nightlybird komentáře u knih

Běžná detektivka vhodná na ukrácení deštivého večera, žádný velký zázrak, navíc pěkně zmršený překladem. Docela mne vytáčelo, když překladatelka v textu vysvětlovala význam zkratek, který běžný čtenář americké krimi zná a na druhou stranu zcela běžné Joe Doe přeložila jako Josef Novák (sice věcně správné, ale rozhodně rušivé a nepatřičné). O jejím unsubovi ani nemluvím a o kvalitě ostatního překladu raděj nepřemýšlím.

Nemám přehled, kolik existuje různých knih, které se tváří, že po jejich přečtení se stanete úspěšným literátem. Nemám literární ambice a tak tyhle věci nečtu, navíc si myslím, že schopnost napsat poutavou knihu je dar a nedá se to naučit. Naučit se dá řemeslo, nikoliv umění.
Přesto všechno si myslím, že tahle Ecova kniha by měla patřit k četbě, kterou by si neměli adepti na "literární Parnas" nechat ujít. Není to sice návod na napsání bestselleru, ale přesto....
Navíc je to Eco - a to je bezesporu pan spisovatel, od kterého se vždycky něco zajímavého dozvíte.

8 16.06.2015

„Je zvláštní, jak ženy ztrácejí kontakt s pravdou. Žijí ve vlastním světě a takový svět jako ten jejich nikdy neexistoval a existovat nemůže. Je ve všem všudy příliš krásný, a i kdyby jej dokázaly vybudovat, ležel by v troskách dřív, než by nad ním prvně zapadlo slunce. Některá z těch proklatých skutečností, s nimiž se my muži od stvoření světa denně smiřujeme, by se vzepřela a celou tu konstrukci rozmetala.“
Možná budu za tuto citaci feministkami ukřižován - proto volám :To ne já, to Conrad! , a ještě přidám jeden jeho výrok (volná citace z rozhovoru bůhví odkud) : "V každém z nás je ukryt kus Kurtze."
A přidám zprávu, která čtenáře knihy možná až tolik nepřekvapí:
Tým odborníků z anglického Oxfordu a belgické Lovani dospěl na základě výzkumu, který sledoval genetický původ viru HIV k závěru, že se nákaza virem (podle nich) začala šířit v roce 1920 z oblasti tehdejšího Belgického Konga.
A jen pro jistotu podotknu, že Srdce temnoty není rozhodně kniha na krácení dlouhé chvíle. Pokud chcete začít s Conradem, je lepší číst napřed jeho povídky.

8 04.10.2014

Zmiňoval jsem vícekrát svoji averzi ke knihám ověnčeným prestižními cenami. Taky nemám v oblibě tlusté „bichle“ (špatně se drží v ruce). Přesto jsem si Dickerovu Pravdu o případu H.Q. z knihovny odnesl a abych byl upřímný, mohla za to Rútova obálka.
Knihu je možno s klidem doporučit třem skupinám čtenářů – zájemcům o psaní, každá kapitola je uvedena stručnými radami začínajícímu spisovateli, pak milovníkům detektivek takového toho francouzského střihu (i když je autor Švýcar) a tak nečekejte žádný americký krvák, mrtvol je tam tak akorát a v neposlední řadě ctitelům romantických příběhů. O ději se zmiňovat nebudu, obsahuje však řadu překvapivých zvratů a i konečné rozřešení je do jisté míry překvapující. Těch necelých 600 stran se čte dobře, kniha není přeplácána galerií pletoucích se postav, postavy jsou popsány natolik plasticky, že si je člověk dokáže živě představit a dokáže se u knihy docela dobře pobavit.
Četl jsem ji relativně dlouho, prakticky po cca 50 stránkových dávkách – ne snad proto, že by mne nebavila, ale abych přečtené vstřebal. Pod tím laciným nátěrem totiž občas něco prosvítá, co vypovídá o současné době i o nás.
Leckdo může namítat, že kniha mohla být stručnější, že je závěr až příliš překombinovaný, že vztah ústřední dvojice byl až příliš platonický, …. Nechyběly ani kritické hlasy volající cosi o braku – možná je to brak, ale čtivý.

