Montezuma komentáře u knih

(...) "V té chvíli jsem pochopil, že umírat za lidi dobré a krásné není tak těžké, ale jakou oběť znamená vydat se za ubohé a zkažené!" (...)

(...) "Kdyby Bůh nebyl, člověk by určitě nemohl unést tu jednotvárnost moře, tu zlověstnou netečnost. Bylo to hrozné pomyšlení. Jak strašný žert, kdyby Bůh nebyl! (...)

Kultivovaný, křehký román o jen těžko vyslovitelných věcech. Mystérium světa se zde nepředvádí jako slon v manéži a neutápí se v nánosech kýčovitých mystických propriet (symbolem této zhovadilé estetiky budiž navěky film Darrena Aronofského Fontána), nýbrž září jasným světlem v "náporech všednosti". Každé slovo tu má svou váhu. Každá chvíle je neskonale banální a zároveň nekonečně významná. Endó očividně nesnáší hru na efekt a já mu za to při takovém tématu nadšeně tleskám. Mlčení, román-haiku.

9 09.10.2015

Trpké a zahořklé, vtipné a hluboké; též nesmírně poučné vzhledem k ČSSR literárnímu provozu... Koště vymetlo všechny kouty, celý život...a literárnímu labužníkovi nezbude než ukroutit si hlavu nad tím, co že to byl za režim, který nechal živořit velikána na okraji zájmu, na hranici existenčního přežití.

9 17.08.2014

Souhlasím s názorem, že Babička je jen jinou stranou mince, která se dnes s takovým křikem všude razí...Němcová, na rozdíl od autorů severských hrůz, měla opravdu těžké živobytí a tak se logicky utekla k idyle. Ne že by proto Babička byla menším kýčem; jen je ten kýč řemeslně lépe zvládnutý a hlavně úmyslný. Oni ti vesničané zas takoví dobráci nebyli, pohodička to taky nebyla, kněžna Zaháňská, místo aby se dojímala nad babiččinou bohabojností, pletichařila s Metternichem proti Čechům atd. atd. Jenže ona to ta Božka dobře věděla!!
Nicméně tohle sentimentální biedermaierovské kouzlení je místy tak opojné, že ani cynický současník nakažený virem postmodernismu neodolá a docela upřímně se dojme (v mém případě Viktorka).
Nesmírně cenné jsou také detaily z každodenního života tehdejšího prostého lidu, detaily, které se z literatury faktu vyčíst nedají.
Ano, toto byli lidé 19. století, tak jednali, tak mysleli, takový to byl život. Pracovali, modlili se a umírali s jakousi netečnou pokorou, ještě stále mimo čas, neboť přece všechno bylo od Boha na věčné časy a myslet mimo kategorie božího úradku jim dosud nebylo dáno.
V posledku je Babička literaturou výsostně ženskou. Kterýsi slavný spisovatel kdysi prohlásil, že nenastane den, aby žena napsala opravdovou Knihu. Pravda, v Babičce není ani stopy po tom co tvoří skutečnou literaturu: tj. chladná, analytická studie činů a mravů zkoumaná nezaujatým okem, ostrý paprsek světla namířený přesně do srdce všech věcí. Místo tohoto se nám bohatě dostává oním autorem tolik vysmívaného ženského pohledu na svět; měkkého, subjektivního světla ženských citů a afektů ve výsledku nic neznamenajících a o ničem přesně nevypovídajících.
To je nejspíš pravda, ale existují na světě i horší hříchy, než úmyslně sentimentální, didaktické memoáry hrající na feel good strunu.

