nightlybird komentáře u knih

Být básníkem to znamená
jít až na konec

Na konec pochyb
na konec doufání
na konec vášně
na konec zoufání

Pak teprve sčítat
Dřív ne Dřív ne

Nebo se může stát
že součet života
vyjde ti směšně nízký

Že se jako dítě budeš potácet
věčně jen v malé násobilce

Být básníkem to znamená
jít vždy až na konec

Krhútská kronika je útlý, neprávem opomíjený spisek. Původně vycházela po kouscích v kdysi známém literárním časopise Plamen, 1. vydání se dočkala až v roce 1967 a od té doby kolovala v mnohých opisech (snad spolu s Černými barony nejznámější samizdat).
Krhútská historie je neodmyslitelně spojena s naší národní historií a je až s podivem, že národ, který na přední místa mezi svými velikány nominoval Járu Cimermana na Krhúty jaksi pozapomněl. Možná je to dáno tím, že Krhúti vymřeli - při posledním sčítání lidu se ke Krhútské národnosti (podle mých informací) alespoň nikdo nehlásil (i když se naopak vyskytl značný počet jakýchsi mimozemšťanů). Je to vskutku až truchlivý fakt - vždyť Krhúti v těžkých dobách minulého století stáli vždy jako neochvějná hráz proti rozpínavým kmenům rudochů. Ze svých původních sídel se šířili migrací, někdy i deportací až do nejzapadlejších koutů naší země a tím, že neochvějně lpěli na svých tradicích a víře vlastně utvrzovali i naše národní sebevědomí.
To, že jsme na ně tak trochu pozapomněli považuji za ostudu jednak národní (jsme jim za mnohé vděčni) a vlastně i osobní, mnohokrát jsem seděl s Králíkem U Malířů a kradmo poslouchal jejich jak obrozenecké, tak i vlastizrádné vejšplechty - přesto mi vymizeli z paměti a až náhodou jsem narazil na Kroniku na netu a oživil si tak dávné vzpomínky. Dokonce jsem zjistil, že antikvariáty nabízejí i samizdatová "vydání" toho literárního skvostu a tak mohu jen doufat, že krhútské zvyky, obyčeje a víra zcela nevyhynou a snad i najdou své následníky. Vždyť i slovo AVATAR, tak dobře známé současné "počítačové generaci" je krhútského původu.

18.12.2013 - přehraboval jsem se v Divokém víně (na netu pochopitelně) a narazil jsem na povídání o autorství Krhůtské kroniky a potažmo Krhútů.

7 24.02.2012

Dámy a pánové, tato kniha a její následující dva díly jsou skutečně skvostem české encyklopediky. Kdykoliv mne chytí chandra, sáhnu po ní a svět nabude ihned zářivých barev. Co je to Leocarpus (na př.) se mohu dovědět v kdejaké encyklopedii, neznám ale publikaci, která by tak obšírně a detailně informovala o stovkách významných velikánů dělnického hnutí a nejrůznějších papalášů komunistických stran ze všech možných končin včetně našich, od okresních předsedů po obry typu Marxe a Lenina. Možná je vám divné, jak jsem si mohl něco takového pořídit a napadají vás nelichotivé myšlenky o kvalitě mých mozkových závitů. Ne přátelé, nic takového, žádné náhlé hnutí mysli vyvolané šestinedělím. Žádná jiná alternativa neexistovala, v těch dobách nic jiného snad ani vyjít nemohlo, o internetu se snad ani ještě nepsalo v SF knihách. Takže dnes v ní ani tak nehledám poučení, ale spíš si připomínám zhovadilost té doby, na kterou řada pamětníků pomalu zapomíná a řada současníků ji na štěstí nepoznala. A dovolím si přidat pár hesel, které mají dnes pozměněný význam, v jejich původním smyslu :
ČUS - vězeňská zkratka, používaná v komunikaci klepáním morzeovkou na zdi cel (jakýsi druh chatu) značící "Čekáme ustavičně svobodu", původně mezi politickými při ukončení hovoru, později všeobecně, dnes i hovorově jako pozdrav;
MUKL - zkratka označující původně politické vězně vzniklá z označení " Muž určený k likvidaci", později vězně všeobecně;
VUML - opět zkratka, tentokrát ( mimo označení druhu školy) ve významu "Vulkanizovaný učitel marxismu-leninizmu", což představovalo gumový domlouvák s ocelovým jádrem různého provedení a velikosti.
Pochopitelně je v této Encyklopedia Komančos nenajdete.

