nefernefer komentáře u knih

Je zvláštní, že ani jeden komentář tady na databázi se nezmiňuje o tom, že se děj odehrává o Vánocích. Už jen ten samotný fakt by totiž čtenářům napověděl, co od Posla mohou čekat. Připomínalo mi to takové ty americké vánoční filmy, co naprosto prvoplánově „chytají za srdce“ a cíleně útočí na city, aby v dojatém divákovi vyvolaly chuť být lepším. Za mě je tam spousta nelogičností, nad kterými zůstává rozum stát, a spousta dojemných scén, ze kterých úplně čiší, jak jsou napsané na efekt. Ale když to budete brát jen jako pohádku pro dospělé, není to špatné. Aniž bych to tušila, vybrala jsem si tak knihu, která mě docela hezky vánočně naladila. :o)

32 08.12.2020

„Jakékoli bytosti, které by toužily zničit jiný SVĚT, vždycky dávno předtím zničí samy sebe.“

Klasickou sci-fi nečekejte. Je to spíš takový psychologický román a ekologicko sociální agitka, apelující na lidstvo, aby se vzpamatovalo, než si tu větev pod sebou opravdu podřízne, v jednom. Ale moc dobrý. Nutí vás to přemýšlet. Navíc je to tak chytře napsané, že si čtenář není jistý vůbec ničím. A prostředí psychiatrické léčebny s příběhy jednotlivých pacientů je všechno jen ne nudné. I když s těhotným chlapem to už autor podle mě trochu přehnal. :o) Ale co už. Vždyť je to sci-fi. Takže určitě doporučuji ne milovníkům mimozemšťanů, ale především milovníkům dobře napsaných příběhů.

32 14.11.2019

„...pokud není možné změnit přítomnost, jaký má vůbec smysl se do minulosti vracet? [...] Přítomnost se sice nezmění, ale pokud se změní naše myšlení, je smysl této židle nepochybně veliký.“

Jedna kavárna, jedna židle a čtyři příběhy. Křehká snová atmosféra zvláštního mikrosvěta jediné místnosti, kde se celá kniha odehrává, jako by vypadla z nějaké Murakamiho knihy. Strávila jsem v tomto prostředí jedno velmi příjemné odpoledne a pěkně si po dlouhé době propláchla slzné kanálky. :o) Poklidné, pomalu plynoucí, dojemné.

32 13.10.2019

Tak tuhle knihu jsem si fakt užila. Lahůdka. Skutečně výborně napsané (a přeložené). Ani ne tak samotný příběh (i když i ten je skvělý, ačkoli by se dalo polemizovat o jeho uvěřitelnosti; přece jen si myslím, že realizovat něco podobného v prostředí věznice... no, nebudu šťoura), přestože motiv odmítnutí hlavního hrdiny odpoutat se od mrtvé dcerky, jeho touha po pomstě a zároveň posedlost divadlem, pozvolné prolínání příběhu s divadelní hrou, o jejímž nastudování to celé vlastně je, až v něm nakonec rozeznáme v podstatě její paralelu, to všechno je vynikající. Často velmi emotivní.
Ale ještě mnohem lepší je ten naprosto skvělý rozbor profláknuté a už tisíckrát rozebrané divadelní hry. Ten úplně jiný pohled na věc. To, jak vězňové pod Felixovým vedením postupně modelují jednotlivé charaktery, jak přicházejí na naprosto neotřelý výklad jednání každé postavy. Proč se stalo, co se stalo, co tomu předcházelo, a naopak co mohlo následovat poté, co hra už skončila. Jak by asi pokračovaly osudy jejích aktérů? Strašně mě to bavilo. Ten tvůrčí přístup. Kdy se z klasiky, o které si člověk myslí, že nemůže ničím překvapit, vyloupne něco, co by rozhodně nečekal. Opravdu mě mrzí, že to představení, které vězni v knize nastudovali, neuvidím. Vzdušný duch Ariel v modré koupací čepici s duhovými lyžařskými brýlemi a průhledné pláštěnce s beruškami... Bomba! :o)

