mirekvostry komentáře u knih

Jsem železniční člověk, moje objektivita je tedy v tomhle případě diskutabilní. Myslím ale, že si knihu vychutná i „normální“ čtenář. Fakt doporučuju. Je to moc příjemné, pohodové čtení, takové pohlazení, a zároveň se člověk hodně dozví jak o železnici, tak o cestování samotném. Je to psané tak, že vás to přenese na sedadlo, kde za oknem ubíhá krajina, a povídání je proložené pěknými obrázky. Mě kniha nalákala projet si některé tratě, podívat se někam nebo vyzkoušet restaurační vagón. Anebo si zase zajet do Jedlové do té nejlepší nádražní hospody. Jo, a Der Bundesbahnblues je úžasná píseň a taky se těším, až zůstanu někde trčet na opuštěném nádraží, to je totiž nejlepší situace k poslechu Pieksämäki Railway Station Blues.

8 07.03.2024

Román je neskutečně čtivý a zajímavý, jakož i nabitý historickými skutečnostmi. Vždycky jsem si říkal, že to s králem Janem asi bylo trochu jinak, než do nás cpali a doposud cpou. Čemu by asi tak Karel vládl a co by zveleboval, kdyby to předtím nezachránil Jan? A jak by se stal římským králem nebýt geniální Janovy diplomacie? Kniha je v podstatě v souladu se Spěváčkovými pracemi, jenom je to román, takže se ty skutečnosti dozvíme příjemnou formou.

2 05.01.2024

Kniha člověka zláká už svým provedením. Na první pohled působí příjemně a krásně, na druhý, když ji prolistujete, ještě líp. Textíky a úvahy jsou milé, chytré, často i humorné, ale hlavě ze života. Odnášíte si z nich pocit, že vám autorka rozumí, možná dokonce, že s vámi bydlí, protože vás zná jak své boty. A taky odcházíte s námětem na zamyšlení, s poučením, s nápadem nebo prostě jen s dobrým pocitem.
A pozor, vůbec to není kniha jen pro ženy - já jsem ji manželce koupil hlavně proto, abych si ji četl sám.

1 05.01.2024

Na poezii jsem natvrdlý, nic moc mi neříká - tedy až na výjimky. Snad jen Robert Křesťan a Jiří Suchý ke mně dokázali svými verši promluvit. Dávat mi básně, to je jako házet perly sviním, tak to prosím nedělejte, je to škoda, ta poezie si to nezaslouží.
A přesto tento zločin nedávno jeden básník spáchal. Radek Vohlídka mi dal svoji útlou knížečku. A napsal (mým perem) věnování. Tak to už se z toho nevyvlíknu, takovému dárku se budu muset poctivě pověnovat. I když je otázka, s jakým výsledkem. Bude to zas jeden z nemnohých marných pokusů zdolat trnitou a skalnatou horu jménem Poezie? Aspoň, že ta knížka je opravdu krásná, zvenčí i zevnitř.
Podíval jsem se na pár stránek a ulevilo se mi: když nic jiného, nebudu se trápit dlouho, básně jsou vzdušné, každá má jen pár slov.
Tak jsem si knížku vezl z Havlbrodu domů a vlastně se na ni začínal těšit, co když se zrovna tomuhle milému poetovi podaří aspoň trošku nalomit moji natvrdlost?
Žena mi knížku hned vzala a přivoněla si. Začetla se. To je krásný!
I já jsem si dvě tři básničky přečetl. Jo, je to krásný. Četl bych nejradši dál, až do konce a ideálně ještě dál. Ale místo toho jsem se vrátil a četl znova, p o m a l o u č k u a nahlas. Tohle je potřeba vnímat více smysly a nechat zvolna a důkladně vstřebat. Čtyři velestručné verše, a co to s člověkem udělá!
Radku, ty zvíře, tys mě dostal. Čtu si každý den, kdy mám trochu klidu, jen tři, čtyři, nejvýš pět básniček a jsem 1) naměkko a 2) plný obdivu. Jak může někdo tak málo slovy vyjádřit tak moc! A ještě tak, aby mě - ignoranta - rozložil na prvočinitele.
Piš, básníku můj oblíbený, rychle piš a vydávej. Potřebuju další dávku koncentrované něžnosti.

18.10.2023

Paní Kovářovou prostě žeru. Pokaždé, když má na Neviditelném psu článek, těším se, že mě čeká příjemná cesta do práce. Je to pro mě dočasný návrat do normálního srozumitelného světa, kdy muž je muž a žena je žena, mužství není potřeba vymýtit, ale naučit se s ním žít a třeba z toho mít i radost. Paní Kovářová se prostě odmítá podvolit současnému tlaku na permanentní lež (eufemisticky nazývanou korektností), odvážně trvá na nazývání věcí pravými jmény a na tom, že svět, tak jak jsme ho znali, je v pořádku. Tak to je i v téhle knížce (mimochodem nádherně provedené). Doporučuju ji všem dámám, které chtějí mít doma klid a případně i něco navíc. Muži sice klid doma mít chtějí, po ničem jiném tolik netouží, ale i oni v knížce něco najdou. Možná sami sebe, určitě ale spoustu chytrého humoru.

05.03.2020

Další z Raichlových knih, které jsem založil do police svých oblíbených knih, ke kterým se jednou vrátím. Jako obvykle povídky potěší čtenáře skvěle vystavěným příběhem, spádem i barvitým jazykem. Líbily se mi všechny příběhy, ale mým favoritem je Světlo ze světla – o pokusu postavit kostel, který se pár set led předtím postavit nepovedlo. Parádní záhada a zároveň vtipné dialogy. A samozřejmě poslední, obsáhlejší próza Tenčí než vlíkno pavučiny. V ich formě ji vypráví žena, za což autorovi patří můj obdiv, to fakt není snadné, aby to znělo uvěřitelně. Zpočátku jsem měl trochu obavy, aby nešlo jen o plané tlachání, které nikam nepovede, ale autor nezklamal – k něčemu takovému se nesnížil, příběh nabírá obrátky a vrcholí famózním rozuzlením. Sečteno a podtrženo: kniha chytne a nepustí. Strávil jsem s ní několik příjemných jízd tramvají přes Prahu.

5 21.02.2020

Zítra už bylo je sbírka poutavě napsaných povídek s neobyčejnými zápletkami. Autor je mistr dialogů, díky kterým jste vtaženi do příběhu a osobně ho prožíváte. Napětí, záhady, občas trochu tajemna. A nezbytná dávka sympatického humoru. Nápady jsou někdy až absurdně neskutečné, jindy má čtenář pocit, že se ponořil do události, která se opravdu stala a kterou mu autor kousek po kousku odhaluje až k nečekanému rozuzlení. Tahle kniha je přesně to, co si chcete přečíst po náročném dni nebo si tím zpříjemnit dovolenou.

4 08.12.2018