8 04.05.2015

Občas je Kundera dokonce sympaťák:

'Když český zpěvák pop music Karel Gott odešel v roce 1972 do ciziny, Husák byl zděšen. A hned mu psal do Frankfurtu (bylo to v srpnu 1972) osobní dopis. Cituju z něho doslova a nic si nevymýšlím: Milý Karle, my se na vás nezlobíme. Vraťte se, prosím vás, zpátky, uděláme pro vás všechno, co si budete přát. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám...
Přemýšlejte o tom, prosím, chvíli: Husák nechal bez mrknutí oka odejít do emigrace lékaře, vědce, astronomy, sportovce, režiséry, kameramany, dělníky, inženýry, architekty, historiky, novináře, spisovatele, malíře, ale nemohl snést pomyšlení, že by zemi opustil Karel Gott, protože Karel Gott reprezentoval hudbu bez paměti, tu hudbu, v níž jsou navždy pohřbeny kosti z Beethovena i Ellingtona, prach z Palestriny i z Schönberga.
Prezident zapomnění i idiot hudby patřili k sobě. Pracovali na stejném díle. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám. Nemohli jeden bez druhého být.'

8 12.08.2012

Ve svém třetím románu Kundera odsuzuje tzv. 'lyrické vidění světa', což je prý součást každé ještě nezralé osobnosti a jde pouze o to smysluplně je překonat. Člověk vyrůstá v prostředí plném lásky a rodina, která o něj pečuje je důvěrně známým přátelským územím; problém nastává v okamžiku, kdy má mladý člověk vykročit do reálného světa: udělá téměř vše, aby tento svět proměnil v ono ideální prostředí svého dětství. Všechny revoluce a vzpoury jsou tak produktem tohoto 'lyrického chtění', jež musí tváří v tvář netečnému světu nevyhnutelně ztroskotat. Nejde tu však jen o revoluce a velké činy: jedinec, jenž nepřekoná tuto fázi je odsouzen k životu ve svých představách, jenž nikdy nemůže být životem zralým a plnohodnotným. Kundera tento problém demonstruje na básnících a na jistém údobí českých dějin, kdy takovéto popírání reality mohlo mít - a také mělo - tragické následky.

8 26.07.2012

Úvodní část s vlčicí patří k tomu nejlepšímu, co kdy bylo v anglickém jazyce napsáno. A závěr s výbuchem atomové bomby a zmrzačeným psem je neméně geniální.

Hranice je románem existencionální tíže. Pokud je člověk vyrván z kořenů, hrozí mu bloudění a odcizení, před čímž je také Billy důkladně varován. A románem o zemi, v níž svět ještě pořád drží pohromadě pomocí mýtů a příběhů, což má tu nevýhodu, že člověka svádí k jakési předmoderní fatalistické lhostejnosti vůči světu, což nás západníky tak nemile dráždí.

7 22.07.2023

Já byl v němém úžasu, když jsem to poprvé četl. S něčím takovým jsem se do té doby nesetkal. Od čistě vizuálních a formálních hrátek s textem až po jemný "magický realismus", který mně osobně vyhovuje daleko více, než tolik oslavovaný magický realismus Gabriela Garcíi Márqueze. Ten Cortázarův mi totiž přijde odhalovat Pravdu, povahu věcí a "jízdní řád" vesmíru - pokud tu tedy o něco takového jde - mnohem hlouběji a přirozeněji.
Cortázar ve svých povídkách dokáže trhnout oponou. Na mou duši. Přečtěte si to.

7 06.03.2021

"Neměli bychom se domnívati, že život temnoty jest pohroužen v útrapách a ztracen jakoby v zármutku. Žádného rmoucení není, neboť zármutek jest pohlcen smrtí, a smrt a umírání jsou pravým životem temnoty." (úvodní citát)

