nefernefer komentáře u knih

„Na vině je ten, kdo ví a nic s tím nedělá.“

Na jednu stranu mě to fakt bavilo číst. Ale na druhou stranu ten ustřižený nedokončený konec a detaily, které se v příběhu opakovaně vrací jako něco důležitého, aniž by byly vysvětleny (Jonasovy jizvy - jak k nim přišel?; jeho tetování - proč si ho vybral?), mi nedovolí hodnotit lépe, i když mě to mrzí. Zkusím si přečíst od autorky něco dalšího. Třeba si spravím dojem.

19 17.05.2021

SPOR OBLOHY A SLUNCE

Tak zpívá tma:
Když do mne ránou rána pronikneš,
mou temnou tvář tím zakryješ.

Tak zpívá slunec:
Rozkoší, kterou ti dávám,
roste tráva.

Tak zpívá tma:
Optej se milenců, čí zraky
je lépe skryjí? Mé! Já pasu vlkodlaky.

Tak zpívá slunec:
Kam jen pohledím,
ty pošleš stín.
Obloho oblá, rozkostřený kloube božích sil,
nebýt mne, nikdo tě nikdy nespatřil.

Tohle je poezie, která mě oslovuje. Nebudu tvrdit, že se mi líbilo všechno. Některé básně mě minuly, některé jsem nepochopila a u některých jsem si říkala, že je autor psal v pořádném rauši. :o) Ale jako celek hodnotím vysoko, protože ty ostatní jsou skvělé. Obdivuji úžasnou hru se slovy. Vtip a lehkost, s jakou básník vytváří nová slova a těm starým dává nové významy.

SETKALCOVSKÝ STAV

Setkali jsme se včera
i setkali láskou: já byl útek, ty osnova.
Dnes už jen páříme se,
párat zítra začneme a jako páru
nás pak jeden vítr na dvě strany rozduje.

19 14.03.2021

„ ‚Do motýlího sosáčku!‘ ulevil si Hugo pomocí nejsprostší ze všech japonských nadávek, kterou se naučil od pana Zakahira, svého mistra bojového umění zvaného Kendó neboli Cesta meče.“

Třetí dobrodružství klanarádů Huberta, Huga a Ofélie, členů klanu H2O, je stejně povedené jako předchozí dvě. Moje nadšení neutuchá. Nemyslela jsem si, že někdy budu fanynkou knižní série určené pro mladší školní věk, ale už je tomu tak. Autora si řadím mezi oblíbené, a než vyjde další díl, tak se asi pustím do nějaké jeho jiné knížky pro děti, abych zjistila, jestli jsou stejně dobré. :o)

„Pedr. Nejezchleba přezdívaný Dieta, byl ředitelem základní školy Evelíny Saturejkové. Když byl v mládí pro nedotáčivost mozkových závitů vyloučen ze studií, nechal si své křestní jméno Petr úředně změnit na Pedro. A od těch dob ho píše zkráceně s tečkou na konci, aby si lidé mysleli, že je doktorem pedagogických věd.“

19 10.03.2021

Přijít v žánru městské fantasy s něčím novým je těžké. Magie v různých podobách je všude plno. Takže oceňuji nápad využít tentokrát něco, s čím se každý z nás může setkat i ve skutečnosti a co je součástí i našeho reálného světa (ať už v to věříme či ne). Jasnovidectví, věštění z karet či výklad snů a jiné podobné praktiky. Fenomén, který je starý jako lidstvo samo, autorka rozpracovala, naroubovala na skutečnou historii a tu si upravila k obrazu svému, takže vytvořila nový svět, který by mohl vzniknout, kdyby se tyto schopnosti, řekněme, „přemnožily“. Jediné, co mi na tom všem vadilo, byla zbytečná složitost, jež neměla vůbec žádné opodstatnění. Už to, že se čtenář musí orientovat v množství názvů označujících jednotlivé druhy vidoucích podle druhu jejich schopností a zvyknout si na spoustu nových výrazů z jejich slangu, naprosto stačí. Rozdělení Londýna na kohorty, sektory a já nevím co ještě (pro děj samotný úplně zbytečné), čtenáři jenom ztěžuje orientaci a mě to otravovalo natolik, že v hodnocení strhávám jednu hvězdu.