32 13.06.2019

„Bylo mi čtyřicet a skoro celej život jsem byl zvyklej žít sám. Dokázal bych vůbec s někým sdílet víc než postel? Snášel by někdo mý móresy, akceptoval mý názory a rozdejchal mý zlozvyky?
Otázky zbytečný stejně jako teplý fusekle do rakve.
Barem zněla Moonlight Serenade Glenna Millera, bourbon v mý skleničce házel zlatavý odlesky a svět venku za výlohou mi byl najednou úplně u mýho ctěnýho zadku.“

Trochu mi to připomínalo Kopřivovu Rychlopalbu, ze které jsem byla nadšená. A stejně tak se mi líbilo tohle. Vlastně nemám co vytknout. Hlavní postava drsný sympaťák, známé prostředí, vtipné hlášky ve stylu Raymonda Chandlera, zápletka, co má hlavu a patu, co víc si od dobré detektivky přát.

32 19.01.2019

„... nepřízeň osudu má mnoho podob, a pokud se člověk nevypořádá s okolnostmi, okolnosti se vypořádají s ním.“

Ale i vypořádat se s okolnostmi lze s grácií. A o tom celá tahle nádherná kniha je. O tom, že ať se člověk dostane do jakkoli nepříjemné situace a je nucen jednat s jakkoli nepříjemnými lidmi, neměl by nikdy zapomenout na slušné chování. Jak se to píše v jiné, neméně úžasné knize „Šibumi“.

„Zdvořilost je spolehlivější než sentimentální vlastnosti jako soucit, dobročinnost a upřímnost; stejně jako fair play je důležitější než abstraktní spravedlnost. ‚Velké‘ ctnosti mají tendence se pod tlakem příhodně překrouceného výkladu hroutit. Ale slušné chování je slušné chování, a to je vůči bouři okolností zcela imunní.“

Ten citát, ačkoli je z jiné knihy, možná přesně vystihuje základní myšlenku knihy této. Moc bych si přála poznat takového muže, jakým je hrabě Alexandr Iljič Rostov. Skutečného gentlemana do morku kostí. Být takových mužů víc, svět by byl lepší.

32 10.05.2018

Tak tohle je přesně jedna z knížek, u které mě mrzí, že můžu dát jen pět hvězd. Vtipně, poutavě a krásnou češtinou napsaný cestopis, ze kterého se dozvíte, jak lidé v Nepálu a Číně skutečně žijí. Pro klasické turisty obrážející historické a jiné zajímavosti asi nic moc, ale pro zvídavé čtenáře bažící po poznání, jak se žije jinde, moc pěkné čtení. Princ Ládík je sice, co si budeme povídat, v zásadě pěkně odrzlý spratek. Ale při té jeho bezprostřednosti a bezelstnosti se na něj prostě nikdo nemůže zlobit a všechno mu prochází. Vlastně mu ten jeho přístup k životu závidím. Ono vůbec není na škodu nebrat sebe a svět okolo příliš vážně, i z nezdarů a nepřízně osudu vytěžit něco pro zasmání a proplouvat životem s nezdolnou vírou, že všechno dobře dopadne. Pak aspoň člověku nehrozí, že skončí na pilulkách proti depresi :o)

„Až na pár problémů jsem celou cestu proplul s takovou lehkostí, až mě to samotného překvapilo. Myšlenka ujít stovky kilometrů napříč chudým a neprobádaným Nepálem a nevyzpytatelnou Čínou se totiž pohybuje na hranici mezi zajímavou expedicí a naprostým bláznovstvím. Vyrazit na cestu v rozpadajících se botách, bez jakékoli přípravy, funkční pláštěnky či stanu a pořádného slovníku, pak tuto hranici ještě posouvá. A přesto to šlo. Ono totiž jde všechno na světě, když je člověk pro svou myšlenku dostatečně odhodlaný a není na ni sám. Já na svou cestu nebyl sám ani jediný den. Nemyslím si, že by snad úplně všichni, které jsem na ní potkal, byli v jádru vstřícní a čestní. Já ale přesně na tyto hodnoty apeloval a dal jim najevo svou důvěru, kterou nezklamali. Přístup je to lehkovážný a nepochybně na něj jednou doplatím. Už teď mi ale přinesl tolik dobrého, že až jednoho dne skončím okradený a nahý uprostřed lesa, pořád se mi to bohatě vyplatilo. Dost možná se u toho budu i smát. Smát se je totiž vždycky dobrý nápad, protože si svět kolem můžeme vykládat tak, jak se nám zachce. Utváříme si ho sami. Právě díky této interpretační svobodě pro mě náročná a fyzicky vyčerpávající cesta obyčejně představovala hezký výlet a mnoho problémů se mi podařilo obrátit v celkem legrační záležitost.“

