Okoslav komentáře u knih

Mahan je venku. A konečně může začít hrát. Místo oněch pár lokací, ve kterých se pohyboval v první díle, má nyní k dispozici celý svět. Tedy myslí si to – než zjistí, že se během několika následujících měsíců nesmí hnout z malé, vývojáři i hráči zapomenuté vísky na samotném konci světa.

Kartosský gambit (i když je trochu pomalejší než první díl) funguje po všech stránkách – až na redakční práce na českém vydání. Takže když se nejprve během pár stran z „Ranaře“ stane „Rváč“, je to úsměvné. Když pak narazíte na nezapomenutelné slovo „vyset“, je to už minimálně na pozdvižené obočí. Když se ale na více než 300 stranách Kartosského gambitu (v elektronické verzi) musíte dívat na to, jak ve Fantom Printu neumějí psát procenta (mezera, kluci a holky, patří tam mezera!), tak to bolí.

Samotný Mahan je i nadále fajn postava. Všechno se mu daří, leveluje jak ďábel a tak vůbec. Jen logiku v ději moc nehledejte, pořád jí tam moc není. Každopádně pokud jde o LitRPG série přeložené do češtiny, stále považuju Cestu šamana za tu nejlepší.

2 25.02.2019

„V hlavě se mi zrodil další obrázek. Neo z Matrixu se taky objevil v podobné realitě, když spolknul tu pilulku. Vedly z něj dráty a mně chyběla jen zástrčka v hlavě. Jinak jsme si byli docela podobní.“

Další ze skvělých LitRPG sérií, opět z pera ruského autora. Základní půdorys je jednoduchý: poté, co se hlavní hrdina (tak trochu nedopatřením) nechá uvěznit, ocitne se ve virtuálním světě – v Barlioně, kde miliony hráčů denně levelují a vylešují své postavy. Jeho virtuální zážitek ale tak zábavný není. Je totiž odsouzen k osmi letům těžby surovin ve virtuálním dole, navíc s tím zřejmě nejzbytečnějším povoláním ze všech: šaman–klenotník.

Cesta šamana potěší čtenáře LitRPG hned několikrát. Hlavní postava je sympatická a uvěřitelná, na stránkách se skutečně odehrává nějaký ten děj (což v rámci žánru rozhodně nebývá samozřejmostí) a připomínka Matrixu je milá.

Bez chyb to ale není – především když se zamyslíte nad základní logikou děje. Tak například: proč se programátoři Barliony obtěžují s tím, aby v rámci virtuálního světa programovali vězení, a místo toho nenaprogramují nekonečné zdroje surovin? Proč jsou podmínky v dolech nastaveny tak, aby podporovaly negativní vlastnosti a dovednosti? Je to z hlediska základního smyslu vězení jako nápravného nástroje skutečně taktické?

Pokud se podobnými drobnostmi nebudete zatěžovat, je Cesta šamana zábavné čtení. A mě osobně by tak vlastně zajímala jen jedna věc: odkud se bere obsese současných ruských spisovatelů oněmi „vnitřními křečky“? :-)

4 22.02.2019

Četli jste jedničku? Tak teprve teď začíná jít do tuhého. Protože hra se osamostatňuje. A umělá inteligence se začíná bouřit. Ovšem nejde o jediné změny na herním poli. Do hry, tedy do Jiného světa, totiž stále výrazněji začíná pronikat reálný svět – to když si mocní tam venku začínají všímat, jak výrazně mohou virtuální světy otřást vším, co dosud existovalo...

Hraju, abych žil je rozhodně zábavné čtení, na tom se od jedničky nic nezměnilo. Ubylo sice levelování, zato přibylo lootování a především i skutečného děje. Co se od jedničky rovněž nezměnilo, je hlavní postava: ano, je to pořád takový blbeček, jak jsme zvyklí (a vzpomeňte si na moje slova v samotném závěru Klanu, kdy já osobně mlátila hlavou do čtečky).