Co ještě dodat k tomuto v krvi utopenému monstru americké literatury? Ve své době přehlížený román přehlíženého autora, jenž se nikdy byť jen náznakem neobtěžoval s jakýmkoliv PR a byl proto na dlouhá léta odsunut do pozadí coby kultovní autor málem avantgardní literatury...
Až na to, že Krvavý poledník není avantgarda, ale jedno z nejvýznamnějších děl světové literatury druhé poloviny 20. století, nejvyzrálejší autorova kniha v níž se ucelila a vrcholu dosáhla McCarthyho poetika a podle významného amerického kritika Harolda Blooma dnes již klasika srovnatelná s Bílou velrybou, Stébly trávy, či Šarlatovým písmenem...
Není pochyb o tom, že Krvavý poledník zprvu odradí běžné čtenáře nenavyklé vysoké literatuře a jejím zákonitostem a vypravěčským postupům: ocitáme se sice v zdánlivě atraktivním prostoru odmýtizovaného divokého západu utopeného v bestiálním vraždění a nikdy nekončící válce všech se všemi, ovšem podávaného ze zcela jiného úhlu pohledu a jiným tónem, než v běžné bestsellerové literatuře: nevzrušivě, nestranně, s absolutní lhostejností k čemukoliv a komukoliv. Nevěnuje se zde žádný prostor psychologii postav, které včetně hlavních hrdinů mají sotva nějaká jména, zato se nám dostane za pomocí nádherného biblického jazyka vyčerpávajícího popisu mexicko-texaského pohraničí, toho jeviště dramatu spalovaného nemilosrdným sluncem a metafyzickými promluvami soudce Holdena, jimž sice nikdo z přítomných buranských hrdlořezů nerozumí, ovšem není to ani potřeba, neboť démon Holden hovoří toliko k sobě samému.
Obsah a forma - tyto základní kameny každého dramatického uměleckého díla - jsou zde v dokonalé rovnováze: úmorně monotónní, očividně nesmyslné a všeho morálního akcentu zbavené vraždění je popisováno starozákonním jazykem raně novověké angličtiny a budí tak dojem jakési litanie/kázání neproniknutelného Demiurga/Boha, jehož jediným smyslem je pomocí války ("nejvyšší hry") popohánět jím stvořený Svět kupředu.
McCarthy tu snad jako první autor v dějinách literatury úplně odhrnuje všechny závěsy, zbavuje se veškerého morálního balastu, aby nám se zcela šokující upřímností vmetl do tváře: Bůh je válka, ničení a vraždění je podstatou tohoto světa, svět jimi spěje kupředu a vše ostatní, veškerá lidská morálka a zákony jsou jen jakýmisi ekvivalenty zděšeného ukrytí tváře do dlaní...Nic si nenalhávejme; v tomto světě mají lidský život a kámen stejnou hodnotu: žádnou.
Krvavý poledník je román postmoderní, je nemožné si představit, že by ho byl schopen napsat autor z jiného, než západního civilizačního okruhu. Mísí se tu kdeco z myšlenkových tradic křesťanského světa: negativní teologie, křesťanská mystika, posvátnost násilí, eschatologická symbolika se symbolikou obětního beránka atd., vše zdánlivě hermeticky uzavřené samo do sebe, ovšem ve výsledku s jasným postmoderním poselstvím: 1. Nic nemá opravdový význam. 2. Každý má pravdu ze svého úhlu pohledu 3. Nic není falešné nebo pravé 4. Není proto možné, být pro něco zaujatý 5. Nejvyšší formou organizace je totalita.
Vpravdě pochmurná vize, vycházející z gnostického učení o našem Světě, jenž je v souboru všech Světů tím nejnižším, stvořeným zlým démonem/božstvem Demiurgem.
Jeho obyvatelům, majícím tu smůlu, že se zrodili právě do tohoto pozemského pekla, nabízí proto McCarthy řešení...eh, žádné vlastně nenabízí.
"Hrdinové" tohoto černého zřídla v podobě románu to povětšinou řeší urychleným - a efektně brutálním - odchodem ke všem čertům.

7 02.04.2016

Hra z údobí, kdy v Rusku čas ještě neexistoval, jenom tam ti Rusáčci leželi na kanapátkách a strašně se nudili. Je to taková zkratka ruské povahy: hlava v oblacích, pořád se o něčem přemítá a staví se vzdušné zámky, což jednoho tak vyčerpá, že nakonec není schopen žádného činu, nanejvýš polovičatého, zemdleného.
Racek je klasický Čechov: Treplev miluje Ninu, ta ovšem nemiluje Trepleva, ale Trigorina, jenž je zároveň milencem Arkadinové, matky Trepleva; Máša, dcera správcových, miluje Trepleva, ten ovšem, jak už bylo řečeno, miluje Ninu; Mášu přitom miluje učitel Medvěděv a matka Máši, správcová, miluje lékaře Dorna...
Nakonec se životy všech zúčastněných nenapravitelně poserou a Rusáci chlastají a střílí se do hlavy.

