oXide komentáře u knih
Velmi čtivé, to i přesto, že se jedná o drama. Nicméně jsem čekal víc, vlastně ani nevím proč. Slabinou díla by na jednu stranu mohl být právě rychlý konec, ale stejně tak by to díky nepředvídatelnosti mohlo být naopak.
„Je důležité mít vždycky odvahu se uvolnit a jít - ve tmě.“ - William S. Burroughs
Na téma drog je to celkem zajímavá kniha. Velmi čtivá, i když uznávám, že příběh jako takový je často jednotvárný – asi stejně jako feťákův život. Ovšem v této kategorii knih je to něčím jiné, snad by se toto dílo dalo považovat i za jakousi studii, napovídá tomu právě i celkem nezaujatý styl, kterým Burroughs svou závislost popisuje.
Zdá se, že člověk je odsouzen k tomu, aby činil víc zla, než dobra. - Wilm Hosenfeld
Neobyčejná kniha ukazující život židů za války ve Varšavě. Tolik zajímavé a přitom strašné téma z pohledu obyčejného člověka, o hrdinství obyčejných lidí, ale také o zbabělosti a podrazech. To vše zpracováno ve čtivém textu a obohaceno útržky z deníku německého důstojníka Wilma Hosenfelda, který zachránil několik polských židů. Ho však už nedokázal zachránit nikdo.
Výborný antiutopický alegorický román a ještě lepší varování před stalinskou hrůzou a vůbec před jakýmkoli totalitním režimem. Vůbec se nedivím, že jako autor byl Orwell u nás za komunismu zakázán. Na celé bajce je vidět jeho všeobecný politický přehled, který nepochybně získal díky svým politickým esejím, ne nadarmo to byl jeden z nejvýznamnějších anglických esejistů.
Farma zvířat je poměrně krátké a čtivé dílo. Jednoduše podaný průběh Říjnové revoluce, který dokáže pochopit i dítě na základní škole – částečně. Geniálně zpracované „postavy“ revoluce, jako třeba Major – Lenin, Napoleon – Stalin, Kuliš – Trockij a zvlášť výborně jsou popsány ovce či psi.
Rozhodně nadčasová kniha, jejíž poselství je a stále bude aktuální.
„Musím se však se vší otevřeností přiznat, že podívaná, při které jsem asistoval, na mne působila spíš uklidňujícím dojmem. „ – Rudolf Hoess.
Jen těžko bychom hledali knihu týkající se koncentračních táborů (konkrétně pak Osvětimi), která by měla větší vypovídající hodnotu. Kniha formou dokumentu usvědčuje nacistické lékaře ze zvěrstev, která páchali na svých vězních (obětech). Detailně popisuje pokusy, vraždy, selekci a podstatná část je věnována Mengelemu.
Text je velice čtivý, zajímavý a rozhodně poučný. Přečteno během jednoho odpoledne a rozhodně je třeba knihu jen doporučit.
Avšak její z hlediska údajné brutality je spíš přeceňována.
Na cestě je taková zvláštní kniha, která i přes to, že je plná akce, občas (vlastně často) působí až nudně. Od knihy jako takové jsem čekal víc. Román je sice čtivý, přesto se ale nedá číst dlouho (ano, vím, že tady se mnou nebude mnoho čtenářů souhlasit), problémem totiž je, že se celých 318 stran odehrávají dokola ty samé scény, jen se mění okolí a postavy. Což je časem až unavující. V tomto případě je počet strach, řekl bych na obtíž. Zkrácením na polovinu by to mohlo být opravdu dynamické nahlédnutí do života Kerouaca a generace beatníků. Ale chápu, že se Jack snažil vylíčit co možná nejvíc zážitků ze své úžasné cesty.
Na druhou stranu, knize se nedá upřít ta atmosféra a vynikající postava Dean Moriarty (Neal Cassady, který se stal předlohou pro tolik postav). A pokud má člověk rád beat generation a za postavy si dosadí skutečná jména, pak kniha dostane úplně nový rozměr.
