Mona-Lisa komentáře u knih

Neuvěřitelně reálný kousek. Arťom -hlavní hrdina je nucen putovat skrz jednotlivé stanice moskevského metra a je to sakra jízda a jsi s ním na sto procent.
Honí tě krysy, 'ďáblové', mutanti, hlasy mrtvých a co teprv to nejhorší nebezpečí. Ano tušíte správně, lidi.
On člověk když přežije jadernou katastrofu a schová se pod zem nemá asi jaksi v povaze žít v klidu a míru a harmonii. A smutné je, že hlavně tyto části mi přišly nejvíc uvěřitelné.
Takže tu máme za tu dobu dvaceti let ukrývání v podzemí: války, mocenské boje, opět vzestup nacismu i komunismu, satanisty, víru ve Velkého červa...atd.
Neskutečně poutavě popsané, nedočkavě odhaluješ zákonitosti tohoto podzemního světa a najednou je konec.
A já osobně ihned propadla kouzlu knihy. Opravdu hned.
A atmosféra je neskutečně pohlcující a drtivě klaustrofobická. Jsi s něma v podzemí pohlcen úzkostmi a úplně jinak se pak člověk dívá na oblohu, na světlo...
Tento svět tvořený jen spletitými stanicemi obrovského moskevského metra je geniální.
Jak děj nabírá na obrátkách, situace se přiostřují, kumulují na sebe a nestíháš sledovat do čeho se Arťom ještě namočí a stíhá se o tebe otírat ještě morbidní humor, mystično dokonce přibývá a konec ti už odkrývá obrysy a pak ti dojde jak jsi vedle a rozseká tě napadrť.
"V čem je smysl takového života? Přežívat ze dne na den, trpět ten strašný hnus a ponižování, prodávat vlastní děti, pojídat mech-proč?"
"V čem?" odpověděl Ulman. " A proč vlastně žiješ ty?" odfrkl.

9 12.06.2022

"... zavře oči a zhluboka se nadechne: musí se odsud dostat pryč."
.
V kostce: Paříž 1885. Ústav pro choromyslné ženy. Nebo spíš ženy, které se vymykají společnosti. Hemží se to tu chlípnými praktikanty, hnusnými metodami a tobě je špatně, ze společnosti (čti mužů), která tam valí matky, sestry, dcery ze všemožných důvodů a už se k nim nezná. Znásilnění, prostituce, zemře jim dítě, mlátí je manžel, tak skáčou ze schodů/balkonů. Masakr. A dobře je to napsané. Jednoduše, explicitně ale sakra dobře
.
Delší verze:
Doba, kdy je jediným úkolem ženy dobře se vdát a plodit děti, nevymykat se. Nebo skončíš kde?
Třeba v ústavu Salpetriére - známém pařížském zařízení pro šílené ženy.
Máme tu v epicentru slavného neurologa Charcota (otec francouzské neurologie), který pacientky vidí jako hloupá hovádka, která nebudí jiný než klinický zájem. Ne ženy, které si zasluhují úctu. Vidí jen šílenost a ztracenost.
Děsivá doba, která využívá zařízení jako odkladiště pro nepohodlné.
Máme tu Eugenii, ženu která vyrostla ve vystlaném prostředí a najednou poznává druhou tvář města. Je vržena příbuznými do tohoto vězení a hledá cestu ven.
V tomto útlém dílků děj graduje k bálu mezi zdmi blázince. Jde o freak show pro bohaté Pařížany ospravedlněnou jako 'rozptýlení' pro chovankyně která opravdu každoročně probíhala.
Ty ale vidíš tu zrůdnost stejně jako Eugenie. Hlavní hvězdou večera byl obávaný Charcot, pro kterého ženy byly jen experimentální pomůckou.
Intenzivní a bolavé čtení ještě umocněné historickým dovětkem na konci knihy, který dělá z knihy fikci jen ždibečkem. Já jsem ale četla spíš horor.

8 09.06.2022

Povídky spojuje motiv vakeribena = vyprávění o předcích.
Já se pořádně začetla až u povídky od autorky Evy Danišové a konečně se začala s knížkou oťukávat. Předešlé povídky mi přišly spíš cílené na romskou komunitu. Respektive psané pro vlastní potřebu, jakoby deníkovým zápiskem sepsané útržky příběhu rodičů nebo prarodičů. Necítila jsem z nich vypsanost anebo alespoň ambici navodit spojení se čtenářem.
Užila jsem si pořádně ty kousky, kde se rétorika měnila a celé sdělení nebyla jen ukřivděnost.
Neházet do jednoho pytle, mít otevřenou mysl a ctít kořeny, to je to hlavní, co jsem si odnesla.

