montana komentáře u knih
Útlá knížečka, která ve mě od začátku evokovala spíš knihu pro mladší ve stylu Koralíny. Může za to ale pravděpodobně styl vyprávění z pohledu sedmiletého chlapce, než samotný obsah. I když i ten pokulhává. Hempstokovic rodinka je skvělý materiál, který bohužel na pár stránkách nedostane moc prostoru. To sice prohlubuje "mystično", ale rozhodně neuspokojuje. Podobně jako vcelku ohraný děj.
Ovšem Henry Selick by z toho udělal krásný film.
Zatím nejlepší díl románu. Noví i staronový hrdinové jsou skvělí a lehce se vrací původní atmosféra s putováním krajinou. Více Geralta a méně Ciri, přesně tak jak to má být. Pořád se však nemůžu zbavit dojmu, že se toho ani v jednom románu moc nestane a jde pouze o vcelku natahovaný seriál.
Často překvapivě moderně napsané (možná překladem?). První půlka se čte jedním dechem. Skvělé, skoro až komediálně laděné příhody ze zapadnuté ruské díry. V druhé půlce už přituhuje. Nadhled se rychle vytrácí a povídka Morfium už je smutně realistickým popisem závislosti. Hodně dobré.
Úžasně napsané. První dvě kapitoly s neskutečně hutnou atmosférou, díky netradičním přirovnáním, popisům bouře a samozřejmě Euchridově dětství. Poslední část už je pro mě slabší a méně působivá, ale nijak nesnižuje zbytek. Krásné, krapet drsné čtení. Lehce připomíná McCarthyho na drogách.
Skvělá sbírka blogových zápisků netvoří sama o sobě skvělou knihu, ale primárně 100% autentický zážitek. A o to tady jde. Na styl rychle psaných lékařských textů "od huby" se musí navyknout a o to intenzivněji nakonec působí. K některým pojmům je rozhodně dobré mít po ruce strejdu Googla nebo mít za přítelkyni sestřičku. I bez lékařských znalostí je však houževnatost a povaha tamního lidu neuvěřitelná.
"Protože nic není tak dokonalé jako to, co si dokážeme představit."
Palahniuk opravdu píše pořád to stejnou knížku s pořád tím stejným hlavním hrdinou. Píše ji ale pořád skvěle a čte se náram náram náramně. Detaily a rady do života se jen tak neomrzí a je jich tu možná více, než kdy jindy. Je fascinující jaká nesmyslná povolání a zápletky ještě dokáže vymyslet a jakým stylem je dokáže podat. Některé pasáže krásně deprimující, jiné neskutečně vtipné. Po slabším Programu zase skvělý zvrat v závěru. I přes brakovou auru (nebo právě proto?) tvoří jeho knížky zajímavě pokřivenou generační výpověď, která mi velmi sedne.
"No a co - Beethovenovu Devátou symfonii by určitě nikdy nesložil."
Jako vždy trefný popis lidstva, s kterým se u Vonneguta tradičně ztotožňuji. Spousta skvělých a vtipných myšlenek, jak už je člověk zvyklý. Vůbec poprvé mi zde však nesedl až příliš odtažitý styl vyprávění a předbíhání v čase. Často si díky tomu při čtení připadáte, jako když se pes honí za ocasem. Oproti ostatním Vonnegutovkám tu chybí opravdu zajímavé postavy a konec není ani trochu tak uspokojující, jak celou dobu čekáte. Ve výsledku tedy pro mě zatím asi nejslabší jeho kniha.
"Kdy došlo k tomu, že budoucnost přestala být příslibem a stala se hrozbou?"
Můj teprve třetí Palahniuk a zřejmě první, kde jsem opravdu nadšený z jeho stylu psaní. Krátké odstavce, refrény, skoky v čase, klipové střihy. Všechno je to tam a všechno to, minimálně v první půlce knihy, naprosto dokonale funguje. Pošahaní hrdinové, absurdní scény a historky, úderné vyprávění, zvraty, sarkasmus, tělní tekutiny, sebedestrukce. Ke konci už to všechno ztrácí dech, ale kupodivu to vůbec nevadí. Na prvotinu je to neuvěřitelná práce.
Původní kouzlo povídek se v románech čím dál, tím více vytrácí. Geraltovo putování "za prací" a lovení monster je definitivně fuč. Místo toho přichází často až otravné politikaření, nekončící seznamy fantasy jmen a osudová Ciri. Tedy přesně to, co mi vůbec nechybělo. Část s plesem mágů na Thaneddu a nadcházející události, ovšem celou knihu zdárně vytahují ze stojatých vod průměru. Pořád jde o parádní fantasy se skvěle napsanými postavami a nečernobílým světem. Rád bych však zpět tradičního zaklínače, který loví originální nestvůry se zajímavou minulostí.
Delší, ale kupodivu celkově ne o moc obsáhlejší povídky. Ztratilo to trochu jednoduchost a sympatickou přímočarost první knihy, ne ovšem ku škodě věci. Povídky jdou více do hloubky, avšak nevysvětlují polopatě každou pointu a myšlenku, což se mi na Sapkowském začíná líbit. Ke konci už toho osudu však bylo možná moc.
A Marigold je někdy strašně na zabití.
Pokud vás kniha zaujme titulem a zpracováním, tak doporučuji nečíst už dále o obsahu a ději a rovnou se na ni vrhnout. Čte se poté jedním dechem a stránky mizí pod rukama. Finále je možná, dnes tradičně, až zbytečně akční a trošku se vytrácí kouzelná atmosféra tamního ostrova, ale přesto jde pořád o skvělý příběh se sympatickými hrdiny. Některé fotky perfektně zapadají do vyprávění, u některých napasování na příběh docela skřípe. Nápad je to ale skvělý a staré divné fotky jsou prostě vždycky super :)
Škoda, že konec je strašně okatě připravený na pokračování. Ale co už. Potenciál tam je.