Norri komentáře u knih
Aldebaran je velmi zvláštní sci-fi komiks. Klame tělem. Dějově není nijak složitý, ale není lehké jej výstižně popsat. Během čtení se postupně proměňuje a rozkvétá. Zpočátku jsem přemýšlel nad tím, co vlastně definuje sci-fi žánr. Zda stačí o jakémkoliv ději prohlásit, že se odehrává na jiné planetě a tím pádem je to sci-fi. Trošku samozřejmě přehráním, ale kromě jiné flóry a zcela fantastické fauny děj zpočátku obsahuje jen velmi málo vědecko-fantastických prvků. Aldebaran totiž začíná jako dobrodružství dvou puberťáků, kteří byli okolnostmi přinuceni vydat se sami na cestu. Postupně pak začínají přibývají závažnější motivy, společenská témata a fantastická odhalení, které tento svět rozvíjí. Je to svět, kde v muzeu stojí raketoplány, které už nikdo neumí ovládat, a lidi se pohybují v dřevěných vozících poháněných malým nevyčerpatelným motorem anebo větrem. Je to svět plachetnic a vzducholodí. Ke střelbě se zde používají kuše i pistole a všemu vládne nábožensko-militaristická diktatura.
Ke zvláštnímu dojmu z komiksu přispívá i kresba, která mi pro sci-fi komiks přišla až nepatřičná. Kresba postav a jejich mimiky mi připadala lehce “neohrabaná”, ale brzy jsem si na ni zvykl a přestal jsem s ní mít problém. Kresba všeho ostatního je skvělá. Mimozemské zvířata působí věrohodně a hodně pomáhají vytvářet dojem skutečného světa.
Celý komiks jako celek skvěle funguje. Ten svět vás vtáhne a prožijete v něm pár hodin dobrodružství. Moc dobře se to četlo. Jediné, co by se tomu dalo vytknout, je absence vysvětlení, proč lidstvo na Aldebaranu během čtyřech generací tak moc technicky zdegenerovalo. Absence spojení se Zemí se mi nezdá jako relevantní důvod.
Ne, tenhle komiks není o pěkné kresbě. Ona teda místy pěkná je, ale většinou je jako by ji někdo vysmrkal. Tenhle komiks je o drsném příběhu. Je o parchantech z jihu. Zatraceně, vždyť i nejkladnější postava je dědek, který pro ránu nejde daleko a na první dobrou vidí rudě. Tenhle komiks je jako výlet do hnusné putyky v té části města, kam už policajti nechodí ani ve dvou. Tentokrát jsem ten výlet přežil se zdravou kůži a už teď se těším, až se tam vypravím znovu.
Příběh o hrdinství, sebeobětování, platonické mezigenerační lásce a žlutém parchantovi, který tam razí jak pěst na oko. Věřím, že jsem touto knihou uzavřel příběhy, které jsem už znal z filmových adaptací a těším se na nové neznámé příběhy. V této knize mi znalost děje vadila asi nejvíce. Ale i tak jsem si to užil. Kresba si drží vymakaný standart z "Velké tučné zabijačky" a příběh se kvalitou vyrovná "Drsnýmu sbohem" a "Ženské, pro kterou bych vraždil". Miller zde nepracuje tolik s gradováním napětí ve scénách jako v předchozích knihách, ale spíše s rychlostí vyprávění. V některých chvílích zpomalí vyprávění na jeden panel na stránku, aby po několika listech zase kopnul do vrtule a nabral plné otáčky. Líbí se mi určitá symetričnost děje konce a začátku, která mi připomněla symetričnost začátků a konců příběhů Alana Moora, která je, pravda, spíše vizuální.
