oskli komentáře u knih
Knihu je potřeba číst bez očekáváním nějakého dramatického děje, velkého příběhu v horách. To v knize nenajdete. Je to hodně komorní, hodně emocionální. V knize je obsažena poctivá směs všech chlapských emocí, přátelství, vztahů uvnitř rodiny a nejbližšího okolí... ale tak nějak pochlapsku. Hlubší emoce nejsou popsané, ty čtenář musí vnímat sám. Mě kniha nadchla a četla jsem ji dlouho po menších úsecích, abych si ji užila. Už teď vím, že až ji do knihovny vrátím, pořídím si vlastní a za pár let ji předám svému synovi.
Výborná kniha, když se chcete potěšit, nadchnout pro cestu kamkoli a k tomu se i něco málo dovědět. Mám moc ráda Ládíkův styl psaní, obvykle to někomu neznalému popisuji jako "něco mezi Tomášem Poláčkem a Saturninem" :-D Je to prostě šílený nápad uvedený do praxe a krásnou laskavou češtinou podaný nám, čtenářům, kteří v pohodlí domova čteme o tom, jak Ladislav v nepohodlí, vedru a s desítkami puchýřů kráčí pustinou a čeká, jestli ho někdo pohostí, aby snáze přežil samotu, hlad a strasti dlouhé cesty.
Pokračuji nostalgicky druhým dílem a pořád mě to baví. Úplně si vzpomínám, jak jsem ty knížky četla v mládí a už tenkrát jsem si uvědomovala, že já se chovám dost jako potvora Gabra (i ten milion různých více či méně šílených nápadů by odpovídal) a moje mladší sestra byla podobná ťunťa jako Málinka. Můj devítiletý syn je z Gabry a Málinky taky nadšený a k mému údivu si obvykle večer touží ještě jednu kapitolu přečíst sám, valašské nářečí si zamiloval. A to jinak čte vesměs dobrodružné knížky, teď třeba Zmizení Edwina Lindy. Gabra a Málinka jsou evidentně nesmrtelné. Doufám, že jejich příběhy budu jednou číst svým vnoučatům...
Pro mě další z knih, kterou bych v papírové podobě nepřečetla, ale jako audioknihu jsem ji strávila, ačkoli mi nic nedala.
Na můj vkus je příběh moc americký, moc patetický, moc předvídatelný, úplně černobílý. Hlavní hrdina je absolutní superman, který si poradí úplně se vším, nikdy mu neujedou nervy, bezmezně miluje svou ženu, není na něm vlastně nic, proč by působil lidsky, uvěřitelně, sympaticky... na mě je moc umělý, moc americký, moc červenoknihovnový.
Nemohla jsem si při poslouchání zbavit vzpomínek na knihu Muž jménem Ove, kde také hlavní hrdina vzpomíná na svou ženu. Ale není to takový slaďák, je tam v protiváze právě bručounský svérázný Ove, který příběh drží v takové rovině, aby nesklouzl do podobného patosu, jako je tomu v Hoře mezi námi.
Věřím, že kniha osloví spoustu lidí (asi hlavně žen), ale já od tohoto autora už nebudu zkoušet nic. Jednou stačilo.
Váhám, zda dát 3 nebo 4 hvězdy. Příběh Edity má spád, je líčený velmi sugestivně. Vyhnání českých obyvatel z pohraničí je přímo nadupané emocemi. Ale pak najednou Praha. Irmin příběh je proti Editinu hodně jalový, nijaký... ač potenciál by tam rozhodně byl. A pak už je to všechno sice velmi čtivé, ale poměrně málo uvěřitelné.
Proti Heřmánkovému údolí, kde příběh chytí a nepustí... a člověk čte pomalu s otevřenou pusou a je mu skoro blbé jít naházet prádlo do pračky a pak do sušky, v Kukačce tyhle pocity chybí. To je prostě román, který se dobře čte, ale zas až tak úplně nenadchne. Ale na druhou stranu ani vyloženě nezklame. Ke stylu Aleny Mornštajnové, jak tady někdo psal, bych však knihu nepřirovnávala. Kvalita je o poznání nižší.
