mirektrubak
komentáře u knih
Maminka
Jaroslav Seifert
Vykouzlit krásu z prostých věcí ... málokdy se to povede tak, jako v této sbírce.
O kráse
Zadie Smith
O kráse je klasický román v tom dobrém slova smyslu. Autorka dodržuje časovou posloupnost, nešetří prostorem pro obšírnější úvod nových zápletek nebo situací, nepouští se do postmoderních jazykových nebo vypravěčských experimentů - a docela to funguje.
Smithová ve svém vyprávění svoje postavy nijak neidealizuje, naopak se ukazuje jako znalkyně lidských povah. To se mně líbilo možná nejvíc - celá řada bystrých a přesných postřehů, které ukazovaly směšnost dospělých i dospívajících a odhalovaly jejich skryté (sobecké a neupřímné) motivace a trapnou snahu se prezentovat svému okolí v lepším světle. Nejlépe to bylo vidět na obou otcích - pod záminkou ideologického sporu šlo o prachobyčejné "poměřování pindíků". To obě matky (Kiki a Carlene) byly naopak kladné (i když určitě ne bezchybné) postavy a to asi proto, že jediné byly ochotné nemyslet neustále samy na sebe.
Co mě trochu vadilo byla rozvleklost děje a někdy také nevěrohodnost zápletek (zejména vztah Howarda a Victorie, ale třeba taky první dvě setkání Carla a Zory) - ale to jsou pro mě jen drobné vady na kráse.
Mikve
Hadar Galron
Velmi silná a působivá divadelní hra, která se zcela obejde bez mužských partů.
Odehrává se sice v ortodoxní židovské komunitě, kterou tvrdě kritizuje, ale já mám pocit, že by tenhle příběh klidně mohl být zasazen i do leckterého jiného prostředí.
Protože boj ve jménu slušnosti, rovnoprávnosti, soucitu (a zdravého rozumu) proti necitlivosti a krutosti (která je schována za nutnost dodržování společenských konvencí) - to je velmi univerzální téma.
Viděl jsem ve Stavovském divadle v roce 2010 a rád jsem si ten zážitek (po pár letech) připomenul i psanou verzí hry.
Kniha zvláštních nových věcí
Michel Faber
Pod tenkou vrstvu sci-fi příběhu nám mistr Faber schoval hluboce lidský příběh o lásce a víře - zase jednou jsem jeho zásluhou cítil intenzivní strach a naděje a bolesti a vůbec všechno to, co prožíval Peter na planetě Oáza a Beatrice na Zemi. Přistihl jsem se dokonce, že o Beatrice a Peterovi nepřemýšlím jako o literárních postavách, ale jako o opravdu žijících lidech.
Michel Faber v Knize perfektně vytváří všeprostupující atmosféru nejistoty. To je dáno popisem života Oázanů, kde jako čtenáři cítíme, že existuje nějaké nevyřčené tajemství, které neznáme a které nezná ani Peter - a které možná zhatí všechny Peterovi naděje. Pak je tu mistrně popsaná základna (u zaměstnanců USIC jsem dlouho nechápal, proč z nich mám takový nepříjemný pocit) a samotný Peter, u něj je vidět, jak se mu postupem času (a pod vlivem komunikace s Oázany) proměňuje perspektiva pohledu na své okolí, čímž začal být jako vypravěč poněkud méně spolehlivý. Popis Peterova postupného přerodu je mistrně zaznamenán (mimo jiné i změnou používání jazyka) a čtenář cítí, jak se rozvolňují jeho vazby na Beu i lidskou osádku Oázy. Při čtení jsem si často vzpomněl na Conradovo Srdce temnoty a bál se, aby Peter neskočil právě takhle - bez kontaktu s realitou.
I když se děj odehrával na jiné planetě, tak hlavní téma je velmi obecné - je to neschopnost komunikace. Faber klade otázku, jestli jsme schopni komunikovat s těmi nejbližšími, pokud s nimi nesdílíme stejné zkušenosti. A jestli jsme schopni (a ochotni) nahlížet na svět pohledem našich blízkých, a nebo jen prosazovat vlastní úhel pohledu. Dobré otázky pro všechny obyvatele planety Země.
Dalším zajímavou linií je komunikace s Oázany - zde je zase vidět, jak je obtížné se domluvit s někým, kdo sice zná (alespoň trochu) můj jazyk, ale u koho si nemůžu být jist, že stejným slovům přikládá také stejný význam.
