mosem komentáře u knih
Zvláštní kniha. Svojí strukturou, kdy každá následující kapitola plynule navazuje na text kapitoly předchozí. Kdy dva, a vlastně mnohem víc dílčích příběhů, začínajících v různých časových rovinách, vytvoří jeden celek, jako řeka z různě dlouhých přítoků vytvoří jeden tok, který se po čase vnoří do moře, a od této chvíle není zřetelný. Tak na konci příběhů je otazník, ve kterém se ztrácí další osud. Není odpověď, není řešení. Nebo naopak - je několik možných řešení, a každé z nich může být tím správným, nebo naopak špatným. Svatopluka můžeme litovat jako postiženého životem nebo nenávidět jako sobce, jeho matku jako odstrčenou chudinku nebo naopak jako ženu která sklidila žeň kterou sama zasela svým chováním. Bohdanu lze vidět jako trpící dceru nebo tu, která si toto utrpění šlechtí. Běla může působit sympaticky svojí schopností přijímat nálady Svatopluka, nebo nesympaticky kdy si užila hezkých let s Bohdanou a pak se rozhodla pro vlastní život. I když to možná bude znít paradoxně, snad nejvíc jsem rozuměl Blance - žila život, který jí byl umožněn. Přijala řešení které se nabízelo a neunesla odpovědnost, což ale bylo přiměřené jejímu věku. A ve svém dalším životě jistě nesla kříž, který jí byl takto naložen - ať již ztrátou kontaktů, ztrátou jistoty, ale jistě i vzpomínkami na to "co bylo". Kniha je napínavá a čtivá, emoce nejsou neuvěřitelné, ale současně dávají dostatek prostoru pro otázku - bylo by toto vůbec možné? Nepochybně kniha, kterou stojí za to si přečíst.
Tuhle detektivku jsem četl před mnoha lety, a pamatoval si jen vražedný nástroj. I když dnes tahle detektivka už není asi úplně "in" ani "top", ba dokonce ani "cool" , nedá se jí upřít nadčasovost a půvab. Vylíčením atmosféry anglických blat, které je plastické a působivé. A také dodržením dějové linky, kdy příběh není postaven na nadpřirozených jevech ani na supermoderních technologiích, ale používá to nejzákladnější pro detektivní práci - dedukci. Jistě, pokud by ji někdo podrobil detailní analytické práci, nepochybně by našel nedostatky. Ale tohle není vědecká publikace, ale čtení, jehož základním posláním je pobavit a zaujmout. A to se jí daří - laskavým způsobem, bez šoků, potoků krve a brutality, s anglickou elegancí a gentlemanstvím.
I kdybych měl pochybnosti o umu Karla Čapka, poslední slovo hry by je rozptýlilo. Před mnoha lety patřila tato kniha k povinné literatuře. Bohužel, vzhledem ke zdůrazňování ideologické roviny, tenkrát nečtené. Dostal jsem se k ní tedy až za dlouhou dobu. A možná o to víc jsem si uvědomil, že hra napsaná v kontextu své doby má co říci i dnes. Nebo snad "dnes opět" nebo "ještě dnes". Dějiny se v mnohém opakují, a tak řada prvků je opět aktuálních, s ohledem na jistou míru genderové nevyváženosti by kniha dnes měla problém uspět - ostatně proto možná ani není zařazena v maturitním kánonu. Příběh rodiny se může zdát tragický, ale poselství hry není v samotném příběhu ale v otázkách, které nastolují dialogy. Dialogy, které ve své době měly provokovat a burcovat k akci. Dialogy, které dnes nastolují spíše filozofické úvahy. Je (stále) čest víc než život? Stojí oběť jednoho života za záchranu desítek...tisíců jiných (a jak by dopadla "selfie Sofiina volba"?)? Jak daleké v oběti jsme ochotni zajít pro prosazení svých ideálů? Ale nejsou to otázky jen mužské, stejně naléhavá je i úvaha Matky - rodina, společnost, vlast, lidstvo? Co má nejvyšší hodnotu a co lze této hodnotě obětovat. Otázek je mnoho, odpovědi na ně nelze nalézt snadno. I proto tato hra, rozsahem nevelká, není knihou kterou po přečtení odložíte, ale k jejímu poselství se stále vracíte. A to i přes některé dialogy, které dnes působí spíše úsměvně. Ale jsou vskutku úsměvné, nebo se jen změnilo naše chápání hodnot?
