nefernefer komentáře u knih

S příbývajícími léty se mi tahle knížka líbí čím dál víc a víc. Je jednou z mála, ke kterým se pravidelně vracím a které si ráda připomínám znovu a znovu. Pokud je považována za knihu pro děti a pokud platí ona známá vývojová spirála, která nás prý k stáru vrací zpět do dětství, tak moje rostoucí nadšení by ukazovalo na to, že jsem na správné cestě. :-)

70 20.05.2018

Tohle vůbec není sci-fi, ale velmi uvěřitelný a velmi realisticky vypodobněný nástin toho, co se může skutečně stát, když se lidstvo bude dál chovat, jako by byla Země nezničitelná a její bohatství nevyčerpatelné a když bude neustále vyvíjet nové a nové stále sofistikovanější a destruktivnější zbraně s plošným účinkem, a tím systematicky pracovat na vlastním sebezničení. Vždyť co my víme, co nám už dnes někde ve vesmíru létá nad hlavami.

69 25.02.2018

Už se mi dlouho nestalo, že bych se u knížky smála nahlas. A už vůbec ne, aby to bylo nad bonmoty chlápka, který je jednou nohou (vlastně skoro oběma) v hrobě. Opuštěný, sám samojediný na celé nehostinné planetě Mars, daleko od pomoci, daleko od všeho. Neuvěřitelná představa. Neuvěřitelná kniha. Je sice plná různých technických popisů a detailů, a jelikož nejsem ani strojní inženýrkou ani bioložkou, tak by mi autor klidně mohl věšet bulíky na nos a já bych mu to všechno zbaštila i s navijákem. Ale je mi to fuk. Vůbec není důležité, jestli by to či ono opravdu takhle fungovalo. Je to napsané tak, že i já jsem to chápala a neztrácela se v tom a zkrátka věřila, že to tak je, a neřešila. Mnohem důležitější je ta nálož optimismu, která se na vás mezi řádky valí, ta nezlomná chuť žít, ten vztyčený prostředník, kterým hlavní hrdina dává smrti jasně na vědomí „Víš, co mi můžeš?“.
Resumé – vřele doporučuji všem depkařům zařadit její čtení jako součást terapie. Hned si ji jdu koupit, abych ji měla po ruce, až zas budu mít pocit, že něco nezvládám :o)

66 07.04.2016

Když se rozhodnete číst knihu (navíc takhle profláknutou), která má hned v první větě anotace napsáno, že se jedná o porno, nemůžete se divit, že se v ní píše jen o tom jednom. Prudérní povahy by se jí tedy měly obloukem vyhnout a nemusely by ji pak hodnotit jako odpad a psát zapšklé komentáře o její perverznosti. Valnou část toho, o čem se tam píše, stejně všichni děláme. Sice doma za zavřenými dveřmi a v poněkud omezenějším počtu účastníků, ale děláme. Navíc oceňuji, jak je tahle knížka navzdory tragickému osudu hlavní hrdinky optimistická a z každé stránky přímo čiší radost a potěšení z vykonávaného. Hledat v ní nějaké hlubší myšlenky nebo příběh, je zhola nesmyslné, co si budeme povídat. Ale hlavu si u toho vyčistíte dokonale a ještě se naučíte spoustu nových celkem roztomilých výrazů. Jako třeba vpochvit se. To mě dostalo. :-)

59 15.04.2018

Čistý, průzračný příběh, kterému by však slušelo trochu poetičtější podání. - To jsem napsala v roce 2017, kdy jsem knihu četla poprvé.
Po letech musím svůj komentář trochu opravit. Původně jsem totiž četla vydání, které vyšlo v roce 2000 v nakladatelství Vyšehrad. Překládala ho Zdeňka Stavinohová a vůbec na mě nepůsobilo poeticky, chápala jsem sice smysl, ale něco tomu prostě chybělo. Teď se mi dostal do rukou překlad Jiřího Reynka s ilustracemi Pavla Čecha. A to je úplně jiná káva. Křehce působící formát, snové ilustrace i lepší jazyk. To je přesně to, co knížce podobného druhu sluší. Pak i její poselství jakoby rozkvete, zesílí a zážitek z četby je mnohem intenzivnější. Proto rozhodně doporučuji číst vydání Veroniky Reynkové s ilustracemi Pavla Čecha. Je překrásné.

