Norri komentáře u knih
Komiksové legendy a Conan od Semicu mě minuli, a tak jsem dlouho plánoval, že si některé ty Komiksové legendy s Conanem koupím. Čistě ze zvědavosti. Proto mě potěšilo, že se Comics Centrum pustilo do těchto archivních kolekcí. Doufám, že s nimi budou pokračovat a dočkáme se i Conanů kreslených Johnem Buscemou.
Zpočátku jsem se bál, že koupě této knihy byla chyba. První příběhy mě vylekaly, že tohle bude retro k nepřežití. Potom ale přišel “Soumrak sivého boha” a “Sloní věž”, a já jsem se do toho začal dostávat. Nemůžu říct, že bych pak byl ze všeho bezuzdně nadšený a do dalšího čtení mě poháněla hlavně zvědavost. Byl jsem zvědavý, jak se scénárista Roy Thomas vypořádal se známými příběhy, které jsem četl už od Dark Horse anebo od francouzských scénáristů, a jak dokázal napsat příběhy nové. A nejsem zklamaný. Je to zkrátka Conan. Zvědavý jsem byl ale také na výtvarné zpracování. Pozoruji u sebe totiž v poslední době slabost pro kresbu takovýchto starých komiksů. Zvláště kresba komiksů z EC comics se mi v poslední době zdá velmi zajímavá, ale to sem nepatří. Kresba tohoto retro Conana není vůbec špatná. Panely mají dobrou kompozici a často jsem si užil i rozložení děje na stránce. Těch vyloženě nepovedených panelů je tady málo. Dříve jsem byl silný zastánce barevných komiksů, oproti těm černobílým. To se však již dávno změnilo a byl bych velmi zvědavý na černobílou verzi této knihy. Především kvůli práci inkerů, v čele se Salem Buscemou. Zároveň ale musím připustit, že by to přineslo spoustu problémů.
Kniha obsahuje také velmi obsáhlou bonusovou část, ve které je spousta povídání Roye Thomase o cestě Conana do Marvelu, o výběru výtvarníků i o vzniku prvních sešitů. Roy mi přišel jako docela arogantní týpek, ale povídání je to zajímavé. Jsou zde také vynechané panely a stránky, ukázka námětu prvního sešitu psaná Royem Salovi (snad mu pak dodal i scénář…), návrhy obálek a samozřejmě také ukázka stránek bez vybarvení.
Když to shrnu, tak to není vůbec špatné. Je to zkrátka retro a pulp. Ducha a atmosféru conanovských příběhů to má. Nedokázal jsem tu knihu přečíst najednou a četl jsem ji několik dní po pár sešitech. Jeden se toho totiž snadno a rychle přejí. Ve výsledku jsem se však bavil.
Bludiště je o vyrovnávání se se ztrátou. A taky o tom, že cestu k novému začátku má každý ve své hlavě jinak dlouhou a jinak klikatou. Zpočátku jsem si myslel, že Bludiště patří ke slabším Lemirově komiksům. Ale není tomu tak. Je to jeho naprostý standard. Jak způsobem vyprávění, kdy celou knihu buduje atmosféru, aby ve vás na konci vyvolal silnější emocionální reakci, tak kresbou, prací s barvami a v neposlední řadě i prací s panely. Lemire často pracuje s odstíny jedné chladnější barvy, aby v určitých momentech umocnil vyprávění použitím byť jediné červené čáry, anebo dokonce celobarevné dvoustrany. Také často experimentuje s panely a tady to dělá naprosto stylově. Panely se totiž v jedné části knihy klikatí dvoustranami jako cesta bludištěm. Jednu věc ale musím u této knihy zkritizovat a to její zpracování. Comics Centrum dělá své knihy velmi dobře. Pevná vazba je jasná věc, za tu jsem rád. Často jsem rád i za pevný papír, který je navíc odolnější proti otiskům. U téhle knihy jsem měl ale pocit, že mi ten tuhý a nepoddajný papír znesnadňuje čtení.