Tuto verzi, překlad Antonína Přidala jsem četl souběžně s verzí a překladem "Pan Kaplan má třídu rád". I když jsem se dobře bavil u obou verzí, "přidalovská" nad "eisnerovskou" zvítězila o 2 hvězdičky. Jistě, je to do značné míry dáno časovým odstupem od doby původního překladu, který působí archaicky a krkolomně. Když čtu obdobné pasáže, Eisnerova verze na mne působí dojmem dětského žvatlání, pitvoření a komolení, které někdy není snadné ani pochopit. Ve verzi Přidalově pak vidím geniálně zachycená vystoupení studenta jazykové školy, tak jak je známe, a jakými jsme sami mnohdy byli. Ale za přečtení nesporně stojí obě knihy.
Kniha, které sice dávám plný počet hvězdiček, ale současně ji nezařazuji do svých oblíbených. Je napsaná skvěle, to ano. Ale současně vyvolává jakýsi vnitřní blok, že bych ji měl číst znovu. Fakticky bych ji rozdělil na tři části - první, podle mne nejlepší, vykresluje situace, příčiny a způsoby, jak docházelo (a platí to stále) ke vzniku zfanatizovaných jedinců, kteří postupně tvoří zfanatizované skupiny. Na počátku není ideologie, ale potřeba - někam patřit, k někomu patřit....možná i něco vlastnit. Tady je hlavní "hrdina" vykreslen skvěle. Druhá část je dokonalá technicky, jednotlivé technologie a jejich užití jsou popisovány s naprostou přesností, až má člověk někdy pocit, že jde o návod k použití. A závěrečná, nejkratší, nastoluje otázku pro každého z nás. Kde je naše hranice? Kde je hranice, kterou bychom my nedokázali překročit za žádných okolností? Ale i otázky podobné, jen obecné - co je čest, co je věrnost, co je vlastenectví, co je odpovědnost, co je poslušnost, co je oddanost, co je loajalita. A kde je hranice, kdy tyhle vlastnosti mají ještě pozitivní charakter, a kde už začíná patologická vrstva jejich obsahu.
Kniha je napsána geniálně a vizionářsky, jako ostatně většina Orwellových knih. Nicméně druhá polovina knihy již pro mne postrádala kouzlo jemných náznaků a dvojznačností, a směrování kritiky je podle mne až příliš otevřené. Ale možná je to jen moje vnímání, vycházejícího z toho, že člověk si dnes zpětně promítá informace, události a postavy, o kterých se ještě před 25 lety nic nevědělo nebo nesmělo mluvit. V té době by byla pro mne mnohem objevnější.
Pro mne osobně první a asi nejlepší Ecova kniha. Možná by přesnější bylo označení nejpoutavější. Má spád a napětí, a intelektuální pasáže jsou v tomto případě dávkovány s patříčnou přiměřeností a ve formě pochopitelné i běžnému čtenáři, který nemá hluboké historické a teologické znalosti. Podání neodradí - naopak, dokáže čtenáře přimět k tomu, aby sáhl po dalších knihách z těchto oborů a na základně vytvořené spisovatelem dále budoval znalosti. Kniha pro mne byla zajímavější než film, v tom mne upoutala jen postava Viléma z Baskervillu v podaní Conneryho. Ale to už je spíš o osobních sympatiích, kterým je možné se u knihy vyhnout. Určitě stojí za přečtení.
Pokud milujete Bretaň, není co řešit. Tahle detektivka má atmosféru, kterou každý její milovník zná. A pokud Bretaň nemilujete, po přečtení této detektivky (nebo některého z dalších příběhů) nepochybně zatoužíte tento svět navštívit. Detektiv, který není dokonalý "bez bázně a hany" ale veskrze lidský, se svými přednostmi i slabostmi. Obklopen lidmi kteří mají rovněž své slabosti a silné stránky řeší případ, který se na začátku zdá být poměrně prostý, nicméně postupem času se komplikuje a vy zjistíte, že nic není tak jednoduché jak se zdálo být.