„Kdybych se v Česku nenarodil, musel bych se sem přestěhovat.“

Z mého pohledu zatím nejlepší Ladislavova kniha. Dost možná právě proto, že je psaná s láskou k zemi, o které pojednává, a k lidem, kteří v ní žijí. Ubylo vtípků (což neznamená, že se nezasmějete, jen to nebude na každé stránce) a přibylo zajímavostí a perliček nejen z historie. Zdaleka nestihl navštívit všechna místa, která by si to zasloužila, ale to nejspíš nebylo ani jeho cílem. Každopádně názorně ukázal, že cestovat se dá i okolo komína a vůbec to nemusí být méně dobrodružné nebo zajímavé. Naopak. Dost často je člověk překvapený, co má za humny za poklady, o kterých neví. A že jich je. :o)

53 16.12.2021

„Každý v hloubi duše chce být dobrý.“

To je základní kámen, na kterém Fredrik Backman staví. A vychází mu to. Ano, je to sladké, ale ne přeslazené. Prostě jen laskavě dojemné. A přestože ten hřejivý dotek lidskosti čtenáře, pokud se nejedná o obzvlášť zatvrzelého cynika, zasáhne v jakékoli roční době, tak v době předvánoční je to jaksi snazší. Tím spíš, když se děj odehrává den před Silvestrem. Takže jsem si propláchla slzné kanálky a do nového roku budu vstupovat s předsevzetím, že hodným je třeba být i na blbce, přestože je to někdy hodně těžké. :o)
Doporučuji nejen jako předvánoční čtení všem, kteří mají rádi pohádky. :o)

„Lidé totiž potřebují i pohádky. Alespoň občas.“

52 21.12.2021

„Když nemůžeš vzpomínky sdílet s tím, s kým je máš, tak pro tebe ztrácejí cenu.“

Hájíčkovy knihy jsou mi příjemné z prostého důvodu, že mám vždycky pocit, že většinu toho, o čem píše, důvěrně znám. Jsem zkrátka prototyp cílového čtenáře. :o) Mám věk jeho hrdinů, prožila jsem život ve stejných kulisách jako oni, dokážu se do nich vcítit, občas mám dokonce podezření, že se mi honí hlavou i stejné myšlenky. Ani tentokrát se nejedná o žádný „velký příběh“. Podle názvu jsem očekávala něco jako "Rumový deník" :o), ale nebylo tomu tak. Hlavní hrdinka se potýká se situací, kterou si prošla spousta lidí. Děj se odvíjí vesměs poklidně na pozadí vzpomínek na dětství, odkrývání rodinné historie a dávných křivd. Je o tom, jak málo stačí k tomu, aby si lidé přestali rozumět, a o tom, že o cizích lidech toho často víme víc než o těch nejbližších. Přesto to není nijak depresivní čtení, spíš takové obyčejné, bez velkých emocí a dějových zvratů, zvláštně uklidňující, jako když člověk přijde někam, kde to dobře zná.

„Myslím, že právě v tom spočívá osamělost, že lidi neumějí druhejm sdělit svoji situaci. Nebo nechtějí.“

48 07.03.2022

Přirovnání k filmu Lepší už to nebude s Jackem Nicholsonem docela sedí. Jen ten americký „hepík“ to nekazí. Za sebe musím říct, že už dlouho jsem nic tak dojemného nečetla. Ale ne pateticky či sladkobolně dojemného. Tohle bylo dojetí z čistoty, z poctivosti a lásky. Moc bych si přála, aby mě někdy někdo miloval tak jako Ove svou Sonju.

46 24.08.2016

Mám ráda knihy, které mají kromě samotného příběhu ještě nějakou přidanou hodnotu. V případě téhle knížky nejde jen o obyčejnou detektivku. Je to takový malý úvod do dějin impresionismu. Dozvíte se spoustu zajímavostí nejen o Monetovi, ale třeba i o českém malíři Václavu Radimském. I sama kniha je psána tak, že popis jednotlivých scén ve vás vyvolává iluzi barev, nálad, pocitů. Před časem jsem na Pražském hradě navštívila nádhernou výstavu českého impresionismu. Kdybych tuhle knížku bývala byla četla před tím, docela jistě bych si tu výstavu užila ještě víc. Samotný příběh je zajímavě vrstvený a závěr je poměrně překvapivý. A hořce sladkobolný. Nicméně důležitější je to, že ve vás tahle kniha vzbudí neodbytnou touhu rozjet se do Giverny, jít na výstavu impresionismu, přečíst si Aragonova Aureliána, zkrátka že vás nutí rozšířit si obzory. A to je z mého pohledu jedna z věcí, kvůli které rozhodně stojí za přečtení. :-)