2 09.06.2022

Knížka, které větu z obálky - Kniha roku 2020 ve VB - opravdu věřím a moc bych jí přála úspěch i nás.
Připomněla mi v paletě postav a jejich rázovitosti román Malá.
Taky hlavně těží z doby, kdy se odehrává a z kouzla země - jen tady je to Anglie.
A o čem vůbec je, že?
První mě zmátl název a já se připravovala na příběh ryze syna dramatika, jehož dílo miluju. (A Hamleta především)
Ae hned zkraje se ukazalo, že se pletu.

Je to hodně barvitá kniha, živočišná, zapojující všechny toje smysly při hltání každé stránky. Jak když se zakousneš do šťavnatého jablka a občas narazíš na shnilou část.
Vzbuzuje emoce a nenechá tě chladným.
Chceš hned vědět, jak to dopadne s tím klukem, co volá o pomoc a nikdo nikde, jak to safra bylo s jeho rodičema. A začne ti být jedno, že to chaoticky skáče mezi roky a postavama a v obchodě bys váhal mezi regálem světovka nebo román pro ženy. Ten příběh je podán tak chytlavě, něžně a se smělou vervou a polehounku se stává hlavně příběhem Agnes.
Kdy se její svět upřímnosti a nadšenosti střetává se sešněrovaností a pomalu se mění.
A pak stránky najednou nejsou plné ženy, která kráčela po světě se sebejistotou a grácií.... někde se ztratí.
Ta nevyhnutelnost tragédie mi způsobovala mrazení v zátylku každou jednotlivou stránku.
Opravdu je to krasný román plný lásky i bolesti.

10 05.06.2022

Billy Summers je nájemný zabiják se svědomím. To se projevuje tak, že likviduje jen padouchy.
Má za sebou misi v Iráku a před sebou poslední práci.
Hodně se to táhne v Kingovském stylu a první třetinu se zdánlivě nic děje.
Ale tady ten pan z Maine ví, jak budovat příběh, zahušťovat atmosféru a zakládat pole pro budoucí husí kůži. A té jsem teda měla hodně.
Má dar psát o zpackaném dětství, o hlubokém zlu v lidech, ale i o jiskrách naděje, které problikují.
Sympatizovala jsem s Billym, takže vlastně držela palce nájemnému zabijákovi a zamýšlela se nad svýma morálníma hodnotama. Klasický stav u Kinga.
Kniha má dvě roviny. V první jsi v současnosti v patách Billyho u jeho posledního melouchu. A v té druhé díky knize, kterou píše, jsi svědkem bitev ve Fallujah, známých pod kódem Operace Phantom Fury. Jednalo se o koaliční snahu vykořenit irácké vzbouřence ve městě Fallujah.
(Ty mě dostaly svou autentičností a syrovostí)
Obě části do sebe zapadnou pořádně až v ke konci, kdy se nechomejtne do děje postava úplně z jiného soudku.
Já si to užívala neskutečně. Zahřívací začátek, střípky z bojů, adrenalin v současnosti a poslední třetina mě překvapila.
Místy mi to připomnělo atmosférou Pana Mercedese a toho mám moc ráda.
Nějaké věci bych ale dotáhla do konce a té husí kůže zažívala víc, proto jen silné čtyři hvězdy.

10 28.05.2022

Takto si představuji pořádně nadupanou, nepřekombinovanou, klišé prostou young adult fantasy.
Hrdinka z jeptiškého řádu vymítajícího duchy je sympatická asociálka.
Přízrak, který je s ní v neustále interakci je vtipně cynický. Jejich dialogy jsou hlavní perlou knížky a já se u nich taaak nasmála.
Super kousek.
Jako jo, něco bylo až moc polopatické a pak opakující se. A sem tam mi unikala motivace postav a jednání postrádalo kapku logiku. Ale to je fuk. Solidní husí kůži jsem měla aspoň u třech pasáží.
Svižné to bylo, prosté kýčovité romanťárny a ten konec?!! Tomu říkám perfektní navnadění na další díl a úplně mnou clomala touha po plném hodnocení.
Jediný důvod proč nedávám pět hvězd, je to, že má holka smůlu a četla jsem ji krátce po Jménu větru. A to je prostě...Kvothe no...Asi dlouho zas nedám kde jaké fantasy 5 hvězd.