7 04.01.2012

Tahle země není pro starý - ten název převzatý z prvního verše Yeatsovy básně Plavba do Byzance (už se těším, až si ji díky informacím HTO přečtu v překladu, v originálu na ni jsem krátký) mne vlastně k přečtení přivedl. Je to bezesporu zajímavá knížka. Podle obálky by jeden soudil na nějakou moderní variantu westernu – ale chyba lávky. Je tady sice nahozena scenerie Divokého západu a klíčoví hráči mají jakési obecné rysy hrdinů klasických westernů, je to ale jen vnější dojem. Při vlastním čtení zjistíte, že jde spíš o thriller, jehož letmo nahozené, přesto ale postupně docela dost psychologicky vykreslené postavy procházejí dějem způsobem, který je akceptovatelný a nepřechází do absurdností (i když třeba Chigurha je docela dost).
Mezi vlastní děj je vloženo 13 kapitol vzpomínek jednoho z klíčových hráčů, šerifa Bella, rekapitulujícího svůj život, které vlastní děj sice přibrzdí, přesto je ale pokládám za podstatnou součást knihy – navazuje to totiž zcela bezprostředně na název knihy (a tím na Yeatsovu báseň). Je to možná spíš ohlédnutí McCarthyho očima Bella a vlastní thriller je jen dodatečný bonus pro čtenáře, aby udržel jeho pozornost.Chápu ale nepochopení mladších čtenářů. Rekapitulovat život (a chápat rekapitulaci života jiného) může člověk opravdu až v okamžiku, kdy něco prožil a je tedy co rekapitulovat.
Kniha je napsána čtivě, líbila se mi úspornost a krátkost vět, kterými přesto dokáže autor velice dobře zachycovat scenérii pouště, náladu okamžiku (nejspíš také proto, že to sám neumím a mám tendenci se zaplétat do nekonečných souvětí), náročnější na pozornost jsou dialogy bez uvozovek, musel jsem si na to zvyknout. Nečetl jsem zatím žádnou knihu autora, netuším jestli je mu tento styl vlastní a ani film bratří Coenů natočený podle knihy jsem neviděl, bojím se ale, že do filmové podoby mnoho myšlenek knihy neproniklo, že zachycuje jenom tu vnější, líbivou a akční slupku a stejně tak se bojím, že řada, ne-li většina čtenářů, se nechá strhnout pádícím dějem a stranou jejich pozornosti zůstane myšlenkový náboj knihy.

7 21.12.2011

Fragment mne příjemně překvapil, neváhám dokonce tvrdit, že je příslibem do budoucnosti. Četl jsem ho takřka bezprostředně po Wyndhamově Pavučině a tak se nabízí bezprostřední možnost srovnávání. Vlastní syžet není až tak nový – vzpomeňme na Doylův Ztracený svět.
Fahy si jako enklávu případného civilizačního rizika vybral podobně jako Wyndham ostrov.
Na rozdíl od Wyndhama ale nasadil hned od stručného úvodu děj takřka akční, který ale je stále v mezích přijatelného a možného. Rovněž jeho postavy působí věrohodně – takové typy a týpky můžeme potkat i u nás ať už ve vědeckých nebo mediálních kruzích. Co je ale podle mne hlavním přínosem knihy jsou vědecké přednášky a diskuse a celá řada „přírodopisných“ detailů, které jsou vkládány do děje zcela nenásilně a v dávkách, které je ochoten akceptovat i čtenář, kterému je tato problematika lhostejná. Navíc je řada myšlenek takto prezentovaných napsána tak, že skoro nutí čtenáře k ověřování, co je reál a co produkt Fahyho fantazie (řekl bych dost bujné).
Fragment tak pobaví a současně i rozšíří obzory v oblasti přírodních věd nám, kteří nejsme patřičně vzděláni. Já si rozhodně početl a navíc toho vím teď hromadu o korýších, zatím jsem znal jen ty s kterými se setkáváme na jídelních lístcích. Takže jak milovníkům SF, tak i „přírodovědcům“ všeho druhu mohu k přečtení docela dost doporučit. A autora zařadím do svého hledáčku – snad od něj opět něco vyjde.