8 11.01.2014

Tak dnes se ve večerních zprávách v TV zmínili, že máte kluci 75.narozeniny. Sakra, to to letí. Koukám, že nejen já, ale i vy stárnete. Tak hodně zdraví a dlouho tu ještě buďte s námi i našimi potomky.

8 18.12.2013

Na Vopěnkovo Trýznivé tajemství mne nalákal svým komentářem HTO a mohu prohlásit, že to nebylo marné čtení (jak komentář, tak i kniha). Ten komentář je docela výstižný, nedá mi to ale, abych nepřipojil pár poznámek, tak více méně technických. Kniha sice pojednává o matematice, ale jen o její do jisté míry specifické části, eukleidovské a neeukleidovské geometrii a pro ty, kterým při slově matematika vyskočí studený pot či se osypou – netřeba se bát, autor se při vysvětlování pojmů vyhnul obvyklému matematickému materiálu či rituálům. Pro zatvrzelé odmítače – uvedené téma sice patří do matematiky, ale autor je pojímá spíše filozoficky – ono vlastně určuje náš pohled na svět okolo nás, jeho aplikace se promítá třeba do GPS, umožňuje pochopení vícerozměrných systémů.
Kniha má vlastně dvě části. První tvoří část fiktivního životopisu jednoho z „otců“ neeukleidovské geometrie Gausse – mohlo by se zdát, že je zbytečné to číst, jednak je to fikce, jednak to není akční. Opak je pravdou. Jakkoliv je tato část chudá dějem, je „našlapána“ myšlenkami a zejména ti, kteří si smlsnou na knihách filozofů, si přijdou na své. Ukázky si najděte v komentáři HTO.
Druhou částí knihy je vlastní vysvětlení pojmu, které je pochopitelné (snad) i pro nematematiky. A pokud by se čtenáři zdálo málo podrobné, přidám ještě odkaz na trochu podrobnější i když stručnější vysvětlení pojmu Jestliže stále váháte, jestli se takovou problematikou zabývat, připojím ještě pár postřehů.
Žijeme v prostoru, který vnímáme jako trojrozměrný a vzhledem k rozměrovým disproporcím jsou naše smysly nastaveny vlastně spíš dvojrozměrně, tedy na rovinný prostor a jsme schopni vnímat geometrii eukleidovskou (i když je v našem trojrozměrném světě vlastně nepřesná). Navíc nás naše smysly šálí, především zrak. Nemusím zacházet do různých hříček. Každý, kdo koukal na železnici někde v rovině vidí, že koleje, které jsou rovnoběžkami se na obzoru sbíhají a dobře ví, že to není realita. Záleží bezesporu na vztahu pozorovatele a pozorovaného objektu. Kruh v rovině, se z prostoru může jevit jako elipsa nebo úsečka a proto právě přes pochopení neeukleidovské geometrie vede cesta k chápání nejen našeho světa a vesmíru, ale k pochopení a představení si prostorů vyšších řádů, kde součet úhlů trojúhelníka nemusí být vždy 180 stupňů a nemusí platit 2+2=4.
Ještě mne v souvislosti s výše uvedeným napadlo: Jak nás, jako trojrozměrné objekty, vidí a vnímá hypotetický pozorovatel ze 4rozměrného prostoru?