Asi budu se svým hodnocením výjimkou. Kdyby byla kniha vydána až letos, zvolal bych "účelovka", jak podobné jsou některé momenty se současnou situací. Nicméně, díval jsem se na ni jako na detektivku, nikoliv jako na doporučení/varování epidemiologů, vizi prognostiků, nebo kroniku charakterů. Vzal jsem ji prostě jako detektivku. A i když v poslední třetině knihy se objevuje ne zcela racionální prvek (nebojte, nebude spoiler, nepřipravím o překvapení), a přesto že samotná četba nemá daleko k tomu aby trvala stejně dlouho jako děj který popisuje, ačkoliv bych si odpustil poslední větu celé knihy, má napětí, spád, logické vazby. A přiznávám, že mne upoutala víc než některé jiné Mayovy knihy. Ale - za přečtení určitě stojí všechny - když už dnes máme tolik času :-)
Sci-fi?Možná v době, kdy byl napsán, ale dnes je otázkou jestli to je ještě sci-fi. Už nyní si stěžujeme, že nemáme na nic čas. Už dnes elektronická media vytlačují tištěnou literaturu (naštěstí ještě ne literaturu úplně), obrazovky televizorů dostávají pomalu rozměry telestěn, filmy jsou 3D, armády jsou vybavovány robotickými zabijáky....Ne, ještě nejsme tak daleko, jak popisuje Bradbury. Ale jeho vize budoucího světa je podobná líčení Orwellových románů.
Román není rozsáhlý (a osobně bych tam klidně ještě pár stránek postrádal), ale myšlenkově hutný. A i když to není moderní literatura z hlediska času, tak rozhodně ano z hlediska obsahu.
Možná ze zvědavosti, protože jsem navštívil autorův rodný dům v Gjirokastře, jsem sáhl po této knize. A byl překvapen. Kdybych ji měl charakterizovat jedním slovem, byla by to fascinace. Je to kniha, odehrávající se ve 30. letech 20. století v albánských horách, která nás seznamuje se dvěma příběhy - příběh Ďorga, horala, na jehož příběhu poznáváme Kanun, poznáváme zákon krevní msty. Druhým příběhem je příběh Diany a jejího manžela Besiana, kteří se do oblasti albánských hor vydávají na svoji svatební cestu....a která jim ukazuje svět tolik jiných od jejich představ. Tyto příběhy se na jeden krátký okamžik prolnou a zásadně ovlivní jejich další život.
Pokud se v našich končinách hovoří o krevní mstě, máme ji zpravidla spojenou s mafií. Ve srovnání s tím však albánská msta je jiná. Není nahodilá, má svá neměnná pravidla, která musí být dodržena za všech okolností. Kanun - Zákon, do nejmenších detailů upravuje nejen tuto oblast života, ale i všechny další oblasti života. Nedotknutelnost hosta, odpovědnost za jeho bezpečí, pravidla příměří, daň z krve....
I když je kniha beletristická, příběh Ďorga a popis pravidel krevní msty má téměř dokumentární charakter. Druhá linie příběhu má pak blíž k psychologické studii.
Je fascinující poznávat nejen pravidla Kanunu, ale i pravidla běsy - chránící hosta v domě hostitele nebo na cestách, poznávat zákon náboje do výbavy - kterou dostává nevěsta pro ženicha, který ji použije v případě její nevěry.....
Je fascinující vnímání krevní msty v této lokalitě, ale i etnografické prvky.
Netečnost ke spáchaným činům a nezodpovědnost za ně: "Je to na tobě, puško, to ty zabíjíš....".
Popis pohřebních obřadů, kdy vrah kterého všichni znají se účastní pohřební hostiny.
Úvahy o tom, že krevní msta patří k životu: "Pokoušel se vybavit si některé rodiny žijící mimo krevní mstu, ale nepřipadalo mu, že by byly výrazně šťastnější. Dokonce měl pocit, že vzhledem k tomu, že stály mimo hrozbu, téměř nepoznaly cenu života a byla naopak méně šťastné".
Pravidlo odpovědnosti za bezpečnost hosta: "Kanun totiž stanovuje, že je možné odpustit krev otcovu, bratrovu, či dokonce vlastního dítěte, ale nikdy krev hostovu".
Zvláštní přístup k životu dokládá přání, které horalé vyslovují při narození dítěte: "Nechť žije dlouhý život a zemře kulkou z pušky".