Četl jsem Knihu krátce potom, co jsem dočetl Kvítek a zdá se mi fascinující, že se Faber dokáže pohybovat tak suverénně ve dvou úplně odlišných žánrech - kdybych nevěděl, kdo knihy napsal, tak by mě ani nenapadlo, že se jedná o stejného autora. A jsem zvědavý, jestli další Faberovy knihy budou stejně strhující. Takže další stanice: Evangelium ohně.
Srpen v zemi indiánů
Tracy Letts
Viděl jem tuhle divadelní hru někdy začátkem desetiletí ve Stavovském divadle a pořád si pamatuji na ten intenzivní zážitek, který jsem si odnesl.
Teď jsem si po nějaké době hru přečetl a i napodruhé to bylo něco.
Srpen v zemi indiánů totiž spojuje to nejlepší z Tenesee Williamse a Martina McDonagha - rozebere vztahy ve třech generacích jedné oklahomské rodiny a ukáže divákům odvrácenou stranu všech jejich členů. A udělá to nelítostně, úplně bezohledně - takže se křičí, lidé se fyzicky napadají, padají ta nejsprostější slova a nikdo nikoho nejen že nešetří, ale naopak neváhá využít jakoukoli slabost "soupeře".
Zároveň se to odehrává v dokonalém divadelním rytmu, bez zbytečných dlouhých monologů - a se spoustou dialogů a vět, které nutí čtenáře/diváka přemýšlet o svých vlastních vztazích.
Zkrátka brutální zážitek, který se mi z hlavy jen tak pryč nedostane.
Kytice
Karel Jaromír Erben
Zajímavé básně s pochmurnou atmosférou. Zapůsobilo to na mně a jsem rád, že jsem se konečně donutil si Kytici přečíst celou.
Bez šance
Neal Shusterman
Do knížky jsem se pustil, protože byla prezentována jako dystopie. Jenže... Podle mě je silou dystopických příběhů to, že naší společnosti "nastavují zrcadlo", že v nadsazené podobě zobrazují aspekty našeho světa, které pro naši společnost mohou být zničující. Příklad? Právě v den, kdy píšu tento komentář jsem se dočetl, že země, která je součástí NATO (a tedy by měla být součástí obrany svobodného, demokratického světa) zavádí restrikci vzdělávacích stránek na internetu. Což dává četbě dystopické knihy 451 stupňů Fahrenheita další rozměr. Stejně tak čtení Mechanického pomeranče, 1984, Pána much (a hromady dalších) je románovým komentářem k dnešnímu světu a pomáhá nám nad našimi životy přemýšlet a uvědomovat si souvislosti a rizika.
Kniha Bez šance nic takového nenabízí. Ani nemůže, protože vychází ze situace, že je společensky akceptovatelné ukončit život mladých lidí (ve věku 13-18 let). To je něco, co je zcela mimo realitu a nijak se to nevztahuje k současnému světu.
Bez šance tak nezbývá než číst jako dobrodružný příběh pro mládež, který má docela předvídatelný děj, schématické postavy a velké množství různých dramatických situací, záchran na poslední chvilku a podobných věcí, které zřejmě k tomuto žánru patří. Což ale zase není zas tak málo, Shusterman sice není bůhvíjaký mistr pera, ale napětí se mu daří držet a stránky se tak otáčí docela rychle - přistihl jsem se, že jsem byl zvědavý, jak to vlastně celé dopadne a ty dva večery s tímto příběhem mně nakonec docela rychle utekly.
Jeho království
Mika Waltari
Velmi citlivě podaný příběh o Ježíši Kristu, který sice probíhá až po ukřižování, ale se základními body Ježíšova učení se seznámíme prostřednictvím jiných postav. Také se čtivou formou dozvíme mnoho o dalších aktérech tohoto dechberoucího příběhu - apoštolech, židovské náboženské obci, ženách a cizincích. Waltari přistupuje k evangeliím s úctou, vychází z toho, co je psáno a svoji kreativní fantazii používá vždy jen tak, aby příběh doplnil a ilustroval - a to v souladu s vnitřní logikou postav. Výsledek stojí za to - procítěné a pestrobarevné vyprávění, které vtáhne do děje a chytí za srdce.
Mě ještě zaujalo, jaká míra předsudků a hierarchizace společnosti vládla v Palestině v roce 33. Úplně mě pokaždé zvedlo ze židle, když na sebe narazili dvě sympatické, pozitivní postavy, které spolu ale nebyly schopné vést normální, přátelský dialog, protože to bylo "společensky nevhodné" (např. žid-cizinec, muž-žena, bohatý občan-chudák...).
Myslím, že tuhle knihu lze chápat ve více významech, kromě historického příběhu také možná jako obecnou snahu o hledání víry, kdy Marcus může být třeba Waltari sám, ale třeba je taky Marcus takovým symbolickým ztělesněním člověka naší doby - který chce věřit, ale jeho vlastní nedůvěřivost mu klade do cesty překážky.