7 19.01.2016

Náboženství je náboženství a nemá cenu debatovat o tom, jestli je to dobře nebo špatně. Bylo tu vždy a navždy tu také zůstane, přinejmenším do doby, než se lidskému druhu, nedej bože, podaří rozlousknout ono Tajemství. Touha po jednotě, smyslu a pochopení je nevykořenitelná. Potud v pořádku. Problém nastává v okamžiku, kdy se této lidské potřeby, uložené v nejhlubších kořenech každé osobnosti, uráčí zmocnit libovolná banda úchylů, tuto potřebu institucionalizuje a zneužije ke svým choutkám po moci, bohatství a ovládání druhých. Bohužel, tento únos náboženství se opakuje s železnou pravidelností a křesťanství - ve své době obdařené velkolepým souborem skutečně přelomových morálních imperativů lásky k bližnímu, odpuštění a milosti - nevyjímaje. A tím se dostáváme k matičce Katolické církvi.
Vytvoření dogmat, teologie, církevního práva, organizační struktury, to vše uchránilo Církev a křesťanství od zániku v časech helénského světa a státního pronásledování, rozumím tomu, že to vše bylo nutné, ale od časů Ediktu milánského už je to především faleš a pokrytectví, honba za mamonem a mocí. Když už Církev, tak ta prvotní, nestátní. Cokoliv zavánějící náboženstvím a politikou je podstatou zla.
Katolická církev tvrdí, že je pozemským vtělením Ježíše Krista a bez její existence prý nedojdeme spásy. Být věřícím a ne agnostikem, s klidným svědomím bych to risknul.

7 25.07.2015

Knihu jsem objevil se zpožděním díky anketě časopisu Reflex ještě v mytických dobách jeho velké slávy za šéfredaktora Bílka. Kdosi ji tam označil za jeden z nejlepších českých románů vůbec. A měl pravdu. Křesadlo, člověk renesanční, mohl by jistě exhibovat svůj nezměrný intelekt jak to rádi dělají méně talentovaní spisovatelé a umořit nás tak profesorskou analýzou zvrácenosti padesátých let, to by však nesměl být bytostným ironikem s pochopením pro lidské, a hlavně ty sexuální, slabosti. Ne, že by měl pochopení pro hlavního antagonistu této hrobnicko - deviantsko - politicko - panoptikální frašky, docenta Skolmeného, démona téměř Holdenovského ražení, jinak se tu však jasně odráží životní perspektiva lékaře-sexuologa, který viděl a zažil až příliš na to, aby si dovolil moralizovat.
Otevírá se nám tu náruč věru "čarokrásné" raně dělnické Prahy padesátých let tak jak ji neznáme z oficiálních dějin či nedejbože komunistické propagandy: špína a ubohost dělnických čtvrtí v nichž vedle domorodců živoří deklasované buržoazní živly, z dob dřívějších vesele přežívá a bují prostituce, do toho cikánská galérka, úchylní aparátčíci na lovu bezbranných obětí atd., přesto v pozadí za cynickým šklebem autorovým jasně rozpoznáme víru v jakýsi původní sociálně nepodmíněný mravní řád, který je tak nevykořenitelný jako dech, jako opravdová láska, která nakonec našeho hrdinu nezapomenutelně uchrání před spáry dravce.
To vše delikátně zabaleno v nevídaně labužnickém literárním stylu poučené ironie a hořkého smíchu nad tím člověčím běsněním. Opravdová perla na dně české literatury.