Děkuji pánům Marinimu a Vybíralovi, že mě vzali na tento strhující historický výlet. Díky skvělému scénáři a vyjímečné kresbě jsem si užil nepoddajnou Germáni ze začátku našeho letopočtu. Ten příběh má všechno, co jen dobrý příběh může mít - historický základ, na smrt rozhádané kladné hrdiny, nesympatické záporáky, nešťastnou lásku, sex a spoustu krvavých střetů. Jenom jsem nevěděl, jestli mám fandit Římanům anebo Germánům. Historie na tohle dilema odpověď má, ale když se najednou ocitnete uprostřed té bitevní vřavy… Ten komiks je skvostný!
Ještě že Crew vydala v jedné knize tři alba. Kdybych po dočtení prvního alba musel čekat na další díl, tak by mě asi ranila mrtvice. Ten svět, který Lupano a Andreae stvořili, je úžasný a plný fantazie. Je to ohňostroj neuvěřitelných nápadů. Navíc je plný zajímavých, více či méně sympatických, postav a bytostí. Lupano vymyslel svět, do kterého může vepsat všechny příběhy, které ho jen napadnou. Vy se do něj můžete pohodlně položit o s každou další stránkou tento úžasný svět objevovat. Hodně tomu pomáhá kresba, která je fantasticky detailní a ohromující. Navíc je vybarvená vodovkami. Co chcete víc? Je to jeden z těch komiksů, kde se vyplatí každý centimetr čtvereční papíru navíc. Byla by neskutečná škoda, kdyby to vyšlo v menším formátu.
Asi nejsem typický konzument hororů. Jsem totiž značně vybíravý. Nemám rád vyvražďovačky, lekačky a nechutnosti. Mám rád atmosférické, mysteriózní záležitosti. U Chladu jsem tak nějak očekával od všeho něco. Nechutnosti i atmosférickou mysterióznost. Něčím mě ten komiks přitahoval a jeho grafické podobě jsem nedokázal odolat.
Vůbec jsem se nespletl. Ten komiks je krásně nechutný, ale zároveň je úžasně šílený. Chlad je totiž o šílenství a o všech jeho barvách. Jeho vizuální styl se sytými teplými barvami je v brutálním kontrastu s masakry, které zobrazuje. Pracuje s úžasnou fantazií a monstra jsou zde vskutku originální. Třeba takoví pětiprstí psi mě hodně bavili. Celé je to pak navíc odlehčeno jak humorem, tak také romantickým vztahem mezi dvěma hlavními kladnými postavami.
P.S. Pokud nebudete vědět, koho vám hlavní záporák připomíná, tak je to Till Lindemann. :-D
Prsa, krev a bojoví sloni. A taky krutost, prsa a čarodějové. Jo a ještě prsa. V Dobyvatelích je toho tolik, o čem by se dalo dlouze mluvit, že nevím u čeho začít. Co třeba u těch již zmíněných prsou. Komiks Dobyvatelé je jich totiž plný. Ženy v komiksu, skytské bojovnice, většinou chodí nahoře bez, či rovnou jen v bederních rouškách. A zajímavé na tom je to, že to nepůsobí vůbec eroticky nebo nějak nepatřičně. Po chvíli si na to zvyknete a přestanete je úplně řešit.
Co se tomu komiksu nedá upřít jsou emoce. Lépe řečeno široké spektrum emocí. Komiks má úžasnou kresbu a barvy a tak pohled na všechny scenérie, výjevy,lidi a bitvy je úžasný a vyvolává úžas. Kruté scény s násilím na ženách, mučení a obětování, naopak zhnusí. Chování některých hlavních poslav vyvolá opovržení a naštvání. No a bitvy a souboje jsou vzrušující a vtáhnou vás do boje. Sylvain Runberg se navíc ke svým postavám chová velmi macešsky, takže vás čeká také spousta překvapení. Ve výsledku mám ale pocit, že to ve mě nezanechalo hlubší stopu.
Poslední věc, kterou musím zmínit je zaměření a téma komiksu. Obálka komiksu tvrdí, že spojuje historickou realitu s nadpřirozenem. Realita je ale taková, že se Skytové a Chetité nikdy nemohli střetnou. Přinejlepším pět století je nepřekonatelné jak pro chetitské válečné vozy, tak pro komiksové “skytské” gryfy. Vypůjčení si několika historických jmen do fantasy příběhu bych se neodvažoval nazvat historickou realitou. Bylo by pěkné, kdyby byl komiks doplněný nějakým doslovem, který by tyhle záležitosti uvedl na pravou míru.