3 28.05.2022

Dvě sestry. Ač par měsíců měsíců od sebe, jsou každá jiná. A nesnáší se. Takže toto je knížka plna hořkosti a zášti. Psaná je pohledem ukřivděné sestry, což je ta, která je z těch dvou tlustší, s horší prací, nenaplněným vztahem a životem na houby.
Jako ono by to zas tak špatné nebylo, kdyby se jedna zásadní křivda nerozpatlávala na 300 stránkách. Občas se vylouplo i hluboké moudro a situace jak ze života.
Kdyby jen ty postavy nebyly tak zoufale plytce načrtlé?! A kdyby jste je všechny nechtěli na každé stránce uškrtit, jak se nesnesitelně chovaly.
Je to opravdu ve stylu Třeštíkové nebo Hartla. Takže jestli vyhledáváte tyto oddechové kousky, kdy sledujete plácající se postavy s charaktery na přesdržku a chcete se pobavit, tak doporučuju.
Jazykově to nesahalo po kotníky českým autorkám, na které jsem zvyklá.
Upřímně, jak tyto řádky píšu, říkám si, proč jsem to kurnik vlastně dočetla. Opravdu jen proto, že ač tě ty postavy neskutečně štvou a stydíš se za jejich jednaní, strašné chceš vědět, jak to s nima dopadne. A taky, když to čteš zároveň s kámoškou, ono se tak krásně společně nadává.
Kdysi jsem zmiňovala, že nesnáším Geniální přítelkyni od Ferrante právě kvůli nesnesitelnému chování jedné postavy a smůle druhé...no ehm, toto mi to připomínalo....

5 20.05.2022

Je to smělé, svižné a sympaticky čtivé.
Z rozhovoru s autorem na konci knihy vyplývá, že si slepil dostupné indicie z incidentu s hlavní roli s Monou Lisou a vytvořil dobrodružný příběh.
Jakého incidentu? Slavný obraz byl v roce 1911 na chvíli ukraden z Louvru a dodnes se pochybuje, zda se vrátil originál. Že jste o tom nevěděli? Já taky ne?
Za mě super relaxační kousek, se kterým se přesuneš do Florencie, Paříže nebo New Yorku si spionážně naladěný a nasáváš umění.
A tady pozor, já umění třeba miluju, obdivuju a celkem mám v merku. A tady je popisu obrazů věnováno hodně stran. Takže neručím za atraktivnost tématu pro všechny.
Pátrání hlavní postavy - umělce Luka po minulosti jeho pradědečka, proslulého zloděje Mony - Lisy ti zprostředkuje Florencii a vzbudí v tobě zvědavost, jestli není na příběhu zrnko pravdy.
Hodnotím vysoce až na filozofické úvahy a rozbředlé dialogy na konci, které mi do knihy nesedly a strhly hvězdičku.

4 11.05.2022

Já zase jednou nemám slov. Tak citlivě, trefně a očividně erudovaně zachycené milníky jedné rodiny.
Vánoční příměří v zákopech první světové, rodinná sešlost v předvečer druhé světové, Terezín očima dítěte, poválečné shledání, srpen 1968, virtuóz bez kořenů v Londýně... Vše jmenované má pro sebe svou kapitolu a svého vypravěče z početné rodiny.
Fakt smekám před tou barvitostí, očividnou přípravou autorky a tou sílou slov, rozehranou v úspornosti povídek.
Zase jsem si jednou připomněla nesmyslnost války, zmařené lidské životy, okrádání majetku, a hlavně, že komunismus je zlo, nebylo sakra líp a je šílené, že si to musíme připomínat. Jak lehce se zapomíná...