Chirurg mě dostal. Navíc jako audiokniha je dílo výborně načteno, až si člověk přeje, aby to nikdy neskončilo a ještě chvíli s Hynkem mohl sdílet jeho život, práci, pocity...
Opravdu uvěřitelně vyprávěný příběh jednoho více či méně zpackaného života, kdy čtenář střídavě žasne, občas by s Hynkem zatřásl, aby nedělal další botu, chvílemi ho lituje a ke konci mu hodně fandí.
Prostředí nemocnice je vylíčené výborně, je vidět, že autorka ho dobře zná. Ale i komplikované vztahy v rodině a Hynkova láska tátovi mě dostávaly. Kniha brnká na takové ty struny hluboko uvnitř nás, ale není to žádná prvoplánová emoční ždímačka. Ani vzdáleně. Já si občas přála vidět do hlavy i ostatním postavám, jako je třeba u Soukupové v knize Nejlepší pro všechny. Chtěla bych vědět, co si myslí a jak jednotlivé situace prožívají Markéta, Andrea i Hynkovy děti. Takhle to bylo úplně jednostranné... ale i tak výborné. Myslím, že tuhle knihu chci vlastnit i v papírové podobě.
Vůbec netuším, co mě to napadlo, že jsem vytáhla staré vydání po své tetě a rozhodla se zkusit ho číst synovi (skoro 9 let). Byla to skvělá volba! Já Gabru a Málinku milovala, četla jsem všechny díly mockrát, ale bála jsem se, jestli ten jazyk a nářečí dnešní dítě zvládne, a jestli syna budou holčičí příběhy bavit. Zbytečná obava! Zamiloval si je od první chvíle taky. A věty typu "Struhařisko má nový plpák" kolem sebe trousí, jak posmrkané kapesníky. Myslím, že ve škole ho mají trochu za exota, ale už jedeme druhý díl.
Kolem knihy byl v době jejího vydání u nás dost humbuk, což mě samo o sobě odrazuje a navíc tak nějak obloukem obcházím knihy s nálepkou bestseller, obvykle mě tyto knihy neoslovují. Stejně tak jsem neměla chuť na knihu z kategorie young adult. Díky letošní výzvě jsem se ale rozhodla dát knize šanci. A dostala mě. A já jsem za to ráda.
Kniha je zpracovaná opravdu výborně, čtivě, s velkými emocemi, ale bez patosu. Většinu dialogů napsal autor s velkým nadhledem v humorném tónu, přesto je z nich cítit láska. Těžké téma, ale stravitelné opravdu pro kohokoli. Nedivím se, že má kniha takový úspěch.
Klobouk dolů před každým, kdo tohle dokázal přečíst! Já měla co dělat i s audioknihou, jaký mi to připadal blábol. Měla jsem opravdu sto chutí ji nechat být a sáhnout po čemkoli jiném. Jen z úcty k autorovi a jeho prvním knihám, které jsou skvělé, jsem to nevzdala. Ale byl to boj.
Tohle přece není oddělení Q! Autor už evidentně nevěděl kudy kam, takže po minulém "odkopání" Rose, tentokrát rozbořil všechno tajemno kolem Asada, což byla jedna z jeho hlavních devíz. K tomu zvolil atraktivní téma terorismu, hodně patosu, a aby Carl nepřišel zkrátka, i on dostal nějakou tu šokující novinku do života. Neuvěřitelně mě to nezajímalo a nebavilo, navíc od samého začátku obě linie byly totálně předvídatelné.
Autor vždycky pracoval s úžasnou psychologií postav, což v posledních knihách chybí. Tady jednoduše antihrdiny nastavil jako šílence bez nějakého pozadí, prostě terorista a blázen. Tečka. Proboha proč?
