mirektrubak komentáře u knih

Po nedávném zážitku s „K moři“ jsem byl hodně zvědavý a měl jsem i velká očekávání, ale zklamán jsem v žádném případě nebyl.
Líbilo se mi, jak Petra Soukupová dokáže popisem běžných denních situací plasticky vykreslit dětské i dospělé postavy, takže je má čtenář ve své hlavě jako živé.
Líbilo se mi, jak dokáže navodit atmosféru nejistoty jednou větou, když na konci odstavce ten předchozí text okomentuje z pozice všeznalého vypravěče - myslím nějakou větu ve smyslu: „Ještě neví, jak bude ráda, že mamince dnes nelhala.“. Je to sice takový trik, ale funguje to. Stejně tak funguje epizodní vstupování jiných vypravěčů (nebo obecně více pohledů na stejnou událost). To jednak pomáhá vyprávění, ale hlavně to ukazuje, jak nespolehlivé má člověk vzpomínky a jak si často nepřesně interpretuje situace, které se mu odehrávají přímo před nosem.
Líbilo se mi, že novely tématizují běžné věci, které jsou kolem nás, i když děláme, že neexistují. Třeba že se sourozenci dost často opravdu nenávidí. Nebo že rodiče upřednostňují jedno dítě před druhým. Nebo že rozhodnutí, u kterých se tváříme, že je děláme pro dobro druhých, jsou učiněna ze sobeckých příčin, z lenosti... Proto jsou ty postavy tak uvěřitelné.
Už méně se mi líbilo, že postavy mužů si byly dost podobné - pravidelný návštěvník hospod jen pár krůčků od reálného problému s alkoholem; fanoušek sportu, který nemá citlivost ke svému okolí a vše by nejraději řešil tvrdě... To se mi zdálo být trochu klišé. Ale možná to tak beru, protože jsem ta potrefená husa, když chlastám jak Zeman a nenechám si utéct žádný zápas Sparty. ;-)

Ale jinak líbilo. Líbilo a moc.

Jo, ještě jedna věc: V poslední novele „Věneček“ mně přišlo hodně zvláštní (a takové nepřirozené), že se ani jedna ze sester nepozastavila nad tím, že čtou cizí dopisy. Dost času jsme se tam věnovali pocitům Hely i Hanky, ale ani náznak úvahy nad tím, že by mohly respektovat soukromí svých nejbližších. Třeba z úcty k nim, a nebo z obyčejné slušnosti. Ale možná, že je jejich přístup normální a jen já mám nějakou podivnou představu o tom, jak by měl člověk přistupovat k neveřejným věcem jiných lidí...

16 12.07.2017

Klasický historický román v nejlepším slova smyslu.
Líbil se mi rozsah a rozmanitost příběhu a schopnost přenést atmosféru faraonského Egypta k dnešnímu čtenáři - protože ten historický příběh na mě působil dojmem nadčasovosti. Promluvy jednotlivých postav byly často univerzální kritikou lidského sobectví, falše a touhy po moci - aniž by vypadaly naivně nebo povrchně.
Ještě víc se mi líbila košatost použitého jazyka, ta spousta originálních přirovnání a lichotek a kleteb - to byla úplná opulentní čtenářská hostina.
Sinuhetův pohled na svět je pochmurný (tím trochu připomíná starozákonní knihu Kazatel) a tak nám pro vyváženost Waltari nadělil úžasnou postavu otroka Kapteha, který je trochu jako Švejk, trochu jako Jára Cimrman a při vysvětlování svých obchodních transakcí mně zase dal vzpomenout na Milo Minderbindera z Hlavy 22. Prostě Kapteh se Waltarimu povedl.
A je tedy něco, co by se dalo tomuto románu vytknout? Pro mě bylo zklamáním zobrazení ženských postav, které jsou vlastně všechny malicherné, náladové a hašteřivé. Dokonce i tak milá a rozumná Merit si neodpustí žárlivé scény. Situace s NeferNeferNefer byla (z mého pohledu) ta nejméně věrohodná ze všech patnácti knih. A třeba epizodu s Beketamon v poslední knize nechápu a stejně tak postavu té starší šlechtičny, která Sinuheta pronásledovala… Jestli to měl být nějaký pokus o vložení komického prvku? No nevím... naštěstí těch scén nebylo moc a na celkovém dojmu se pro mě nic nezměnilo.