Kniha o slepé víře a naivitě. O tom, jak moc chce člověk přežít a jakou má, tedy spíše měl lidský život cenu. Námět je nepochybně zajímavý, ale zpracování už tak moc oslnivé bohužel není. Text je trochu těžkopádný, přesto se ale nečte nejhůře. Velkou slabinou je první polovina knihy, která není příliš záživná, stejně tak rychlý konec, který člověk dokáže velmi lehce odhadnout.
Buďto jsem knihu přecenil a čekal od ní víc nebo je přeceňována obecně, což je daleko horší.
Škoda, že většinu čtenářů nepochybně odradí obálka knihy. :)
Svým způsobem je to kniha spíše pro ty, kteří se zajímají o autora samotného. Je to zajímavé ohlédnutí za jeho frajerským životem a člověk si tak nějak dotvoří obraz o tom, kdo to Bukowski vlastně byl.
Pro ostatní čtenáře bych řekl, že tato kniha nemá žádný význam a aby člověka bavila, musí se k ní „dopracovat“ přes spoustu jiných Bukowskiho knížek a mít zájem o autora, až potom to má ten správný nádech.
Knize určitě nelze upřít její neuvěřitelnou čtivost, což je však u nás také zásluha překladu.
Příběh sám o sobě je zajímavý, ale nevyvážený – pokud pomineme čtivost, která je opravdu až fascinující, tak se děj zkrátka ze začátku táhne a najednou přijde zlom, všechno dostává výrazný spád a je konec (jako by snad autorka nevěděla, jak pokračovat). Na toto téma bylo napsáno mnoho knih, a přesto věřím, že se z něj prostě dalo vytěžit víc
.
Stejně tak postavy působily docela nereálně (strážní), matka hlavní hrdiny je pak přímo Matka Tereza. Pak jsou tady často se opakující situace, jako by při psaní autorka bloudila v kruhu.
Na druhou stranu, děj dokáže člověka vtáhnout a prostředí působí velmi reálně. Člověk si i rozšíří povědomí o historii baltských států a dozví se i o nějakých hrůznostech, o kterých možná neměl tušení.
Přesto nelze očekávat, kdo ví jak dramatickou knihu a silný příběh, protože kvůli postavám tomu zkrátka nelze věřit a už vůbec ne s nimi soucítit. A to i přesto, že je to podle reálné předlohy.
"Pokud jde o úmysl, je člověk vždycky velkorýsý. Ale má-li jej uskutečnit, je to jiné. v tom tkví jeho kouzlo."
Výborná kniha, tak neuvěřitelně čtivá a pohlcující. Plná zajímavých myšlenek. Už dlouho jsem nečetl tak krásný a přitom lehce melancholický příběh. Mnohem lepší dílo, než Na západní frontě klid (které je přesto mnohdy upřednostňované). Remarque zkrátka nezklame.
"Válka je příčinou smrti jako rakovina a tuberkulóza, jako chřipka a úplavice. Jenže případy úmrtí jsou častější, rozmanitější a hroznější." Tak přesně touhle větou Remarque dokonale popsal svou knihu. Povětšinou drsnou a chladnou, která však má i světlejší stránky.
Musím přiznat, že první povídka – Dagon mě absolutně nenadchla, ba spíše naopak. Ale určitě bych vyzdvihl povídky jako: Hudba Ericha Zanna a Šepot v temnotách.
Asi jako u všech povídkových sbírek jsou některé slabší a jiné zase lepší.
„Ti s vysokými čely se musí bát ještě víc než my, obyčejní smrtelníci. S námi je to jednoduché: my zkrátka a dobře ničemu nerozumíme. Ale oni vědí, jak moc ničemu nerozumí … dívají se do propasti a vědí, že není jiné východisko, než tam vlézt. Srdce jim tluče jako zběsilé, protože neví, do čeho lezou… a zda najdou cestu nazpátek. A my se jen díváme taktně jinam … nedívat se a snažit se přežít. To řekl správně: největší čin lidstva je to, že přežilo a chce přežít i v budoucnu.“
Piknik u cesty (Stalker) je už klasikou sci-fi žánru a určitě zaslouženě.
Upřímně mě mrzí, že je tohle jediná próza Hraběte, byť poezie taky není moc, ale přece jen je jí o něco málo více. Nevím, čím se to stalo, že mě tato krátká novela naprosto očarovala. Snad tou atmosférou, kterou dokázal naprosto krásně vystihnout.
