nef7 komentáře u knih

Anotace knihy vypadala až příliš slibně. Místy přicházelo zklamání, místy jsem byla až popuzená z primitivního zpracování. A nemyslím si, že autor by neuměl psát, ale spíš knihu odbyl a nepromyslel. Vykreslit totiž psychologii hlavních postav a z postav vedlejších udělat prvoplánové a nahlouplé karikatury (jak bolestivě a trapně nahlouplé!), to je podle mě u takto vybraného námětu humpoláctví. A to i za předpokladu, že tak učinil vědomě pro odlehčení. V mých očích je tím celý příběh degradovaný. Místy mi přišlo, že namísto slibovaného citlivěho příběhu se setkávám jen s nějakou črtou trapného českého sitcomu. Linka se zestárlou herečkou tomu pak výtečně sekundovala jako nebetyčný kýč. Škoda, ten námět měl vážně perspektivu. Tři hvězdičky vlastně jen za to, že se to utrpení dalo přečíst rychle.

1 04.07.2017

Řekla bych, že zajímavý nápad.. nejvíc se mi asi líbily některé "záběry"... protože některé popisy vypadaly skutečně jako filmovy záběr a bylo to boží. Na druhou stranu, větší část knihy působila, že se klouže jen po povrchu. Že by šlo z toho dostat něco mnohem víc. Ale možná měl tento styl posílit dojem odcizení... Bohužel jsem si však nemohla pomoct a nedokázala jsem se odprostit od jakéhosi pocitu odbytého textu, který je zatím jen nějakou črtou... s horšími a lepšími pasážemi. A nepopírám, že může jít jen o můj čistě subjektivní dojem... A tak prostě... tři hvězdičky...

29.06.2016

Klišé vedle klišé, patos, pseudointelektuální myšlenky hlavních hrdinů, které měly zakrýt do nebe křičící plytkost postav... Zápletka s opilým spisovatelem spíše celému příběhu ublížila, protože se snažila přidat k příběhu naprosto zbytečného sentimentu a svou nepropracovaností a pojetím připomínajícím laciné americké filmy, mě jen ještě víc otrávila.

Co se týče kladů, je nutno říct, že v rámci své cílové věkové skupiny čtenářů je fajn, že se kniha snaží vést adolescenty k trochu závažnějším tématům (byť trochu nepovedeným způsobem) a jakštakš může inspirovat k bližšímu prozkoumání základů filozofie prostřednictvím autorem zmíněných jmen z této oblasti. To už však možná moc optimisticky nafukuji těch pár zanedbatelných záblesků.

Nemohu knihu hodnotit už přímo optikou teenagerů, ale domnívám se, že tento počin by mě ani v těch patnácti letech nejspíš nebavil, stejně jako teď. Knihu jsem musela dočíst s velkým sebezapřením a jen proto, že nerada knihy nedočítám... Nemohu hodnotit tedy víc, jak dvěma hvězdičkami. Dát jich víc, to by byla jen úlitba rakovině...

4 22.09.2015

Zajímalo by mě, jak se na tuto knihu dívají lidé z oboru. Přestože vím, že od jejího vydání už uplynulo mnoho let a dnešní poznatky jsou už zase bezesporu dál, na mě "scénáře" většiny uvedených her působily příliš černobíle a tak zjednodušeně, že snad v běžném životě se v tak banálních formách ani nemohou vyskytovat.

2 23.01.2014

Dlouho jsem přemýšlela, jak tuto knihu ohodnotit. Myšlenka udělat o životě beatníků příběh je skvělá. Najednou se jejich životy nezdají být tak vzdálené a odosobněné. Nepůsobí, jako kdyby byly uzavřené ve vitrínce za sklem jako vykopaný artefakt pro ty, kteří se zajímají o literaturu. Teprve tahle kniha ve mně dokázala vzbudit ten pocit, že vlastně skutečně žili. Lidé jako všichni ostatní. Se svými sny i chybami. Troufám si říct, že člověk si také díky takto koncipované knize uchová poznatky o nich dlouhodoběji. Co však mi na knize trochu vadilo, to byl ne příliš stylisticky vybroušený text. Protože však prioritou knihy je předat svědectví o této generaci a ne uchvátit jazykem a literárními kvalitami, rozhodla jsem se jí dát čtyři hvězdičky.

