MissBlack komentáře u knih

Je třeba si říct, že jsem neměla velká očekávání, takže se nekonalo ani příjemné překvapení, ani kdovíjaké zklamání. Úvodní sex scéna v klubu je působivá, ale ve chvíli, kdy už kromě šukání neprobíhá skoro nic jiného, se to člověku snadno zají a i scény, které by za mírnějšího dávkování mohly být skvělým okořením, začnou být naprosto fádní a čtenář je očima jen v rychlosti přelétne, aby mu náhodou ve vší té orgasmické změti neunikla nějaká ta větička, která posouvá chabý příběh.

K úplnému závěru bych řekla jen to, že ačkoli je Payton postava, která mě zaujala a závěr pravděpodobně otevírá její příběh, fakt se mi nelíbil způsob, kdy to autorka uprostřed scény utnula a "pokračování příště". Ne, na tyhle seriálové móresy nejsem zvědavá, takže se s klidným srdcem přesunu k nové sérii od T.L. Swan, jejíž knihy podle zdejších recenzí obsahují i nějaký ten příběh.

4 20.10.2024

Vyzkoušela jsem, nebylo to zlé, ale že by mě to vysloveně nadchlo, to také ne. Mnohé části popisů jsem přeskakovala, místy mi to přišlo zdlouhavé, některé dialogy trochu zvláštní (paradoxně ty v přítomnosti než v minulosti) - jako by na sílu. Knihu pošlu dál a do dalších dílů bych se pustila za předpokladu, že bych zrovna neměla ke čtení nic zajímavějšího a spíš ve formě e-knihy, doma je mít nepotřebuji.

4 08.09.2024

Velmi jsem se chtěla vyhnout srovnávání dílů, protože si stojím za tím, že každý má něco svého speciálního, pro co si člověk ten příběh maximálně užije. Nicméně se budu muset přidat k ostatním v názoru, že tento byl opravdu top, ať už šlo o vztah hlavních hrdinů, samotné hrdiny, nebo prostředí.

Lucianův životní příběh byl z mužských hrdinů v sérii pro mě ten nejsilnější a jsem ráda, že jsme tu neměli dalšího šlechtice, protože jsme se díky Lucianovi dostali v tehdejší společnosti i do jiného než známého prostředí a to prostředí bylo ohromně zajímavé. Člověk si uvědomí, že k něčemu, co dnes považujeme za nepřijatelné (dětská práce), jsme v historii spíše stále blíž než dál.

Hattie mi ze všech čtyř žen byla vždycky nejvzdálenější, možná bych nehezky řekla "přišla nejnudnější" a proto pro mě bylo velmi příjemným překvapením, že v tomto díle vlastně nezůstala taková a její postava prošla podobně velkým vývojem jako Lucian a došla k sebepřijetí. Přeci jen, Anabelle i Lucie už byly tak nějak "hotové". Harriet tady našla sama sebe a to bylo úžasné. Možná je mimo jiné i toto tím něčím, co učinilo třetí díl o kapku výjimečnější.

2 11.08.2024

(SPOILER) Dlouho jsem si urovnávala myšlenky, jak okomentuji a pořád vlastně úplně nevím, jak to uchopit.

Správná slova se hledají podobně složitě jako nadšení, které jsem měla po přečtení prvního dílu a které přetrvalo i v tom druhém. Prožitek, na který jsem si zvykla u předchozích dílů, ten mi tady prostě nějak chyběl a zůstalo po tom prázdno. Říkala jsem si, jak jen vydržím do čtvrtého dílu, ale nakonec to nebude tak těžké.

Mnoha čtenářům se začátek táhl, já sama jsem to viděla jako příležitost k tomu najít nějaké odpovědi na otázky z předchozích dílů, ale nestalo se. A pokud jsme něco "odhalili", byla to kapka v moři. Chuchvalec hádanek na sebe nabral další.