Glenovi se každopádně stále daří. Až neuvěřitelně. Tam, kde normální postavy zabíjejí gobliny na pátém levelu, on sbírá epické předměty a ability. Proč ne. Pro nás, kteří jsme ty tenhle „munchkin style“ nikdy na vlastní herní kůži nevyzkoušeli, je vlastně docela zábavné to sledovat. O to nezajímavější jsou ovšem vedlejší postavy: stejně jako v jedničce, i ve druhém díle Hraju, abych žil zůstávají nepropracované a jednodimenzionální. Objevují se a mizí, jak se autorovi zrovna hodí. A logiku to příliš nedává.

Na pomezí tří a čtyř hvězdiček, těším se, až konečně vyjde v češtině i třetí díl :-)

1 20.02.2019

Buď vás baví počítačové hry (a pak vás bude bavit i Jiný svět). Nebo vás počítačové hry nebaví (a pak se do Jiného světa radši vůbec nepouštějte).

Protože je to herní. A hodně. Hlavní postava vstupuje do počítačové hry, leveluje, lootuje, aggruje, pévépéčkuje... a najednou je konec. Na rozdíl třeba od Ready Player One, což je další zástupce v současnosti populárního žánru LitRPG, nečekejte žádné propojení s reálným světem. Protože tohle je čistý let's play.

Mimochodem, hlavní postava je tak trochu blbec. Tak na to buďte připravení. Stejně jako na to, že holčičí postavy v Jiném světě dělají v zásadě jen tři věci: brečí, červenají se nebo cupitají. Ale co už - není nebe bez mráčku, žejo.

5 17.02.2019

Měla to být česká Hra o trůny. Místo toho to dopadlo jako špatná variace na Pána prstenů. A je to škoda. Ollo – země sváru, knižní prvotina Háty Kreisinger Komňacké, totiž vůbec nemusela být špatná. Stačilo udělat pár věcí jinak.

V knize je totiž všeho moc: moc příběhových linií, moc motivů, moc postav – a pohromadě to nedrží ani s přimhouřeným okem. Poté, co autorka načrtne základní půdorys, v němž se její Ollo bude odehrávat, začne v rychlém sledu představovat desítky dalších, mnohdy epizodních postav. Jednotlivé pohledy se rychle střídají, stejně jako se střídají jednotlivé scenérie a dějové motivy, často po několika málo větách. Kniha je natolik zmatená, že tím trpí samotný příběh. Takže když konečně dojde k zásadnímu (a krvavému) střetnutí, přistihnete se, jak se vám celou dobu honí v hlavě jediná věc: „Kdo je to, sakra, ten Andvari?“

Výsledný dojem nezachraňuje ani autorčin jazyk. Ten spoléhá na květnaté popisy, méně pak na přímou řeč. Když už na ni ale dojde, šustí postavy papírem. Pokulhává i slovní zásoba. Protože když pocity, tak „zvláštní“. Když zář, tak „zvláštní“. Když stáří, tak „zvláštní“. A když podoba, tak (ano, tušíte správně) také „zvláštní“. No není to celé tak trochu… zvláštní?

Fakt škoda.

1 15.02.2019

„Kdo teda způsobil Pád, dyž ne Starej Georgie? Jasnozřivá vodpověděla: To Dávný způsobili svůj vlastní Pád. Jo, její slova byly jak lano ukroucený z kouře. Dávný ale přece měli moudro! Vodpověď si pamatuju: Jejich moudro ovládalo nemoci, míle i semínka a zázraky měnilo na vobyčejnou věc, jedno ale vovládnout neumělo, kdepak, hlad v lidských srdcích, jo, hlad mít víc.“

Pokud jste Atlas mraků viděli jako film, ale nečetli, určitě to napravte. Oproti filmu je totiž kniha (jak už to tak bývá :-) ) mnohem zajímavější a komplexnější. Autor postupně představuje šest různých postav, šest různých dějinných epoch i šest různých stylů vyprávění. O samostatné, izolované příběhy se nejedná. Jakmile totiž vyprávění dospěje k nejvzdálenějšímu bodu, jednotlivé příběhy se postupně znovu vrací, aby je v samém závěru uzavřely úvahy amerického notáře Adama Ewinga, prvního a zároveň posledního ze všech vypravěčů. Ukazuje se tak, že všechny příběhy, které Mitchell před čtenářovýma očima skládá a zase rozkládá jako matrjošku, tvoří jedinou mozaiku něčeho mnohem většího.