Na té nejsymboličtější vrstvě bychom mohli knihu číst i jako konflikt mezi duchovnem (mystérium Ježíšova učení) a praktickým světem (vzdělaný a pochybovačný Říman), který se odehrává v každém člověku. No, ale to už možná příliš fantazíruju...
Každopádně, Waltariho Jeho království je dokonale vhodná kniha pro někoho, komu se nechce číst Nový zákon, ale přitom ho širší souvislosti Ježíšova příběhu zajímají.
Kvítek karmínový a bílý
Michel Faber
No teda! Tak to byl opravdový literární zážitek!
Přistupoval jsem ke Kvítku trochu ostražitě, protože nejsem zrovna fanda rozměrných knih, ale tohle vážně nebyl žádný Jirásek. Michel Faber je totiž tak talentovaný vypravěč, že i popisem zdánlivě fádní události (třeba příprava šatů na Sezónu, prázdné tlachání dvou kamarádů ze studií atd.) dokáže zaujmout a přitáhnout pozornost - a tím pádem Faber nemusí pro atraktivitu děje využívat jiné triky, jako různé nečekané zápletky nebo vykreslování hrdinů jako osob "kterým prostě musíte držet palce". Kniha se tak může vyvíjet svým tempem a postavy působí autenticky - samozřejmě pokud akceptujeme výchozí situaci, tedy to, že v chudém bordelu vyroste přirozeně inteligentní, sebevědomá žena, která je ochotná na sobě pracovat a okolní prostředí její potenciál nezadusí.
Velkou devízou knihy je věrohodnost. Muselo dát spoustu práce nabrat všechny informace o oblékání, stravování, léčebných metodách, ale ta poctivá práce se odrazila v tom, že jako čtenář jsem měl pocit, jako bych byl života ve viktoriánském Londýně přímo účasten.
Atmosféra je pochmurná (snad jediná "feel good" kapitola je příprava vánoc 1875), ale to je pochopitelné, protože nic veselého se neodehrává. Právě naopak, třeba vztah Henryho a Emmelíny je tak bezútěšný, jak jen může být a číst si o Sofii (mojí nejoblíbenější postavě z celého románu) mě působilo téměř fyzickou bolest - zjevně vnímavá šestiletá dívka, jejíž život směřuje k tomu, že bude nenávratně deformován. A to jen proto, že se narodila tak sobeckým rodičům... Brrr!
Vstupování vypravěče do děje mi nevadilo, ale ani jsem z toho nebyl nijak nadšen. Používání vulgarit odpovídalo prostředí, ve kterém jsme se jako čtenáři pohybovali. Podobně jsem vnímal i časté a podrobné probírání výkalů a tělních tekutin - bylo to často nechutné, ale patřilo to do děje a neměl jsem pocit, že by šlo o samoúčelnou snahu šokovat.
Muž, který sázel stromy
Jean Giono
Půvabná knížečka.
U podobných příběhů (jako je třeba Malý princ, Tracyho tygr, film o Amélii z Montmartru atp.) musím vždy umlčet skeptika v sobě, abych si mohl děj užít. Ale v tomto případě to šlo celkem snadno, protože to byl prostý, ale silný příběh.
Chci věřit tomu, že ve spoustě čtenářů se (stejně jako ve mně) po dočtení zahnízdí pocit, že má smysl dělat občas i takové věci, které nemají okamžitý profit pro nás samotné. Nemůže být samozřejmě každý jako fiktivní hrdina této knihy, ale alespoň čas od času bychom tomu "Bouffierovi v nás" prostor dát mohli.
Proměna
Franz Kafka
Pro mě zatím nejzajímavější z toho, co jsem od Kafky četl. Velmi ponuré, velmi tísnivé ... velmi skličující.
Interpretací může být jistě mnoho. Mě zaujalo, jak rychle proběhla u Řehořovy rodiny jeho dehumanizace - nevypadáš jako my, tedy nejsi jako my, tedy si nezasloužíš, abychom s tebou jednali jako s jedním z nás.
Ale hlavním tématem asi přecejen bude osamělost jednotlivce, nejistého jedince, který ve společnosti (a co více, ve svém nejbližším okolí) nenachází oporu. Zoufale touží být součástí lidské sounáležitosti, ale je odsouzen k jinému osudu a nemá šanci se svému předurčení vzepřít - a tak žije a umírá v osamění a nepochopení - bez možnosti smyslupné komunikace.
