti Boží, která vše dává, je možné dosáhnout všeho, neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.
Tlučme tedy na tuto nádhernou, vonící, sladkou, rozkvetlou zahradu Písma, která rozradostňuje náš sluch tolikerým zpěvem našeho srdce a utěšuje ho, je-li smutné, uklidňuje ho, je-li popuzené, naplňuje ho věčnou radostí; jenž pozvedá naše myšlenky na zlaté, třpytivé perutě holubice, aby nás na svých zářících křídlech zanesla k jednorozenému Synu a dědici hospodáře duchovní vinice a skrze něho k Otci nebeských světel. Netlučme však malátně, tlučme spíše s vřelostí a vytrvalostí; a neumdlévejme. Jen tak nám bude otevřeno.“
(sv. Jan z Damašku – O pravé víře)

Prozkoumávání světa církevních otců skrze vícestránkové fragmenty jejich vlastních děl je zajímavý způsob, jak se o patristické době něco dozvědět. Úplně plnohodnotné to asi být nemůže, na to se zdá být výběr ukázek příliš nesystematický a ani témata nepokrývají vše, co bychom o myslitelích prvních století měli vědět – chyběly mi zejména teologické akcenty, koncily, hereze a vývoj dogmatu, to bylo upozaděno na úkor popisu každodenního života křesťanů.
Zvláštním způsobem mě zaujala kapitola o člověku a přírodě, protože v ní bylo patrné, jak dramaticky se změnilo představa lidí tehdejší doby o říši rostlin a zvířat, jak směšně a anachronicky dnes vypadají v těchto oborech názory otců – a právě v kontrastu s tím vyniká jejich teologická vyzrálost. Mnoho z vět a odstavců má univerzální platnost a promlouvá živých hlasem i k nám, věřícím lidem jednadvacátého století.
Ale nejpříjemnější pro mě bylo, že jsem se v téhle čítance mohl seznámit s církevními otci jaksi osobně. Órigenés, Tertulián, Ambrož a další. O mnoha z nich jsem v posledním půlroce vícekrát četl (snažím se dohnat svoji ostudnou neznalost dějin teologie a kde jinde bych měl začít než na začátku :-) a teď konečně získali svůj hlas - a jsou mi náhle o dost bližší.

„Pán Ježíš vskutku nenachází zalíbení v tom, kdo mu přináší oběť oblečen v purpuru, nýbrž v tom, kdo krotí své vášně a nechá převládat rozum nad jejich bezuzdností“
(sv. Ambrož – Příběhy o Nábotovi)

3 29.12.2020

„Církev je dost široká a má místo jak pro askety, kteří usilují o dokonalost, tak pro slabé a nepatrné, kteří také mají dosáhnout spásy, protože Kristus zemřel i za ně. Církev tedy na jedné straně souhlasí s úsilím o dokonalost a podporuje je, to však nikterak neodporuje její povinnosti, aby byla vždycky a se vší láskou připravena sloužit i mase lidí. Každá jednostrannost znamená popření jejího závazného úkolu spásy; je to hereze v přesném slova smyslu. Nic neškodí církvi víc než všechno to, co ji činí malou a těsnou.“

Překvapivě často jsem při čtení této učebnice dějin měl pocity, které bych u literatury faktu nečekal. Tajit dech, hlasitě vzdychat nebo se nesouhlasně mračit do stránek – u podobných projevů se většinou přistihnu při konzumaci beletrie nebo knih o konkrétních lidských osudech. Může za to jistě téma, které je pro mě velmi osobní (Dějiny včelařství by ve mně asi podobná emoční hnutí nevyvolaly :-), ale také Franzenův styl; dějiny církve pouze nepopisuje, on nám je v jednotlivých kapitolách vypráví. Nestranně, ale se zaujetím. To by se mohlo zdát jako problém, protože non-fiction knihy by měly být objektivní, ale pokusit se podat celou cestu církve na necelých 400 stránkách jistě není možné bez osobního interpretačního klíče - už jen ve výběru osobností, témat, argumentů... Mně tento styl vyhovuje, udělal jsem s ním už v minulosti dobrou zkušenost (příkladem je třeba Judtova Poválečná Evropa nebo Gombrichův Příběh umění), jen je nutné mít stále na zřeteli, že výkladové a hodnotící části nejsou definitivní pravdou, ale podnětem k dalšímu přemýšlení a hledání dalších informací.

