NikaV komentáře u knih
Měla by to být povinná četba pro všechny ty starší, kteří vzpomínají, jak dřív bylo líp. A stejně tak i pro ty mladé, kteří si dnes nejspíš nedovedou představit, že kniha není fikce.
Matka a “dcera, oběma rozumím, obě chápu a omlouvám. O pár stránek dál nenávidím Julii, fandím Agnes, abych za chvilku zase v hlavě vše přehodnotila Kde se stala chyba? Geny lopatou neutlučeš? Nebo byla Julie prostě vyšinutá a nezvládla by ani vlastní dítě? Kniha mne donutila k přemýšlení a mrzí mne, že jsem nepochopila konec. Naopak mne těší, že v tom evidentně nejsem sama. :-)
Hlavního hrdinu Lukasze jsem od začátku nesnášela. Nevěrný samolibý slaboch, který si zasloužil, co dostal.
Kniha mne příjemně překvapila svou čtivostí, jen z jejího závěru jsem byla zklamaná. Jako by autorovi došlo, že už popsal spoustu stran a je potřeba děj rychle ukončit. (Mohl toho debila nechat ještě víc vycukat.)
Vztah, který je založený ryze na sexu, ženy často neunesou. Dřív nebo později můžou do hry vstoupit hlubší city.
Co Ti u mně chybělo?
Nezasloužil jsem si tě. Ten vztah mě dusil. Byl tak ideální, spořádaný, bolestně fádní Potřeboval jsem víc emocí.
Tak jsi ty emoce, blbečku, dostal, viď?
Co by bylo, kdyby. Tahle fabulace, odehrávající se v naší zemi po roce 1989 je tak děsivá!
Čtivě podaný kus společné historie dvou národů, o které se moc neví.
Knížka mne moc bavila, poprvé v životě jsem něco schválně četla pomalu, aby mi moje nová kamarádka Sisi vydržela co nejdéle. ;-)
"Jelikož jsem neměla ve tvářích důlky, což je u ženy obzvlášť rozkošné, vycenila jsem alespoň zdravé zuby."
Tahle a jí podobné věty mne dokázala během četby slušně vykolejit. To by přece seriálová Claire nikdy neřekla! :-)
Zatímco seriál byl nabitý emocemi, kniha mi přijde místy plochá a křečovitá. Je čtivá, to ano, a i z toho důvodu se pouštím do Vážky v jantaru. No a taky proto, že do dubna, kdy se konečně bude vysílat další série v TV, je ještě dlouhá doba.... :-)
"Takový sympaťák," pomyslela jsem si často zlomek vteřiny před tím, než mi došlo, že čtu o brutálním vrahovi.
U této knihy jsem si silně uvědomovala, jak je jednoduché se v někom splést. A jak je obtížné zůstat nestrannou. Kéž bych věděla, že soudci jsou si jisti.
Občas jsem přeskakovala, některé pasáže mne prostě nebavily. To své jsem si v knize ale našla.
Napínavý děj mne vtáhl, jen jsem pořád přemýšlela, jak kniha může být dílem dvou autorek. A ke konci jsem pochopila - devět desetin je dílem jedné z nich, jatkoidní závěr musela napsat ta druhá. :-)
Nelituji, že jsem si knížku přečetla, ale vracet se k ní nebudu.
Kruté, děsivé, tragické, napínavé a geniální.
Celé dny jsem se těšila, jak se před spaním začtu, abych se pak večer knihy leckdy ani netkla a dala přednost klidnému spánku. Cujo je jedna z nejhorších nočních můr, obzvlášť, jste-li jako já, matkou čtyřletého kluka.
Přiznávám se. Po mnoha letech, které mne dělí od puberty, jsem se asi vprostřed knihy podívala, jak to celé dopadne. Ani ne tak ze zvědavosti, jako z touhy po naději, že aspoň finále bude zajímavé (jak někteří hodnotící naznačovali). Tak asi proto je tahle trilogie určena náctiletým. :-)
Hej Tris, když mi slíbíš, že se propříště vybodneš na to trapný rozmrkávání slz, jdu s Tebou ještě dneska do Aliance.
Kdy... Jak to... Proč... Vždyť...
"Čti a neptej se," musela jsem si během čtení párkrát připomenout. A fungovalo to!
Jakmile se do stránek Divergence ponoříte, bez otázek a bez výhrad, nechce se Vám knihu odložit a nakonec si vážně oddechnete, že na Vás na nočním stolku čekají ještě Rezistence s Aliancí.
Pokud bych se snad chtěla nějak hlouběji nad dějem zamyslet (a já vlastně tak docela ani nechci), musela bych připustit jeho lehkou povrchnost. Jenže tahle autorka má vážně talent zajistit, abyste se nenudili - a to je něco, co si cením nade vše.
Napínavá a poučná kniha o pro mne dosud neznámé kapitole z dějin (nejen) litevského národa. Jsem ráda, že mne k jejímu přečtení dcery přivedly.
Všechny povídky jsou skvělé, ale nejhlubší stopu ve mně zanechal Nadaný žák. Ten pocit, když sledujete proměnu sympatického kluka v neskutečnou zrůdu, se snad ani nedá popsat. Kam se hrabou horory ...
Absolutně to nechápu. Jak nám ve škole mohli zamlčet tuhle kapitolu dějin lidstva?
A jo, sorry, já nějak zapomněla, že je to jen kniha. :-))
Čtu pomalu, ve víře, že pan Martin bude psát rychleji. :-)
Nejprve nadšení ze zajímavého tématu. Pak úžas z napínavého děje. V poslední třetině se vše nějak zvrtlo a začalo se nenápadně stránku po stránce rozpíjet v nudných nekonečných zápletkách. To, co mělo být vrcholem dramatu, u mne vzbuzovalo spíš pousmání. Kniha má asi 300 stran, ale zhuštění tak do dvou set by bylo fajn.
Bezva nápad vyprávět děj z pohledu několika "zúčastněných". Udržovalo mne to celou dobu v napětí, jak jedna událost bude vypadat z pohledu jiných. Ani chvilku jsem se nenudila, vážně čtivý příběh.
Hloupé příběhy bez vtipu. Škoda papíru. A to mám ráda i hodně černý humor. Jsem upřímně ráda, že se kniha nelíbí i mým skoro jedenáctiletým dcerám.