Komentář je společný pro obě knihy.
Tahle kniha je bezesporu zábavná. Často jsem se nahlas chechtal. Má skvělý situační humor, dobré hlášky a povedené slovní hříčky. Překlad se tedy evidentně povedl. Jenže je to lehce únavné. A ano, vím že je to čistě můj subjektivní problém. Kniha se skládá z krátkých, převážně osmistránkových příběhů. Všechny mají stejnou strukturu - Iznougud dostane nápad, otestuje to na sluhovi, první pokus nevyjde, druhý pokus nevyjde a při třetím pokusu se mu to celé vymstí. Navíc se vtípky na téma příběhu často opakují až do omrzení. Ideální by bylo přečíst si jeden příběh týdně. Jenže já jsem tu knihu postupně za týden přečetl celou. Takže jsem ji vlastně špatně užíval…
Obrovská a krásně udělaná kniha. Úžasná černobílá kresba, která naprosto čistou linkou dokáže věrně zobrazit obličeje a zároveň precizně a zajímavě zobrazit techniku i procesy na úrovni neutronů. Obličeje i atomy jsou zde skutečně nádherné a bavilo mě si je prohlížet.
Bomba je další komiks vydány Argem, který má edukativní rozměr. V roli marnivého vypravěče je zde chemický prvek uran coby klíčový hráč celého příběhu. Je to zajímavý nápad a zároveň to knize umožňuje zůstat politicky nestranná.
Co se týká samotné atomové bomby, nikdy jsem se o to nezajímal nad nějaký běžný rámec. Pokud tedy pominu Feynmana, který se v tomto komiksu nevyskytuje, a jeho vzpomínky na Projekt Manhattan. Proto pro mě bylo zajímavé číst, jak se v celém světě postupně k atomovce směřovalo a jaká kde byla vědecká a politická motivace. Za scénářem je vidět obrovská práce na nastudování všemožných informací. Scénář se občas nimrá v až možná nedůležitých informacích, ale to jej činí živým a uvěřitelným. I přes tuto detailnost mi však ve scénáři chyběl třeba vznik zařízení v Los Alamos. Prostě scénář poskočil trošku více. Ale to je jenom drobnost, protože jinak je ta kniha úžasná. Je skvělé mít možnost nahlédnout na ten brutální čin, jakým použití atomovky je, tehdejší optikou a mít možnost sledovat všechna vědecká, vojenská a politická rozhodnutí, které k němu vedly.
Konec knihy je naprosto děsivý a dává do kontrastu naprostou apokalypsu, smrt a zmar na jedné straně s oslavami úspěchu při svržení první atomové bomby na straně druhé. Ačkoliv každý ví, jak to dopadlo, tak přesto je tohle komiksové ztvárnění hodně silné. Kéž by Little Boy a Fat Man byly poslední atomové zbraně, které byly použité proti životu.
Indiánské léto - vůbec jsem nevěděl, co od toho mám čekat. Jestli Manarovy prasárničky, historickou tragédii, nebo romantický příběh. Ono je to nakonec od všeho něco. V závěru tohoto příběhu se píše, že to vychází ze skutečných událostí. To zajímavé tam ale dodal až Hugo Pratt a Nathaniel Hawthorne v románu Šarlatové písmeno, kterým je tento komiks inspirovaný. Zajímavá je morálka všech zúčastněných. S její znalostí zcela přehodnotíte přiměřenost činu, který celý příběh odstartoval a vyeskaloval do tragického konce. Ač se to odehrává v okolí puritánské osady, a nebo právě proto, tak si tam potají rád vrzne každý s každou, indiány nevyjímaje. Poměrně zajímavý je i přístup indiánů k pomstě a přátelství. Vyprávění má vysoké tempo a nenechá vás chvíli vydechnout. Milo Manara zde odvedl svůj standardní dobrý výkon. Ne tak skvělý jako v Caravaggiovi, ten je jeho vrcholem, ale prostě dobrý.