45 17.03.2018

„Nerozumná rozhodnutí a zbytečné cesty občas jen tak pro radost podnikám rád. Připomínají mi totiž, že jsem svobodný člověk − ne jen otrok touhy po efektivitě. Rozum je možnost, ne zákon.“

Tohle už je několikátá knížka, kterou od Ládi čtu. Dokonce jsem zašla i na jeho přednášku a rozhodně to všem doporučuji. Tak dobře jsem se už dlouho nebavila. Takže jsem věděla, do čeho jdu, a knížka nezklamala. Moc hezké odpočinkové čtení. Jen jsem si říkala, že na to, jak je kniha evidentně s láskou dělaná, a na to, že má v tiráži uvedené hned tři jazykové redaktorky, tak v ní zbylo příliš chyb. A to je škoda. Ale po obsahové stránce nemám co vytknout. Ráda si přečtu další.

43 10.11.2019

Příliš jsem toho od Murakamiho ještě nepřečetla. Tohle je teprve druhá knížka. Ale jeho styl psaní je mi příjemný. Ačkoli se často na mnoha stranách vlastně nic moc neděje, přesto nemáte potřebu je přeskakovat a v klidu si jen tak plujete řádky a necháváte na sebe působit tu zvláštně klidnou atmosféru. A to i v případě, že se text zrovna nezabývá příliš klidnými věcmi. I tehdy je v něm určitá vnitřní vyrovnanost. Je pravda, že v půlce knihy jsem si říkala, že četnost sebevražd v hrdinově okolí už je trochu přehnaná, a pomalu jsem začínala mít pocit, že trpět nějakou duševní chorobou je v Japonsku asi nějaký folklór nebo to patří k dobrému vychování. Ale celkově i přes tyto ve své podstatě chmurné a neveselé prvky kniha působí příjemně. A kdyby se v ní nevyskytovaly japonské názvy a jména a zmínky o japonské kuchyni, skoro bych nepoznala, že se děj odehrává v Japonsku. Taková ta na první pohled patrná mentální odlišnost, jaká je cítit v jiných knihách z prostředí východních kultur, tady chyběla. Přišlo mi, že se všichni chovají úplně stejně, jako by se choval kdokoli jiný někde jinde na světě. Určitě to nebyla moje poslední knížka od tohoto autora. Moc ráda si přečtu nějakou další.

41 28.01.2017

„Myslím, že už jsem se několikrát zmiňoval, že má tahle studna průměr něco přes metr a půl. Z čehož vyplývalo, že by se sem další tělo schovalo jen velmi těžko.Tohle nebyla studna na dvě mrtvoly. Byla to typická jednomrtvolová studna.
Ale přesto jsem šťouchnul do Fairaizla, aby kousek odplul, a věnoval jsem dvacet sekund prohmatávání dna.
Nic. Přesně jak jsem si myslel. Přece poznám jednomrtvolovou studnu, když ji vidím.“

Detektivky čtu jen velmi sporadicky, ale z Rychlopalby jsem byla nadšená, takže další díl byl jasná volba. Kopřivův bezejmenný bojovník za spravedlnost a lepší svět je mi sympatický. Navíc mě baví, jak je kniha napsaná. S lehkostí prošpikovanou vtipnými poznámkami a odkazy na kdeco, literaturou počínaje a matematickými teoriemi konče. Ačkoli tentokrát se přiznám, že už mi to přišlo někdy trochu přes čáru. Třeba v momentě, kdy hlavní hrdina coby obyčejný pochůzkář jen tak mimochodem utrousil poznámku o harzburgitickém diamantu, se na rovinu přiznám, že jsem si připadala jako úplný ignorant. Možná jsou na tom jiní čtenáři se vzděláním lépe. Uznávám, že mám mezery. Ale nějak se nemůžu zbavit dojmu, že si tu autor tak trochu honil triko. A hlavně to častokrát fakt nepůsobilo moc věrohodně (přestože o inteligenci, vzdělání a sečtělosti našich strážců zákona rozhodně vůbec nepochybuji). Ačkoli na druhou stranu jsem si zase trochu rozšířila obzory, takže bych měla vlastně spíš poděkovat. :o)