4 23.01.2014

Ze všech knih, co jsem kdy přečetla, mě jen dvě z nich rozbrečely tak, aniž by mě k tomu donutily svým dějem, nýbrž svým vykreslením bezvýchodnosti v některých situacích v životě člověka. Jednou z nich byla kniha Zlomená žena od Simon de Beauvoir se stejnojmennou povídkou a tou druhou právě Nonstop Eufrat.

3 31.12.2013

Rudiš se v této knize opakuje. Mrzí mě to. Vůbec jsem se už nedokázala soustředit na obsah. Jen na to, jak pořád používá stejnou formu psaní. Jak v textech používá stále stejné mechanismy, které se mu už jednou osvědčily. Stejný styl vyjadřování postav, stejné všechno. Je mi líto, že se neodváží někam se zase posunout. Že si vytvořil schéma, do kterého vpasovává vždy jen slova s trochu větší, nebo menší obmněnou.

31.12.2013

Tohle je skvělá kniha. Když jsem ji zrovna nemohla číst, musela jsem na ni stále myslet. Myslela jsem na Amadea, jak mi chybí, ačkoliv jej neznám. Žasla jsem, jak autor umí do slov perfektně zachytit pocity, které často mám, ale nedokázala bych je slovy vyjádřit. Dala bych knize pět hvězdiček, ale dám jen čtyři. Kniha je totiž tak moc vyšperkovaná, až se mi místy zdálo, že cítím závany komerce.

2 02.12.2013

Byla jsem překvapená tím, jaké kouzlo v sobě ukrývají asi poslední dvě desítky stránek. A že by toho kouzla nebylo, kdyby jim nepoředcházel zbytek knihy.

Doctorow popsal třicátá léta New Yorku tolik barvitě, že mám pocit, jako kdybych v nich žila taky. Bylo to jako cestovat časem. Mimochodem, taky máte chuť koupit si letenku do New Yorku, vydat se ke Claremontskému parku a hledat Edgarovou zakopanou schránku?

4 04.07.2013

Této knize nelze upřít jisté prvenství. S největší pravděpodobností se totiž asi jedná o tu nejhorší knihu, kterou jsem kdy v životě měla možnost přečíst. Najdete zde snad všechny znaky toho, jak by literatura neměla vypadat: ploché charaktery postav, jejichž vzájemné vztahy tvoří téměř nástřel (bohužel jen nástřel) telenovely, hromadu klišé a stereotypů (ano, pokud se v knize vyskytuje gay, musí být vlastníkem auta značky Saab) a hlavně v knize nesmí chybět nějaká ta šokující událost (a je úplně jedno, zda má pro celkovou dějovou linku nějaký význam). Kvůli "překvapivým" zvratům v knize se navíc autorce daří příběh spíše zauzlit místo rozuzlit, ačkoliv závěr lze velice těžko dešifrovat. Je jen velice obtížné dohadovat se, jaké je poselství celého příběhu.
Kniha je výjimečná také tím, že je napínavá, jak samotná autorka uvádí ve své předmluvě. A kdyby na to čtenář během čtení náhodou zapomněl, pak mu to autorka připomene v každé poslední větě dané kapitoly.
A kdyby vám i toto všechno bylo málo, pak vězte, že autorka vložila do knihy také přidanou hodnotu v podobě užitečných životních mouder jako například to, že "pravda je jako striptýz. Aby se odhalila, musíš víc zaplatit."
To všechno společně i s gramatickými chybami můžete najít na necelých 150 stránkách textu.

Kniha není vůbec špatná, čtyři hvězdičky dávám pouze kvůli velice nepříjemné atmosféry, která na mě z knihy dýchala.Tísnivý pocit spojen s velmi sugestivním popisem zdravotních problémů vojáka 1. s.v. na mě zapůsobil tak silně, že k této knize bych se už skutečně nikdy nechtěla vrátit. Což je tedy také možno hodnotit pěti hvězdičkami, protože byl zřejmě účel této knihy ukázat utrpení pokud možno v té nejreálnější podobě. Pokud patříte mezi slabší povahy, pak tuto knihu skutečně nedoporučuji. Hlavní hrdina zde přichází o všechny končetiny a zůstává z něj pouze jakýsi nehybný pahýl, který není schopen komunikace se světem, protože, pokud si dobře pamatuji, při zasažení granátem se stal také hluchoněmým a slepým. Přesto má schopnost vnímat a přemýšlet, a proto touží v tomto stavu po smrti. Eutanázie není možná a sebevražda také ne. Voják zůstává uvězněn v tomto světě jako věc.