El Gaucho - Druhý příběh také vychází z historických událostí a popisuje příběh několika lidí na pozadí dobývání Buenos Aires britským námořnictvem. Stejně jako první příběh se i tento odehrává jen v několika málo dnech a dokonale vás vtáhne do děje. I tady si Manara přišel na své a irské prostitutky zde zcela bez ostychu dávají na odiv svůj "vercajk". Kresba se zde Manarovi opravdu povedla. Oproti Indiánskému létu je prokreslenejší a má lepší barvy. Vypíchnout zde musím kresbu přírody.
Indiánské léto je povedená kniha s velmi dobře vyprávěnými historickými příběhy a povedenou kresbou Milo Manary. Podle informací na konci obou příběhu je evidentní, že si Hugo Pratt dal hodně záležet, aby byl co nejvíce historický věrný. To rozhodně oceňuji.
Tak tohle je boží…a těžko říct, o jakého boha jde. Že je Ed Brubaker skvělý, vím už dávno, ale přesto mě dokázal překvapit a jsem z první knihy Fatale nadšený. Líbí se mi, jak je celý příběh rozehraný. Sice na konci knihy nejsem o moc chytřejší než na začátku, ale toužím vědět, co bylo a co bude. Líbí se mi, že hlavní postavy nejsou černobílé a ač má hlavní Femme Fatale obrovskou moc a zůstávají za ní mrtví, tak je sama zmítaná osudem a pronásledovaná mocí mnohem větší a děsivější. Ed Brubaker dokázal do Fatale dostat úžasnou atmosféru, která je děsivá a tajemná a smyslná zároveň. Dokonalý kříženec Lovecrafta a Clive Barkera.
Kresba Seana Phillipse a barvy Dave Stewarta jsou skvělé jako vždy.
Trošku problém mám se slovem JO, které se v českém překladu často vyskytuje jako souhlas a také jako zkratka jména hlavní postavy Josephine. Občas je to matoucí a chvíli to i vypadá jako záměr, než vám dojde, že to takto funguje jenom v češtině. A když jsem u té kritiky, tak skoky v místě a čase a změna vypravěče také občas docela překvapují, protože chvíli trvá než pochopíte, že už jste jinde. Ale to jen jenom malý detail.
NANITS chronicles je krásně komplexní svět, který v této knize tvoří tři naprosto rozdílné komiksy - jedno čistokrevné sci-fi odehrávající se v roce 2177, postapo z kolonie v poušti z roku 2056 a drsná noirová akčňárna z roku 2225.
Úvodní prolog a příběh z roku 2177 jsou v knize jako hlavní příběhy. Je to sci-fi, ve kterém jsem si od začátku vyloženě rochnil a užíval si ho. Parádně mi to sedlo technickou stránkou, zápletkou i vizuálem. Je to pecka! Má to ohromný spád a ani chvíli to nenudí. Nečekaný konec tohoto příběhu mě nepříjemně překvapil, protože bych toho chtěl mnohem, mnohem více. Hlavní postavy jsem si rychle oblíbil a rád bych s nimi v této rozehrané partii strávil více času.
Druhý a třetí příběh by se daly nazvat spin-offy. Příběh z roku 2056 mi příběhem i výtvarným stylem připomněl autorské komiksy Jasona Aarona jako jsou Skalpy anebo Muži hněvu. I tento příběh je ukončen před očekávaným vyvrcholením, a já věřím, že se na jeho konec v budoucnu ještě dostane.