Jejím prostřednictvím do popředí znovu a znovu vystupují stejná témata: touha po moci, hledání pravdy i neschopnost člověka žít s druhými v harmonii. A zatímco každá další generace navazuje na skutky té předchozí, odvíjí se před čtenářovýma očima celá historie lidské rasy – od jejího vzestupu po neodvratný pád.

17 10.02.2019

Jako celek je čtvrtý román o telepatce Magnólii fajn čtení. S několika málo ale:

1) Pokud jste nečetli předchozí díly a/nebo neznáte svět Asterionu, budete se místy ztrácet. Hanina Veselá vás šetřit nebude, připravte se na to :-)
2) Jakkoliv je Magnólie sympatická a tak vůbec (na pivo bych s ní asi zašla), je to zřejmě nejpasivnější hlavní postava, jakou jsem ve fantasy zažila: nic nechce, cíle nemá, plány taky ne. Jen se nechává zmítat ve vichru okolností. I když nakonec... proč ne. Nemusí být každá Hermiona Grangerová.
3) Některé pasáže a celé epizody působí jako dějová vata. Mírné proškrtání by celku rozhodně prospělo.

Jako celek ale rozhodně lepší tři hvězdy, fandové české fantasy by měli minimálně nakouknout.

1 03.02.2019

Milá knížka spíš pro mladší čtenáře. Ty starší může trápit, že je až moc epizodická. Nebo taky ne. Protože, koneckonců, pořád je to Gaiman.

2 09.01.2019

Jako by šlo o dvě různé knihy: první půlka za dvě hvězdy, druhá půlka za čtyři.

Žambochův Drsný spasitel přichází s celou řadou nápadů, nad kterými pravověrný fanda fantastiky zajásá (a já fakt jásala): syrový postapo svět, navíc v ostravských kulisách (!), temný hrdina, který dokazuje, že hranice mezi dobrem a zlem může být velmi tenká, mluvící bionický kůň (!!) a taky fenomenální závěr.

Proč tedy jen tři hvězdy? Obzvlášť kvůli neproškrtané první polovině působí celek epizodicky a nesourodě - jako by postavy přicházely a odcházely, jen aby řeč nestála, a jako by se věci děly jen proto, aby se natáhla "stopáž". Škoda, stačilo ubrat sto stran a výsledek mohl být mnohem, mnohem lepší.

3 02.01.2019

Klasická přímočará detektivka, střihnutá noir a detektivy drsné školy. Zároveň ale taky perfektní kyberpunková akční jízda, při které fandové Gibsona, Blade Runnera nebo třeba Shadowrunu v jakékoliv podobě zatlačí slzu nostalgie. Protože korporace jsou ještě nemilosrdnější, technologie ještě vyvinutější a lidská bytost ještě nepatrnější než kdy dřív.

4 01.01.2019

Nejdřív pár výtek.

Kdybych se na Příběh služebnice dívala jako na ryzí dystopii, byla bych zklamaná. O tom, jak ke změně režimu došlo, se toho moc nedozvídáme, a rozhodně pro mě nemá onen "mohlo by se stát" moment. Navíc když se nad tím zamyslíte, nové společenské uspořádání, které popisuje Fredova, vlastně nedává smysl ani z radikálně konzervativního pohledu.