Tady už se to začíná zatraceně komplikovat. A to jako že hodně. Druhou půlku knihy jsem si musel přečíst dvakrát, abych si všechno pořádně srovnal. V jednom sešitě jsou dokonce čtyři dějové linky udělány tak, že je můžete číst všechny současně anebo jednu po druhé. Celá kniha je jako klubko barevných nití, ze kterého trčí spousta barevných konců, které Brian K. Vaughan začne postupně spojovat, a na konci mu, světe div se, nezůstane ani jeden konec volný. Vyústění, či řešení, některých situací je sice přinejlepším podivné, ale to ještě není důvod k reklamaci. Celek funguje výborně. A to včetně všech hlášek a referencí, které dnes už nemusí chápat každý. V tom je ta série skvělá. Často sice ty reference alespoň částečně vysvětluje (jako třeba Babylonskou rybičku), ale když třeba brácha hlavní hrdinky hledá v roce 1988 svůj walkman, s tím, že “bez Jamese a Larse neusne”, tak asi jen někteří čtenáři budou naprosto přesně vědět, jaké album je na té zatracené kazetě nahrané. Já ho mám puštěné při psaní těchto řádků :-). Zkrátka a dobře, i třetí závěrečná kniha je parádní sci-fi jízda, kterou jsem si opravdu užil.
Jsem docela překvapený. Kdysi jsem to koupil na Aukru a moc jsem od toho nečekal. Kniha obsahuje tři příběhy, přičemž ten první, A zrodila se čarodějka, je z roku 1975. Je to poměrně ukecané, ale je to Conan, je to Howard, a tam ty květnaté kecy kolem prostě patří. Navíc je tam populární Conanovo ukřižování se zakousnutím supa. Já jsem se dobře bavil. Navíc kresba Johna Buscemy je božská a je dobře, že to Barlow vydal ve velkém formátu. Škoda jen, že tisku místy chybí ostrost a kontrast.
Tento komiks je doslova boží a pokládá zásadní otázku. Jaký by byl svět bez bohů? Byl by lepší? Existovalo by ovládání davů strachem z božího hněvu? Skončily by války ve jménu nějakého boha? Komiks vám na to neodpoví, ale jako ateista jsem přesvědčený, že v takovém světě už žijeme a lepší to teda není. Je celkově zajímavé během čtení přemýšlet nad srovnáním skutečného světa, kde jsme si bohy vymysleli, se smyšleným světem Marvelu, kde bohové skutečně existují.
Jason Aaron vystavěl kolem této otázky výborný příběh, který ve svých vrcholech krásně graduje. Dal nám také hned tři Thory - zbrklého, pokorného a zkušeného. Každý z nich je skvělý a dokáže čtenáře chytit za srdce něčím jiným. Vytvořil také úžasného záporáka, Gorra - řezníka bohů, který je silný a strašlivý. Přesvědčen o své morální převaze zabíjí bohy ve jménu vyššího dobra. To je smrtící kombinace, která zaseje pochybnosti do srdce nejednoho Thora. Jeho motivace vnáší do příběhu lehce filozofický rozměr. a nad jeho závěry se může zamyslet nejen samotný Thor, ale především čtenáři.
"Dětinský strach smrtelníků ze světa bez bohů je mnohem silnější než jejich strach ze smrti." - Gorr
Aaron do příběhu vepsal správnou dávku epiky a patosu. Jsou chvíle, kdy se cítíte ohromení velikostí a mocí slavného Thora. Jsou chvíle, kdy cítíte hlubokou osudovost toho, co je vám vyprávěno. Příběh mě popadl a bez jediné přestávky na vydechnutí mě neúprosně vláčel za sebou až do úplného konce. Ač jsem měl trošku pochybnosti ohledně časových paradoxů a jiných záludností spojených s cestováním v čase, tak to Aaron na konci vyřešil docela šalamounsky aniž by se v tom moc vrtal.
Silnou stránkou knihy je kresba Esada Ribiće a barvy Ive Svorciny a Deana White, kteří svou kvalitou dokázali držet krok s kvalitou scénáře. Celé to působí epicky a živě. Kresba je hodně realistická a barvy na mě na první pohled působily jako ručně dělané. Zkrátka, tento komiks jsem si hodně užil a jsem si jistý, že se k němu nejednou vrátím.
Tohle byl konec jak se patří. Skoro i slza na konci ukápla. Aaronovu Punisher MAX sérii je třeba vnímat jako jeden celek, jeden příběh. Potom to celé správně graduje až do velkolepého finále. Aaron se v něm vrací až k Punisherovým začátkům a pořádně rozjitří vzpomínky Franka Castla, aby finále nepostrádalo ty správné emoce. A nenechte se mýlit, ty emoce nejsou vztek a zuřivost. Tou emocí je smutek starého muže, který všechno ztratil. Smutek a pochybnosti starého vojáka o smysluplnosti všech těch let, které sám vnímal spíše jako osobní trest, který si musí vytrpět až do úplného konce. Do řádně krvavého konce.