Noirový příběh z roku 2225 bych snad ani nenazýval detektivkou. Je to jedna velká akce a krvavá řež, ve které na nějaké hledání stop vlastně ani není čas. Scénář tohoto příběhu mi připadal nejméně propracovaný, ale je to zábava a dobře to doplňuje vesmír NANITS chronicles. I v tomto příběhu je fantastická kresba. V určitém směru je naprosto boží, ale občas mi v ní některé věci neseděly. Téměř psychedelické barvy pak posouvají zážitek z tohoto komiksu na úplně jinou úroveň.
Zpočátku je to poměrně depresivní. Ať už z toho důvodu, že podobné stavy vidíme u našich rodičů, anebo proto, že sami brzy v seniorském věku budeme a prostě nechceme tyhle deprese prožívat. Příběh se ale brzy změní a to ve chvíli, kdy se hlavní postavy příběhu setkají. Z jejich diskuzí a chování je cítit radost a celé je to poměrně vtipné. Velkou zásluhu na tom jistě má to, že oba ti senioři jsou silné osobnosti, jsou pohotoví a vtipní. Má to trošku nepatřičný konec, ale je fajn, že to skončí úplně jinak než čekáte. Navíc některé příběhy asi mají zůstat nedovyprávěné. Kresba je absolutně skvělá!
Vychvalovat znovu tento počin nakladatelství Glénat by asi bylo zbytečné. Francouzské zpracování Howardových povídek, kdy každou povídku dělá jiný autorský tým, je velmi povedené a rozdílnost zpracování každé povídky je osvěžující. Tento druhý svazek českého vydání od Arga opět obsahuje tři povídky - Dcera pána mrazu, Stíny měsíční záře a Šarlatová citadela.
Dcera pána mrazu je Howardův první čistě Conanovský příběh a Robin Recht ho zpracoval famózním a specifickým způsobem. Kresba je zde pěkná, precizní, vzhledem ke všudypřítomnému sněhu barevně úsporná a často velmi…. umělecky pojatá - v dobrém slova smyslu. Místy mi připomínala starého dobrého Franka Millera v jeho práci se siluetami. Autorovi se podařilo napojit tempo vyprávění na tep Conanova srdce a ten dovede čtenáře až do epického vyvrcholení celé povídky. Je to naprosto strhující a nedivím se, že mnozí toto zpracování považují za nejlepší komiks s Conanem.
Druhá povídka s názvem Stíny měsíční záře zavede Conana společně s vnadnou dámou v nesnázích na tajuplný nebezpečný ostrov. Tahle povídka má také skvělou kresbu a navíc atmosféru, která by se dala krájet. Tady je velký formát knihy nutností. Víc k tomu není co říct. Je to perfektní a krásně děsivé.
Šarlatová citadela trošku doplácí na povedenost prvních dvou povídek. Příliš připomíná středověk a málo barbara Conana. Připadala mi trošku nudná a tak nějak je zde spíše do počtu.
Jsem mírně zklamaný… Při hodnocení Odkazu rodu Blacků se nemohu vyhnout srovnání s Pochmurným krajem od stejného tvůrčího týmu. Pochmurný kraj řadím k tomu nejlepšímu, co u nás vychází, a v podstatě hned první číslo mě vystřelilo na Měsíc svou výtvarnou stránkou a atmosférou. Navíc si Pochmurný kraj drží své kvality i v dalších dílech. A právě tohle byl důvod, proč jsem se na Odkaz rodu Blacků hodně těšil. A jak jsem už psal, nyní jsem zklamaný - možná více než mírně.
Pokud začnu kresbou a barvami, tak mám pocit (zdůrazňuji slovo pocit), že si na tomto komiksu dal Tyler Crook záležet o něco méně než na Pochmurném kraji - hlavně co se barev týče. V případě příběhu je to trošku složitější. Děj tohoto komiksu vypadá jako první díl dlouhého televizního seriálu, který nás měl nalákat na to hlavní, které teprve přijde. A to je problém. Odkazu rodu Blacků je totiž jen a pouze one-shot a jeho další pokračování je pouze teoretické. Takže tady máme knihu, která něco načne a skončí cliffhangerem. Uspokojení z odvyprávěného příběhu se nedostavilo...
