mone
komentáře u knih
Marťan
Andy Weir
Hmotnost knihy je 720 gramů. Tolik váží třeba horkovzdušná pistole nebo kokosová rohož. Váha, jakou má tento vesmírný příběh pro mě, je ale mnohem vyšší! Je to totiž mé první sci-fi. A spokojenost!
Prostě na mě zapomněli
Jiří Holub
Přestože příběhy s touto tematikou moc nemusím, tohle bylo skvělý!
40 dní pěšky do Jeruzaléma
Ladislav Zibura
Celá knížka je, vzhledem k věku autora, pecka. Nejvíc ovšem zbožňuju vtípek na straně 147 dole. "... proto jsem si raději na elektronické čtečce otevřel novou knihu - James Joyce, Odysseus... No dobře, kecám, zase Viewegh..." / boží, boží, boží...
Dobře mi tak
Radka Třeštíková
Radčina knížka se mi četla skvěle - kdysi jsem na autorku narazila jako na bloggerku, a proto jsem věděla, že pokud jde o její tištěnou prvotinu, rozhodně je na co se těšit. Měla bych jedinou pidi-výhradu - za sebe bych se obešla bez toho veršování, je na mě trošičku dětinské, bez rytmu... ale není ho tam zase tolik, aby mě nějak výrazně rušilo :) To všechno ostatní, co je napsaný kolem, je totiž geniální. Tak.
Nikdo není sám
Petra Soukupová
Prostě čteš a čteš a nejde se od toho příběhu odlepit. Líbilo se mi to moc!
Rodina jako tým
Jan Mühlfeit
Za mě osobně zklamání, jen přemýšlím, jestli ho umím pojmenovat.
Možná ta kombinace naprosto triviálních věcí typu co bude dělat rodina v pondělí a co v úterý, s věcmi, které jsou naopak tvrdý leadership a korporátovina - viz grafy s původními anglickými názvy. Takové to "catch all", míříme na všechny od těch úplně blbejch až po doktory věd. Jde to vůbec jednou publikací?
Co mě vyloženě rozesmálo, byl náčrtek "brzkého rána" pana Mühlfeita. Dovolím si to citovat: "Po probuzení, ideálně ještě v posteli, si dělám vizualizaci - představuju si nový den a vše, co mě v něm čeká. Pak si udělám dechové cvičení, vypiju vodu s citronem, zařadím nějaký pohyb a po něm si dám vlažnou sprchu. Na závěr se nasnídám."
Proč třeba tohle v knize je? V knize pro rodiče? Já nevím, kdy pan Mühlfeit naposledy viděl třeba matku se dvěma malými dětmi... jestli si dokáže představit, jak ráno v takové rodině vypadá, ale tohle mi přijde naprosto off topic. Nulová empatie. Vlastně ukazuju, jak málo toho o lidech, pro které píšu, vím. Jaká vizualizace? Pohyb? Citron? Jako matka dvou dětí 2 a 3,5 roku jsem ráda, když mám v 9 umyté zuby.
Vlastně si to celé představuju tak, že za autory někdo z nakladatelství přišel, přesvědčil je, že by to chtělo nějaké pokračování jedničky s mírným vykradením jedničky, dal jim nůž s termínem na krk... a pak už to jelo.
Černé jazyky
Dita Táborská
Z první poloviny jsem byla taková trochu... no... rozpačitá, ale druhá část je skvělá - je tu moc dobře a věrohodně vykreslená vnitřní motivace všech postav. Fakt jsem tu druhou část úplně zhltla. Malinka i Běsa jsou jedny z vůbec nejlepších knih (od české autorky), co jsem kdy četla, takže laťka byla hodně vysoko. Tohle se mi líbilo exotickým námětem i určitou jinakostí. Užila jsem si to a těším se na další romány Dity Táborské. Aspoň co dva roky, něco, prosím... :)
Láska v bačkorách
Naďa Dubcová
Myslím si, že si to hooodně užijí maminky a babičky, nicméně za mě, z věkové kategorie 35+, taky moc super. Některá zamyšlení mě natolik zaujala, že jsem si je opsala.
Pohodové rodičovství
Milan Studnička
Na knihách, jako je tato, je zajímavá jedna věc. Nemáte totiž představu, co všechno byste mohli jejich přečtením získat. Řada dospělých je přesvědčená, že nic takového číst nepotřebuje. Když ji pak přečtete, dostaví se pocit jako: "Ty jo, tahle knížka mi možná v budoucnu zachrání rodinu, vztah s dětmi..." Název ani obálka by mě nenalákaly, to upřímně přiznávám, největším lákadlem byly střípky výchovných přístupů a postupů ve facebookové skupince Milana Studničky a touha vědět o všem víc. A pak vlastní pocit, že jako máma musím okamžitě začít makat na tom, abych byla trpělivější a laskavější. Jako vedlejší produkt čtení, něco navíc, jsem začala víc přemýšlet, co říkám, a jak to říkám a navíc jsem absolutně přehodnotila svůj pohled na školku, dárky, Ježíška... Některé pasáže jsem u skleničky vína předčítala i manželovi, na návštěvě pak tlumočila babičkám. Tuhle knížku by si měli přečíst všichni rodiče. Milane, díky, že jste ji pro nás napsal.