7 13.12.2011

Přečetl jsem si ukázky z tady zmiňovaného skvostu a mohu prohlásit, že podobné dílo by mohl o své dovolené v zahraničí napsat kdokoliv, kdy by k tomu měl dostatek drzosti a přístup k počítači. Je naprosto jasné, že jde o reklamní akci, kterou jsme tu už jednou zažili - jak konstatoval paulhunter.
Máme tady docela dost slušných knih, které si to označení zaslouží. Myslím si, že bychom se bez téhle docela dobře obešli.Měla by se podle mne docela obyčejně smazat včetně těch géblsovských komentářů a byl by klid. Mně opravdu vadí, když si z nás někdo snaží udělat zadara reklamní plochu. Co říkám vadí - sere mne to!!!

Posledního člověka tady koubin007 rozebral a ohodnotil důkladně, zgruntu a hodně vysoko (na rozdíl od jiných čtenářů - nepochybně odkojených Kulhánkem). Prakticky se s jeho komentářem shoduji. Kniha zařaditelná do podžánru SF post-apo je bezesporu napsaná dobře a zajímavě a je i přes odstup času stále dobře čitelná. Ovšem POZOR, současný čtenář by si měl dát pozor a pokud od ní očekává napětí a akčnost, měl by se jí spíš vyhnout. Napětí se vyskytuje spíš v psychologické rovině, akčnost prakticky jen v jednom případě a to ještě není zcela jasné, zda jde o realitu nebo o horečnatý sen a srovnávat Robinsonovu cestu na jih s Myškou s obdobnou anabází Kulhánkova Maxmiliána se saladinem prostě nelze. Kýblů krve a hald končetin se tady nedočkáte, zato je docela dost prostoru pro přemýšlení – pokud ovšem tuto činnost chcete provozovat. Nechci klady a zápory Posledního člověka rozebírat, to udělal koubin007 opravdu dostatečně a tak přidám jen úryvek týkající se čtení a knih (když jsme ten knižní web):

„Četl jsem systematicky. Tomu se nevyhne zvlášť člověk žijící samotářsky. Dokonce i špatné manželství dokáže zabíjet čas - třeba hádkami. Ale kdo každý večer uléhá sám, těžko se obejde bez knihy. Ani mi nenapadne, abych tvrdil, že jsem každý večer uléhal sám, ale měl jsem takzvané volné večery a nikomu bych neradil vrtkavou hodnotu takové volnosti podceňovat či přeceňovat. V takových chvílích jsem četl nebo někdy poslouchal hudbu. Mám docela obstojný hudební sluch, ale nejsem do hudby blázen - ani do lehké, ani do vážné. Posuzování literární hodnoty své lektýry jsem ponechával jiným - je to jejich povolání nebo aspoň vášeň. Četl jsem - podle mého názoru - z důvodů, o nichž spisovatelé psávali, že je to účast na duchovních prožitcích, které se liší od prožitků všedních dní a tak zároveň rozšiřují čtenářův obzor a občas poskytují jeho myšlenkám i potřebnou uvolněnost. Jestliže ve většině případů můj výběr odpovídal jménům a dílům uznávaného literárního žebříčku, sloužilo to nejen ku chvále mého vkusu-ale i jako důkaz o tom, že ani úřední žebříčky nemusí být vždycky produkty kontraselekce. Zdůrazňuji však, že může být řeč nanejvýš o náhodné shodě, protože mě při výběru nikdy neovlivňovaly nabídky akademií ani reklamních kanceláří, nýbrž výhradně mé duchovní nároky. A jestli snad tohle všecko zní nafoukaně, musím se přiznat, že na to kašlu. Krásné literatury si nesmírně vážím, protože ji potřebuji jako cigarety a pití; vybírám si spíš jemnější kouření než to, které škrábe nebo páchne; vyhýbám se však i posuzování literatury i ostatního umění, a pokud jde o názory jiných, jsem přinejmenším nedůvěřivý: je v nich příliš mnoho subjektivních činitelů. Přesněji a bezpečněji se dají stanovit vlastnosti kterékoli elementární částice, třebas neviditelné a existující jenom zlomek sekundy, nežli parametry románové trilogie. Nukleon je prostě takový, jaký je-nezávisle na mně; román je takový, jak o něm soudím. Jeden se líbí mně, druhý jinému - a jakou vlastně má cenu mistrovské dílo, když po něm z nějakých důvodů ani pes neštěkne?“
A ještě jsem narazil na zajímavý pohled na statečnost – autor na statečnost (statečnost je jedna ze čtyř základních ctností, zajišťuje pevnost v obtížích a vytrvalost v úsilí o dobro, dává nám sílu překonat strach a dospívá až ke schopnosti obětovat případně vlastní život pro spravedlivou věc – obecná definice) nahlíží trochu méně obvyklou optikou a pojímá ji jako malou míru představivosti a nedostatek fantazie – to je názor přinejmenším zajímavý, byť diskutabilní.
Přestože knihu nehodnotím tak vysoce jako koubin007, přesto patří ke klasice žánru a stojí za přečtení