Egypťan Sinuhet je kniha o tom, jak je těžké (podle Sinuheta samotného je to zcela nemožné) ve světě prosadit zdánlivě jednoduché principy, jako je nenásilí, rovnost, milosrdenství - a jak osamělý a smutný život plný nepochopení povede ten, kdo bude tyto zásady chtít uplatnit v reálném životě. Proto je Sinuhet stále tak populární kniha a proto si bude (o tom jsem přesvědčen) nacházet své čtenáře i v dalších generacích.

23 09.07.2017

Tahle knížka mně přinesla nečekaně silný čtenářský zážitek. Aniž bych to předem plánoval, tak jsem ji přečetl na jeden zátah. Protože jsem byl tak vtažen do děje, že jsem prostě nemohl jinak.
Líbil se mi styl, kterým byla novela psána. Jednoduchá řeč, střídání vypravěčů, soustředění se na konkrétní situace, zvláštní kombinace detailů a zatajených informací (víme co holky rády jí a jaké poslouchají kapely, ale neznáme jejich příjmení a třeba u dospělých postav víme velmi málo o jejich zaměstnání) - to vše (a jistě mnoho dalšího) navozovalo atmosféru autenticity, kdy jsem se začal o postavy bát, jako by byly z masa a kostí. Velmi zvláštní, ale velmi působivé.
Soukupová svoje postavy nešetří, vykresluje je jako chybující, životem raněné, trápící se lidi. A i tím jim dodává ten punc věrohodnosti. Ale i mezi touhle skupinou nedokonalých (často dost protivných) příbuzných si čtenář může najít oblíbence (nebo spíš oblíbenkyně, mužských postav zde moc není). Pro mě to byla Jíťa a z vedlejších postav taky Klára.

Pokud jde o mě, mohla kniha skončit po návratu od moře (ta mořská část byla podle mě zdaleka nejlepší) - tím dovyprávěním osudů mě autorka připravila o možnost si nad hrdinkami fantazírovat a spekulovat, jak to s nimi asi bylo dál. Ale ani od téhle části jsem nebyl schopen se odtrhnout a dočítal jsem ji dlouho po půlnoci - takže ji dost těžko mohu nějak moc kritizovat.

Měl jsem "K moři" ve čtečce už delší dobu a vždy se našlo nějaké jiné dílo, které dostalo přednost. To se dalším knihám Petry Soukupové nestane a už teď se těším na další setkání.

10 03.07.2017

Podmanivý kratší text, který pod vrstvou jednoduché zápletky o boji starého muže a velké ryby skrývá mnoho dalších významů. Je to ten typ příběhu, ve kterém si každý čtenář může najít to svoje. Pro mě to bylo o důstojnosti, úctě a sebeúctě. O tom, že čestný boj má smysl, i když je výsledek nejistý. Že čestný boj má smysl dokonce i tehdy, když je téměř jisté, že to dobře nedopadne. Že důležitější než ten výsledek, je podívat se sám sobě do očí a vědět, že jsem udělal všechno, co jsem udělat mohl.

Četl jsem Starce a moře už dříve (jako středoškolák) a nějak zvlášť mě ta novela nezaujala. Teď jsem se k Santiagovi vrátil a dobře jsem udělal, protože mě tenhle příběh (jakkoli je veskrze smutný) naplnil nadějí a optimismem.