Jediné, co mně trošku vadilo, bylo počeštění albánských zeměpisných názvů - Gjirokaster na Ďirokastra (dokonce ani ne na Džirokastrer), Skadar na Škodra. A snad také to, že anotaci i záložka prozrazují, jak to všechno dopadne. I když ten závěr se očekávat dal.
Knihu jsem četl kdysi před léty, a nyní jsem se k ní vrátil pod vlivem zpráv o novém filmovém zpracování. Z prvního čtení jsem si toho už nepamatoval mnoho, někde v pozadí vědomí byla informace, že je to poměrně drsná kniha. Tohle druhé čtení bylo jiné, jsem přesvědčen o tom, že zanechalo silnou stopu v paměti, a jednotlivé části z vědomí nevyletí.
Je to kniha drsná, brutální, stejně jako doba ve které se odehrává. Ukazuje, co může způsobit utrpení - na jedné straně jistou otupělost k vlastní bolesti, na druhé straně apatické vnímání utrpení jiných, stejně tak i bezohlednost při prosazování svého záměru. Příběh, ve kterém se touha po lepším životě mění v bezradnost z jeho dosažení, touha po lásce vůči sobě v nenávist vůči těm, kdo lásku dávají.
Kniha kterou nemůže přečíst každý. Chápu zcela ty, kteří ji nedočtou a odloží, protože nemají dost sil tu dávku brutality akceptovat.
O to víc jsem zvědav, jak se podařilo nové, Marhoulovo, zpracování. Dost dobře si nedovedu představit, jak lze tento příběh natočit tak, aby to nebyla samoúčelná přehlídka násilí, sexu a sadismu. To nesporně hrozí. Ale to je už na jiný komentář.
Detektivka, která má napětí, ale drsnost je dávkována velmi pečlivě. Drsnost, která je na hranici, za kterou leží psychologie. Nelze se ubránit úvahám, jak by člověk snášel situaci, kdyby se ocitnul sám "v kleci". Ať již tuto klec představuje jakákoliv forma - vlastní tělo i vězení. Tohle na mne působilo možná ještě víc, než samotný detektivní příběh. I když i ten stál zato - samotným příběhem i jeho hlavními představiteli Carlem a Asadem. Prostě, další seveřan, který umí.
Příjemná detektivka s dobře propracovanou zápletkou. Bez zbytečné brutality, s občasným záchvěvem sarkasmu k hlavnímu hrdinovi. Pokud někdo hovoří o detektivce "ve stylu A.CHristie" a Vintonovi jako "švédském Poirotovi", je to srovnání nesrovnatelného. Obojí má svou kvalitu, obojí bude mít své příznivce. Ty autorům v tomto případě neupírám, ale do tak odvážného srovnání bych se nepustil už jen z hlediska kvantity, kdy bude potřeba počkat, jak dlouho inspirace vydrží. Po zkušenosti z Mayem a jeho čínskou sérií nebo s Bannalecovou sérií bretaňskou jsem hodně opatrný někoho srovnávat s A.CH. A je to srovnání nesrovnatelného i z hlediska dalšího - detektivy A.CH. vznikaly v jiné době, v jiném (nejen kulturním) prostředí. A toto odrážejí, stejně jako filmy pro pamětníky. Proto byla tahle detektivka i další dílo série Vražd v Österlenu čtivější. A drobná nahlédnutí do švédského prostředí, které příliš neznáme bylo jen hezkým bonusem. Rozhodně lze milovníkům detektivek doporučit.
Jsou detektivky, které mají dokonalý příběh ale nijak poutavé postavy a prostředí. Naopak takové, které se odehrávají v atraktivním prostředí a jejich účastníci jsou nadmíru zajímaví. A pak je třetí kategorie, kde je tento koktejl vyvážený. Takový, kterému dá přednost člověk, který Bretaň alespoň trošku zná a příběh se odehrává ve známých kulisách. Člověk, který má rád francouzskou nebo přímo bretaňskou kuchyni, ryby a mořské potvory...a tahle nejen tato kniha série jej bude lákat k poznání nebo ke kulinářskému experimentování. No, a úplně zklamán nebude ani ten, kdo Francii, Bretaň a jejich přírodu ani kuchyni nezná, a bude knihu brát jako pozvánku. Většina detektivních sérií s postupem času ztrácí dech, což v tomto případě úplně neplatí. Vždy se objeví něco nového, zajímavého. Nicméně, jakkoliv tyto detektivky hodnotím plným počtem hvězd (což v tomto případě není hodnocení literárních kvalit, ale především kvalit relaxačních), nejsem si jist, zda lze ještě dál pokračovat, nebo se řídit pravidlem, že v nejlepším se má přestat. Ale to je jistě otázka, kterou si i autor klade s každým pokračováním. Za mne tedy doporučení.