19 09.01.2021

Haiku mám opravdu moc ráda. Ale musí být buď poetické, nebo mít nějakou pointu, v ideálním případě oboje. Autor, který dokáže takové haiku napsat, má můj neskonalý obdiv. V případě této knihy mě však čekalo zklamání. Samozřejmě, že mezi tím ohromným množstvím se mi jich několik líbilo. Ale spočítala bych je na prstech a to je málo. Taková haiku jako -

Plísním koně
za to že sežral
horskou růži

nebo

Žáby vespolek
opěvují svátek
otvírání hrází

- na mě nepůsobí ani poeticky, ani ve mně neprobouzejí žádné emoce. Ale možná je jejich kouzlo na mě příliš skryté. Jsem zkrátka nedovtipa a potřebuji větší než homeopatické množství poetiky, abych ji byla schopna ocenit.

19 19.11.2019

Mně tenhle díl přišel úplně stejně dobrý jako ty dva předchozí. Změnu autora jsem téměř nezaznamenala, i když je pravda, že celé to bylo jakoby jemnější a třeba můj oblíbenec Vincenc tentokrát příliš prostoru nedostal. Ale to neznamená, že to nebyla opět brutální řežba plná lstivých démonů a jejich sadistických choutek dovedených ad absurdum, proti kterým stojí banda pošuků, jimž nejde nefandit. :o) Navíc fakt oceňuju, když je něco plnotučný brak a vůbec se nesnaží to skrývat, ale zároveň je to tak dobře napsané, že mě baví číst i tu výplňovou vatu typu popisu podzimního večera, a příběh klouže tak hladce, že ho sfouknu za jeden večer. Myslím, že tohle bude další z mých oblíbených sérií.

„Myslel jsem, že máš kočky ráda.“
„Kočky jsou moc sladký,“ zapojil se Walter.
„Náhodou jsou docela...“ Klaudie se zarazila, když jí došlo, jak to myslel.
„Opravdu, třeba do guláše je vůbec použít nemůžeš, jedině tak pečené s brusinkami... Co je?“

19 04.07.2019

Tak odpovědi na většinu otázek jsou i po přečtení druhého dílu zatím stále v nedohlednu. Nicméně člověk už se začíná alespoň trochu orientovat a některé věci mlhavě tušit. Každopádně je to ale skvělá jízda a baví mě to čím dál víc. Když teď otvírám neznámé dveře, říkám si, co za nimi asi bude. :o))

19 04.07.2017

Skvělá fantasy bez hektolitrů krve a v prostředí, které je člověku v podstatě známé. Hlavní hrdina je vám blízký. Není to žádný superman. Má sice jasno v tom, na které straně stojí, ale i on má své pochyby. Kam až se smí zajít při prosazování Dobra? Kde je ta hranice, kdy už konáte Zlo? Mohou se ve jménu Dobra dělat špatné věci? A je člověk oprávněn ve jménu vlastní lásky zničit lásku někoho jiného? Těším se na další díl...

19 02.02.2017

Krásně ujeté, poetické, občas burtonovsky mile morbidní a při vší té totální depresi v konečném důsledku přesto vtipné verše. Na nic si nehrají, stručné, prosté, přímočaré, a přestože jsou vlastně vesměs o nepříliš veselých věcech, tak mají zvláštní kouzlo, které skvěle funguje proti trudomyslnosti. Mám to vyzkoušené :o)

19 05.05.2016

Taky jedna z knížek, kterou jsem přečetla ještě mezi regály v knihkupectví a pak si ji rovnou odnesla domů. Zkrátka jsem ji musela mít :o) Je po všech stránkách výborná. Burtonovy verše jsou přesně tou směsí zvrácené roztomilosti, černého humoru a laskavosti zároveň, která mi vyhovuje. A knížka sama má krásný formát, úžasné Timovy ilustrace, tištěná na pěkném papíře, prostě delikatesa :o) Tu si nejde jen půjčit v knihovně, tu je nutno mít doma :o)

19 15.04.2016

Z téhle knihy jsem tak nadšená, že si ji budu muset koupit, přestože není nejmenší ani nejlevnější. Pan Třeštík je prostě chytrý pán. Píše lehce, jednoduše, srozumitelně, vtipně, dokáže vypíchnout to, co je skutečně důležité, a nemá potřebu nějaké slovní exhibice ani se nesnaží čtenáře přesvědčit o vlastní pravdě. Dozvěděla jsem se spoustu nového a naučila se na některé věci dívat jinak. Jediné, co mě trochu rušilo, byly ilustrace. Ale to je čistě můj osobní názor. Chápu důvody, proč autor nechtěl v knize použít fotografie, a proti variantě ilustrované knihy o architektuře nemám vůbec nic. Ale v tomto případě jsou ilustrace občas natolik přibližné, že jsem i budovu, kterou relativně dobře znám, měla potíž na tom obrázku poznat. Ovšem co se týče obsahu knihy jako takové, tak na moje nadšení to vliv nemá a doporučuji ji všema deseti.