21 02.07.2017

Vcelku zábavná kniha plná absurdního humoru - být to film, tak bychom to označili za "crazy komedii".
Autor má na komiku talent, to je vidět, problém ale je, že ty situace jsou pořád dokola podobné a model zápletek se opakuje - ve Stoletém staříkovi se alespoň střídají časové roviny, ale tady je to celé dost jednotvárné. A tak se stalo, že to, co se mně na začátku zdálo vtipné, to mně přišlo v půlce knihy už trochu nudné a ke konci místy i krapet otravné.

Je dost humoristických knížek, které kromě skvělé zábavy dokážou čtenáře pohnout k dojetí (zmínil bych muže jménem Ove nebo Helenku Součkovou) a jsou také humoristické příběhy, které nás nejen pobaví, ale dokážou i "nastavit zrcadlo" našemu světu (typicky třeba Zeměplocha).
Analfabetka nenabídne nic z toho. Ani exkurze po světě geopolitiky nejde hlouběji a zůstavá jen u výčtu povrchních zajímavostí. To je samozřejmě autorovo právo, ale pro mně to prostě bylo málo.

6 02.07.2017

Tahle sbírka mě opravdu nadchla a zasáhla.
Vůbec nevadilo, že povídky neměly pointu (většinou), naopak to příjemně dráždilo moji zvědavost a představivost - takže jsem si mohl klást otázky: jestli spolu Alison s Neilem měli poměr (Díra o dvou koncích), jestli Ildiko nějak vyvolala Morfeovu nevolnost (Víc než bolest), jak moc spolehlivý vypravěč je Lachlan (Ne úplně perfektní), jestli mají Andy a Brom nějakou společnou budoucnost (Andy se vrací)...
Četl jsem záměrně pomalým tempem (maximálně dvě povídky denně) a tak jsem si mohl vychutnávat příběhy a hlavně jejich atmosféru. Právě vytvořená atmosféra je pro mě nejsilnější stránka celé knížky. Je to proto, že Michel Faber je prostě skvělý vyprávěč, který dokáže chytit a vtáhnout. Jenom jsem žasl, jak dokáže věrohodně a působivě zobrazit pocity bezdomovce, léčící se feťačky, násilníka ...

Líbilo se mi, že každá povídka je napsána jiným stylem, v jiné zemi, s jiným typem hrdiny. Skoro jako by to byla nějaká antologie různých autorů. Společným rysem byly často jen nějaké více (Jak málo stačí, Kdo pofouká bebí) nebo méně (Myš, Fahrenheitova dvojčata) vyšinuté postavy - ale ani to není pravidlo.
Nejpůsobivější pro mě byly (možná paradoxně) ty nejobyčejnější příběhy (Plavání pro pokročilé, Vanilkově žlutý jako Eminem), naopak za slabší kousky jsem považoval postmoderně humorné Tělo se nezapře a Zkoumání kokosů (i když u Kokosů musím ocenit tu filigránskou práci s jazykem), ale to neznamená, že je považuji za nějak "objektivně horší", jen mě prostě nezahrály na tu správnou strunu.

13 22.06.2017

Další velkorysá porce inteligentního humoru, vtipných dialogů a sympatických postav.
Tady ale navíc najdeme i vážnější témata, zejména přemýšlení unaveného stárnoucího muže o tom, jestli vůbec lze nějak změnit (alespoň o trošku) svět, ve kterém žije.
Sam Elánius je mnoha čtenáři sira Terryho považován za nejoblíbenější postavu celé Zeměplochy (i když já sám mám raději Esme Zlopočasnou) a v tomto příběhu ukazuje všechno, co je nám na něm sympatické. A právě postava kapitána Elánia ukazuje (alespoň podle mě), jaký pokrok Terry Pratchett v Zeměploše udělal - od jednoduchým humorných scének s Mrakoplašem v Barvě kouzel až k prokreslení Elánia jako vícevrstvé, komplikované postavy.