2 22.06.2013

Hausmann v začátku knihy uvádí, že každá žena, která s knihou nesouhlasí je blbá a podtrhuje vše, co o ženách v knize píše. Více méně v kostce řečeno. Naopak, podle jeho slov, které ženě se kniha líbí, ta je na tom možná o něco lépe než ostatní. I ta je však nakonec vhozena do stejné škatulky. A teď pozor, muži! Zajímavost i pro vás. Ti z vás, kteří nesouhlasí s touto snůškou blábolů, vy se nepočítáte mezi zdravé, nebo snad dokonce normální muže! Takže pozor na věc. Ke knize samotné je nejspíš škoda slov něco psát. Snažila jsem se knihu číst na všechny způsoby, včetně toho s humorným pohledem na věc. Smála jsem se. Bohužel jen tak pro sebe při myšlenkách, zda už daná věta má být ta humorná nebo ještě vážná. Není co dodat. Pro mě je tato kniha jen záchodovým čtením, když na onom místě člověka omrzí počítat dlaždice na stěně.
Co mi však příjde velice smutné je to, že v mnoha diskuzích o této knize se najde obrovské množství žen, které jsou z této brožurky přímo nadšené. Nechápu to. Otázkou ve mně tedy zůstává, zda se jen snaží zařadit do kategorie "těch chytřejších" žen (čímž tedy souhlasí s opravdu ponižujícími tezemi), nebo se skutečně našly v obrazu Hausmanna? Druhá možnost mi však nejde příliš do hlavy. Osobně neznám ženy, které Hausmann popisuje. Ženy, o kterých píše, znám pouze z kreslených vtipů a možná béčkových filmů.

Liessmannova kniha je skutečným pokladem nejen proto, že tento rakouský filozof dokázal ve své knize vystihnout tu nejbolestivější stránku naší doby, ale dokázal to udělat také velice osvěžujícím způsobem. Příležitostná ironie, se kterou si ve svých textech Liessmann místy pohrává, způsobila, že jsem se občas přistihla i s úsměvem na rtech. S knihou cítím obrovskou sounáležitost a mohu ji jen doporučit.

6 22.06.2013

Z knihy mám ještě neustálený a nevstřebaný pocit. Každou stránkou se její příchuť a atmosféra neustále měnila a neustále mě dostávala do rozpaků. Nečekejte žádný vtahující příběh. Pouze jakási konstatování o životě jednoho člověka... Útržky vzpomínek, resumé za uplynulými roky. Vlastně význam knihy dost možná docela dobře vystihuje citát sv. Augustina, který celou knihu otevírá: Poznávám sebe, abych poznal tebe. Autor v této své autobiografii skutečně provádí jakousi sebereflexi, která s sebou nese trpkou příchuť socialistického Slovinska. Možná až příliš mrazivé a svírající čtení na jarní dny... Knihu nehodnotím, protože jednak si myslím, že tato věc je nehodnotitelná, jednak bych byla na rozpacích.

Život po francouzsku se řadí mezi ty knihy, po jejichž boku se určitě nudit nebudete. Je čtivá, je hravá, psaná lehkým stylem s nadhledem. Přesto všechno však sama za sebe hodnotím tuto knihu 3/5. Občas mi trošku vadilo, že autor se uchyluje k určitým stereotypům v rámci svých postav. Když nám chce ukázat pravicové smýšlení emancipované ženy, zachází do přílišných krajností, které odmítají jakékoliv odstíny barev. Totéž pokud nám chce ukázat levicové naklonění postav druhých. Pro autora zde existuje pouze černá nebo bílá. To mě však zpětně trochu zaráží, protože hlavní postava Paula Blicka se pohybuje v té nejširší škále barev. Chvíli jej milujeme, chvíli nenávidíme, litujeme nebo si říkáme dobře mu tak.
Kniha mi přišla taky málo propracovaná. Jakoby jí chyběla důmyslnost. Myslím, že některá témata, která zde byla jen zmíněná, by si zasloužila celou jednu další knihu. Tím docházelo k tomu, že jsem měla pocit, že autor hodně věcí v příběhu zanedbává. Jakoby vše jen nakousl a šel dál. Možná je však právě to ten důvod, proč je kniha tak svižná a čtivá.