Ale :-)

O tom Příběh služebnice není. A vzhledem ke způsobu vyprávění ani nemůže být. Považuju ho proto hlavně za příběh o tom, co dokážou ženy udělat jiným ženám a že jsou to právě ženy, které vytvářejí mantinely, v nichž se ty ostatní mohou pohybovat. (Koneckonců, až na jedinou výjimku vystupují muži v knize - a vlastně i v Gileadu - jako pasivní objekty.)

Vypravěčka je tak uvěřitelná a pochopitelná a její vyprávění tak intenzivní a vlastně šíleně známé, že se mi během čtení několikrát udělalo fyzicky špatně a musela jsem knihu odložit. A asi o ní budu ještě dlouho přemýšlet.

13 25.12.2018

**spoiler alert** Kdybych za sebou neměla už čtyři předchozí díly, asi by mi to bylo úplně trapný číst. Ze série, ve které byl zajímavě a slibně rozjetý příběh, se stala plnohodnotná oldschool harlekýnka, kde se zničehonic každý spáruje s každým, a když to přitom zrovna nesedí k příslušnému charakteru nebo dosavadnímu příběhu, neva!, autorka obojí ohne tak, aby žádné romantické oko nezůstalo suché.

Příběh tak nedostanete sice veškerej žádnej, zato se dočkáte spousty “smaragdových”, “borovicových” a “tyrkysových” očí.

Konec byl překvapivě fajn.

4 25.12.2018

Trvalo mi dva roky, než jsem se rozečtené Anděle a démony dokopala přečíst, nakonec jsem to sfoukla za necelý den. Protože napsané je to dobře. To je jasný. Ilumináti jsou fajn vždycky, jsou tam nějaké ty nečekané (chacha :-D) twisty a dohromady to celé funguje. Pokud o tom teda moc nepřemýšlíte.

(Jo jinak, hlavní záporák je jasnej zhruba od půly knížky. Ale to oni jsou vždycky.)

25.12.2018

Nejfrekventovanější slova v knize, řazeno sestupně: „a”, „já”, „vůdci”. Jo, to fakt.

Trilogie (další z řady velmi špatných variací na Hunger Games) trpí řadou typických „young adult fantasy” problémů. Hlavní hrdinka je těžko uvěřitelná a strojově dokonalá, romance blbá, příběh nefunkční a svět vytažený z ponožky.

Zápletka je i v rámci žánru bizarní: lídři typického postapo světa si svoje účty vyřizují skrz no name šestnáctiletou holku, která má to štěstí, že je zatraceně dokonalá ve všem, na co sáhne, a veškeré dění i konání ostatních postav se točí výhradně kolem ní (ano, romance included). Mě osobně tedy ještě trochu trápí, že je i tak trochu blbá (protože zřejmě vůbec nevadí, pokud žijete ve fašistické dystopii, jsou-li vaši fašističtí vůdci „dobří lidé”), ale to už nechávám na posouzení každého soudruha a soudružky.

Světlý moment celé trilogie vidím v konceptu „sedmi fází války”. Podle něj se poté, co se lidé vyválčili proti sobě, proti nim rozhodla pozvednout své „zbraně” samotná příroda, což považuju za zajímavý ekologický aspekt.

2 25.12.2018

Poslední díl by měl být velký. To tenhle není. Zato se v něm sbíhají snad všechny dějové linky z předchozích pěti dílů, včetně těch, na které už jste nejspíš dávno zapomněli. Obzvlášť velkou radost budou mít fandové Dimitrije a Rose a Vampýrské akademie všeobecně.

25.12.2018

“Hasta la vista, baby. Sedm kulí. Jako v Sarajevu.”

Hlášky, akce, sex. A taky upíři, Rusové, mimozemská invaze, starověká hrobka a zaručeně aspoň jeden naci nemrtvý. Prostě si představte všechno dobrý i špatný z devadesátkových béčkových filmů, přihoďte české reálie a dalšího z výrobní sady “kulhánkovský alfa male hrdina, verze 1.0” a máte prvního Kotletu jak malovanýho.

Čímž chci říct, že to fakt není žádná velká literatura. V rámci žánru ale rozhodně must read věc. Protože... hele, vlastně nevím proč, asi mám jen ráda béčkový filmy.