8 12.05.2013

Liána smrti paní Loukotkové je jakýmsi vybočením z její tvorby. Jde o dobrodružnou novelu pro mládež, sice s českým vědcem jako s ústřední postavou , ale zasazenou a odehrávající se v prostředí jihoamerických pralesů v horní části Amazonie. Jde o klasickou dobrodružnou knihu, na rozdíl od dřívějších autorčiných románů (zejména Spartaka) nezatíženou ideologickou tendenčností, která se velmi dobře čte a přitom si zachovává autorčinu "lehkou a vypsanou ruku" a i na poměrně malém prostoru dokáže dokonale popsat jak svoje postavy, tak i "amazonské reálie" - je poznat, že je z rodiny amerikanisty, etnografa a lingvisty.
Přestože od 1. vydání uběhlo více jak půl století (během té doby vyšlo 4 - 5 vydání), kniha neztratila svoji schopnost pobavit čtenáře - jako ostatně celá řada knih jiných autorů podstatně starších (mám na mysli knihy pro mládež, nikoliv klasiku, u které je to tak jaksi samozřejmé, že vycházejí v nových vydáních i po staletích). Ono totiž až tak moc nezáleží na tom, kdy byla kniha napsaná, ale spíš na tom, jak je napsaná. A tahle je napsaná docela dobře - i když to není žádný krvák. A to prosím Loukotková neabsolvovala žádný kurz tvůrčího psaní(!!!).
Jediné, co mohu knize vytknout, je zařazení milostné písně v indiánském nářečí bez uvedení původu a druhu (asi kečua - znám ale jen slova kokain a kondor a tím moje znalosti kečuy končí), možná je to ale jen autorčina invence. Netuším a tak přidám ukázku překladu (?) :
Kam prchla líc tvá kvetoucí,
před níž samy hvězdy bledly?
Kde je tvůj zrak jiskrný,
podobný jitřence jasně skvoucí?
A přidám ještě malou akční:
Vešel do Stožáru. Aniž se rozhlédl zaplněnou jídelnou, přistoupil k nálevnímu pultu a bez úvodu zasadil Antoniovi ránu zprava.
"Jsem přítel Luíse Mitamóna," dodal na vysvětlenou a zasadil mu druhou ránu zleva.
Pak rozvážně odešel.

8 14.04.2013

Chabona jsem zatím žádného nečetl, zahlédl jsem ale kdesi jeho srovnávání s Chandlerem a tak jsem zkusil přelouskat jeho Židovský policejní klub. Jde o knihu mezi žánry, do SF -alternativní historie je nainplantována detektivní zápletka. Údajně u Chabona nic neobvyklého, rád se pohybuje v okrajových žánrech literatury a experimentuje. Srovnání s Chandlerem ale pokulhává. Jeho hrdina je sice životem patřičně okopáván, nenese ale svůj úděl s chandlerovskou ledabylou nonšalancí, chybí akčnost, typická pro drsnou školu, dialogy nemají ten správný říz a vtipnost. Pro fandu PM zklamání. Na druhou stranu se v popisech vyskytují zcela netradiční metafory někdy až „úderně poetické“ a zajímavá je i psychologie postav. Celý děj je ale zasazen do židovského prostředí, jazyk prošpikován výrazy v jidiš a tak je občas pro normálního góje problém se orientovat jak v ději, tak v textu a problém orientace neřeší ani jinak pěkný doslov – ten by si asi měl čtenář přečíst jako první, aby se seznámil jak s Chabonem, tak s žánrem AH. Nebylo by ani od věci, opatřit knihu slovníčkem výrazů jidiš, čtenář může občas o významu tápat.
Přes veškeré výhrady jde ale o zajímavý literární počin psaný svěžím jazykem, který není od věci přečíst, o pohled do nitra židovské komunity a docela by mne zajímalo, jak by se ke knize z tohoto úhlu vyjádřil čtenář jíd nebo alespoň zasvěcený gój.

8 28.03.2013

Sapkowski je ve fantasy pojem, který znám i já, v podstatě nečtenář fantasy. Pro zatvrzelé fandy žánru může být kniha zklamáním (navíc i anotace tady je tak trochu dost zavádějící). Nejde totiž o fantasy, na kterou jste byli u autora zvyklí, vlastně to ani fantasy není (jediný fantastický prvek představuje vlastně jen zmije a krajina) a i když pojednává o válce v Afghánistánu nejde ani o military, je to kniha mezi žánry, přesto ale napsaná svěže a poutavě. Zmije má sevřený tvar, netrpí dnes tak obvyklou užvaněností a rozplizlostí, skutečnost, že ji i běžný čtenář dokáže přečíst v krátkém čase jen umocní požitek z čteného. Rozšíříte si znalosti vojenského slangu RA, získáte představu jak asi internacionální pomoc probíhala v praxi a možná i něco víc…