Co se týká Dillonovy kresby, tak tu nemám rád. Během celé série jsem si na ni už ale zvykl a tak mi nekazila zážitek z příběhu. Zmínit musím také obálky jednotlivých sešitů celé série, protože ty jsou geniální a jsem rád, že jsou do před jednotlivé kapitoly vložené.
P.S. Všimli jste si, kde má 106. stránka číslo? Nevím, jestli to byl záměr, ale je to pěkné a vzhledem k ději i symbolické.
Fantasy příběh o pomstě z viktoriánského Londýna. Ve druhé knize se už příběh nevrací k dějové lince ze současnosti zůstává jen v devatenáctém století. Neopouští však úplně téma terorismu. V prvé řadě zde jde totiž o pomstu. O pomstu konkrétním lidem a vůbec celému britskému impériu. Je ale otázka, kdy se pomsta mění v terorismus. Možná se to zdá jako nedůležitá otázka při hodnocení komiksu, ale pro mě je důležité vědět, komu v příběhu fandím. Nemám problém s hlavním hrdinou, který se mstí za způsobené křivdy. S teroristou už problém mám. Pokud se tato role v příběhu pomalu překlopí, tak to ve mě jako čtenáři zanechá určitou pachuť. Nicméně příběh mě bavil. Bylo to napínavé a nepředvídatelné. Nikdy nebylo zřejmé, jak to bude pokračovat. Postavy nejsou plytké a prochází vývojem. Kresba je parádní a oproti první knize přibyly pěkné dvoustránky.
Překvapila mě míra nenávisti k britskému impériu, kterou jsem z toho komiksu cítil. Něco takového bych bral od britského autora, Pata Millse nebo Alana Moora, ale od belgického autora to lehce zavání.
Co to sakra bylo? Proč něco takového vůbec vzniklo? Jako vážně, něco tak hrozného jsem už dlouho nečetl. Jsem fanoušek Snyderova Batmana, ale tohle s ním nemá nic společného. U druhého sešitu jsem byl skoro rozhodnutý to vzdát, ale mám toho tři knihy, tak tomu musím dát šanci. Je to šílený překombinovaný konstrukt. Je to chaos, do kterého naházeli všechny postavy DC, přidali pár nových, všechno to zamíchali a nasypali na jednu hromadu. Ve výsledku se v tom sice dá zorientovat, ale mě to prostě nebavilo. Uznávám, že démonické verze Batmanů a Robinů je zajímavý nápad a jsou i pěkně nadesignovaní, ale ten příběh se mi nelíbí.
Já ten komiks prostě miluju. Od roku 2016, kdy jsem jej objevil v jednom knihkupectví na severu Švédska, jsem jej četl už několikrát. Nyní mám i české vydání a pořád to na mě funguje. Pořád to ze mě dokáže vymáčknout ty správné emoce, i když vím, co bude na každé další stránce.
Přiblížit komiks Doomboy je těžší, než by se mohlo zdát. Pokud už jste od Tonyho Sandovala četli například Vodního hada, tak víte, co od něj můžete čekat. Jeho vyprávění a kresba spolu fungují v dokonalé symbióze. Výsledné dílo je plné imaginace a mystiky, a někde hluboko se vás dokáže dotknout a vzedmout vlnu emocí. Sandovalova kresba je zvláštní. Má svůj styl, jakým kreslí postavy a navíc často mění “kvalitu” kresby. Něco je nakreslené naprosto precizně a úžasně, ale něco je zase na první pohled hrozně hrubé a kostrbaté. Brzy ale zjistíte, že i ta hrubá kresba je plná detailů, které ji dávají nový rozměr.
Doomboy vypráví o týpkovi, kterému nikdo neřekne jinak než “D”. Je to obyčejný kluk s obrovskou imaginací, kytarou a láskou k metalu. Jenže zrovna neprožívá nejšťastnější období. Nejen že ho vyhodili z kapely, ale hlavně mu zemřela jeho holka. Jeho milovanou Annie srazil náklaďák a mu po ní zbyl pes a obrovská díra v hrudi - zrovna tam, kde má být srdce. “D” teď vůbec neví, co s tím má dělat. Pomůže, když ji přes rádiové vlny bude posílat doom metalové vzkazy někam do vesmíru, nebo snad až do nebe?