32 24.06.2017

„Ranní mléko nechal být mlékem, ale odpolední nalil do máselnice a utloukl z něj máslo. Obvykle to dělala Apolena, ale teď jí narostlo tak velké břicho, že by nedosáhla na tlouk. Po utlučení hroudu másla proléval vodou a hnětl trdlem, aby ho zbavil posledních zbytků podmáslí. Nakonec dobře vyhnětené máslo zatlačil do ozdobně vyřezávaných dřevěných formiček a uložil do nejstudenějšího konce sklepa. Mozolnaté ruce měl dotykem másla na chvíli hladké jako filmová hvězda, a tak šel pohladit Apolenu po tváři, dokud mu zase nezhrubnou.“

Čtenář, který sáhne po Andělím vejci, očekávaje stejně rozkošně opulentní magořinu, jakou je Mlýn na mumie, bude nutně rozčarován. Což je mimo jiné nejspíš i důvod relativně nízkého hodnocení a zklamaných komentářů. Ale Andělí vejce není horší kniha, je prostě jen jiná. Kdybych ji měla charakterizovat jedním slovem, napadá mě „něžná“. Samozřejmě, že i tady najdeme typické stančíkovské prvky, jako je nádherně netradiční hra s jazykem, ulítlé vynálezy, fascinace všemi možnými požitky těla i duše, mísení fikce s realitou a v neposlední řadě svérázný humor. Ale celkově je mnohem klidnější a velmi poetická. Kdo se při jejím čtení dokáže oprostit od srovnávání s Mlýnem, bude odměněn pohlazením po duši v takřka svěrákovském duchu.

„Středobodem Dřímanova filozofického systému byl enigmatický pojem deodeontogonie čili sebeodstvoření. Bůh se podle něj stvořením vesmíru dopustil fatální chyby, neboť se jakožto všeprostupující esence bytí stal vězněm svého vlastního díla. Jakmile si tento omyl uvědomil, upřel své úsilí na reverzní proces, tedy odstvoření vesmíru. Avšak Bůh se nemůže od vesmíru oddělit, čím více odstvořuje vesmír, tím více odstvořuje i sám sebe, čímž je pro něj toto sebeodstvoření stále obtížnější. Tak původně absolutní bytost zdegenerovala v pouhého člověka, navíc velmi chabé vůle zejména ve vztahu k alkoholu, jehož nadměrné požívání mu vytváří iluzi návratu do ztraceného ráje všemohoucnosti a zároveň dále prohlubuje proces deodeontogonie. Onoho padlého Boha Dříman ztotožňoval sám se sebou, čímž si vysvětloval vlastní bídnou existenci, ruku v ruce jdoucí se všeobecným úpadkem okolního světa.“

31 22.03.2022

„Strašná tragédie! [...] Když jsem to neštěstí viděl v televizi, hned jsem se uvolnil. Byl jsem totiž připoután řetězem k vápencové skále, která je domovem ohrožených druhů rostlin, jako je hnědenec zvrhlý, židoviník německý či hadí mord maloúborný, aby ji kapitalisté nemohli odstřelit a semlít do pytlů na cement.“