8 16.06.2017

Skácelova poezie ... to je jako procházka tichou malebnou krajinou.
Tahle sbírka ještě není to úplně nejlepší ze Skácelovy tvorby (pokud tedy mohu být tak opovážlivý a svého oblíbence takto kritizovat), ale už je tam slyšet všechna ta nádhera, která brzy naplno rozkvete ... pro mě zejména v Dávném prosu.

5 07.06.2017

„Svět není žádné spiknutí. Věci se prostě... dějí... přicházejí, jedna po druhé.“

Někdy se prostě přihodí, že tu nejchytřejší větu, kterou si za celý rok přečteš, nenapsal ani Orwell, ani Havel. Ale že ji autor knih o placatém světě vloží do úst mluvícímu kocourovi, který cestuje po světě s organizovanou skupinou krys :-D. Ale to už je prostě sir Terry: je to zábavné, je to napínavé, ale zároveň je to inteligentní komentář k našemu světu.

Přečetl jsem si nějakou knihu Terry Pratchetta po opravdu dlouhé době (přestěhoval jsem se a ztratil kontakt s tou milou osobou, která mi každou novou Zeměplochu půjčovala) a byl jsem stejně spokojen jako zamlada. A v téhle knížce to fungovalo i bez hlavních hvězd zeměplošského světa.
Kdybych už musel něco vytknout, tak snad trochu větší počet stran, než by bylo nutné - hlavně poslední část už se mi zdála trochu natahovaná. Ale i tak se budu těšit na další Pratchettův kousek.

2 05.06.2017

Sedm povídek - sedm dní.
Věděl jsem, že tahle kniha bude nadobro moje poslední návštěva ve světě Kvítku a tak jsem si příběhy šetřil jako čokoládová srdíčka v adventním kalendáři :-).

Kdybych měl vybrat jednu povídku, která mě nejvíc zaujala, tak by to byla Medicína, to byl dokonalý portrét sebeklamu a sebelítosti.
Nicméně působivé byly všechny - sice krátké, ale intenzivní. A nabízející pestrou škálu pocitů. Třeba "Clara a Krysí muž" zahrála na moji zlomyslnou strunu (vím, že bych nikomu neměl přát Clařin osud, ale je to jenom literární postava a tak si trochu škodolibosti snad mohu dovolit).
Ale největší radost mně udělala až poslední povídka. Konkrétně na straně 134. Ještě konkrétněji na konci devátého řádku strany 134. Děkuji pane Fabere, přesně tohle jsem si přál přečíst.

Právě poslední povídka (Mohutná postupující horda žen v moc velkých kloboucích) je jediná, u které je pro plný zážitek potřeba číst Kvítek (je tam mnoho odkazů na známé osoby a události)- ostatní (alespoň podle mě) fungují i samostatně jako drobná mistrovská díla.

8 03.06.2017

Rád bych měl nějakou kouzelnou pilulku, po jejímž spolknutí bych zapomněl na Herzův film a mohl číst Spalovače mrtvol s čistou hlavou - jako bych o příběhu a jeho postavách nikdy předtím neslyšel.
Jaké by to asi bylo? Jak bych si Karla představoval, kdybych neměl v hlavě obraz Rudolfa Hrušinského? A v jaké fázi čtení bych si uvědomil, že Karl není jen upovídaný podivín, ale bezpáteřní zrůda?

Číst Spalovače mrtvol je jako pohybovat se v nějaké zakleté krajině - pokaždé když jsem se dostal do nové situace, zjistil jsem, že je to vlastně variace na již přečtené - nemohl jsem si nevzpomenout na poslední díl původního seriálu Twin Peaks, kde agent Cooper vstupoval do dalších a dalších dveří - aby v každých nalezl stále stejnou (jen jinak naaranžovanou) místnost.