7 29.10.2011

Výbor z Renčínových vtipů obsahuje převážně vtipy z jeho "dvouchlapíkové " serie. Chtěl jsem původně jeden z knižní tématikou slíznout a vložit - nepovedlose to vložit, i když jsem to zkonvertoval do wordu a tak přidám alespoň text dalšího (bez kresby) místo komentáře :
"Úspěch,
Úžasnej objev - blbost lidská se šíří rychlostí světla!!!"

7 23.10.2011

Autor je bezesporu mistr slov a mistr svého oboru. Tohle jeho dílko ale nepatří mezi mé oblíbené.Jsou jeho knihy, ze kterých jsem i při své skleróze schopen ocitovat určité pasáže, u Myší to nehrozí .... Mám z knihy podobné pocity jako zlovlk a pet-kyval (oba výborné komentáře) a nechci sice autorovi křivdit, víc ale než božskou jiskru inspirace pociťuji ze stránek chladný citový kalkul. Možná ale jsem jen já sám příliš životem otrkán, abych se dokázal patřičně do knihy vcítit.

7 21.09.2011

"Myši nejsou typický thriller.Nenaleznete zde sériové vrahy ani honičky aut nebo barokní metody mučení. Začíná jako idylický domácí příběh, ale postupně se mění v psychologický thriller, který vás napíná až do poslední stránky."(Maria Rejt - vydavatelka)
***
Docela se s tím hodnocením ztotožňuji. Docela zajímavá ukázka, že se i na malé ploše s minimem litrů krve a mrtvol dá napsat docela poutavá , dobře se čtoucí kniha - je docela zajímavé, jak se pod tlakem okolností mohou i z uťápnutých myší stát kočky. Mimochodem - někde jsem zachytil názor, že kočka je jediná šelma, která loví i když nemá hlad, čistě jen pro potěšení z lovu. Když pozoruji naši domácí smečku, byl bych ochoten tomu věřit.