Fajn, to bych nějak zvládla, co mě mrzelo víc, byla pětadvacítka. Na konci prvního dílu kapitán nabízí přátelství, to tušíme z celého dílu, že se asi stane, Ilan ho chce. V druhém díle je to nahoru dolů, protože ona na něco přišla a oblíbená skvadra má svá tajemství, trochu se to bije - ale pořád tak nějak přirozeně vzhledem k postavení jedné a druhé strany. Nastanou momenty, v nichž se samotné přátelství i projeví. Třetí díl? Očekávala jsem, že zde se prohloubí, upevní, projde zkouškou odhalení, ale v tomto ohledu se nestane téměř nic, nikam se to neposune a v závěru zas ona nabízí přátelství jemu, kolečko se točí furt dokola. Kapitán s ní v průběhu sotva promluví, ač v předchozích dílech si měli dost co říct. Bojovníci se chovají divně a ráda bych o něco uvěřitelnější vysvětlení, než že to v nich zkrátka bylo a jen to spalo, protože předstírat změnu x desítek let? Tak buď jsem se změnil, anebo ne, ale předstírat ji, aby si nikdo nevšiml, navíc v tak úzké skupině, která často tancuje na hranici života a smrti... no, nevím. To je pro mě uvěřitelnější varianta, že to opravdu způsobilo "něco vyššího", to, jak se Ilan dotkla brány - jenže o tom tam snad byla jedna věta a pak nic, ne?

A přesně takových problémů má kniha víc. Ze všech těch záhad, úkrytů, světů, ras a čísel má čtenář hlavu jako škopek. Už neví, co je důležité, protože se tak jeví pomalu každá záhadná básnička a nedokončená věta. Občas jsem si přišla opravdu pitomě, že v tom nic nevidím, pár teorií k něčemu mám, ale vzhledem k tomu, kolik tam toho je a jak moc se to pořád jen zamotává, člověk už vlastně neví nic. A nemůže se ani spolehnout, že postavy říkají pravdu a není náhodou vše jinak. Některé odstavce jsem četla i dvakrát, abych se dobrala k pochopení, abych ve slovech našla ten smysl, kde je nám něco sděleno (na co pak Ilan přijde), ale neviděla jsem nic.

Další palčivou otázku ve mně vyvolala postava Buniho - poprvé ho Ilan spatřila v dole, kam s kapitánem spadli. Jenže nemuseli spadnout, celá ta situace, pokud si dobře pamatuju - počasí, bláto - byla tak náhodná, že kdyby nezapršelo, nemusela ho nikdy potkat (nebo mi něco uniklo? Sledoval je už dřív? Zařídil, aby se tam prostě propadli?). A vzhledem k tomu, že se na konci dozvíme, jak je ohromně důležitý a Ilan ho vede do podzemí... tak je toto prostě fakt špatně.

Jeho postava mě vede k další, konečně poslední, události - Ernova smrt. Že se zabíjejí postavy, které jsou sympatické, to se dá přežít. Je to smutné, ale pro děj obvykle dobré, tady to asi bude mít nějaký větší význam (nápad s hořícími břízami ale moc chválím, to bylo takové poetické), ale dost mě překvapilo a naštvalo, že Ilan si sice párkrát zavzdychala, řvala na Kozlowskou, nenávistně smýšlela o bratrovi, avšak co třeba vlastní výčitky, sebetrýzeň? Aspoň na pár odstavců, sakra. Protože jestli jsem četla pozorně, sled událostí začal právě tím, že nedokázala chvíli sedět na prdeli. Situace nebyla tak příšerná - jo, Buni by přišel o ruku, to není nic záviděníhodného a nikomu to nepřeji, ale upřímně v kontextu světa, který je nám předložen, to ještě není taková katastrofa. Jak jsem pro její pubertu měla pochopení, tak v této chvíli mi přišla opravdu až příliš hysterická.

Další díly si přečtu, ač mi Ilan nebyla v tomto díle sympatická a její závěrečné pozvolné pozbývání emocí mě docela vyděsilo. Pořád tam však jsou postavy, jejichž osud mě zajímá a doufám, že v Urle se začnou tajemství odkrývat jak na běžícím páse, protože další zamotávání by tomu neprospělo.