8 09.03.2013

Zase páchám komentování knihy, kterou jsem nečetl, takže to prosím neberte jako komentář, spíš jako doplnění ke knize, vhodné jak pro čtenáře knihy, tak i pro zájemce o moderní fyziku, která se nám tak trochu začíná vzdalovat a vymykat chápaní možná až většiny populace. Při hledání něčeho úplně jiného jsem narazil na následující odkaz
který je do jisté míry jakousi recenzí knihy - já v něm ale spatřuji něco víc. Dá se chápat jako obeznámení se v kostce s trendy v moderní fyzice a neměl jsem pocit, že by to bylo psáno bůhvíjak komplikovaně a zahlceno matematikou. Zkrátka si myslím, že by to mohlo někoho z čtenářů o tuto problematiku zaujmout.
A pro úplnost - nestraním jednomu ani druhému názoru - uvádím ještě jeden odkaz, tentokrát je autorem překladatel knihy: http://www-hep2.fzu.cz/~chyla/talks/mytalks/motl.pdf. Obojí je současně pěknou ukázkou akademické debaty.
A jen jako doplnění - kniha byla na naše poměry až přespříliš recenzovaná, takže nepřidávám žádné recenze, neposoudím, která nejvíc odpovídá realitě (každý si je ostatně může vyhledat na netu).
A i když to s věcí souvisí jen okrajově, dovolím si pro zájemce připomenout postavu německého teoretického fyzika.
2001 zemřel Burkhard Heim, totální invalida, který mimo jiné matematicky definoval tzv. Mezopole - sedmi rozměrný prostor, ve kterém by pohyb objektu několikanásobně překročil rychlost světla a objekt sám by byl neviditelný. K jeho pracem je ale komplikovaný přístup a jsou pro svou odbornost "těžce stravitelné".
Letmo se o něm zmiňuje Souček, snad v Případu jantarové komnaty.
Každopádně zajímavý chlapík.
Doplnění 28.3. : Tak mi to nedalo, přečetl jsem to a pokusím se své pocity shrnout. Je to kniha napsaná (na to, o čem pojednává) poměrně srozumitelně, předpokládá ale čtenáře, kterého daná problematika enormně zajímá, protože srozumitelně neznamená čtivě. Rovněž není od věci, pokud je čtenář obeznámen se základy moderní fyziky včetně topologie a nadán solidní, ne-li značnou dávkou představivosti, pokud chce tedy psané pochopit. K pochopení slouží celá řada grafických znázornění (pokud je možno na dvojrozměrné ploše nakreslit n-rozměrnou věc), nepotřebujete žádnou znalost matematiky (ta je na štěstí pro většinu čtenářů zcela vypuštěna). Každopádně počítejte s tím, že to není čtení na dva dny, je třeba to číst po dávkách, aby se čtené vstřebalo. Slabší kusy by měly mít kolem hlavy při čtení bandáž, aby se jim nerozlezly lebeční švy. Pokud jste dostatečně drsní a zarputilí a dočtete knihu až do konce, zůstává otázkou, co vše jste z čteného pochopili. Kdybych já tvrdil, že všechno, bohapustě bych lhal. To ale nic nemění na tom, že je to zajímavé čtivo, byť bez mrtvol a prosté sexu.
Doplněk doplňku 1.4. (není to april) -- Tahle kniha se vám chtě nechtě tak trochu zadře pod kůži, nutí vás o ní přemýšlet (tedy o jejím obsahu) i dlouho po tom, co jste ji "dočetli". Jediné, co bych jí vyčetl, je poněkud zavádějící název - to se zcela viditelně projevilo v komentářích (zatím jen některých) - četlo ji 25 čtenářů, okomentovat se ji ale (zatím) neodvážili. Ona totiž ta kniha vlastně v zásadě o vesmíru není, jen tak trochu zprostředkovaně.
Zabývá se především teorií strun - to je dosud ne zcela vyjasněná a obecně přijímaná teorie sjednocující obecnou teorii relativity s kvantovou teorii pole (nebo chcete-li s kvantovou mechanikou) v jeden provázaný a kompaktní celek (o to se neúspěšně snažil již AE) a tedy začíná od mikrokosmu tedy od nejmenších částic hmoty --- odtud se vlastně dostáváme k vesmíru (makrokosmos se pochopitelně skládá z mikrokosmů) a pokud tedy někdo napíše , že se mu "takový vesmír líbí" buď knihu vůbec nečetl, nebo četl, ale nepochopil o čem vlastně pojednává. Vážení, vesmír je pořád v podstatě a principu stejný a nedbá na vědecké teorie. Takže pokud se rozhodnete knihu číst, rozhodně nepočítejte s tím, že ji pochopíte. Kvantovou mechaniku nechápou pořádně ani fyzici, kteří se jí zabývají a pokud jde o struny ..... umíte si představit 11ti rozměrný prostor, notabe svinutý ? Pokud ano, pohybuje se vaše inteligence v pásmu geniality a měli by jste to patřičně využít (a já před vámi hluboce smekám, protože moje omezenost mi nedovolí pochopit více jak 4 rozměrný objekt - a to jen proto, že jsem schopen vytvořit model, který by měl snad být čtyřrozměrný, alespoň to tvrdí matematické rovnice). A dovolím si tvrdit, že pokud by někdo prohlásil, že z knihy nepochopil takřka nic, neznamená to, že je jeho inteligence v pásmu debility, ale jen a pouze, že je pravdomluvný.