Tuhle knihu jsem v době dospívání četl opakovaně. Byla to exotika, dobrodružství, cestování, historie....vše co jsem měl a mám rád. Navíc s převzatými původními francouzskými ilustracemi, půvabnými a srozumitelnými. Příběh jsem nevnímal jako něco nereálného, myslím že jsem byl opakovaně součástí děje, ještě dnes si připomínám pocity, které jsem tenkrát měl. Cestoval a pátral jsem s hrdiny. Pro mne jedna z nejlepších knih Julese Verna. Doufám, že se k ní ještě někdy vrátím.
Nevím, proč je tahle kniha zařazována jako "román pro ženy" - neřeší typicky ženské téma, do romantického příběhu má daleko.....přemýšlím, jaké speciální kritéria vlastně román pro ženy musí podle těch, kteří kategorie knih vymýšlejí splňovat. Kniha je to rozhodně čtivá, příběh je to silný. Moc silný. Nicméně, poněkud mně vadilo, že poměrně brzy jsem věděl, co stojí za zvláštností Sáry, i když jsem očekával poněkud jiné řešení ve vztahu k otci. Na druhou stranu jsem byl rád, že kniha nekončí formou "ženského románu" tedy sladkým, pozitivním závěrem.
Skvělý historický román o japonské kultuře přelomu 16. a 17. století, kultuře samurajů..... Kniha dokáže čtenáře přivést k hlubšímu zájmu o japonské reálie a historii, ale je současně zobrazením kořenů, ze kterých v mnohém vychází i japonská současnost. Seriál jsem viděl až po přečtení románu - mnohé detaily dokáže přiblížit a dokreslit fantazijní obrazy, na straně druhé tak divák již přichází o napětí, které prožívá při četbě. Ale jistě je to lepší varianta, než číst knihu teprve po shlédnutí seriálu.
Příběh hrdiny, který se kdysi nebál o svůj život, ale postupem času se začal bát o svoji moc. Příběh člověka, který dokázal být oporou všem, aby pak všechny odvrhl, všech se bál. Příběh člověka očima jeho přítele, spolubojovníka, fotografa mně připadal jako protipól Orwellova románu 1984 - v něm autor ukazuje ovládání bezmocných mocnými, zde ukazuje autor ovládání mocných sebou samými, svým strachem, svým okolím. Působivý román, který i přes časový odstup neztrácí svoji aktuálnost, mění se jen kulisy, posouvá se časová rovina. Chuť moci však zůstává.
Tenhle chlap umí psát. Po případu Harryho Queberta druhá kniha od něj, a musím přiznat, že už dlouho mně nikdo tak neupoutal. a doufám, že se brzy dočkáme i překladu jeho čtvrtého (i když chronologicky prvního) románu (Poslední dny našich otců). Příběh se rozbíhá pozvolně, až se čtenář ptá, co vlastně chce autor psát dalších 350 stran. Ale opět - naprosto promyšlená gradace příběhu, kdy se rovina současnosti a vzpomínek protíná, přičemž druhá z nich reflektuje věkový i mentální vývoj postav. Příběh, ve kterém si uvědomíte, že mnohé není takové, jak se zdánlivě jeví. To jen naše představy, domněnky či domýšlení korigují chování a jednání, mnohdy i s fatálními důsledky. S důsledky, které nelze odčinit. I když kniha nemá vyloženě dramatické scény, přesto čtenář cítí potřebu otáčet stránku za stránkou, aby věděl "JAK TO BYLO" a "JAK TO BUDE". A s ohledem na závěr knihy nelze snad ani jednoznačně říct, jestli příběh dopadl dobře nebo špatně. Nic není ĆERNÉ ani BÍLÉ. Jako celý náš život.