Studium knihy mi bylo velmi užitečně: S řadou informací jsem se setkal vůbec poprvé, na řadu popisovaných etap jsem se po přečtení Malých dějin začal dívat jinýma očima, u řady osobností jsem si v duchu překreslil jejich představu o nich a zaznamenal si je k budoucímu prozkoumání (namátkou Savonarola, Erasmus nebo Luther).
Také jsem ocenil, že se nejedná o církevní apologetiku, autor se držel zásady, že „každé společenství má nejdřív pátrat samo u sebe, v čem jsou jeho vlastní překážky a v čem je samo překážkou jiným, a to i katolická církev“.

V jednotlivých kapitolách v dějinách církve se často vracel stejný motiv: byl jím téměř neustálý rozpor mezi svatým posláním církve a lidskou nedokonalostí v jejím uskutečňování v konkrétních podmínkách. To přináší nejen pocit zoufalství (jak to pořád dokola Bohu kazíme), ale i naděje (jak to je stále tak životaschopné, že to nejsme schopni pokazit definitivně, a že všude tam, kde se rozmnožil hřích, tam se ještě více rozmnožila milost - řečeno slovy apoštola Pavla) a schopnost využít krize k novým formám spirituality. To byla pozitivní zpráva i pro mě, jakožto liberálního katolíka ve středoevropském regionu, který se smutkem sleduje, jak představitelé jeho církve ve svém obranářském a do minulosti obráceném pohledu ničí podstatu toho, co se (v dobré víře) snaží zachovat – pohled do dějin ukazuje, že církev povstala i z mnohem horších pádů a že tedy jistě přežije i naši dobu.

Ještě jedna myšlenka, kterou jsem si zaznamenal: „K opravdovému církevnímu reformátoru patří charizma světce. Jen světec má sílu snášet záplavu lidské ubohosti a nabízet ji v oběť Bohu. Pravý reformátor se liší od nepravého právě tím, že je ochoten trpělivě nést kříž slabostí a chyb svých bližních a ani na nich neztroskotat, ani sám něco jiného nerozbít. Reformátoři šli přes staré tradice často s bolestně bezohlednou neúctou. Chyběl jim opravdový historický smysl, když se domnívali, že církev je možno reformovat obratem ruky. Byli schopni odstranit některé zlořády, ale nebyli s to přinést svatost a vnitřní ozdravení.“

3 05.10.2020

„Stalinský režim byl fascinující. Byl strašný, ale strhující. Ta disciplína projevu napříč celým světem, adorace muže číslo jedna, láska k němu, to všechno ve jménu humanismu, svobody, demokracie, to bylo zároveň zrůdné, ďábelské a fascinující“

Trvalé riziko intelektuálů, kteří se pouští do veřejných polemik, je, že v reakcích na oponenty, kteří na ně útočí, zaujmou pozici příliš daleko opačným směrem. Jiným rizikem je, že intelektuálové ve svých postojích vycházejí z teoretických postulátů a úvah, ne z rozboru reálných situací. Raymonda Arona by jeho osamělé místo na politické pravici a intelektuální nadání mělo svádět k obojímu – ale kdepak, Aron do svých odpovědí (až na pár výjimek, zdálo se mi) dokáže sám zakomponovat argumenty i protiargumenty svých tezí. Působí tak opravdu rozvážným dojmem: neohýbá své argumenty ve snaze dojít tam, kam by chtěl dojít, ale následuje pravdu tam, kam ho pravda sama dovede. Docela tím vyvádí z míry své o generaci mladší tazatele, kteří ho neúspěšně tlačí k tomu, aby se v historických a společenských otázkách přihlásil na jednu nebo druhou stranu; to ale Aron nedopustí a de Gaulla, mnichovskou dohodu nebo režim ve Vichy odmítá vidět černobíle. To je cenné a inspirující.

