nightlybird komentáře u knih

Každý den zázrak je Hrabalův výběr povídek z už dříve publikovaných sbírek(výjimku tvoří několik, které vyšly v témže roce v Krasosmutnění), není tedy zvláštní důvod,abych je nějak extra komentoval. Vede mne k tomu spíš předešlý komentář a vnitřní potřeba reagovat na něj. Souhlasím s tím, že v souboru cca třicítky povídek jakéhokoliv autora je možné objevit povídky slabší, průměrné i skvělé a jsem ochoten se vsadit, že kdyby 10 čtenářů mělo jednotlivé povídky zahrnout do těchto tří kategorií, došli bychom k zajímavým, ale diametrálně odlišným výsledkům, je to opravdu hodně subjektivní. Ale označit Hrabalovy povídky za brak mi připadá jako opravdu silné kafe. Před časem u mne v pubu probíhala diskuze na téma "BRAK" a i když jsme vyvinuli několik laických teorií, na Hrabalovy povídky by se žádná použít nedala. Navíc je prostá úvaha - stal by se autor píšící brak českým nejpřekládanějším autorem ve 20. století? Většina jeho věcí byla psána "do šuplíku" a vydána s odstupem času. Jediné, co by mu jako autorovi bylo možno vytknout, jsou jeho autocensurní zásahy (o tom jsem ale už tady mluvil). Slyšel jsem, že se dokonce kdysi konala u Lennonovy zdi na Kampě akce omladiny spojená s protestním pálením jeho knih - nebyl jsem u toho, nic bližšího nepovím. Vzhledem k tomu, že jsem uvedenou dobu prožil na vlastní kůži (a přežil), mu rozhodně nezazlívám, že své věci trochu "učesal", aby mohly vůbec vyjít. Výhrady bych měl spíš k řadě jiných "zasloužilých umělců všeho druhu", kteří tou dobou proplouvali jako ryba ve vodě. A vyčítat mu délku souvětí pokládám dokonce za poněkud směšné, nezáleží na tom, jak je souvětí dlouhé, ale co je jeho obsahem (pokud tedy čtenář od vět typu "Ema má mísu" pokročil natolik, že je schopen obsah sledovat, aniž by se v něm ztratil). Už té obhajoby nechám - díval jsem se po delší době na televizi na Čarodějky ze Salemu a čas i pro mne pokročil.

7 28.02.2011

Kluby poezie je kniha, která se svým způsobem z Hrabalovy tvorby tak trochu vymyká a ocení ji nejspíš především čtenář „fajnšmekr přes Hrabala“. Je to kniha, která se nám může jevit jako pozoruhodný experiment, vznikla rytmickým střídáním dvou protichůdných textů, textů ryze hrabalovských a to Hlučné samoty a Něžného barbara . Inspirací pro způsob sestavení knihy byly roláže – tuto výtvarnou techniku svého přítele Jiřího Koláře Hrabal aplikoval na text. Jak sám říká v předmluvě, …“ spojil jsem svoje dva libeňské texty rytmicky tak, jak je sestaven list akátového stromu, dva texty, které se do sebe zasouvají jak zipy, sestavil jsem ze dvou příběhů periferní baladu na počest těch poetických mladíků, na počest Vladimíra, a konec konců napsal jsem ten text pro všechny lidi, kteří milují folklór a poezii…“.
Kapitoly převzaté z Příliš hlučné samoty mají volnější tempo, jsou to texty spíše filozofující, nijak neukončené a přecházející vlastně plynule jeden v druhý, text o něžném barbarovi Vladimíru Boudníkovi je naopak velmi dynamický, každá kapitola je jednou Hrabalovou vzpomínkou na Vladimírka a míhá se sem tam i další kumpán Bondy a kapitoly jsou klasicky příběhové, tvoří uzavřený mikropříběh s pointou. Přechody mezi kapitolami jsou jasně zřetelné, kupodivu nepůsobí nijak rušivě a spojení těch dvou, v podstatě diametrálně odlišných textů se naopak dobře čte (hlava si mezi kapitolami stačí odpočinout).
Zajímavý je i samotný vznik a název knihy. Toto dílko nevelkého rozsahu a celkem nenápadné, které se jaksi v záplavě známějších (také díky filmu) Hrabalových knih tak nějak takřka ztratilo (trvalo od roku 1981 přes 30 let, než vyšlo druhé vydání) bylo inspirováno včetně svého názvu, jak říká Hrabal v předmluvě: „Na svých toulkách pražskou periferií se Vladimír Boudník setkal se skupinou mladíků, kteří jsouce dojati a vzrušeni podivuhodným zákoutím, napnuli nad ten prostor bílý transparent s nápisem KLUB POEZIE. Tak vítr vzdouval ta poetická upozornění zavěšená na čtyřech tkalounech tak dlouho, než déšť a vichr plátna urval, než čas odvál i tu skupinu básnických mladíků…“
(V roce 1964 napadlo studenty gymnázia Na Zámečku v pražské Libni vydávat literární časopis. Příhodně jej pojmenovali Divoké víno – redaktor Ludvík Hess si tu legraci tuším nakonec i odseděl - a kolem něj vyrostla platforma mladých začínajících básníků . Divoké víno byl literární a umělecký časopis vydávaný od září 1964. Nikdy nebyl oficiálně povolený a jeho vydávání ukončil administrativní a policejní zásah počátkem roku 1972. V současné době vychází od roku 2002 v internetové podobě - http://www.divokevino.cz/5111/index.php.)