8 25.12.2018

Typický druhý díl: méně děje, víc akce a minimálně jeden upíří transvestita.

Příběh je ještě ujetější než v prvním díle (jde to, fakt), jinak se ale Kotleta drží všech zajetých pravidel kulhánkovských jízd: nešetří kulkami, sexem (tentokrát ho zařazuje ještě v bizarnějších chvílích než v jedničce) a žene své hrdiny po celém světě. Protože proč nakopávat kartanské prdele doma, když si kvůli tomu můžete udělat řadu menších výletů, žejo? :-)

4 25.12.2018

Kniha, ve které je bohužel hodně věcí špatně.

V tomhle spin-offu Vampýrské akademie (která už sama o sobě nebyla žádné velké umění) hraje hlavní roli alchymistka Sydney. Ano, ta Sydney, nad kterou jsme si už ve Vampýrské akademii svorně říkaly "wtf" a která jako vypravěčka nemá ani charisma, ani vtip na to, aby utáhla vlastní sérii.

A první díl Pokrevních pout to dokazuje. Sydney nudí, vedlejší postavy nudí taky a jediný, kdo čtenáře aspoň trochu zajímá, je Adrian Ivaškov, který bavil už ve VA. Děj je předvídatelný (zhruba po 50 stránkách je vám jasné nejen to, jaký zásadní "twist" se chystá, ale i jak se budou vyvíjet vztahy mezi postavami a kdo bude nakonec největší padouch), což je u detektivně laděného příběhu trochu blbý. Prostředí střední školy, kde se Pokrevní pouta odehrávají, celkovému dojmu taky neprospívá: teda pokud se nevyžíváte ve čtení o tom, kdo má zrovna bad hair day a jak se hlavní hrdince daří v chemii.

Mimořádně špatný je i jazyk, který autorka používá. Což je vlastně docela překvapující, jelikož Richelle Mead už několikrát ukázala, že psát umí (viz zatím nedokončený Věk X).

Nebudu to protahovat: pokud fandítě dobrému ději zajímavým postavám, nečtěte to. A jestli to přece jen budete číst, nebrečte, sami jste si to zavinili (stejně jako já, protože teď, ať už je to jakýkoliv, musím dočíst všech pět zbylých dílů, protože kvůli každé nedočtené sérii umře jedno koťátko :-/).

1 25.12.2018

Mega hustej závěr fakt hustý trilogie.

Upřímně: všechny ty hlášky, sex, akce a umírání/zmrtvýchvstání/umírání/zmrtvýchvstání už ve třetím díle nejsou, co bývaly v tom prvním. (Tím chci říct, že už je toho jako trochu moc.)

V žámci žánru ale výrazně nadstandardní, takže autorovi odpouštíme jak dějový nelogičnosti, tak poněkud zběsilé tempo třetího dílu (protože akce sice střídá akci, ale pak si uvědomíte, že se celou dobu mění jen lokace - jako byste četli stejný scénář pořád dokola, jen v jiným oblečku) a máme radost, že takovýhle věci nepíšou jen Kulhánek a Kopřiva.

3 25.12.2018

Já vím, já vím. Od knížky, co má takovouhle obálku, prostě nemůžete mít žádný velký očekávání. Jenže já jsem děsnej optimista, a když se to tváří jako fantasy akční jízda, očekávám fantasy akční jízdu. Blbý je, že ve skutečnosti jde - zase - mnohem víc o román pro patnáctiletý holky. Což je fajn. Teda v případě, že jste patnáctiletá holka.

Pokud ne, asi vás bude trápit nelogický děj, nepochopitelné chování postav a taky to, že příběh slouží jen jako kulisa k milostným patáliím hlavní hrdinky. Takže zavírám oči, představuju si, že mi je patnáct, a dávám tři hvězdičky. Hlavně za snahu. A taky protože jsem ráda, že dneska mají mladé holky co číst.

25.12.2018