U Spalovač cítíme, že vše má svůj význam: slova psaná tučně, slova psaná kurzívou, příjmení lidí ... ale já musím upřímně přiznat, že jsem ty významy často nerozklíčoval. Ale i tak jsem si tuhle novelu vychutnal - tu všudypřítomnou znejisťující atmosféru, ten pozvolný (nenápadný, ale nezvratný) rozpad osobnosti člověka. Člověka, který nemá dost vlastní integrity a tak se do něj otiskují silnější osobnosti z jeho okolí. No a když pak narazí na osobu velmi silnou a velmi zlou, tak se dostane na šikmou plochu, ze které vede cesta rovnou do pekla.

24 01.06.2017

Můj oblíbený akademik Timothy Snyder doporučil Moc bezmocných jako knihu, kterou je důležité číst. A protože tohle doporučení dal v knize, která je primárně určena americkým čtenářům, tak jsem si po letech pro Moc bezmocných znovu šáhl - s tím, že si zkusím odpovědět na otázku, jestli jsou zde myšlenky, které mohou být aktuální i mimo region střední Evropy v období komunistického režimu.
No a byl jsem překvapen, jak nadčasový tento esej je a kolik podnětného k zamyšlení může nabídnout i současnému čtenáři. Je to asi proto, že "život v pravdě", drobná práce, přijetí odpovědnosti za konkrétní věci ve svém okolí ... že jsou to zkrátka stále platné recepty na to, jak dělat z tohoto světa alespoň nepatrně lepší místo k žití.

8 29.05.2017

"Kdo myslí, že jen sám je rozumný a řečí, duchem jiné předčí pak, ten bývá shledán prázdným, jestliže své nitro odkryje. A mnohému se přiučovat a být povolný, to není muži k necti, i když mnoho zná"

Silné, nadčasové drama.
Zaujalo mě ve své společenské (občanské? politické?) rovině, kde Antigona i za cenu života preferuje vlastní čest a "život v pravdě" před podřízením se všemocnému vládci. Působivé to bylo ale i z pohledu Kreona - ta osobní tragédie, kdy člověk zaslepen vlastní pýchou udělá pošetilá rozhodnutí a když se pak snaží věci napravit, tak zjistí, že události už se daly do pohybu a on může jen sledovat, jak se vše hroutí.
Bohužel mě příliš nezaujaly použité verše - takže zážitek z dějové roviny Antigony nešel ruku v ruce s potěšením čtenáře poezie. Ale to jde zřejmě na vrub překladatele a Sofokla z toho vinit nemůžeme...

3 28.05.2017

"Motáš všechno dohromady.
To je fakt, ale ono je to dohromady."

Dlouho jsem čekal na další knížku od Jáchyma Topola. Až jsem měl strach, jestli po tom dlouhém čekání nebudu zklamaný, jestli ta očekávání prostě nebudou příliš velká. Ale to byly marné obavy - byl jsem okouzlen jako vždy.
Přízračné, hypnotické epizody jdou ve zběsilém tempu jedna za druhou - tak nějak typicky "topolovsky". Představují se nám výhradně bizarní, odpudivé postavičky z podsvětí a okrajů společnosti. Vždyť kromě epizodních rolí policistů se zde nevyskytuje nikdo, kdo by žil normálním životem, normálně chodil do práce a tak.
Více než u jiných knih Jáchyma Topola je zde tématizováno stáří a smrt. Lépe řečeno: stárnutí a umírání. A nebo ještě lépe řečeno: strach ze stárnutí, umírání a vlastní bezmoci.
Začlenění postav ze současného politického života mě nevadilo (zdálo se mi to jako přirozená součást románu), ale ani jsem z toho nebyl nadšen. Že bych jásal z toho, jak to Topol nandal Zemanovi a jeho příznivcům, to fakt ne. Ale to doufám ani nebyl autorův záměr.

