Okoslav komentáře u knih

Zřejmě nejlepší díl z celé série. Jakmile autorka oba hlavní hrdiny rozdělila, mohli jsme se všichni (a autorka především) začít konečně soustředit na příběh, což je v kontextu Pokrevních linií docela novinka. Konečně se ale díky tomu ukazuje, co víme z jiných jejích sérií, a totiž že Mead psát umí (pokud zrovna neřeší romantické patálie svých teenage hrdinek).

Příběh jako takový připomíná mix Přeletu nad kukaččím hnízdem, Prison breaku a Bonnie a Clydea. Postava Sydney konečně jako hlavní hrdinka začíná dávat smysl a zajímavou dějovou linii má i Adrian. Ve shrnutí: ale jo, fajn to bylo :-)

25.12.2018

Představte si kombinaci Malazské knihy padlých, klasické urban fantasy a Chiny Miévilla, přidejte trochu detektivky a (navzdory tomu, že je hlavní postava ženská) zapomeňte na veškerou young adult fantasy.

Největší plusy Města schodů: skvělé postavy, minimum klišé, propracovaný svět, bohové a mytologie (!), zaručené ani jedna fantasy teenagerka a její romantický trojúhelník (uf), zajímavá zamyšlení o bozích i lidech.

Zařazuju do svých oblíbených a těším se na další díly.

6 25.12.2018

Mnohem víc psychoanalýza a antropologie než literární věda a naratologie, napříč knihou se navíc (vcelku pochopitelně :-) promítá vědecký diskurz typický pro začátek 20. století.

Knihu ocení hlavně:
- freudovci/jungovci
- studenti antropologie/etnologie
- milovníci bájí a mýtů, kterým už edice „Mýty a legendy” nestačí :-)

2 25.12.2018

Myslela jsem, že jdu číst young adult... a nakonec z toho byla spíš jen "adult" (což se asi dá očekávat od něčeho, co se jmenuje Sukuba, já vím, já vím) :-)

Je tam hodně sexu, hodně různých chlapů a hodně citů a pocitů, takže ve výsledku jsou všichni ti démoni, andělé, skřeti a vampýři spíš jen kulisou pro vztahový román. Vlastně to ale ničemu nevadí. Richelle Mead znovu ukazuje (poprvé ve Věku X), že dospělejší postavy jí literárně svědčí víc než středoškolačky, její Georgina je dobře vykreslená, uvěřitelná postava a nakonec se přistihnete u toho, že téhle sukubě, která smrtelníky odsuzuje k zatracení, vlastně fandíte.

1 25.12.2018

Pro studenty japonštiny a milovníky Japonska skoro povinnost :-) Všechna haiku jsou nejen v češtině, ale i v kanji a romaji verzi, díky čemuž čtenář ocení jak krásu a úspornost japonštiny, tak neuvěřitelné schopnosti překladatele.

1 25.12.2018

Nebýt předchozích dílů a posledních cca 50 stran, myslela bych, že čtu psychologické drama o jedné dysfunkční rodině a jednom maniodepresivním alkoholikovi. A taky drama, ve kterém se hodně mluví o “telefonech lásky”, “světlu mého života” a strhávání oblečení. Proč ne, chápu, že cílovka to ocení.

25.12.2018

Vítáme další generickou fantasy hrdinku. Jupí.

Ok. Teenage milostný trojúhelník bych asi zvládla (jako dvakrát bych to číst nemusela, ale rozumíme si). Možná bych zvládla i to, že na hlavní postavě je zajímavé zhruba... nic. Problém je příběh. Pokud v kterýkoliv okamžik víte, co se stane následujících 5 stránkách (a ono se to nakonec opravdu stane), o velké originalitě to nesvědčí.

Padouši se pochechtávají, hlavní zloun chce “ovládnout totálně všechno” a všichni, jako že opravdu všichni, jsou až nezdravě fixovaní na hlavní hrdinku. Jako ano, už od začátku je jasné, že to nebude jen tak obyčejná holka (protože takhle to v podobných knížkách nechodí). Ale aby hlavní poskok velkého arcipadoucha během důležité bitvy řešil hlavně to, jestli hrdinku náležitě zatahá za vlasy?

WTF.

Dávám hvězdičku za snahu a jednu taky za to, že kdyby mi bylo 12 let, asi by se mi to líbilo.