Pozoruhodné je, že Aron se svým rozvážným přemýšlením nestává šedým a prostředním myslitelem, který by se jen snažil nikoho neurážet. Když nakonec dojde k závěrům, dokáže si je i velmi ostře obhájit. Poctivost jeho přemyšlení jeho názory nezbavuje barevnosti a hloubky, naopak. Navíc v šíři svého záběru nezapomíná na hodnoty, které jsou pro svobodný život důležité a dokáže se za ně stavět, umí se vyhnout – na rozdíl třeba od Kissingera – „cynismu světaznalých mužů“, který se na společenské aktivisty a idealisty dívá s pohrdáním.
A ještě jedna věc, podstatná: velmi příjemně mě překvapilo, jak srozumitelně se Raymond Aron vyjadřuje. Jeho řeč je zbavena odborných cizích slov a struktura jeho vět je přehledná a jasná. Hodně mi tím připomněl Tigridova Kapesního průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu – a to myslím jednoznačně jako kompliment!

„- Na kterých hodnotách nejvíc lpíte?
- Odpověď – myslím, že upřímná – by zněla: pravda a svoboda. Přičemž oba pojmy jsou pro mě neoddělitelné. Láska k pravdě a hrůza ze lži, to je myslím to nejhlubší v mém způsobu bytí a myšlení. Aby člověk mohl vyjádřit pravdu, musí být svobodný. Nesmí tu být žádná vnější moc, která by mu v tom bránila.“

3 05.10.2020

„Je známo, jak filosof Ludwig Wittgenstein vysvětlil spojitost víry a jistoty. Věřit je prý podle něho zkušenost podobná zamilovanosti, pojaté jako něco subjektivního, co nelze předložit jako platnou pravdu všem. Modernímu člověku se skutečně zdá, že otázka lásky nemá co do činění s pravdou. Láska se dnes jeví jako zkušenost spojená se světem nestálých citů a nikoli s pravdou.
Je to vskutku adekvátní popis lásky? Ve skutečnosti lásku nelze redukovat na cit, který přichází a odchází. Dotýká se sice naší citovosti, ale to proto, aby ji otevřela milované osobě a započala tak cestu, která je vyjitím z uzavřenosti vlastního já a vykročením k druhému, aby byl vybudován trvalý vztah; láska směřuje ke sjednocení s milovanou osobou. Ukazuje se tak, v jakém smyslu láska potřebuje pravdu. Jedině, zakládá-li se na pravdě, může láska trvat v čase, překonat prchavý okamžik, upevnit a podepřít tak společnou cestu. Pokud láska nemá vztah k pravdě, je podrobena proměnlivým citům a nepřekoná zkoušku času. Pravá láska však sjednocuje všechny prvky naší osoby a stává se novým světlem k velkému a plnému životu. Láska bez pravdy nemůže nabízet pevný svazek, nedokáže převést ‚já‘ za jeho osamocení, ani jej osvobodit z pomíjivosti okamžiku a budovat život, aby nesl plody.“

„Dotknout se srdcem, to jest věřit,“ napsal kdysi svatý Augustin. Tato papežská encyklika jeho slova nejen cituje, ale také rozvíjí. Představuje Pravdu, Lásku a Víru (tu viděnou i slyšenou) jako tři propojené aspekty, které se vzájemně podporují, rozněcují se a násobí svůj význam. Čtenář je pobízen, aby se nechal vírou osvětlit a aby ji neváhal předávat dá, vždyť víra se šíří „od osoby k osobě, jako se plamen zapaluje od jiného plamene“.
Jak je tomu u posledních dvou Svatých otců zvykem, ve svém dokumentu před své věřící adresáty předkládají argumenty k rozmýšlení, nestraší ani nehrozí. Povzbuzují. Doslovně se zde říká, že „víra není útulkem pro lidi bez odvahy, nýbrž rozletem života“ – to je výstižné. Čtení encykliky tak není povinným seznámením s nejnovější součástí věrouky, ale radostným setkáním s názory bratrů ve víře - aniž by tím pozbývalo ze své závažnosti a naléhavosti.

