Obviously komentáře u knih
Do Tater jsem jezdíval od malička každý rok na letní dovolenou a spoustu ples znám jako své boty. U Szontaghova plesa jsem nikdy nebyl a po přečtení této knihy to tak i nadále zůstane. Dost možná se nějaký čas budu vyhýbat i celé Slavkovské dolině. Jen tak pro jistotu.
Mrazivá a děsivá atmosféra pronikala při čtení této knihy až do morku mých kostí. Pravda, chvílemi možná "děj" trochu zpomalovaly zmatené myšlenky hlavního hrdiny, kterým nechal autor hodně prostoru, ale právě o to šlo, když se mu přímo do hlavy usídlil Sprunggeist, aby si s ním zahrával.
Ani konec mě nezklamal a pokud je tohle Karikova nejslabší kniha (jak někteří tvrdí), tak mě už pravděpodobně nemůže zklamat snad nic, co kdy napsal (a napíše).
Ačkoliv to není nesnesitelně napínavá detektivka, která přetéká akcí a sarkastickými hláškami, ale uvěřitelný příběh o vyšetřování dávných zločinů, neubírá jí to na čtivosti. Naopak právě to, že hlavní postavou není policista - alkoholik s překombinovaně komplikovanou minulostí a chybějícími údy, přidalo knize v mých očích na její jedinečnosti. Navíc je i skvěle napsaná.
Tohle je divný komiks v tom nejlepším slova smyslu! Ilustrace mě moc baví a příběh je tak neuvěřitelný, že může fungovat právě zřejmě jen v komiksovém zpracování. Začátek na mě působil trochu fádně, ale pak mě strhl do surrealistického víru nepravděpodobných událostí ústící do uspokojivého konce.
Kniha, jejíž ilustrace jsou příliš dobré v porovnání s obsahem. Krátké deníkové zápisky jsou podle mého názoru i pro sloupek v časopisu špatně stylisticky vyvedené. Po knize jsem toužil zejména z důvodů jejího grafického zpracování. To je opravdu nádherné! Po přečtení mě však utvrdila v tom, že za nic jiného naneštěstí nestojí. Škoda.
První kniha nového roku. Přečtena za jediný den. Věděl jsem, že bude dobrá hlavně proto, že bude jiná... ale že bude tak skvělá a zábavná a dojemná, to mě překvapilo. Ne, nepřekvapilo. Vyrazilo mi to dech. Miluju ten příběh z celého srdce a miluju všechny postavy v něm. Chci další díl! Další knihu... počkat, ona vlastně existuje! Ach, božínku!
TJ Klune se touto knihou automaticky zařadil na seznam mých nejoblíbenějších autorů.
Truhla času je krásný příběh a jsem vděčen všem severským bohům, kteří mě zavedli ke stánku Arga na Světě knihy a vzbudili ve mně touhu tuto knihu vlastnit bez žádných předešlých vodítek ani vědomosti o její existenci.
Je velmi čtivá a spojení pohádkového s vážnými enviromentálními tématy zde skvěle funguje, aniž by rušilo vyprávění. Zcela jistě je pak velmi poučná i pro dospělé čtenáře, kteří mají spíše než děti tendence přát si urychlit čas, když venku zrovna není hezké počasí nebo když je čekají nepříjemné povinnosti. Každý den je dar a to na Islandu evidentně dobře vědí.
Pan Andri Snær Magnason umí skvěle psát a už teď se nemůžu dočkat, až se pustím do čtení O času a vodě.
Příběh Vanessy mě nutil číst téměř bez přestávek. Je to jedna z těch knih, která je tak strašná obsahem, že od ni nemůžete odtrhnout oči a fascinovaně, stejně jako nevěřícně, ji zhltnete jako jednohubku, ačkoliv svým rozsahem to rozhodně žádná jednohubka není.