9 05.08.2024

(SPOILER) Takové to, když si člověk odpoledne po přečtení knížky vzpomene, že se měl ráno nasnídat.

Tentokrát se čtenář s Ilan hned v začátku podívá na chvíli do nížin. Svět je to zajímavý, z fantasy se nakláníme ke sci-fi, ale stejně jako hlavní hrdinka, i já preferuju, když se příběh odehrává v Duvalském pohoří, neb to má kouzlo, pro které v nížinách není místo.

Přesto nemůžu říct, že by mě to v nížinách nudilo. Předložený knižní svět se tam stává komplexnějším, přidávají se další střípky jak k jeho fungování, tak k jeho vytvoření, objevují se nové postavy a dozvídáme se zajímavé informace o těch známých. Ať už jsou nám přímo řečeny, anebo vyplývají z textu.

A vztahy se komplikují. Přišlo mi, že nejeden čtenář měl s Ilan v tomto díle nějaký menší nebo větší problém, mně naopak ten stav "na horské dráze" přišel - jak to říct? - opravdový. Třináct, brzy čtrnáct let, ten koktejl emocí a různých pocitů už začíná pobublávat, hrdinka by si možná přála vrátit se k té jednoduchosti, kdy je někdo ten zlý a někdo ten dobrý, ale tyhle jednoduché hranice začínají mizet stejně jako černobílé dětství. Faktem je, že už za sebou má dlouhé cestování s pětadvacítkou, kdy v nejedné chvíli jí šlo o život, což chtě nechtě musí v tom vztahu k oněm mužům něco zanechat (a ještě zanechá, neb to samozřejmě nebyly poslední záchrany životů). Cestovala s nimi, začala je poznávat a především - mít je ráda. A tak ač by se po nových zjištěních chtěla usadit pouze v nenávistném pocitu, už to tak úplně nejde.

A nejvíc se to samozřejmě projevuje ve vztahu s kapitánem. Kapitán nešetří Ilan, Ilan později v knize nešetří kapitána, metají po sobě krutá slova a je to vlastně dobře. Ona se musí něco naučit, aby správně dospěla a on - i po těch letech života - taky, aby pak Vargasovi nemusel odsekávat, že "to jinak neumí".
Kapitán sám o sobě je typ postavy, které mám asi nejradši. Dokáže totiž vzbuzovat velké emoce - člověk se na něj v jednu chvíli nasere, aby si ho o pár stránek dál získal absolutně zpátky pouhými dvěma upřímnými slovy. Těžko se pak divit hlavní hrdince, že se na něj může zlobit, ale zároveň neváhá bránit jeho život, i když má mizivé šance na úspěch.

Opět by se daly najít scény, ke kterým se ráda vrátím. Jmenovitě okamžik, kdy Erno zachránil Ilan, kdy Ilan naopak spěchala na Otorten (jak ilan zachránil Ilan byla už jen taková třešinka), aby pomohla pětadvacítce, pak Ilanino shledání s matkou na poli. Dále moc pěkný hovor s Agadonem, který její tajemství už tehdy poznal a i scéna s kapitánem, který se pro ni vydal, aby ji zachránil před pádem do dolu a pak tam spadli pro jistotu oba, aby si mohli říct důležité věci.

A teď, s paradoxně nejmenším nadšením, neb je to do listopadu ještě pár měsíců, hurá na třetí díl.

12 04.08.2024

(SPOILER) Asi začnu tím, že už velmi dlouho se mi nestalo, aby mě nějaká kniha takto pohltila. Abych něco přečetla za pouhý den a hned druhý ji otevřela zas, protože jsem se do toho světa chtěla vrátit k oblíbeným scénám, k oblíbeným postavám.
A nestalo se dlouho, aby si kniha kradla skoro každou mou myšlenku během chvil, kdy jsem zrovna nečetla. A nakonec, člověk podlehne tomu nutkání pokračovat, dá si "ještě jednu kapitolu" a nakonec to slupne jako malinu.
A i teď jsem toho příběhu tak neskutečně plná s potřebou povídat o tom každému, kdo je ochotný poslouchat, protože nadšení je až příliš velké, než abych ho v sobě zpracovala o samotě.