7 17.02.2011

Tahle kniha je zcela netypická a myslím si, že ne každého čtenáře zaujme, poskytuje ale do jisté míry obraz doby a osobně ji považuji tak trochu za kukátko když ne přímo do Hrabalovy duše, tak do jeho literární dílny. Pozornosti bych doporučil zvlášť Sešitky nerozlišujících pozorností, z kterých jen tak namátkou vybírám :

"Kříž vznikl průsečíkem čtyř světových stran, aby kdekoliv na světě mohl být na něj přibit nevinný člověk."
"Život je trvalá obrana před tím, co přijít musí. Že je tak málo sebevražd, co?"

Jistě by se dala vybrat celá řada pasáží, jak jsem se ale kdysi zmínil, nejsem vlastníkem scaneru, ale jsem zato líný a tato kombinace mi brání ve vložení obsáhlejších pasáží. Navíc nevidím důvod - co zaujalo mne, nemusí vůbec zaujmout kohokoliv dalšího. Takže bude lepší, když obětujete nějakou chvíli svého času a podíváte se sami, jestli vás něco neosloví.

7 16.02.2011

Třetí Hrabalova kniha – novela Taneční hodiny… - patří rozhodně mezi ty, kterými by čtenář s Hrabalem začínat neměl. Pepinovi přibylo let, na jeho jazyku to ale ani přinejmenším znát není, jeho řeč se řítí jako lavina, je to gejzír historek ze života, myšlenek, lidových moudrostí, odkazů na jména osobností jako Puškin, Mozart, Ježíš Kristus nebo Edison, o nich hovoří s velkou dávkou familiárnosti a neformálnosti jako by s nimi husy pásal, i když by je jako švícko vlastně ani znát neměl, promluv, ve kterých se mísí tragika s optimismem, vypráví o Janu Husovi, svatém Václavu, básníku Bondym, o svých nápadnicích a milenkách, cituje pasáže ze svých oblíbených knih, snáře Anny Novákové a Pohlavní zdravovědy páně Batisty a vytváří tak surrealistický volný tok myšlenek a asociací a to převážně hovorovým až expresivním jazykem, který je strýci Pepinovi vlastní a celý ten báječný kolotoč historek - jakkoliv se může jevit jako monolog senilního staříka snažícího se vymluvit mladé dívčině „díru do palice“ - má svoje návaznosti, svoji vnitřní sounáležitost, i když v podstatě o žádný děj ani pointu vlastně nejde. Strýc Pepin se nám představuje jako jakýsi superpábitel, přesto ale pozorný čtenář, který se neztratí v tom maelströmu slov, najde slova, která stojí za zapamatování – a nebude mu ani vadit těch 90 stran souvislého textu.
Mně se to mluví, já mám Taneční hodiny … jen v Automatu svět, kde je zřejmě zkrácená variace asi zhruba na polovinu. Rozhodně je to ale čtivější než třeba 40 stran 18. kapitoly Odyssea, kde úplně chybí interpunkce a které jsou ryze surrealistické, na rozdíl od Hrabalovy novely, která je oživena další stránkou jeho projevu (pro kterou je často přirovnáván k Haškovi) a to součástí městského folklóru – hospodskými historkami. Aby mi bylo rozuměno – nechci srovnávat Joyce či Haška s Hrabalem, bylo by to srovnávání nesrovnatelného.