Ta kniha je zkrátka naprosto úžasná. Když jsem se rozhodoval, jestli si ji koupit, tak jsem si pročítal recenze na internetu a jedna z nich mě obzvlášť zaujala. Recenzent v ní psal, že při čtení Doomboye a zvláště při Doomboyových představách, jak na nebi během bouřky spolu svádějí dvě armády epickou bitvu, si připadal, jako kdyby znovu poprvé poslouchal hudbu kapely Amon Amarth. Když jsem si tohle přečetl, tak jsem věděl, že tu knihu musím mít. Když potom v knize “D” poprvé hrábne do strun a pošle metal do éteru, tak mi vždy naskočí husí kůže. Tenkrát před lety a nyní znovu. Doomboy se zkrátka dá číst opakovaně, aniž by ztrácel na síle.
České vydání od Comics Centa má větší formát, ale to má pozitivní efekt jen u obálky a celostránkových kreseb, kde oproti originálu přibyl kousek kresby navíc. Mírné zvětšení na standardních stránkách s panely nic nepřináší. České vydání má také posunuté stránky. Liché jsou na sudých a naopak. Snažil jsem se přijít na to, zda to byl správný krok, takto to posunout. Za sebe musím říct, že se mi ve většině knihy asi více líbí původní rozložení sudých a lichých. Je tam ale asi deset stránek ke konci knihy, kde je rozhodně lepší rozložení od Comics Centra. Jedna epická scéna byla v původním vydání jako pěst na oko, zatímco v českém to dává větší smysl. Ale jestli těch několik stran stálo za posunutí celé knihy? Nevím. Pokud neznáte originál, tak nad tím vůbec nebudete přemýšlet. A to je hlavní.
Potěšily mě bonusy na konci českého vydání, kde je oproti původnímu vydání přidaný jeden celostránkový vtípek a taky obálky francouzského vydání, které bylo orientované na výšku.
Tak tento Conan se mi vážně líbí! Je drsný, neplácá zbytečné kraviny, jedná rychle a nezná slitování. Dokonalý Conan! Navíc ta kresba! Na prvních stránkách jsem si říkal, že je hrozná. O pár stránek dál už jsem nadšeně hýkal. Na první pohled vypadá jako hodně hrubá, ale cítíte z ní tu barbarskou divokost, drsnost a špínou Conanova světa. Navíc skvěle pracuje se stíny. Celkově má ta kniha skvělé tempo a atmosféru. Z Conanava návratu k Marvelu mi tahle kniha zatím sedla asi nejvíce.
To jsou zvraty! To jsou kotrmelce! Tento díl je hodně výživný. Nelíbí se mi, k čemu zde došlo a už vůbec se mi nelíbí, koho jsme ztratili. Ale je to zatraceně strhující. Lucifer dostal lekci pokory, na které sice někteří vydělali, ale cena, kterou jiní museli zaplatit, byla příliš vysoká. Alespoň že hutný závěr odlehčuje povedená a vtipná povídka "Vloupačka".
Úvodní příběh “Světlonošova cesta” mě moc nevzal. Chápu o co v něm jde, chápu, že je to důležitý start celé série, ale něco mi v něm nesedí. Nicméně zbytek knihy už byl v pohodě. Představil zajímavé nové postavy a já jsem zvědavý, co se s nimi bude dít dál. Nad některými Luciferovými výroky by bylo fajn vést diskuzi někde u piva.
Dechberoucí a podmanivé. Nejepičtější a nejfantastičtější Sandmanova kniha. Kresba je dokonalá a strhující. Ty vizuální nápady, ta geniální práce s panely! Tohle je dokonalý komiks. Ano, děj je složitý a je potřeba u toho přemýšlet, ale je to barevný ohňostroj fantazie, který nastartuje vaší vlastní představivost. Líbilo se mi to už kdysi při prvním čtení, kdy to byl můj první Sandman, ale teď, po přečtení všech knih v sérii, jsem si to samozřejmě užil mnohem více. Je velice vhodné znát události série a dokonce i některých povídek, protože teprve potom to dává smysl. Pochválit musím i obálky, ty jsou zde geniální.