3 25.12.2018

„Měli jsme tu nacisty, měli jsme tu islamisty… tak proč ne, kruci, i Sparťany?” ptá se mladá římská císařovna. A já dodávám: proč ne třeba i Brity z konce 19. století, mongolské nájezdníky, zvrácené diktátory a ještě víc robotů?

Impérium je uspokojivé zakončení celé trilogie Propast času. Píšu "uspokojivé" a ne "vynikající". Bohužel. Vinu na tom nese především první půlka knihy, která se táhne v dlouhém představování nových postav a nekonečných popisech diplomatických vyjednávání. A když máte pocit, že to konečně k něčemu směřuje, zjistíte, že celá první půlka byl vlastně jen málo proškrtaný prolog. (Do jisté míry autora chápu - je těžké uvést na scénu nové postavy a opomenout jejich bohatý příběhový background, v zájmu výsledného dojmu by ovšem částečné škrty Impériu určitě prospěly.)

Až v půlce knihy se poprvé objeví hlavní padouch celého dílu a kniha konečně dostává pravý spád. I když se to během uplynulých 250 stran nezdá, čekání se nakonec vyplatí. Příběh, ve kterém se nově objevuje třeba i mladý Winston Churchill nebo (přestože s otazníkem) šestiletý Ježíš Kristus, je ve své druhé půlce zábavný, má spád a zakončuje všechny dějové linie, které minulé dva díly rozehrály.

Pro čtenáře prvních dvou dílů samozřejmě nutnost, bez ohledu na jakékoliv hodnocení :-)

3 24.12.2018

Objevování světa je za námi, přichází čas upevňování moci.

Zatímco v prvním díle se postavy (a čtenář) se světem rozvráceným poruchou v časoprostoru vyděšeně a zmateně seznamují, ve druhém díle už mají první krůčky za sebou. A tak přichází čas na pořádný interdějinný koktejl a znovuvybudování mocné římské říše: tentokrát za pomoci samopalů, penicilinu, moderního hasičského sboru, Beethovenovy hudby a taky nepřemožitelného pětimetrového robota.

Druhý díl plyne v poklidnějším tempu než jednička (přestože finále je opět monstrózní) a zdánlivě mění žánr - mnohem více připomíná klasický historický román, ovšem doplněný ingrediencemi napříč dějinnými epochami. Vývojem (k dobrému) prošly i hlavní postavy - ty, které v jedničce připomínaly spíš produkty on-line generátoru fantasy postav, ve dvojce konečně získávají osobitost a vlastní charakter. Třetí díl bude velký :-)

5 24.12.2018

Čas se zhroutil. Tam, kudy ještě včera vedla dálnice, se dnes prohánějí kališníci na koních, a na místě někdejší moderní megapole stojí antický římský vojenský tábor. Jak snadné je stát se bohem pravěkých předchůdců dnešních lidí? Mají římské meče a novověké muškety šanci proti modernímu tanku? A podaří se oddanému služebníkovi Třetí říše vytvořit na troskách někdejších světů novou Velkoněmeckou říši?

Propast času je pro mě velké, velké překvapení. A to rozhodně v dobrém. Roman Bureš vytvořil zbrusu nový svět, který doslova seskládal ze střípků nejrůznějších historických i budoucích epoch - a vrhl do něj své nic netušící postavy.

Pokud vás baví alternativní historie, časové paradoxy, starověký Řím, vojenská technika, dystopické romány nebo třeba "jen" příběhy, v nichž hrají prim ženy, bude vás Propast času bavit. Fakt hodně moc.

7 24.12.2018

Zpětně se omlouvám Sarah J. Maas, o jejíž sérii Skleněný trůn jsem si svého času myslela (i psala) nehezké věci. Protože v porovnání s třetím dílem Kostičasu je to učiněná literatura.

Takhle: na A zrodí se píseň vlastně není nic špatně. Děj se vyvíjí, hrdinka dělá rozhodnutí, občas se daří, občas se nedaří, a protože jsme v young adult sérii, dočkají se i fanynky dlouhých pohledů, temných mužů a nelehkých emočních bouří v hlavě devatenáctileté holky. Potud dobrý. Jenže... i když by autorka očividně moc chtěla psát velký příběh o lidské svobodě, zlém impériu a o tom, jak přirozená je nenávist, výsledek je mnohem banálnější. Bohužel.

Velká odhalení musí provádět sami padouši (aby poté hlavní hrdinka, zřejmě jako úplně poslední ze všech, pochopila, že nejsou pouze brutálními, krvelačnými stroji, ale mají vlastní promyšlený plán - jak šokující!), vypjaté situace autorka popisuje stylem, který připomíná středoškolskou slohovku: jazykem i dynamikou. A do toho všeho se hojně "uždibují zázvorové bulky" a "usrkává čaj".