7 27.06.2015

Kniha je šunt a Degrelle výstavní debil!
Přesto budou military fanoušci, včetně mě, na vrcholu blaha, neboť nejrůznější detaily z fronty jsou lahůdkové a popravdě také jediným důvodem proč tento úmorný špalek vůbec dočíst. Kniha jako celek - ať už z pohledu beletristického či literatury faktu - fundamentálně selhává. A to z jednoho prostého důvodu: Degrelle jako každý správný sociopat - válečný zločinec lže jako když tiskne. A co s literaturou (faktu), která neříká pravdu? Vždy se mně líbila charakteristika psychopatů od Kurta Vonneguta: ''Představíme-li si rozum člověka jako ozubené kolo, mysl psychopata se liší v tom, že má některé zuby vylámané - tudíž mechanismus čas od času chybně poskočí a vynechá určité skutečnosti, které se mu nehodí do krámu." Tak se páně Degrellovi za 350 stran popisu východní fronty podaří úctyhodný kousek: ani jednou nepadne slovo Einsatzgruppen, Sonderkomanndo, či nedejbože Žid. Zato se kniha hemží ušlechtilými a dobře stavěnými (to Degrelle zmiňuje neustále) valonskými a německými mladíky hledícími ostřížím zrakem do dáli a s planoucím srdcem bez řečí umírajícími za svůj ideál. Všichni jsou čistí a ryzí jako ocel, všichni touží jen po jediném: zachránit křesťanskou Evropu před vpádem barbarských bolševických hord. Ani zmínka o tom, že bez jejich píchnutí do vosího hnízda by to Stalina ani nenapadlo! Sám Degrelle je ztělesněný Siegfried: vždy v první linii, v dešti kulek a s písní na rtech neohroženě a nezraněn, jen převahou své vůle a ušlechtilostí syna Evropy vítězí nad hordami barbarských Kirgizů, Kalmyků a Mongolů. Vůbec se pořád jen vítězí! Člověk by si z jeho knihy pomalu nevšiml, že Německo válku prohrálo.
Též všemožní nacističtí a SS pohlaváři jsou tu do jednoho líčeni naprosto nekriticky jako rozvážní, ryzí a ušlechtilí jedinci žhnoucí ohněm svatého ideálu. Nezřídka je toho na jejich čistá srdce už příliš a jim po světem ošlehaných lících skane slza mužného dojetí.
Za všechno odstavec o Hitlerovi z konce knihy (s.330): "Viděl jsem ho znovu před sebou. Prostého, s citlivým srdcem, schopného a plného síly. Jeho lid ho miloval a stál za ním až do konce. Za celou válku nikdy nic neotřáslo pevnou důvěrou německých lidí k muži, o němž věděli, že je nezištný a čestný, že má sociální cítění a smysl pro německou velikost."
Hitler a citlivé srdce? To už jsem opravdu řval smíchy.
Ještě polemika k Littellovu a Theweleitovu pojetí fašisty. Cituji z anotace k Littellově knize Suché a vlhké: "(...) je fašista člověkem, který se nikdy úplně neoddělil od matky, který si nikdy nevytvořil vlastní Já ve freudovském slova smyslu a jenž zoufale brání integritu vlastní osobnosti proti „všemu, co teče“.
Viz. prý Degrellova obsese záplavami boleševiků a mazlavým bahnem. Nezmiňuje se, pánové, o tom bahnu a té záplavě nikoli kvůli své hlubinné duševní anomálii, ale prostě proto, že to byl tak nějak na východní frontě zásadní problém?

7 28.10.2014

- Kampak máš dovopravdy namíříno?
- Nikam, odvětil Holme.
- Nikam.
- Jo.
- Možná tam nakonec dojdeš, pravil muž.

7 21.11.2012

Jste-li literární freak a platonicky milujete "années folles" v Paříži, budete nad touto knihou slintat blahem jako hladový vlčák nad játrovou paštičkou.