5 22.06.2013

Mně se kniha velice líbila. Číší z ní tak silná atmosféra, že i ty pouhé fragmenty příběhů ve mně zanechaly velice silné pocity. Možná je to dáno i tím, že jsem knihu četla kousek před velkou cestou, která mě teď čeká, ale i teď, když se v duchu vracím k některým pasážím, pouhá myšlenka na ně mě naplňuje neskutečným štěstím. Tokarczuková umí zachytit nádherným způsobem maličkosti, kterých by si obyčejný člověk ani nevšiml. Řekla bych, že má dar vnímat téměř nevnímatelné. Dokonce jsem se ke konci knihy přistihla, že ze všeho nejvíc se mi líbí právě její krátké úvahové pasáže o obyčejných věcech a dějích, které jsou vložené mezi jednotlivé příběhy.

8 22.06.2013

Nádherná magickorealistická atmosféra příběhů z rodinné historie. Isabel Allende román směřuje politickými cestami, které protínaly historii Chile a nádherným způsobem postupně opouští jakoukoliv politickou vyhraněnost a rozpouští ji v lidských problémech a jednotlivých osudech. O tom, jak věci nejsou černé ani bílé...

3 22.06.2013

literární LSD... a já jsem pod vlivem Gertrude Steinové... jak těžké je střízlivění... Slova s novou podstatou v neočekávaných rolích, v nečekaných obrazech. A za vší tou nesmyslností se ukrývá malování slovy

"Bleděmodrá a ta samá rudá s nachovou něco změní. Což značí, že je to bez chyby. Každá růžová to dokazuje a velmi pravděpodobně to zní i rozumně. Velmi pravděpodobně není lákavějšího luxusního daru. Jistý nárůst znamená pohromu, a to je nejlepší příprava na tři a více pohromadě. Trocha klidu je tak obyčejná a v každém případě je v tom něha a taky trochu toho.
Pečeť a sirky a labuť a břečťan a oblek.
Skříň, skříň se nespojuje pod postelí. Páska,pokud je bílá a černá, ta páska má zelenou nit. Výhled, celý ten výhled a malý sten skřípění, co dělá z krácení tak pěkné pění zkrácení a rudo není kulacení ale bílení, červená a bílo na ní.
Potupa není v nedbalosti, ba ani v šití, přichází bůhví, bůhví odkud."

Hodnotit si netroufám, s ničím podobným jsem se nesetkala. Obrázek si udělejte sami...

Ach, ano - Citadela změnila můj život. Alespoň pro dnešek. Jestli tomu tak bude i zítra, nevím. Ráda bych, kdyby její síla zpomalovat čas a nořit se do nitra věcí, očím neviditelných, přetrvala. Ale pro dnešek pro mě zůstává tichou modlitbou.

------

Poznámka pod čarou pro všechny budoucí čtenáře: Myslím, že je lepší začít od doslovu. Knihu to vrhne do zcela jiného světla. Ušetří vás to možná některých možných nelibostí. Alespoň v mém případě tomu tak bylo. Doslov jsem četla asi v její půlce.

6 22.06.2013

U prvních dvou povídek nelze pochybovat o velmi vysoké literární úrovni, ovšem co mě skutečně zasáhlo, byla třetí povídka, podle které nese celá kniha jméno - Zlomená žena. Bylo to něco tak... silného! Tolik autentického. Tolik drásavého. Poslední stránka mě zanechala v zoufalství hlavní postavy a na prahu emoční vyčerpanosti. Simon de Beauvoir dokázala na relativně malém prostoru nenásilně zachytit mnohočetné tvarování psychiky člověka pod tlakem vypjatých situací. Brilantní, silné, strhující...

4 22.06.2013