12 08.05.2022

Tady to bude stručné, jak strhávání náplasti.
Je to klasická detektivka, která určitě neurazí toho, kdo přesně toto vyhledává.
Duo vyšetřovatelů (s žádnými démony), vesnické prostředí s úzkým okruhem podezřelých a mrtvola samozřejmě nejvíc nenávistihodná osoba z okolí.
Četlo se to rychle, žádné květnaté popisy krajiny. Vtažení do případu a pak zájem čtenáře na odhalení vraha hodnotím jako hlavní plus.
Já ale jen toto od detektivky nečekám. Chci když ne temnotu, tak aspoň vtip. Jelikož jsem od Agathy Christie četla jen Deset malých černoušků, tak
nad přebalem knihy mhouřím oči. U toho jsem se teda bála a jásala nad geniálním rozluštěním.
No končím.
Za mě zkrátka silné tři hvězdy.

4 05.05.2022

Jméno větru je na první pohled prostý příběh. Z anotace víš, že Kvothe, nějaký kluk z prostých poměrů se vyšplhá na proslulého čaroděje, velkého muže, jehož jméno vyslovují šeptem. A jsme ve fantasy světě, takže tu je plno nadpřirozených prvků, proroctví, magie a i drak se tu má mihnout.
Tak jsem se usadila, přečetla pár stránek a bylo to tam.
Stoprocentně jsem splynula s příběhem.
Několikrát jsem se vracela k oblíbeným pasážím.
Taková láska k hlavní postavě mě pěkně dlouho nepotkala. Takové souznění, takové prožívání děje a každého jeho kroku, když je to proboha jen papíře.
Každý jeho pád, jeho úspěch, bála jsem se s nim do morku kostí, užívala si ten spletitý svět jehož zákonitosti jsou ti odkrývané rafinovaně po troškách, v těch správných dávkách.
V úžas mě celou dobu uváděla propracovanost děje a celého světa.
A Kvothe, kluk ušatá, jak ti s každou stranou rostl pred očima, vyvíjel se, jeho činy ho tvořily v takovou osobnost, kterou si chceš vzít a nestydíš se za to.
Takovou husí kůži, stoprocentní vtaženost do děje a tíhu v srdci z konce příběhu jsem cítila jen u Harryho.
Epický šestiset stránkový kousek. Který místem neplýtvá, vše je tu na tesání do kamene. V příběhu Kvothe je ti nabídnuto vše dosyta. Zkraje na tebe mrká příslib monumentální fantasy, tak se naladíš na vlnu a pohodlně se usadíš. A co přijde? Pecka. Z pohádkového rozjezdu se vrhneš s hrdinou do pekla, abys s ním opět povstal a zakusil lásku, přátelství a sleduješ cestu legendy v přímém přenosu. Už teď vím, že tento příběh s člověkem zůstane. Jako zlatonka třepotající se v kapse na každém kroku a bude sakra těžké doporučit to někomu dál. Už kvůli případným výtkám proti tomuto pro mě dokonalosti plného díla.

9 01.05.2022

"A my už tam taky nepatříme. Nejhorší na tom je, že nepatříme nikam."
V Řecku po druhé světové probíhala občanská válka. Partizáni zhlédnutí v komunismu versus vojáci řeckého krále.
Proti sobě bojující bratři, bratranci, sousedi. Vypálené vesnice, prchající ženy a děti. A komunistické země otevíraly svou náruč. Mezi nimi i Československo - 1948.
Tehdy začíná tento příběh. V tomto roce jsme přijali tisíce uprchlíků. Jejich adaptaci sleduješ na příběhu Kouly a Sotirie, desetiletých Řekyní a lidí kolem nich. Taky skáčes zpět do Řecka v kapitolách očima partyzánů a matek, co zůstaly bojovat po boku manželů a děti poslali pryč.
Oceňuji nečernobílost. A vykreslení partyzánů i jako hrabivých nelítostných zlodějů, ne nepodobným nedávným okupantům.
Projdeš tu roky 1948 až 2018.
Celou knihu lemuje motiv vykořenění a hlavně ukázek, že každý se adaptovává jinak.
Někdo se opíjí vlastenectvím, vzpomínkami na rodnou zem a odmítá vidět nemožnost návratu. Jiný zase odstřihává kořeny a vidí v rázných krajanech hlučné řecké burany. Později jsou všichni nuceni přijmout fakt, že v Řecku je i po letech čeká vězení nebo trest smrti.
Spousta uprchlíků v naší socialistické vlasti procitli a chytali se za nos za sympatizování s levicovými partyzány doma, ale většina sklopila hlavu a žila hořké životy se vzpomínkami na vlast.
Hořkost jsem teda z knihy cítila řádně. Ze sňatků z rozumu bez lásky, generačních propastí, nenaplněných manželství, úmorných zaměstnání...
Uz jsem si připadala jak u klasického modelu knih Mornštajnové, ale pak v knize dostal víc prostoru Řecký prvek.
Nejdřív prozření, že se tam zastavil čas, jako ve středověku a není lepší, voňavější, čerstvější, větší a vřelejší, jak vzpomínají pamětníci.
Ale pak se postavy přesunuly z horských vypálených vesnic k pobřeží a zkusily najít smíření a konečně své kořeny.
"Jazyk je sice skvělý ale zase jen nevesele propletájící se osudy na pozadí komunismu. Za týden nebudu vědět o čem to bylo"- mě často napadalo.
Pak ale Řecko dostalo víc prostoru- ten vykořeněný život uprchlíků z více úhlů postav a už naskakovaly hvězdičky.