Někdy před těmi cca třemi lety jsem v knihkupectví narazila na novinku, Nastereu, líbila se mi obálka, doma jsem zjistila, že se jedná už o třetí díl a tak jsem si první uložila tady na DK do Chystám se číst. No, dřív to úplně nevyšlo a nakonec to bylo skvělé načasování vzhledem k ohlášení vydání čtvrtého dílu na podzim. Upřímně, nedovedu si představit takovou pauzu jako měli někteří jiní čtenáři, druhý díl jsem na Hostu objednala včera a i tohle je plné nedočkavosti :D

K samotnému příběhu... Originalita překládaného světa se tomu opravdu nedá upřít, se vší historií a všemi pravidly, která trvají do současnosti a to věřím, že toho nevím ještě mnoho. Nejsem fanouškem ich-formy, přesto tady jsem si uvědomila až někde za polovinou, že je to vyprávěno v ní - tak přirozené mi to tady přišlo, tak dobře to plynulo.
Postavy je těžké si neoblíbit. V začátku je to především o Ilan, pak se objeví pětadvacítka. Člověk je zpočátku opatrný, přeci jen je to "nepřátelská strana", nicméně když se čtenář dozví, že Ilan už za sebou setkání s kapitánem má, je těžké nepocítit sympatie, které se - aspoň v mém případě - postupně víc a víc prohlubují a vztahují se téměř na každého bojovníka, který dostane nějaký větší prostor. Kamarádka říká, že v knize je důležité mít se do koho zamilovat - no, musím uznat, že na tom něco je a tady má člověk docela na výběr :D

Což mě také přivádí k případné romantické lince - upřímně doufám, že Ilan, až povyroste, najde lásku právě u kapitána. Když si vzpomenu na okamžik hned v začátku knihy, kdy ho poprvé uviděla, na okamžik, kdy jí a jejímu mistrovi v chudinské čtvrti zachránil život, na okamžik, kdy si ona sama myslela, že kapitán umírá a pokusila se mu pomocí sklenitu zachránit život... A v závěru ten jeho dojemný monolog o přátelství, které jí nabízí. No, zkrátka byl by to cit, který nevznikl jen tak, nějaká "láska na první pohled", ale vyvinul se, něčím prošel a něčím formoval a pokud by byl postaven na dobrém přátelství, měl by dost možná ten nejlepší základ. Osobně bych to považovala za perfektní začátek romantické linky. Samozřejmě netuším, co autorka pro tyto dva naplánovala do dalších dílů, ale ráda bych jako Ilan věřila, že tu nabídku kapitán myslel upřímně a to přátelství se zrodí.

14 31.07.2024

Jak to tak občas bývá, když autor začne plodit jeden díl za druhým, míra kvality se začíná snižovat a já jsem opravdu moc ráda, že to není tento případ.

Nebudu hodnotit, co se mi líbilo víc, zda první či druhý, protože každý díl měl svůj vlastní zajímavý příběh, své originální postavy s jejich historií i problémy. Všechna má očekávání byla i v druhém díle splněna, ústřední dvojice měla správnou jiskru, opět tam byly momenty, které se vryly, momenty, které chytily za srdce, chvíle legrační, smutné i dojemné.
Umně popsaná mozaika pocitů a citů se skvělým koncem, kdy odhalení původu Luciiny kočky Boudiccy bylo opravdu už jen třešinkou na dortu.

S radostí si přečtu další díl a doufám v brzký překlad toho čtvrtého.

5 31.07.2024

Občas mám na nějakou tu historickou romanci náladu a u této mě zaujalo, že je navíc obohacena o téma snažení anglických sufražetek. Není tam toho příliš, aby to člověka otrávilo, když chce tu romantiku, ale není tam toho ani málo, aby se nedozvěděl něco nového a pro děj to není bezvýznamné.