8 10.12.2012

Je celkem zajímavý fenomén, že se zájem čtenářů velmi často obrací k autorům, kteří interpretují různé události v dějinách lidského rodu svéráznými teoriemi. Ano, jsou to často zajímavé výplody fantazie. Příjemně to nabudí čtenářovu obrazotvornost. Někdy je to dokonce až vzrušující. A není to ani nic překvapivého - mezi nejčtenější tiskoviny patří u nás bulvár. Škoda, že ve stínu těchto knih zůstávají knihy autorů, kteří se daným oborem zabývají profesně, kteří si představu o cestě druhu Homo sapiens "necucají z prstu", ale vytvářejí si ji z výsledku dlouholetého vědeckého bádání. Jistě, v naší minulosti je řada míst, jevů a věcí, které není současná věda schopna uspokojivě a nezvratně vysvětlit a doložit. Jsou ale skutečnosti zdokumentované docela dost a o kterých vlastně ani nevíme, protože postrádají tu tak oblíbenou senzacechtivost a tak unikají naší pozornosti. A mezi ně bezesporu tato kniha patří. Navíc je psaná na naučnou literaturu docela čtivě a doplněna spoustou kreseb, fotografií a map. Pokud vás zajímá archeologie a naše nejstarší dějiny, nenechte si ji ujít. Když nic jiného, dovíte se alespoň, že naši prapředkové nebyli žádní pitomci.

8 04.04.2012

UPŘÍMNOST
Milenec v žáru lásky
se optal svojí krásky,
zda by mu neposkytla onen kout,
v kterém by mohl slastně spočinout.

Nezvu tak štědře na ta místa,
řekla mu bez všech orací.

Zvláště když se tam někdo k odpočinku chystá.
Pod svůj krov zvu jen lidi za prací.

8 01.04.2012

Přemýšlel jsem, co tak asi napsat o této celkem zvláštní knize a usoudil jsem, že bude lepší ocitovat slova někoho povolanějšího :
"Příběh Edgara Sawtella jsem si bezvýhradně zamiloval. Je to román o lidském srdci a záhadách, které v něm přebývají a nedají se zformulovat do slov, a přece jim rozumíme. Nádherná, tajemná a uchvacující kniha."
Uznejte, že je to hezky řečeno - konec konců to řekl mistr slova, pera , tajemna a záhad, jistý Stephen King a dozajista bych to ani náhodou líp říct nedokázal. Jen - aby to nebylo zavádějící - si dovolím podotknout, že by případný čtenář neměl ani náhodou očekávat divoké akční scény ani vraždící ať už lidská či nelidská monstra. Ta kniha si nedala za úkol vás vyděsit, spíš vás jaksi pohladí po duši.