Ze všech prvních třech dílů je tady ta Frankova kresba nejlepší. Každý panel je tady geniální. Všechny jsou přehledné, ale pořád si zachovávají kouzlo z předchozích dílů. A zrovna ve chvíli, kdy jsem si říkal, že jediné, co v téhle knize z hlediska kresby chybí, je liják….co myslíte? Bum, prásk, blesk a spustil se liják. Geniální! Příběh je tady možná trošičku slabší a přímočařejší než v prvních dvou knihách, ale pořád je to paráda s nádherně gradujícími scénami. Během závěrečného masakru jsem se spokojeně usmíval spolu s hlavními hrdiny. Úplný "happy end"!
Dlouhý monolog prolínající se celým komiksem má svoje kouzlo. Dokonale zprostředkovává rozpoložení hlavního hrdiny, kterým je zde soukromé očko Dwight. Znovu se zde také setkáváme s hrdinou první knihy, Marvem, a toho nejde nemít rád. Ale tenhle příběh je o Dwightovi a jeho zoufalství. A také o jeho osudové ženě, kvůli které se jeho zoufalství ve čtenáři doslova zhmotňuje. Frank Miller tuto emoci čtenářům dokonale zprostředkovává a my mu to velmi ochotně baštíme. Líbí se mi, jak Miller dokáže postupně budovat zápletku i gradovat napětí v jednotlivých scénách. Líbí se mi, jak umí připravit zvrat a jak umí servírovat pomstu. Taky se mi hodně líbí, jak se ten příběh prolíná s příběhem "Drsný sbohem". Svět Sin City se tak stává mnohem živějším a uvěřitelnějším. A ta specifická Millerova kresba? Ne, nelíbí se mi každý panel, ale celek, stejně jako některé detaily, jsou zkrátka geniální.
Já mám prostě tuhle sérii rád a dobře se mi čte. Kdyby jenom ty knihy nebyly tak krátké. Tento díl je evidentně prvním výkopem grandiózního finále. Kresba i atmosféra je i tentokrát luxusní! Těším se na pokračování a těším se, až si to dám celé pěkně od začátku.
Tak tohle je řádně vyhrocený mezigenerační spor! Tenhle komiks má všechno. V prvé řadě to jsou skvěle napsané postavy a dialogy. Dále to má fantastický, zajímavý a napínavý příběh, který zůstává záhadný, ale přesto čtenáře svou neustálou záhadností neotráví. A v neposlední řadě to má odkazy na americké popkulturní reálie z osmdesátek, které my jsme poznali až v devadesátkách. Je to docela vtipné, protože v roce 1988, kdy tenhle příběh začíná, mají hlavní hrdinky dvanáct let a já jsem v tom roce měl o rok méně. Cítil jsem, že jsem tak zvláštním pasivním způsobem zatažený do příběhu a hrozně jsem si ho užíval. Tahle kniha má však i jednu silně negativní vlastnost - má konec. Já bych nejraději četl dál. Doufám, že čekání na pokračování nebude příliš dlouhé.
Až se Disney rozhodne natočit animovanou pohádku pro děti o hrdinovi jménem Siegfried, tak to bude vypadat přesně jako tahle adaptace Wagnerova Prstenu Nibelungova. Siegfrieda bude vychovávat malý komický čertík, stejně jako disneyovského Herkula, a taky si Siegfried bude rozumět se všemi zvířátky v lese, stejně jako Disneyova Sněhurka. Po tom, co si užijeme jeho dětské dovádění, dojde Siegfried svému osudu, zabije draka a osvobodí princeznu, tedy valkýru. A pak žili šťastně a jestli neumřeli, tak žijí dodnes. Zazvonil zvonec a pohádky je konec. Přece nebudeme děti stresovat dalším dějem. Třeba tím, jak nechá Brunhilda Siegfrieda zavraždit a sama se probodne mečem.
Samozřejmě trošku přeháním, ale fakt je ten, že Alex Alice předělal legendární tragédii na fantasy pohádku se šťastným koncem. Musím říct, že jsem trošku zklamaný, protože jsem celkově čekal něco jiného než “jen” další adaptaci Wagnerovy opery. Čekal jsem buďto nějaké zpracování původní Ságy o Vølsunzích, anebo nějakou fantasy, která se sice nebude držet žádné předlohy, ale bude drsná a temná. Pohádkové zpracování jsem fakt nečekal. Ale uznávám, že to je čistě můj problém. Navíc musím dodat, že když jsem veškeré očekávání odložil stranou a smířil se s pohádkovým podáním, tak jsem si to při druhém čtení užil.