Už první setkání Annabelle se Sebastianem mě nadchlo a podstatnou roli v tom hraje fakt, že autorka má pro vyprávění, včetně výstižných popisů, opravdu cit. Čtenář to dokáže s postavami prožít - když je to krásné, je to krásné, když to bolí, tak to bolí a to je něco, co ne každá (historická) romance dokáže. Sugestivně popsat věci, využít v tom trochu té poetičnosti, aniž by to byl kýč a rozehřát to čtenářovo srdce. Za mě je to vypravěčsky v rámci žánru romantiky určitě nadprůměr.

Hrdiny jsem neměla problém si oblíbit, hrdá a tvrdohlavá Annabelle mi byla blízká hned, Sebastiana si člověk zamilovával postupně, chemie mezi dvojicí přesně taková, jakou chcete u takové knihy číst.

A ačkoliv komentář píšu po pár měsících od čtení, pořád zůstalo dost okamžiků, které se mi vryly do paměti a které si ráda přečtu zase jednou znova.

Přiznám se, že začátek knihy, v němž se řešila podoba vily apod., mě až tak nezaujal, ale ve chvíli, kdy se začaly vyprávět příběhy lidí, kteří ve vile žili či s ní byli nějak spojeni, to už bylo jiné kafe.

Pražské jaro jsem si nesmírně užila příběhem i vypravěčsky a Skleněný pokoj nebyl výjimkou. Autor má cit sdělovat informace poměrně úderně, mnohdy mezi řádky, kdy to sem tam nechá trochu i na čtenářově fantazii. A to mě baví.

4 30.07.2024

Knihu jsem měla vyhlédnutou od chvíle, kdy vyšla a jsem opravdu ráda, že jsem ji pořídila.
Ilustrace byly naprosto dokonalé a pověsti za nimi rozhodně nezaostávaly. Líbil se mi i samotný koncept, kdy v začátku bylo strašidlo představeno - jak vypadá, jaké jsou jeho "schopnosti", co a komu způsobuje, jak se lze ubránit... A pak už se přesouváme do konkrétních míst v Česku, odkud pověsti pochází. Perfektní.

5 30.07.2024

Mám ten svět i jeho postavy vážně hrozně ráda, takže se tam vždycky s chutí vrátím.
Bouřkovou sezónu jsem otevřela po poměrně dlouhé době, kdy jsem dočetla ságu a nemůžu popřít, že do mého celkového dojmu se promítla i trocha nostalgie. Knihu jsem si i proto opravdu užila a zvědavě vyčkávám, co nám autor naservíruje v té nově chystané.

Btw, moc mě potěšilo, že jsem se tam dočetla i příběh s aguarou, který si vzali jako předlohu pro komiks Liščí děti.

5 20.07.2024

Po velice dlouhé době opětovné setkání s autorkou. Jako poslední jsem od ní četla Cukrárnu v Paříži a ani ji nedočetla. Pak byl nějaký pokus s (tuším) Chatou ve Švýcarsku, nicméně souběžně jsem měla rozečtený Řbitov zviřátek od Kinga a když měl člověk porovnání s jeho vypravěčským umem... no, též jsem nedočetla, v podstatě ani nezačala.
Každopádně Vila v Itálii už jen díky obálce vypadala jako něco, co potřebuju. Nakonec hodnotím nadprůměrně, protože mi to prostě sedlo, chtěla jsem něco jednoduše hezkého, odpočinkového, letního s dobrým koncem. Prostředí, kde byl děj zasazen, jsem si vyloženě užívala, všechnu tu zmrzlinu, pastu i limoncello. S rukou na srdci, kdo neměl aspoň jednou během čtení chuť zabalit kufr a vyrazit tam?

4 20.07.2024

Ona je ten tragický typ mě kdysi opravdu nadchla, dokonce natolik, že jsem si ji pořídila do své knihovny, kde většinou kupuju kusy, které mi opravdu přirostly k srdci. Proto jsem byla nadšená z nové sbírky a hned jsem si ji půjčila v knihovně.
Ještě, že tak. Knihu jsem ani celou nedočetla, posledních cca 20 stran už jsem prostě nechtěla číst. Bylo to nudné, chaotické a oproti Ona je ten tragický typ i méně přímočaré se silnou snahou působit "těžce umělecky". Nevím. Možná nejsem dost umělecká duše, abych to pochopila, ale asi ani nepotřebuju být.