Myslím, že z Hraběte mohl být také skvělý spisovatel a nejen skvělý básník.
Je mi líto, ale pro mě průměrná kniha. Škoda, že se děj spíše táhne a „do tempa“ se tak dostane čtenář až ve druhé polovině. Navazující, nicméně občas v jiném čase se odehrávající odstavce a dlouhá souvětí mohou působit lehce chaoticky.
Hrabal je nepochybně zajímavý autor, ale má svůj styl psaní, který ne každému vyhovuje.
Tak já nevím, když se dívám na zdejší hodnocení, zřejmě jsem tu knihu asi nepochopil. Je v ní snad něco skryto, nějaká hluboká myšlenka? Pochybuji, i když najít ji tam může každý, přesto, že tam není.
Kniha se četla dobře, Steinbeck krásně vystihl atmosféru doby a prostředí, ale to je asi tak všechno.
A nebýt toho konce, jsem zklamán ještě víc, asi jsem prostě jen očekával o dost víc. Moje chyba.
„Každý z nás má v sobě nebe i peklo“ (Obraz Doriana Graye)
A někteří pak už jenom to peklo.
Námět sám o sobě zajímavý, faustovské téma je zde originálně a nepřímo zpracované. Kniha sama o sobě patří do náročnější četby, kde se čtenář občas musí zamyslet (jsou zde obsaženy opravdu pozoruhodné myšlenky). Poučným je také vykreslený obraz společnosti, která se mimochodem příliš nezměnila.
Obraz Doriana Graye však mohl být daleko lepší, kdyby byl kratší nebo důležité části příběhu byly více rozepsané na úkor mnohdy nudných scén (a nebo za to může špatný překlad?). Tím by děj bezesporu dostal lepší spád.
Mimochodem, dlouho jsem v knize neviděl tak zajímavou postavu jako je lord Henry Wotton (alter ego autora), jen škoda, že nedostal více prostoru.
Kvílení je stejně zajímavé jako sám autor. A není divu, že Ginsberg je vůdčí osobností beatníků. Skoro se mi nechce ani věřit, že by něco takového byl člověk schopen vymyslet. Je to něco zcela jiného, tak upřímného, pravdivého, originálního a hlavně obrovsky dynamického.
Při třetím a dalším čtení jsem zjistil, že je to vůbec to nejlepší z poezie, co jsem kdy viděl.
Do knihy jsem byl opravdu zabrán a hltal jsem ji, jenže: „Pak jsem se otočil a vyšel na ulici" a tím to celé končí. Od té doby jsem zmatený a trochu mě to mrzí. Jenže na druhou stranu, přesně tohle je Bukowski.
Touto knihou jsem začal a rozhodně neskončil. Ze začátku mi sice trochu dělal problém text číst – nevím, zda je to špatným překladem nebo je takový i originál. Na tak krátké, úderné věty jsem nebyl zvyklí. Charles se s tím rozhodně nepáral a napráskal na papír své dětství (na kolik je to reálné je myslím nepodstatné). Žádný popis prostředí, který mají někteří spisovatelé tak rádi, že nakonec usnete nudou. Ne, všechno zde leží na vaší fantazii, v textu je čistě jen děj a dialogy. On ani ten příběh není vlastně nijak zajímavý, ale něčím si vás neskutečně přitáhne. Možná tím častým „Zabiju tě!“
V Šunkovém nářezu autor popisuje své dětství, bídu, rodiče, zvláště pak despotického otce a matku, která byla bezvýhradně otci podřízena, přátele, jak přišel k alkoholu a k hazardu. Vlastně i tak necitlivý text má pasáže, kdy se u vás může projevit lítost. Celkově je však autor nad věcí.
Trochu mi vadily ty sportovní pasáže, ale jinak kniha naprosto výborná. Úplně něco jiného, než jsem znal. Chápu, že nemusí každému sednout, ale osobně si myslím, že takový člověk potom o hodně přijde.
Bukowski popsal svět takový, jaký ho prožil, takový jaký byl a takový, jakým stále je.