Mám na knihách Jáchyma Topola rád použitý jazyk (všechny ty novotvary a tu různě pokroucenou hovorovou řeč) a taky to, jak ze známých míst (Praha Anděl, Siřem, teď Posázaví) dělá mysteriózní krajinu - ve které se s ním cítím úplně jak v Macondu a nebo na obrazech Hieronyma Bosche. Ale jsem taky rád, když se dostanu na konec, knihu zaklapnu, otřepu se a vrátím se do svého nudného, spořádaně maloměstského života ;-)

12 28.05.2017

Šest delších povídek na společná témata, kterými jsou boj jednotlivce proti moci a hledání pravdy. Šest delších povídek , které jsou propojeny do jedné knihy a okrajově do sebe zasahují. To je prostě perfektní nápad.
Každá z těch povídek je psána jiným stylem a v každém tom stylu se autor pohybuje jako zkušený rutinér - to je opravdu úctyhodné.
Bohužel pro mě: minimálně dva z těch žánrů nejsou můj šálek kávy. Zejména příběh Luisy jsem dost protrpěl - těch dějových obratů a zázračných úniků na poslední chvíli bylo na sto stránek příběhu fakt až moc (nejsem znalec akčních detektivek a tak nevím, jestli takhle je to v žánru normální a nebo jestli je to zde přehnané - dokonce jsem si říkal, jestli to nemá být spíš parodie).
Také Cavendishova část mě moc nebavila. Připomnělo mně to knihy C.D. Payna, takový ten upovídaný, lehce absurdní humor. Vtipné to asi bylo, jen jsem na to prostě nebyl naladěn...
V dalších kapitolách už mě Mitchell potěšil víc a myslím, že by mě zaujaly i samostatně. Ale zase nemám pocit, že bych bez nich nějak strádal (snad s výjimkou Roberta Frobishera, který se rychle stal mým oblíbencem).

V tom celkovém souznění sextetu je Atlas mraků zajímavý a šestice příběhů nakonec dají soulad, byť někdy za cenu logických zádrhelů. Třeba poslední přání Sonmi dává smysl pro vystavění příběhu, ale (tedy alespoň podle mého názoru) za cenu toho, že se Sonmi zachová v logickém rozporu s tím, jak je do té chvíle popisována. Ale to se dá přežít - je to prostě román a tak se v něm věci dějí trochu jinak, než by se děly v realitě.

Příznivcem teorie reinkarnace jsem se po dočtení románu nestal, ale kniha mě určitě trochu donutila přemýšlet o kauzalitě a odpovědnosti člověka – na rozdíl od filmu, který jsem viděl před pár lety a který mi připadal jako takové nazdobené nic.

8 24.05.2017

Povinná četba pro všechny, kterým leží na srdci osud demokracie. Snyderovi se povedla přesná diagnóza zásadních problematických míst současné společnosti - je primárně psána pro amerického čtenáře, ale je až překvapivě obecná.

Kniha je krátká, úderná a dost jednoznačná. Vlastně to ani není kniha, spíš delší časopisecký esej, který je trochu násilně roztažen na délku přes sto stran. Ale to byl asi záměr - sepsat rizika nástupu totalitarismu v co nejjednodušší podobě. A dát dokonce konkrétní pokyny.
To má ale negativum v tom, že text někdy působí autoritativně - ve smyslu: "Já jsem univerzitní profesor a teď vám povím, co máte dělat."
Pro mě bylo snadné akceptovat Snyderovy rady, protože vím z jiných jeho děl, jak hlubokou znalostí 20. století disponuje a jak originální a pronikavý myslitel to je – takže pro mě je to jasná intelektuální autorita, které je užitečné naslouchat.
A každému, koho zaujala Tyranie a chtěl by se dozvědět víc o tom, jak Snyder ke svým dvaceti bodům dospěl bych doporučil ještě jeho knihy "Černá zem: Holokaust - historie a varování" a "Intelektuál ve dvacátém století".