Velkým plusem tohoto komiksu je kresba a budování atmosféry. Alexovu kresbu jsem chválil už u Třetího Zákona a musím ji pochválit i zde. Kresba je pěkně dynamická a doplňuje ji skvělá práce s barvami. U všech důležitých momentů je dopředu pečlivě budována atmosféra a když se potom například drak konečně vynoří ze stínů, tak je to prostě epické.
Zajímavý je způsob, jakým je celý příběh vyprávěn. Téměř všechno je to totiž vyprávěno z pozice pozorovatele v rámci jakési vize, nebo spíše vědminy věštby. Chvíli je tam dokonce vyprávění vize ve vizi, což je docela zajímavá situace, která se může scenáristovi lehce vymstít, ale zde to Alex Alice ukočíroval velice dobře.
Čekal jsem náročnou politickou sci-fi, ale začalo to egyptskými bohy hrajícími Monopoly…
Trilogie Nikopol je kniha podivných a docela praštěných povídek, které jsou absurdní takovým tím správným způsobem. Pobaví a zároveň nechtějí, abyste pátrali po hlubším významu, nebo snad dokonce po nějakém ponaučení. Snad jenom ukazují to, že lidstvo je malé, přízemní a nepoučitelné. Sci-fi a budoucnost jsou zde vlastně jen kulisy, které umožňují tento šílený postapokalyptický svět někam umístit.
První album "Jarmark nesmrtelných" je jakási politická sci-fi groteska, u které není potřeba se obávat nějakého politizování. Je to akčním, zábavné a vtipné. Druhé album "Volavka" opouští politiku a k již známým hrdinům přibírá modrovlasou holku s krabičkou plnou drog. Je to taková divoká povídka, která hrozně rychle uteče. Má výborné tempo a baví. Když si začnete říkat, že úvod máte za sebou a teď se rozjede hlavní děj, tak to skončí. Třetí album “Chladný rovník” pak pokračuje v podobném tempu jako druhé album, ale situace jsou snad ještě absurdnější a vtipnější. Zároveň uzavírá celou trilogii s mohutnou dávkou ironie. Konec se opravdu povedl.
Bilalova kresba je silně osobitá a na této trilogii je krásně vidět, jak se v průběhu dvanácti let, po kterou Nikopol vznikal, měnil její styl. I když je ve všech albech nesmírně detailní a má propracovaný koloring, tak teprve až od druhého alba se mi ta kresba začala líbit, přičemž ve třetím albu jsem s ní byl nejspokojenější.
Jsem z téhle série nadšený, i když je to vlastně hrozný guláš. Ten příběh i vyprávění se průběžně mění. Začíná to jako historická fikce z velké francouzské revoluce, kdy Jodo do skutečných událostí zasazuje svůj fantasy příběh. To mě přimělo si na Wikipedii něco málo z toho období nastudovat, a to mě na takových komiksech rád. Potom se příběh změnil na Jodovu verzi 'Ligy výjimečných', aby se na konci překlopil na sci-fi s poselstvím lásky, světového míru. Celé je to proložené duchovními transformacemi, transcendencí a osvícením, kdy hlavní hrdina/hrdinka projde tolika duchovními a psychickými změnami, že si vůbec nejsem jistý, jestli se na konci nedostal tam, kde byl na začátku. Přesto se mi to líbilo, protože to prostě bylo zábavné a bylo možné si některé postavy oblíbit, což u Joda není zcela běžné. Je sice pravda, že v druhé knize se všichni začali chovat tak nějak více hystericky než v prvním díle, ale není to takový extrém jako v 'Královské krvi'.
Druhým důvodem, proč jsem s touto sérií spokojený, je kresba. Ta je naprosto úžasná a já jsem si ji užíval od prvního až do posledního panelu. Skvěle je nakreslená nejednom krajina a architektura, ale také veškeré fantastické prvky, a hlavně lidi a jejich obličeje. Kresbu Petiqueuxe Jérémyho jsem oceňoval především u oboupohlavní postavy hlavního hrdiny. To, jak dokázal zachytit ženské i mužské rysy v obličeji zároveň a jak v tom po celou sérii dokázal zůstat konzistentní, to je obdivuhodné. Zkrátka pěkný chlap, ale ne až tak pěkná ženská.