5 27.04.2022

Svižné tenké dílko plné vtipu, ale i důležitých sdělení. Doporučuju vrazit do ruky holčinám, které chcete odpiknout od Mimoňek nebo Walliamsů.
Hanka je puberťačka, která zkoumá historii svých příbuzných na rodinném zámku ve Voticích. Konkrétně pratety Emilky, po které se slehla zem a existuje spousta konspiračních teorií.
Pátrání se pohybuje v dobách konce druhé světové, tak se zavádí řeč i na odsun Němců a nakládání s majetkem za komunismu.
Má to celé detektivního ducha, vtipné vsuvky i puberťácké výlevy lásky, jelikož v pátrání asistují Hance kamarádi. Takže pro cílovku ideál.

3 26.04.2022

Kniha je vlastní zkušenost autorky, je to popis jejího vyrůstání v Idahu v mormonské rodině na samotě v horách.
Jeto napínavé každou jednotlivou stranu. Nedokážu si představit, že osud těchto lidí nechá někoho chladným. Odjakživa mě fascinují rodiny odstřižené od systému se skálopevným přesvědčením, že na zbytku společnosti je něco špatně a jen oni dosáhnou vykoupení asketickým životem. Kolik takových rodin je?
Dlouho jsem se musela učit nevidět v těchto lidech jen blázny, ale být otevřena jejich pohledu. Tady jsem ale trošku narazila.
Ač ji doporučuji všemi deseti u čtení jsem se navztekala a bylo pro mě náročné zůstat objektivní. Protože díky této rodině se svým sebedestrukčním ražením jsem si procvičila zásobu sprostých slov.
Bytostně nesnáším pánbíčkářské kecy o ďáblu a celé to pokrytectví v dávání rukou pryč od vlastních činů ohánějíc se vykoupením a boží rukou. Neskutečně mi to otevírá kudlu v kapse.
Takže první třetinu knihy jsem musela přetrpět chlapa, který je zaslepený vírou a dává všanc život všech členů své rodiny nebezpečným stylem života. Včetně své dcery Tary, autorky knihy.
Fyzicky špatně jsem se cítila u těchto stránek a nenáviděla toho chlapa do morku kostí.
Celou knížku ustavičně fandíš Taře, aby se ze spárů rodiny dostala a kroutíš hlavou, jak je to šíleně, šíleně těžké. Jak ty pouta, jakkoliv zrůdné, jsou nepředstavitelně silné a ta výchova je v ní doslova zažraná.

Z názvu vyplývá, že prchne na školy a celou knihou se táhne její snaha vymanit se a zároveň hluboká zakořeněnost otcovy výchovy. Uhrane vás to, doslova. Každou osobu, která ji strhává na dno nenávidíte a naopak adorujete ty, co ji vytahují hlavu z písku.
Díky Taře pojem vzdělanost bobtná do ohromných rozměrů. Poznala víc pravd, než jen otcovy a naučila se myslet sama za sebe. Myslím, že lepší knihu letos nepřečtu.

Tento kousek vyšel 2020 ve VKČ a hned byl fuč a Albatros nečekaně udělal tento dotisk v takovém nákladu, že už je taky pryč.