Ve skutečnosti je to spíš na dvě hvězdičky, ale jednu přidávám částečně ze setrvačnosti a částečně díky tomu, že dočíst se to dá.

2 24.12.2018

Po nadějném prvním díle přišlo Stmívání pro emancipované holky.

Pokud jde o uvěřitelnost světa a logiku děje, už v prvním díle to na některých místech dost skřípalo. Ale, popravdě, vlastně to ani nevadilo. Koncept jasnovidectví i autorčin jazyk byly natolik zábavné, že jsem byla schopná ledacos odpustit. Ve druhém díle už to ale nestačí.

Zaprvé: svět Vidořádu nedává smysl. Proč svět roku 2059 vypadá, jako by vypadl z Dickensova románu? Proč vidoucí, kteří v Londýně očividně šíleně trpí, ani náznakem neuvažují o emigraci do (sporadicky zmiňovaného) svobodného světa? A proč amaurotici fungují jako obyčejný kompars, přestože se diktatura Scionu očividně negativně dotýká jich samých?

Stejně jako svět, moc smyslu nedává ani děj. Veškeré zásadní posuny v příběhu má na svědomí hrdinčina nepodložená představa o tom, že "hm, neozývá se mi, asi ho někdo unesl, a určitě ho unesl támhleten padouch" - která se vždy ukáže jako správná. Jo, protože přesně tak to dává smysl.

V prvním díle jsem se radovala nad tím, že se konečně objevila young adult fantasy, která není prvoplánovou kopií Stmívání. A vrátilo se mi to jak bumerang :-) Vidořád má totiž se Stmíváním kupodivu docela dost společných rysů: jen místo krve se tu vysává aura a zatím se neodhalil ani jeden vlkodlak.

Pozitiva: navzdory všemu je to zábavné čtení. Jazyk je jednoduchý, autorka se nebojí zabíjet důležité postavy a nakonec se přistihnete u toho, jak si říkáte... "vlastně proč ne".

2 24.12.2018

V rámci YA rozhodně výrazně nadprůměrné. Navzdory shodným atributům s jinými zástupci žánru (výjimečně nadaná hlavní hrdinka, předvídatelná milostná linka - btw prorokuju i milostný trojúhelník) nejde o “obyčejnou další young adult”. Kniha má děj, který dává smysl, což nebývá úplně samozřejmé, systém “magie” (resp. ona to není magie, ale chápeme se) je propracovaný, a co oceňuju nejvíc, romantická linka děj pouze doplňuje, tj. děj se kolem ní netočí. Uf :-)

Velmi příjemný prolog do příběhu, který může být velký. Tak snad fakt bude :-)

1 24.12.2018

To nejlepší z detektivů staré školy, Tarantina a komiksové poetiky v jednom 400stránkovém balení. Konec je sice silně předvídatelný, ale to u tohohle žánru snad ani jinak nejde. Btw, těšte se na androida. Je boží.

4 24.12.2018

Pro ty, co Ostrov Lhářů nečetli: napravte to, protože jde o fakt vydařenou kombinaci tajemství, podivností a literárního stylu.

A pro ty, co Ostrov Lhářů četli: já to věděla (a vy víte, co mám na mysli)! :-)

3 24.12.2018

Představte si kombinaci Malazské knihy padlých a Chiny Miévilla, přidejte trochu detektivky a okořeňte industrializací střihnutou steampunkem – a dostanete jeden z nejoriginálnějších literárních koktejlů, které jste v životě ochutnali.

Město zázraků, třetí a závěrečný díl Božských měst, je přesně takovým vyvrcholením celé série, jaké si jen čtenáři mohli vysnít. Kromě Malazu dává vzpomenout tu na legendární Baldur’s Gate (fandové pochopí), tu na new weird, jindy zas na televizní seriál Hrdinové. A napříč tím vším se jako tenká linka vine ten nejhlubší smutek.

Bennett totiž znovu dokazuje, že toho umí mnohem víc než „jen“ fungující svět a uvěřitelné postavy. A tak zatímco si v první díle umně pohrál se čtenářskou imaginací a ve druhém dokázal svůj cit pro akci, v tom třetím brnká na nejukrytější struny lidské duše. Tohle je zkrátka nejzaslouženějších pět hvězd za dlouhou dobu.