7 04.07.2012

Podtitul by také mohl znít: "Platón, aneb první teoretik totalitarismu."
Platón, zděšen rozpadem řeckého kmenového života ovládaného aristokratickou oligarchií a magickými tabu-zákony (uzavřená společnost) a nástupem rovnostářské demokracie umožňující sociální mobilitu (otevřená společnost), vysní si ideální stát, který pohříchu dost připomíná úspěšnou Třetí říši včetně dosti nechutné verze rasismu a eugeniky. Za metodologický nástroj má to, čemu Popper říká historicismus (politické/sociální teorie, dle nichž lze odhalit zákonitosti dějin a tudíž předvídat budoucnost) a utopické sociální inženýrství.
V praxi sice Platón opakovaně žalostně selže, nikoliv však ve svém vlivu na politické myšlení dalších tisíciletí. Uhranuti Platónem, přichází sociální a političtí inženýři s fantastickými utopiemi, kterým se snaží přizpůsobit společnost, kterou boří do základů, prolévají potoky krve, aby nakonec zjistili, že se svému cíli nepřiblížili, ale naopak vzdálili.
Proti tomuto historicismu a utopickému sociálnímu inženýrství staví Popper to, čemu říká částečné sociální inženýrství otevřené společnosti, ve které se sociální inženýr snaží vylepšovat státní/sociální instituce takříkajíc za pochodu, podle konkrétní potřeby, prakticky, ale hlavně bez výhledu na nějaký vzdálený cíl, či hledání jejich "opravdového smyslu", což v posledku vede pouze ke strnulosti, dogmatismu, násilí a uzavřené totalitární společnosti.

6 06.07.2021

Dobrá kniha. Kromě několika skvělých postřehů o ničivých důsledcích ahistorického uvažování (politika nevyhnutelnosti/věčnosti), pasážích o pravé povaze EU (absolutní historická nutnost po pádu západních evropských impérií, nikoliv coby rozmařilého projektu zmoudřelých evropských národů) a duchovních pilířích současného fašistického Putinova Ruska (Iljin, Glazjev, Dugin, Prochanov, Surkov), se v ní člověk ale zase tak mnoho nového a převratného nedozví.
Musím ovšem říci, že schizofašistické blouznění (Snyderův termín) oficiální ruské propagandy o neposkvrněném těle panenského Ruska od nepaměti znásilňovaného zkaženým černým spermatem/Satanem Západu, je neuvěřitelně bizarní. Putin nedokázal v Rusku vybudovat právní stát, sblížit se tím pádem se západní Evropou (a že o to z počátku stál), takže nezbývá, než politika věčnosti: Rusko věčně nevinné, věčně ohrožované, Rusko spása lidstva bude jednou vládnout od Pacifiku po Atlantik, zákony budou libovůlí sakrálně pojatého mystického vůdce (Putin) a kdokoliv s tím nesouhlasí bude označen za fašistu a nemilosrdně rozdrcen atd. apod. Praktická a na faktech založená politika pro budoucnost není v Putinově Rusku nadále možná, bylo proto nutno začít s politikou věčnosti, politikou kulturních/civilizačních válek se Západem.

Putinovo Rusko je duchovní následníkem evropského fašismu non plus ultra, naději pro EU a civilizovaný svět snad skýtá pouze fakt, že se jedná o fantasmagorické, a dosti nechutné, bláboly, které díky své ekonomické slabosti nebude schopno nikdy uskutečnit.

6 22.08.2020

Chtěl bych jen varovat před pamflety tohoto autora, neboť pan Warner, mimochodem autodidakt, na to jde ve stejném duchu jako nechvalně proslulá organizace takzvaného Islámského státu.
Ano, vše o čem autor tvrdí, že se nachází v hlavních textech Islámu, tj. Koránu, Prorockých tradicích a Prorokových životopisech tam skutečně je, či se dá při "troše dobré vůle" odvodit, problém je v tom, co například Majid Nawaz nazývá "bezduchým čtením."
Takže když autor líčí nesvéprávné historické postavení jinověrců v muslimských zemích, hrůzy jim činěné, když se barokně pobuřuje nad krutostmi šaríi, popisuje absurdity postavení žen v muslimské společnosti, krutosti a rozpínavost muslimů atd., decentně přechází zásadní věc: muslimové, křesťané, židé atd. se v reálných životních podmínkách své posvátné texty v drtivé většině nesnažili - protože z nejrůznějších příčin ani nemohli - uvést do praxe do posledního písmene.
Islám, jako každé jiné náboženství, je výsledkem kompromisů s politickou realitou, potřebami správy státu, odlišnými kulturními prostředími obřího Chalífátu, ekonomickými potřebami té které muslimské říše, etnickými zvyklostmi na různých místech atd.
To, co autor popisuje ve svých pamfletech, je ideál muslimů 7. století; sen, iluze, přelud - nikdy neuvedený a neuveditelný do praxe. Snaží se o to z nejrůznějších, povětšinou zištných příčin jen nejrůznější organizace extremistického typu jako například zmíněná ISIS a jak to dopadá víme: nejvíc jí trpí a nenávidí sami muslimové.
Čeho jsme dnes svědky, to znamená hypertrofované větve fundamentalistického Islámu, je otázkou posledního půlstoletí a výsledkem specifické politicko-ekonomicko-sociologické situace muslimského světa, působení Západu na něj a jeho účelovým zneužíváním jak ze strany muslimských, tak nemuslimských politiků.
Možná, a je to dost pravděpodobné, je Islám k politickému zneužití náchylnější (neboť na rozdíl od takového křesťanství je ve svém základu i politickou ideologií), nicméně je možné, že až se bouře přežene, převládne místo radikální, nesnášenlivé a politické verze Islámu zase ta jiná, lidová a apolitická, např. Súfijská větev.
Jako všechna náboženství, tak i Islám, je totiž zároveň sklenicí poloprázdnou a poloplnou - záleží jen na lidech.