Moc se mi líbil závěr, který po přečtení tolika traumatizujících stránek kupodivu nezanechá ve čtenáři pocit zmaru, ale jen hlubokého zamyšlení nad tím, že lidská mysl je velmi křehká, ale kdo si dovolí nechat si pomoci, má naději.
Návrat do Ekhö je jako návrat domů. Fungování světa Ekhö sice už bylo objasněno v předchozím díle, a proto už je tato epizoda poněkud natahována, avšak díky oblíbeným postavám a velké spoustě popkulturních narážek stojí i tato za přečtení, ať už jen ze sentimentálních důvodů.
Ne, že by to byla kdovíjak skvěle napsaná kniha, ale vyprávění hezky odsýpalo a bylo celkem snadné oblíbit si hlavní hrdiny natolik, aby mě zajímalo, jak to s nimi dopadne. Nedočkal jsem se sice žádné složité zápletky, ani zde nefiguruje mnoho postav a vztahy mezi nimi jsou také dost přímočaré, ale nemůžu říct, že by mě kniha nebavila. Spíše bych ji však zařadil mezi lehké odpočinkové čtení na dovolenou.
Mám tolik otázek a jsem oprávněně rozhořčená nad tím, že naprosto netuším, co si mám o téhle povídce myslet! Kde je pravda? Ke které verzi se v závěru přiklonit? Tolik rozpolcení mi Gillian zavrtala do mysli a přitom jí k tomu stačil jen krátký rozsah povídky. A to opravdu není úplně jednoduché.
První thriller, který jsem od Gillian četla a musím říct, že mě už po prvních několika stránkách strhl. Děj byl rychlý, bez zbytečných zpomalení, přesně, jak se mi to u knih tohoto typu líbí. Příběh byl napínavý, neustále jsem napjatě čekala, co strašného se stane a i když ten moment tak úplně nepřišel a na konci se nekonalo velké, naprosto neočekávané překvapení, i tak jsem se necítila ochuzená. Nepříjemný pocit po dočtení je přesně to, co si od psychothrilleru slibuju, takže tato kniha splnila má očekávání do puntíku.
Nimona je úžasná, okamžitě si mě omotala kolem prstu a někdy okolo poloviny druhé stránky jsem ji považovala za svoji hrdinku. Jenže není to jen komiks, u kterého se zasmějete. Sklouzává i k velmi závažným tématům, které mě uvrhaly do přemýšlení nad podstatou zla a dobra. A to mě hodně baví. Zároveň i zasazení do časoprostoru, kde vedle sebe fungují kouzla a věda a hrdinové se ohání meči, nosí brnění a přitom používají moderní technologie, se mi přesně trefilo do vkusu.
Po dočtení jsem brečela kamarádce na rameni, že potřebuju další díl. Který neexistuje. Není tu někdo, kdo by se mnou vytvořil Hnutí za komiks o Ballisterovi a Ambrosiusovi?
Mé velké dík tedy patří Noelle, která se tímto přiřadila mezi moje nejoblíbenější autorky.
Tomuto roztomilému komiksu nepochybně trochu ubírá na efektu laciné paperbackové provedení, v jakém v českém překladu vyšlo. Sarah Andersen mám moc ráda, takže jsem se u jejího temnějšího, leč stále roztomilého odbočení od komiksů o (ne)dospělosti pěkně pobavila. Pro upírsko-vlkodlačí povídky jsem měla vždycky slabost (čímž nemám na mysli Stmívání, děkuju pěkně).
Skvělý komiks, jež nepřekypuje akcí, ale ani tak není snadné ho odložit. Vyprávění Harleen, která se snaží přesvědčit okolí i samu sebe, že její práce dokáže zachraňovat, avšak namísto toho se právě kvůli ní sama nevědomky krůček po krůčku přibližuje k tomu stát se záporačkou s netradiční backstory, je tragická jízda, kterou jsem si náramně užila. Linka s Poison Ivy pro mě byla pak třešničkou na dortu.
Pro mě je tato kniha zatím nejlepším komiksem (i díky jeho krásnému provedení) a upřímně prohlašuju, že Stjepan Šejić je geniální!