Londýn : životopis města
Christopher Hibbert
Překvapivě čtivý popis založení a vývoje Londýna. Vhodné jako připomenutí návštěvy a nebo naopak jako příprava na cestu (kniha bohužel je dost rozměrná a těžká, takže není příliš praktické si ji brát přímo na vycházky Londýnem).
Zajímavé jsou okolnosti výstavby a přestaveb známých Londýnských staveb (Westminster, St-Pauls...), ale ještě víc mě bavily popisy života chudých Londýňanů ve středověku, ranném novověku a dickensovské Anglii - to bylo skoro jako bych četl nějaký Pratchettův popis Ankh-Morporku :-). Atmosféra hlučných tržnic, úzkých uliček a přeplněných domků má něco do sebe - tedy pro čtenáře z 21. století, který má k dispozici elektřinu, topení a všechny další vymoženosti moderního světa.
Saturnin
Zdeněk Jirotka
Sáhl jsem po Saturninovi po dlouhých letech a byl jsem zvědavý, jestli jsem třeba k této oslavované knize už nějak nedozrál. No ... a nedozrál. Pro mě vtipné jen místy, jinak příliš upovídané - ale četl jsem jako audioknihu při úmorném cestování, takže účel byl splněn.
Jen mě přijde divné, že je tenhle příběh chválen pro laskavý humor, když si tam lidi tak často dělají nějaké naschvály a vůbec jsou na sebe nepříjemní ...
Válka s Mloky
Karel Čapek
Vzal jsem do ruky tuhle knihu krátce potom, co jsem dočetl R.U.R. a Bílou nemoc a měl jsem pocit, že Válka s mloky trochu zaostává. Ale líbil se mi způsob, jakým to bylo napsáno, ta koláž různých stylů. Takže jsem se nenudil, a to přesto, že jsem samozřejmě věděl, jak všechno dopadne - v tomhle to mají tyhle Čapkovy stěžejní díla složité, protože každý čtenář už dopředu ví, co se bude dít a jaké nás budou čekat zápletky.
Bílá nemoc
Karel Čapek
Pro mě určitě nejzajímavější Čapkova hra (nepočítám teď Ze života hmyzu, společné bratrské dílo) s nejsympatičtější Čapkovou postavou - doktorem Galénem. Možná ještě více než u jiných Čapkových her a románů je zde přesah do dnešních dní - až z toho mrazí, jak stále dokola děláme stále stejné chyby. Jak jsme pořád stejně náchylní k tomu, dělit svět na My - Oni (přičemž My jsme vždy ti dobří a Oni ti zlí). Jak je stále snadné v nás vyvolat nenávist. Jak málo pro nás znamená lidský život, pokud to není život náš. A jak snadno by se i dnes mohlo stát to, co se stalo doktoru Galénovi, tedy že když nám chce někdo pomoct, tak ho nejdřív budeme nenávidět a potom ... .
R.U.R.
Karel Čapek
Brzy to bude rovná stovka let od sepsání téhle hry a stále nastoluje řadu otázek, která jsou aktuální i dnes. Čapek nás tady upozorňuje na to, že když lidé fyzicky a intelektuálně zleniví a předají práci a myšlení strojům, tak přestane mít člověk jako živočišný druh své opodstatnění a zanikne. To je velmi současné téma hned ve dvou rovinách. Jednak problémem umělé inteligence, která se může rozvíjet mimo lidskou kontrolu a pak je tu také naše nadměrná závislost na technologiích. Obojí Čapek docela geniálně předjímá – samozřejmě trochu přehání a zjednodušuje, ale to je dáno tím, že je omezen prostorem divadelní hry.
Já jsem sice optimista a nevidím to se světem tak černě (děsí mě spíš Bílá nemoc), přesto jsem dostal dost podnětů k zamyšlení.
Bohužel ani zde Karel Čapek svůj příběh nezaplnil živými postavami, muži i ženy jsou velmi archetypální. To není kritika, Čapek to dělá záměrně (to je už dáno třeba jmény postav, která jsou symbolická) a má na to právo, ale mě to trochu zabraňuje více si tuhle hru prožít a R.U.R. je tak pro mě vlastně filozofická esej podaná formou dramatu.
Zazi v metru
Raymond Queneau
Zběsilá Zazina jízda za hranici reality mě rozveselila, což nebyla zásluha jenom téhle hubaté holky v texaskách, ale i ostatních svérázných postaviček - Zazi je sice titulní postava, ale překvapivě dost kapitol se bez ní úplně obejde. Logické myšlení jsem si hned po pár stránkách odložil a tak jsem neřešil, jestli by Zazi potřebovala pár výchovných (to určitě ano) a nebo jestli situace a rozhovory odpovídají chování postav v reálném světě (to určitě ne).