24.02.2022

Ale tak jo, já jsem byla spokojená.

Příběh Lydie a Edgara byl chvílemi až trochu otravný, především ta přeslazenost, takže za toto hvězdička dolů, ale konec to naštěstí trochu pozvedl. Mnohem víc mě zaujaly příběhy ostatních žen a je škoda, že se jim nevěnovalo víc prostoru. Jazykově je to v rámci žánru nadprůměr (aspoň bych řekla, zas tolik toho načteného nemám), našla jsem tam mnoho pěkných obratů, popisů i metafor, kdy jsem si uvědomila, že přesně takhle něco je, ale nikdy by mě nenapadlo to takhle popsat. Zasazení do poválečného období bylo zajímavé, trochu poučné a i k zamyšlení, stejně tak jako nastavení, pravidla a očekávání tehdejší vyšší společnosti.

1 09.02.2022

Moje první rande s Kingem na doporučení mého muže. Zpočátku jsem byla dost netrpělivá, furt jsem se muže ptala, kdy se tam konečně začne něco dít, ale nakonec jsem se dostala do bodu, kdy jsem si jednoduše užívala vyprávění, jazykovou vybavenost a usmívala se nad tím, jak King skvěle dovede popsat něco, co všichni občas cítíme - jako rodiče, jako partneři i jako přátelé, ale přesně vyjádřit to neumíme. To vytváří pocit opravdovosti a uvěřitelnosti postav, je lehké zapomenout, že jsou fiktivní a samotné toto Kingovo umění stavím nad samotný příběh.

Takže jsem si čtení samotné vážně užila a opravdu nedoporučuji číst současně s nějakou odpočinkovou romanťárnou, protože ta vás pak nedokáže uspokojit. (V mém případě jsem zkoušela číst Chatu ve Švýcarsku a ten rozdíl byl téměř nesnesitelný. Musela jsem po prvních pár stránkách vrátit do knihovny.)

7 09.02.2022

Že prý je tento román jako vybroušený diamant. Aspoň na toto láká kniha sama, ale reálně to byla spíš nuda v mírně chaotickém vyprávění. Pro mě zbytečná kniha, kterou jsem ani nemusela číst a o nic bych nepřišla.

1 25.01.2022

Ta obálka. Ta obálka je zkrátka kouzelná.
A ten příběh je taky dobrý. Sice se tam střídá dost postav, ale mně to kupodivu moc nevadilo, přišlo mi to docela přehledné a naopak jsem ocenila i všechny ty jiné úhly pohledu. Je to jedna z knih, které mi po přečtení zůstaly ještě chvíli v hlavě, abych přijala všechny ty osudy a zapřemýšlela nad nimi. Protože nebylo to nic, čemu by se nedalo věřit, u čeho byste si neřekli, že to se určitě takhle stát nemohlo a kdoví, kolik lidí přesně takové osudy mělo.

4 26.03.2020

Jedna hvězda za obsah a jedna za obálku. Není to nic, k čemu by se člověk vracel.

1 26.03.2020

Byla to po dlouhé době zase kniha, která mi už od prvních stran přišla naprosto úžasná a ten pocit mi vydržel až do konce. Ten námět se mi vážně líbil, líbil se mi vývoj postav během jejich týdne, líbila se mi lítost i pochyby a vůbec všechny emoce, které to přinášelo, byť pro postavy samotné jaksi s odstupem. A konec, ten konec byl vůbec nejlepší, přesně takový, jaký být měl, aby ta kniha v člověku zanechala dojem.

4 26.03.2020

Příjemné, milé čtení, které člověk slupne raz dva. Postavy sympatické, prostředí zajímavé, za mě spokojenost.

26.03.2020