niknikita komentáře u knih
Tak jsem asi mimo mísu...ale tohle bych dala do kategorie "špatný dívčí románek"...
Moje první a možná i poslední Collinsová, ale v podstatě jsem se bavila. Čekala jsem "snobárnu", ale bylo to i vtipné a místy poučné čtení a líbilo se mi, jak autorka svým postavám podsouvala pravdivé myšlenky v kontextu s tím, co jim pak skutečně vyšlo z úst. Jak krásná realita běžného života :-)
Váhala jsem, jestli mám dát nejvyšší hodnocení, ale nakonec proč ne? Ta drsná skutečnost na konci knihy bylo sice "silný kafe" a taky těžko uvěřitelné, jenže žijeme v době, která nás od zrůdných jedinců nijak nešetří...bohužel.
Sama sobě se divím, že jsem to dočetla do konce, ale poslední stránky byly vlastně z celé knihy nejzáživnější. Měla jsem pocit, že se celou dobu nějak moc ztrácelo a nacházelo a ani magie v příbězích mne nijak nenadchla. A to nemluvím o rádoby milostných zápletkách...
Nepatřím k těm, co čtou krimi jako o závod, ale tohle se četlo samo a pár dnů jsem měla o čem přemýšlet. Asi si přečtu ještě pár dalších knih od stejného autora.
Věděla jsem, že tento příběh skončí špatně a stejně jsem do poslední řádky doufala...
Mimořádně silné a strhující čtení. Co dodat více?
Všechny podoby lásky je příběh, který mne zavedl do neznámé země a dal mi nahlédnout do lidských duší a osudů, které mne nenechaly lhostejnou. Líp, než Morsie to napsat neumím...
Na prvotinu velice dobrý a skvělě napsaný příběh. Snadno a rychle se četl a zůstal po něm smutek na duši, ale i tohle mám u Simmela ráda.
Inteligentní humor na tři odpoledne...já jsem se bavila, díky :-)
V šedivých adventních dnech jsem moc chtěla být taky někde v plážovém domku...ale abych se vyjádřila k věci, tedy ke knize. Docela příjemné čtení, až jsem záviděla postavám z příběhu, jaké osudové náhody je potkaly, ale proč si nedopřát dobré konce aspoň v knihách :-)
Krásný příběh a všechno podstatné tady moc hezky napsali jiní, tak bych se jenom opakovala. Už jsem napsala Ježíškovi...:-)
Souhlasím, že jde o strhující příběhy a zaslouží si pět hvězdiček, ale...asi jsem málo odolná, protože jsem nebyla schopná knihu dočíst, přestože jsem se k ní třikrát vrátila. Možná jsem to brala příliš osobně a taky mne napadalo srovnání, že podobně jako nevyléčitelně nemocná Mara se mohou cítit někteří staří lidé a konečně hodně na mne působily také osudy dětí, které zde figurují. Myslím si, že je to četba pro silné jedince a nebo aspoň do dnů plných slunce.
Strávila jsem s Celií Brayfeldovou rok v Gaskoňsku a docela si to užívala, protože jsem o kraji Tří mušketýrů a Cyrana z Bergeraku moc nevěděla. Někdy sice hodně osob, ale dějově slušně nabité, akorát jsem postrádala fotodokumentaci, protože by se sem vážně hodila. A jako bonus autorky je pár zajímavých, místních receptů...ačkoliv nevím,kde budu shánět všechny ingredience :-)
Nějak se mi vždycky nedařilo udržovat pozornost a občas jsem byla z jednotlivých postav a prolínání děje mírně zmatená, jako bych spolu s Jennifer trpěla ztrátou paměti. Řekla bych, že závěr byl nakonec asi z celého příběhu nejpřehlednější, dějově bohatější a bavil mne nejvíc.
Ale našla jsem v tomto příběhu několik krásných myšlenek, které jsem si přepsala do svého čtenářského deníku a za ty bych ráda poděkovala.
Skvěle napsaný příběh a v mnohém se neliší od skutečnosti. Kdo nezažil všechny absurdity té doby, těžko pochopí a uvěří, ale pro mne je Jiří Hájíček perfektní vypravěč.
Příliš fantazie a krutostí k tomu...po pětapadesáté stránce nějak nemám sílu číst dál.A přitom jsem tady našla hodně moudrého.
Ani nevím, jak hodnotit abych byla spravedlivá.
Začala jsem číst k večeru a to jsem neměla dělat. Měla jsem o noční zábavu postaráno a po třetí ráno jsem se musela hodně přemlouvat abych zavřela knihu a oči. Chtěla jsem být u toho, když se staří kamarádi ze střední snažili přiložit ruku k dílu na rekonstrukci staré stodoly, kterou koupili Paul s Annou...prostě krásný příběh o přátelství a nejen o něm. A šťastné konce - ty mám moc ráda.
Prominu Samovi jeho chlapské hrubosti, protože mu přičítám k dobru jak se krásně zamiloval.Druhá věc je skutečnost, že dvojí život se nedá žít do nekonečna a jak řekla Annina kamarádka Magda, chlapi neradi řeší problémy a tak je to nakonec vždycky na ženách. Všichni víme, kolik potíží nám přinese, když se nám srdce zblázní a rozum si vezme dovolenou a stejně se nám to stává a opakujeme stejné chyby.
Potom si přečteme příběh, který se v něčem podobá třeba i našemu - akorát si myslím, že tento se docela zbytečně vlekl...
Přiznám se, že jsem si při čtení této niterné výpovědi autorky musela jít několikrát "odpočinout" k lehčímu žánru. A taky jsem měla nutkavou potřebu vypsat se i ze svých ztrát - jenomže nemám literární ambice, takže jsou moje "osobní traumata" v šuplíku...
Ano, je to bohaté vyprávění o lásce, zradě nenávisti, ale hlavně o válečných zločincích a nikoho nemůže nechat lhostejným...