Zajímavé! Taková by byla moje první reakce na otázku, jaká ta kniha je. V prvé řadě je potřeba říct, že Lovecrafta nemám načteného. Z toho důvodu jsem se doposud vyhýbal Providence. Měl jsem strach, že bych tomu pořádně nerozuměl a neužil si to. Stejnou obavu jsem měl i u Neocomiconu, ale obálka limitky se mi hodně líbila, a tak jsem do toho šel. A rozhodně nelituji. Měl jsem jen velmi povrchní povědomí o Lovecraftových světech, a přesto jsem nebyl ztracený. Alan Moore to napsal tak, že hlavní postavy v dialozích čtenářům Lovecrafta a jeho svět vysvětlují a zároveň rozšiřují jejich mýtus. Současně nechybí napínavé vyšetřování, akce a nahota.
Co se týče výtvarné stránky, tak nemůžu říct, že jsem její fanda. Nejvíce se mi nelíbí, jak jsou nakresleny a kolorovány detaily obličejů. Tak nějak mě zneklidňovaly i kompozice jednotlivých panelů. Ale to asi ke komiksu o Lovecraftovi patří. Občas, hlavně ze začátku, jsem měl pocit, že je kresba příliš statická. Ke konci, když už měl scénář vysoké tempo, mi to už tolik nevadilo.
Toho Lovecrafta už si konečně musím načíst!
Pokud se mě někdo zeptá, jaký komiks o druhé světové válce bych mu doporučil, tak mu řeknu, že si musí přečíst manga příběh o třech Adolfech. Jsou komiksy, které si přečtete a přestože vás pobaví, tak hlubší stopu nezanechají. A potom jsou komiksy, ke kterým se v myšlenkách ještě dlouho vracíte a tak nějak vás poznamenají navždy. “Zpráva pro Adolfa” od Osamu Tezuky je ten druhý typ.
Válka je naprostá zvrácenost. Nedávno jsem někde četl, že ukáže v lidech to nejlepší i to nejhorší. To tak nějak shrnuje, o čem manga “Zpráva pro Adolfa” je. Je to neuvěřitelně komplexní román o válce, o tajných dokumentech se sílou změnit historii, o zvrácených režimech a tajné policii, o přátelství a o tom, jak válka a víra ve všelijaké ideologie dokáže změnit charakter a srdce lidí. Příběh se odehrává v Japonsku a v Evropě, a z pro nás neobvyklého pohledu Japonců sleduje průběh celé druhé světové války od olympiády v Berlíně až po vznik Izraelského státu. Přibližuje politickou atmosféru v Japonsku a v Německu a hlavně sleduje příběhy několika lidí, jejichž osudy se vzájemně protnuly. Z tohoto hlediska se kniha krásně doplňuje se sérií Berlín od Jasona Lutese, která časově předchází “Adolfům” a sleduje předválečný vývoj v Německu z pohledu obyčejných chudých berlíňanů. Manga Osamu Tezuky je však mnohem epičtější a rozmáchlejší.
Obě knihy “Zprávy pro Adolfa” jsou pro mě teprve čtvrtou manga knihou, kterou jsem četl. Rozhodně tedy nejsem znalec mangy. Ale jestli manga v něčem vyniká oproti evropským a americkým komiksům, tak je to zprostředkovávání emocí. Zatímco popis průběhu války je takřka dokumentární, tak příběh hlavních hrdinů je podán velmi emocionálně. Japonští autoři do čtenářů emoce hrnou pod tlakem a to nejen scénářem, ale také kresbou, která je v některých chvílích až karikaturní. Kupodivu to ale ani v tíživých situacích nepůsobí nepatřičně a prostě to funguje a je to strhující. Já jsem čtení osudů hlavních hrdinů velmi prožíval (hlavně v první knize) a chvílemi jsem skoro nedýchal. Osamu Tezuka čtenářovými emocemi řádně mixuje. Oblíbenou postavu, kterou jste měli za statečnou, začněte skutečně nenávidět, protože se z něj stává zku*vená nacistická svině. Na druhou stranu ale víte, že by ho statečnost zabila a nikomu by to stejně nepomohlo. Je to obrovská směs protichůdných emocí a Osamu Tezuka vám stále nemilosrdně vypráví jeho příběh plný vnitřních pochybností a pomalu se měnící morálky. O co více jste ho předtím měli rádi, o to silněji ho nyní nenávidíte. A to je jen jedna z hlavních postav.