Pro staromilské Stančíkovy fanoušky, kterým hoví atmosféra filmů Adéla ještě nevečeřela či Rozpuštěný a vypuštěný, bude nejspíš Nulorožec stát ve stínu Mlýnu na mumie, protože je ryze současný. Pro mě je to naopak důvod k ještě většímu nadšení. Skvělý koktejl bizarních postav s originálními jmény a ještě bizarnějších nápadů. Cvičný hřbitov Střední školy hrobnické, tajné organizace soupeřící mezi sebou o vládu nad světem či Goethův deník. „Cimrmanovský“ humor na hranici parodie spojený s oslavou všeho, co člověku přináší rozkoš. A to všechno nádhernou češtinou překypující různými slovními hříčkami a zvukomalebnými novotvary.
Kvůli fatálnímu nedostatku prostoru si většinu knih půjčuji v knihovně a velmi pečlivě si vybírám, co si skutečně koupím. Tohle byla jasná volba. Mlýn byl skvělý, ale doma ho mít nemusím. Nulorožec už má svoje místo na poličce. :o)

„Víte vy vůbec, že hrobnictví je učební obor s maturitou?“
„Vskutku? A z jakých předmětů žáci maturují?“
„Kop, žeh, vsyp, rozptyl a matematika.“

31 20.03.2022

„Teda, to muselo dát příšernou práci. Přitom taková blbost, co?“ :o) Tahle hláška bylo to první, co mě napadlo. Ne že by dalo nějakou extra práci ty básně vytvořit, o to se koneckonců postarala technika. Ale ne všechno, co z našeptávače vypadne, je hodno nazývat poezií. A vybrat z toho obrovského množství to, co za něco stojí, a výstižným nadpisem, který dá zdánlivě nahodilým a často nesourodým útržkům vět úplně jiný rozměr, to povýšit na poezii, opravdu muselo dát práci.

BUDOUCNOST

až mi
až mi jednou nezavoláš
až mi tváře zcela zblednou
až mi čas řekne stůj
až mi bude tak sto deset přijde bůh a zmáčkne reset

Kromě samotných básniček, většinou vtipných a často lehce nekorektních, je pěkná i předmluva a na konci moc hezký rozhovor se zakladatelem tohoto konceptu.

„Ta nejlepší google poezie nám může hodně prozradit ‒ je to záznam toho, o čem lidé přemýšlí, když si myslí, že se nikdo nedívá.“

Doporučuji všem milovníkům nejen slovních hříček a alternativní poezie, ale také všem, kteří dokážou ocenit vtip, i hračičkům, kteří se možná nechají inspirovat. :o)

31 02.04.2021

„Říká se, že ďábel zpívá nejkrásnější písně.
To je v zásadě pravda. Jenže v Nebi mají mnohem lepší choreografy.“

… a teprve když se spojí dohromady, je z toho ta správná show. Stejně jako když se spojí dohromady dva věční kluci s podobným smylem pro humor. Z každého řádku je cítit ta dětinská radost, se kterou se snažili jeden druhého trumfnout. U téhle knihy se prostě nemůžete neusmívat. To nadšení je nakažlivé. :o) A není to jen vtipné. Je to hlavně chytré. A laskavé. Navíc jsem měla to štěstí, že se mi dostalo do ruky poslední vydání, které je skutečně nádherné. Překrásná obálka s vypolstrovanými deskami a úžasným vyobrazením boje Dobra se Zlem, vymazlené detaily, pěkné obrázky. Už jen pro to potěšení ji držet v rukou jsem se snažila ji číst co nejdéle. Opravdu moc doporučuji!

31 19.10.2020

„... jsi zamilovanej do toho vztahu, do představy vztahu, do zamilovanosti, ne do ženy.“
„Někdy je představa lásky tak svůdná,“ řekl klidně. „Tebe nesvádí? Nemůžeš to pochopit? Nesmyslná, nerealizovatelná, a přesto svůdná.“

Ano, je to přitažené za vlasy, trochu překombinované a občas nechutné. Jinými slovy klasická výborně napsaná skvělá bizarní urbanovština. Hlavní hrdina je opět rozervaný nevyrovnaný možná i lehce úchylný zhýralec a romantik a panoptikum vedlejších postav mu skvěle sekunduje. Atmosféra dekadentně ponurá, podzimní nevlídno úplně zebe za krkem. Ačkoli detektivky nejsou můj žánr, tak tohle můžu. Jen mě tentokrát trochu překvapil ten skoro až prosluněný závěr. Téměř „... a žili spolu šťastně až do smrti“. Ale pro změnu proč ne? Když to není sladce ulepené, tak trocha optimismu na závěr nikdy neškodí. :o)
Takže resumé: Kdo má styl Miloše Urbana rád, bude se mu líbit i tohle, a kdo se s ním míjí, ať se do toho ani nepouští. Je zbytečné, aby se při čtení trápil a knížku, kterou já hodnotím plným počtem, pak znectil jednou hvězdou a zklamaným komentářem.

