Niu
komentáře u knih
Komturova smrt
Haruki Murakami
No ty kráso! Já to přečetla, juchú! Nekonečných 752 stran ... Takhle. Murakamiho tvorba se mi celkem zamlouvá tou neobvyklostí vším, čím disponuje, ať je to příběh, postavy s jejich povahami či neobvyklý závěr příběhu. Myslela jsem, že knížku jsem četla od ledna 2024, ale ne, byl to květen tohoto roku. Za kapitolou 42 jsem se sekla a nešlo to dál několik měsíců. Využívaje prodlouženého víkednu jsem to dočetla prakticky na jeden zátah. Proč? To bylo tak poutavé-chytlavé-nechtělo mě to pustit! Určitě mám k tomu toho tolik, ale teď se mi v hlavě všechno víří dokola a nechce si to sednout. Bylo to opravdu zajímavé. Ta rodící se přátelství mezi všemi postavami (i těmi ideemi a metaforami). Nemůžu se ubránit tak trochu pocitu, že ty japonské ženy jsou opravdu jiné nátury a Murakami je vždy vykreslí tak, že bych řekla, že nejsou normální. Pak tam máme taky ty neustálé sexuální narážky a narážky na prsa. No, bez toho bych se obešla. Ale zas v příští knize to bude celé o penisech a koulích, protože tady toho bylo málo :o), takže si moc nevyberu. Ráda bych se prokousávala Murakamiho tvorbou, ale nejsem schopná jeho romány číst více než jeden kus za rok. Je to celkem síla. Ta rozvláčnost stojí jednu hvězdičku, ale jinak dobrý (a jsem na sebe hrdá :o) ). Líbí se mi překlad Tomáše Jurkoviče a jeho doslov, který napomůže i pochopení autorova díla.
Konec hlídky
Stephen King
(SPOILER) Jeden z mých velkých restů je dočten. Po možná měsíci a něco pauzy jsem dočetla zbylou polovinu knihy na jeden zátah. A ve výsledku to byla jízda. Důvodem neschopnosti pokračovat ve čtení bylo tak zvrácené chování hlavního záporáka a jeho psychický teror, plus zjevné finále Hodgese, které nejde zvrátit. Tohle mi rvalo srdce podobně jako Holly a Jeromovi. Zjevně Kingova "oblíbená" nemoc, jímž plní většinu knih (alespoň ty přečtené letos jí zahlcují). Trochu se ptám, zda-li je to cesta, jak se King s podobnou situací vyrovnává i v osobním životě. Příběh byl opravdu hodně těžký. Není to úplně typický King, ale líbí se mi i ty jeho další polohy. Navíc je to v rámci trilogie celkem dost promakané. Musím se přiznat, že asi první díl byl za mne nejvíc, dvojka byla hodně rozvláčná a úplně nedala prostor Hodgesovi a jeho partě, trojka byla povedená, ale jak už tady (komentáře v této sérii) zaznělo, King vyspoileruje sám sebe, což trochu ubírá na překvapení (nebo v mém případě odrazuje o pokračování ve čtení - kdo chce, aby jeho oblíbený hrdina umřel, že). Nicméně, jako první jsem četla Outsidera, který mi tak trochu vyspoileroval sérii Billyho Hodgese. Je to zvláštní pocit - teď je mi až smutno, že jsem dočetla a postavy mne opustily...Název je skvělý.
Mlha
Stephen King
Myslím, že asi tak 10 let trvalo, než jsem si knihu povídek přečetla. Nikdy jsem nebyla povídkový typ, i když jsem jich od Kinga už pár četla, ale poslední dobou se mi pod ruky dostaly krátké povídky točící se kolem nějakého tématu. Tak jsem si řekla, že zkusím další Kingovku. On vlastně tenhle rok se tak nějak točím kolem Kinga. Mlha, pojmenovaná po první povídce, která byla i zfilmována, je souborem dosti zajímavých a zneklidňujících povídek. Pár povídek jsem už četla v rámci jiných antologií, například takový Prám. Zažívala jsem pocity dejavu a pořád jsem se ptala, jestli to bylo zfilmováno, tak živě se mi to vybavovalo z paměti. Kdybych měla asi vypíchnout nějakou nej, tak by to byla Opice, Zkratka paní Toddové, Prám, Textový procesor, Nona, Babička. Některé byly takové chm-číst se to dalo, ale ... a pak jiné, které mi moc toho nedaly (Jaunt, Paranoia, Pro Owena ...). Ona i ta Mlha byla dost jiná než filmové zpracování, kterému dávám v tomto případě větší hodnocení (ta sexuální zápletka tam opravdu být nemusela a závěr si pamatuju úplně jináč). Pak by se tam našlo opravdu pár nechutných - wtf Nezmar (i ten Prám). Jsem ráda, že některé jsem nečetla večer (Babička). I když ty povídky jsou zdařilé, tak mistr King má takový nešvar (nebo nevím, jak to nazvat) - on vás prostě udolá těmi slovy a plynutím příběhu. Už vím, proč jeho povídky nerada čtu - je to souvislý nekonečný text, kdy si prostě kvůli napětí nemůžete udělat tu pauzu, protože máte pocit, že by vám něco uteklo, tak musíte číst a číst a proklínáte ho za to, proč text neprokládá nějakými dělítkami v průběhu (rozumějte, jako místo kapitol), a po dočtení jste celý uondaní, zalití potem a bolaví ze zatínaní všech svalů v těle. Tak se cítím po dočtení - totálně vyždímaná jak hadr. V Noně se mi líbil odkaz na Eso Merilla a další povídku Tělo (taktéž zfilmovanou). Čeho jsem si tehnle rok při čtení Kingovek všimla a co mi moc nesedí je, jak jsou všichni prošpikovaní rakovinou, jako by neexistovala jiná nemoc (teda kromě peritonitidy, což tady zaznělo taky několikrát). Suma sumárum - jo, sem tam povídky jsou fajn, ale kopu za romány.