7 21.08.2011

Kinga jsem už řadu let nečetl – dostavil se u mne efekt přesycení. Když jsem ale tady narazil na rozporuplné komentáře a vlastně i diskuzi k Ostrovu Duma Key, zlákalo mne to a dostal jsem chuť si udělat vlastní názor (a taky si zase Kinga počíst).
A musím konstatovat, že jsem si docela početl. King už tradičně volí námět poněkud netradiční – tentokrát je to prastará soška Persefoné, manželky Hádovy, která jako „šéfová podsvětí“ vnáší svým vlivem a působením do děje prvek hororu a napětí. Nemyslím, že je v knize této ingredience málo, je jí tam tak akorát. Nepatřím k těm, které je snadné vyděsit v reálném životě, knihou už vůbec ne (s výjimkou dávných časů, kdy jsem byl malý chlapec), takže mne spíš zaujaly popisy postav.
Nemá jich v knize nijak moc a je to znát na péči, kterou jim věnuje, zpracovává je vlastně spíš malířskou technikou – napřed hrubá skica, kterou postupně doplňuje a prokresluje – a to koresponduje i s námětem a Edgarovým koníčkem.
A nedá mi, abych se v souvislosti s malováním nezmínil o tom tuctu kapitol Jak namalovat obraz, které jednak tvoří jakousi druhou, doplňkovou linii knihy spojenou s Elizabeth a svou jakousi meditativností děj zvolňují. Mám ale pocit, že řada čtenářů zrovna tyhle zrovna moc neprožívala nebo dokonce ke své škodě přeskočila .
Za zmínku stojí kultivovaný jazyk, oživený občasnými španělskými výrazy, slovními gagy z rodu reklamních sloganů typu Psi jsou jenom lepší lidé a nebo drobných hlášek (Když v Bostonu strčíš vola do letadla, v Seattlu vystoupí zase vůl) a v neposlední řadě i hovorovými vulgarizmy. A tím se vlastně dostávám k dialogům. Ať už jde o Edgarovy s Wiremanem nebo s exmanželkou Pam – každý je jinak laděný, ale obojí jsou skvělé ne-li skvostné a kdo čte knihu jen pro pocit husí kůže, šidí se a sám se husou stává.
King se ani nevyhýbá – vlastně mimo děj – zmínkám o současné životní realitě v podobě jakýchsi sociologických poznámek či připomínek a komentování negativních jevů .
Takže když vezmu v úvahu celkový dojem, přiřadil bych Ostrov Duma Key k příjemným knihám, které čtenáři mimo pobavení i něco přinesou.

7 26.06.2011

Listopadový uragán mne tak trochu zklamal.někde jsem četl, že je to nejlepší popis listopadových událostí a přelomu 90.let. No, nevím. Možná by to tak mohlo připadat někomu, kdo tu dobu aktivně nezažil a neprožil. Je tam vlastně jen Kouzelná flétna a Potopená katedrála a potom jen dopisy Dubence (naštěstí nikdy neodeslané). Horší než zamilovaný blázen je snad jen starý zamilovaný blázen. Že je raděj neadresoval všechny Cassiovi – kdo hovoří se zvířaty, kamarádí s Bohem. Neseděla mi ani forma – publicistika s aplikovanými kolážemi má do pábení Haňti a strýce Pepina docela dost daleko. Netvrdím, že je to špatné – je to prostě jiné, než jsem čekal. A dovedu pochopit symboliku 5. patra, která jej (a ostatně nejen jej) už tak dlouhou dobu vábila, až jej na Bulovce dovábila. Není mi cizí ani jeho únava z celoživotní houpačky a jeho příliš hlučná samota.
28.10. Tak jsem vzal s odstupem času zase Listopadový uragán do ruky - a vidím Dopisy Dubence jinýma očima. Hrabal se mi tady jaksi mění v jakousi variantu Haňti, variantu vypravěče, který o co je míň "lidový", o to je kultivovanější - do proudu řeči vkládá postřehy k osobnostem z kultury i politiky, současným i minulým, našim českým i zpoza hranic a vytváří tak opravdu pestrou mozaiku postav a dějů, na kterou se dá opravdu nahlížet jako na jakési zrcadlo doby. Prostě se zase potvrdilo, že často nezáleží jen na knize samé, ale i na době a rozpoložení v jakém ji čteme.