40 15.09.2020

Nejsem žádný znalec detektivek. Jen jsem už nutně potřebovala svou pravidelnou dávku pořádného braku, která mě udržuje v té správné duševní rovnováze, a volba padla na pana Kopřivu. Ale byla jsem překvapena. Ne zklamána, jen překvapena, protože namísto očekávané „efektivní brutality“ a zvráceností okořeněných vtipnými hláškami jsem dostala podle mého názoru dost kvalitní a chytře napsanou detektivku, která snese srovnání s ostatními osvědčenými stálicemi toho žánru. Navíc se odehrávala v prostředí, které znám, což čtenář vždycky vnímá jako plus, a kromě napětí nabídla i pár vtipných momentů, což je v mém případě dvojnásobné plus. :-) Takže milovníkům dobrých detektivek, kteří dosud pana Kopřivu znali jen jako autora Asfaltu a podobných ujetin, mohu s klidným svědomím doporučit, ať odhodí předsudky a obavy, nebudou zklamáni.

40 08.04.2018

„Se svobodou je to stejné jako se samotou. Je to vnitřní stav. Svobodný se můžeš cítit v jakékoli situaci. [...] Někdo se může cítit svobodnej i ve fabrice, jinej bude na louce se zvířatama jako ve vězení.“

Osm rozhovorů s lidmi, kteří žijí o samotě. Někdo víc, někdo méně. Úplně odstřižený od okolního světa ale není nikdo z nich. Všichni udržují styk s civilizací, někteří i pracují, ale žijí zkrátka sami. Důvody, proč žijí sami, se různí. Někdo si samotu vybral cíleně, jiný k ní byl dohnán okolnostmi. Každý se s ní popasoval po svém. Zajímavé je, jak moc se od sebe liší rozhovory vedené s ženami a rozhovory vedené s muži. Ačkoli všichni bez výjimky disponují celkem vysokou inteligencí, tak ženy z toho vycházejí jako samostatné, silné, pragmaticky uvažující osobnosti a muži ve většině případů jako ztroskotanci, kteří nezvládli svůj život, nebo naprostí magoři. Rozhodně však knize nelze upřít čtivost. Ono nahlédnutí do cizích oken, cizích životů je přece tak lákavé.

„Já nikdy nechtěl bejt sám, přál jsem si mít rodinu, děti, nějaký věci... A nevyšlo to. Tak jsem se tím probolel. Samotou se můžeš jedině probolet.“

39 06.11.2019

„... realita, i když může být děsivá a bolestná, je také jediným místem, kde najdeš skutečné štěstí. Protože realita je reálná.“

Paráda! Úchvatná pohádka pro dospělé. Noticka na obálce „Willy Wonka a Matrix v jednom“ naprosto přesně vystihuje moje dojmy z téhle knížky. Nesmírně jsem se bavila a to přesto, že mě videohry úplně minuly a v životě jsem žádnou nehrála (fakt si nevymýšlím). :o) A i když mi tím pádem samozřejmě unikla spousta narážek, tak jsem neměla pocit, že bych se ztrácela. Je to skvěle napsané, takže se orientuje i naprostý herní ignorant jako já (ostatní odkazy na popkulturu osmdesátek jsem jako „Husákovo dítě“ chytala celkem v pohodě). Chuť si zahrát to ve mně tedy na rozdíl od ostatních nadšených čtenářů neprobudilo. Ale možná si pustím Svatý grál. :o)

39 29.10.2019

Protože to bylo moje první seznámení s panem Hájíčkem, tak jsem si pro začátek vybrala tu nejtenčí z jeho knížek, abych se v případě, že bychom si s autorem nesedli, netrápila moc dlouho :o) Ale moje obezřetnost byla naprosto zbytečná. Tak pěkně napsanou knížku je radost číst. Všechno je plastické, hmatatelné a tak skutečné, jako byste tam byli. Úplně cítíte to letní vedro i zatuchlost archivní studovny a slyšíte šustění uschlé trávy na hřbitově. Příběhy staré desítky let se mísí se současností a nic není promlčeno, zapomenuto. Život na vesnici přes všechen pokrok moderní společnosti stále zůstává v mnohém zakonzervovaný a uzavřený v předsudcích. Stejně jako kdysi ani dnes se "náplavám" nic neodpouští. A zároveň nic není černobílé, každá mince má dvě strany. Ne každý je natolik silný, aby ho křivdy na něm páchané nezlomily a nedonutily nenávidět. Většina lidí je slabá a podlehne závisti, zatrpklosti a zlobě, která je věčná obzvlášť na vesnici, kde si všichni vidí vzájemně do talíře. Pojem "vina" je tu velmi relativní a záleží na úhlu, ze kterého se díváte. Nečekaný zvrat v závěru knihy je možná překvapivý, ale názorně ukazuje, že spousta lidí se ani po tolika letech nebyla schopna se stíny minulosti vyrovnat. Těžko je soudit.