8 25.03.2012

V řadě knih SF jsou různými způsoby a s různým výsledkem popisována „blízká setkání….“. Aldiss si jako zástupce mimozemského inteligentního druhu vybral docela originálně – kdyby jste se potkali s jeho utodem, těžko byste měli zájem o konverzaci a jazyková bariéra by bylo asi to poslední, co by vám v tom bránilo. Přínos téhle knihy vidím právě v tom, že nás dost důrazně upozorňuje na skutečnost, že případný mimozemský život může mít formy zcela diametrálně odlišné od našich stereotypních představ, že mimo odlišného způsobu komunikace může mít naprosto odlišná estetická kriteria, psychologii, způsob života a celkový přístup k životu – jeho utodi opustili cestu technického rozvoje a i když létají do vesmíru, stačí jim ke spokojenosti, že se mohou rochnit v bahně a sračkách a tiše si filozofovat. Jejich filozofie je kniha dost plná - není to ale na překážku plynulému čtení.
Taky mne zaujala (v souvislosti s nedávno čteným) jedna věta: „V dějinách nejsou žádná „kdyby“, ta existují pouze v myslích pozorovatelů, kteří je posuzují, a nikdo nebude zkoumat všechny naše činy, protože příležitost se velmi liší od statistického klamu, který vynalezl člověk. My můžeme jenom konstatovat, že události, ….., se seběhly takovým nebo onakým způsobem.“
A jako doslov je docela zdařilá Aldissova bibliografie napsaná Martinem Šustem. Moje hodnocení vychází spíš z porovnání s jinými Aldissovými knihami, které jsem četl. Napsal dle mne lepší i horší.

8 25.01.2012

Studna osamění - už sám název napovídá něco o pocitech mladé ženy, která zjistí, že má z hlediska společnosti "nenormální" sexuální orientaci. Téma homosexuality už dnešní společnost nijak netraumatizuje, je třeba si ale uvědomit skutečnost, že vznikla v době, která tuto oblast (celá společnost včetně církve) jednak tabuizovala a jednak výrazně odsuzovala. Proto byl také v Anglii celý náklad spálen a v řadě dalších zemí byla kniha jako obscénní zakázána. Autorka nepochybně do knihy vložila i značné autobiografické prvky a vytvořila tak knihu neobyčejně přibližující způsob myšlení a života lesbických žen své doby. A i když dnešní společnost na tuto problematiku nahlíží zcela jinak, je kniha i pro současného čtenáře zajímavou sondou do tohoto, do nedávné doby nepříliš známého světa. Pozor ale, jde především o psychologický, nikoliv romantický či dokonce erotický, román.

8 18.11.2011

Neváhám říct, že tohle je trochu víc než jen válečný román. Je to velice realisticky působící příběh několika mužů na sklonku války, popsaný s až syrovou drsností. Mužů, kteří se v mrazivém lese plném nepřítele snaží splnit svůj úkol, protože je tak vycvičili a dostat se z týlu zase přes frontu ke svým v situaci, kdy se nemohou spolehnout na nic, než jeden na druhého. Je to drsný příběh jako je drsná a krutá sama válka, popsaný se značnou sugestivností (snad díky osobním zážitkům autora) a působící proto velmi věrohodně.
Kdysi dávno jsem viděl film s podobnou tématikou - snad Umírání za dlouhého dne - a mohu tvrdit, že obojí, jak kniha, tak film, ve mně zanechalo hluboký dojem.

„Čtu teď takovou krásnou knížku od Steinbecka. Cestování s Charleym… Steibeck jezdí, aby viděl – říká, že Ameriku posledních 25 let zanedbal, žije na jednom místě a nezná ji. Koupil si velký nákladní automobil s vestavěným domečkem. Jezdí se psem Charleym a velice upřímně o všem hovoří. O lidech, které potkává. Vždycky v neděli se oblékne, vezme si slušné šaty, aby mohl s lidmi mluvit, aby slyšel kázání, potom si sedne se psem večer v krajině, povídá si s ním a shrnuje. Jsou to zajímavé věci od člověka, který je dnes 61 roků starý – plus minus starý jako já, no minus, každá hodina je dobrá. Konfrontuje to nové, které se valí na svět bez rozdílu hranic faktických a ideologických. To mladé, co přichází na svět, a postoj toho mladého k současnosti.“
To řekl pan Werich - Divadelní noviny 17.4.1963.
Za sebe mohu dodat, že raději "chodím" po Americe se Steinbeckem a Charleym než s Kerouacem.