Proč je mi tahle novela sympatická ? Je to dáno mou jakousi sounáležitostí s Pepinem. Podobné surrealistické stavy, jaké Hrabal přisoudil jemu v mluveném projevu, se u mne objevují při četbě. Určité slovo nebo fráze funguje jako startér surrealistických vizí, které mi proběhnou hlavou jako film. Naštěstí to dělají jen některé knihy, jinak bych asi nemohl dost dobře číst, odvádí to od čteného textu a brání v koncentraci.
A Hanzlík jako filmový Pepin je skvělý (byť ve filmu podle jiné Hrabalovy knihy).
Každopádně považuji Taneční hodiny za vrchol Hrabalova "pábení" (autorem tohoto pojmu není Hrabal, ale snad Jaroslav Vrchlický a do okruhu Hrabalových přátel se toto slovo dostalo prostřednictvím Kamila Lhotáka a jak je vidět, úspěšně se ujalo).

7 15.02.2011

Koncem ledna uplynulo 5 let od smrti první "první dámy" České republiky - to byl impuls, který mne přiměl k vložení tohoto 1.vydání její biografie. Domnívám se, že tato žena je v poválečné historii naší země vskutku první a snad i jedinou (zatím), která si toto oslovení zaslouží. Ne snad kvůli své politické orientaci, hogo-fogo původu, nebo bůhví jakým oslnivým osobním kladům, ale pro svou obyčejnou lidskost.
A že si ji povšimli i za hranicemi dokládá skutečnost, že v roce 1991 jí byl za charitativní práci udělen v Norsku organizací Stiftelsen Arets Budeie (jako první ženě bez norského občanství) titul Žena roku a v Nizozemsku převzala v roce1995 dětskou cenu „baronka ze Země všech časů“. Nemyslím si, že by to byla obdoba čestných doktorátů, udělovaných politikům při příležitostné návštěvě.

7 02.02.2011

Román má zajímavou historii, původně napsala Loukotková pouze novelu, která se v podstatě zabývala pouze Petroniem a která byla censurou v době protektorátu zakázána, autorka tématiku přepracovala do divadelní hry Soudce krásy, která se měla realizovat na jaře 1945 v ND. Z realizace nešlo a Loukotková látku znovu přepracovala a rozšířila o Petroniova protihráče Nerona a vytvořila tak po historických studiích monumentální a věrohodný obraz Říma v období začínajícího křesťanství, bohatou fresku zahrnující život u dvora i život plebsu, fresku jiskřící láskou i nenávistí.
Alix - není nijak neobvyklé, pokud autor historického románu použije pro zvýraznění koloritu doby v dialozích poněkud jiného než současného hovorového jazyka, někdy až archaického (i když je zřejmé, že naše představy o tehdejším způsobu mluvy vycházejí pouze z literární pozůstalosti a to může být poněkud zavádějící)