6 28.08.2018

Řečeno s klasikem: "Putin je bahno v lidské podobě."

Aneb životopis ruského Eichmanna. Povaha zla těchto pánů je totiž velmi identická: oba dva jsou vzorovými příklady banality zla. Jak Putin, tak Eichmann jsou prázdné nádoby: jednou si zvolí komu sloužit, přičemž na morální aspekt věci se nehledí, a pak svědomitě vykonávají svou věc až do úplného konce.
Snad jen Putin dostal příležitost projevit se na pozadí dramatičtěji se měnících kulis dějin. Jednou agent NKVD, podruhé člověk na gangsterskou práci starosty Sobčaka v Petrohradu, potřetí vzorové ztělesnění fašisty v současné inkarnaci prezidenta Ruské federace.
Vždy dokonale prázdný, chamtivý a všehoschopný. Dr. Frankensteinové z NKVD mají ze svého monstra jistě radost.

6 03.02.2017

V angličtině mají pro podobné projekty hezký idiom: 'Scraping the barrel', tedy něco ve smyslu vyškrabování posledních zbytků z umělcovy pozůstalosti...Co na tom, že jsou to hovadiny nevhodné k publikování, však ono to jistě něco hodí. Jak už to u podobných produktů bývá, je kniha krásně svázána, vybavena parádním poznámkovým aparátem a fotografiemi a má elegantní a vkusnou úpravu, takže se na to spousta postižených bibliofilů jako já nachytá. Doma se pak krasavice na poličce hezky vyjímá. Ke čtení ale moc vhodná není. Taková top modelka mezi knihami.
Vás by snad bavilo podrobně pročítat 400 stran jednovětných zápisků o tom, s kým se autor po obědě pohádal nebo že ho večer svědil ekzém na kebuli?

Za úpravu knihy pět hvězd, za obsah jednu.

6 29.04.2016

Proč nám den co den zpravodajské servery a tištěné noviny nepřináší příběhy lidí jako pan Pikl, příběhy odbojářů, vědců, spisovatelů, krátce lidí, kterých je možné si vážit a kteří pro nás tolik udělali? Proč znovu neprobudit ono pozitivní vlastenectví, hrdost na vlastní stát a národ jako jsme to naposled cítili za První republiky?
Místo toho se nám ve formě rozhovorů, článků, filmových dokumentů aj. dostává nikdy nekončícího přívalu lidské ubohosti a "zajímavých a potřebných" náhledů do světa patologických jedinců typu doktor Rath.
A ne, lidi to nechtějí. Lidi budou číst a dívat se na to, co se jim předloží. Pojďme na sebe být zase chvilku hrdí. Rozpoznejme a nejširším vrstvám obyvatel představme skutečné hrdiny a vzory hodné následování. Opravdu, tak těžké to nebude. Pan Pikl k takovým vzorům patří.

6 25.07.2015