“Zpráva pro Adolfa” vycházela v Japonsku v letech 1983 – 1985. Na její vizuální stránce její stáří ale vůbec není znát. Kresba je svěží a je plná dynamiky. Styl kresby se na některých panelech mění v závislosti na ději. Někdy kresba vypadá jako typická manga a jindy zase máte pocit, že čtete evropský komiks a nebo sledujete animaci Walta Disneye. Nikdy to ale nevybočuje do nějakých větších rušivých extrému a jednotlivé postavy jsou vždy jasně rozeznatelné. Někdy jsem si říkal, že je škoda, že kresbě nevěnuji dostatečnou pozornost kvůli strhujícímu ději.
Je to výborné! Nedávno jsem dočetl skvělou sérii Berlín od Jasona Lutese a byl jsem na Babylon Berlín zvědavý, protože se odehrává na stejném místě a ve stejné době. Jen je vyprávěný z jiného úhlu pohledu. Myslím, že jsem se do těch knih pustil ve správném pořadí, protože Lutesova série dodává atmosféře Babylonu výborný kontext doby. Naopak by to nefungovalo, protože Babylon Berlín je v prvé řadě kriminálka a politiku řeší pouze okrajově jako motiv. Ten příběh by v podstatě mohl být vyprávěn v jakékoliv době, ve které se už používaly pokročilé vyšetřovací metody jako balistika a daktyloskopie. Děj je vyprávěný lineárně a přesto je to parádně zamotané a během čtení jsem si neustále nebyl jistý, jestli je hlavní hrdina morálně dobrý anebo špatný polda. Ačkoliv v knize není nouze o akční scény, tak policejní vyšetřování je tady na prvním místě. Do toho to má parádní kresbu a já jsem maximálně spokojený!
Je to epické! Poslouchal jsem to jako audioknihu. Kniha navazuje na knihu Problém tří těles a popisuje přípravy lidstva na mimozemskou invazi, která má nastat za několik století. Je to strhující vyprávění a je v něm spousta zajímavých nápadů. “Vědecký” styl vyprávění zůstal. Hlavní postavy jsem si lehce oblíbil a jejich osudy jsem s nimi docela prožíval. Ke konci, po několika zlomových událostech jsem měl pocit, že se příběh vydal lehce jiným směrem, který už se mi už tak moc nelíbí, ale Liou Cch'-sin to měl dobře promyšlené a konec mě docela dostal. Jsem maximálně spokojený!
Jediná výtka, kterou mám, se týká audioknihy - skoky v čase nebo místě, které jsou v knize pravděpodobně řešeny minimálně novým odstavcem, jsou zde přečteny bez výraznější pauzy a tak jsem se občas divil, že už jsem někde jinde a s někým jiným.
Těžko se hledá něco, co by se dalo knize vytknout. Občas jsem si říkal, že některé události a nebo historické detaily mohly být v komiksu a nebo alespoň v lexikonu více rozvedeny. Je potřeba si ale uvědomit, že Dufaux s Delabym píší a kreslí historický komiksový román a ne učebnici dějepisu, nebo snad kompletní encyklopedii starého Říma. Museli si stanovit jasnou mez, kolik historických detailů mohou do komiksu zpracovat a co už musí vypustit, aby přílišnými detaily neunudili k smrti čtenáře, kteří se chtějí bavit dobrým příběhem. A to se jim podařilo vybalancovat naprosto precizně. Skvělá kniha, které probouzí touhu dozvědět se o historii více!