5 24.12.2018

Nejdřív nevíte, co se děje, pak se utěšujete tím, že "jo, už chápu, to byla celý jen expozice, takže teď se může začít něco dít"... a najednou je konec.

Chápete správně: děj rozhodně není nejsilnější stránkou Tuláka. Hrdina jde někam, dějou se mu věci a nakonec tam (ne)dojde. Ok.

Proč tedy čtyři hvězdičky, ptáte se? Odpověď je jednoduchá: svět. Ten spojuje to nejlepší z hardcore postapo sci-fi na straně jedné (autor nešetří nejrůznějšími mutacemi, tělními modifikacemi a technologickými vymoženostmi) a epické fantasy na straně druhé (rytíři, archetypální příběh, ale i samotné stvůry). Svět, který chvílemi připomíná Mad Maxe, jindy zase vzdáleně Malazskou knihu padlých, je technologicky vyspělým světem budoucnosti. Tedy byl, než se slunce rozpadlo na dvě půlky a z ohromné trhliny v zemi začala proudit monstra... a změnila lidstvo, jak ho známe, jednou pro vždy.

1 24.12.2018

Richelle Mead poprvé jako autorka vstoupila na pole čistokrevné fantasy. A vlastně to není úplně blbé.

Příběh je velmi jednoduchý: ve vesnici odříznuté od světa žije podivná komunita. Lidé se tu už po generace rodí bez sluchu a své životy prožívají v rigidních mantinelech písemně tradovaných pravidel - závislí na stále se ztenčujících dodávkách jídla, zasílaných z milosti tajemného Správce lana. Pak se ale, téměř zároveň, stanou dvě věci. Hrozí, že vesničané začnou umírat hlady... a jednu z místních dívek z neklidného snu probudí podivný zážitek: první zvuk, který kdy v životě zaslechla.

Příběh je velmi jednoduchý (zapomeňte na nečekané zvraty a zásadní odhalení) a na inspiraci čínskou mytologií, o které jste se dočetli na obálce, rovnou zapomeňte. Se skutečnou Čínou má kniha společného zhruba tolik jako bistro, ze kterého si objednávám večeři, takže si ušetřete zklamání předem. Popis světa a tíživé atmosféry, v níž vesničané (po desetiletí? po staletí?) žijí, by si také zasloužil pár stran navíc, autorka si s jeho rozměry i pravidly pohrává, jak zrovna potřebuje, a celku to nesvědčí.

Každopádně vcelku zasloužené tři hvězdy.

1 24.12.2018

Jako když King potká Lovecrafta. A nebo Correiovy Lovce monter, jen mnohem zábavněji a taky bez blbé politické agitky.

Příběh přitom začíná jako čistokrevné béčko: u sójové omáčky, která otvírá dveře do jiné dimenze, kde, samozřejmě, nežije nic příjemného. A tohle "nic příjemného" z cizí dimenze se právě snaží ovládnout náš svět: prostřednictvím stínů, klonů, co jsou k nerozeznání od vašeho souseda, mluvících psů nebo příšer stvořených z klobás a salámů (fakt!).

Jedna z nejzábavnějších věcí za dlouhou dobu, ke které mám asi jen jednu výtku: až příliš je znát, že kniha John na konci umře původně vznikla jako série příběhů určených pro internetové publikum, a ne primárně jako ucelená kniha. John na konci umře tak místy mění tempo (a někdy dokonce i žánr), ale to je jen malá vada na kráse jinak skvělé a zábavné knihy.

2 24.12.2018

Víte, jak lidi píšou, že Sektor osm je takový trochu lepší Ready Player One? Tak je to blbost, protože tyhle knížky spolu maj společný maximálně to, že se hlavní hrdina pohybuje v počítačové hře. Tady ale podobnosti končí.

Sektor osm je fajn čtení. Klasické LitRPG to ale není. To, že se hlavní hrdina pohybuje uvnitř hry, nepoznáte - tedy kromě neustálých hlášek o změně globálního postavení nebo vztahu s jinými postavami, což, co si budem, taky člověka nebaví úplně pořád. Jiné herní atributy naprosto chybí, až uvažuju, nejen jestli autor někdy hrál MMORPG, ale i jestli někdy hrál jakoukoliv onlajnovku vůbec :-) Hráčské postavy, NPC i celý běh světa jsou tak neherní, až si to můžu vysvětlit jen tím, že autor do dalších dílů ještě chystá veeeelký twist. Doufám.

1 24.12.2018