Kniha má poměrně vysoké hodnocení, což naprosto nechápu. Já se bohužel utvrdila v tom, že s radostí kdykoli v budoucnu otevřu Ženu v kleci, Vzkaz v láhvi nebo skvělou Složku 64, ale nové knihy už zkoušet nebudu. Nejsem masochista.
Za mě nejlepší Myshina kniha! Nádherné fotky doplněné opravdu zajímavým vyprávěním, ať už jsou to vzpomínky na dětství, začátky v Nepálu, nebo současnost. Vše je v dokonalém souladu. Opět je to hodně osobní (nebo spíš jenom osobní), ale tady to není ufňukané, ani nepřevládá zoufalé plácání se ve vztazích. Tahle kniha vyznívá ohromně pozitivně. Je v ní velká spousta energie, lásky, víry... v život, lidi, rodinu i Vesmír. Kdybyste si od Myshi měli přečíst jen jednu knihu, měla by to být tahle.
Knížka je neuvěřitelně čtivá, to jí nelze upřít. Ale jinak? Nějaký přesah? To jsem tam nenašla. Převládal zoufalý pocit z toho, jak to tak akční a neohrožená holka může nevidět... to jak se strašně plácá ve vztazích. Jak se za každou cenu drží něčeho, co zjevně nefunguje? Proč vynakládat tolik zbytečné energie? Z knihy na mě dýchal obrovský vnitřní neklid, potřeba neustále něco řešit, rozebírat, lítat od jednoho k druhému, neschopnost být tak nějak spokojený s tím, co je tady a teď. Zajímalo by mě, jestli aspoň psaní knihy nastavilo Míše zrcadlo, aby tyhle vzorce donekonečna neopakovala.
Všechny tyhle moje dojmy ale nic nemění na tom, že obdivuji, co ve svém věku svým nadšením a energií dokázala vybudovat. O tom žádná. A včera jsem načala Nepálské lásky v obrazech a minimálně začátek se čte báječně a moc mě baví.
Tohle je jediný díl z těch klasických, které jsem dosud nečetla, protože jsem ho před časem viděla zfilmovaný. Film se mi nelíbil a měla jsem pocit, že knihu číst nepotřebuji. Ale pak jsem viděla film Vzkaz v láhvi (po přečtení knihy), který byl dočista jiný než kniha. Naznala jsem, že třeba to tak bude i se Zabijáky... a dala jsem jim šanci. Poslouchala jsem audioknihu.
Návrat ke starému dobrému Olsenovi potěšil, protože Selfies mě neuvěřitelně zklamaly. Tady je zase klasické blaho, když dojde na dialogy Asada a Carla, Rose v plné síle se k těm dvěma vřítí jako tajfun a nic nezůstane na svém místě. V ději samotném pak chybí pár vysvětlení, což mě docela naštvalo. Stejně tak přehnaný super akční závěr. Za to dávám hvězdu dolů.
Jinak má děj spád, výborně se čte, psychologie postav za mě na jedničku. Banda elitních spratků (a pak i dospěláků) vzbuzuje tak silné emoce, že se jednomu chce zvracet, když o nich čte. U Kimmie se přidává chvílemi soucit, ale na druhou stranu... i ona měla možnost volby.
Zabijáci prostě stojí za přečtení.
Vendulka je kniha nejen o Holocaustu, ale tak nějak i celkově zrcadlem 20. století v Československu. Dvě roviny vyprávění - Vendulka a fotograf Jan Lukas, pro mě neuvěřitelně silné osobnosti, o nichž bych ráda četla mnohem delší dobu, než mi bylo umožněno. I fotek bych ráda prohlížela mnohem více a rozhodně po nich budu pátrat. Kniha se okamžitě zařadila na žebříček titulů, které budou první volbou, když budu někoho chtít knihou obdarovat. Navíc je opravdu krásná, tento materiál na obálce miluji. Pořiďte si ji, dokud to jde. Určitě se brzy vyprodá.