Pět ročních období
Jiří Klečka
Nadšení z nové knihy mi vydrželo přesně 15 minut – tak dlouho trvalo, než jsem přečetla první dvě kapitoly, a uvědomila si, že mi nakladatelství prodalo román ve stavu nečtené první verze rukopisu. Držela jsem v ruce text plný překlepů a pravopisných i stylistických chyb. Kde mělo být mě, bylo mně, místo „ze zásuvky“ se telefon vyndával „se zásuvky“, do toho překlepy jako prskaskance barvy a podobně. Chybějící čárky byly v porovnání s dalšími prohřešky proti českému jazyku i zásadám redakční práce vlastně jen zanedbatelná maličkost.
Ve čtení odfláknuté knihy se mi z pochopitelných důvodů nechtělo pokračovat. Vlastně mi vadilo, že si někdo dovolil nám, čtenářům, takovou nekvalitu prodat. Nechat v románu spoustu chyb není o tom, že se někdo jednou špatně vyspal nebo zrovna neměl svůj den. Znamená to, že se během několika měsíců, kdy kniha vznikala, na svou práci vykašlalo hned několik osob/subjektů – zastupující literární agentura, korektor, redaktor a možná i sám autor, který měl prostě text číst tolikrát, kolikrát bylo potřeba. I když… primárně to není autorův úkol. Je tu totiž předpoklad, že máte za zády silný tým, na který je spolehnutí.
Také nevím, co říká o stavu české kultury informace v tiráži, že kniha vyšla s přispěním Ministerstva kultury ČR. Za nás, čtenáře, bych možná příště možná doporučila angažovat Ústav pro jazyk český Akademie věd. Nebo jen požádat kohokoliv, kdo umí číst, klidně i žáka ZŠ, ať podtrhá překlepy, než taková kniha odjede do tiskárny.
Autora, kterému takto zpackali debut, je mi líto. Hodně líto. Do budoucna bych možná zvážila, komu nabídnout další rukopis… :(
Petříček Sellier & Petříček Bellot
Petr Borkovec
Brilantní texty noblesního chlapíka, co nosil barevný ponožky dávno předtím, než to bylo in.
Zůstaň se mnou
Ayobami Adebayo
Yejide, hlavní hrdinka románu „Zůstaň se mnou“, už vyzkoušela kde co, aby počala dítě: namáhavé poutě, tance s proroky, modlitby… Tomu, kdo má děti, optikou obyvatel exotické země, v níž žije, totiž „patří svět“.
Po letech marného snažení už ovšem nemá oporu ani mezi nejbližšími – její rodina proti její vůli rozhodla, že řešením problému by mohl být polygamní vztah jejího manžela s další, snad plodnější ženou. „Zůstaň se mnou“ je román o nebezpečí rodinných intrik, křehkosti manželství i síle mateřské lásky. Dějištěm je Nigérie na přelomu století.
Osobně bych nevěřila, že může někde mezi Beninem a Kamerunem vzniknout kniha nominovaná na několik prestižních světových ocenění včetně Wellcome Book Prize a... ano... může. Její autorkou je dvaatřicetiletá nigerijská spisovatelka Ayobami Adebayo – dáma, jejíž jméno obsahuje víc samohlásek než souhlásek, což je pro všechny knihkupce, knihovníky i čtenáře taková malá jazyková výzva.
Kniha „Zůstaň se mnou“ se také objevila v celé řadě výběrů nejlepších knih roku 2019, určitě však ne pouze z politické korektnosti. Své místo zde si zaslouží – nejen námětem, ale především jeho ztvárněním, tedy tím, čemu říká literárněvědná terminologie syžet.
Z pohodlí středoevropského kanapátka by se mohlo zdát, že problémy, jako je neplodnost, západní Afrika řešit nemusí, jenže představy o světě se doma, na sedačce, mnohdy liší od reality. Například mé představy o africkém kontinentě byly smrsknuté čistě na 1) maratonské běžce 2) podvyživené chlapečky z reklam Člověka v tísni 3) neurčité analfabety a 4) Lejlu Abbasovou.
Přestože název „Zůstaň se mnou“ velmi připomíná všechny ty „Nezapomeň na mě“, „Než jsem tě poznala“, „Bez dcerky neodejdu“, „PS: Miluji tě“… nenechte se jím odradit. Až se totiž dočtete na stránku, kde zjistíte, odkud vítr vane, bude vám jasné, že žádný příhodnější tato dojemná kniha mít vlastně nemůže.
Hod mrtvou labutí
Ondřej Hübl
Tuhle knížku jsem hrozně dlouho všude možně sháněla a nebyla... myslím teda v kamenných knihkupectvích... a za tu dobu jsem se na ni asi přetěšila. Zvládla jsem přečíst dvě třetiny, ale nějak to není můj šálek kávy. Prostě to tentokrát necinklo.
Na Chesilské pláži
Ian McEwan
McEwan je můj oblíbený autor a tohle se mi opravdu dost líbilo.
Medvědín
Fredrik Backman
Do strany 150 mě to moc nebavilo a musela jsem se do čtení nutit. Několikrát jsem měla chuť to nedočtené odložit. Nakonec můj dojem není tak špatný, ale nedá se říct, že bych sdílela zdejší nadšení. A určitě bych si přála, aby byla další Backmanova knížka víc jako Ove než jako Medvědín.
Šlehačková oblaka
Tereza Salte
Pro mě to byla hrozně dlouhá slohovka na téma "stěhuju se do Norska", kterou jsem na straně 60 odložila, protože jsem měla pocit, že mi čtení nic nepřináší. A vlastně mě ani nebaví. Kdyby mi nebyla autorka sympatická z videí ke knize, asi bych si Šlehačková oblaka nekoupila. Takhle mám aspoň čisté svědomí, že jsem tomu dala šanci a měla snahu podpořit českou tvorbu.