„Víra je jedna také proto, že se obrací k jedinému Pánu, k Ježíšovu životu, k jeho konkrétní historii, kterou s námi sdílí. Svatý Irenej z Lyonu to objasnil v protikladu k heretickým gnostikům. Ti tvrdili, že existují dva typy víry. Jedna neotesaná víra prostých, nedokonalá, která se držela na úrovni Kristova těla a rozjímání jeho tajemství. A druhá, hlubší a dokonalá víra, vyhrazená malému kruhu zasvěcených, která se rozumem pozvedala nad Ježíšovo tělo vstříc tajemstvím neznámého božství. Tváří v tvář tomuto nároku, který má nadále svoji přitažlivost i své stoupence také v naší době, zdůrazňuje svatý Irenej, že víra je jedna jediná, protože prochází vždycky jediným konkrétním bodem Vtělení, aniž by někdy přesahovala tělo a historii Krista, poněvadž v nich se chtěl Bůh plně zjevit. A proto není rozdíl ve víře mezi ‚tím, kdo o ní umí říci velmi mnoho‘ a ‚tím, kdo dokáže říci jen málo‘, mezi tím, kdo je kvalitnější a kdo je méně schopný. První nemůže víře nic přidat a druhý jí nic neubere.“

3 18.06.2020

Zničit neporušitelnost dětského světa drastickým zásahem do intimity je mimořádně hanebné. A je ještě hanebnější, když je tím narušitelem dospělá autorita, zvlášť když je to zástupce Krista – Toho, který je ztělesněná jemnost, mírnost a Láska.
Pokud může vůbec být ještě něco horšího, pak je to neochota církevních představitelů postavit se v nesporných případech jednoznačně na stranu obětí. Nerozumím těm lidem. Věří vůbec ve stejného Boha jako já? Věří vůbec v nějakého Boha? Pokud ano, jak si představují své nevyhnutelné setkání s Ním? Předpokládají, že se jim i před svým Stvořitelem povede všechno zamést pod koberec? Nebo že snad budou dokonce u Posledního soudu pochváleni, že ochraňovali dobré jméno církve? Myslí si, že slouží Pánu zakrýváním pravdy a přehlížením trpících?

Problematika sexuálního zneužívání je komplikovaná, bezesporu. Bylo by to nespravedlivé zevšeobecňování, pokud by série skandálů měla znamenat odsouzení katolické církve jako celku, drtivá většina kněží slouží oddaně a s láskou, násilí na dětech by nebyli schopni. Církev není nějaké semeniště pedofilie, není na tom hůř než jiné organizace, kde není moc autorit pod kontrolou – sportovní oddíly, internátní školství... Navíc důkazy se v mnoha případech těžko hledají a riziko falešného obvinění také není zanedbatelné. Ale stejně, no, stejně mám pocit, že by prvotní reakce církve měla být jiná, víc zaměřená na oběti, pokornější. Aby to nevypadalo stejně, jako když na nějaký skandál reaguje PR oddělení politické strany nebo nadnárodního koncernu.

Jana v předchozím komentáři vyjádřila důležitost modlitby za lidi v duchovní službě. To se mi líbí – je to případné a potřebné. Přidal bych k tomu ještě prosbu, abychom se modlili sami za sebe a za sebe navzájem. Aby nám nestačilo jen násilí neprodukovat, ale abychom neodvraceli zrak před potřebami týraných. Abychom našli odvahu se zastat slabých proti autoritám i za cenu vlastního společenského nepohodlí. Abychom se nebáli dotknout se s něhou a citem jizev i otevřených ran našich bližních.