39 15.03.2017

„Byla jsem plná úžasu
byla jsem nahá jako nikdy
se sukní vyhrnutou do pasu
a v jeho dlaních se mé tělo
od nehtů na nohou
až po vlasy
nádherně chvělo
Byla jsem jako pramen
pod prutem proutkaře
A hřích se změnil v zázrak
Amen.“

Jedna z nejkrásnějších sbírek poezie, jakou znám. Provází mě už od mládí a pořád jsem stejně okouzlená. Prévert je básník mnoha tváří. Něžný i sarkastický, vtipný i zasmušilý, hravý i vážný. Jeho verše jsou krásně civilní a nadčasové. A úžasně plastické a živé, plynou vám jako obrazy před očima. Do velké míry je to i tím, že všechny jsou výborně přeložené. Tentokrát jsem měla opravdu potíž vybrat, co se mi líbilo nejvíc. Tak jsem nakonec namátkou otevřela stránky...

„Hlavou říká ne
a srdcem říká ano
říká ano všemu co má rád
však učiteli říká ne
ne na kvadrát
když stojí u tabule
a všecky otázky se na něj valí
A v tom se začne ukrutánsky smát
a všecko rázem smaže
čísla i písmena
jména i data
vyňatá slova a další chytáky
a přestože mu laje učitel
a přestože mu premianti hrozí pěstí
pestrobarevnými křídami
na černou tabuli neštěstí
nakreslí tvář štěstí“

38 27.09.2022

Nebylo to až tak depresivní, jak jsem očekávala. Dokonce bych řekla, že je to napsané skoro až poeticky. Přes jistou strohost stylu se to čte moc hezky a některá přirovnání či obraty jsou opravdu krásné. Jen ta velká písmena na začátku slov mě dost rušila. Bylo jich příliš a v dobrých osmdesáti procentech dle mého naprosto neopodstatněně. Do hlubokomyslných úvah o ceně života jakéhokoli živého tvora se tu pouštět nebudu. Je na každém, aby se s daným tématem vypořádal sám. Poselství knihy je celkem jasné, ale má to i své ale... Mně osobně se kniha hodně líbila a s hlavní hrdinkou jsem se v mnoha věcech dokázala ztotožnit. Do tří čtvrtin jsem si dokonce myslela, že dám plný počet hvězd. Ovšem konec to zazdil. Bylo by mi milejší, kdyby autorka třeba i nechala věci otevřené. Nebo pokud nutně potřebovala vysvětlení, tak bych spolkla i nějaké to nadpřirozeno. Ale tím, že z hlavní hrdinky na konci udělala bláznivou starou ženskou, která si vlastně nepamatuje, co dělá, z mého čistě subjektivního pohledu celou knihu úplně shodila. Nicméně zbytek knihy si ty čtyři hvězdy zaslouží.

38 10.06.2021

Jiří Hájíček píše neuvěřitelně uvěřitelně. Všechno, co popisuje, vidíte před sebou, slyšíte, cítíte. Letní žár i pach tlejícího listí na podzim, dokonce i tu úpornou neustávající bolest hlavy z nevyspání. A jeho hrdinové jsou mi blízcí. Snad proto, že jsou přibližně stejně staří jako já. Jejich starosti, pochyby, hledání, krize středního věku − to všechno důvěrně znám :o) Jako bych je všechny tak trochu znala, jako bychom spolu chodili do školy nebo se občas potkávali někde na ulici :o) Nedokážu posoudit, do jaké míry působí jeho knížky stejně i na mladší čtenáře, ale pro „Husákovy děti“ jsou návratem do dětství, zrcadlem jejich vlastních životů.

38 14.04.2017