7 12.01.2011

Kniha, kterou by si neměl nechat ujít žádný čtenář, zajímající se o případné mimozemské civilizace. Na rozdíl od spousty spekulativní literatury na toto téma jde o práci fyzika a vědce, který namixoval působivý koktejl ze současného poznání od astronomie po biologii, okořeněný notnou dávkou selského rozumu a doplněný pěknou porcí odkazů (za které by se nemusel stydět ani Ecco) na vědeckofantastickou literaturu a jako třešinka na dortu trochu historek o celebritách z vědeckých kruhů. Vznikla tak kniha, která sice neobjevuje Ameriku, ale na druhé straně není kompilátem knih dříve vydaných (jak to často u podobných publikací bývá), kniha, která je stejně zábavná jako poučná a která může čtenáři poměrně dost nabudit mozek (za předpokladu, že je co nabudit).

7 21.12.2010

Právě různorodost autorů a jejich stylů nám umožní lépe pochopit způsob japonského stylu života a jejich pohledu na něj, tak diametrálně odlišný od našeho evropského a snad právě proto i v řadě ohledů inspirativního.

7 24.11.2010

K této knize mám velmi specifický vztah, díky ní jsem před mnoha lety zjistil, že nečtu jako každý jiný civilizovaný člověk, ale způsobem, který by potěšil Chocholouška. Ta kniha je v tom ale zcela nevinně, mohla to být kterákoliv jiná s poutavým dějem.

Rebeka se stala pojmem, byla přeložena do desítky jazyků, zfilmována, získala si přízeň spousty čtenářů a mohu konstatovat, že i moji. Silný psychologický příběh, příroda pobřeží Cornwallu, závěr gradující až do detektivní zápletky, bohatý jazyk a stylistická zručnost okořeněná - jak už to u Daphne bývá - trochou tajemna. Co víc si přát? Mimo sálajícího krbu, sklenky skotské a dobrého doutníku - pochopitelně.

7 16.11.2010

Updike byl pro psychologičnost svých próz často nazýván "Dostojevským XX.stol.", tento jeho rys se projevuje i v kresbě jeho postav. Mám pocit , že je v současné době poněkud opomíjen, že současná doba přeje poněkud jednoduššímu typu próz. Chceme se především bavit a užívat si. Přemýšlení (někdy a někoho) bolí.

7 11.11.2010

Vynikající zpracování biblického příběhu - Knihy soudců - téma, které autor dokázal rozvinout do epické šíře a prostřednictvím poutavého a dramatického příběhu proniknout do samého nitra a podstaty člověka. Pokud budete číst tuto knihu, nezapomeňte si přečíst Feuchtwanderův doslov, obsahuje zajímavé myšlenky o úloze historického románu.

7 30.11.-0001

Výběr sestavil a přeložil Michael Žantovský - krátké, vtipné hříčky s jiskřivým intelektuálním humorem a jemnou ironií výborně použitelné na okamžité odbourání depresí, spleenu a vůbec špatné nálady.
11.6.2013
Ale narazil jsem i na text : „Víc než kdy předtím v dějinách dnes lidstvo stojí na křižovatce. Jedna cesta vede k zoufalství a naprosté beznaději. Druhá k úplnému vyhynutí. Doufejme, že budeme dost moudří a vybereme si správně.“

7 30.11.-0001

Tuto knihu jsem dostal jako dárek od přítele, který to považoval za vynikající fór ( konec konců stala 8,40 Kčs - pozor, tehdy ekvivalent 7 desítek v hospodě IV. kategorie). Mne ale kupodivu oslovila natolik, že jsem začal poezii číst. No nečtěte to, když jsou tam taková životní moudra jako na př: Páv/ // Když do velkého vějíře / páv zvedne ocas jako štít, / je potom krásný k nevíře. / A šklebí na nás nahou řiť. // - a mnoho jiných, nebudu vám je vypisovat, přečtěte si to sami.