7 22.04.2022

"Šíleně se ti stýská. Je na dotek, ale mezi vámi je celá planeta fetu."
No uf! To byla nálož.
Rozklad vztahů v přímém přenosu.
A hlavně vztahu sesterského. Sabina + Běla= Běsa
To jejich příběh je tím nosným v tomto jinak velkém spletenci pohledů různých postav, které sestry obklopují.
Dvojčata vyrostla za socialismu s matkou samoživitelkou a v dospívání jim do života spolu s otcem zasáhly i drogy.
Jedna to ustála a žila dál a druhá ne a toto je knížka o následcích.
Příběh by to mohl být tuctový, už xkrát použitý. Ale ta forma je fascinující. Žádné prázdné věty. Jak deníkové zpovědi kdyby člověk četl. Je to neskutečně odhalující nehezké věci. Ne, to je moc mírné. Hnijící, rozkládající se věci, myšlenky, které nechcete číst a když je sami máte, tak od nich utíkáte, ale tady jim musíte čelit.
Hodně drsná knížka.
Krásně tě na stránkách louhuje ve všech křivdách postav a zakusíš vše.
A ten jazyk, přímý, bezpardónový, surový. Už jen za to pět hvězd.
Trefně pojmenovává bolístky a šrámy z minulosti, kdy hned hmatatelně chápete, jak se postava cítí.
A je to taky plné takových těch nepříjemných palčivých rozhovorů o různých tabu mezi lidmi. Které nejsou moc populární v reálu, ale tady jsou moc hezky uchopené a četla jsem je se zadostiučiněním, které si postavy tím pročištěním vzduchu zasloužily.
Spojení sester je tu skvostné. Ta nemožnost odstřižení ať už je křivda jakkoliv mokvavě bolavá.
Táborská je momentálně moje nejlepší česká autorka. Už tím, jak tam ty tragédie sází bez patosu, ale tak jak jsou, neuhýbá před nima ani o píď.
Bojím se její druhé knížky Malinka, ale víc se na ni těším.

6 16.04.2022

Kniha má být holdem statečným knihovnicím z kentucké Pojízdné knihovny a zároveň přiblížit těžký život modrých lidí z této oblasti.
V mých očích se jí to povedlo. Cussy Mary, hlavní hrdinka s modrou pletí, knihovnice každým coulem tě svižně provází příběhem a 300 stránek uteče jako nic.

Místy má člověk pocit, že čte čistokrevný románek, místy historickou dobovou sondu a chvílemi mi hlavou létaly tak sprostá slova, že by to tyto odstavce nesnesly.
Jsme totiž v roce 1936 Americe s jasným názorem na barevné, kdy bují rasová nesnášenlivost.
Takže v kostce - pár stránek jsem si připadala jak u Doctorky Quinnové a za moment jak v Nespoutaném Djangovi.
Jazyk je jednoduchý, odpovídající gramotnosti lidí dané doby, ale i tak ti zprostředkovává dobovou historii na stříbrném tácu a je znát výzkum a mravenčí práce autorky.
Lidi v té době to neměli lehké. Postavy kterým nehrozí smrt hladem, zavalením v dole, rukou opilého manžela, nebo bezpočtem nemocí bys tu těžko pohledal.
Ale tím nechci zlehčovat reflexy určitě těžké doby, která v Americe v 40. letech 20. století určitě panovala. Duch doby je tu excelentně umocněný maličkostmi, jako třeba výčtem dobové literatury. Vůbec jsem netušila, že Barevný závoj je tak stará kniha, nebo že existovaly požární veze, kde lidi kontrolovali požáry v horách.

Je to milé i drásající čtení a já se ráda přidávám ke kolegyni, která už ho týdny doporučuje.