Kniha, o které jsem slyšela téměř tolik, jako o autorovi, a to ještě dřív, než jsem ji vůbec držela v rukou. Četla jsem ji pomalu a opatrně. Předem jsem věděla, že mám očekávat šokující části, kterých je v knize několik. I když jsem si myslela, že jsem na ně z doslechu připravená, zas a znovu mě překvapilo, jak moc silně na mě zapůsobily. Serotoin je první knihou, kterou jsem od Houellebecqua četla a ačkoliv si nejsem jistá, jak moc je vhodné to říct - tento autor mě baví. Rozhodně mě jeho projev neodradil a ba právě naopak jsem zvědavá na jeho další knihy.
Odpočinkový komiks s příjemnou ilustrací, ve němž jsem neočekávala složité intriky řešeného případu a taky jsem se jich nedočkala. Takže se moje očekávání naplnila. Je to taková jednohubka k odpolední kávě.
Kdyby mě Englantýna (opakovaně) nepřipomínala, že opravdu vážně potřebuju číst Mezi světy, patrně by mi tenhle skvost proklouzl mezi prsty. A to přitom Sarah Andersen patří mezi mé oblíbené autorky!
Přečetla jsem ho jedním dechem a vždy po několika stránkách jsem jen vydechla okouzlením nebo jsem se nahlas zasmála, nad genialitou příběhu, který mě provedl Zemí OZ, Říší Divů i Zemí Nezemí, než bych řekla: "#%*va, ta holka umí létat!"
Takovou jízdu jsem totiž nečekala a s dočtením komiksu jsem okamžitě zadoufala, že k němu co nejdříve přibude pokračování, které samotný konec příběhu nakrásně naznačuje a neuvrhl mě tedy do absolutní krize nad jeho neexistencí.
Andy a Sarah zkrátka stvořili perfektní tým a doufám, že budou ve své spolupráci pokračovat.
Komiksově zpracovaný náhled do toho, jak by v ideálním případě mohly fungovat finance každého z nás. Rozhodně by neuškodilo ani nikomu dospělému do této knihy aspoň nahlédnout, ačkoliv je svým zpracováním určena dětem. Po přečtení vede k nemalému zamyšlení nad vlastním hospodařením s penězi.
Asi ještě nikdy jsem nebyla z konce knihy tak frustrovaná, jako z Rekonstrukce. Už z anotace vyplývá, že příběh se bude zabývat Eliščinou minulostí a mnohokrát zde padne slovo "proč". Jenže, jako by hlavní otázka byla snad málo, v průběhu čtení na nás začnou vyskakovat další a další otazníky, na které by rádi znali odpověď jak hlavní hrdinka, tak i čtenáři.
Když už mi zbývalo pouze několik posledních stran, moje zoufalství vzrůstalo.
Přes to všechno, a možná právě proto, na mě zanechal tento příběh hluboký dojem, na který jen tak nezapomenu. Viktorii Hanišovou považuju oprávněně za jednu z nejlepších současných českých autorek. Děkuju jí za to, že mě takhle krásně naštvala.
Zpočátku jsem se domnívala, že tato kniha si získala čtenáře hlavně tím, jak autor dokáže reálně vykreslit atmosféru, ale postupně jsem svoje přesvědčení změnila na fakt, že Jiří Hájíček je jednoduše génius. Ve třech čtvrtinách knihy jsem si plně uvědomila, jak je neuvěřitelné, že tento příběh napsal muž, a ne žena, a to proto, jak dokonale je napsána hlavní hrdinka příběhu. Její myšlenkové pochody mi prostě podvědomě neustále vysílaly do mozku signály, že takhle nemůže muž mysl ženy prokouknout. Nečekala jsem ani, jaký spád naberou události ke konci knihy a jak nemožné bude od knihy se odtrhnout.
Česká literatura mě nepřestává překvapovat. *tleskám*