Druhý díl se mi líbil ještě víc než první. Je vidět, že text vznikal pro knihu, nikoli pro blog, a tak se tam myšlenky opakovaly mnohem méně než v první knize. Opět se texty čtou samy, člověk by si k jejich čtení taky nejradši nalil skleničku a říká si, že by občas chtěl být i u situací, kdy autor není tak neochvějně nad věcí. Aby si nepřipadal nepatřičně, když mu u vlastních (nepostižených) dětí ujedou nervy a rozčiluje se kvůli blbostem :-)
Milá jednohubka, která hřeje, dojme i pobaví. Obrovská dávka empatie, lidskosti i nadhledu. Konečně jsem si ji pořídila. Nelituji.
Tak tohle bylo překvápko! Výborný thriller, který má trošku pomalejší rozjezd a zpočátku ne úplně sympatické kriminalisty, ale pak se to rozjede nevídaným tempem a knihu v podstatě nejde odložit. Ještě že není podzim, potkávat teď někde kaštanové figurky, by mi nedělalo nejlíp :-)
Páni, já tuhle knihu úplně zapomněla hodnotit! A to ji miluji úplně úplně (hned po Ovem). Je pravda, že vzorec knihy je v podstatě totožný jako u Oveho, ale pořád je to ještě bezva, protože Britt-Marie čtenáře zpočátku štve, ale dohromady se spoustou absurdit, vzpomínek i malých epizodek to ladí. A člověk při čtení dostane i dávku humoru a občas se uchechtne nahlas. To už mi v medvědínské sérii chybí (tam zbyla - hlavně v druhém dílu - jen ta citová ždímačka a hromada moralizování a zobecňování). Tohle je ještě ten Backman, který mě baví číst a kterého každému doporučuji.
Mamka mi tuhle knihu "vnucovala" asi rok a já ji konečně jako oddychovku prubla. A nelitovala jsem ani vteřinu. Kniha se neuvěřitelně dobře čte a celá je dost neuvěřitelná. Proti hlavní hrdince si připadám jako lempl, co z 90 procent většinu dne mrhá časem a je dočista nevýkonný. Docela by mě zajímalo, jestli je to z nějaké části fikce, nebo jestli je ten život i množství dětí popsaný fakt věrně. Já si s jedním dítětem, pračkou, sušičkou a plynovým kotlem připadala při čtení fakt nepatřičně...
Po hodně dlouhé době opět návrat k Harrymu. Zpočátku jsem si nemohla zvyknout na přednes Davida Matáska, protože Čermák mi seděl víc, ale to se poddalo. Příběh výborný, jen jsem trnula, aby Nesbo zase nenechal Harrymu někoho blízkého zemřít. Ten chlap nemá slitování. Poslední čtvrtina byla ale taková všelijaká - moc překombinovaná, neuvěřitelná, natažená... kdybych knihu místo poslouchání četla, byla bych asi naštvaná a nebavilo by mě to. Takhle jsem to zvládla, ale stejně mám v poslední době pocit, že takový Dominik Dán mě na poli kriminálek baví víc.
Úžasná kniha! Příběh jedné rodiny, kde každý dostává poctivě prostor tak, aby do něj čtenář mohl proniknout. Rozmazlený Viktor, který se musí vyrovnat s přestěhováním na vesnici. Eva, která má dvě dospělé sobecké děti, spoustu práce, snaží se udržet vztahy uvnitř rodiny i ty sousedské za obrovského nasazení. Nevyrovnaná Hana, které neví co chce. Sobecký Adam, který se nejvíc ze všeho chová jako dospělý rozmazlený jedináček. Všechny postavy je možné v průběhu čtení pochopit, ale pro některé jednání se to pochopení vlastně hledat nechce.
Autorka neuvěřitelně lehce střídá roviny a pohledy vyprávění, vyjadřování, vnitřní dění postav... Při čtení člověk strašně moc chce, aby to ještě nekončilo, aby se děj vyvíjel jinak, než jak tuší... aby ještě chvíli mohl být součástí.