Cornwell mne vytáčí, patří totiž k autorům, kteří se doslova vyžívají ve spisování mnohosvazkových ság a to je druh knih, které bytostně nesnáším. Přečtete jednu, druhou, třetí,…. A pořád to nebere konce. Autorovi se téma zalíbilo a hodlá ho bezezbytku vyčerpat a maximálně vytěžit. Nakladatel je taky spokojený, tak proč nepsat. Trpí ale čtenář mého typu, čtenář, který je zvyklý dočítat a i když ho už hrdinové doslova s**ou, styl autora se mu už pomalu ale jistě přestává líbit, co si má ale počít…
Jsou ale výjimky a mezi ně určitě patří povídání o Uhtredovi z Bebbanburgu. Náhodně jsem na jednu z knih narazil v knihovně a abych se přiznal, nebral jsem ji ani tak kvůli autorovi (četl jsem jeho Svatyni a ani téma ani zpracování mne nijak neuchvátilo), jako kvůli období a místu. Docela rád si přečtu historický román, pro anglické dějiny mám jistou slabost a doba okolo přelomu tisíciletí, těch zhruba dvě stě let, to byla opravdu snad celosvětově přelomová doba, plná bouřlivého kvasu a převratného vývoje (vzpomeňte si jen na ty horory, které se děly u nás), střetů začínajícího rozpínání křesťanství a útlumu pohanských bohů, začátek formování národních států.
A nelitoval jsem. Zajímavě udělaná kniha, svérázný hrdina s neobvyklými osudy, myslím si, že docela vystižená psychologie postav ( i když – kdo ví, jak asi uvažovali a mysleli lidé v té době?), dostatečný spád děje (Poznámka : docela dost se tam řežou Sasové s Vikingy, takže je to spíš pro kluky – i když … při dnešní emancipaci). Takže světe div se přečetl jsem postupně čtyři knihy a konec v nedohlednu. Úroveň je vcelku vyrovnaná – ta doba je tak zajímavá, že se o ní snad ani mizerně psát nedá. Teď jsem dočetl zatím poslední – pátou a Uhtred pořád není zpátky doma. Takže je mi jasné, že bude ještě nějaký ten svazek následovat. Jediná výhoda je, že než vyjde, přečtu haldu knih od jiných autorů a jiných žánrů a stylů, takže se mi tahle sága vlastně nestačí zprotivit. A závěrem díky Andrys, že mne upozornila na vyjití páté knihy – už to tak moc nesleduji. Nač taky – je tady přece DK.

7 24.05.2011

Rusko, to slovo ve valné části z nás vyvolává tak trochu negativní pocity.Kvůli rozhodnutí několika idiotů se tahle negace přenáší na celou zemi, na obyčejné lidi, na literaturu... a při tom ta země, ti lidé a vlastně i ta literatura trpěli rozhodováním stejných magorů snad i víc než my. Tohle si člověk letmo promítne v hlavě při listování v téhle knize s minimem doprovodného textu, zato s krásnými fotografiemi, ukazujícími jakýsi průřez přírodními krásami ruské krajiny v její mnohotvárnosti, ale i tváře lidí a snímky jejich každodenního života. Opravdu náš fotograf (byť žijící v cizině), který má boty z toulavého telete, předvedl své specifické vnímání světa kolem nás.

7 15.05.2011

Každý, kdo si oblíbil řeckou mytologii nebo historické romány, by si neměl nechat ujít knihy Mary Renault. Autorka zpracovala starý mýtus velmi přesvědčivě a její dva romány nám přiblíží nejen dobu a místo, dají nám nahlédnout do způsobu myšlení lidí, jejich života. Jistě tomu napomáhá i postava hlavního hrdiny - Theseus je jakýmsi antickým dobrodruhem a jeho život plný zvratů napomáhá k řekněme "akčnosti" děje a určitě si jej řada čtenářů oblíbí stejně jako jsem si jej i autorku oblíbil já. Kniha není příliš obsáhlá, její obě části se dají číst i samostatně a jsou neobyčejně čtivé. Speciální doporučení - je zvlášť vhodná k četbě na dovolenou, zejména pokud byste jeli na Krétu a do programu zahrnuli návštěvu a prohlídku místa děje - Knossos s jeho rozsáhlými pozůstatky, tou spoustou komor a komůrek, zbytky nástěnných maleb a vůbec celým areálem, který doslova dýchá historií. To by nesporně zážitek z četby umocnilo.