Alespoň jednu větu musím věnovat i jazyku, ty novotvary a netradiční použití slov, to pro mě bylo jedno velké čtenářské potěšení a já jenom žasnu nad tím, jací jsou na světě kreativní lidé - a tím myslím autora i překladatele (v mém vydání Zdeněk Přibyl) skoro rovným dílem.
Kdybych podobných knížek měl číst dvacet do roka, tak by mě to asi brzy přestalo bavit, ale jednou za čas je osvěžující se přesunout od non-fiction knih a různých pochmurných románů k něčemu takto bláznivému, jako byla tahle surreálná jízda Paříží. Nejenže jsem se mnohokrát smál nahlas, ale navíc ve mě čtení Zazi v metru vyvolalo velmi příjemný pocit, který ve mně jistě ještě chvilku zůstane.
Takže, Zazi, kolik těm Tvým srandám dáme hvězdiček? "Nodoprdele, Strejdomíro, fšechpět!"
Máša a Běta
Egon Bondy (p)
Já jsem v této dilogii (to slovo se mi líbí!) nenašel nic, co by mě zvlášť upoutalo. Ani myšlenkově, ani použitím jazyka, ani atmosférou, ani příběhem.
U Mášy jsem se zájmem četl Egonovo přemýšlení nad prvomájovým průvodem, ale toho bylo všehovšudy dvě stránky. Jinak mi bylo protivné, jak se autor Máše vysmívá, nadšená hloupá mladá holka mně příjde trochu laciný cíl (zde připouštím, že tohle mohl čtenář samizdatu v sedmdesátých letech vnímat odlišně).
Běta mi padla do oka více, atmosféra byla kafkovsky pochmurná a příběh obsahoval mysteriózní momenty - to mě občas docela bavilo. Naopak teologické prvky mě zcela minuly - pokud měly obsahovat nějaké sdělení, pak jsem je nerozklíčoval.
Knížka je útlá, přečetl jsem ji během krátké doby, navíc stála 20 Kč v antikvariátu - takže nijak neželím ani toho, že jsem si ji pořídil, ani času, který jsem s ní strávil. Ale obavám se, že na Mášu s Bětou velmi rychle zapomenu.
Máj
Karel Hynek Mácha
Co si pamatuji, tak když jsem byl student, Máj se mi příliš nelíbil. A ani teď při opakovaném čtení (v čase prvních šedin) jsem názor nezměnil. Práce s jazykem je kreativní, metafory jsou působivé, ale stejně jsem se nemohl do příběhu nějak dostat. Asi nejvíc mně lezla na nervy ta přemíra patosu a přepjaté emoce. Prostě to není poezie pro mně.
Havel
Michael Žantovský
Výborná biografie. Ani jsem neměl pocit, že čtu literaturu faktu, odsýpalo to jako by šlo o román.
Nejvíc jsem ocenil rozbory Havlových dramat a také popis jeho pocitů při první vazbě a dalších pobytech ve vězení - to bylo pro mě nové a zajímavé (s hanbou přiznávám, že Dopisy Olze jsem nečetl).
Žantovský představuje Havla realisticky, nezavírá oči před jeho špatnými vlastnostmi, snaží se poctivě popisovat příčiny a důsledky jednotlivých událostí, kterých byl Havel hybatelem - důsledně, ale citlivě. To je velmi cenné.
Pouze při popisu prvních prezidentských období jsem měl pocit, že Žantovský opouští objektivní pohled a stává se Havlovým apologetou - asi i proto, že to byly roky, kdy byl jeho poradcem a tak se možná cítí povinován prezidentovy kroky ještě znovu obhajovat.
Popis období od roku 90 byl celkově méně čtivý - už ani nešlo tolik o psychologický portrét, ale byl to poměrně rychlý průlet světovým a domácím děním, pro čtenáře v Česku se zde popisují důvěrně známé věci.
Historik Kosatík kritizuje knihu za to, že jsou v ní často slova jako „možná“, „zřejmě“, „asi“, „snad“ a že se Žantovský nepouští do přesnějších vysvětleni. Mně naopak tento přístup příjde vyhovující (a to vlastně nejen v téhle knize, ale obecně) - autor sepíše co o nějaké událostí ví a pak přidá svůj názor, který čtenář může nebo nemusí akceptovat (v plné míře a nebo částečně). Zdá se mi to lepší než ultimativní postoj ve stylu: "Já Havla znal osobně, teď jsem si o něm načetl metry knih a vyslechl si desítky svědků a proto jsem došel k definitivní pravdě o jeho životě."