Neobyčajné príhody jednej obyčajnej 4.A
Katarína Dančejová
Tohle zaslouží metál! :o) Říkala jsem si - co to je, vždyť to nedává smysl? A pak jsem se řezala smíchy zbytek povídky. Ta slovenština je taková rázná a příběh zhurta povyprávěn. Super.
Opravdový zbabělec
Jiří Maršálek
Líbil se mi jazyk, jakým byla povídka napsaná. Jako ze starých dob.
Co hledáš, najdeš v knihovně
Mičiko Aojama
Naprosto mě uchvátila upoutávka na knihu a obálka. Ta je tak nádherná (škoda jen, že pod přebalem už není tak barevná). Japonská literatura je jiná, oproti té evropské, ale jak si zvyknete i na povahu a chování lidí, převládá srdečnost, laskavost a přátelskost; dokonce i ta citovost tam je. Kniha se skládá z pěti příběhů, které se navzájem tak krásně proplétají. I když každá osoba zažívá jiné strasti života, tak jsem se našla ve všech. Mít takovou knihovnici. Panečku. Až je mi líto, že tady není žádné komunitní centrum (nebo třeba jen o něm nevím). Bylo to opravdu krásné a milé čtení, co rychle uteče. Líbily se mi všechny příběhy, ale Hiroja se mě dotkl nejvíce. A pak samozřejmě záhadná paní Komači.
Dortík
Josef König
To bylo celkem kruté. Ta pohoda na začátku se mi rozlila do žil, ale pak ... ???
Nové sliby
Lilly Lucas
Bylo to čtivé a to i díky tomu, že příběh byl z pohledu jedné z postav (vyprávění v ich formě). Byla tam skvělá atmosféra - zima, útulno, atmosféra malé vesničky a lidi, kteří se znají, jídlo i ty čokoládové poháry se šlehačkou.
Ale. Mám problém s romantickými knížkami, že chování hlavních postav je nelogické, neúpřímné, utíkají z daných situací a chovají se jako malé děti. Vlastně mi úplně tak nikdo nepřirostl k srdci. A vytáčí mě fakt k nepříčetnosti, když všichni jsou finančně zajištění až na půdu. To je pak život samosebou jednodušší (viz třeba i knihy M. Kasten a E. Kennedy). Ale to nic - teď čtu jednu další knihu, kde zase nelogicky je hlavní hrdina švorc, že nemá na jídlo (ale na fitko má).
Za čtivost a atmosféru bych dala 5*, ale příběh to dost srazil.
A vesmír se rozsvítil
Helena Drdlová
Taková všehochuť. Ty potenciální paralely se mi líbí. I tak tam byla dost těžká témata na málo stránkách. Líbil se mi příběh v příběhu - ta legenda.
Knihovna na Páté avenue
Fiona Davis
Byl to opravdu velice zajímavý a spletitý příběh. Během čtení jsem měla trochu potíže se opětovně začíst, když jsem se k četbě dostala. Možná to bylo i rozhořčením z příkoří, které se děly Lauře i Sadie. Bylo to opravdu někdy hodně komplikované, když přihlédneme k až třem generacím, během kterých se to odehrálo. Ve výsledku se mi kniha líbila a určitě ve mně bude dlouho rezonovat.
Smažená zelená rajčata ve Whistle Stop Cafe
Fannie Flagg (p)
Dočetla jsem a cítím takový zvláštní druh smutku. Jakože všichni odešli...a těší se, až se zase sejdou, třeba ve Whistle Stop Cafe. Velmi dobře znám filmové zpracování, které mě tehdy jako dítě velmi zasáhlo. Je tam opravdu nádherně vykreslená atmosféra doby, možná trošku nepochopitelná nebo lépe neuchopitelná mentalita lidí tehdejší doby (a to nemyslím ve zlém). Stýská se mi, asi stejně jako Evelyn. Moc se mi líbily ty rozhovory mezi ní a Ninni. Krátké kapitolky byly super, takže čtení celkem rychle ubíhalo. Jen jsem měla dost problém s časem i se jmény lidí a vztahy mezi nimi (kdo ke komu patří). A vlastně Idgi zůstala záhadou. Jo, sice trochu zmatení, ale je to kniha, která vám vyrazí dech. Tak mi pukalo srdce nad Smokeym.
Tajemství Velkého Vonta
Jaroslav Foglar
Do třetice všeho dobrého. Oproti čtení v dětství to ztratilo kouzlo, co to mělo. Ale i tak to patří mezi pěkné příběhy.
Můj první polibek
* antologie
Tak nějak jsem hodnotila každou povídku zvlášť, ale našla jsem i tuhle ucelenou verzi. Bylo to milé krátké čtení a celkem mě to vtáhlo, i když dávám přednost románům (hlavně těm dlouhým). Každý příběh měl své kouzlo. Mi se nejvíce líbily tyto: Rum, holky a trnitý růže (solidní záchvat smíchu mě doprovázel celou povídkou), Z deníčku smrtky (hodně mě pobavil hlavně začátek), Při líbání jsou prý oči zavřené (sarkasticky komické).
Větší než my dva
Jaroslav Totušek
Nejsem fanda špionážních záležitostí, ale přece jen konec to vyvážil.
Poslední poprvé
Kristýna Poláčková
Moc pěkné, milé, ostýchavé. S pachutí. Věřím, že to pokračuje.