7 12.05.2011

Možná si řeknete, že je to pakárna, číst staré kroniky - jako by toho nebylo dost, když s tím prudili ve škole v hodinách dějepisu. Když ale začaly v 70. letech postupně české kroniky vycházet, neodolal jsem. Viděl jsem v tom možnost seznámit se s dějinami země, ve které žiji bezprostředně, podívat se na ně očima těch, kteří tu dobu žili. Nepředpokládal jsem, že sednu do fotelu, rozevřu knihu a začnu číst - spíš jsem si představoval, že si s kronikami budu coby důchodce krátit dlouhé chvíle. Abych se přiznal, dosud na to nedošlo. Kronik mám hodně a času kupodivu pořád málo, ne-li míň. Nechci říct, že jen tak leží a sedá na ně prach. Mám jeden zlozvyk - když v četbě, na internetu, v nějaké debatě apod. narazím na něco, co mne zaujme, snažím se k té problematice získat co nejširší zdroje informací. Pokud to souvisí s dějinami, je nejvhodnější chvíle a právě ten moment, kdy sahám po kronikách a nasávám ducha doby. Upozorňuji ale důrazně, že to jsou sice knihy zajímavé, není to ale ani fantasy ani thriller - i když se i tam občas objevují prvky těchto žánrů.

7 07.05.2011

Opětovně se dopouštím poklesku komentování knihy, kterou jsem nečetl (bohatě mi stačily komentáře Paulhuntra a Rockwooda, abych si udělal názor) - narazil jsem ale při svém poletování na hodnocení Stmívání paní Stephenie Meyer, o které se prostě musím podělit :
na americkém webu www.goodreads.com jsou ve výběru pěti(!!!) nejhorších knih všech dob uvedeny hned dvě(!!!) knihy této spisovatelky Stmívání 1 a Stmívání 3. A za sebe jen dodám, že bych z celé řady negativních recenzí soudil, že u Stmívání nejde ani tak o "upírskou knihu", jako spíš o stmívání spisovatelské profese.

Přiznám se, že nemám nijak rád lovecké povídky a tahle záliba v zabíjení zvířat se vymyká mému chápání. Zastávám názor ,vštěpovaný mi otcem, že chlap má zabít zvíře, pokud mu chce zkrátit utrpení a nebo jej chce sníst - případně pokud to zvíře chce sežrat jeho. Všechny ostatní případy jsou zhovadilostí. Tady v těch - vesměs krátkých povídkách - se ale občas objeví něco, kvůli čemu je čtu. Přírodní poezie v próze, popisy lesních zákoutí atp. - pokud to není přehnané až do kýče, tak si tím dokáži pročistit duši.

7 20.03.2011

Každý den zázrak je Hrabalův výběr povídek z už dříve publikovaných sbírek(výjimku tvoří několik, které vyšly v témže roce v Krasosmutnění), není tedy zvláštní důvod,abych je nějak extra komentoval. Vede mne k tomu spíš předešlý komentář a vnitřní potřeba reagovat na něj. Souhlasím s tím, že v souboru cca třicítky povídek jakéhokoliv autora je možné objevit povídky slabší, průměrné i skvělé a jsem ochoten se vsadit, že kdyby 10 čtenářů mělo jednotlivé povídky zahrnout do těchto tří kategorií, došli bychom k zajímavým, ale diametrálně odlišným výsledkům, je to opravdu hodně subjektivní. Ale označit Hrabalovy povídky za brak mi připadá jako opravdu silné kafe. Před časem u mne v pubu probíhala diskuze na téma "BRAK" a i když jsme vyvinuli několik laických teorií, na Hrabalovy povídky by se žádná použít nedala. Navíc je prostá úvaha - stal by se autor píšící brak českým nejpřekládanějším autorem ve 20. století? Většina jeho věcí byla psána "do šuplíku" a vydána s odstupem času. Jediné, co by mu jako autorovi bylo možno vytknout, jsou jeho autocensurní zásahy (o tom jsem ale už tady mluvil). Slyšel jsem, že se dokonce kdysi konala u Lennonovy zdi na Kampě akce omladiny spojená s protestním pálením jeho knih - nebyl jsem u toho, nic bližšího nepovím. Vzhledem k tomu, že jsem uvedenou dobu prožil na vlastní kůži (a přežil), mu rozhodně nezazlívám, že své věci trochu "učesal", aby mohly vůbec vyjít. Výhrady bych měl spíš k řadě jiných "zasloužilých umělců všeho druhu", kteří tou dobou proplouvali jako ryba ve vodě. A vyčítat mu délku souvětí pokládám dokonce za poněkud směšné, nezáleží na tom, jak je souvětí dlouhé, ale co je jeho obsahem (pokud tedy čtenář od vět typu "Ema má mísu" pokročil natolik, že je schopen obsah sledovat, aniž by se v něm ztratil). Už té obhajoby nechám - díval jsem se po delší době na televizi na Čarodějky ze Salemu a čas i pro mne pokročil.