18 11.01.2024

Přesně jak píše jaroiva. Kořeny nastavily laťku, které se Fazóna dokázala přiblížit jen vzdáleně. Není to špatné, ale čekala jsem víc, takže za mě zklamání. Možná kdyby se Fazóna ke mně dostala jako první, byla bych nadšená, a Kořeny by pak moje nadšení posunuly ještě výš. Prostě jsem to četla ve špatném pořadí. :o)

18 26.09.2023

„Na zázraky nejsou žádné spolehlivé záruky. Přesvědčivé důkazy vždy chybějí! Spolehlivě zaručený zázrak by už nebyl vůbec žádným zázrakem. Bez naděje na zázraky bychom vůbec nemohli žít.“

Oproti Kouři z komína je tohle skutečně knížka, kterou pochopí i dítě. Občas se možná na něco zeptá, bude žádat vysvětlení, ale od toho je tu přeci dospělý, který čte s ním. Tahle kniha je totiž ke společnému čtení jako dělaná. Příběhy jsou krátké, plné barevné fantazie, andělské laskavosti, a navíc většina z nich je ne sice přímo humorných, ale hřejivě, mile úsměvných. A taky jsou napsané krásným poetickým jazykem se spoustou kouzelných obratů a přirovnání.

„... slova se rozplynula ve vzduchu. Docela jako cukr v čaji. Jenomže se neudělalo sladko, ale smutno.“

18 10.01.2022

Obecně jsem fanda nonsensové literatury, baví mě, když si někdo dokáže hrát, a pan Stančík se svou hravou fantasmagorií patří mezi mé oblíbence. Ovšem tohle na mě bylo nějak moc. „Jak šla bomba na vandr“ byla výborná, stejně jako ostatní „předhádky“. Ale ty byly jen čtyři, a k tomu každá sotva na půl stránky. Ve zbytku knížky mě pak zaujal sem tam nějaký obrat či originální příměr, ale jako celek mě to spíš otravovalo. Protože nic se totiž nemá přehánět. Ani snaha o originalitu. Čeho je moc, toho je prostě příliš, a to platí i v literatuře.

18 29.04.2021

Možná jsem už zhýčkaná, ale za svůj život jsem četla nepočítaně mnohem lepších povídek. Ty nečekané konce vůbec nečekané nebyly, po jazykové stránce také žádný zázrak, prostě celkově jsem se u této knihy dost nudila.

18 14.03.2021

„Obvykle vidíme věci jen v okamžiku, kdy vstupují do našeho života a kdy jsou ještě cizí. Naše nejbližší věci, které po celé roky denně používáme, se pokrývají povlakem samozřejmosti a stávají se pod ním neviditelnými, a tak prostor kolem našeho těla, kde tyto věci žijí, je pro nás záhadnější krajinou než vzdálená exotická města, o kterých čteme v časopisech a na která se díváme v televizi. Skutečná džungle je v krajině blízkého; je to džungle, kterou nikdy neopouštíme.“

Dva příběhy, které se v jednom bodě letmo protnou, ale jinak si žije každý svým životem. Kouzelné prolínání reálného světa se světem imaginace. Pomalé tempo, poetický jazyk, velmi originální zamyšlení nad formou, funkcí a významem písma a k tomu všemu spousta dalších a dalších vnořených dílčích vyprávění pohybujících se na hranici mezi skutečností a snem. Takové literární matrjošky pro milovníky fantazie. :o)