Když se podíváte na rok prvního vydání, usoudili byste, že jde o zastaralý blábol. Jistě, na knize se podepsal čas, na řadu témat současná věda nahlíží trochu jinak, její terminologie vás může poněkud zaskočit, místy prosvítá pod nánosem badatele hluboce věřící prostý člověk z Podkrkonoší. Přes to všechno ale ... Pokud se chcete seznámit s problematikou parapsychologie v celé její šíři, umožní vám to spíš a věrohodněji, než daleko modernější publikace novodobých autorů (někdy by bylo vhodnější slovo šarlatánů), vezoucích se na modní vlně zajmu o parapsychologii a mystiku. Tady opravdu platí v plné míře, že když dva dělají totéž, není to totéž.
Něco může i napovědět, že toto vydání (z roku 1991) je již v pořadí 12. Nemám představu o dostupnosti knihy v síti knihoven, sehnat by se dala snad jedině v antikvariátech.

8 16.05.2011

Tenhle spolek šejdířů a hochštaplerů spolu se svou Antilopou vedený velkým kombinátorem Ostapem Benderem a jejich oběť - ilegální sovětský milionář poskytuje opravdu nevšední obraz sovětské reality své doby. Obraz, který nemá nic společného s budovatelským úsilím, obraz, který se vynikající donkichotiádou naruby vymyká tvorbě první poloviny minulého století, jak ji známe z osobní zkušenosti nebo vyprávění pamětníků. Často jsem mezi záchvaty smíchu přemýšlel, jakým zázrakem neskončili autoři v některém ze známých rekreačních středisek za Uralem.

8 05.05.2011

Úvodem bych chtěl prohlásit, že nepatřím k fandům žánru fantasy, naopak pokládám jej za okrajový a ve většině produkce bych řekl dokonce podokrajový druh literatury. Autor zpravidla vezme základní atributy z pohádky, hororu či detektivky případně scénáře céčkového akčního filmu (podle toho co zrovna mezi masami čtenářské obce frčí a je momentálně in), okoření to vlastním nerealizovaným sexem, hektolitry krve, případně nějakými fujtajbly a toho, co dalo žánru vlastně název – fantasie – je tam zpravidla tak málo, že by jeden plakal (pokud nebyl autor šikovný a neukradl něco „ze sousedovic stromu“). O myšlenkovém náboji je zbytečné mluvit, mimo standardních klišé tam zpravidla těžko narazíte na myšlenku a ani je vlastně moc nepředpokládáte ( to je nejspíš to, co k nim čtenáře jistého druhu přitahuje a láká jako světlo můry). Jsou ale knihy, které se té bezbřehé šedi docela vymykají, které z ní trčí jako žraločí ploutev a nutí vás zbystřit mysl. Mezi ně bezesporu patří
Město & Město. Vlastní dějová linka je bezpředmětná – standardní detektivka, na které nic extra ani komplikovaného není. Tedy kromě skutečnosti, že se jedna vražda vyšetřuje ve dvou městech. Nic moc, říkáte. Že už jste četli o vyšetřování vraždy, kde se pátralo po celém státě, celém kontinentu. A tady je jádro pudla. Autor umístil dvě města a jejich obyvatele do jednoho identického prostoru, ve kterém se prolínají, ve kterém spolu jsou a nejsou, kde se lidé potkávají a navzájem míjejí aniž by se vnímali. A vy se musíte spolu s nimi naučit vidět a „nevidět“. Vidět to, ve kterém právě jste a nevnímat to druhé, cizí, byť je na dosah ruky. Pokud to dokážete, pokud vás autor spoutá silou své imaginace a zaplete do sítě své fantazie, získáte nevšední zážitek. A nemusíte si ani lámat hlavu transgéčkem. Naposled jsem obdobný zažil, když jsem před lety četl povídku, kde stěžejní roli hrál teserakt a nebo když jsem četl Heimovy úvahy o n-rozměrném prostoru

8 02.04.2011