13 21.05.2017

Působivé verše - bál jsem se, jestli kontext vážných okolností nebude mít na ty básně vliv, ale nic takového jsem nezaregistroval. Ani patetickou sebelítost, ani žádné nacionalistické burcování.

1 21.05.2017

Četl jsem tuhle knihu po více než desetileté pauze od posledního kontaktu s Kunderovým dílem, ale moje nadšení se nezmenšilo. Mně prostě přijde zajímavý ten přístup, kdy se Kundera zaobírá svým objektem s emocionálním odstupem. Je jako nějaký kulturní antropolog, který popisuje chování představitele dosud neznámého kmene. Sice se zájmem, ale přesto tak nějak "zvnějšku".

Postava Jaromila je dokonale odpudivá. Připomněla mně Hendrika z Mefista, ale ten si alespoň uvědomoval nízkost svého chování (a občas v něm zvítězilo svědomí a někomu pomohl). Jaromil boj s vlastním svědomím nemusí ani svádět, protože cokoli udělá, to si okamžitě interpretuje tak, že z toho vyjde sám před sebou čistý - i tu největší špinavost si vyloží ve svůj prospěch. Je jako biologická černá díra, která pohlcuje veškerou lásku a energii svého okolí a na oplátku ze sebe nevydá vůbec nic. To je dobře vystiženo i tím, že je jedinou postavou, která má v románu jméno, ostatní postavy jsou nazvány pouze svými charakteristikami (maminka, zrzka, malíř, filmařka...), což přesně odpovídá Jaromilově postoji ke světu: Důležitý jsem pouze já a ostatní lidé existují pouze jako kompars v mém životě.

Román se odehrává v době nástupu komunismu, ale já si nemyslím, že by to bylo pro příběh až tak podstatné. Protože lidí žijících v sebeklamu a sebelásce je v každé době víc než dost (naštěstí teda ne v tak úplně extrémní poloze). A rodičů (píšu rodičů záměrně, to zdaleka nemusejí být jen matky), kteří deformují vlastní děti tím, že je zahrnují jejich falešnými obrazy? No co si budeme povídat. A ruku na srdce - nenašli bychom něco z Jaromila každý i v sobě?

Hledat v tomto příběhu autobiografické prvky by mohlo být zajímavé a trochu "bulvárně dráždivé". Ale Milan Kundera je vášnivým obhájcem tvrzení, že smysl románu by se neměl hledat v životopise autora (popisuje to v Nechovejte se tu jako doma, příteli) a tak by bylo slušné to nechat být. Život je jinde je dostatečně silná kniha i bez toho.

7 19.05.2017

Chytře vtipná kniha, která zesměšňuje hned několik aspektů našeho světa, které si o zesměšnění vyloženě říkají. A přitom to není nějaký akademický humor - kapitola s ukázkami uživatelských komentářů je kouzelná, dvojice únosců je dokonale nemožná a Theovo mudrování nad tím, jaké myšlenky by měly lidi napadat tváří tvář smrti taky nemá chybu. Děj má celkově spád a je snadné se do něj plně ponořit - já jsem dočetl velkou část na jeden zátah a když jsem došel na konec, tak jsem ke svému překvapení zjistil, že už je hluboká noc.

Evangelium ohně má ale tu "smůlu", že jsem ji četl poměrně krátce po Kvítku a Knize zvláštních nových věcí - dvou románech, které ve mně ještě dlouho doznívaly. A v té konkurenci to má u mě Evangelium těžké. Vlastně si uvědomuju, že jsem se v situaci, kdy byl hlavní hrdina v ohrožení života, o něj ani moc nebál - to kvůli Sugar nebo Peterovi jsem skoro ani nespal ;-)

5 14.05.2017

Určitě bych po téhle sbírce pohádek nešáhl, nebýt Čtenářské výzvy, ale jsem rád, že jsem to udělal. Akorát témata pohádek nebyla tak exotická, jak jsem předpokládal - ale to byl možná jen nějaký předsudek.