18 05.07.2020

Tohle je snad nejrozporuplnější kniha, jakou jsem kdy četla. Autor v ní odpovídá na otázky existenciálního a spirituálního charakteru, snaží se přiblížit a vysvětlit svůj způsob vnímání světa, svůj způsob léčby nemocí, své nahlížení na samotnou podstatu nemocí a zároveň vzpomíná na svůj život a jeho vzpomínky jsou často velmi intimní. Čtenář je vlastně svědkem jeho duchovního vývoje. Musím říct, že mě ukrutně iritovala první část, ve které líčí své mládí a do detailu popisuje happeningy plné naprosto samoúčelného násilí, destrukce a perverzity, mající za cíl pouze šokovat. A na druhou stranu pak o několik desítek let později, když už formoval svou tzv. psychomagii, píše: „Psychomagie závisí na kreativních, velmi prostých řešeních, ve kterých si nekladu žádné hranice. Jsou to věci neagresivní, věci přívětivé a v žádném případě destruktivní.“ Jsme svědky toho, jak se dopracoval k tomu, že věří, „že motorem všeho je dobrota“ a že „nemoc je nedostatkem lásky“. Prostě obrat o 180 stupňů.

Nebylo to lehké čtení. Ze spousty věcí jsem byla znechucená, spoustu věcí jsem chápala jen mlhavě a některé jsem nepochopila vůbec. Ale na druhou stranu musím přiznat, že mě taky spousta myšlenek oslovila. Takže rozhodně to nebyla ztráta času.

„... pocit viny je k ničemu. Chybovat je dovoleno, pokud chyby neopakujeme a dopouštíme se jich během upřímně míněné cesty za poznáním. [...] člověk, který něco hledá je přece chybující bytost. Chyby tvoří neodmyslitelnou část té cesty. [...] kdo chce dělat omeletu, musí rozbít vejce.“

18 05.09.2019

Intelektuální zábavička jako vystřižená z pera nějakého cimrmanologa. Pro milovníky medvídka Pú, inteligentních parodií všeho druhu a humoru montypythonovského ražení vřele doporučuji. Prostě taková chytrá ptákovina. :-)

18 28.03.2019

„To, co mě pohání, je nejasná nespokojenost sama se sebou, trýznivý neklid duše, která neví, kde a v čem spočinout, a rozpolcenost mysli, která trpíc nerozhodností blíží se k šíleným břehům snů, mizejícím v mlze zoufalství, aby se mohly znova vynořit ve slunci imaginární lásky.“

Velmi smutné čtení. Plné touhy bez naděje na její naplnění. Pochybností o smyslu vlastní existence. Tápání. Hledání životního cíle.

„Chtěla bych umět psát o životě. Co je však jediným tématem, kterým se hluboce zabývám? Směřování ke smrti, pomíjivost a láska, která toto uvědomění dělá snesitelnějším. “

Autorka svléká svou duši až na dřeň. Obdivuji její odvahu jít s kůží na trh a takhle veřejně se odhalit. Ale možná je to určitý způsob terapie a já chci věřit, že to, že dokázala pojmenovat věci pravými jmény a pravdivě vyjádřit své pocity a ze všeho se vypsat, jí pomohlo zůstat nohama na zemi a jít životem dál. Mnozí si v dobách rozjitřeného mládí prožili totéž a hledali to uzemnění, tu kotvu, která by dala jejich životu řád a hlavně smysl. Většina ji našla, když najednou zjistili, že jejich vlastní život není to nejdůležitější. Že mají pro koho žít. Že dokonce žít musejí, protože je někdo potřebuje. Z celého srdce bych autorce přála, aby tu svou kotvu našla...

„Věci nedávají smysl, člověk ztrácí půdu pod nohama, ale přesto se vždycky najde něco nebo někdo, kdo přinese slunce do deštivých dnů.“

...aby našla to, co hledá. Lásku.

„Přála bych si
potkat tě
v noci
kdekoliv
nečekaně
střetnout se
a dotknout se
tvé duše
jako noční hvězdy“

18 24.01.2019

„Je to divné, jak si vztahy přivlastní celý život. Roztahují se v něm od puberty jako sovětská vojska ve východním bloku. Okupují. A když jsou pryč, zbude spoušť.“

Naprosto upřímně se přiznám, že kdybych tuhle knížku nevyhrála v tombole, nikdy by mě nenapadlo ji číst. Ale když už jsem si ji přinesla domů... :o) A nebylo to vůbec tak špatné. Takový Patrik Hartl v sukních. Neméně svižně a vtipně napsané, se sympatickou hlavní hrdinkou, ze života. Troufám si tvrdit, že každá vdaná žena „v nejlepších letech“, která má nějaké to dítě, se v tom na mnoha místech najde. :o) Jednohubka na jedno sobotní odpoledne na gauči. Bavilo mě to. Jako nenáročné relaxační čtení můžu s klidným svědomím doporučit.

18 19.01.2019