31 13.01.2020

„Její výstřední chování zcela zaplnilo můj život, našlo si místo v každém zastrčeném rohu, hodinový ciferník obsadilo útokem a bez výjimky spolykalo každičkou chvilku. Já její bláznovství přijal s otevřenou náručí, a jakmile jsem je držel, náruč jsem sevřel a paže pevně přitiskl k tělu, abych to do sebe všechno nasál. Jen jsem se bál, že takové sladké bláznovství nemůže být věčné.“

Předně musím říct, že je to opravdu moc dobře napsané. Čte se to samo. Jen mi zpočátku trochu vadila ta naprostá nepravděpodobnost téměř čehokoli. Ale když jsem na tu hru přistoupila a přestala řešit, že „tohle je úlet“, oprostila se od rozumového vnímání a prostě si řekla, že příběhy nejsou od toho, aby vždycky odrážely skutečnost, tak jsem se najednou ocitla v písni a jen se nechala unášet její melodií. Krásnou. Na povrchu veselou a hluboko uvnitř smutnou.

V anotaci se píše, že ve Francii se čtenáři nad touto knihou nahlas smějí v pařížském metru. Tak nevím. Asi mají Francouzi jiný smysl pro humor. Je to čtení občas úsměvné, ale určitě ne k popukání. Stále v pozadí cítíte tu blížící se hrozbu. Daleko víc je kniha melancholická, nesmírně láskyplná a nakonec i velmi dojemná. Stejně jako ta píseň, o které se v ní píše. Určitě si ji pusťte.

„Maminka mi často vyprávěla příběh, jehož hrdinou byl Mister Bojangles. Příběh krásný, roztančený a smutný, tak jako jeho hudba. Proto taky mí rodiče tak rádi tančili slow právě s Mistrem Bojanglesem, jeho hudba byla citu plná. Žil v New Orleans, a i když už od té dávné doby uběhla spousta času, dodnes se tam nic nezměnilo. Zpočátku cestoval se svým psem a ve staromódním obleku. Pes mu potom umřel a nic už nebylo jako dřív. Mistr Bojangles chodil tancovat do barů, pořád v těch starých šatech, a tancoval bez ustání, jako mí rodiče. A aby tancoval a nepřestával, lidé mu platili pivo. Tančil v těch svých příliš velkých kalhotách, vyskakoval hodně vysoko a dopadal úplně potichu. Maminka říkala, že tančil, aby se mu vrátil jeho pes, věděla to jistě. A ona zase tancovala, aby se vrátil Mistr Bojangles. Proto tancovala pořád. Aby se vrátil, prostě proto.“

31 21.11.2019

„Už byl skoro u úpatí schodů. Běžel jako o život. Kněz z toho začal mít špatný pocit. Vyšel jim naproti. Muž jen zpomalil, ale nezastavil se. Jen mávl rukou na pozdrav a zadýchaně zahalekal: ‚Zdravíčko, jsem strýc Baloun, mám vás rád a budu u vás bydlet.‘ ‚Co?‘ řekl kněz, ale to už muž vyběhl schody a řítil se ke vchodu do kostela. ‚Co?‘ řekl kněz znova, když muž odlétl zpátky, jako by ho odpálila neviditelná tenisová raketa.“

Spousta úchylných týpků, sem tam nějaký ten mág, zombík nebo démon, nekorektní hlavní hrdina, kterému nejde nefandit, když se tryskem řítí z jednoho maléru do druhého a přitom trousí vtipné hlášky, a to všechno v kulisách naší krásné stověžaté. Zkrátka Praha magická. Za mě láska na první pohled. :o)

Jedinou výtku mám k té naprosto příšerné obálce (vůbec nesouvisí s obsahem knihy, proč na ní není třeba níťák?) a taky k těm hrubkám, které unikly redakci (jestli se tedy nějaká redakce vůbec konala). Ale to je ve srovnání se skvělým obsahem vlastně prkotina.