7 30.11.-0001

Tetralogii Mandy Scott Boudika jsem v podstatě přečetl díky svému počínajícímu „hosipu“.Narazil jsem na ni náhodně v knihovně a měl jsem pocit, že byla tady hodnocena vcelku kladně a naštěstí jsem si už nepamatoval, že byla označena jako sci-fi a fantasy (což je do jisté míry žánr, který dvakrát nemusím). A to je pochopitelně blbost – s fantasy to nemá nic společného a s SF už vůbec ne.
Je to čistokrevný historický román z Británie počátku letopočtu popisující boje keltských kmenů s Římany, snažícími se o kolonizaci britských ostrovů. Je pravdou, že popisované děje jsou nepochybně z větší části dílem autorčiny imaginace. Těžko si dělat představu o způsobu života a myšlení (především Keltů) lidí, od kterých nás dělí dvě tisíciletí. Písemných materiálů z té doby je poskrovnu (navíc převážně jednostranných – římských) a tak zbývají jen nepříliš četné archeologické nálezy. Přesto se ale autorce podařilo vytvořit dílo, které působí věrohodně, s živými plnokrevnými postavami, které je docela dobře čtivé a je sto zaujmout celou škálu čtenářů – od prostých zájemců o historii, po milovníky válečné vřavy i romantických příběhů a po „potomky Keltů“ mezi námi.Podařilo se také nenásilně „vmontovat“ do knih slušnou dávku druidské mystiky a keltského pohledu na přírodu kolem nás – a to možná vedlo k tomu řazení mezi fantasy, jak jsem ale říkal, je to historický román, hlavní postavy jsou historicky doložitelné, jak Keltové, tak i Římané. Dokonce se mi podařilo lokalizovat ostrov Mona (školící středisko druidů) – je to ostrov s nejdelším názvem obce na světě - velšsky se ostrov jmenuje Ynys Môn.
Takže mohu konstatovat, že jsem si docela početl, je to okolo 2000 stran celkem zábavného čtiva, které mohu s klidným svědomím doporučit. Mezi jednotlivými knihami jsou sice rozdíly v poutavosti, to je ale natolik subjektivní, že to nemá smysl rozebírat – platí známé „Někdo holky, někdo vdolky“ - proto jsem také nijak nehodnotil jednotlivé knihy, ale tetralogii jako celek.
A poznámka na závěr : Na motivy natočil v roce 2003 Bill Anderson film Královna bojovnice (který jsem žel bohu neviděl).

6 08.07.2014

Shane je šejn - a je zbytečné k tomu cokoliv dodávat. Snad jen, že z mého pohledu se mu rovná snad jen Monte Walsh. Do frasa, že on to napsal stejnej chasník.

6 17.02.2014

Potřeboval jsem si po Lindsayovi a jeho Dexterovi poněkud spravit chuť a tak jsem sáhl v knihovně po tomhle Parkerovi. Ne, že by to byl bůhvíjaký zázrak, je to oddychovka jako řada jiných (a že jich i on stačil napsat pěknou řádku a dokonce jsem jich i několik přečetl). Jejich výhodou je zpravidla nepříliš komplikovaná zápletka, počet postav nepřesahuje schopnost zapamatování si i pro člověka s bídnou pamětí, jejich psychologie je poměrně přímočará a bez patologických úchylek, děj ubíhá poměrně svižně. Autor píše krátké kapitoly, používá rovněž krátké nekomplikované věty - jedním slovem na chvíli se zabavíte, aniž by vám hrozilo nebezpečí, že si zavaříte mozek a museli jste ty dvě, tři hoďky (než to přečtete) sedět s pytlíkem s ledem na hlavě.
Ocení to především čtenáři, kteří často jiným autorům vytýkají spousty zcela zbytečných postav a komplikované popisy krajiny, různých vztahů a pobočných dějů, psané navíc v dlouhých a zašmodrchaných souvětích (které naopak často používám já).