8 14.04.2022

Moravské Kopanice, oblast dekády odříznuta od světa. Bohatá na folklorní tradice. Oblast, kde je silný ženský prvek mj. zastoupen v bohyních. Ženy, které přirozeně zabírají nejvyšší místo v tamní hierarchii. Rodí, léčí, rádi, věští a do jedné je potkává tragický osud. Anebo to tak není a jsou to povídačky? A co všechno? Všechno?
Na to se od začátku knihy snaží přijít Dora. Jedna z posledních bohyní, která neměla možnost rozvinout svůj dar, díky komunistům, kteří ji vykořenili z domu a šoupli do ustavu.
Neveselý osud Dory je bohužel jedním z těch lepších, co ti kniha nabízí. Spolu s ní odkrýváš ve spisech StB a archivech osudy spousty bohyní táhnoucích se od 17. stol.
Zase jedna knížka o tom, jak je v lidech zakořeněno zlo.
Bolelo mě to čtení. Ten lidský strach přetvořený v hloupost a malost.
To udavačství a praktiky StB. To, jak člověk nemohl nic a celou budoucnost =život měl zničený díky komunistům.
Velkou část knihy Dora nahlížela do spisů STB. Tak naštvaná do běla jsem dlouho nebyla. Tolik nastrčených lidí čuchajících špínu na své blízké. Nikdy to neskousnu. Fakt nikdy.
Názorná ukázka toho, jak komunismus nepohodlné lidi udusal a zničil. Bez pardonu, se vztyčenou hlavou.
Je tu víc úhlů pohledů. Optika cizích, kteří pro tento bohem zapomenutý kraj cítí jen pohrdání a způsobí mnoha zla.
A pak pohled místních kteří bohyně chovají v úctě.
Pak ale stačí zrnko pochybnosti od člověka plného ješitnosti a nevraživosti - a úcta a vděk se i u místních změní na zášť a nepřejícnost.
Jsou tu ve velkém výňatky z vědeckých prací a spisů StB. Chápu, že pročítání toho všeho materiálu může být úmorné, mě to však bavilo. Kniha tím pro mě nabrala na vážnosti a důležitosti.
Víc takových knih, které přibližují naši historii a kořeny. Tradice, zvyky, folklór. Co bychom byli bez nich?

28 10.04.2022

Už klasika, která se dostala i do povinné četby. Parta kluků ztroskotá na ostrově a snaží se přežít, než je někdo zachrání.
Stanoví si hyrearchii, pokusí si udělat přístřeší, udržovat oheň, něco ulovit.
A pak začne pozvolna prosakovat hlavní důvod věhlasu knihy.
Ony se totiž v chlapcech začnou projevovat ne moc pěkné věci a to hezky plíživě. Nečekejte démony nebo nadpřirozeno, jen pradávnou lidskou podstatu.
Je to fascinující čtení. Už jenom v tom, jak malý svár zažehne zkázu. Jak v malých dětech civilizované chování převálcuje zvířecí pud.
A ačkoliv můj vnitřní realista a cynik tuto knihu doporučuje ke čtení jako ukázku zkaženosti a zla adaptovatelnou na každou společnost a dobu.
Jedním dechem říkám, pojďme se poučit, pojďme udržovat oheň a ne válčit. A buďme víc Ralphy než Jacky.

P.S. Teď, při druhém čtení, mě znovu rozdrtily poslední dvě strany, ty jsou nejsilnější z celé knížky. Jak barbarské divošství narazí na uhlazenou civilizaci. To lusknutí prstu.

7 10.04.2022

Čekala jsem oddechovku z YA, která nebude plná žánrových klišé. A to se mi do určité míry splnilo.
Narovinu- člověk může mít spoustu výhrad. Moc rychlá adaptace hlavní hrdinky na šílenou situaci nebo celkově nevěrohodné jednání postav. Ale vem to ďas.
Do výčtu mohla přibýt předvídatelnost děje, ale světě div se, nestalo se tak.
Proto hodnotím silnými třemi hvězdami.
Místy je to roztáhle, plné dvojsmyslných flirtovacích potyček, ale hlavní je tu záhada, proč děvče z Nemanic k milionům přišlo.
Sedmnáctiletá cizí holka a rodina zemřelého, která se snaží zjistit, proč vše spadlo do klína zrovna jí.
Starý pán umřel a čtyři vnuky spolu s Avery nechal luštit záhadu, při čemž nečekaně začnou létat jiskry vzájemně náklonosti a nestíháš sledovat, s kým vlastně nakonec skončí.
Jako oddechovku do autobusu nebo na deku k vodě doporučuju.

4 04.04.2022

Taková drsná orientální pohádka.
Osvěžující vybočení z běžné čtenářské rutiny. V mýticko bájné rovině je to laděné celé.
Je to barevné, exotickým odérem dálek a zároveň smrdutě zapáchající dnem společnosti a krušného cestování. Spousta věcí je tu symbolických s otevřeným koncem.
Místy je to těžko uvěřitelné a barvitě nechutné, ale to už dobré pověry bývají.
Že jsem nečetla anotaci, je jedině dobře. Ráda se nechám překvapit a toto bych sama od sebe nejspíš cíleně nečetla.

8 28.03.2022