31 12.05.2019

Je to opravdu moc krásná kniha. Moc krásně, poutavě napsaná. Ale to, že je hlavní hrdinkou dítě, ještě neznamená, že je to kniha pro děti. Rozhodně není. Nebo minimálně od patnácti výš. V úžasně promyšleném fantasy světě, tak podobném našemu a zároveň tak odlišném, se totiž odehrává ve své podstatě velmi krutý příběh plný politikaření a církevních čachrů. Příběh, kde jsou v honbě za mocí a slepém fanatickém církevním tažení proti prvotnímu hříchu ve jménu „dobra“ velmi rafinovaným způsobem mrzačeny a zabíjeny děti. Nejsem žádná cíťa, naopak se dost často vyžívám v knihách plných krve, ale tohle je něco jiného. Tady se sice občas objeví nějaká ta krvavá scéna, ale mnohem strašnější jsou ty, ve kterých sice neukápne ani kapka krve, ale nějaké useknuté údy jsou vedle toho jen pouhou odřeninou. Snad jsem citlivější, protože se jedná o děti. Snad proto, že jsem sama matkou, mi přišla dokonale zrůdná představa rodičů, kteří jsou schopni pro dosažení nějakých vlastních egoistických cílů obětovat svoje dítě. Je to velmi promyšlený a velmi poutavě napsaný příběh plný zajímavých postav, jako jsou medvědí kyrysníci nebo divoženky. Příběh, který vás pohltí. Ale není to kniha pro děti, protože dle mého nebudou chápat jeho podstatu. Přesto dávám čtyři hvězdy, protože už (bohužel) nejsem dítě a protože dospělým milovníkům fantasy literatury ji nemohu než doporučit.

31 10.01.2019

„... skutečnost pokládám přečasto za šálení,
a k nebi vzhlížeje, slep padám do děr lstných.
Hlas však mě těší, řka: Ó, chraň si svoje snění,
sny bláznů hezčí jsou snů lidí rozumných!“

Není tolik knih, které bych po jejich přečtení měla touhu si jít ihned koupit. Tohle je jedna z nich. Bude mít své čestné místo hned vedle „Básní sebraných“ J. H. Krchovského, jenž má s Baudelairem mnoho společného. Podle mě dokonce i podobu, když se podíváte na stylizovaný portrét na obálce Krchovského knihy. „Květy zla“ jsou nádhernou směsicí divokých vášní a emocí, ve které se sváří láska k životu a fascinace smrtí, zbožňování krásy a okouzlení ošklivostí. Baudelair dokáže v jediné básni spojit procítěné verše opěvující krásu s morbidními obrazy zmaru tak dokonale, že vás to zanechá v úžasu. Chápu, že před bezmála dvěma sty lety, kdy byla tato kniha vydána, ji tehdejší pokrytecká prudérní společnost ani nemohla přijmout jinak, než odmítavě. Ale pro člověka, který vyrostl v dnešním morálně velmi uvolněném světě, a zároveň si dokázal uchovat citlivost, je tato zvráceně krásná poezie velmi osvěžující.
Pro úplnost doplňuji, že jsem četla překlad Svatopluka Kadlece.

„Ó, já tě zbožňuji jak noční nebe v dáli,
ty velké mlčení, ty vázo temná žaly,
tím víc tě miluji, čím víc mi unikáš,
ozdobo nocí mých, čím krutější se zdáš,
když kupíš za sebou ty míle bez milosti,
dělící ruce mé a modré nesmírnosti.

Já v stálých výpadech se plazím za tebou,
tak jako k mrtvole se plazí červi tmou,
a vzývám i ten chlad, ty stvůrná ukrutnice,
pro který líbíš se mi, krásná, ještě více.“

31 23.05.2018

Naprostá klasika, která se nikdy neomrzí a toho, kdo má rád poezii, nemůže zklamat.