7 28.02.2011

Kluby poezie je kniha, která se svým způsobem z Hrabalovy tvorby tak trochu vymyká a ocení ji nejspíš především čtenář „fajnšmekr přes Hrabala“. Je to kniha, která se nám může jevit jako pozoruhodný experiment, vznikla rytmickým střídáním dvou protichůdných textů, textů ryze hrabalovských a to Hlučné samoty a Něžného barbara . Inspirací pro způsob sestavení knihy byly roláže – tuto výtvarnou techniku svého přítele Jiřího Koláře Hrabal aplikoval na text. Jak sám říká v předmluvě, …“ spojil jsem svoje dva libeňské texty rytmicky tak, jak je sestaven list akátového stromu, dva texty, které se do sebe zasouvají jak zipy, sestavil jsem ze dvou příběhů periferní baladu na počest těch poetických mladíků, na počest Vladimíra, a konec konců napsal jsem ten text pro všechny lidi, kteří milují folklór a poezii…“.
Kapitoly převzaté z Příliš hlučné samoty mají volnější tempo, jsou to texty spíše filozofující, nijak neukončené a přecházející vlastně plynule jeden v druhý, text o něžném barbarovi Vladimíru Boudníkovi je naopak velmi dynamický, každá kapitola je jednou Hrabalovou vzpomínkou na Vladimírka a míhá se sem tam i další kumpán Bondy a kapitoly jsou klasicky příběhové, tvoří uzavřený mikropříběh s pointou. Přechody mezi kapitolami jsou jasně zřetelné, kupodivu nepůsobí nijak rušivě a spojení těch dvou, v podstatě diametrálně odlišných textů se naopak dobře čte (hlava si mezi kapitolami stačí odpočinout).
Zajímavý je i samotný vznik a název knihy. Toto dílko nevelkého rozsahu a celkem nenápadné, které se jaksi v záplavě známějších (také díky filmu) Hrabalových knih tak nějak takřka ztratilo (trvalo od roku 1981 přes 30 let, než vyšlo druhé vydání) bylo inspirováno včetně svého názvu, jak říká Hrabal v předmluvě: „Na svých toulkách pražskou periferií se Vladimír Boudník setkal se skupinou mladíků, kteří jsouce dojati a vzrušeni podivuhodným zákoutím, napnuli nad ten prostor bílý transparent s nápisem KLUB POEZIE. Tak vítr vzdouval ta poetická upozornění zavěšená na čtyřech tkalounech tak dlouho, než déšť a vichr plátna urval, než čas odvál i tu skupinu básnických mladíků…“
(V roce 1964 napadlo studenty gymnázia Na Zámečku v pražské Libni vydávat literární časopis. Příhodně jej pojmenovali Divoké víno – redaktor Ludvík Hess si tu legraci tuším nakonec i odseděl - a kolem něj vyrostla platforma mladých začínajících básníků . Divoké víno byl literární a umělecký časopis vydávaný od září 1964. Nikdy nebyl oficiálně povolený a jeho vydávání ukončil administrativní a policejní zásah počátkem roku 1972. V současné době vychází od roku 2002 v internetové podobě - http://www.divokevino.cz/5111/index.php.)

7 17.02.2011