6 25.10.2013

Dal jsem Scarrowovi ještě jednu šanci a touhle knihou se rehabilitoval. Jeho popis zhroucení civilizace po akcích blíže nespecifikované skupiny je celkem realistický (i když si osobně myslím, že by nebyl tak rychlý a prakticky v řádu dnů), ukazuje naši velice křehkou závislost na energiích a současně odhaluje jak slabá je civilizační vrstva (spíš jen nátěr) na nás a jak snadno ji dokáží okolnosti setřít a probudit v nás prehistorické zvíře. Odborníci tvrdí, že po kolapsu civilizace by se lidstvo po třech generacích ocitlo na úrovni doby kamenné. S přihlédnutím k tomu, jak jsou obecně známy nejrůznější praktické dovednosti, si myslím, že by to bylo ještě rychlejší, většinou už ani nemáme co zapomínat.
Děj knihy je svižný, postavy celkem psychologicky uvěřitelné, čte se to docela dobře, poselství knihy - že štěstí přeje připraveným - je srozumitelné a akceptovatelné. Co si víc přát na ukrácení dlouhých chvil.

6 19.08.2013

Tahle kniha není žádný modní krvák, přesto se mi četla docela dobře, je v ní pěkně zachycena severská přírodní atmosféra s nádechem ... napadá mne mystika, jak o ní mluví Munthe - je to ale nepřesné.
Pokud se vám kniha líbila, umocněte si prožitek z ní pohledem na moře a ostrovy - i když to pochopitelně není Öland

6 08.07.2013

Nohy z Kalomnosu je devátá knížka Mirka Fišmeistra. Kalymnos neznám, mým oblíbeným řeckým ostrovem je Kerkýra alias Korfu a i když znám několik dalších ostrovů, Kalymnos mezi nimi není. Přesto jen název sbírky ve mně vyvolává představu kilometrových pásů žlutého písku, oživených řadou šlépějí bosých nohou a v dálce siluetou dívčí postavy.
Nebo také vizi nohou, opálených řeckým slunkem, obalených mokrým pískem a s bílými skvrnami zaschlé soli, na kterých čtenář vchází do vnitřního básníkova světa.
Nečekejte turistický prospekt, ani lyrické líčení přírodních krás, jeho vnitřní svět je - jako ostatně v jeho dřívějších knihách – inspirován především „básníkovou Zúzou“ (abych občas vykradl sám sebe) a je popsán ohňostrojem nápadů, gejzírem slov valících se na čtenáře s dravostí mořské vlny. Snad ty „nohy“ v názvu také symbolizují delší krok. Básník se na rozdíl od dřívějších sbírek rozepsal, objevují se básně rozsáhlejší, s větším počtem veršů – přestože se kniha tak může jevit, nevnímám ji jako pásmo, spíš jako momentky času, střípky pocitů, jako komboloi se kterým si básník pohrává.
Co se ale nezměnilo, je někdy až dětská hravost při žonglování se slovy a kouzlení s pojmy, splétání a spojování protichůdného až nespojitelného, cpete se s ním Púdinkem a čekáte odkud na vás vyprskne Šklíba.
Nejsem literární kritik, nehodlám jednotlivé básně cpát do šuplíčků s nápisy poetizmus, surrealizmus, symbolizmus, dada a já nevím ještě jakých. Jsem čtenář a znám jen dvě kategorie veršů – vyvolává ve mně nějaký pocit, nechává mne chladným. Já vím, je to neodborné, subjektivní. Ale také vím, že pokaždé, když knihu rozevřu, se básně mezi těmito kategoriemi přesouvají, takže pokaždé ji vlastně čtu znovu a znovu.
Jsou tu verše, které jsou jako „píšťalka, která se srdce dotýká tím víc, čím je vzdálenější“, jsou tu verše, které působí dojmem, jako když „dítě si prstem maluje červenou rybu“ (autora verše neznám).
A jsou tu také verše typu „ Miroslav Fišmeister / je / jako je / jako je / daleko“ . Ano, někdy je tak daleko, že za ním nedohlednu…To ale není jeho, spíš moje chyba. Třeba ale dohlédne dál jiný čtenář.

Cestu rozpukanou suchem
zašíváme svými slzami

6 25.05.2013