„Za trochu lásky šel bych světa kraj,
šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý,
šel v ledu − ale v duši věčný máj,
šel vichřicí − však slyšel zpívat kosy,
šel pouští − a měl v srdci perly rosy.
Za trochu lásky šel bych světa kraj,
jak ten, co stojí u dveří a prosí.“

Jak já mu rozumím. :-)

31 07.02.2018

„Za to, že lidi tolik zajímá všechno ‚nadpřirozené‘, může jejich podivná slepota. Neboť neregistrují to vůbec největší tajemství, totiž že existuje svět. Mnohem víc je zajímají Marťani a létající talíře než celý ten úžasný svět, který se nám rozprostírá přímo před očima.“

Několikrát jsem narazila na názor, že je tato kniha přípravou na propracovanější a lepší Sofiin svět. Nesouhlasím. Je pravda, že několik myšlenek se v Sofiině světě objeví dokonce doslovně, ale není pravda, ža by byl Sofiin svět lepší. Tajemství karet je úplně stejně dobré.
Stejně jako není pravda, že je to kniha pro děti. Je to kniha, které porozumí i děti, ale primárně to rozhodně dětská knížka není. Je to kniha pro ty, co rádi přemýšlejí, co se dívají okolo sebe a snaží se si uvědomovat svět. Nenechat si život jen tak protéct mezi prsty, ale žít, jak nejlépe umějí.
Kouzelný pohádkový příběh s filozofickým podtextem. Milé a chytré čtení. Doporučuji.

30 03.06.2022

„Vyklepaný slečny na sedačce jsem na první pohled odhadnul na akvarijní rybičky. Hezký ploutve, ladnej pohyb, ale inteligence sotva na plavbu od jedný skleněný stěny ke druhý. Snad zvládnou aspoň nalít drink.“

Mám ráda pohádky. Proto mám ráda Larse. Protože i tenhle díl je sice vtipně a svižně napsaný a do drsňáckého potetovaného hávu zabalený, ale pořád zůstává fajn pohádkou pro dospělé, kde ‒ slovy Larse ‒ „... jde o nápravu špatnejch věcí a záchranu nevinnejch duší.“ A že při tom sám velký kladný hrdina není až tak úplně beze zbytku kladný, je víc než sympatické. Zůstává nadále mým oblíbencem. :o)

P.S.: A ještě drobnost, která nemá s kvalitou obsahu nic společného, ale mě moc těší, a tou je forma. Všechny díly jsou vydané na příjemném papíře s normální velikostí písma a normální šířkou okrajů, mají tvrdé desky a stužkovou záložku, což v dnešní době začíná být čím dál tím vzácnější. Pro mě to bylo prostě potěšení ze čtení po všech stránkách. :o)

30 16.04.2021

Cestuješ ve mně
obdivuj mou krajinu
okus mé vody

Mám moc ráda haiku a opravdu obdivuji toho, kdo ho umí napsat tak, aby dávalo smysl, bylo poetické a zároveň dostálo předepsanému počtu a pořadí slabik 5‒7‒5. Proto jsem se pustila i do této knihy. Příběhu samotnému bych neudělila více jak dvě hvězdy, ale díky těm básničkám, z nichž některé byly lepší než ty skutečně japonské, se kterými jsem měla možnost se seznámit, přihazuji třetí a ta čtvrtá je za naprosto nečekaný a pro mě překvapivý konec. Některé komentáře pode mnou knihu právě za ten závěr kritizují, ale v mých očích knížce natolik vylepšil renomé, že jsem nakonec zvedla hodnocení.
Dalším kladem bylo, že jsem se dozvěděla spoustu nových zajímavých informací o japonské poezii a rozšířila si obzory o další její formu - tanku. Jako nedostatek naopak vnímám to, že básně v této knize dost často nedodržovaly předepsané pořadí slabik, takže to vlastně opravdová haiku nebyla. Nevím, zda je to tak i v originále, nebo je tím vinen překladatel. Chápu, že překládat něco takového je obzvlášť těžké. Ale s přihlédnutím k tomu, že se nejedná o sbírku japonské poezie, ale o beletrii (vzhledem k rozsahu spíš novelu než román, jak uvádí anotace), tuto nedokonalost nakonec přehlížím, protože i tak jsou ty verše hezké.

Cestuji v tobě
proniknu až do středu
tvé metropole

30 10.03.2021